Sparkless - Kapitola 8.

„Chci to slyšet nahlas, ty skrčku!“
Nanami Shirogane byl zamilovaný.
„Dobře, dobře, jenom se uklidni, Seiji! Promiň. Omlouvám se! Stačí?!“
Byl zamilovaný den ode dne víc a víc.
„Ehm, Seiji, mohl bys mě pustit? Prosím!“
Už tak to měl dost těžké, vzhledem k tomu, že ten, do kterého byl zamilovaný byl kluk, jeden z nejobávanějších rváčů v okolí, jeho asi jediný skutečný přítel a navíc domácí.
„No dobře…“
Proto mu fakt, že na něm tenhle člověk obkročmo seděl a držel ho pod krkem, moc na radosti nepřidával…

„Mám depresi. Nechci o tom mluvit.“
Tak zněla Nanamiho odpověď, když ho Ritsuka našla sedět ve dvě ráno v kuchyni nad hrnkem přeslazeného čaje a položila mu otázku, co mu je.
Ritsuka jeho druhé prohlášení ignorovala, přitáhla si židli naproti němu a posadila se. Nanami jí asi poprvé viděl bez brýlí. Měla úplně stejné oči jako Seiji.
Sklonil hlavu níž nad hrnek s čajem.
„Jak dlouho to hodláš držet v sobě?“ zeptala se a opřela se lokty o stůl.
Nanami pokrčil rameny. „Nevím. Dokud se neodstěhuju někam hodně daleko a už nikdy ho neuvi… cože?“ vyjekl překvapeně.
Ritsuka protočila oči. „Nemusíš se jevit, Shirogane. Vím to už víc jak dva týdny.“
„Jak?“ nechápal Nanami. Bylo mu jasné, že to, co ví, je to, co si myslí, že ona ví. Navíc, pokud by to skutečně věděla, vysvětlovalo by to všechny ty významné pohledy.
„Sáms mi to řekl,“ pokrčila rameny a odhrnula si z čela pramen dlouhých vlasů.
Nanami se chytil za čelo. Věděl, že se mu to jen nezdálo. Za vzpomínka byla zastřená horečnatou mlhou, ale jakýsi základ si vybavoval. Věděl, že někomu řekl o jeho citech k Seijimu.
Ulevilo se mu, že to byla zrovna Ritsuka.
Nejistě k ní zvedl oči. „Řekneš mu to?“
„Proč bych to dělala? Navíc, pokud jsem to neudělala doteď, nedávalo by to žádný smysl, ne?“
Nanami musel uznat, že na tom něco je.
„Takže?“ zeptal se.
Ritsuka nechápavě povytáhla obočí. Měla naprosto stejné mimické vyjádření emocí jako její starší bratr. „Takže co?“
„Budeš mě tím vydírat, rozneseš to po škole? Jen ať to celý svět ví!“
Ritsuka si povzdychla. „Pořád mě nechápeš, viď že ne? Já vám to přeju, Shirogane. A ne jen protože by to znamenalo mít yaoi ve vlastním domě, ale protože chci, aby byl Seiji konečně šťastný, víš? Je těžké dívat se, jak se tvůj vlastní starší bratr ničí!“
„Tobě by nevadilo, kdyby byl tvůj bratr…“
Upřela na něj dlouhý významný pohled a zvedla pravačku. Kolem zápěstí měla několik náramků. Jeden z nich byl ručně pletený, černý s rudým nápisem Yaoi.
„A jo…“ přikývl Nanami a prohrábl si černé vlasy.
Chvíli bylo v kuchyni ticho. Slyšet byl jen tikot hodin a tlumené chrápání Homurova otce nesoucí se z ložnice.
„Shirogane?“
„Copak?“
„Co chceš dělat?“
Nanami nejistě zamíchal čaj v hrnku. „Co by? Nechám to být… a ono… ono to časem přejde!“
Homurova mladší sestra se na židli zaklonila. „Tomu sám nevěříš, viď že ne?“
Zdrceně se sesul na desku stolu. „Ne,“ fňukl.
„Nevěřím tomu. Vím, že to není možné. Já… já… asi to bude znít jak ze špatného filmu, ale tohle je poprvé v životě, co prostě vím, že… chci říct… vím, že tohle on nebude schopen přijmout. Je na to moc hrdý!“
Přejížděl prsty po hrnku a zkroušeně se díval na Ritsuku.
„Vážně myslíš, že to nebude ochotný přijmout?“ zeptala se dívka se zájmem. Nanami přikývl. Nedokázal si představit situaci, kdy by Homura byl ochoten něco si s ním začít.
„Pleteš se.“
Nanami se hořce zasmál. „Jak bych se mohl plést? Vidělas svého bratra?! Kdybych za ním nakráčel a prostě řekl: Víš, Seiji, miluju tě, rozbořil by mnou nejbližší zeď!“
Ritsuka zavrtěla hlavou. „Nevím, jak moc dobře Seijiho znáš, ale tohle by on neudělal. On by si nejdřív nebyl jistý, co tím myslíš a strašně dlouho by o tom přemýšlel, ale nakonec by si uvědomil, že… jak to jen říct… nakonec by si uvědomil to, co je všem jasné. Že ty jsi pro něj jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Jsi první opravdový přítel, a kdyby to znamenalo, že se bude muset poprat se svými city, jen aby tě nemusel ztratit, udělá to. Copak nevidíš, jak moc jsi ho změnil?“
Vzhlédla ke stropu a chvíli zamyšleně pozorovala prasklinu v omítce. Nanami po jejích slovech zrudl a sklopil oči k vlastním prstům. Pořád nebyl nějak zvlášť přesvědčený, že by Homura byl schopný jeho city opětovat.
„Jak jsi to myslela nejd-“ chtěl se zeptat, ale Ritsuka ho zarazila prudkým mávnutím ruky.
„Jak bych to asi myslela? Myslíš, že Seiji tě pořád bere jen jako přítěž a vůbec mu na tobě nezáleží?“
„To ne, ale…“
„Trvá mu dlouho, než se naučí lidem důvěřovat, toť vše. Dej mu čas a ono se to nějak vyvrbí,“ zakončila svou řeč a vstala od stolu.
„Ale co mám teda dělat?!“ vyrazil ze sebe Nanami, než vyšla ze dveří. Ritsuka se po něm naposledy ohlédla.
„Zkus mu to nějak naznačit. Třeba budeš překvapený,“ řekla a zmizela v chodbě. Nanami pořád seděl na židli a v rukou žmoulal hrnek studeného čaje. Kdyby měl být upřímný, byl z toho teď ještě víc zmatený, než předtím.

„Jakže to?“ zalapala po dechu Mizuki a vyskočila ze židle. Celá třída vypadala překvapeně. Homura s Nanamim si vyměnili nechápavý pohled.
Yamada, jejich třídní profesor přikývl a zazubil se.
Byl to úsměv hodný žraloka a ne učitele na střední škole.
„Je to tak. Příští týden na tři dny. Máte z toho radost?“
Homura si nebyl jistý, jestli slovo radost vyjadřovalo jeho momentální rozpoložení. Představa, že bude muset se svou třídou, která se poslední dobou stále častěji pokoušela o nervózní kontakt, strávit tři dny v kuse ho nijak zvlášť nerozradostnila. Dokonce i Nanami, většinou nadšený z každé ptákovinky vypadal, že ho to nijak zvlášť neláká.
„Sensei, to chcete říct, že nás jen tak bez varování hodláte vytáhnout na výlet? Výlet? V tomhle počasí? Před Vánoci?!“ štěbetala afektovaně Mizuki a hledala podporu ve tvářích svých poskokyň.
„Satou-san, uklidni se, ano? Je to prostě třídní výlet. Místo abychom jako všichni jeli neoriginálně v létě, pojedeme v zimě, dokud je sníh!“
Yamada-sensei to říkal tónem, jako kdyby mluvil k žákům druhé třídy. Homura při slově neoriginální protočil oči. Yamada-sensei byl známý tím, že se pokoušel být za každých okolností odlišný a svérázný, což pro jejich třídu často znamenalo značné problémy. Jako například teď… Ani si nechtěl představit, jak školní výlet s Yamadou-sensei, navíc na sněhu, může dopadnout.
„Navíc mi neříkejte, že si nechcete dát před Vánoci menší pauzu!“ pokračoval Yamada-sensei.
Nanami v lavici před Homurou se uchechtl. „Tři metry pod lavinou…“
Homura nemohl potlačit ušklíbnutí.
„Vidíte, třeba Homura-sanovi se ten nápad líbí!“ zvolal vítězoslavně učitel, který Homurův úsměv postřehl. Homura samotný při těch slovech nadskočil a rozhlédl se, jestli vážně myslí jeho. Nebyl si vědom, že by udělal něco, čím by vzbudil dojem, že se na sebevražednou výpravu těší. Nanami se na své židli otočil a povytáhl obočí.
Homura zavrtěl hlavou, ale vzápětí ucítil pohledy zbytku třídy.
„Proč myslíte, že se mi ten nápad líbí?“ procedil skrz zuby a vrhl na Yamadu-sensei ten nejvýhružnější pohled, jakého byl schopný. Překvapilo ho, jak těžce si jeho mimické svaly na ten výraz vzpomínají. Dřív ho téměř nesundal z obličeje a dneska… začínal mít pocit, že měkne.
„Nevím, vypadáš tak nějak v dobré náladě.“
Yamada-sensei se choval, jako kdyby zapomněl, kvůli komu ještě donedávna alespoň dvakrát týdně chodil do ředitelny.
„Dobrá nálada?“ opakoval nechápavě Homura, jako kdyby ta slova v životě neslyšel.
„Poslední dobou vypadáš tak nějak lépe naladěný. Našel sis přítelkyni, nebo co?“
Homura nechápal, jak se hovor o školním výletě dostal k jeho milostnému životu, ale rozhodně nehodlal tuhle fámu nějak přiživovat. Kdyby neodvrátil hlavu k oknu a nezavřel oči, aby si mohl promnout kořen nosu, možná by si všiml, jak sebou Nanami při jeho dalších slovech škubl.
„Ne, nenašel. Nikoho nemám a myslím, že dlouhou dobu mít nebudu. Můžeme se od mého osobního života vrátit zpátky k tomu výletu?“
Meiko v první lavici sklonila hlavu níž k lavici, aby nebyl vidět její zrudlý obličej. Nanami si toho všiml a opět pocítil osten žárlivosti. Podle všeho si Meičiny reakce všiml i Yamada-sensei a potutelně se zašklebil.
„Tak se zeptám jinak Homuro-san…“
Homura tiše vyčkával.
„Kdybys měl šanci uvíznout pod lavinou s nějakou spolužačkou, která by to byla?“
Příští věc, kterou Yamada-sensei viděl, byla letící židle, která ho minula jen o pár centimetrů a následně se roztříštila o zeď za ním.
„HOMURO!“

Homura o půl hodiny později vyšel z ředitelny. Měl opět náladu pod psa.
Zabouchl za sebou dveře, protáhl se a prohrábl si vlasy.
„Seiji, Seiji… napadnout učitele… že se nestydíš!“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil Nanamiho, jak se zády opírá o stěnu vedle dveří a šklebí se.
„Zmlkni,“ zavrčel Homura a vyšel chodbou k východu. Nanami se odlepil od stěny a popoběhl, aby s ním srovnal krok.
„Seiji?“
„Hm?“
„Pročs to udělal?“
Homura k němu sklouzl očima. Kdyby nevěděl, že je to hloupost, skoro by řekl, že Nanami vypadá vystrašeně. Jako by se bál jeho odpovědi. Otočil se zpátky k linu, které mu vrzalo pod botami.
„Nemám rád, když se mi někdo cizí šťourá v soukromí,“ řekl prostě a ruce si zarazil hluboko do kapes.
Nanami si prohrábl černé vlasy.
Než vyšli před školu, nepromluvili k tomu druhému jediné slovo. Až když vyšli ven, Homura si hlasitě povzdechl, což byl pro Nanamiho signál, že je ochoten s ním konverzovat.
„Trochu mě ten Yamadův nápad děsí, tebe ne?“
„Jak to myslíš?“ povytáhl Nanami nechápavě obočí.
Homura pokrčil rameny, zimomřivě si přitáhl bundu blíž k tělu a nakopl hroudu sněhu. „No… zatáhne nás bůhví kam na tři dny a jak to tak znám, zapadáme sněhem a budeme nuceni strávit s tou třídou tak týden v kuse. Ne, díky.“
„Naše třída není tak hrozná…“
Homura se ušklíbl a vrhl po něm pohled typu: „Jo, to určitě…“ Nanami si povzdechl. Když to vzal kolem a kolem, Spousta lidí ho vytáčela. Nejvíc asi Mizuki a Meiko. Mizuki, protože se neustále točila kolem něj a Meiko prostě z toho důvodu, že…
…byla stejně jako on zamilovaná do Homury.
„Vážně tomu věříš?“ Homura se kysele zasmál a od rtů se mu vznesl oblak sražené páry. „Jmenuj někoho v naší třídě, s kým by jsi byl ochoten strávit víc času než ty tři dny v kuse!“
Nanami otevřel pusu, aby mu okamžitě odpověděl, ale zjistil, že neví co. Překvapeně několik naprázdno pohnul rty, ale žádné určité jméno se mu na jazyk nedostalo.
Homura ho pobaveně pozoroval. „Tak vidíš. Ani ty, malý zlatíčko celý školy, nenajde v naší třídě jediného člověka s kterým by dobrovolně trávil čas!“
„Ty!“
„Cože?“
„Ptal ses s kým z naší třídy bych byl ochoten trávit víc času než tři dny v kuse? S tebou!“
Homura se proti své vůli usmál. Byl to rychlý, ale upřímný úsměv. Nanami věděl, že třeba jenom kvůli tomu jednomu pousmání mu za to ten výlet stojí.
„Hej, Nanami?“
Nanami vzhlédl.
„Myslíš, že by Yamadovi vadilo, kdybychom Satou Mizuki zakopali tak…. dejme tomu tři mětry hluboko do sněhu, když už tam budem?“
Nanamimu v hlavě vyvstanula představa na jejich odbarvenou spolužačku, včelí královnu. „Myslím, že Yamada-sensei by nám přinesl lopatu…“ poznamenal popravdě.
Homura se protáhl a zazubil se. „V tom případě by to mohla být zábava!“

„Jak moc můžeš někoho milovat, Ritsuko?“
„Beru to jako velice zoufalý pokus. Ale Shirogane, můžeš už pochopit jednu věc? Nejsem poradna v dívčím časopise, ale patnáctiletá holka!“
„Já vím, ale komu jinému si asi tak můžu stěžovat?“
„Zkus si psát deníček.“

„Co s sebou sakra vláčíš, Nanami?! Kamení by oproti tomuhle byly lehké jako peříčko!“
Homura právě snesl ze schodů dvě tašky a mnul si záda. Nanami stojící na vrcholku schodů se na něj zamračil. V ruce svíral mobil a něco do něj horlivě ťukal. V druhé držel právě uvařený hrnek čaje.
„Jak vláčím? Jedeme tam na tři dny! Nemůžu jet jen tak! Venku je něco pod nulou!“
„Devět pod nulou!“
„Jo, devět pod nulou, díky Kyouko. Slyšíš to, Seiji? Víš, jak bude na Kuroyamě?“
„Chápu, chápu!“ zvedl Homura ruce na svou obranu. Nanami mezitím sešel ze schodů a široce se rozpřahoval rukou s čajem.
„Víš, Seiji,“ začal, ale Homura mu z prstů vyprostil hrnek a na jeden lok mu polovinu vypil, načež mu ho opět vrátil. Nanami se zarazil a nahlédl do hrnku, jako by čekal, že na jeho dně bude sedět žába.
Homura si mezitím s ponurým heknutím přehodil Nanamiho tašku přes rameno a pomalu se vydal ke dveřím, aby jí odnesl k auto.
„Bože můj, tvoje taška váží snad víc než ty, Nanami!“ zavolal na něj, když už byl skoro venku. Ritsuka, která zrovna scházela schody okolo Nanamiho vzhlédla od knihy a s povytaženým obočím se zahleděla na Nanamiho. Ten jen zrudl jako rak. Ritsuka mu z ruky vzala hrnek a dopila zbytek, který nechal její starší bratr. Poté mu hrnek vrátila a pokračovala do kuchyně.
Nanami a Kyouko to celé komentovali jen nechápavým mlčením.
Nanami pohlédl do teď už prázdného hrnku.
Z úvah nad utopením v čaji ho vytrhl až Homurův otec, který vyšel z ložnice a rychle si zapínal bundu. Brýle měl na nose nakřivo a celý vypadal, jako kdyby proběhl větrnou turbínou.
Když to Nanami vzal ze všech úhlů, nejvíce podobná otci byla svojí roztržitostí a vřelou povahou Kyouko. A Homura a Ritsuka… po matce rozhodně nebyli. Nanami občas uvažoval o tom, jestli těm hodným manželům dvě starší děti nevyměnili démoni za malé bytůstky zla a jejich skutečné, hodně děti nesežrali. Ale ne, že by si stěžoval.
„Co tu tak postáváš, Shirogane-kun? Za chvíli tam máme být!“
Nanami trhl hlavou a přikývl. Zaklapl mobil, zasunul si ho do kapsy džín a prázdný hrnek podal Kyouko, která jen postávala opodál. Potom chytil za ucho Homurovu o poznání lehčí tašku a vydal se ke dveřím. Věděl, proč Homurovo zavazadlo váží o dobrých pět kilo míň než jeho. Bylo to těmi dvěmi cinkajícími láhvemi, o kterých Homura moc dobře věděl.
Když totiž viděl, jak je Nanami balí, nejdřív po něm vrhl temný pohled, ale nakonec poraženě pokýval hlavou.
„Myslím, že střízlivý to tři dny nevydržím!“

A tak jejich tašky nakonec obě skončili v pořádku v kufru, aniž by se v nich cokoliv rozbilo a Homura s Nanamim tiše seděli na zadních sedadlech Homurovic auta.
„Já tam nechci, Nanami,“ zamumlal Homura a nevraživě zahlížel na vlastní odraz v okýnku auta. Nanami se jen nervózně usmál. Nechtělo se mu říkat, že ani on není moc nadšený z faktu, že Meiko bude téměř tři dny v kuse tak blízko Homurovi a Mizuki zase jemu. Z té představy ho zamrazilo. Ty dvě holky ho poslední dobou dost znepokojovali.
„Ale no tak, kluci! Je to školní výlet! Máte mít euforii z toho, že tři dny budete bez dozoru rodičů a jen se svými kamarády! To já ve vašem věku jsem se na každou takovouhle akci těšil jako malý kluk! A vy se tváříte, jako kdybych vás vezl na popravu!“
„Amen,“ zamumlali Homura s Nanamim unisono a každý pochmurně vyhlížel ze svého okna. Homurův otec se nervózně sklonil blíž k volantu. Zdálo se, že i jindy dobrou náladou sršící Nanami má náladu pod psa. Děsivější však bylo, že i když se oba chovali jako bo***é zkázy, k tomu druhému se chovali vcelku mile.
Homurův otec nepamatoval, že by si jeho syn k někomu vytvořil takový vztah.
Otočil knoflíkem rádia a naladil stanici, kde právě hlásili, že vydatné sněžení by mělo vystřídat sluníčko a obleva. Homurův otec znepokojeně pohlédl k nebi, po němž se líně převalovaly těžké mraky od pohledu nacpané sněhem. Na sluníčko to dnes opravdu nevypadalo.
V jednu chvíli ho napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby jeho syn zapadal tak na měsíc v nějaké pěkné horské chatičce a oni by měli se ženou doma chvíli klid. Sice tam pořád byla Ritsuka, té ale stačil přebal staré knihy (ano, hlava rodiny nebyla tak naivní jako jeho drahá polovička) a byla spokojená a relativně neobtěžující své okolí.
Zatřásl hlavou a stočil volant doleva. Zkušeně minul jakousi stařenku, která se pokoušela svět přesvědčit, že její auto ještě nepatří do šrotu a zapnul blinkr. Pomalu zastavil u krajnice a otočil se dozadu.
„Jsme tady, mládenci.“
Homura a Nanami si vyměnili chmurný pohled a pomalu, jako by se strašně přemáhali, otevřeli dveře, aby mohli vystoupit.
Homurův otec vystoupil také, obešel auto a otevřel kufr. Každý z jeho ne příliš nadšených cestujících popadl jednu tašku a vytáhl ji z auta ven. Jak Nanamiho zavazadlo narazilo krajem na kraj kufru, něco uvnitř zřetelně zacinkalo.
Hlava Homurovic rodiny odvrátila oči a tvářila se, jako že nic neslyšela. Přece jen už jim nebylo třináct a kluci jsou prostě kluci.
Nanami se na Homurova otce trochu nervózně zadíval, ale když viděl jeho netečný výraz, oddechl si a přehodil si tašku přes rameno. Homura zabouchl kufr a mávl na otce.
„Tak si to tam užijte, kluci!“ zavolal za nimi než znovu nastoupil do auta a odjel.
Homura a Nanami chvíli stáli na kraji chodníku a hleděli za odjíždějícím autem.
„Máme poslední šanci zdrhnout, Nanami,“ ozval se Homura, ale to už se Nanami otočil a vyšel ke škole.
„Nanami! Hej, Nanami, no tak! Nenuť mě k tomu! Já tu třídu nesnáším! Z hloubi duše ji nesnáším! I s Velkým Yuuem bych jel na výlet radši než s tou povrchní sebrankou!“
To bylo asi poprvé, co Homura Nanamiho o něco prosil takovýmhle způsobem. Nanami byl však odhodlán, že musí Homuru donutit na ten výlet jet.
„Nanami, prosím, pojďme radši k Yuuově škole postavit se pod okno a poslat ho nějakým nevybíravým způsobem do háje!“ Ještě nedávno by Homuru ani nenapadlo takhle škemrat ať už by se jednalo třeba o jeho holý život.
„Ber to jako lekci do života.“
„Co mě ta lekce má přesně naučit?“ nechápal Homura vláčejíc svou tašku za jedno ucho po chodníku.
„Že v životě se ti nebudou dít jen věci, které se ti budou líbit,“ pokrčil rameny Nanami.
Homura udělal několik dlouhých kroků, aby s Nanamim srovnal krok. „Já myslel, že tuhle lekci jsi mi měl dát už ty!“
Zastavili se. Chvíli na sebe jen tiše zírali, když se kus od nich ozval dobře známý nervy a uši drásající hlas.
„Nanami-kún!“ zaječela Mizuki a přiběhla až k nim. Homura po ní vrhl pohled, který by byl schopen pálit motýli a jiné nižší živočichy. Na Mizuki to bohužel nepůsobilo.
„Nanami-kun, už jsem… už jsme mysleli, že nedorazíš… chci říct nedorazíte,“ dodala, když si všimla Homurova vražedného pohledu.
Mizuki se otočila okolo své vlastní osy a široce rozpřáhla ruce. „Jak se ti líbí moje výbava na výlet?“ zaštěbetala vesele Mizuki a mrkla na Nanamiho silně podmalovanýma očima.
Ten si až teď všiml, že Mizuki má na sobě jakousi pseudo sportovní kombinézu, která nikdy nebyla navržená tak, aby mohla opustit molo a vydržet čtyřiadvacet hodin v pořádku. Měla světle modrou barvu s tmavějšími lemy a vzorkem hvězdiček podél švů. Na nohou měla Mizuki obutou jakousi obuv, kterou nebyl nikdo schopen zařadit. Vypadala jako nepovedený hybrid mezi polárními sněhulemi a kozačkami.
Nanami měl pocit, že jeho oči byly právě znásilněny.
Homuru napadlo naprosto to samé.
Vyměnili si značně zděšený pohled.
Kus Nanamiho duše gentlemana mu znemožňoval se začít nahlas smát, popřípadě Mizuki nějak hrubě urazit. To Homura žádnou duši gentlemana neměl a tak už už otvíral pusu, aby pěkně od plic řekl, co si o celém jejím outfitu myslí. Naštěstí Nanamiho gentlemanství ho donutilo ho řádně rýpnout loktem do žeber.
Homura hekl a chytil se za bok.
„Vypadáš skvěle, Satou-san!“ lhal Nanami a cítil, jak se mu každé slovo úpěnlivě drží jazyka a odmítá se ho pustit a být vysloveno.
„Lháři…“ zamumlal neslyšně Homura a mnul si bok.
Mizuki však vypadala spokojená a tak odklusala k chumlu svých kamarádek, aby se mohla o nejnovější kompliment podělit.
„Proč jsi jí neřekl, že vypadá jako šmoula bez špetky vkusu?“ zeptal se Homura a sledoval, jak Mizuki pohazuje vlasy a nenápadně po Nanamim pokukuje.
„Přesně z tohohle důvodu tě nikdo nemá rád,“ odfrkl si Nanami.
„Až na tebe,“ pokrčil rameny Homura, zvedl svou tašku ze země a vyšel ke skupince svých spolužáků.
Nevšiml si proto, jak Nanami zrudl. „Jo, až na mě,“ zamručel nejistě a uvědomoval si, kolik by toho Homura objevil, kdyby se nad smyslem té věty zamyslel trochu víc.

Přesně o šedesát jedna hodin později Nanami Mizuki řekl, že je mu z té kombinézy na blití.
Přesně o padesát devět dní se Homura nad smyslem té věty opravdu zamyslel trochu víc.