Sparkless - Kapitola 37.

Cvaknutí zásobníku.
Zděšený pohled přes rameno.
Hlasitý výkřik.
Vteřina ticha.
Prosba.
...

Yuu byl zbabělec, který neměl žaludek na zabíjení, přesně jak řekl Homura. Ale zároveň byl šílený. Chuť porážky a ponížení ho zlomila.
Tu zbraň si doma zastrčil do kapsy bez určitého důvodu, ale když teď ležel na zemi, ruka si sama našla cestu k její rukojeti. Vytáhl jí z kapsy a potáhl kohoutek.
Ozvalo se ostré cvaknutí, jak se bubínek zásobníku pootočil.
Homura, který doteď stál zády k němu, se prudce otočil. Tvář mu zesinala, když spatřil Yuua svírajícího nabitou pistoli. Yuu se s temným vrčením zvedal na kolena.
„CHCÍPNEŠ!“ zařval a roztřesenou rukou mířil na Homuru. Ten se neodvažoval ani hnout. Věděl, že každý prudší pohyb by mohl být jeho poslední.
Sebejistota z jeho tváře rázem zmizela. Yuu se posměšně zasmál. Mozek jako by se mu zahalil do opojné mlhy. Držel je v šachu… mohl je zabít jediným prstem…
Yuua, jako už mnoho lidí před ním, opilo vědomí, jak křehký a snadno narušitelný je lidský život. Fascinovalo ho vědomí, jak lehce by mohl zabít. Připadal si najendou strašně důležitý a mocný.
To bylo ono. Moc. To bylo to, co Yuu cítil.
Klečel na kolenou, jednou rukou se opíral o prachem pokrytou zem a druhou mířil Homurovi na hruď. Homura totiž rychle zaujala obranný postoj vůči Nanami. I přes to, že mu po tváři stékala krev, těžce oddechoval a nohy se mu třásly strachem a vyčerpáním, stále stál jako štít mezi Yuuem a Nanamim. Kdyby se Yuu rozhodl vystřelit, kulka neměla šanci Nanamiho zasáhnout.
„Přestaň dělat hlouposti, Yuu. Já vím, že nejsi vrah!“ Homurův hlas zněl najednou krotce. Yuu se zašklebil. Úsměv šílence.
„Snad se nebojíš, Homuro? Doteď jsi byl tak sebevědomý a najednou jsi nějak schlípl, co?“ Yuu se krákavě zasmál a mávl zbraní. Nanami sevřel Homurův rukáv a chtěl se postavit vedle něj, ale Homura ukročil, odholadný mu dělat živý štít. Nanami se mu přitiskl k zádům a v duchu se modlil.
„Yuu, neblbni,“ opakoval Homura a zvedl ruce v pokorném gestu. Cítil, jak se Nanami za jeho zády třese stejně jako on.
Už několikrát stál čelem smrti, ale smrt se ještě nikdy tak psychopaticky neusmívala a nemířila na něj nabitou zbraní.
Yuu si odplivl a přivřel jedno oko. „Už jsi mě sral dost dlouho, Homuro,“ řekl a pečlivě zamířil. „Už toho bylo tak akorát…“

„DOST!“
Ten hlas všechny tři vyděsil tak strašně, že Yuu málem stiskl spoušť. Homura sebou poplašeně škubl a Nanami mu zaryl prsty do zad, ale natáhl se mu přes rameno.
Yuu měl čas akorát tak otočit hlavu, než ho Ritsuka jedinou ránou srazila k zemi. Kopanec měl takovou intenzitu, že by prorazila i dřevěnou desku. Hlasité křupnutí tříštící se čelisti bylo slyšet na několik metrů daleko. Ritsuka se prudce nadechla. Rudý kabát jí visel z loktů, hnědé vlasy měla narychlo stažené z tváře v níž měla výraz masového vraha.
„Tohle bylo za Shiroganeho!“ zasyčela a než se Yuu stihl vzpamatovat, podrážkou mu přidupla hlavu k zemi, čímž mu rozraženou čelist zaryla hluboko mezi spáry dlažebních kostek.
Yuu bolestně vyštěkl, ale bolest ho ochromila tak, že se nemohl bránit.
Homura a Nanami jen nechápavě zírali na celou scénu, šokovaní a fascinování zrůsností celé scény. Yamamoto Yuuri, dvoumetrový ranař, byl právě naprosto zpacifikovaný o tři roky mladší a o čtyřicet čísel menší dívkou. Nanami visel Homurovi na rukávu, čelist až u kolen.
„Tohle bylo za Seijiho!“ pokračovala Ritsuka a ještě přitlačila na Yuuův zátylek. Bolest už musela být k nesnesení. Nakonec mu boty z hlavy milostivě zvedla. Yuu už si chtěl oddechnout, ale přišla i třetí rána. Ritsuka svojí plnou váhou dupla Yuuovi na pravačku, v které stále svíral zbraň.
Yuu zaskuhral bolestí, když mu praskla první záprstní kůstka. Další následovaly, když Ritsuka přenesla váhu na patu s ocelově tvrdým klínkem.
„A tohle…“ zamumlala tiše, že jí mohl slyšet jenom Yuu. „…je za Hibikiho.“ Udělala mu na ruce menší piruetu, než se právě jmenovaný vyřítil z uličky, popadl ji kolem pasu a násilím ji od Yuua odtáhl.
„Ritsuko, uklidni se!“ vyjekl.
Ritsuka ještě chvíli soptila vzteky, ale pohled na domláceného Yuua jí zřejmě uspokojil dostatečně na to, aby se otočila k Homurovi a Nanamimu, kteří pořád stáli jako opaření opodál.
Přejela svého bratra kritickým pohledem.
„No ty vypadáš, Seiji,“ podotkla a sama si urovnala kabát. Homura překvapeně zamžikal a rychle si otřel krev z tváře hřbetem ruky. Nanami stále nemohl strávit, co se stalo.
„Já jsem na tom ještě dobře. Mělas vidět ty ostatní!“ usmál se Homura a napětí, které poslední minuty cítil v ramenou najednou povolilo. Yuu se opodál svíjel neschopný jediného slova nebo pohybu. Prsty v pravačce měl na několika místech naštíplé, nebo rovnou zlomené. Přece jen pětapadesát kilo živé váhy není jen tak.
Ritsuka povytáhla obočí, když se Homura vzpamatoval.
„A vlastně, co tady děláš?! Říkal jsem ti, ať zůstaneš doma!“ Otočil se na Hibikiho, jako kdyby za to mohl on, ale jak se zdálo, byl naprosto nevinný.
„Jak jsem mohla zůstat sedět doma, když vy dva, horké hlavy k pohledání, jste tady zase vyváděli bůhvíco?! Máte štěstí, že jsme přišli, jinak bych vás viděla při identifikaci na patologii!“ ohradila se a pohodila hlavou.
Nanami a Homura si vyměnili významný pohled. „Díky,“ zahučeli oba současně.
Ritsuka se samolibě usmála. Vybila si zlost na Yuuovi a najednou měla náladu dobrou jako kdyby snědla několik kilo čokolády.
„Každopádně, měli byste odsud vypadnout.“ Hibiki se otočil k Yuuovi, ten však nevypadal, že příštích několik hodin bude schopný vstát, natož zaútočit. „Policie tady bude každou chvíli a asi by nebylo dobré, kdyby jste se do toho zapletli vy dva. Máte už spoustu problémů, tohle by vám nepomohlo.“
Homura se zamračil. „Policajti? Jak ví, kam jet? A… jak jste vlastně věděli VY, kde jsme?!“ napadlo ho najednou a podezřívavě je oba přejel zeleným pohledem.
Ritsuka potřásla hlavou a projela si prsty rozcuchanou ofinu. „Jak? Jednoduše. Stačilo se zeptat!“ usmála se a z kapsy vytáhla svůj mobil.
Nanami nechápavě povytáhl obočí.
Ritsuka řekla jediné slovo, které vše vysvětlilo.
„Aiiro.“
„Ahá,“ pokývali hlavami oba dva. Homura si pomyslel, že Aiira možná nechá žít a úkladně ho nezavraždí za to, co řekl předtím.
„Podle všeho dal policii hlášku hned, jak Homura zavěsil. Ale podle všeho zdejší policie si nedělá z pouličních rvaček příliš těžkou hlavu,“ pokrčil rameny Hibiki. „No, snad dorazí alespoň během příštích patnácti minut.“
Ritsuka přistoupila k bratrovi blíž. „Vy odsud ale zmizíte hned. Vrátíte se domů!“
„Ale co naši?“
„Nejsou doma. Jen tak mimochodem, dlužíš Kyouko proplacení hereckých hodin za celý příští rok. Ta holka má vážně talent!“
Homura nechápal, co to má znamenat a byl za to docela rád. Všechno ho bolelo, hlava mu třeštila a pořád neměl s Nanamim dořešené všechny záležitosti.
„A vy dva?“ zeptal se Nanami roztřeseně.
Ritsuka mávla rukou. „Vymyslíme si nějakou historku. Yuua jsem stejně dodělala já, takže řeknu, že to bylo v sebeobraně. Myslím, že nám budou věřit spíš, než jemu… pokud tedy bude schopný něco říct, i když s tou čelistí pochybuju.“
Homura sklonil oči k Nanamimu, který se mu stále křečovitě držel bundy. Měl pocit, že Ritsuka to má přeplánované až moc dokonale, ale opravdu neměl chuť se den před Nanamiho odjezdem zamotat s policií.
„Dobře,“ přikývl nakonec. „Ale slíbíš mi, že budeš opatrná. A ty,“ otočil se na Hibikiho, „se o ní postaráš!“
„Rozkaz!“ usmál se HIbiki.
Yuu něco zachrčel, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Homura se otočil k odchodu, ale Ritsuka ho zarazila. „Ještě jednu věc!“
Přešla k Yuuovi a lehce ho nakopla do boku. „Hej, ty, posloucháš?“
Yuu znovu zamručel. Podle všeho to mělo být nějaké sprosté slovo, ale se zlomenou čelistí toho zrovna moc rozumět nebylo.
„Podívej se na ně. Jsou to poslední lidé, kromě policajtů a tak podobně, které vidíš před tím, než půjdeš na dlouho sedět. A věř mi, že se sdrátovanou hubou, rukou v sádře a neodpáratelnou historkou, že tě zrasila holka, to pro tebe nebude ve vězení žádný med. Dají ti to vyžrat. Všechno. Budeš litovat za každý vlásek, který jsi kdy komu zkřivil.“ Ritsuka mu jemně přišlápla pravačku. Yuu se zazmítal a zakňučel jako raněné zvíře. „Budeš mít hodně času, abys mohl přemýšlet, co jsi udělal špatně!“
Hibiki se potutelně usmíval. „Můžu si jí jednou vzít?“ zeptal se jakoby mimochodem Homury a loupl po něm modrýma očima. Homura unaveně pokrčil rameny.
„Posluž si.“

Když zmizeli za rohem, Ritsuka si oddechla a zhroutila se na obrubník. Objala si kolena a bez jediného slova se rozvzlykala. Hibiki se posadil vedle ní a objal jí kolem ramen.
„Bylas úžasná,“ ujistil ji, ale Ritsuka zavrtěla hlavou.
„Kdyby vystřelil, když jsem ho poprvé zasáhla… nevím, co bych dělala. Nebo kdybychom přišli o pár vteřin později. Hibiki, víš, jak strašně jsem se bála?“ Schoulila se mu do náruče. Hibiki jí konejšivě hladil po vlasech.
„Kdyby ses nebála, asi bych se divil. Je tvým právem se bát. Vždyť ti málem zastřelil bratra. Kdyby byl v téhle situaci Tetsuhiro, asi bych se strachy nemohl ani hnout a tys Yuua zpacifikovala. Víc než to. Tys Yuua rozsekala!“
Ritsuka se usmála, ale po tváři jí stejně stékaly proudy slz. Nebrečela už několik let a tak to bylo dost nepříjemné. Měla pocit, že se jí z toho rozskočí hlava.
„Jsem ráda, že jsi tu se mnou, Hibiki,“ zamumlala.
„Ale na rande se mnou stejně nepůjdeš, co?“
„Ne.“
„Jako kdybych to nečekal,“ ušklíbl se Hibiki. Ritsuka se od něj odtáhla a otřela si oči, načež se znovu postavila na nohy.
„Myslíš, že mu to konečně řekne?“ zeptala se pevným hlasem, i když měla stále tváře od slz. Popotáhla a otřela si oči rukávem.
Hibiki pokrčil rameny. „Pravděpodobně. Tak velký tupci nejsou ani oni. Navíc Shirogane zítra odjíždí, takže… by byl nejvyšší čas.“
Ritsuka přikývla a rozhlédla se. Ulici osvětlovalo světlo z pouliční lampy, vedle níž ležel Yuu, který už zřejmě vzdal veškerou snahu se pohnout a utéct. Kromě několika krvavých skvrn na zemi by nikdo nepoznal, co se tady v posledních minutách odehrálo, Ritsuka v duchu doufala, že moc té krve nepatří jejímu bratrovi.
„Kde jsou vlastně ostatní? Myslíš, že utekli?“
„Pokoušeli se o to…“
Přes silnici k nim kráčela drobná černovlasá dívka.Mohlo jí být asi šestnáct, měla tmavé oči a na sobě bílé šaty, přes které měla přehozenou rozepnutou bundu. Přes šaty se jí táhla dlouhá rudá skvrna.
„Ty jsi… K… K… mám to na jazyku….“
„Kenji Shiramizu. Jen jsem se chtěla ujistit, že jste v pořádku,“ usmála se dívka a rozhlédla se. Yuua ležícího opodál komentovala jen povytaženým obočím.
„Čí je to práce?“ zeptala se a kývla k němu bradou.
„Moje,“ přiznala Ritsuka a sklonila hlavu.
Shiramizu se zasmála. „Hezky. Aiiro říkal, že ty a tvůj brácha jste čísla, ale takhle uzemnit Yuua? Z toho se stane Tamayorijská legenda, uvědomuješ si to?“
Ritsuka přikývla. Hibiki se mezitím vyhrabal na nohy.
„Pardon, dámy, ale nějak se nechytám. Mohl by mi to někdo vysvětlit?“
Shiramizu si povzdechla a promnula si krk. „Jsem z Buuruhoni. Já a pár kamarádů jsme to tady okolo hlídali. Aiiro říkal, že většina těch hajzlíků od Yuua asi uteče, tak jsme chtěli mít jistotu, že žádný nezavolá Yuuovi pomoc. Byla to maličkost a způsob, jak zabít páteční večer,“ zazubila se,
Hibiki se nejistě zamračil. Takhle si zábavu na páteční večer rozhodně nepředstavoval. Najednou si všiml tmavé skvrny na dívčině šatech. „Co se ti stalo?“ zeptal se nejistě.
Shiramizuina tvář potemněla. „Nějakej k****n se o mě otřel. Ty šaty jsou na vyhození,“ zasyčela temně. Když si všimla Hibikiho nejistého pohledu, mávla rukou.
„Ale nedělejte si starosti. Nikomu od nás se nic nestalo. Uma a Chidori si dali menší soutěž, kdo jich sejme víc, takže nám ostatním nezbylo moc práce. Nakonec se málem porvali mezi sebou, protože to bylo nerozhodně. Musely jsme je od sebe s Kameko odtáhnout, ale žádné vážnější újmy jsme neutrpěli. Ale každopádně…“ Odmlčela se. „Myslím, že raději zůstanu tady s váma. Přece jenom nemůžu riskovat, aby tady taková písklata strašila sama.“
Hibiki se cítil trochu dotčeně, protože Shiramizu byla menší než on a podle všeho nebyla o moc starší, ale nechtěl se hádat. Čišelo z ní něco, co člověka nutilo ji nepodceňovat.
„Můžu se ještě na něco zeptat?“ ozval se po chvíli.
„Hm?“
„Je v tomhle městě vůbec něco, co Aiiro nemá pod palcem?“
Shiramizu se ani nezamyslela. „Ne.“

Homura Nanamiho vlekl potemnělýmu uličkami. Oba mlčeli. Ne, že by neměli co říct, ale dechu měli málo. Homura svíral Nanamiho ruku a vedl ho. Nanami se v duchu připravoval. Věděl, že teď už nemůže couvnout.
K domu dorazili za necelou čtvrt hodinu. Homura rozrazil vrátka a prošel až ke dveřím. Sylvester se sice probudil, ale zůstal ležet v boudě. V nose cítil krev, bolest a hodně napjatou náladu. Homuar rychle odemkl a vešel dovnitř. Nanami ho následoval a opatrně zavřel dveře.
Najednou stáli proti sobě, ticho přerušoval jen jejich dech a tikání hodin v obýváku. Homura se nadechl, aby něco řekl, ale Nanami sklonil oči k jeho pravačce. Z rukávu mu kapala krev na podlahu a pomalu tvořila karmínovou loužičku.
Prošel okolo Homury a zamířil do kuchyně, kde ze skříně vytáhl lékárničku.
„Nanam-“ vyjekl Homura, když ho Nanami popadl za zdravou ruku a vlekl ho po schodech nahoru. Bez jediného slovo ho zavedl do pokoje a posadil ho na postel. Přitáhl si k němu židli. Lékárničku položil na Homurovu přikrývku.
„Sundej to,“ rozkázal tvrdě, až Homura překvapeně zamrkal. Chvíli mu vzdorovitě hleděl do očí, než poraženě sklonil hlavu, povzdechl si a bundu si rozepnul. S bolestným syknutím se vyvlékl z rukávů a odhodil ji na podlahu opodál. Nanami sklopil oči k jeho pravé paži. Rukáv košile měl roztržený a po ruce se mu klikatily stružky krve.
Pohlédl mu do očí.
„Ale no tak, Nanami!“ téměř zaprosil Homura, ale Nanami se tvářil nesmlouvavě. Homura si něco zamručel pod vousy, ale nakonec si košili přetáhl přes hlavu. Zakrvácená látka skončila na bundě. Nanami se natáhl, otevřel lékárničku a beze slova v ní něco hledal. Neušel mu stříbrný medailonek, který měl Homura zavěšený okolo krku.
„Nanami…“ chtěl začít Homura, ale Nanami ho přerušil.
„Díky,“ zamumlal a na vatový tamponek šplíchl trochu kysličníku. Homura zkřivil tvář, když mu desinfekcí poprvé sáhl do rány, ale zatnul zuby a ani nehlesl.
„Ehm… díky za pomoc a omlouvám se… vím, že jsem ti slíbil, že za ním nepůjdu sám, ale…“
„Ale?“
„Napadl Hibikiho. Vyhrožoval, že půjde i po Kyouko a Ritsuce. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat.“ Nanami jemně otíral krev z Homurovy rány.
„Říkal jsem ti, že je mi to jedno, že ti pomůžu…“ Homurův hlas byl pro Nanamiho jako léčivý balzám. Měl pocit, že ho rány tolik nebolí.
„Ne. Byl to můj problém…“
„…a byla by to i tvoje smrt, kdybych nepřišel,“ ušklíbl se Homura. Nanami mu to oplatil peroxidem. Homura bolestně sykl.
„Takže… díky.“ Nanami na ránu přitiskl vatový polštářek a začal ho omotávat obinadlem.
„Není za co,“ usmál se Homura a trochu bolestně zamžikal, když Nanami obinadlo utáhl. Odtáhl od Homury ruce. Třásly se mu.
„Ale je za co… i když jsem ti slíbil, že se s Yuuem nepotkám bez tebe, tak jsem šel. Málem tě kvůli mně probodl, málem tě ZASTŘELIL! Mám za co děkovat a ty to víš! Tak proč se sakra tváříš, že se nic nestalo?! Proč máš zase ten svůj výraz, který úplně říká Je mi to jedno?! Proč sakra!“
Nanami se prudce zvedl ze židle a odsunul ji od postele. Couvl od Homury a najednou se mu tvářích koulely slzy. Homura překvapeně vstal a udělal krok k němu, Nanami však zvedl ruce v obranném gestu.
„Proč jsi na mě pořád tak hodnej?! Proč mi pomáháš? Proč ně mě nemůžeš být tak chladnej jako na ostatní?! Všechno by se to zjednodušilo! Nebylo by tak zasr*ně těžký odjet!“ Nanami vzlykl a otřel si hřbetem ruky oči.
„Nanami…“ zamumlal Homura, vykolejený jeho zoufalým výstupem. „Uklidni se…“
„Ne! nechci se uklidňovat! Už to nevydržím! Prostě ne! Kuroyama, Meiko, Mizuki, babička, máma, Yuu… už to prostě nezvládám. Je toho na mě moc! A nejvíc ty, Seiji! Už nemůžu! Tohle byla poslední kapka.“
Nanami se přerývavě nadechl a upřel na Homuru tmavé oči. Třásl se jako osika, pěsti měl bojovně zaťaté. A pak najednou, naprosto bez varování sklonil hlavu, křečovitě zavřel oči a na celý pokoj vykřikl ta dvě slova, která si Homura tak moc přál slyšet.

„MILUJU TĚ!“

Homura to věděl, ale stejně ho to zarazilo. Bylo něco jiného se o tom dozvědět a něco jiného to slyšet přímo od něj.
„Miluju tě! Miluju tě! Jsem do tebe naprostej blázen!“
„Já vím!“
Nanami se zarazil a zděšeně vzhlédl. „Cože?“ hlesl.
„Říkám, že já to vím!“
Byla to první rána za celý večer, která Homuru doopravdy zabolela. Ucouvl a šokovaně se chytil za tvář. Nikdy ho ani nenapadlo, že ho Nanami udeří, ať už z jakéhokoliv důvodu. Nanami třeštil oči a rty se mu chvěly. Ve tváři se mu zračil šok, bolest a zmatení. V pokoji bylo ticho.
„Jak dlouho to víš, ty bastarde?! Proč jsi mi nic neřekl?! Víš, jak strašně sobecké to od tebe je, Seiji?!“ Nanamiho šok se rychle změnil v rozčilení. Homura to nečekal. Nanamiho reakce ho úplně rozhodila a on teď nevěděl, co dělat. „Mohl jsi být upřímný a prostě mi říct, že to víš! Já bych to pochopil! Ale takhle… nechápu, proč…“
„Tak jsi mi to měl říct sám a celé tohle by se nemuselo stát!“ ohradil se Homura. Nanami zrudl a nervózně si odhrnul vlasy z čela.
„T-to… a jak bych ti to asi řekl? Jen tak mezi řečí bych to zapojil do konverzace?!“
Homurovi najednou došla jedna věc. Nanami už ví, že to o něm ví, ale netuší, že Homura to cítí stejně. Proto ta nervozita a nejistota.
Popotáhl si obvaz na ruce a očima přejel přes pokoj, jako kdyby se tam nacházelo něco, co by mu pomohlo. Nic tam nebylo. Jen Nanami stál naproti němu, ve tváři zarputilý výraz, rudý jako rak.
„No… možná, že kdybys mi to řekl, tak…“ začal Homura, ale nedokázal větu dokončit. Přešlápl z nohy na nohu a prohrábl si hnědé vlasy. „Tedy…“
Nanami nechápavě povytáhl obočí. Srdce mu bušilo jako splašené. Vážně to Seijimu řekl! Řekl mu to a Seiji ho neprohodil oknem… nevěděl, jestli se má bát, být rád a nebo omdlít. Ta třetí varianta se mu líbila nejvíc, ale zase chtěl vědět, jak to celé dopadne.
„Ehm…“ Homurovi rychle docházela slova a trpělivost.
„No?“ zeptal se nejistě Nanami a upřel na něj tmavě hnědé oči. Soustředil se na Homurovu krví pokrytou tvář, aby nemusel pohledem klouzat po jeho nahé hrudi.
„No… teda… kdybys mi to řekl dřív… tak…“ Homura si promnul kořen nosu a zatvářil se dost zoufale. Bylo to těžší, než se zdálo, ale jestli to neřekne teď, tak už asi nikdy.
Najednou si odfrkl a zamračil se. Nanami nechápavě zamrkal. „Ale co, vždyť zítra stejně odjíždíš,“ zamumlal Homura, popadl ho za šíji, přitáhl si ho k sobě a políbil.
Nanami neměl čas říct ani slovo protestu. Ale i kdyby ho měl, asi by to neudělal. Asi určitě. Místo toho se Homury chytil za ramena, aby udržel rovnováhu. Bylo to tak překvapivé, že mu v prvním okamžiku ani nedošlo, co se vlastně stalo.
Homura tomu na chvíli taky nechtěl věřit. Jeho tělo reagovalo samo, aniž by čekalo na pokyn z mozku. Ale nakonec to přijal jako další možnost, jak se vyslovit. Trochu praktičtější možnost než to jenom říct.
Po několika bezdechých okamžicích se od něj odtáhl, ale stejně ho nepustil. Jednou rukou ho stále podpíral za hlavou, zatímco druhou ho svíral kolem zad.
Nanami se přerývavě nadechl a nechápavě vykulil oči. Byl to pro něj podle všeho pořádný šok.
„Překvapený?“ zeptal se Homura s uličnickým úsměvem.
Nanami přikývl. „T-trochu,“ přiznal se roztřeseně. „C-co…“ začal, ale větu nedokončil, protože Homura se k němu znovu sklonil.
Tentokrát se Nanami odtáhl skoro okamžitě. Zapřel se dlaněmi Homurovi proti ramenům a ten ho musel chtě nechtě pustit, vzhledem k jeho zranění.
„To, že umíš skvěle líbat neznamená, že se takhle můžeš vyhýbat konverzaci!“ ohradil se Nanami a pro jistotu o krok ustoupil. Homura povytáhl obočí a přes tvář mu přelétl stín samolibosti.
„Vážně?“ zeptal se s úšklebkem. Nanami zrudl jako ředkvička a zvedl ruce v gestu, které říkalo drž se ode mě dál.
„T-to sem teď nepatří!“ vykoktal a uhnul očima jinam. Homura se zakřenil jako šestileté dítě. „Hlavní je… co to má sakra znamenat?!“
Úsměv zmizel Homurovi z tváře jako by ho někdo setřel mokrou houbou.
„Ehm…“
„To už jsem slyšel. Rozmysli si to a shrň to do jedné věty, bez žádného ehm, teda nebo chc i říct!“ Nanami se pokoušel zachránit poslední nitky vlastního sebevědomí a sebeovládání.
Homura se zamyslel. Teď už neměl šanci to uhrát. Musel s pravdou ven. S úplnou pravdou.
Zhluboka se nadechl. O tohle se pokoušel už několikrát, ale nikdy se mu to nepodařilo dopovědět. Naposledy mu k tomu chybělo jen to proklaté sloveso. Prohrábl si vlasy, které měl nad čelem slepené krví a upřel oči na Nanamiho, který před ním stále stál s rukama předpaženýma, jako kdyby tím mezi ně chtěl postavit zeď. Homura pohodil hlavou, popadl ho za zápěstí a donutil ho zvednout k němu tvář.
„Miluju tě.“
Sotva to vyslovil, uvědomil si, jak obrovské klišé to je. Ale někdy klišé nevadí, ať je sebevětší.
„He?“ Nanami měl pocit, že se přeslechl. Zdálo se mu totiž, že slyšel Homuru říct Miluju tě. A to on určitě neřekl. Protože to by jinak znamenalo…
„Miluju tě,“ zopakoval Homura s kamennou tváří.
Nanami zavrtěl hlavou. „S-seiji, nevím, co to… tohle je ale dost krutý vtip…“
Homura povytáhl obočí. „Vážně si myslíš, že bych ti tohle udělal. Po tom všem? Po Kuroyamě, po tom, co jsem tě dneska vytáhl ze všech těch sr*ček? To se mě dotklo!“
Nanami prudce vzhlédl. „Počkej, počkej, počkej!! T-ty si pamatuješ Kuroyamu?!“
Homura pokrčil rameny. „Dejme tomu,“ připustil.
„Pamatuješ si… všechno?“ ujišťoval se nervózně Nanami a znovu zrudl.
„To tě teď vážně trápí nejvíc fakt, že jsme se na školním výletě opili a trochu jsme… ehm… překročili hranice konvenčního přátelství?“ podivil se Homura. Stále svíral Nanamiho zápěstí. Ten ale právě panikařil a neměl moc čas se tím zabývat.
„Seiji, já… eh… jak to říct…“
„A zrovna tys mě komandoval: Shrň to do jedné věty bez ehm, teda a chci říct!“ ušklíbl se Homura. Nanami udělal krok k němu, takže je dělilo jen několik centimetrů.
„To je ale něco jiného… víš, jak jsi mě tím zaskočil? A teď ještě vytáhneš Kuroyamu… Mám právo být trochu roztržitý!“ ohradil se. „Tohle byla rána hodně pod pás! Měl bych ti dát tu facku ještě jednu! Vůbec si nezasloužíš slitování, ty kreaturo!“
„Chceš mě políbit?“
„Nechápu, jak se na to vůbec můžeš ptát!“ vyštěkl Nanami, vytrhl se z Homurova sevření a natáhl se k němu. Homura mu to usnadnil a vyšel mu vstříc, na tváři připitomělý úsměv.
To napětí, které mezi nimi poslední dobou vládlo, bylo najednou pryč. Bylo to jako kdyby mezi nimi spadla skleněná stěna, která je oddělovala od toho druhého.
Pro Nanamiho to byla obzvlášť úleva. Držel to v sobě několik měsíců a poslední dny to bylo k nevydržení.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem se zamiloval do kluka,“ zasmál se Homura. Nanami pokrčil rameny a jemně mu zpod oka setřel poslední zbytky krve.
„Vem si to takhle. TY jsi nikdy předtím neměl holku, takže to pro tebe není takový šok. Víš, jak jsem se cítil já?“ Homura si ublíženě odfrkl.
„To byla podpásovka! Můžu snad za to, že holky neviděli, jak jsem úžasnej?!“ Nanami se rozesmál nahlas, takže ho Homura umlčel dalším polibkem. Najednou ho chytil za lem bundy, rozepnul mu ji a stáhl z ramen. Nanami se povolně vyvlékl z rukávů a hned se zase chytil Homurovo ramen.
„Víš, ono začalo být trochu problematické, když si toho ty holky všimly!“ vydechl po chvilce. „S Meiko jsem si poradil, ale nevím, co bych dělal, kdyby se o tebe zajímaly nějaké další…“
„Vlastně jsem dostal pozvání na rande ještě od dvou prvaček a jedné třeťačky,“ zahučel trochu provinile Homura. Nanami překvapeně vyjekl.
„Cože? Takže ty to hraješ takhle na víc stran?“
„Nikdy bych si s žádnou nic nezačal!!“
„A jak ti to mám věřit?!“ Bylo to řečeno v žertu, ale Homura stejně vzdorovitě pohodil hlavou.
„Prostě budeš muset,“ pokrčil rameny a po očku sledoval Nanamiho reakci. Ten jen smířeně přikývl.
Homura ho najednou chytil a po zádech padl na Nanamiho postel.
„A ty sám nemáš co říkat… co mělo znamenat to s Mizuki?“
„S Mizuki?! Já s Mizuki nikdy nic neměl!“ Nanami se rychle vytáhl do kleku. Homura svíral jeho dlaně ve svých a potutelně se usmíval.
„A co o Nový rok? Když jsi mě nechal samotného s Meiko?!“
Nanami se prudce předklonil a opřel se Homurovi o ramena. „Ty máš tu odvahu tohle vytáhnout?! Měl jsem chuť skočit do řeky, když jsem viděl, jak se po tobě plazí, bestie jedna! Nemáš mi s Mizuki nic co vyčítat! Tahle věc s Meiko ti nebude nikdy odpuštěna, Homuro Seiji!“
Homura překvapeně zamrkal. „Hej, hej, uklidni se. Já za to nemůžu! To ona! Ona po mě vystartovala. Ale kdo by se jí divil, že…“ Za tu poslední větu si vysloužil, že Nanami mu zaryl prsty do ramen.
„Au, au, nech toho, omlouvám se, tak jsem to nemyslel!“ Homura se bolestně zazmítal, ale Nanamiho stisk nepovoloval. „Když mě Meiko políbila, vybavil jsem si Kuroyamu a tu noc jsem si uvědomil, co k tobě cítím! Vlastně bys jí měl být vděčný!!“
Nanami povolil sevření a oči přivřel do podezřívavých štěrbinek. Chtěl se na Homuru zlobit, ale upřímnost v jeho tváři mu to nedovolovala. Nakonec poraženě svěsil ramena.
„Vážně?“
„Vážně! Navíc, myslím, že si užila svoje, když jsem jí… hm… odmítl tehdy na střeše. Divil bych se, kdyby z toho neměla žádné trauma. Třeba jsem jí tím znechutil všechny kluky!“
Nanami povytáhl obočí. „Ať žijí sexuální menšiny!“
„No tak, takhle jsem to nemyslel!“ zasmál se Homura a chytil Nanamiho za košili. Přitáhl si ho k sobě a zkoumavě se mu zblízka zadíval do tváře. „Jsi si jistý?“ zeptal se najednou vážným hlasem. Nanami nechápavě svraštil obočí.
„Myslím… jestli jsi si jistý ohledně tohohle. Jsme oba dva kluci, bude z toho spousta problémů!“ řekl nejistě, jako by se bál Nanamiho odpovědi. Ten se však jen ušklíbl.
„Myslím, že na tohle už je trochu pozdě, nemyslíš? Měl jsi mi to říct před třemi měsíci!“ odpověděl bez zaváhání, sklonil se a překonal těch posledních pár centimetrů, které je dělili. Byl to jemný polibek s příchutí krve. Homura sevřel Nanamiho kolem pasu a přitáhl si ho blíž. Na tohle čekal dost dlouho. Konečně to byl polibek, při němž ani jeden neměl v krvi několik promile, oba byli vzhůru a za zády jim nešpiclovaly otravné spolužačky.
Homura chvíli Nanamiho nechal, ale potom převzal iniciativu a začal polibek prohlubovat. Nanami se ani nepokoušel odporovat, věděl, že nemá šanci.
Po několika vteřinách se Homura rozhodl nic nezadržovat. Dravě vnikl Nanamimu mezi rty a lačně si užíval jeho spolupráci. Přerývavě se nadechl, než chytil Nanamiho za zády a jediným pohybem ho převalil pod sebe. Nanami k jeho potěšení vůbec nedal najevo překvapení, natož odpor a tak mohl bez zábran pokračovat. Přiklekl si nad něj a aniž by rozpojil jejich rty, opřel se jedním loktem nad jeho hlavou a druhou rukou mu vjel pod košili. Nanami se na okamžik napjal, než ho dotek Homurovo prstů opět uklidnil.
Brzy začala látka Homurovi překážet. Bez větších cavyků mu začal rozepínat jeden knoflík košile po druhém. Nanami se třásl jako osika a Homura si netroufal hádat, proč.
Když mu Homura přejel rty přes krk až ke klíční kosti, vydral se mu z hrdla tichý sten. Homura se zarazil a Nanami si rychle přitiskl na pusu dlaň, aby mu neunikl žádný další zvuk.
„Líbí se ti to viď?“ usmál se Homura a jemně ho políbil na rozpálenou kůži. Nanami si sevřel rty ještě pevněji a odvrátil hlavu. Tváře měl červené jako právě utrženou jahodu. Homura se znovu usmál. Bavilo ho si s ním hrát, v tom dobrém slova smyslu.
Zkoumavě se zahleděl na dlouhou jizvu, která se Nanamimu táhla přes hrudník až k boku. Natáhl ruku a přejel prsty po celé její délce.
„Nechápu ho. Nechápu, jak ti to mohl udělat…“ zamumlal a pomalu kopíroval linii jizvy konečkem prstu. Nanami si odtáhl dlaň z tváře a podrážděně se zamračil.
„M-Myslíš, že tohle je ta správná chvíle na filozofování o duševním zdraví Yuua?!“ procedil skrz zaťaté zuby. Homura povytáhl obočí. Všiml si, jak Nanami zatíná prsty do prostěradla a znovu se sklonil k jeho hrudníku.
Nanami zamžikal, když mu jazykem přejel prostředkem hrudi až k ohryzku. Homura ho chytil za zápěstí a stáhl mu ruku dolů přesně v okamžiku, kdy hlasitě zasténal. Nanami se mu pokoušel vytrhnout, ale Homura měl jasnou převahu.
„S-seiji,“ vydechl Nanami a znovu zatnul zuby, když Homura pokračoval ve škodolibém zkoumání jeho těla. Homura se nemohl nabažit jeho tichého, vzrušeného hlasu.
Po další minutě trápení ho znovu políbil. Nanami souhlasně zamručel a chytil Homuruza šíjí, aby se nemohl hned odtáhnout a pokračovat v jeho slastném mučení.
Oba věděli, že jestli existuje hranice, u níž by mohli zastavit a říct: Bylo to fajn, ale přestaneme tady, co říkáš, tak ji právě překročili. Co překročili… spálili ji, podupali, uřízli jí hlavu, zavázali do pytle a shodili z mostu do řeky.
Bylo to překvapivě málo rozpačité. A trochu paradoxní, protože vedl ten, který byl až na pár polibků naprosto nezkušený. A stejně si vedl dobře. Alespoň Nanami tak soudil. I když jeho soudům se nedalo moc věřit, vzhledem k tomu, v jakém stavu právě teď byl.
Homura byl nervózní, ale ne tolik, jak čekal. Většina strachu z něj spadla před půl hodinou, když jeho mladší sestra rozkopala obličej klukovi, co na něj mířil nabitou pistolí.
Oproti tomu bylo tohle… no, ne přímo oddechovka, ale tady hrozilo maximálně to, že ze sebe udělá debila před svým… zarazil se. Co vlastně s Nanamim jsou? Kamarádi? Přátelé? Nebo budou něco víc napříč tomu, že za pár hodin odlétá do Okinawy?
Nakonec došel k závěru, že na tyhle úvahy vážně není nejlepší chvíle, když se mu proti rukám vypíná Nanamiho štíhlé tělo a očima přímo prosí o víc.
Byl ochoten mu to i dát…
…kdyby se v tom okamžiku nerozletěly dveře dokořán.

Přesně o dvě vteřiny později se ozvalo šokované vyjeknutí.
Přesně o čtrnáct hodin později nasedl Nanami do letadla, směr Okinawa.