SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 6.

Ritsuka zamyšleně listovala ve svých yaoi knížkách.
„Miluju Seijiho…“ rezonovalo jí v hlavě.
Někde tam musela být odpověď. Musela být.
„Co mám dělat, Ritsuko?“
Musel tam být způsob, jak by mohla pomoct Nanamimu získat vlastního bratra. A jestli tam ten způsob nebyl…
…TAK PROČ SAKRA NE?!

„Jsem doma!“ zavolal, když vešel do domu. Odpovědělo mu ticho. Zamračil se, zul si boty a rychle přešel do kuchyně. Na stole ležel lístek: Jsem v knihovně, N. je v pořádku, spí. R.
Homura si povzdechl a rychle vyběhl schody. Nanami toho dne vážně nevypadal dobře a on začínal mít při poslední hodině trochu strach. Ujišťoval sám sebe, že je to jen chřipka, ale nemohl si být jistý, dokud Nanami nezajde k doktorovi.
Potichu otevřel dveře pokoje. Ritsuka měla pravdu, Nanami spal jako dítě a nevěděl o světě.
Homura se posadil za stůl a na židli se otočil směrem k Nanamimu.
Sám sebe nechápal, jak si toho malého zlořáda mohl oblíbit. Kdyby měl nějakou zoufalou potřebu přátel, určitě by si vybral jinak… ale Nanami se mu nějak zapletl do života a on ho proti své vůli začal brát jako nedílnou součást svého tak trochu nového života.

„No konečně jsi vzhůru!“ Nanami nechápavě zamrkal, zvedl se na loktech a promnul si oči. Homura stál ve dveřích a v očích měl pořád ten ustaraný výraz.
„Hm,“ zamručel unaveně Nanami a přetočil se na druhý bok.
V příštím okamžiku vyjekl, protože ho něco trefilo do zad. Chtěl se na Homuru obořit, ale pak si všiml, co ho zasáhlo. Posadil se a překvapeně si prohlížel bílou igelitovou tašku.
„Co to-„
„Co kdybys to místo vyptávání raději otevřel?“

Nanami na něj několik vteřin překvapeně mrkal, než sklonil hlavu k tašce. Chytil ji za oba spodní rohy a jediným pohybem její obsah vyklopil na svá dekou potažená kolena.
Byla to…
„…bunda?“ zamrkal překvapeně a roztáhl látku. Byla to opravdu bunda. Měla hnědou barvu, na zádech číslo 08 a kapuci s kožešinovou podšívkou.
„V tom tvém černém hadříku tě nechci vidět dřív než v květnu!“
Nanami se usmál.
Homura si povzdechl. Jak to tak viděl, Nanami mu tohle bude předhazovat ještě hodně dlouho. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Bylo to prostě bezvýznamné gesto.
Nanami i přes horečku vypadal jako dítě, které právě dostalo nejkrásnější dárek k Vánocům. Homura se posadil na kraj jeho postele a podal mu teploměr. Nanami si ho poslušně zasunul do koutku úst stejným způsobem, jakým vždycky kouřil cigaretu.
„Jak je ti?“
„Híp heh hefhým.“

Homura povytáhl obočí. Nanami protočil oči, vytáhl si teplomět z pusy a větu zopakoval.
„Líp než předtím.“
„Ahá!“
„Měls pravdu. Asi na mě něco leze. Díky za…“
„Zítra jdeš k doktorovi.“
„…tak to ani náhodou!“

Nanami popadl lem deky a otočil se k Homurovi zády. Ten cítil, jak mu na čele opět nabíhá jeho pověstná žilka. Kam se poděl ten vděk?
„To nebyla ani žádost ani nabídka, Nanami. Jsi nemocný a dokud jsi pod mojí střechou, nebudeš si tu léčit zápal plic meduňkovým čajem! Prostě jdeš k doktorovi. Nenechám tě nakazit celou rodinu!“
Nanami zpod deky něco zabublal.
„Nehádej se se mnou, ty spratku!“ vyletěl náhle Homura. Žádný jiný žijící člověk by z toho nejasného zamumlání nedokázal poznat, co se Nanami pokoušel Homurovi sdělit. „Prostě jdeš k doktorovi i kdybych tě tam měl vlastnoručně odnést!“
Nanami se na něj otočil a s pohledem uraženého štěněte zamumlal: „Hahoheň!“
„A nemluv se mnou, když máš teploměr v zubech, blbče!“
zavrčel Homura a vyškubl Nanamimu skleněnou trubičku ze rtů, div mu nevylomil přední zuby. Přeletěl teploměr očima. Třicet devět stupňů.
„Říkám, že nikam nejdu! Je mi fajn. Dej mi ještě pár hodin spánku a budu v pohodě!“
„V pohodě? Mít o pár stupňů víc, daly by se ti na čele smažit vajíčka!“
„Nepřeháněj! Je mi šestnáct a jednu matku už mám, takže se nestarej!“
„Říkám, že dokud u mě bydlíš, budeš dodržovat moje pravidla! Například, že tu nebudeš šířit morovou nákazu!“
„Je to jen trošku horší rýma!“
„Při rýmě potřebuješ maximálně krabici kapesníčků, ne tetracyklinu!“
„Co je tetracyklin?“
„To je antibiotikum, silnější a účinnější než penici-, počkej, tady nejsi na sjezdu lékárníků! Jde mi o to, že jdeš k doktorovi, abychom měli jistotu, že to není třeba zápal plic!“
„Nic to není! Dobře, možná je to nějaká slabší chřipka, ale nic víc!“
„Nes*r mě, Nanami!“
„Ehm, kluci?“
„CO JE?
“ vyštěkli unisono a oba dva se otočili ke dveřím, odkud se hlas ozval. Ve dveřích stála Ritsuka s mírně vyděšenou Kyouko za zády. Ritsuka měla na tváři výraz, který Homura moc dobře znal. Přesně takhle se tvářila, když se znovu pustila do Pána much, který měl zase jinou tloušťku než minule. Vzpomněl si na její prohlášení při jedné z rodinných večeří, když u nich Nanami ještě nebydlel. Zrudl a o krok ucouvl od postele o kterou se během hádky opíral oběma rukama.
„Omlouvám se, že rušíme, ale máma se ptá, jak je Nanami-kunovi…“
Nanami se sesul zpět do postele. Během vlastní obhajoby během hádky se v posteli znovu posadil.
„Je mi fajn,“ zamumlal.
Homura si odfrkl a pohodil hlavou, ruce založené na hrudi.
„Není. Vyřiďte jí, že zítra jdeme k doktorovi.“
„Ne!“

Homura po Nanamim střelil pohledem. „Uvidíme, jak moc se budeš hádat, jestli jí to budeš muset říct do očí. Ritsuko,“ otočil se na starší z obou sester, „zavolej mámu, že jí chce Nanami něco říct!“
„Né, Seiji, počkej!
“ vyjekl Nanami a znovu se posadil. Tentokrát moc prudce. V příštím okamžiku se chytil za hlavu. „Áuuu,“ zamumlal.
Homura se ušklíbl. „Vyber si. Buď doktor, nebo moje matka. Nechci ti radit, ale i operace slepého střeva bez narkózy je příjemnější, než když musíš stát proti naší matce, když je v ráži!“
Ritsuka a Kyouko souhlasně přikyvovaly.
Nanami se zamračil, načež sklonil hlavu a povzdechl si. „No… tak dobře.“
Homura se vítězoslavně otočil na čekající sestřičky. „Fajn. Slyšely jste? Vyřiďte jí, že Nanami jde zítra k doktorovi. A pokud možno ještě brzo ráno, aby si to nemohl rozmyslet.“
Kyouko se rozeběhla ke schodům, ale Ritsuka ještě chvíli zůstala a měřila si je přes obroučky svých brýlí. Homuru i Nanamiho téměř zároveň napadlo, že Ritsuka je vlastně děsivější než Velký Yuu.
„Víte,“ řekla nakonec Ritsuka a založila si ruce v bok, „jak se tak hádáte, skoro to vypadá, jako kdybyste byli už dvacet let manželé.“
Načež pohodila vlasy, otočila se a vyšla za svou mladší sestrou, přičemž měla na tváři výraz, že ví něco, co oni neví, že ona ví a moc si to užívá.
Nanami a Homura si vyměnili nechápavý pohled. „Hééé?“

Ritsuka šla chodbou a nevěděla, co si má myslet. Nanami si podle všeho své horečnaté vyznání buď nepamatoval, anebo to efektivně maskoval. Nevěděla, jestli mu to má připomínat. Mohlo by se mu ulevit, ale taky mu to mohlo způsobit nepříjemnosti. Kdyby si to rozmyslel, mohl by se tvářit jakoby nic a nikdo by se na něj nedíval tím otravným lítostivým pohledem, jakým se lidé dívají na jiné lidi zhrzené láskou.
Jako yaoistka věděla, jak silnou zbraň drží v rukou.
Usmála se. Ne, zatím si to nechá pro sebe… ale… kdo ví…

Homura začínal uvažovat, jestli existuje něco yaoi detox. Protože jak se zdálo, Ritsuce se yaoi začínalo moc míchat s reálným světem. Povzdechl si. Nanamiho nastěhování pro ní musel být předčasný vánoční dárek. Ani nechtěl myslet na to, co se jí asi tak honí hlavou.

Nanami ležel v posteli a byl hluboce uražen. Napůl kvůli Homurovi, napůl kvůli Ritsuce… proč se tvářila, jako kdyby něco věděla? Nemohla to přece vědět, ne? Nebyl takový idiot, aby jí, yaoistce, o tom vykládal… Odfrkl si. Ne, nemohla přece nic vědět!

Druhý den měl Nanami i Homura náladu pod psa. I když vyrazili hned ráno, stihli se ještě vyměnit pár ostrých slov ohledně lékaře. Homura diskuzi uzavřel tím, že buď půjdou nebo si Nanami může jít hledat nové bydlení.
Nanami si neuvědomil, že řekl půjdou až do okamžiku, kdy si Homura začal oblékat bundu.
„Kam jdeš, Seiji?“ zamračil se nechápavě. Škola Homurovi začínala až za půl hodiny.
Homura se překvapeně otočil. „Kam bych šel? S tebou a mámou. Nebo sis myslel, že tě tam pustím samotného?“
To uslyšela Homurova matka a zasmála se. „Jak samotného? Vždyť s ním budu já, ne?“
Homura střelil po Nanamim pohledem, načež zavrtěl hlavou. „Ne. Jdu s vámi.“
Homurova matka se zachichotala jako školačka. „To je hezké, že se o Shirogane-kuna takhle staráš, Seiji. Kdo by to do tebe řekl!“
Její nejstarší syn by to do sebe ještě před měsícem neřekl sám, ale to byl jen nepodstatný detail.
„Já jen chci mít jistotu, že ti nezdrhne z auta a nepojde cestou domů,“ ušklíbl se Homura a zatáhl si zip až ke krku. Paní domácí pokrčila rameny a vyšla z místnosti. Nanami něco zakňoural a hlemýždím tempem se začal soukat do nové bundy.
„Já nechci k doktorovi!“ zakňučel.
Homura se opřel o botník a založil si ruce na hrudi. „Proč se vlastně tak strašně bojíš doktorů?“ zeptal se.
Nanami se prudce otočil. „Já se jich nebojím. Je to prostě divné povolání. Mám pocit, jako kdyby brali lidi jako maso na krámě. Neživá hmota a jejich jediným úkolem je zjistit, kde se stala chyba.“
„Víš, Nanami, od toho doktoři jsou…“
„Vím. Ale stejně mi vadí!“
„Věděl jsi, že Seiji se doktorů bál asi do svých dvanácti let, Shirogane-kun? Naprosto odmítal k nim chodit a když už ho naši dovlekli do ordinace, švihl sebou na zem a ztropil scénu jako z filmu!“
ozvalo se na schodech. Oba zvedli hlavu. Na vrcholku schodiště stála Ritsuka, v jedné ruce svírala knihu a v druhé hrnek.
Nanami vyprskl smíchy. Nemohl si pomoct. Homura mu uštědřil menší úder loktem do zátylku, ale Nanami se huhňat nepřestával.
Homura se otočil na sestru. „Ty máš být na mojí straně, potvoro! Já jsem tvůj bratr!!“ vyštěkl, ale Ritsuka ani nehnula brvou. Pomalu sešla schodiště a zastavila se na předposledním schodu, aby byla stejně vysoká jako Homura.
„A?“ zeptala se a zúžila oči.
Homura se zarazil. „A co?“
„No, jsi můj bratr a co má být? Kyouko je moje sestra a taky se nedožaduje žádných výhod!“
Ritsuka seskočila z posledního schodu a zamířila do kuchyně. Když míjela Nanamiho, přejela ho významným pohledem.
„Seiji?“
„Hm?“
„Ty ses bál doktorů a stejně jsi včera předvedl tu scénu, když jsem nechtěl jít?“
„Sklapni, skrčku!“

Nanami mu už chtěl peprně odpovědět, když vešla Homurova matka z botníku sebrala klíčky od auta a mávla na oba dva kluky.
„Tak pojďte, ať se může Shirogane-kun vrátit co nejdřív do postele. Stejně nechápu, proč musíš s námi, Seiji. Jenom přijdeš o začátek školy!“
„Seijiho by to stejně ve škole beze mě nebavilo, nemám pravdu?“
usmál se Nanami a otočil se na Homuru. Střetl se s jeho zahloubaným pohledem. Pohodil hlavou a znovu věnoval svou pozornost Homurově matce.
Cítil, jak mu do hlavy znovu stoupá žár horečky.

V autě na něj opět dolehla malátnost. Seděl tiše na sedačce až po nos zachumlaný do nové bundy, ruce zaražené hluboce do kapes. Homura se po něm občas ohlédl a v očích měl zase ten ustaraný výraz. Nanami mu pohled unaveně oplácel.
„Shirogane-kun, ty nemáš svého obvodního doktora?“ zeptala se Homurova matka a přibrzdila před přechodem. Žena na ulici přikývla a rychle přeběhla silnici.
„Co jsem se odstěhoval od babičky tak jsem u doktora nebyl. Je to moc daleko.“ Nanamiho unavovalo každé slovo.
„Jak je to dlouho?“
„Už víc jak devět měsíců. Odstěhoval jsem se během února,“
zamumlal Nanami a opřel se o okénko. Příjemně ho chladilo do čela.
„Nechybí ti rodina?“ zeptala se Homurova matka a na okamžik se otočila od řízení.
Nanami zavrtěl hlavou. „Za babičkou se občas jedu podívat, ale s rodiči máme dohodu. Oni se nestarají o mě, já o ně. Oni mají svoje vlastní rodiny a já… vyhovuje mi to, jak to je.“
„Mají vlastní rodiny?“
zeptal se nechápavě Homura a otočil se na sedadle.
Nanami přikývl. Každý pohyb ho bolel. „Máma se vdala ani ne rok po rozvodu. Má s tím svým malou holčičku, Masami. A táta si před dvěma lety našel nějakou rozvedenou a ta má z prvního manželství syna, Hira, kterému je jedenáct. Nepletu se jim do života a všichni jsou spokojeni.“
Homura se otočil zpátky k čelnímu sklu.
„Víš, kdyby tady byla Kyouko, řekla by asi něco ve smyslu: Teď patříš do naší rodiny,“ řekl nakonec a odvrátil hlavu, takže jak Nanami, tak jeho matka mohli vidět jen jeho zátylek.
Nanami překvapeně zamrkal, načež zrudl a obrátil se opět čelem k okénku. Homurova matka jeho rudou tvář přisuzovala horečce.
Zbytek cesty absolvovali mlčky. Když Homurova matka couvala na volné parkovací místo, Homura se opět nejistě otočil na Nanamiho. Zdálo se, že horečka mu zase stoupla.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně, když Nanami vrávoravě vystupoval z auta.
„Hm,“ zamručel Nanami a chytil se dlaní za čelo. Homura za ním zabouchl dvířka stříbrného auta. Nevypadal zrovna přesvědčeně.
Naštěstí v čekárně seděli jen tři lidé. Nějaký tlustý muž, který si v jednom kuse otíral nos umolousaným kapesníkem a jakási žena s dítětem na klíně.
Nanami se sesul do jedné ze sedaček a těžce oddechoval. Homurova matka se na něj ustaraně podívala. Nanami měl rozostřený pohled a sálal jak sporák.
„Doufám, že to půjde rychle, Shirogane-kun nevypadá vůbec dobře,“ zaěšeptala směrem ke svému synovi. Ten jen přikývl. Nemohl jinak než souhlasit. Nanami na tom byl ještě hůř než předešlý den.

Trvalo zhruba patnáct minut, než se dostali na řadu. Sestra vyšla z ordinace a rozhlédla se po jinak prázdné čekárně. „Můžete jít dál,“
Nanami mezitím téměř usnul a tak ho Homura musel jemně vytáhnout ze sedačky a popostrčit směrem ke dveřím. Nanami něco zamumlal, ale bez protestů pokračoval.
„Á, paní Homura! Co vás k nám přivádí? Který z těch vašich pokladů nám vedete dnes?“ zeptal se doktor sedící za stolem naproti dveřím. Mohlo mu být okolo pětačtyřiceti, vlasy už mu pomalu šedivěli, ale doktor nevypadal, že by se tím nějak zvlášť trápil. Na nose mu seděli brýle s kostěnou obroučkou.
„Dneska tu máme trochu jinou situaci,“
Nanami se vpotácel do ordinace a musel se opřít o futra dveří. Homura ho lehce popostrčil do místnosti a zavřel za nimi dveře.
Doktor překvapeně zamrkal.
„Kdo je to?“
„To je na delší povídání,“

Delší povídání a samotná prohlídka proběhly během deseti minut. Nanami ovšem vypadal na zhroucení. Finální verdikt byl prostý.
„Je to chřipka. Hodně ošklivá, ale do dvou týdnů by měl být v pořádku. Musí mít klid, hodně tekutin, vitamínů a hlavně potit se.“
„To nemůže být jen chřipka. Mám pocit, jako kdybych umíral!“
zamumlal Nanami. Zavrávoral a chytil se Homurova lokte. I přes opar horečky cítil, jak se Homura napjal, aby udržel jeho váhu.
„Vzmuž se, mladý muži! Za pár dní budeš jako rybička!“
„Rybička naložená v oleji…“
zamručel Nanami.
Homura se pousmál. Z nějakého důvodu se mu tenhle krotký Nanami líbil mnohem víc.

Když Homurova matka zastavila před domem, Homura vystoupil a obešel auto. Nanami během cesty od doktora neřekl ani slovo. Otevřel dveře. Nanami se klepal jako osika. Homurova matka se na sedadle znepokojeně otočila.
„Možná bych s ním měl dneska zůstat doma. Jen tak pro jistotu,“ nadhodil Homura, když viděl, jak Nanami nejistě vystupuje z auta. Jeho máma se na něj chvíli zamyšleně dívala, než přikývla.
„Asi to tak bude nejlepší. Nemám z toho dobrý pocit, ale rozhodně ho tu nemůžeme nechat samotného. Podívej, v jakém je stavu. Je to ještě horší než včera večer. Zřejmě se ta chřipka přes noc pořádně rozležela.“
Nanami se zdrceně opřel o sloupek branky a čekal na Homuru. Po tváři mu stékal pot.
Homura přikývl a zabouchl dvířka. Auto se lehce rozjelo a za okamžik zmizelo za rohem. Homura přešel k brance, otevřel ji a nechal Nanamiho projít.
Ten však ušel sotva pár kroků, když se mu podlomili nohy. Homura ho popadl za bundu a zachytil ho, než se sesul k zemi. Nanami zaklonil hlavu a omluvně se na Homuru pousmál. Na víc neměl sílu. Horečka ho úplně vyčerpala.
Homura cítil, jak se Nanami třese. Znovu se utvrdil v tom, že návštěva doktora byla dobrý tah.
„Dojdeš to?“ zeptal se nejistě.
Nanami vyrazil jen krátký ostrý zvuk, který měl být zřejmě smích. „Za koho mě máš, Seiji…?“ vydechl roztřeseně, jak nehodlal ztratit svou hrdost.
Homura byl ovšem člověk, který rozbíjel lidem hlavy o zdi a nějaká falešná odvaha na něj dojem nedělala. Povzdechl si, popadl Nanamiho za pás a bez potíží si ho přehodil přes rameno. Nanami vyjekl a křečovitě se ho chytil za paži.
Nanami se Homurovi zdál strašně lehký. „Jsi jako holka,“ podotkl, když ho jednou rukou držel za pás, aby nespadl a druhou lovil v kapse klíče.
Pomlč, Seiji,“ zamumlal mu Nanami do ramene a ještě silněji mu zaryl prsty do zad. Měl pocit, jako kdyby měl každou chvíli omdlít. A nebyl si jistý, jestli je to horečkou nebo Homurovým objetím. Opřel se mu čelem o rameno. Homura byl cítit trochu jako broskve.
Homurovi se konečně podařilo otevřít dveře a divže se nepřerazil na prahu. Naštěstí udržel rovnováhu a pokračoval dál. Schody zdolal bez větších obtíží až na jejich vrcholku uslyšel zezdola jakýsi zvuk. Pod schody stála Ritsuka, ruce ztuhlé, jako kdyby ještě před okamžikem něco svírala v rukou. U nohou jí ležela kniha, která jí vypadla. Zaraženě hleděla ke schodišti a na tváři měla výraz dítěte, kterému bylo řečeno, že Santa Klaus neexistuje a které hned ten den potkalo zmíněného tlouštíka na ulici. Homura chvíli stál a oba sourozenci na sebe jen tiše zírali.
„Odpověď zní ne, Ritsuko,“ řekl nakonec rychle Homura když viděl, že Ritsuka už už otvírá ústa k otázce. Když však viděl její výraz, pokračoval. „A moc dobře vím, co ti právě naskakuje v hlavě, ty příšero! Zapomeň na to a padej do školy!“
Ritsuka několikrát naprázdno otevřela a zavřela pusu, než se potměšile ušklíbla, bleskově se sehnula pro knihu a vběhla zpátky do kuchyně.
Homura si povzdechl, rozhodnut ještě dneska zkontrolovat Ritsučin blog, jestli se o tuhle příhodu náhodou nechce podělit se svými yaoi sestrami, jak nazývala hejno svých stejně postižených kamarádek.
„Ritsuka z tohohle bude mít druhé Vánoce,“ zašeptal Nanami. Kdyby neměl rty tak blízko od Homurova ucha, neměl by šanci to slyšet.
„Neměl bys to říkat tak nadšeným tónem,“ zavrčel Homura, nadhodil si Nanamiho na rameno a pokračoval do jejich pokoje.
S úlevným heknutím pustil Nanamiho na postel. „Mohl bys být trochu jemnější, já jsem tady ten nemocný,“ zasmál se Nanami a odhrnul si z čela vlasy slepené potem.
Homura si něco zabrblal pod vousy a chtěl vyjít ze dveří, když se Nanami natáhl a chytil ho za lem bundy.
„Hej, Seiji,“ pokoušel se mluvit jasně a zřetelně, ale hlas mu přeskakoval, „chtěl bych ti něco říct!“ Homura povytáhl obočí a otočil se.
„Díky za všechno…“ zamumlal Nanami a nechal ruku klesnout.
„Není zač,“ usmál se a vyšel ze dveří. Nanami slyšel jeho kroky na schodech.
„A ještě něco.“ Nanami si přitiskl dlaně na tvář. Třásl se. „Miluju tě.“

Přesně o devět hodin později se na Ritsučině blogu objevil článek s názvem „Yaoi všude kolem nás aneb jak si to někdo umí zařídit. Já vím, že to čteš, Seiji!“
Přesně o osmdesát jedna dní později Homura na tu postel srazil Nanamiho znovu, ale z naprosto jiného důvodu.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Sparkie je tu, i když původně měl být už včera. Jenže můj počítač se pohádal s flashkou a odmítal jí otevřít.
Pořád mi to psalo: Zařízení nerozpoznáno a mě na chvíli zatrnulo, že jsem přišla o všechny povídky a scany komixů...
Ale jelikož Dyami-chan je tak šikovná, dnes už se mi povedlo sem tu novou kapitolu dát.
Co dodat k tomuhle dílu? Nanami se tu chová jako prvotřídní uke, Ritsuka asi v nejbližší kapitole dostane infarkt a Homura? Homura zase nic nechápe, jen si to přznejme.
Ale všimli jste si, že v téhle kapitole se skoro nic nestalo? Myslím to vážně!
A ještě jedno upozornění: Poslední, ale úplně poslední věta... chichichi, víc není, co k tomu dodat! ♥
Užijte si to ♥
Dodatek: Začala jsem psát oranžově. Jestliže uvidíte oranžovou, je to Dyami-chan! ♥
Někdo by mi měl zakázat psát dlouhé poznámky...

4.96491
Průměr: 5 (57 hlasů)