Štěstí v neštěstí

Štěstí v neštěstí

Seděl jsem doma na plyšovém bobíku.
Sám.
Osamělý.
Držel jsem v ruce mobilní telefon a zíral na displej. Čas přeskakoval mučivě pomalu. Drtil jsem přístroj, až mi bělaly klouby. Po tvářích mi tekly slzy.
Seděl jsem tak už pátý den. Vedle mě ležela stále ta samá sklenička s tou samou vodou, kterou jsem si nalil k pití, zpoloviny plná.
Necítil jsem nohy ani ruce, hlavu jsem měl totálně vymetenou. Viděl jsem stále dokola v hlavě tu scénu, kdy mi oznámil, že jede ke své matce pokládat plovoucí podlahu.
Mělo to trvat tři dny. Jakožto milující přítel jsem mu zbalil věci, všechny, které potřeboval, zabalil mu upečený koláč a můj oblíbený polštářek s dalmatinama.
První den mi poslal mmsku a tři smsky. Byl jsem na vrcholu blaha. Hned jsem jeho mámu přes telefon pozdravoval. Přeci jen jsem s ním byl už téměř pět let, znal jsem celou jeho rodinu. Večer jsem mu psal na dobrou noc, ale odbyl mě strohou smskou, zarazilo mě to. Šel jsem spát s ledovým pocitem.
Ráno jsem se vzbudil sám a zmrzlý, protože jsem večer nezapnul topení a venku byly ranní mrazíky. Díval jsem se na mobil, ale displej se mi vysmíval a stále ukazoval jen čas. Šel jsem s těžkým srdcem do práce a doufal, že mi smska přijde. Nepřišla. Při pauze na oběd jsem to nevydržel a musel mu zavolat. Mluvil se mnou odměřeně. Říkal, že už to bude mít skoro hotové, ale dál nic. S těžkým srdcem jsem zase telefon zasunul do kapsy a čekal do večera. Už jsem se nechtěl vnucovat a nenapsal jsem. Byla téměř půlnoc, když jsem hodil telefon do kouta.
Tam vydržel až do rána beze změny, bez zprávy, bez čehokoli.
Už jsem se nenamáhal vytáčet jeho číslo, pokud se nechce ozvat sám, nebudu se vnucovat.
Myslel jsem si, že mě miluje, ale evidentně jsem mu nechyběl.
Vzal jsem si z práce dovolenou a seděl doma.
Věděl jsem, že čekám zbytečně a přesto jsem čekal. Dočkal jsem se. Sanitky. Probudil jsem se v ní, někdo mě propleskával.
Díval jsem se do očí mladého a pohledného doktora. Natáhl jsem ruku k jeho tváři, ale byl jsem slabý a má ruka opět klesla. Pak tma.
To otravné pípání, jak při tom může někdo spát? Otevřel jsem oči. Všude bílo. Trochu eror na to, že doteď jsem byl ve tmě. Otočil jsem hlavu. Všude hadičky a přístroje, které vydávaly to otravné pípání. Hadičky mi vedly do ruky. Nechtěl jsem je. Chytil jsem je druhou rukou a vytrhl si je. Ozvalo se o to zběsilejší pípání.
Do pokoje vběhl ten doktor ze sanitky.
"Ale, ale, copak nám to tu děláte? Ty hadičky vám můžu vyndat jen já." Naklonil se nade mě. Měl jsem nepřekonatelnou chuť mu plivnout do toho pěkného xichtíku.
"Kdy půjdu domů?" Moje jediná starost. Dostat se co nejdál od té bílé a toho otravného pípání, které tak leze na mozek. Asi bych začal brzy pípat taky.
"To nebude jen tak. Dokud já neřeknu, že jste v pořádku, což bohužel opravdu nejste."
"Co vy o mě víte?!" Obořil jsem se na něj, až mě z toho rozbolela hlava.
"Vím toho dost na to, abych si vás tu nechal, pane Masao."
Trhnul jsem sebou.
"Chci revers."
"Ne. Potřebujete stálý lékařský dohled." Oponoval mi doktor. Začínal mě s*át. Začal jsem plácat první, co mi přišlo na jazyk.
"Tak lékařský dozor?! Fajn, vemte si mě domů!"
Zarazil se a podíval se na mě.
"Fakt bych mohl? Vám by to nevadilo??" Rozzářily se mu oči. Co je to k*rva za reakci??
"Dělejte si co chcete, jen mě dostaňte co nejdál od toho pípání!" Prsknul jsem naposled, než jsem se ponořil do tmy. Injekce tedy uměl píchat dost nenápadně, jen co je pravda.
Probudil jsem se a zíral na strop. Nikde nic nepípalo, slastné ticho.
Začal jsem se rozhlížet. Nebyl jsem už v nemocnici, ale moje postel to taky nebyla.
Pokusil jsem se vstát. Zatočila se mi nejdřív hlava, pak celý svět. Chytily mě velké teplé ruce.
"Myslel jste, že se ode mě bude zdrhat jednoduššeji, než ze špitálu?" Otázal se se smíchem v hlase.
"Ten doktor protivnej!" Zařval jsem zbytečně nahlas na celou místnost. On se jen začal smát ještě víc.
"Ten protivnej doktor se jmenuje Samura a ubytoval vás ve svém bytě." Položil mě zpět na postel.
Trochu jsem se kroutil.
"Copak je to tentokrát, pane Masao?"
"Když už jsem se vám nacpal do postele, nemohl byste mi alespoň tykat?"
"Mohl. Ale nechtěl jsem začít sám. Já jsem Tori." Představil se mi.
Otevřel jsem pusu.
"Nemusíš mi říkat své jméno, Ritsu. Přeci jen musím tvé jméno znát, když jsem od sanitky až doteď pořád u tebe."
Zase jsem zavřel pusu a otočil se na bok, zády k němu.
"Trucuješ?" Nahnul se nade mě.
"Ne, ale ty sis mě jen tak vzal domů. Co když jsem nějak nebezpečný?"
"Byl bych rád, kdybys byl nebezpečný." Plně mi nedošel význam jeho slov. Otočil jsem se k němu čelem a setkal se přímo s jeho pohledem. Moc blízko. Ani jsem nestihl cuknout a dotkl se svými rty mých.
Hodil jsem takovou zpátečku, až jsem kompletně vycouval z postele. On na mě jen udiveně zíral.
"Teda, nejdřív se mi do postele nastěhuješ a pak tak velkolepě mizíš??" Smál se a šel mě sbírat z podlahy. Měl hrozně příjemný koberec, nechtělo se mi z něj. On si toho všiml a místo aby mě cpal na postel, lehl si vedle mě na koberec.
Jednu ruku si hodil přese mě.
"Je to příjemné, že." Optal se mě.
Otočil jsem k němu hlavu, on ke mě. Políbil mě. Necukl jsem, cítil jsem jeho teplo.
Do ticha začal vyzvánět můj telefon.
Cukl jsem sebou a začal zmatkovat.
"To je Natsuki!"
"Ano, volá dnes naposledy, vydrž, vyřídím to." Zvedl se. Šokovaně jsem zíral. On zvedl můj telefon, přešel do chodby a otevřel dveře.
Za nimi stál Natsuki a držel spoustu tašek. Neřekl ani slovo, jen je podal Torimu, vzal si od něj můj klíč a beze slova odešel.
"Co to mělo znamenat?!" Prskal jsem jako mokrá kočka.
"Jednoduché. On chtěl klíč od svého bytu, který jsi měl ty a já chtěl tvoje věci, které byly v jeho bytě." No hrozně jednoduché, opravdu.
"Proč?" Optal jsem se.
"Protože..." Nedořekl větu, ale zabořil ruku do mého klína a přisál se mi na rty.
Po tváři mi stekla jediná slza, která značila konec s Natsukim.