Střípek lži

Je to už osm let, co jsem ji potkal. Měla na sobě pánskou košili, sako džíny, cylindr a pod nosem falešné fousy. Ač jsme měli v kroužku dostatečné množství kluků, přesto hrála muže. Svou roli hrála moc dobře, ostatně skoro jako každou roli, kterou dostala, jak jsem se později přesvětil. Tato její role ji však sedla na míru, to jsem tenkrát však ještě nevěděl, až několik dnů poté jsem nabyl alespoň matného tušení.
Potkal jsem ji ve škole na chodbě, což by nebylo nic tak zvláštního, když jsme chodili do stejné školy. Měla na sobě černé džíny, košili, která sice nebyla už pánská, ale za blůzu bych ji mohl považovat stěží, a pod ní černé tričko. Na rukou ani na krku se jí nehoupal žádný přívěšek a ani náramek, či neměla ani prstýnek, prostě nic. Přišla ke mně a usmála se. Pohlédl jsem ji do obličeje, ani ten neměla nijak nalíčen, neobtěžovala se ani s rtěnkou.
„Ahoj, jak se vede?“ navázala rozhovor, musela si mě pamatovat.
„No, stojí to za hov**,“ odpověděl jsem až nezvykle upřímně a byl jsem překvapen. Nepřestala se usmívat, ale nebyl to úsměv, že by mi něco takovéto přála. Ona měla stejně pochmurný pohled na věci jako já, a tak jsme se skamarádili. Měli jsme stejné zájmy, kroužek herectví, nebyla vše tím, jak jsem dosud vnímal ženy, a byla moc milá, skoro až podezřele.
A tak se stalo, že jsem se jednoho večera, když jsme z kroužku šli na autobus domů, jsem se musel zeptat. Chovala se jako muž a oblékala se jako muž. Neměl jsem proti ní nic naopak, ale já…
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“
„No, pokud budu znát odpověď, tak určitě,“ odpověděla mi. Bylo zima a chumelilo, měla lepší boty jak já a šal trochu na před, nikoli však na tolik, abych ji neslyšel.
„No, víš, chtěl bych vědět, co… no hemm…za koho mě považuješ? Snažíš se mě sbalit? Protože, no, víš, já mám rád kluky,“ dostal jsem ze sebe nepříjemnou pravdu. Zarazila se a já se zastavil také. Chvíli se nic nedělo, a poté se rozesmála. Otočili se na mě a pořád se zalykala smíchy, pak se však uklidnila a zahleděla se mi vážně do očí.
„To jsme to dopracovali, ty jsi teplej, promiň ten výraz, a já zřejmě patřím k těm lidem, co se jednou ožení se svou prací. To nic, je mi jedno jakou máš barvu vlasů, očí či jiné věci. Jsi můj přítel, kámoš,“ řekla a přátelsky mě objala, nebyl v tom sexappeal, nic takového.
„Ptáš se mě, jestli tě miluji? Samozřejmě že ano, stejně tak jako miluji svoji rodinu, Katku, Lenku a další mé kamarádky a kamarády. Moc jich totiž nemám, jsem hodně uzavřený člověk a dělá mi problém někoho si najít, asi proto, že se chovám, tak jak se chovám. Nenáviděla jsem tento svět kvůli tomu. Nenáviděla jsem skoro každého na něm, až se má nenávist přehoupla v lásku, protože podobně jsou na tom i jiní, a tak proč bychom si to měli ještě ztěžovat? Miluji člověka, protože je to člověk. Pocítila jsem však, že nedokážu vnímat lásku jako se o ni zpívá, či básní. Zdá se ti to jako hlouposti, že? Přesto prosím mohl bys sis to nechat pro sebe?“ špitla, ale v jednom se mýlila, já to chápal, chápal až moc dobře.
„Nechám, neboj, stejně jako není prosím tebe, aby sis i to moje nechala pro sebe,“ ujistil jsem ji, a tak náš vztah nabral dalšího rozměru. Čas plynul a o mě se začala říkat v šuškandě děsivá pravda, neprozradila mé tajemství, spíše si to lidé odvodili sami, ale nebyl jsem jediný. Někdo si zřejmě snažil udělat jasno, a tak i o ni začali kolovat prapodivné zvěsti, že lezba, to bylo zřejmě způsobeno jejím chováním a oblékáním.
Štvalo mě to a naše rodiče velice pobuřovalo, a tak o jejím maturitním plese jsem navrhl něco naprosto šíleného, co jsem ani sám nemohl brát vážně, avšak stalo se, a já jí nabídl šílenou úmluvu. Nikdo by to, proč se chováme, jak se chováme, nepochopil, ani naši přátelé, ani rodiče, ani kdokoli jiný. Nabídl jsem ji, že bude lepší dělat před ostatními, že jsme spolu. Bylo to šílené a možná právě proto, to tak dobře vycházelo. Vlastně to bylo pořád stejné, jen jsme se viděli o dost víc než normálně.
Bylo už něco po jedenácté. Seděl jsem na židli a hloupě civěl do prázdna, když v tu chvíli se ozvalo zaťukání.
„Dále,“ zahučel jsem a otevřely se dveře do mého pokoje. Vklouzla a zavřela dveře. To bylo nezvyklé, většinou v tuto chvíli pracovala.
„Promiň, že ruším, já jen, nehledáš takhle něco?“
Překvapeně jsem sebou škubl. „Co?“
„No, jaké pak co, tohle!“ řekla, opřela se o stěnu a z kapsy vylovila moje hodinky.
„Probůh, kdes je našla?“ vyhrkl jsem.
„No to víš, mám otevřené oči,“ zasmála se. „Když tak ještě něco, dnes tu byl Honza. Chtěl vědět, v kolik se zítra se jdete.“
„Jo, dík ozvu se mu…“ vstal jsem, přišel k ní a chtěl jsem ji sebrat hodinky z ruky. Musel jsem se však zarazit. To jak stála, to co měla na sobě, jak tím byla zvýrazněna její typicky ženská postava, toto všechno bylo pro ni tak klasické a její vzhled ještě umocňovaly nově ostříhané vlasy. Tak neskutečně krátké, až mě zamrazilo.
„Ne, vlastně se mu už neozvu,“ řekl jsem náhle.
„Proč?“ nevěděla a já místo odpovědi ji vzal kolem pasu. Mírně jsem ji přitisknul na stěnu a ucítil, jak se zachvěla. Nechápala, co chci udělat. Věděl jsem, že mě neodmítne. Neodmítla by nikoho z jejích přátel, ale já věděl, že nikdo kromě mě by něco podobného neudělal. Už několik týdnů jsem to v sobě dusil, až jsem to v sobě nemohl dál potlačovat. Nahnul jsem se k jejímu uchu, až se mé rty ho dotýkaly.
„Protože už mě nezajímá, je mi ukradený, už nemůžu mít ani žádného muže. Ty jsi jediná osoba. Proč ses nechala, zatraceně, ostříhat, pak bych to v sobě mohl dusit možná déle? Řekla si, že nedokážeš i jinak milovat, to mi nevadí, bude mi stačit, když budeš pořád stejná a v nejhorším tě to naučím,“ zašeptal jsem a políbil ji na ucho. Stále se chvěla, ale neohnala se po mně, neodstrčila mě, neudělala nic. Políbil jsem ji a ochutnal její rty. Byly horké, jak jsem pod nimi cítil proudit krev a v tu chvíli mi bylo jasné, že už ji nikdy nepustím. Začal jsem ji rozepínat košili. Bylo na čase, aby ta růže rozkvetla.