Svatý muž

Nastalo ticho, takové ticho, že mohl Merlin bez problému slyšet zběsilý tlukot svého srdce. Rozhlédl se kolem. Na tvářích rytířů, na tvářích jeho přátel se zračil šok, nevíra a…ach Bože znechucení s děsem. Někteří z nich dokonce i již tasili meč.
„Co si myslíš, že děláš, Leone?“ oslovil jednoho z nich Artuš. Artuš, král, jeho pán, jeho přítel, ne! Artuš, král, který kvůli magii tolik trpěl, muž kterému lhal… Lhal celé léta a podvedl ho.
„Pane je to zrádce,“ zaječel opatrně oslovený rytíř. Byl si moc dobře vědom, jak moc si jsou se sluhou blízcí, nebo alespoň byli.
„Zrádce?“ opakoval Artuš nechápavě, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo. „A jakým způsobem, co provedl?“ zeptal se a všichni na něho hleděli nevěříce svým uším.
„Pane, copak jste to neviděl, použil magii, je to čaroděj,“ vysvětlil trpělivě Leon. Konečně se po Artušově tváři mihlo něco jako pochopení a Merlinovi ztuhla krev v žilách. Jeho poslední naděje byla ta tam. Jenže to by se vzápětí Artuš nemohl hystericky rozesmát na celé kolo.
„Merlin a čaroděj!“
„Ale viděl jste?!“ křikl další rytíř, ale byl v zápětí utnut.
„Ano, viděl jsem. Viděl jsem, jak nás všechny zachránil. Už léta to dělá, už léta vím, že to není obyčejný sluha. Magie je špatná, je to zlo, které kazí lidi a ubližuje jim, nicméně každý z vás může odpřisáhnout, že to co Merlin udělal a dělá, je dobré pro lidi, krále a celou vlast. Je to požehnané. V Merlinovi není ani jediná kost zla, tudíž je nad slunce jasné, že to, co jste viděli, tedy nemůže být magie. Ne, byl to zázrak, proveden svatým mužem,“ křikl Artuš se sebevědomím úsměvem. Poplácal kamarádsky svého sluhu po zádech a poté se vydal vstříc dalšímu úseku cesty do Království Kalvika, kde měl podepsat důležitou mírovou smlouvu.