Sparkless - Kapitola 39.

„Seiji, musíš z toho pokoje vyjít!“
„Hm…“
„Nežertuju! Pojď ven!“
„Hm…“
„Já vím, že jsi smutnej, ale musíš jíst!“
„Já nejsem smutnej. Tohle je čistokrevná deprese!!“

Homurovi nikdy v životě nebylo tak příšerně. Bezmoc, bolest, samota, zášť vůči Nanamiho matce i celému světu. To celé se smíchalo v jeden odpudivý pocit, který Homuru naplňoval až po okraj. Po Nanamiho odjezdu se zavřel v pokoji a po celý víkend odmítal vyjít.
Ritsuka a Kyouko se střídali u jeho dveří a pokoušely se ho přesvědčit, aby otevřel. Rozdělily si role hodného a zlého policajta. Nakonec to Kyouko přestalo bavit a přidala se k Ritsuce, pokoušejíc se ho vylákat ven výhružkami.
Homura se však uzavřel do sebe. Stejně jako tehdy před Nanamiho příjezdem.
Jediná světýlka ve tmě byla pro Homuru komunikace s Nanamim. Jelikož se Nanami ještě nedostal k počítači, musely jim stačit esemesky. Od okamžiku, kdy se Nanami vyhrabal z letadla si psali téměř nepřetržitě.

-OKINAWA JE DIRA.
-VETSI NEZ TAMAYORI? TO BYCH SE DIVIL.
-JO, JE TO TAK. DIRA VŠECH DER!
-RIKAL BYS TO I KDYBYS TAM JEL NA DOVOLENOU A NESTEHOVAL SE TAM?
-…NA TOM MOZNA NĚCO BUDE.
-ZBYTECNE SI TO NEDELEJ TEZSI. TO MĚSTO ZA NIC NEMUZE.
-JA VIM, ALE STEJNE SI NEUMIM PREDSTAVIT, ZE TU BUDU ZIT. JE TO OD TAMAYORI TAK ODLISNE. JAK Z JINE PLANETY. NIKOHO TU NEZNAM.
-ZKUS SI NAJIT PRATELE. TO, ZE JSI SE ODSTEHOVAL, NEZNAMENA, ZE BUDES ZIT JAKO POUSTEVNIK.
-TO BYCH MEL RIKAT JA TOBE, NEMYSLIS? TO TY JSI TEN, CO SE DRZI OD LIDI DAL. TAKZE SE KOUKEJ SKAMARADIT S NEKYM OD NAS ZE TRIDY. ALE JEN SI ME ZKUS PODVADET!!

Homura se při té představě smutně zasmál. Převalil se na břicho chvili pozoroval slova displeji mobilu. Zkus si mě podvádět… a že to říká zrovna on. Byla to jedna z věcí, které se děsil nejvíc. Že Nanami se svojí vstřícnou povahou a potřebou blízkých lidí neodolá a s někým si tam něco nezačne. Doufal, že jeho obavy jsou neopodstatnělé, ale stejně ho to trápilo.

-JAKO BYS ME NEZNAL. SOTVA JSI ODJEL, VRHNUl JSEM SE NA PRVNÍ HOLKU, KTEROU JSEM UVIDEL!!

Nakonec se ale ukázalo, že jeho role osamělého chudáka mu nebude dopřána. Ve třídě ho věšina lidí litovala, protože všichni věděli, jak si jsou s Nanamim blízcí, ale tři dny po Nanamiho odjezdu se na střeše, kde Homura obědval objevila trojčlená skupinka.
„Můžem se připojit?“ zeptala se Sayuri a pohodila hlavou. Homura pokrčil rameny. Bylo mu to upřímně jedno.
„No tak, Homuro-san! Nemůžeš se užírat! Jasně, byl to tvůj kámoš, ale život jde dál!“ pokouše se ho povzbudit Keigo, když usedal na studené dlaždice, kterými byla střecha pokrytá. Sayuri po něm střelila spalujícím pohledem.
Třetím spolužákem byl Ichirou. Překvapivě. Homura nechápal, proč se k němu chovají tak mile. Jistě, byli to tři spolužáci, se kterými vycházel nejlíp, ale to proto, že mu v Keigově a Ichirouově případě nic jiného nezbylo a Sayuri se mu do přízně nějak nenápadně vlichotila knížkou, kterou mu dala k Vánocům.
„Hele, Homuro, plánuješ něco na pátek?“ zeptal se v polovině přestávky Keigo a nejistě vzhlédl. Homura po něm unaveně loupl pohledem a zavrtěl hlavou.
„Co kdybys šel s náma do kina?“
Homura sebou překvapeně trhl. „Cože?“
Ichirou zagestikoval jídelními hůlkami. „No, jde pár lidí ze třídy, tak nás napadlo, jestli nepůjdeš taky. Možná by tě to trochu rozptýlilo, když se teď Nanami odstěhoval!“
Homura zamyšleně zvedl hlavu k nebi a zadíval se na obláčky, které se po něm převalovaly. Vzpomněl si na esemesku od Nanamiho. Koukej se skamarádit s někým od nás ze třídy.
Nakonec pokrčil rameny. „Dobře, jen se chci zeptat…“
„…neboj se, Mizuki nejde!“ ujistila ho Sayuri a lišácky se na něj ušklíbla. Homura vyjeveně zamrkal, než se proti své vůli usmál. Jo. Možná to půjde. Možná si nějaké kamarády najde…

Měl pocit, jako kdyby se brodil hlubokým bahnem. Každý den bez Nanamiho byl těžší a těžší. Psali si, jak nejčastěji to šlo, ale po tom, co během prvního týdne Homura napočítal víc jak sedm set esemesek, přece jen trochu zpomalili.
Nejhorší byl fakt, že city k Nanamimu nepolevovaly. Miloval ho po dvou týdnech odloučení ještě víc, než kdy dřív a to ho připravovalo o nervy.
Trochu doufal, že to, co cítil k Nanamimu bylo jen přátelství, které vypadalo jako láska kvůli tomu, kolik času spolu trávili. Ale nebylo to tak.
„Seiji, jak dlouho se hodláš užírat?“ zeptala se Ritsuka, když nakoukla do jeho pokoje a našla ho jak leží na posteli a očimy hypnotizuje svůj mobil.
„Dlouho,“ zavrčel Homura, aniž by se na ní podíval. Ritsuka se s povzdechem opřela o futra a odhrnula si ofinu z čela.
„Chováš se jako dítě.“
„Tak ať. Jak by bylo tobě, kdyby ti odjel ten odbarvenej červík?“
Ritsuka zrudla a pohodila hlavou. „T-to vůbec nemůžeš srovnávat!“
Homura povytáhl obočí a uráčil se zvednout oči od displeje. Ritsuka si odfrkla. „Nemůžeš!“ opakovala a v rukou mnula knihu. Homura poznal přebal. Druhý díl Sparklesse.
Už nějakou dobu měl v úmyslu se nenápadně vplížit do jejich pokoje a vypůjčit si ji.
Ritsuka mu ji místo toho hodina na postel jen kousek od hlavy. „Měl by sis přečíst pokračování, když už jsi zvládl jedničku,“ zamručel, otočila se na podpatku a vrátila se do svého pokoje.
Homura se natáhl po knize. Černý přebal s rudým nápisem a jménem autorky. Žádné zbytečnosti, nic navíc. Otočil knihu v rukou. Na zadní straně přebalu stála jediná věta.
„Naděje je jediná věc, v kterou se vyplatí doufat,“ přečetl nahlas Homura a zarazil se. Zalovil si pod košilí a na stříbrném řetízku vytáhl tenký medailonek. Jak se otáčel, ve světle si mohl přečíst slova vyrytá z obou stran. Osud. Naděje.
Se sentimentálním úsměvem si řetízek opět zasunul za košili a otevřel druhý díl Sparklesse na první stránce. Aspoň tady měl jistotu happy endu. Dyamirity byla totiž proslulá svojí nechutí ke smutným koncům. Její hláška: „Smutných věcí je na světě dost, proto není potřeba připisovat další!“ stála v závěru každého dovětku. Homura běhal pohledem po slovech a napětí z něj pomalinku opadávalo, jak se zažíral do příběhu. Dobře… zkusí žít bez Nanamiho. Alespoň na zkoušku.

Musel si zvykat na spoustu nových věcí. Například na fakt, že většinu času je sám. Dřív byl zvyklý, že v jeho blízkosti šramotil Nanami, ale najednou bylo v prázdném pokoji ticho, že by bylo slyšet spadnutí špendlíku. Když nad tím tak přemýšlel, trávil s Nanamim dvacet hodin ze čtyřiadvaceti. Bylo proto těžké si zvyknout na samotu.
Byl to také důvod, proč špatně spal. Žádný uklidňující pravidelný dech z protější postele. Někdy byl schopný být celou noc vzhůru. Asi týden po Nanamiho odjezdu se navykl na noc pouštět k sobě do pokoje Sylvestera, aby měl alespoň nějakou společnost. Sylvester to bral jako výhodu a navykl se spát na zemi vedle Homurovy postele.
Nezdálo se, že by mu páníček nějak chyběl, alespoň ze začátku. Možná si to neuvědomoval. Po pár dnech mu to už začínalo být podezřelé. Chodil podél plotu a vyhlížel Nanamiho a každý večer schlíple ulehal na koberec u Homury v pokoji, nebo ve své boudě, když se Homurovi nepovedlo přesvědčit matku, aby na noc pustila psa dovnitř.
Po dvou týdnech začal odmítat jídlo. Homura se bál, že to přijde. Když zemřela Nanamiho babička, udělal to taky. Propadl depresi a přestal žrát.
Proto začal Sylvestera krmit sám a vždycky u něj seděl a povídal si s ním, dokud nesnědl alespoň polovinu misky.

Homura vešel do kuchyně a unaveně se usadil ke stolu. Pustil si k nohám tašku nacpanou oblečením a zasténal.
Ritsuka, která zrovna utírala nádobí se ohlédla. Pohled na zdrceného bratra jí neobměkčil. Po dvou týdnech se na něj naučila být opět tvrdá. Popírala, že se kdy rozbrečela a na všechny byla zase nepříjemná, jak to uměla jen ona.
„Jdi si dát sprchu,“ řekla pouze.
Homura zamručel a prohrábl si vlasy slepené blátem, až se mu z nich sesypala malá vánice prachu.
„Co takhle mi přihrát něco studenýho?“
Ritsuka si přehodila utěrku přes rameno, po vzoru barmanů ze starých westernů a opřela se o linku. „Odpověď je stejná. Jdi si dát sprchu!“
Homura si odfrkl, ale poraženě se zvedl od stolu a ještě na schodech si stáhl přes hlavu zelený dres jejich školního fotbalového týmu. Už to bylo pár dní, co se stal brankářem a docela mu to šlo. Mohl se vybít a měl jakýsi počit zadostiučinění.
Odhodil dres s výsměšnou osmičkou na zádech do koše s prádlem a po odhození zbytku svršků vlezl do sprchy a nastavil kohoutek na horkou vodu.
Smýval ze sebe vrstvu prachu, potu a bláta a cítil, jak se mu ve svalech rozlévá příjemná únava, jaká se dostavovala po tvrdém sportovním výkonu. Jejich trenér nebyl žádná bábovka a dával jim pěkně do těla. Z Homury byl nadšený, obzvlášť když prohlásil, že se klidně postaví do brány.
„Proč jsem vlastně nezačal s něčím takovým dřív?“ zamyslel se nahlas a nalil si na hlavu polovinu šampónu s broskvovou vůní. Znal odpověď. Stranil se lidem a pokoušel se neplést se jim do cesty.
Ale najednou to bylo jiné. Prahl po společnosti. Samota ho žrala zaživa a tak se pokoušel stále vyhledávat společnost. Fotbal, obědy se spolužáky, akce po škole, dlouhé rozhovory se sestrami.
Změnil se. A rozsah té změny viděl až teď, po Nanamiho odchodu.
Na vteřinu mu blesklo hlavou, že je možná dobře, že Nanami se odstěhoval. Že budou mít oba dva větší možnosti. Ale v další moment tu myšlenku umlátila lopatou vzpomínka na věčné popichování, které si s Nanamim nemohli odpustit za žádné příležitosti.
To mu taky chybělo. Na světě nebyl nikdo, kdo by byl schopný mu oplácet urážky a dvojsmysly tak bravurně jako právě Nanami. Sice sváděli podobné hádky i přes esemesky a chat, ale nebylo to nějak ono.
Ten den měl Nanami narozeniny. Sedmnáctiny. Konečně byl stejně starý jako Homura. Ten znovu, už asi po tisící, proklínal Nanamiho matku. Strašně ho mrzelo, že mu nemůže popřát osobně. Věděl, jak se Nanami na sedmnáctiny těší. Homura mu totiž často předhazoval jejich rozdílný věk.
Homura sám měl narozeniny čtrnáctého srpna. Nanami mu pokaždé oponoval, že je sotva o půl roku mladší, ale nikdy nepochodil. I přes skutečný rozdíl skoro nachlup šesti měsíců Nanami svůj argument neuhájil. Homurovi stačil jediný pohrdlivý pohled, kterým ho přejel a Nanami věděl, že si o tom myslí své.
Když toho večera usedl Homura za počítač, přepadla ho pochmurná nálada. Odstrčil stranou prázdnou plechovku od ananasového kompotu a laptop otevřel. Sotva se připojil na chat, otevřelo se mu okno s konverzací s Nanamim.
-No konečně jsi tady!
>Měl jsem trénink, promiň.
-Nezlobím se. Jen tě tady už dobrou čtvrt hodinu vyhlížím.
>Omlouvám se. Ritsuka mě do sprchy odvlekla málem násilím.
-Úplně jí vidím.
>Všechno nejlepší.
-Áh, tys nezapomněl!
>To sis myslel, že zapomenu na tvoje narozeniny?
Ne, víš co? Raději neodpovídej.
-Dobře. Děkuju.
>Vítej mezi sedmnáctiletými.
-No jo no, stárnu…
>Nech si ty řeči. Pořád jsi o půl roku mladší!
-Ty to nikdy nepřestaneš vytahovat, co?
>Nech mě se zamys- NE!
-Teď máš určitě na tváři ten svůj samolibej škleb, viď že jo?

Homura potřásl hlavou, aby mu z tváře ten zmiňovaný samolibý škleb zmizel. Na chvilku se nad klávesnicí zarazil a poklepával konečkem prstu na mezerník, až se nevědomky proklikal na konec řádku. Rychle se stiskem Delete vrátil na začátek.

>Už jsou to tři týdny. Chybím ti?
-Trochu.
>Trochu??!?!
-Jen si z tebe střílím, Seiji! Moje nová škola je díra, ani nevíš, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit do Midoriaki za Yamadou a Mizuki!
>Vrátil by ses i za Mizuki? No potěš!
-Víš, ona každá škola má svojí Mizuki. Jen tady se jmenuje Kinoko a není blonďatá, ale černovlasá. A věř mi, jestli se ti Mizukiny oblečky zdály přehnané, buď rád, že nevíš, čím si zkrášluje uniformu Kinoko. Z toho by člověk oslepl!!
>Tak koukám, že si to tam užíváš. To mi připomíná, mám tě pozdravovat od Sayuri, Ichira a Keiga. Prý máš alespoň poslat pohled, když už nic jiného.

Psali si spolu až do půlnoci. Homura z toho měl protichůdné pocity. Zároveň toužil mít Nanamiho u sebe a ta studená konverzace mu to jen připomínala, ale na druhou stranu zase trochu tišila stesk.
Ve čtvrt na jednu padl Homura do postele a převaloval se až do dvou, kdy konečně zabral. Zdál se mu zmatený sen plný dveří, které nikam nevedly.
A tak to šlo dál, den za dnem. Za chvíli se převalil měsíc ode dne, kdy se Nanami odstěhoval. Zima už se definitivně vzdala a dala prostor létu. Homura mohl odložit šálu a naplno se dát do tréninků na rozbahněném hřišti.
Jeho otec byl nadšený, když se dozvěděl, že se dal na fotbal, ale Homura jeho nadšení nechápal. Bral to jako zábavu a odreagování. A když nadobro praštil s rvačkami, byla to možnost, jak se udržovat ve formě.
Po konci jednoho tréninku se přiblížil ke skupince spoluhráčů, kteří zrovna o něčem horlivě debatovali.
„…prý nejmíň na dva roky!“ To bylo jediné, co zachytil. Nechápavě povytáhl obočí. Jeden z kluků se na něj otočil.
„Už jsi to slyšel, Homuro? Prý už konečně uzavřeli tu věc s Velkým Yuuem! Půjde sedět na dva roky. Natvrdo! Žádná možnost propuštění na kauci nebo tak!“ říkal s nadšením. Homura pokrčil rameny.
„Já vím, ségra se o tom včera večer zmiňovala,“ řekl a stáhl si z rukou brankářské rukavice. Protáhl si prsty a odhodil rukavice na lavičku.
Záležitost s Yuuem Homurovi rodiče dost šokovala. Ritsuka nedostala zaracha na dva měsíce jen proto, že se za ní Homura přimluvil. Nakonec si Ritsuka s Hibikim třikrát zašli na policejní stanici a tím pro ně věc hasla, pokud ovšem nepočítal neuvěřitelné fámy.
Z Ritsuky se stala hrdinka, která své obdivovatele přijímala jen s povzneseným, samolibým úšklebkem. Zřejmě na sebe byla náležitě pyšná. Homura se jí nedivil. Jak Ritsuku znal, celé to divadlo si náležitě užívala.
Kyouko to brala s humorem, možná taky proto, že Homura jí vážně začal platit lekce dramaťáku a už měla zajištěnou roli v příštím představení. Měla vážně talent. Podle všeho se jí podařilo převézt rodiče i doktora, který tehdy sloužil, takže musela trochu ubrat, aby nakonec neskončila pod kudlou.
Homura byl rád, že Yuu si chvíli posedí a bude od něj klid. Jeho parta se rozpadla v prach a většina jeho kumpánů se rozprchla do jiných gangů nebo se stali devianty na vlastní pěst. Tak jako tak, tu noc dostali pořádně na frak od Aiirových přátel a téměř se neodvažovali vystrčit nos z davu.

Homura se protáhl a unaveně se opřel do branky. Táhle zavrzala a upozornila na něj Sylvestera. Ten vyletěl z boudy jako chlupatý šíp a pokusil se vyškrábat Homurovi po nohavici až na rameno. Homura pečlivě zavřel branku a chvíli se zastavil, aby se se psem pozdravil. Když se k němu sklonil, Sylvester mu zvědavě očichal kapsy, aby se ujistil, že mu Homura nezapřel nějaký pamlsek.
Ke svému zklamání nic neobjevil a tak mu dal uraženým bafnutím najevo, že příště to bude muset napravit. Homura ho naposledy poplácal po hlavě a odemkl vchodové dveře.
Zul se, pověsil bundu na věšák a znovu se protáhl. Bolela ho záda po včerejším tréninku a dnešní návštěva knihovny, kdy se skláněl nad knihami mu také moc nepřidalo.
„Dáš si s námi večeři, Seiji?“ zeptala se ho matka, ale on jen zavrtěl hlavou.
„Byli jsme s klukama na jídle už asi před hodinou,“ vysvětlil a pokračoval po schodech nahoru. V pokoji odhodil do kouta batoh a na okamžik se zastavil. V pokoji vládlo ticho. Aby ho nějak přehlušil, zapnul rádio. Ozvala se nějaká nasládlá popová písnička od jedné z rádoby amerických hvězdiček. Protočil oči a rychle přeladil na jinou stanici. Nakonec uznal za vhodnou jednu, na které zrovna hráli písničku Maximum the Hormone.
Byl unavený a proto doufal, že dneska rychle usne. Pořádně se nevyspal už hodně, hodně dlouho.
Lehnout si šel v půl jedenácté, zároveň se svými sestrami. Dělila je jediná zeď a alespoň teen pocit Homuru uklidňoval.
Když tak ležel na zádech a zíral do stropu, vybavil si všechny tři noci, kdy s Nanamim usnuli v jedné posteli. Poprvé to bylo, když ho utěšoval po smrti jeho babičky. Podruhé to byla vlastně jen náhoda, když vymýšleli taktiku, jak odmítnout Meiko. A naposledy…
Homura zrudl a přetočil se na bok. Jak se mu to rozleželo v hlavě, shledal celý ten incident extrémně zrudnutíhodný. Sotva si vzpomněl na jediný detail, změnila se jeho tvář ve zralou ředkvičku.
Ale přesto by si to rád někdy zopakoval.
Přetáhl si deku až k bradě a zívl. Usnul během dalších deseti minut.

Probudil ho ječavý zvuk budíku. Ostré pípaní bylo to jediné kromě Nanamiho a Lady Gagy, co ho dokázalo dostat z postele. Byl to ten nejodpornější budík, jaký pod světem existoval, ale chuť ho mrštit proti zdi byla dostatečně silná, aby ho vytáhla z postele.
Homura na okamžik pokusil otravnému zvuku vzdorovat, ale ani sebetlustší deka by hlas budíku neodfiltrovala. Proto zasténal a zpod vyhřáté peřiny natáhl ruku. Poslepu chmátl po budíku na noční stolek, ale sáhl do prázdna. Nahmatal jen rozečtenou knihu a vlastní hodinky.
Ještě jednou přeejel dlaní celou plochu stolku, ale budík nikde. Přesto jasně slyšel jeho mozek rozpouštějící pípání.
Prudce se posadil a naposledy hrábl do vzduchu nad nočním stolkem.
Byla naprostá tma.
Homura vyjekl, jak ho prudký pohyb vykolejil a okamžik později se s hlasitým zaduněním zřítil z matrace rovnou na podlahu. Zvedl se na loktech a bolestně sykl. Byla vážně tma jako v pytli.
Přesto rozpoznal blikající displej budíku necelé dva metry od sebe. Vesele pípal a vypadalo to, že visí ve vzduchu.
Homura si promnul naražené rameno a pokusil se vyhrabat ze zamotané deky. Potmě mu to ale moc nešlo.
„Co to má sakra…“
Náhle se ozvalo cvaknutí lampičky. Pokoj zalilo zlatavé světlo a Homura zamžoural. O okamžik později sebou trhl tak prudce, až se zátylkem udeřil o hranu nočního stolku. Jednou rukou se chytil za hlavu, ale oči stále upíral na protější postel.
S naprostou samozřejmostí a samolibým úsměvem navrch tam seděl Nanami, nohu přes nohu, v jedné ruce vypínač od lampičky a v druhé Homurův budík, kterému konečně zamáčkl alarm.
Ostré pípání nahradil upřímný smích.
„Dlouho jsme se neviděli, Seiji,“ usmál se Nanami, lokty se opřel o kolena a naklonil se k Homurovi blíž. „Chyběl jsem ti?“

Přesně o čtyři vteřiny později byl Homura konečně schopný ze sebe vypravit kloudné slovo.
Přesně o sedm vteřin později ho Nanami přesvědčil, že opravdu není sen.