Spravedlnost jsem já! 2. kapitola

Light (Raito) Yagami

Cože? To už přišli na to, že jsem student? Sakra, úplně mi to vypadlo, že si musím dávat pozor na hodiny, kdy zabíjím zločince. Skvělé, budu muset začít hrát tuhle… hru vážně. Tady končí veškerá legrace, tohle je boj na život a na smrt.

Mám sice výhodu, ale nesmím hodiny změnit jen tak, pak by mu totiž došlo, že mám přístup k policejním informacím a nejspíš by tak měl hned podezřelé. A já bych byl mezi nimi.

"Lighte?" Div jsem sebou nesekl na zem leknutím.
"C… co je?"
"Pomohl bys mi, prosím tě, s úkolem z matematiky?"
"Ale Sayu… jsi chytrá holka. To zvládneš sama."
"To říkáš jen tak! Pojď mi pomoct, prosím."

Dokázal jsem si zcela živě představit, jak za dveřmi zkouší štěněčí oči. Ona ví, že to na mě platí. Otráveně jsem vzdychl a vyšel ze dveří. Okamžitě se na mě vrhla.
"Děkuju!"
"K službám, sestřičko." Uklonil jsem se a ironie z mého hlasu jen přetékala.

Konečně je to hotové. Bylo to sice jednoduché, ale vypadalo to, že se mě má malá sestra snaží zdržet přihlouplými otázkami na téma Shiyori a já. Tak jsem se stěží dostal z vězení a sedím opět nad deníkem.

Zvláštní, jak mi to teď připadá přirozené, vraždit…

Ale zpět k mému hlavnímu problému. Chtělo by to vědět jeho jméno i obličej. A to nejde, když nemám oči Shinigami. A nemůžu si dovolit si je vypůjčit za cenu poloviny mého života. Kdo ví, kdy na mě smrt přijde. A já chci ještě dříve L zabít a vyčistit svět.

Tím pádem se stanu Bohem nového světa, bez zločinu.

Zločinnost v Japonsku klesla o 80%. Jenže těm natvrdlým idiotům nedochází, že sloužím spravedlnosti. A nevypadá to, že by měl L v plánu to pochopit. A ne, že by mi to vadilo. Tohle znamená boj. Vzdoruje mi a to já nenávidím. Určitě není o moc starší jak já. Chová se podobně, nenávidí prohru, proto tohle všechno.

Skvělé.

"Lighte! Večeře!" Co to má moje rodina za nový zvyk na mě povykovat, a tím mě div nedostat na zem? Nejspíše mi už to leze na mozek a čekám, kdy uslyším bušení na dveře, a mě přijde zatknout vlastní otec...
"Jasně. Už jdu." Nejsem si jistý, jestli mě máma slyšela, ale fakt je mi to jedno.

Nechovám se tolik jako dříve. Ale je částečně dobré, že si nikdo z okolí nevšiml, že je ve mně zombie s vymytým mozkem.

Známky mám sice pořád nejlepší, rozvrh mi vyhovuje a já vše stíhám. Proto to nikomu nepřipadá podezřelé.

Hm… asi mě za zombie považují už odmala. Jsem stereotyp a uvědomuju si to až v osmnácti. Čím dál lepší.

A pokud takhle bude policie pokračovat dále... můžu to rovnou zabalit.