Tajemství rasy 12

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 12 – Tápání

Chce to plán. Musí mít plán. Žádné zbrklosti jako minule. Kaname je rychlý a silný. To už ví. Chce to promyslet.
‚Co takhle použít jeho vlastní zbraně proti němu?‘ Zerovu tvář zkřivil úšklebek. ‚To je ono!‘
Jenže pokud si vzpomíná, kromě cukrárny ve městě, ve které byli všichni společně, neviděl Kanameho nikdy nic pít nebo jíst. A vlastně, až na náhodné okamžiky nebo akce, které dohodly holky, jej nepotkal, pokud Kaname sám nechtěl. ‚Což znamená, že o tom klukovi musím nejprve zjistit něco víc, než jen, že má nádherné tělo.‘ Ale kde začít?
Od Yuki ví, že Kaname se svými přáteli patří ke studentům se zvláštním režimem výuky. Takže může být kdykoli kdekoli. Vyučovací hodiny v jednotlivých dnech jsou ale pevné. Měl by začít tím, že zjistí, kdy má třídy. Nejjednodušší by bylo dostat se do jeho složky. Ale to znamená vloupat se do Crossovy kanceláře. To by mohl být trochu problém. Ředitel bývá v kanceláři celé dny a i dlouho do noci. A ke klíči není šance se dostat. Sice ví o způsobu, jak si otevřít bez klíče, ovšem výsledek je nejistý. Zkoušel to jen párkrát na zámku u svých dveří a bylo to padesát na padesát. Jenže jak to tak vypadá, to bude to muset risknout.
Taky by se měl pokusit sledovat Kanameho v jeho volném čase. To znamená vynechat jeden nebo dva dny výuky. Předstíraná nevolnost by měla zabrat. Ve zbytku týdne musí stačit, když bude hlídkovat odpoledne a večer. Týden sledování by měl být dost, aby zjistil, kdy bude nebo nebude jeho oběť na ubytovně. A pak by se mohl znovu porozhlédnout po Kanameho pokoji. ‚Tentokrát skutečně a neskončit jen u jeho ložního prádla,‘ pomyslel si sarkasticky. Lechtivé vzpomínky mu bleskly hlavou dřív, než se stačil zarazit.
„Soustřeď se,“ napomenul sám sebe a dělal, že ty poslední myšlenky vlastně nikdy neexistovaly.
‚Možná, že se v kartě o Kanamem dozvím i něco víc, než jen jeho rozvrh hodin,‘ uvažoval. ‚Cokoliv, co bych mohl využít ve svůj prospěch. Jako třeba – proč má individuální studium? Je na něco alergický? Jakou nemoc to vlastně má?‘ Při jeho poslední letmé zmínce o ní se nezdálo, že by byl Kaname nadšen, že si toho všiml. Nebo zjistí – prostě cokoliv. On vlastně neví, co přesně hledá. Něco. Každou drobnost, která by poodhalila slabé a silné stránky Kanameho.
Sáhl do kapsy kalhot a vylovil dvě tablety, které nechtěně ukradl. Chvíli si je prohlížel, ale ani teď na nich neshledal nic zajímavého. Položil je na noční stolek vedle sklenky s vodou. Nevěděl co s nimi.
Podíval se na budík. Bylo půl osmé. Na krku nahmatal šátek. ‚Čas navštívit Yuki,‘ usmál se pro sebe.
Vyšel na chodbu a nasadil zkroušený výraz. Jen pro jistotu, kdyby někoho potkal. Od teď je nutná nejvyšší opatrnost. Pomalým krokem se vydal k hlavnímu schodišti, které dělilo koleje na chlapeckou a dívčí část. Rozdíl mezi jednotlivými polovinami nebyl na první pohled patrný, ale při pečlivějším prozkoumání okolí tu přeci jen drobné rozdíly byly. Na stěnách se postupně začaly objevovat květiny a přibývala i výzdoba z různých, dívkami vyrobených předmětů. Prostor ztratil něco málo ze své strohosti a zjemnil se.
Zero dorazil ke Crossově kanceláři, která se nacházela nad schodištěm. Pod dveřmi prosvítalo slabé světlo. Byla neděle, ale to pro ředitele nic neznamenalo. Nerozlišoval pracovní dny a dny volna. On jednoduše pracoval stále. Nebo skoro stále. Zero si vzpomínal jen na pár výjimek, když nepočítal vánoční svátky, kdy dveře kanceláře zůstaly zamčené celý den. Jedna z těchto mimořádných situací se mu zvlášť vryla do paměti.
Opřel se zády o zábradlí a zadumaně se díval na zavřené dveře. Pamatoval si ty chvíle, jakoby to bylo včera. Stalo se to zhruba před třemi lety. Bylo mu čtrnáct, Yuki dvanáct. Oba stáli a čekali na ředitele před jeho kanceláří a těšili se na výlet, na který měli všichni čtyři vyrazit. Čtyři proto, že řediteli přijela dlouho očekávaná návštěva. Vysoký, tmavovlasý muž v klobouku a s páskou přes oko. Dlouhý plášť skrýval široká ramena a urostlou postavu. Přes rameno měl podlouhlý vak, který po dopadu na zem, při bouřlivém ředitelovu objetí, zaduněl. Zero ani Yuki nikdy nezjistili, co v něm bylo, ale podle poděšené reakce Crosse a jeho spěšných omluvách bylo jasné, že tam bylo něco cenného, důležitého.
Výlet byl domluven ještě ten den, ale něco se pokazilo. Když se dveře kanceláře otevřely, vyšel jen ten cizí muž. Pohled jeho výrazně zbarveným, tmavě modrým okem žhnul, jak intenzivní byl. Když je uviděl, na chvíli se zastavil a nerozhodně se na ně díval. Ale byla to jen chvilka, jen mžik. Pak zavlál plášť a byl pryč.
Zůstali koukat s otevřenou pusou. Zvědavě se nahrnuli do místnosti, ale jejich spěch ustal hned ve dveřích. Uviděli ředitele stojícího před svým pracovním stolem. Byl tak nějak jakoby schoulen sám do sebe, ruce objímaly vlastní tělo, rozpuštěné, dlouhé vlasy kryly obličej. A když krátce vzhlédl, viděli ty velké, medově-oříškové oči, které se vždy smály plné slz, z nichž některé se už přelily a stékaly dolů po tvářích. Podívali se po sobě a v tichém souhlasu se k němu rozeběhli. Oba jej sevřeli do náruče a šeptali slova útěchy, aniž by věděli, co se vlastně stalo. Byl tichý v jejich dětském objetí, jen jeho tělo se lehce otřásalo zadržovanými vzlyky. Nikdy se nedozvěděli, o co ve skutečnosti šlo. Nikdy jim to neřekl.
Z výletu sešlo. Po cizinci zbyla vůně tabáku a divná nemoc, která zachvátila ředitele Crosse na dlouhé čtyři dny. Když se konečně znovu ukázal, vypadal sice stále stejně, ale bylo jasné, že se něco změnilo. I přesto, že se usmíval, jeho oči zůstávaly vážné.
‚Tehdy mi bylo Crosse opravdu líto.‘ Povzdechl si. Neměl rád, když někdo z těch, na kterých mu záleželo, trpěl. Zvlášť, když to byla Yuki nebo ředitel. ‚A nebo Kaname,‘ ozval se tichounce hlásek někde v jeho hlavě. Byl ovšem okamžitě umlčen. ‚Já přeci chci, aby Kaname zaplatil za to, co mi provedl, nebo ne?‘
Až doteď nikdy nechápal, proč si Cross nechal fotku toho, kdo mu podle všeho tak moc ublížil. Proč si jej chtěl stále připomínat, oživovat vzpomínky. Ale teď pomalu přicházel na to, že některé okamžiky a chvíle, byť můžou mít hořkou pachuť, člověk prostě zapomenout nechce. A pro jejich ředitele to byly doby, které strávil ve společnosti tohoto výrazného muže.
‚Jak že se jmenoval?‘ Soustředěně svraštil obočí. ‚Yagari?‘ Ano, to bylo to jméno. Stejně zvláštní, jako jeho majitel.
Světlo pod dveřmi zmizelo. Zero se vrátil do přítomnosti. Nejvyšší čas jít. Odrazil se od zábradlí, ale neušel ani pět metrů, když se dveře otevřely a vzápětí se chodba rozezněla veselým hlasem.
„Zero! Jak milé. Jdeš za mnou?“ nadšeně vyhrkl ředitel a naprosto pominul fakt, že k němu byl Zero obrácen zády a šel opačným směrem, než on stál.
No bezva. O večerní rozhovor se svým opatrovníkem opravdu nestál. ‚Nebo – vlastně – ne, ne, ano! Není to bezvadná příležitost vyřešit jeho zítřejší školu?‘ Myšlenky mu sprintovaly hlavou. Otočil se jak na obrtlíku.
„Ahh, večer,“ zamumlal Zero odpověď správně skřehotavým hlasem.
„Ale – snad nejsi nastydlý?“ okamžitě se začal strachovat Cross.
„To nic není,“ špitl Zero a odhodlával se ke své malé lži. „Zrovna jsem šel za Yuki, aby mě omluvila ze zítřejší výuky a možná i z úterka…,“ vytrácel se jeho hlas, když viděl, jak si jej ředitel zkoumavě prohlíží.
„Tak to tam už nemusíš, omluvím tě sám,“ blahosklonně pronesl Cross a přešel k Zerovi. „Nechceme přeci, aby se nakazila, že?“ Přivřené oči sjely ze Zerovy tváře na šátek kolem krku.
Zero ztuhl. Měl nepříjemný pocit. Jakoby ředitel věděl, že lže. Že by byl tak špatný herec? Pro jistotu se pokusil zakašlat. Vyšlo z toho něco jako chroptění umírajícího. ‚Ježiši, co to bylo?!‘
„Ale to je opravdu vážné,“ vyhrkl Cross a vrhl se na šátek. „Neškrtí tě to? Možná by bylo lepší trochu to uvolnit.“
Zero se zpožděním uskočil a už uvolněný šátek se mu trochu svezl. Žasl nad ředitelovou zručností. Jak se mu podařilo tak rychle rozvázat ten uzel? Asi má praxi z těch svých, které si dennodenně musí rozvazovat. Rychle zvedl ruku a šátek si přidržel.
„N-ne, to je dobré, je tak akorát,“ soukal ze sebe zaskočeně a nevědomky si jej přidržoval na tom jediném místě, které chtěl skrýt.
„No, tak jak myslíš,“ usmál se Cross. Přes vrchní okraj šátku zahlédl na dvou místech Zerova krku nějaký necelý ornament. Vypadalo to jako rukojeť nějakého nože nebo dýky. ‚Takže tetování? Ale jestli ho chtěl, tak proč to teď schovává?‘
„Jo, jo,“ mumlal Zero.
„Víš, že když bude něco, co bys chtěl probrat, tak jsem tady,“ řekl Cross najednou vážným tónem.
Zero ohromeně zamrkal. ‚Co to bylo?‘
„A honem do postele! Musíš být v teple!“ vyhrkl už zase rozverně ten starý, známý ředitel a prudce Zera sevřel v náručí. Reakce byla okamžitá.
„Hej, hej! Okamžitě toho nech!“ rozčiloval se Zero a snažil se vysvobodit ze zdrcujícího objetí. „Je mi teplo dost i tak!“
Cross ho pomalu s úsměvem pustil. Zero si to hned nasupeně rázoval pryč.
‚Praštěnej ředitel!‘ nadával v duchu. Ruka pro jistotu stále tiskla šátek.
Ředitelův rozverný úsměv zmizel. Jeho tvář dostala přemýšlivý výraz. Jak předpokládal. Po Zerově kašli nebo bolesti v krku nebylo ani památky.
‚Copak se děje Zero?‘

--------------------------------------------------
Dosupěl za první roh a zastavil se. Znovu si uvázal šátek. Tak tohle nečekal. Cross byl vždycky zvědavý a tak trochu vlezlý a rád lidi znervózňoval tím, že jim narušoval jejich osobní prostor, ale tohle se nějak lišilo. Nedůvěra v jeho očích k tomu, co Zero říkal, se nedala přehlédnout. Ale nakonec jej musel přesvědčit, ne? Proč by jinak souhlasil s jeho absencí?
Chvíli čekal a pak opatrně nakoukl zpět za roh. Na chodbě ani noha. Ředitel byl pryč. Vždy se ztratil jako duch. Byl svou tichou chůzí proslulý. Párkrát už z něj Zero málem dostal infarkt, když se za ním nečekaně objevil a vybafl na něj. Podle hlasitého smíchu, který vždy následoval, ho to doopravdy bavilo. Zero zavrtěl hlavou. ‚Jak dítě.‘
‚Možná bych teď, když je ředitel pryč, mohl - ‘ Maličko zaváhal. Přeci jen se mu moc nechtělo vloupat se zrovna do Crossovy kanceláře. Co když na to přijde? No jo, jenže jak jinak zjistit něco o Kanamem? Jiná možnost jej nenapadla. ‚Fajn, je rozhodnuto. Takže nejdřív ten háček.‘
Rozběhl se zpět do svého pokoje. Rozrazil dveře a zadýchaně se vrhl k nočnímu stolku. V šuplíku měl pečlivě schovaný, vytvarovaný drát. Na jeho zámku fungoval, a protože v celé akademii byly zámky hodně podobné, předpokládal, že bude fungovat i na zámek u ředitelovy pracovny.
Jak byl ještě v rychlém pohybu, nestačil zastavit a prudce do nočního stolku vrazil. Budík a pár věcí spadlo na zem, sklenice se převrhla a voda se rozlila všude okolo.
„Sakra.“ Honem se z podřepu zvedl a spěchal k umyvadlu pro ručník.
„Tohle se prostě musí stát pokaždé, když mám něco důležitého. Jen samé zdržování,“ mumlal si naštvaně. Zvedl sklenku a začal vodu stírat. Ale vzápětí se zarazil. Na ručníku se objevila červená skvrna.
‚Krev?‘ pomyslel si zmateně. ‚Kde by se tu vzala?‘ Zvedl ručník ze stolku a prohlížel si ruce. ‚Ne, nikde nic. Nemá žádné zranění. Tak co to je?‘
Zadíval se pečlivěji na stolek. Ve zbytku nevysáté vody uviděl napůl rozpuštěnou Kanameho tabletu. Zvedl ji. Prsty se mu okamžitě zbarvily do červena. ‚To ten prášek?‘ Svraštil obočí. ‚Proč by nějaká pilulka barvila vodu na červeno? Jako, že by to třeba mělo připomínat třešňový koktejl?‘ Vhodil zbytek tabletky do sklenice, kterou držel a odkráčel k umyvadlu. Napustil do sklenky trochu vody. S úžasem sledoval, jak rudne. Přičichl si. Nic necítil, tekutina byla bez zápachu. Opatrně se napil, ale okamžitě to vyplivl a rozkašlal se.
„Ježiši!“
Bylo to stejně hnusné jako to, čeho si lokl u Kanameho. Z té pachuti se mu zvedal žaludek. K jakémukoliv koktejlu co znal, to tedy mělo opravdu daleko. ‚Jak tohle může Kaname pít?‘ Na něj to rozhodně působilo jako dávidlo. Znechuceně vylil zbytek do umyvadla a pečlivě sklenici vypláchl. Pak se vrátil ke stolku a doutřel ho.
‚Co může mít Kaname za nemoc, že musí pít takové příšernosti?‘
Sesbíral věci po zemi a postavil je, jak byly. ‚Kde je ta druhá pilulka? Že by se rozpustila celá?‘ hádal, zatímco se rozhlížel okolo. Něco bílého zahlédl skoro pod postelí. ‚Tady je,‘ usmál se a zvedl ji. Už už ji chtěl položit zpátky na stolek, když si to rozmyslel. ‚Jistější bude mít ji stále u sebe,‘ rozumoval a strčil si ji do zadní kapsy kalhot. Pak konečně otevřel šuplík a úplně zezadu vytáhl složený kapesník. V něm byl schovaný drát, pro který původně přišel. Pro jistotu vzal i baterku.
‚Tak hurá do toho, ať už je to za mnou.‘

--------------------------------------------------
Rozrušením se mu třásly ruce. Nedokázal se ani pořádně soustředit, jak se neustále rozhlížel kolem a napínal uši, jestli někdo nejde. Vůbec netušil, co by řekl, kdyby jej tu někdo nachytal. Drát mu vypadl z roztřesených prstů a s tichým cinknutím dopadl na zem. Rychle jej sebral a znovu se pokoušel zachytit v zámku háček. Ucítil slabý odpor. Když už si myslel, že se mu to podařilo, drát sklouzl. Zkusil to po třetí, počtvrté. Začínal z toho být deprimovaný. Zvedl se a zhluboka dýchal.
‚Musíš!‘ bušilo mu v hlavě. Chce to jen trochu klidu. Znovu se rozhlédl. Chodba byla stále tichá a prázdná. Většina studentů přijížděla až v pondělí ráno a hlavním vchodem jich stejně moc nechodilo. Boční schodiště byly oblíbenější. Odhodlaně si dřepl a zkusil to znovu. Háček se zachytil. Teď jen lehce táhnout. Napjatě si skousl špičku jazyka. Zámek cvakl. Zerovi to připadalo jako výstřel z pistole. Polekaně vyskočil. Chvíli trvalo, než mu došlo, že dveře skutečně odemkl.
„Skvělé. Právě jsem se úspěšně vloupal do Crossovy kanceláře.“ Otřel si zpocené čelo a stiskl kliku.
Uvnitř bylo šero. Zapadající slunce sice pracovnu ještě skromně osvětlovalo, ale za moc to nestálo. ‚Já věděl, že se bude baterka hodit,‘ poplácal se v duchu po rameni. Rozhlédl se. Ne, že by tam byl prvně, ale takhle vypadala místnost přeci jen cize.
Přešel ke stolu a opatrně začal prohlížet zásuvky. Formuláře, tužky, pera, prázdné papíry… nic, co by bylo nějak zajímavé. Šuplík úplně dole byl zamčený. Překvapeně zvedl obočí. ‚To myslí vážně?‘ pomyslel si ironicky před tím, než vytáhl ven šuple nad tím zamčeným. Pak zastínil rukou baterku a rozsvítil ji. Nevěřícně vytřeštil oči. Byla tam pistole! Trochu pohnul rukou a paprsek světla osvítil malý blok vázaný v červeno-hnědé kůži s vtištěnou stříbrnou růží v pravém dolním rohu. Nic víc v šuplíku nebylo.
Zhasnul baterku a odložil ji. Opatrně zvedl zbraň. Ještě nikdy žádnou přímo nedržel. Byla docela velká a těžká. Rukojeť měla hladkou, ale na boku dlouhé hlavně viděl nějaké vyryté symboly a nápis Bloody Rose. Ke zbrani byl připevněn řetízek. Musel uznat, že vypadá opravdu pěkně. Netušil, že ředitel umí střílet. Nikdy se o tom nezmínil, ani když jim vyprávěl příhody z dob, kdy ještě akademie neexistovala.
Vrátil zbraň zpět a zvedl blok. Nechtěl znovu použít baterku a tak přešel k oknu, kde bylo přeci jen lépe vidět. Vazba byla lehce odřená, ale stále pěkná. Otevřel ho. Na první stránce byl drak stočený do půlkruhu a chrlící oheň k vlastnímu ocasu tak, aby se vytvořil kruh. Uvnitř něj byl vyobrazený květ růže, stejný, jako ten na obalu.
‚A jako ten, co mám na krku,‘ napadlo ho. Lehce se zamračil.
Otočil o pár listů dál a naklonil stránky více k oknu. Písmo bylo ostré a strohé. Rozhodné. Nejdřív si myslel, že jen špatně vidí a proto nerozezná text, ale když se zadíval pozorněji, zjistil, že slova jsou psaná v nějakém cizím jazyce. Po přelouskání několika slov tipoval latinu. Rychle prolistoval knížečku až do konce. Text byl psán v jednotlivých, od sebe navzájem oddělených odstavcích a občas byl přerušen zvláštními obrazci. Zamyšleně blok zavřel. Vážně upoutal jeho pozornost. Jenže on nemá čas jej teď zkoumat. Přišel sem přeci kvůli něčemu jinému. S povzdechem se vrátil ke stolu, ale místo, aby blok vrátil tam, odkud jej vzal, položil ho na zem s myšlenkou, že se k němu přeci jen ještě vrátí, až najde, co hledá.
Od stolu se přesunul k přihrádkám a zásuvkám, které byly podél celé zadní stěny za stolem. Nebyly nijak značené, ale Zero věděl, že část z nich obsahuje karty studentů. Jednu po druhé začal otevírat a podle abecedy hledal písmeno K a jediné jméno, které jej zajímalo. K jeho překvapení však pod písmenem K jméno Kuran nebylo. Projel složky ještě jednou, jestli se nepřehlédl, ale ani napodruhé nic nenašel. Byl trochu zklamaný, ale nevzdával se. Kanameho spis tady někde musí být. Ví to. Cross byl velmi pečlivá osoba, co se administrativy týká a Zero nepochyboval o tom, že zde jsou složky všech studentů akademie.
‚Třeba jsou zařazeni jinam, někam pod studenty se zvláštní výukou nebo tak,‘ napadla jej spásná myšlenka. Znovu začal hledat v dalších zásuvkách. Byla v nich spousta papírů a podkladů pro účetnictví a jiné nutné dokumenty, které bylo potřeba vyřizovat pro chod školy, ale karty studentů nikde. Až v předposlední zásuvce narazil na složky, které byly seřazené pod označením IS – individuální studium. Bylo jich asi patnáct, ale osm z nich bylo odděleno ještě zvlášť pod značení NS. Jakmile je spatřil, věděl, že našel, co hledal.
‚Mohlo by NS být opakem DS?‘ přemýšlel a vytáhl všech osm složek. ‚Jako je denní studium, tak tohle by bylo noční studium? Ale kdo by chtěl studovat v noci?‘
Sedl si za stůl na zem a rozsvítil baterku. Doufal, že její světlo je dost slabé, aby nepřitáhlo něčí pozornost zvenčí. Otevřel první složku. Z fotografie se na něj dívala úzká tvář kluka s hnědo-zrzavými vlasy. V kolonce jméno bylo napsáno Akatsuki Kain.
‚Zřejmě Kanameho spolužák,‘ zkonstatoval sám pro sebe Zero.
Složka byla docela dost stručná. Věk 19let, pohlaví muž, studium IS-NS. Přesný rozpis studijních hodin nikde. Následoval řádek – hierarchie ve společnosti – a písmeno - B – vznešený.
‚???‘ nechápal Zero.
Pak názvy škol, které až doteď navštěvoval. Následující tři řádky upoutaly Zerovu pozornost. Jeden byl nazván – klan – a u něj název – Kain. Druhý měl označení - loajalita k – a u něj bylo napsáno – Kuran klan. Třetí evidentně patřil k předchozímu řádku a byl nadepsán jako - znak – a zde byl vyobrazen - květ růže -.
‚Znovu ta růže,‘ blesklo mu hlavou.
Bral jednu složku za druhou a kontroloval tyto tři údaje, jestli jsou stejné nebo ne. U všech byl druhý a navazující třetí řádek stejný a ten první se lišil podle příjmení studenta. Ale když otevřel složku Kanameho, druhý řádek chyběl. Byl zapsán jen klan a zobrazen znak.
Zero byl překvapený. Netušil, že ještě i v současné době byly rodiny, které udržovaly tradici věrnosti k nadřazené rodině. To co právě zjistil, by totiž znamenalo, že Kaname patří k vůdcovskému klanu, který je nadřazen všem ostatním, tomuto klanu oddaným rodinám a tudíž má právo požadovat jejich naprostou poslušnost. Vlastně by zde byl něco jako jejich vůdce. Je to vůbec možné? Byl si stoprocentně jistý, že jeho složka, ani složka Yuki žádná taková data neobsahují. Viděl je.
Zaměřil se podrobněji na Kanameho složku, ale nevyčetl z ní o nic víc, než z ostatních. Věk 21 let, pohlaví muž, studium IS-NS , hierarchie ve společnosti – A – čistokrevný. Zarazil se. ‚Hm, co sakra znamená čistokrevný?‘ Pro jistotu se podíval do ostatních, již prohlédnutých složek, co tam mají uvedeno, jestli se někde nepřehlédl. Všude bylo B – vznešený. Vrátil se tedy zpět ke Kanamemu, ale krom záznamů o perfektních výsledcích studia tam už nic nebylo.
„Jak jinak,“ ušklíbl se. „Premiant a k tomu spratek.“
Z chodby se ozvaly hlasy. Zero se vyděsil. Naprosto jasně poznával hlas ředitele Crosse. Druhý se mu zdál také povědomý, ale byl hodně tichý, takže nebyl skoro slyšet. Nicméně měl nejasný pocit, že ten druhý patří Kanamemu. Bleskově zhasl baterku a popadl složky. Co nejtišeji je vrátil na místo a zásuvku zavřel. Hlasy zesílily. Popadl šuplík, který byl na zemi a opatrně se jej snažil vrátit na místo. Ale v tom spěchu šuple ne a ne zapadnout. Když se mu to konečně podařilo, s hrůzou si uvědomil, že rozeznává jednotlivá slova hovořících osob. Což znamenalo, že musí být hned za dveřmi. V panice se vrhnul za skříň stojící u okna, když periferním viděním zaznamenal blok, který v tom spěchu zapomněl strčit do šuplíku. S vytřeštěnýma očima se okamžitě hnal zpět a popadl jej, když někdo přejel rukou po dveřích. V tu chvíli měl Zero pocit, že na něj sáhla smrt. Nedokázal se hnout.
‚Teď to přijde!‘ bušilo mu v hlavě. ‚Jsem mrtvý…‘ Ale dveře se neotevřely. Snažil se aspoň trochu sebrat, aby byl schopný vnímat, o čem se ti dva na chodbě baví.
„Óoo, je báječný, Kaname! Pekl jsem jej sám,“ slyšel vychloubat se Crosse. „Musíš ochutnat! Prosím pojď, probereme tvou záležitost u šálku čaje s mým výtečným koláčem,“ přemlouval ředitel Kanameho.
Zero měl pocit, že snad slyšel i to, jak si Kaname povzdechl. ‚Blbost!‘ Jediné, čím si opravdu byl jistý, že slyší, byl hlasitý tlukot jeho srdce, který musel být slyšet asi až na chodbu.
„Jen postavím na čaj a hned se vrátím pro potřebné formuláře,“ táhl Cross Kanameho pryč. „Navíc, Yuki je teď u mě a bude moc ráda, že tě uvidí. Říkala, že díky tobě na sobotní večer nikdy nezapomene,“ zasmál se. To poslední, co Zero dokázal rozpoznat, než se hlasy staly nezřetelnými, byla zvědavá otázka, kdeže to vlastně v tu sobotu byli.
Kratičkou chvíli ještě vyčkával a pak vyrazil z kanceláře, jako by mu za patami hořelo. Se zamykáním se neměl čas zdržovat, protože věděl, že ředitel se každou chvíli vrátí. Bez dechu vrazil do svého pokoje a zabouchl dveře. Přitiskl se zády na ně.
„Tak tohle bylo poprvé a naposledy,“ sliboval sám sobě. Zároveň si uvědomoval, že tímhle to rozhodně neskončilo. Ředitel není hloupý, určitě si bude pamatovat, že kancelář zamknul. A ona je teď odemknutá, protože on už neměl čas zamést po sobě stopy. Ještě štěstí, že aspoň dal vše zpět na své místo tak, jak bylo. Vyčerpaně sjel po dveřích dolů, aby vzápětí utrpěl infarkt. O zem dutě zadunělo něco, co předtím svíral v ruce.
Blok ředitele Crosse!

--------------------------------------------------
Kaname stál u okna a snažil se nevnímat tupou bolest v hrudi. Do toho, co zažil ráno, to naštěstí mělo hodně daleko. Poučil se. Do takového stavu se už nesmí dostat. Ohrozil tím nejen sebe, ale hlavně všechny okolo. A jen díky Takumovi –
Ozvalo se klepání na dveře. ‚My o vlku a vlk za dveřmi,‘ vtipkoval sám se sebou a otočil se k nim čelem.
„Pojď dál Takumo,“ vyzval příchozího jemně.
Takuma okamžitě vstoupil. Byl stále bledší, než bylo obvyklé, ale jeho pohyby už byly jisté. ‚Aspoň že tak,‘ povzdychl si provinile Kaname.
„Co se děje?“ zeptal se zvědavě, když viděl, jak se Takuma ošívá a neví jak začít.
„Právě – právě jsem se to dozvěděl,“ zakoktal se Takuma, a když Kaname nechápavě zvedl obočí, rychle dodal zbytek. „V pátek přijedou na návštěvu. Aby se sami přesvědčili, na jaké úrovni tato škola doopravdy je.“
„Kdo?“ nechápal stále Kaname.
„Tví rodiče a můj dědeček,“ hlesl.
„Cože?“ vydechl nevěřícně Kaname. Tohle se ještě nikdy nestalo. Tak proč teď? „Zdá se, že máme problém,“ zamumlal.
„Prý kvůli tvé matce, Kaname. Trvala na tom, že tě musí vidět. Řekl mi to Shiki, když jsem s ním mluvil dnes po telefonu. Byl u vás kolem poledne na krátké návštěvě po návratu ze zahraničního focení – kvůli své matce. A slyšel, jak se o tom baví. Oficiálně přijde oznámení řediteli školy zřejmě zítra.“
‚Kvůli mé matce? A volal Shiki?‘ Tak to musí být něco vážného. Zjistit kvalitu studia na této akademii byla jen výmluva, tím si byl jist. Vypadá to, že bude muset navštívit ředitele školy ještě dnes večer.
„Kaname – k tomu našemu problému - ,“ začal váhavě Takuma, „jedna možnost by tu byla,“ odkašlal si.
„Ano?“
„Vzhledem k nedostatku času nalézt nějaké jiné řešení – mohl bych ti každý den poskytnout trochu své krve, jestli souhlasíš,“ zamrkal nervózně.
Kaname se pousmál. Ano, už na to myslel. Ve skutečnosti si byl téměř jist, že jedině pravidelný přísun skutečné krve mu pomůže alespoň částečně vyřešit ten nezvladatelný chtíč po Zerově krvi. Zvládnout ho do té míry, že se bude dokázat ovládnout i v Zerově bezprostřední blízkosti. A nezlomí jej bolest, která se určitě okamžitě ozve o hodně silněji.
„Děkuji ti Taku,“ usmál se na něj. „Rád tvou nabídku přijmu. Jen jednu maličkost. Vím, že ty a Shiki jste pár. To, že jsem tě dnes kousnul – to zrovna dvakrát nepomohlo. Je mi známo, jak působí kousnutí čistokrevného. A proto bych tě chtěl požádat, jestli bys mi svou krev mohl dávat každý večer ve sklenici. Nerad bych tě ovlivnil až do té míry, kdy by se to odrazilo na tvém vztahu s Shikim.“
Takuma zčervenal. Dobře věděl, o čem Kaname mluví. Od té chvíle, co jej Kaname kousnul, rapidně vzrostla jeho náklonnost k němu. Bylo to, jako by byl pod stálým přísunem malého množství opia, které zajišťovalo jeho naprostou oddanost, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit. A to ve všech směrech. Jak psychických, tak fyzických. Tyto příznaky pomalu vymizí, když bude Kanamemu dávat svou krev nepřímo. Tím by se vyřešilo i dilema, které vedl sám se sebou kvůli Shikimu. Tomu by se to totiž určitě nelíbilo.
„Jistě, Kaname. Velmi mě těší tvůj zájem o nás,“ oplatil mu Takuma úsměv. „Dnes večer přinesu první. Souhlasíš?“
„Stačí zítra,“ pospíšil si Kaname s odpovědí. „Ještě stále nejsi v pořádku po dnešním ránu.“
„Er, tak tedy zítra,“ zamumlal Takuma. „Půjdu informovat ostatní o blížící se návštěvě,“ dodal.
„A já hned teď navštívím ředitele Crosse,“ odvětil Kaname a díval se, jak Takuma odchází.
Byl rád, že s tou nabídkou přišel Takuma sám. Kdyby jej o to požádal on, Takuma by samozřejmě neodmítl, protože byla čest poskytnout svou krev čistokrevnému, ale on by si připadal, jako kdyby mu to nařídil. Takhle se mohl pokusit předstírat i sám před sebou, že to bylo Takumovo svobodné rozhodnutí.

--------------------------------------------------
Poslední světlo z paprsků zapadajícího slunce se rozplývalo v nastávajícím šeru. Kaname šel po cestě mezi keři se zavírajícími se květy růží, která vedla k hlavnímu vchodu do akademie. Jak znal ředitele Crosse, jistě bude ještě pracovat.
Nenadálá návštěva jeho rodičů jej znepokojovala. Hledal nějaký důvod, ale stále nemohl na nic přijít. A proč musí přijet i Takumův dědeček? Dobře si pamatoval na jejich poslední setkání, které nedopadlo zrovna nejlépe. Oni dva se prostě nemuseli. Kaname nesnášel, jakým chtivým, slizkým způsobem se na něj Ichijo díval a Ichijovi nebylo pochuti, že před ním Kaname neprojevoval dostatek respektu jakožto ke členu rady. A to i přesto, že on byl jen šlechtic, kdežto Kaname byl čistokrevný a tedy v jejich společenském žebříčku výš.
Záhony s růžemi zmizely. Kaname dorazil před budovu. Jeho ostrý zrak v šeru rozpoznal u vstupních dveří štafle a na nich osobu, snažící se opravit světlo, které normálně nad vchodem večer svítilo. Podle toho, jak moc se osoba nahoře na nich vrtěla, to vypadalo, že se každou chvíli zřítí k zemi. Kaname se rychle rozhlédl. Když nikde nikoho neviděl, použil svou přirozenou upíří rychlost a v mžiku se objevil u štaflí, které pevně sevřel, aby jim dodal stabilitu.
„Můj ty Bože!!“ ozval se seshora poděšený výkřik. Vzápětí se žárovka rozsvítila a vydala skomírající světlo.
„Uh, Kaname! To jsem se ale lekl,“ oddechl si ředitel, který byl se světlem zřejmě spokojený, protože se už řítil ze štaflí dolů.
„Řediteli Crossi, zdravím,“ usmál se lehce Kaname a s podivem se díval, jak mrštně se Cross dostal ze štaflí. Dokonce to vyvolávalo dojem, že se ředitel příček žebříku ani nedotkl, když slézal.
„Koho hledáš Kaname? Nebo jsi jen tak na večerní procházce?“ vyzvídal Cross a sklapl štafle, které Kaname tak tak pustil. Opřel je o zeď vedle dveří a s očekáváním se otočil zpět.
„Popravdě,“ začal Kaname, „hledal jsem Vás, řediteli…“
„Vážně? Ale to mě těší,“ jásavě jej přerušil Cross. „Co pro tebe mohu udělat?“
„Jde o návštěvu mých rodičů a dědečka Takumy Ichijo. Předpokládám, že oznámení o jejich příjezdu přijde zítra.“ Jeho řeč měla nečekaný účinek. S údivem sledoval, jak Cross nejprve doslova zmrznul. Pak se v jeho tváři vystřídal výraz překvapení, zděšení a nakonec něco, co by se snad dalo nazvat očekáváním.
„T-tví rodiče?“ zakoktal se ředitel. „To jako oba?“
„Jistě, oba,“ odvětil Kaname a nevěděl, co si myslet. ‚Co se děje?‘
„Haha, no jo, no, tak – co takhle šálek čaje Kaname?“ vzpamatoval se ředitel a popadl Kanameho za zápěstí. Táhl jej do budovy a nahoru po schodech. Přitom stále něco brebentil.
„Myslím, že to je důležitá informace a musíme probrat, jaký program připravit pro jejich pobyt zde.“
„Ano, proto jsem také za Vámi spěchal, jakmile jsem se to dozvěděl,“ vymanil se Kaname jemně z ředitelova stisku. Stoupali spolu po schodech, když Kaname náhle zpozorněl.
‚Zero!‘ blesklo mu hlavou. Cítil ho. A nejen on, ale i démon v něm. Stálá tupá bolest zintenzivněla, ale nebylo to nic, co by nedokázal skrýt. Takumova krev z rána fungovala bezpečně. Ale Zero musel být někde blízko! Zaslechl, jak se jej ředitel na něco ptá.
„Promiňte,“ omlouval se, „co jste říkal?“
Ve chvíli, kdy si uvědomil Zerovu přítomnost, se veškeré jeho smysly upřely jen tím jedním směrem, aby dokázal lokalizovat jeho polohu. Což znamenalo, že Crosse přestal vnímat.
„Ptal jsem se, jestli by nebyl lepším místem pro naši rozmluvu tentokráte místo kanceláře můj byt,“ zopakoval Cross a díval se na Kanameho stojícího před dveřmi jeho pracovny.
‚Kancelář! Ano, Zero je v kanceláři ředitele. Ale co tam dělá?‘ vířily mu v hlavě myšlenky. Lehce na dveře položil dlaň a přejel po nich. Přísahal by, že tlumeně slyší, jak splašeně Zerovo srdce bije.
„Nedal by sis koláč Kaname? Sám jsem jej pekl, je báječný,“ zkusil to ředitel znovu, když se nedočkal Kanameho odpovědi.
„Rád,“ povzdechl si Kaname. Podle všeho ředitel o přítomnosti Zera ve své pracovně neví. O to víc Kanameho zajímalo, co tam chlapec dělá. Ale kdyby trval na tom, že chce záležitost probrat v kanceláři, Zero by byl prozrazen a to by mohlo mít neblahé následky. To, že byl Zero v opatrovnictví ředitele Crosse ještě neznamenalo, že se na něj pravidla akademie nevztahovala. Spíše naopak. Takže i když nerad, souhlasil s ředitelovým pozváním a následoval jej chodbou pryč.
‚A navíc,‘ pomyslel si smutně, ‚jak je vidět, je opravdu nutné, abych se Zerovi vyhýbal. Pro své i jeho dobro. Skoro se mu chtělo brečet. Tak strašně jej chtěl vidět a dotknout se ho. Promluvit s ním a vysvětlit, co se doopravdy stalo. Ale to bylo nebezpečné. Obzvláště teď, když mají přijet jeho rodiče. ‚A Ichijo,‘ ušklíbl se.
Přesto jej napadla jedna možnost, jak to udělat, aby se se Zerem setkal a přitom jej ohrozil jen minimálně. Počká do zítra do večera a udělá to hned, jakmile vypije Takumovu krev. Tím by se riziko mělo snížit dost na to, aby si Zerovu blízkou přítomnost mohl užít aspoň pár hodin bez toho, že by jej v silném pokušení napadl.
Nevědomky si přitiskl ruku na hruď. S každým krokem, se kterým se od Zera vzdaloval, se bolest tišila. Zjistil, že je znovu bez většího úsilí schopen vnímat, co ředitel povídá. Tiše si povzdechl. Ruka opustila místo na hrudi. Jeho trochu ztuhlé tělo se uvolnilo.
Ve svém zamyšlení si ani nevšiml, jak jej Cross po očku za svého stálého tlachání pozoruje. Neušlo mu vůbec nic.

--------------------------------------------------
Crrrrrrr!
Zero se leknutím posadil. Napůl probuzen a stále ve včerejším oblečení se po chvíli zase skácel zpět na záda.
‚Zatracený budík‘. Zapomněl jej včera vypnout. Dnes, i když je pondělí, přeci do školy nemusí. Byl omluven. Zavřel oči a pokoušel se znovu usnout. Celou noc se mu zdálo o cizích slovech a různých ornamentech, které viděl v ředitelově zápisníku. Všechno létalo tam a zpět a jednotlivé odstavce slov zářily ve spojení s některými z ornamentů. Byl z toho vyčerpaný a místo, aby mu spánek přinesl odpočinek, se spíše ještě víc unavil. Přetočil se na břicho a nahmatal pod polštářem zápisník. Rychle podléhal bezvědomí zvanému spánek.
„….ro! No tak, Zero!“ prodralo se mu do uší. Někdo s ním lomcoval a snažil se jej vzbudit. Ztěžka otevřel oko.
„Tobě asi vážně není dobře, viď?“
Poznal hlas Yuki. ‚Co tu dělá?‘ Neohrabaně se nadzvedl a otočil na bok. „Yuki.“
„No teda, ty slintáš,“ šklebila se Yuki.
„Co?“ Připadal si, jako by jej někdo praštil po hlavě. Hřbetem ruky si přejel po puse. Měla pravdu. Slintal. Lehce zrudl. „Eh, promiň…“
„To nic. Byla jsem tu už ráno, ale taky jsi spal. Ředitel říkal, že ti není dobře, a že dnes ani zítra nejdeš do třídy.“
‚Ráno? A co je teď?‘ Zmateně zamrkal a podíval se na budík. Bylo pět odpoledne. ‚Neuvěřitelné!‘ Zalapal po dechu. Prospal celé dopoledne a skoro i odpoledne!
„To už je tolik?“ vysoukal ze sebe.
Yuki se usmála. „Ředitel říkal, že jsi dnes ještě nic nejedl, tak mě poslal, aby se ujistil, že stihneš aspoň večeři. Byl tu také, dokonce dvakrát, aby zjistil, jestli nemáš horečku.“
Cross byl tady? A on spal? A nevzbudil se? Rukou okamžitě zkontroloval šátek. Byl stále na svém místě. Oddechl si.
„Jojo, díky Yuki. Jen si dám sprchu a přijdu,“ zamumlal. „A jaká byla škola?“
„Normálka. Úkoly jsem ti nebrala, protože ředitel říkal, že musíš odpočívat. Ale neboj, když bys něco potřeboval později dovysvětlit, Yori souhlasila, že ti pomůže.“
Yori. Jistě. „Ehm, Yuki, jak se vlastně ty a Yori máte?“ zeptal se a zvědavě se na Yuki díval. Nevěděl, jak zformulovat otázku tak, aby se dozvěděl, na co se opravdu zeptat chtěl. Od té doby, co si vzpomněl na to něco málo ze sobotní noci, jej vztah mezi dívkami opravdu začal zajímat.
„Je to bezva.“ Nachová červeň pokryla její tváře. „Víš, moc se nám ten sobotní výlet líbil. Půjdeme tam brzy znovu? Prosím,“ žadonila Yuki a udělala psí oči.
‚Znovu? Tam?‘ vyděsil se Zero. ‚Ani za nic! Nikdy!‘
„Uvidíme Yuki,“ slyšel se říkat navzdory tomu, co si doopravdy myslel. „Jistě to nebylo levné a všechno to platil Kaname.“
„Já vím, já vím!“ vypískla Yuki. „Ale Yori říkala, že si je jistá, že Kaname s námi určitě rád půjde znovu, když půjdeš ty.“
‚Hm, zase ta Yori.‘ Zakručelo mu v břiše. Jeho tělo se také konečně probudilo.
„Myslím, že bych měl jít na tu večeři,“ odváděl Zero rychle řeč jinam. Byl si jistý, že do toho podniku už dobrovolně nikdy nevkročí. „Doufám, že bude lepší než obvykle…,“ mumlal si pro sebe, zatímco se začal zvedat.
„Ah, málem jsem zapomněla. Ředitel říkal, že se máš za ním po večeři zastavit. Má pro tebe schovaný kus toho koláče, který pekl podle nového receptu. Byl smutný, že jsi jej neochutnal, tak na to nezapomeň.“ Vyprskla smíchy, když viděla, jak Zero protáhl tvář.
„Tak zatím,“ smála se a vyběhla ze dveří. Ty se s hlasitým prásknutím zabouchly.
‚Ředitel, koláč, kancelář – proč jej Cross pozval zrovna do své pracovny?‘ Podíval se na polštář. Nadzvedl jej a ulevilo se mu, když uviděl blok tam, kam jej schoval. ‚Je tu. Tak to naštěstí ještě nezjistil.‘
--------------------------------------------------

Kaien Cross stál ve své kanceláři a díval se z okna. Ale to, co bylo za sklem, nevnímal. Přemýšlel o tom, co náhodou zjistil a co by to mohlo znamenat. Začínalo to dávat smysl. Střípky velké skládačky do sebe začaly zapadat. A to ještě včera neměl o ničem ani ponětí.
Sundal si brýle a rukou přejel tvář. Myslel, že už je to všechno za ním. Myslel, že už ji nikdy neuvidí. A teď měla přijet. Náhle, bez jakéhokoliv zřejmého důvodu. Nikdy na ni nezapomněl. Když dával souhlas, aby její syn se svým kruhem následovníků studoval na jeho akademii, možná, že tajně někde ve skrytu duše doufal, že by právě k tomuhle mohlo dojít. Znovu ji spatřit. Ale teď, když se to mělo stát, mu tato představa přinášela jen bolest ze vzpomínek. Ze vzpomínek na ni a jeho nejlepšího kamaráda. Nebo - aspoň si myslel, že kamaráda.
„Toga…,“zašeptal smutně.
Ozvalo se nesmělé zaklepání. Nasadil si brýle zpět.
„Pojď dál, Zero.“
Ano, Zero. Další kousek ve skládačce. Vzpurný kluk, co má svou tvrdou hlavu a měkké srdce. Má jej rád jako svého syna. Syna, kterého nikdy neměl.
„Zdravím,“ zamumlal Zero a zastavil se hned za dveřmi.
„Jen dál, Zero,“ povzbuzoval jej Cross. Okamžitě si všimnul, že šátek je stále na Zerově krku. Ale před ním už žádné tajemství neskrýval. On už věděl, co pod ním je. Smutně se usmál. Znal ten znak. Kdysi dávno cítil silnou náklonnost k té, které patří.
Zero se nejprve trochu ošíval, ale nakonec se posadil do jednoho z křesel u stolku, na kterém již byly připravené tři šálky na čaj a konvice. Na všem Zero okamžitě zaznamenal obrázek květu růže.
‚Jak jinak,‘ pomyslel si, ‚každý ví, že ředitel miluje růže.‘ Dva a dva kousky koláče ležely na dvou bílých talířcích.
„Tyhle jsou jen pro tebe Zero, ochutnej,“ pobízel jej Cross, zatímco naléval čaj do všech třech šálků.
„Nebylo by lepší počkat na Yuki?“ Nechápal, proč jej ředitel pozval sem, když přijde i Yuki. ‚Nebylo by to lepší u něj v kuchyni?‘
„Yuki?“ opakoval Cross.
„No – copak ten další hrnek není pro Yuki?“ zaváhal Zero.
„Ne,“ odvětil ředitel a pak se na Zera zpříma podíval. „Je pro Kanameho.“
„C-co? P-proč právě pro něj?“ Zero zbledl. Ruka automaticky zamířila na tu stranu krku, kde bylo tetování. V půlce pohybu se zarazil, když si uvědomil, že jej ředitel upřeně pozoruje. Stiskl rty a snažil se skrýt své pocity.
Ano, chtěl Kanameho vidět, ale jen z úkrytu. Z místa, odkud by jej mohl sledovat a kout svou pomstu za to, jak bezcitně si s ním pohrával!
Cross na kratičkou chvíli zadržel dech. Nemýlil se. Její znak byl samozřejmě znakem i jejího syna. Toho, který si Zera označil. Bylo nad slunce jasné, proč to udělal. Nikdo z upíří rasy se Zera neodváží dotknout po té, co tetování uvidí. Ale na druhou stranu, i králové mají své nepřátele a tudíž tato rádoby ochrana se zároveň stává dvousečnou zbraní. Tak jako mohla ochránit, mohla i přivolat nebezpečí.
‚A v případě klanu Kuran - smrtelné,‘ zkonstatoval pro sebe.
„Zdálo se mi, že spolu dobře vycházíte, tak jsem si říkal, že by bylo nejlepší požádat o drobnou laskavost tebe.“ Nasadil nenucený tón, ale zírat na Zera nepřestal.
„Laskavost?“ procedil skrz zuby Zero.
Cross nadzvedl obočí. Nebylo pochyb, že se mezi těma dvěma něco stalo. Ale Zerův hlas jej trochu zviklal. Předpokládal, že mezi nimi muselo jít o něco příjemného, protože upíři si nepřátele majetnicky neznačí. ‚Pravděpodobně má Zero zlost kvůli tomu tetování. Vypadá to, že opravdu nebylo vytvořeno s jeho svolením,‘ přemýšlel.
„Ah, ano, ano. Nikdo lepší mě nenapadá. Yuki je moc milá, ale přeci jen se na to lépe hodíš ty, jakožto Kanameho kamarád,“ pokračoval nevzrušeně dál. „Víš, v pátek mají přijet na návštěvu Kanameho rodiče a jejich rodinný přítel, dědeček Takumy Ichijo, Kanameho nejlepšího přítele. Určitě jsi jej už viděl, má světlé blond vlasy a zelené oči. Skvělé chování, příjemné vystupování a je velmi vstřícný…“ Crossův hlas se vytratil. Viděl, jak se Zerova bledost ještě zvýšila. Chlapcovy světle fialové duhovky v jeho obličeji doslova zářily oproti barvě jeho kůže. Koláč, který Zero držel, mu vypadl z prstů.
„Zero?“ vyděsil se Cross. „Co se děje? Je ti zle?“
Zero na něj upíral prázdný pohled. Před jeho vnitřním zrakem se znovu odehrával okamžik ze včerejšího rána. Světlovlasý, zelenooký kluk v náručí Kanameho. Proč…? Bolí to…
Ozvalo se zaklepání. Po chvíli, když nikdo neodpověděl, se dveře otevřely a vešel Kaname. Nebyl překvapený, že tam Zero je. Věděl to už od chvíle, kdy vstoupil na první schod schodiště. A v duchu děkoval Takumovi za jeho dar v křišťálové sklenici. Ale to, co jej překvapilo, byl Zerův výraz. Byl stejný, jako v neděli ráno.
„Řediteli Crossi, Zero,“ pozdravil.
Cross, kterého Kanameho hlas vzpamatoval, bleskově vyskočil ze svého místa a dostal se k Zerovi.
„Zero,“ jemně mu třel tváře a snažil se jej přivést zpět k normálnímu vědomí. Nechápal, co se stalo. Jak mohla vyvolat takový šok zmínka o v podstatě pro Zera cizích lidech?
Kaname u dveří na chvíli zaváhal, jak rychle hodnotil situaci. Možná, že by měl odejít, ale to by asi vypadalo divně. Navíc, vidět Zera znovu takto - ne, on nemohl odejít. Rozhodně ne teď.
Rychle se přesunul vedle Crosse a jemně jej odstrčil. Pak vzal Zerovu tvář sám do dlaní a zlehka spojil jejich čela dohromady. Cítil, jak se po té, co se Zera dotkl, zlostně ozval jeho vnitřní démon. Ale bolest na prsou se naštěstí zvedla jen drobně. Pokusil se použít svou zvláštní schopnost a spojit se s myslí Zera. Nechtěl jej nijak ovlivnit nebo zasáhnout jeho vzpomínky. Pouze na něj po celou dobu svého snažení duševně volal. Opakoval jeho jméno a jemně na něj naléhal.
Zerovy tváře se zlehka zbarvily do růžova. Cross z boku viděl, jak se jeho oči pomalu zavřely. Už nepochyboval. Nebylo o čem.
Zerovo ztuhlé tělo se uvolnilo. Kaname ucítil pohyb a pomalu jej pustil. Společně s Crossem se dívali, jak Zero otevírá oči.
‚Kaname!‘ Zero sebou trhl. Udiveně zamrkal. Pak si všiml vyděšeného ředitele.
„C-co je?“
„Jsi v pohodě Zero?“ zazněl pokojem tichý, melodický hlas, který hladil jeho uši, ale drásal srdce.
„Jo, jasně,“ zamumlal a nervózně se zavrtěl, když se stále ani jeden z těch dvou nepohnul. „Nic mi není.“ Myslel si, že ten šok z neděle už zvládl, že už to jen bolelo, ale asi ne.
„Zero, tys mě tak vyděsil!“ spustil plačtivě Cross a vrhl se na něj. „Já – myslím, že přeci jen požádám Yuki, aby byla k dispozici po dobu, co tu budeme mít návštěvu,“ dodal fňukavě. „Vypadá to, že ti ještě pořád není moc dobře.“
Zero se s povzdechem vymanil z jeho objetí a pohledem hledal Kanameho. Ten se mezitím usadil do křesla vedle něj. Byl rád, že je Zero už zase sám sebou a také, že Takumova metoda, jak bojovat s jeho krevním chtíčem po Zerově krvi, funguje. Nicméně spoustu sil jej stálo úsilí nepolíbit Zera přímo před Crossem. Tento boj byl stejně vyčerpávající jako boj s jeho krvežíznivostí. Jen místo těla cítila bolest jeho duše.
„Ne, to je dobrý. Říkám, že mi nic není. To bude tím, že jsem tak strašně dlouho spal,“ plácal Zero a snažil se ředitele uklidnit. „Udělám to.“
„Vážně?“ ujišťoval se trochu zaraženě Cross a pozoroval jej. „Víš, nemusíš -“
„Ne, je to v pohodě,“ skočil mu do řeči už trochu zlostně Zero. Cítil na sobě Kanameho pátravý pohled. „Řekl jsem, že to udělám.“
„Pak je to skvělé,“ přesunul se ředitel hbitě na své místo na protější straně stolu.
„Promiňte,“ vmísil se mezi ně Kaname. „O co tady vlastně jde? Proč jste mě sem zavolal řediteli Crossi?“
„Omlouvám se Kaname, chtěl jsem se nejprve zeptat Zera, jestli by souhlasil, ale zdá se, že už souhlasil,“ zalhal maličko Cross. Jistě, chtěl se jej zeptat, ale v přítomnosti Kanameho, aby viděl a mohl posoudit reakci obou chlapců ve stejnou chvíli, kdy se to společně dozví. No a ono se to trochu zvrtlo. Popravdě, takový zvrat nečekal. Nyní byl přesvědčen, že mezi chlapci musí jít o mnohem víc, než jen o nechtěné tetování nebo nějakou jinou, ne až tak důležitou záležitost.
„Ano?“
„Totiž, požádal jsem Zera, jestli by byl tak laskav a po dobu návštěvy tvých rodičů a dědečka Takumy Ichijo nebyl k dispozici,“ zopakoval ředitel, co před chvílí řekl i Zerovi.
V Kanameho tváři na okamžik problesklo pochopení z poznání, co se tu stalo a proč. Rychle ovšem svůj výraz ovládl. Přesto to Cross postřehl.
„No a - Zero souhlasil,“ pokračoval nenuceně dál. „Co ty na to Kaname? Myslím, že když budeš mít po celé dva dny pomoc od někoho, s kým se přátelíš a kdo to zde perfektně zná, mohlo by to být k užitku. Můžete tvé rodiče překvapit příjemnými procházkami nebo výletem na nějaké pěkné místo. Já samozřejmě budu také k dispozici, ale mohlo by se stát, že ne zrovna ve chvíli, kdy by to bylo nejvíce potřeba.“
„A-ano, jistě, to by bylo vážně skvělé.“ Kanamemu se lehce zatočila hlava. Sice s ředitelem už o nějakém programu na víkend mluvili, ale rozhodně se nebavili o tom, že by Zero… ‚Dva dny? Celé dva dny? Se Zerem? To je šílenství…‘
„Ale není to nutné. Mí přátelé ze stejného ročníku jsou mi k dispozici, takže –“ Zarazil se. Měl pocit, jakoby do něj někdo vypaloval dvě dírky. Zlehka se zavrtěl a podíval se na Zera. Kdyby pohled mohl vraždit, byl by Kaname mrtvý.
„Řekl jsem, že to udělám!“ zasyčel Zero. „Tak buď zticha!“
„Já vím, já vím,“ rychle se mezi ně vmíchal ředitel, když slyšel Zerovu reakci. „Cením si každé pomoci, která přijde, aby se u nás našim návštěvníkům opravdu líbilo,“ snažil se odlehčit situaci. Naštěstí Kaname na Zerova poslední slova nereagoval. Místo toho se se zvláštním pohledem otočil zpět k řediteli.
„Pak mi bude potěšením, řediteli Crossi.“ Napil se čaje a zakousl do koláče. „Je skutečně vynikající,“ chválil Kaname a hladově se podíval na Zera.
‚ Zero…,‘ zasténal zničeně v duchu.
‚Takuma měl pravdu. Je to jen otázka času.‘

--------------------------------------------------
Tentokrát byl vzhůru ještě před budíkem. Bleskově provedl všechny ranní procedury včetně uvázání šátku a vyrazil do zdejší knihovny na akademii. Jak ovšem zjistil, knihovna otevírá až v půl deváté. Takže teď tu přešlapuje přede dveřmi se dvěma bloky a tužkou v ruce.
‚Ještě pět minut,‘ povzdechl si Zero a opřel se zády o zeď.
Byl celý nedočkavý. A taky trochu naštvaný. Už bylo úterý a on ještě ani jednou Kanameho nesledoval. Pondělí neplánovaně prospal a večer už si to nemohl dovolit. Správně tušil, že po té, co se stalo v kanceláři, jej ředitel přijde zkontrolovat, což se také stalo. A přitom včerejší noc by na začátek jeho plánu sledování byla perfektní!
Zaslechl cinkot klíčů. ‚No konečně.‘ Obrátil se za zvukem.
Po chodbě se rychle blížila nějaká holka v uniformě. Než k Zerovi dorazila, klíče ji dvakrát vypadly z ruky.
„Jdeš do knihovny?“ vyhrkla na něj bez pozdravu. Přikývl.
„Bezva, mohl bys prosím tě za mě odemknout a vypsat knihu služeb? Nějak dnes nestíhám,“ vychrlila ze sebe a vrazila mu klíče do ruky.
„Jo, jasně,“ vypadlo ze Zera překvapeně, ale to už koukal na dívčina vzdalující se záda.
„Jo a také nezapomeň zapsat, co si půjčíš! Dík!“ křikla na něj, než zahnula za roh a zmizela.
„Sakra, ani jsem se nestihl zeptat, kde jsou slovníky,“ mumlal si pro sebe a zápasil s klíčem v zámku. Nějak se mu nedařilo odemknout. ‚No to snad!‘ nadával v duchu. Pak jej napadlo zkusit, jestli je vůbec zamčeno. Nebylo.
‚Hah, tak to je teda fakt vtipné,‘ ušklíbl se a vešel.
Knihovna akademie byla obrovská. Zero odhadoval, že na to aby vznikla, museli vybourat příčky zhruba mezi pěti pokoji. A celá místnost byla zaplněna vysokými regály podél zdí a nižšími v prostoru místnosti. Stoly a židle byly umístěny u oken a také vždy na konci každého regálu, který nebyl přímo u zdi. Sešit služeb a tlustá kniha pro zápis vypůjčených titulů ležely na nízkém stolku hned u dveří.
‚Tak to jsem zvědavý, kde to budu hledat,‘ honilo se mu hlavou, zatímco vypisoval sešit za tu holku. U kolonky ‘jméno‘ se zarazil. ‚Jak to mám vědět? V životě jsem jí neviděl!‘ Nechal řádek prázdný a zaklapl sešit. Rozhlédl se.
Ještě nikdy v této knihovně nebyl. Pochyboval, že by zde vedli to, co četl. Využíval služeb té ve městě. Takže nikdy nepotřeboval nic, pro co by sem musel. A to byla asi chyba. Neměl ani zdání, jak je řazená, natož kde má začít. Nešťastně sáhl po knize výpůjček. Zkusí se zorientovat podle knih, které si tu půjčují jiní. Po prozkoumání prvních pár stránek v knize a několikerém projití volně postavených regálů dle značení pochopil, že většina jich bude obsahovat knihy z povinné školní četby. Otočil listy až na konec, k posledním zápisům vypůjčených knih. Jeho zrak okamžitě upoutala dvě jména, zapsaná pod sebou zhruba o 7 řádků. Jméno se starší výpůjčkou znělo: Ichijo Takuma. A jméno s pondělním datem bylo: Kuran Kaname.
‚Co si tihle dva tady mohli chtít půjčit?‘ svraštil Zero obočí. Názvy všech knih sice přečetl, ale vůbec netušil, co znamenají. Byly napsány cizím jazykem. ‚Stejným jako Crossův blok,‘ napadlo jej.
„No ne! Latinsky?!“ vykřikl nadšeně, když si to uvědomil. Rychle hledal umístění. Zastavil se před jedním z vysokých regálů u zdi. Podíval se na tituly knih, ale jejich názvy nebyly latinsky. Znovu zkontroloval značení umístění. ‚To snad ne,‘ zasténal v duchu. Regál byl správně, ale sekce ‘latina‘ a ‘latinská díla‘ byla řazena v horní polovině.
Odložil seznam o vypůjčených knihách na stůl u okna a přitáhl si vysouvací štafle na kolečkách. Nastavil zarážky, aby se nedaly do pohybu, když bude zrovna na nich. Opatrně vystoupal asi tak do půlky daného regálu, když si všiml, že tyto regály u zdi nejsou členěny svisle, jako ty volně stojící v místnosti, ale podélně. Což znamenalo, že oddělení latinských textů nebylo jen pár poliček, jak si myslel, ale táhlo se po celé zdi od okna až ke dveřím.
„To si dělají srandu,“ zajíkl se a nevěřícně zíral na stovky knih seřazených natěsno vedle sebe. ‚Takže jsem zase na začátku.‘ Počkat, to by mohlo být ono – co to zkusit od začátku?
„Za pokus nic nedám, pořád lepší, než se prohrabovat desítkami nic neříkajících titulů,“ mumlal si, když slézal dolů. ‚Bože, já chci jen jeden jediný slovník!‘
Popadl štafle a odtáhl je k oknu. A hned první kniha, po které sáhl, byla ta správná. ‚Slovník!‘ Nemohl uvěřit.
„Díky,“ zašeptal a sklouzl na zem.
Od jeho příchodu uplynulo už zhruba tři čtvrtě hodiny, ale nikdo další zatím nepřišel. V klidu se tedy usadil ke stolu, kam odložil knihu se zápisy o vypůjčených titulech a začal hledat slova v názvech děl, které si půjčili Takuma Ichijo a Kaname Kuran.
ELIXIR VITAE ET SUI MYSTERIUM – Elixír života a jeho tajemství; PROHIBITI COAGMENTUM – Zakázané spojení; OBLIVIO MYTHOLOGIA – Zapomenutá věda.
OMNES AMORES VULNERANT, ULTIMA NECAT - Každá láska zraňuje, poslední zabíjí; BÉSTIA CATENATUS TORGUIS – Bestie spoutaná řetězem; LIMOS PSYCHE – Hlad duše.
Zero vyjeveně koukal, co našel a napsal. Byl z toho blázen. ‚Co je tohle za knihy? Co to ti dva vlastně čtou?’
Ichijo si půjčil první tři knihy a Kuran zbytek. Kdyby Kanameho vůbec neznal, řekl by, že je psychicky vyšinutý. ‚Jaká - bestie spoutaná řetězem? Nebo ten – hlad duše? A Ichio?‘ mračil se dál, ‚jaké – zakázané spojení? Anebo – elixír života… bla bla – hledá snad živou vodu?‘
Ještě na to chvíli zíral a pak znechuceně otočil list. ‚Pomalu abych se začal bát, co jsou vlastně zač,’ honilo se mu hlavou. ‚Patří snad k nějaké sektě?’
„Rozmazlení a ještě k tomu praštění,” zavrčel.
Rozhodl se soustředit úsilí na Crossův zápisník. Ale zhruba po hodině piplavého úsilí slovník odložil. Když si prohlédl, co zapsal, byl z toho zmaten úplně stejně, jako z titulů knih, které si půjčili ti dva. Knížečka, jak se zdálo, obsahovala různé zvláštní texty a snad i - zaříkávání? Nikdy na nic takového nevěřil. Ale tady byla spousta výrazů jako: voda života; duše věrných; duch místa; skrz brány smrti; tvá smrt je můj život; neotřesená víra trvá; neustupuj před zlem….. K tomu byly nakreslené různé obrazce, které, jak se psalo, se tvořily prsty nebo malovaly do vzduchu.
‚Tak to je vážně divný.’ Díval se na Crossův blok. ‚Co tohle ve skutečnosti doopravdy je?‘ Ředitele se zeptat nemůže, co zápisník obsahuje, takže to pro něj asi navždy zůstane velkou neznámou. Povzdechl si.
Po třech hodinách strávených v knihovně odcházel naprosto vyčerpán a se spoustou nových otázek. A jediné, co mu z toho všeho uvízlo v hlavě, bylo latinské spojení vade retro – ustup.

--------------------------------------------------
Kaname se neklidně převaloval v posteli. Noční můra se vkradla nepozorovaně do jeho snu o Zerovi a teď nad ním roztahovala svá temná křídla.
Vidí sám sebe na kolenou a v poutech a Zera se střelnou ranou v hrudi a v bezvědomí, ani ne metr před ním. Vedle Kanameho stojí černovlasý, vysoký muž se zbraní a páskou přes oko. Vyslovuje latinská slova a pak se Kanameho dotýká. Prudká bolest zachvacuje jeho tělo, oheň hoří v jeho žilách a nepohasíná. Jakoby přes mlhu vidí ředitele Crosse bez brýlí a s rozpuštěnými vlasy, jak pokleká u Zera a zdvihá jej do náručí. I on pronáší slova ve starém latinském jazyce a poté Zera zlehka líbá na rty. Zero se náhle probírá a křičí. A Kaname křičí s ním.
S hrůzou se probudil a zprudka posadil. Třes jeho těla byl zřetelný, pot na čele stékal a pálil do očí. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že to byl jen sen a vše je v pořádku. Ale i přes tuto skutečnost ještě i teď cítil ten stravující oheň, který se hnal jeho žilami tak bolestivě reálně.
Otřásl se. Už věděl, proč mu byl ten černovlasý cizinec, který je s ředitelem Crossem na společné fotografii, povědomý. Je to lovec. Aktivní lovec. Na rozdíl od ředitele.
Když vybíral studium na této akademii, samozřejmě, že si zjišťoval všechny dostupné a i ty méně dostupnější informace o lidech, kteří zde působí. Nikdy by vědomě nevystavil své kamarády jakémukoliv nebezpečí, natož smrtelnému. Ví, že ředitel Cross býval lovcem. Schopným, rychlým, obávaným. Jedním z nejlepších své generace. Ale to byla minulost. V současné době již neměl s lovci nic společného. A ke Kanameho rase byl velmi vstřícný, co se týkalo umožnění začlenit se do společnosti lidí.
Z nepřímých zdrojů Kaname také zjistil, že Cross býval vždy spojován s dalším skvělým lovcem jménem Toga Yagari. Ovšem černovlasý lovec byl něco úplně jiného, než Kaien Cross. O vstřícnosti k rase, kterou s chutí lovil, nemohla být řeč.
Vstal a ve špatné náladě zamířil do sprchy. Doufal, že spolu s potem ze sebe smyje i ten nepříjemný pocit, který ze snu zůstal.

--------------------------------------------------
Po té, co se pokusil v klidu sníst svůj pozdní oběd v přítomnosti neustále mluvící Yuki, se s nevrlým – bolí mě hlava – odporoučel do parku akademie, kde se ještě stále poflakoval. Pomalu se vzdaloval od budov a vnímal klid, který vyzařovaly vzrostlé stromy, mezi nimiž procházel. Přemýšlel.
Ze složky v kanceláři ředitele se o Kanamem nic moc nedozvěděl. Tedy, ne to, co tam původně hledal. Rozvrh jeho hodin stále neměl, ale předpokládal, že jeho výuka bude probíhat někdy večer a možná, že i nějak ze začátku noci. Protože jinak si zkratku NS, ze které vydedukoval, že by to mohlo být noční studium, nedokázal vysvětlit. Nicméně, po zhlédnutí jeho složky a také složek ostatních studentů patřících ke Kanamemu, přibyly v Zerově hlavě další nezodpovězené otázky. Jako třeba ta o zařazení ve společnosti.
„Čistokrevný,“ mumlal si pro sebe. „Co to sakra znamená?“ Jako že není například z půlky Japonec a z půlky Evropan? Ale jak by se pak mělo vysvětlit označení ‘vznešený‘? Slovo, které měli ostatní v kolonce hierarchie ve společnosti. ‚Takže tohle vysvětlení asi nebude to správné,‘ dumal.
A co ta písmena? A a B? Znamená to, že všichni, kteří se dobrovolně podřizují jeho rodině, jsou zařazeni jako B? To tedy taky netušil.
Bylo by o tolik jednodušší se na to Kanameho prostě zeptat. Jenže, to půjde asi těžko. Za prvé si s ním rozhodně povídat nechce a za druhé, tyto informace evidentně nebyly veřejné, takže na otázku, jak k nim přišel, by stejně nevěděl, co říct.
Zero si povzdechl a sešel z cesty přímo mezi stromy. Minul pár prvních a uvelebil se pod jedním z těch dál od cesty. Měl vyzkoušeno, že je zde před zraky ostatních dostatečně skryt a nikdo jej tedy neuvidí.
V jeho plánu na pomstu bylo nezbytně nutné vymyslet způsob, jak zpacifikovat Kanameho tak, aby jej byl schopen fyzicky zvládnout. Napadlo jej, že by mu mohl mezi jeho tablety zamíchat prášky na spaní. Jenže pak to zavrhl. Bylo tu totiž několik problémů. Za prvé – prášky na spaní vodu na červeno nebarví, tak jako Kanameho léky. Za druhé – pořád neví, co Kanamemu vlastně je, takže si nemůže dovolit zaměnit tabletu a zapříčinit, že by si nevzal lék, který musí užívat. A za třetí – i kdyby první dva problémy nebyly, tak on stejně nemá jak zjistit, že právě teď si jej Kaname vzal. Takže, takhle to nepůjde. Nicméně se nevzdával.
‚Nejvyšší čas navštívit v noci znovu Kanameho pokoj,‘ povzdechl si. Samozřejmě po té, co se ujistí, že z něj Kaname skutečně odešel.
Náhle zbystřil. Zaslechl povědomý hlas. Potichu se otočil k cestě a přitiskl se k zemi. Uviděl přicházet čtyři kluky. Jedním z nich byl Kaname.
Na to, aby Zero dokázal rozumět slovům, byli ještě daleko, ale to mu nebránilo v tom si je prohlédnout. Jeho zrak byl vždy perfektní a on rozeznával jednotlivé, pomalu se blížící tváře a přiřazoval k nim jména ze složek, v nichž viděl jejich fotografie.
Vypadalo to, že skupinka živě diskutuje a to i přesto, že vždy, jakmile promluvil Kaname, okamžitě všichni ztichli. Ovšem ihned po té, co skončil, se znovu vrhli do debaty.
Zero studoval pomalu se blížící skupinku. Kanameho znal, ale přesto se neubránil tichému obdivu. Nádherná tvář, přitažlivá postava, plynulé pohyby. ‚A zkažená povaha,‘ okřikl sám sebe a připomněl si jejich současnou situaci. Zaměřil se na dalšího ze skupinky. Pevně sevřel rty. O půl hlavy nižší, štíhlý, světlovlasý kluk s výraznýma zelenýma očima šel hned vedle Kanameho. Jeho pohyby byly stejně plynulé a Zerovi se zdálo, že i jemnější. - Takuma Ichijo, Kanameho nejlepší přítel - slyšel Zero znovu ředitelova slova. ‚To jistě, jenže Cross nemá ani ponětí o tom, jak moc dobří přátelé tito dva jsou,‘ žárlil v duchu. Ale počkat – neměl by cítit zlost spíše při pohledu na Kanameho než na tohoto druhého kluka? Copak to byl Ichijo, kdo Kanameho objímal? Ne! Jistěže ne! Zerův pohled se přesunul zpět ke Kanamemu.
„Zatracenej….“ cedil skrz zuby, ale zarazil se, sotva začal. Připadalo mu, jako by se Kaname rozhlédl. Byla pravda, že skupinka se docela dost přiblížila k místu, kde byl skryt, ale oni jej nemohli vidět. Navíc ležel na zemi, takže –
Kaname se znovu ujal slova. Zero začínal rozumět, ale neslyšel nic, co by jej zaujalo. Proto se vrátil zpět k posledním dvěma chlapcům ze čtveřice. Ještě o něco menší, nadšením zářící blonďák s velkýma modrýma očima šel po Ichiově pravici. Vypadal ze skupiny nejmladší. ‚To musí být Hanabusa Aido,‘ usmál se pro sebe Zero. Vypadal naprosto stejně jako na fotografii. Včetně toho rozzářeného výrazu.
Poslední kluk jdoucí nejblíže k Zerovi byl zároveň ze skupiny také nejvyšší. Hnědo-zrzavá kštice zářila i ve stínu stromů, jako by byl na sluníčku. Ležérní držení těla, uvolněná vláčná chůze a neutrální výraz ve tváři. Akatsuki Kain.
Skupinka pomalu míjela místo, kde byl Zero skryt. Ten se skoro neodvažoval ani dýchat. Oči upíral zpět na Kanameho, který právě domluvil, když uviděl, jak se Kaname lehce usmál a podíval se přímo jeho směrem. Nicméně se nezastavil a dál pokračoval pomalým tempem s ostatními.
‚Co to bylo? Viděl mě snad? Ale jak by mohl?‘ lekl se Zero. Skupinka jej minula. Vzápětí se vyděsil znovu. Ten kluk jménem Kain najednou zpomalil a lehce natočil hlavu jeho směrem. Zero mohl vidět, jak zavřel oči, ale nechápal, co dělá. Kain se zastavil. Otevřel oči a podíval se přímo k Zerovi.
„Kain?“ zaslechl Zero hlas Kanameho. „Děje se něco?“
Oslovený se okamžitě otočil a dohonil ostatní. „Ne, to nic,“ zazněl hluboký hlas, ve kterém bylo slyšet lehké pobavení.
Všichni se dali opět do pohybu. To, co Zero už nemohl vidět, byl pobavený Kainův pohled, který upřel na Kanameho a lehký Kanameho úsměv, kterým Kainovi odpověděl.

--------------------------------------------------
Po té, co se všichni čtyři ještě zastavili v kanceláři ředitele akademie, kde se dozvěděli, že jim dnešní výuka odpadá, se rozešli. Kain a Aidou se vydali do města a Ichijo se rozhodl jít trénovat se svým oblíbeným mečem. Kaname šel na pokoj.
Usadil se do pohodlného křesla za psací stůl a s knihou poezie, kterou si vypůjčil z knihovny akademie, se snažil odvést své myšlenky pryč od Zera. Ale veškerá snaha byla marná. Asi po hodině to nakonec vzdal a knihu zaklapl. S povzdechem ji odložil na stůl.
Na chodbě se ozvaly hlasy. Aido a Kain.
‚Hm, Kain.‘ Měl vědět, že mu nic neunikne. Kolik toho ve skutečnosti ví? Podle toho, co dnes mohl vidět, asi dost. Ale kolik je dost? Z Kainova pobaveného pohledu v parku mohl říct, že o jeho vztahu se Zerem ví. A také podle toho, že Zera neprozradil.
Kaname se podíval z okna. On o Zerovi samozřejmě také věděl. Jeho tělo mu dalo zprávu o Zerově blízkosti ještě dřív, než si on sám uvědomil jeho přítomnost. Jen mu chvíli trvalo, než zjistil, kde přesně je. Ale ani to nebylo nijak těžké. Zerova vůně nesená větrem byla nejsilnější jen na jednom místě a to znamenalo, že tam se chlapec skrývá. Zdálo se, že si toho nikdo kromě něj nevšiml. Ale když minuli Zerův úkryt, muselo něco vzbudit Kainovu pozornost.
Zaklepání na dveře přerušilo jeho úvahy. ‚To už je tolik?‘ podivil se, když vešel Takuma.
„Kaname,“ pozdravil jej s úsměvem a šel rovnou do koupelny. Chvíli na to ucítil Kaname ve vzduchu vůni jeho krve. Tak lákavou a přesto tak jinou, než po které skutečně toužil.
„Díky,“ podíval se na Takumu vděčně, když si od něj bral sklenici. Napil se. Bohatost této vznešené krve mu rozkvetla na jazyku. Viděl, jak jej Takuma pozoruje. Usmál se a pak sklenici naráz vypil. Zavřel oči. Jeho tělo se slastně otřáslo a démon v něm na chvíli snul.
„Kaname, jestli potřebuješ, naplním ji znovu,“ tiše se ozval Takuma a vzal mu sklenici jemně z ruky.
„Ne, není třeba,“ otevřel Kaname oči. „Nesmím zneužívat tvé náklonnosti,“ usmál se.
„Dobře,“ zrudl Takuma a uhnul pohledem. Rychle šel skleničku umýt. „Pěkný den, Kaname,“ rozloučil se a byl pryč.
Kaname si projel vlasy prsty. Musí se postarat, aby sem přijel Shiki co nejdřív. Mrzelo jej, jak moc se teď Takuma kvůli němu trápí. Možná by Shikimu mohl zavolat hned a připravit tak pro Takumu příjemné překvapení. Nepochyboval, že když to obratně navlékne, přijede Shiki nejpozději s páteční očekávanou návštěvou.
A hned jak to zařídí, se proplíží do pokoje Zera.
--------------------------------------------------
Bylo hodinu před půlnocí. Zero ležel na posteli, ale nespal. Byl oblečený a připravený. Čekal. Večer stihl absolvovat návštěvu u Yuki, a požádal ji, aby jej omluvila ještě na jeden další den z vyučování. Už to sice budou tři, ale to jej nijak netrápilo. Se studiem nemíval problémy. Vlastně by se dalo říct, že se na hodinách občas i docela dost nudil.
Když šel od Yuki, schválně použil boční schodiště na straně dívčí ubytovny a venkem obešel celý areál. Díval se, jestli někde neuvidí Kanameho nebo jeho přátele. Pak se vrátil zpět do svého pokoje pro změnu druhým bočním schodištěm, tím, které patřilo k chlapecké části ubytovny. Ale nikde nikoho nepotkal, ani nezahlédl.
Mrkl se na budík. Hádal, že by mohl být ten správný čas. Podle poslední zkušenosti si s sebou tentokrát vzal baterku. Sice původně říkal, že do toho pokoje už takhle v noci nepůjde, ale -on prostě musí.
Plížil se chodbou a dodával si odvahy. Baterku chtěl použít až v Kanameho pokoji, takže znovu tápal tmou, jak světla na chodbě ubývalo. Navíc ani nesvítil měsíc, takže to vážně bylo o zdraví. S bušícím srdcem dorazil ke schodišti. Snažil se poslouchat, ale kromě tepu v uších a splašených úderů svého srdce nic neslyšel.
‚Bože,‘ zaúpěl v duchu, ‚proč jsem tak – tak vyplašenej?‘ Nebylo to nijak horší než poprvé, když se sem kradl, ale přesto se cítil úplně jinak, aniž by dokázal říct proč.
Potichu se pustil po schodech nahoru. Na konci schodiště se musel chytit zdi, aby se v té tmě při nejistých krocích opravdu nezabil. Uslyšel hluk a hlasy. Strnul. Vycházely z některého z pokojů a byly hodně tlumené, přesto to muselo být blízko. Chvíli se nehýbal a čekal. Nic se nedělo. Hlasy měnily svou intenzitu, ale hravý tón zůstával.
Popošel o pár kroků dál. Kanameho pokoj je hned za těmi dalšími dveřmi. Úplně na konci chodby. Hlasy se ozvaly znovu, tentokrát silněji. A Zero jeden z nich poznal. ‚Ten hluboký! Ten přeci patří tomu vysokému klukovi, Kainovi, kterého dnes viděl v té jejich čtyřčlenné skupince - ten, který se dnes díval v parku mým směrem, aniž by mě mohl vidět.‘
Jako naschvál se z pokoje ozval dusot a on stačil jen tak tak uskočit zpět do tmy ode dveří, které se po něčím nárazu do nich maličko pootevřely. Velmi slabý paprsek světla se prodral na chodbu. Pád Zera byl zamaskován pádem v místnosti. Zero se přitiskl k protější zdi, protože tam byla stále tma a to i přes světlo, které se linulo z pokoje. Nehýbal se.
„Ty prostě nikdy neposloucháš, Aido,“ neslo se pootevřenými dveřmi. Hluboký hlas byl stále plný hravosti.
„Ty jsi jak moje máma,“ zaznělo rozdováděně. Následoval hluk, dusot a pak znovu rána, tentokrát dvojitá, jak zřejmě spadli oba.
„Jako kdo?! Opakuj to!“
„To lechtá Kain, to se nesmí!“ ozval se výskavý, hlasitý smích. „To je mimo pravidla!“
Zera opustila strnulost a našel odvahu se pohnout. ‚Zdá se, že se tu někdo opravdu dobře baví,‘ usmál se i přes svou značnou nervozitu. ‚A naštěstí si nemají čas všímat věcí okolo, jako jsou třeba otevřené dveře a tak.‘ Pomalu si klekl na všechny čtyři a dal se do pohybu, když jej upoutal náhle změněný tón Kainova hlasu.
„Hmm, vážně? A jaká jsou další?“ Hluboký hlas ztratil hravost a místo toho se stal mazlivým.
Smích zmizel a do nastalého ticha se ozvalo potlačované sténání. „Akatsuki, počkej, dveře…“
„To je v pořádku Hanabusa,“ předl zastřený hlas. „Co kdyby se chtěl přidat někdo další?“
Zero sebou škubl. ‚Jak to myslel? Jak další? Copak ví, že se tu plazí po čtyřech?!‘
„Další?“ Vzdychání začalo být hlasitější. „Jak to myslíš?“
„Zapomeň na to Hanabusa.“ Tichý šustot byl přerušen hlasitým, hlubokým zasténáním. „Nikdy nikomu nedovolím, aby se tě dotkl.“
Zero na chodbě bojoval sám se sebou. Zvědavost a strach v něm sváděly neúprosnou bitvu. Opravdu by rád viděl, co se v tom pokoji děje, ale Kainova slova jej polekala. Skutečnost, že úmyslně nechal dveře otevřené spolu s jeho slovy, mohlo znamenat jen jedno. Kain o něm věděl. A nepřímo jej pozval, aby se podíval.
„Mmm…Ah! Akatsuki, udělej to…“
„Řekni mi, Hanabusa, co chceš, abych udělal?“
Hlasy se staly vášnivější a Zero si začal připadat trapně. ‚Jsem fakt jak nějaký úchyl,‘ proběhlo mu hlavou. S každým dalším stenem by se nejraději propadl do země. ‚Ježiši…‘ Udělal pohyb ke Kanamemu pokoji, aby vzápětí opět zmrznul.
„Hah…Mmm…Akatsuki…Kousni mě!“ Poslední slovo bylo skoro vykřiknuto. Po něm následoval skutečný výkřik. Ale kromě čistého potěšení v něm Zero nic jiného nenašel.
‚K-kousni?! Slyšel dobře? Vážně řekl - kousni?‘
Teď už bez přemýšlení, jestli je to trapné nebo ne se otočil a doplazil se ke dveřím, odkud se ozývalo slabé stenání.
„Akatsuki…“
Lehce do nich strčil, aby se pootevřely o něco víc. Na podlaze místnosti uviděl z boku v objetí oba chlapce, které už to odpoledne spatřil. Ale něco bylo nějak - . Zero přimhouřil oči a snažil se ve slabém světle, kterým byl pokoj osvětlen, zaostřit.
Blonďatý, menší kluk ležel lehce prohnutý na zádech, obličej otočený pryč od Zera. Jeho ruce pevně svíraly zářivé, nazrzlé vlasy toho většího, který na něm napůl ležel, s tváří zabořenou na straně jeho krku. Vypadalo to, jako kdyby jej Kain líbal. Ale tělo chlapce vespod se chvělo a z jeho úst stále vycházelo tiché sténání z rozkoše.
‚Tak co mu to teda doopravdy dělá?!‘
Jako na povel zvedl Kain hlavu od Aidova krku a podíval se zpříma na Zera. Na ten pohled Zero nikdy nezapomene. Obrovské, rudé oči žhnuly z tváře, která se té na fotografii ve složce podobala jen vzdáleně. Z pootevřených úst vystupovaly dlouhé špičáky zbarvené do ruda a rty stočené do posměšného úsměšku byly potřísněny stejně. Krev!
Zerovo tělo i mysl jednaly skoro současně, jakmile dokázal zpracovat, co vlastně vidí. S vytřeštěnýma očima a dlaní na své vlastní puse aby nekřičel, se prudce vymrštil zpět do temné chodby. Nejprve po třech a pak po čtyřech se v panice snažil pozadu odplazit co nejdál od toho, co viděl. Zorničky rozšířené na maximum se v široce rozevřených očích ani na okamžik neodtrhly od těch pootevřených dveří a s hrůzou očekávaly, kdy se v nich objeví ten, který právě – který právě –
„Upír!“ vykřikl nakonec, neschopen už nadále dusit svůj strach v sobě. Vzápětí do něčeho narazil rukou. Dotekem rozpoznal látku. V děsu přestal dýchat. Pomalu, nevěřícně se otočil. V šoku sledoval, jak se k němu ze tmy blíží dvě červené, jasně zářící oči.
„Ne! Ne! Ne!“ křičel hrůzou a snažil se uniknout silným pažím, které se jej chystaly sevřít. Vyrazil oběma dlaněmi dopředu a se vší silou, kterou v tu chvíli měl, uhodil a aniž by věděl proč, vykřikl: „Vade retro!“
Ruce i oči v mžiku zmizely a Zero se rozběhl tmou tam, kde tušil schodiště. Narazil do zábradlí a minul první schod. Skutálel se do mezipodlaží. S bolestným sténáním se snažil znovu postavit, ale nešlo to. Při pádu si vymkl kotník.
„Zero,“ uslyšel šeptat své jméno.
Vzlykaje vzhlédl. Poslední co viděl, než jeho smysly milosrdně zahalila tma a on ztratil vědomí, byly dvě jasně červené, zářící, blížící se oči.

--------------------------------------------------
Pokoj byl temný a z muže, který se smutně díval na tělo ležící před ním na posteli, byla vidět jen silueta.
‚Proč se to muselo stát?‘ Tak to byla otázka, kterou si Kaname kladl snad po desáté. Nevěděl. Zdálo se, že tomu, co se má stát se prostě nedá uniknout, ať už se snažil jakkoli chtěl. Kolo osudu, které nevědomky roztočil, se už zastavit nedalo.
Sedl si na postel k stříbrovlasému chlapci a jemně jej hladil po tváři. Vypadala tak klidně, tak vyrovnaně. Žádná stopa po hrůze, kterou ještě před nedávnem chlapec cítil, nezůstala. I jeho dech byl klidný a pravidelný.
Kaname sundal šátek, který měl Zero okolo krku. Pak se naklonil a jemně si Zera přitiskl k hrudi. Poddajné, bezvládné tělo se podrobilo bez odporu.
‚Proč to tak musí být?!‘ V očích jej pálily slzy. ‚Proč za jednu malinkou chybu musí tak tvrdě zaplatit?‘
Byla to už víc jak hodina, co tento pokoj se znepokojením opustil, když v něm Zera nenašel. A necelá hodina, co se s ním v náručí vrátil zpět. Smutně se usmál. Mohl by tedy Zerovi alespoň ulevit od bolesti, než se probere, když už nedokáže udělat nic, co by pomohlo oddálit nevyhnutelné.
Opatrně Zera položil zpět na postel, zaklonil mu hlavu a pootevřel ústa. Pak se hluboce kousl do vlastního zápěstí a krev z něj nechal volně stékat do čekajících úst. Teď už bylo jedno, kolik krve Zerovi pro uzdravení poskytne. Už na tom nezáleželo, protože pouto mezi nimi již bylo vytvořeno.
Hluboká rána na zápěstí se uzdravila rychle. Přesto množství, které Zerovi poskytl, bylo víc než dost na uzdravení jeho vyvrknutého kotníku. Vytáhl kapesník a otřel si ruku dočista. Pak velmi jemně olízal Zerovy rty. Ne kvůli své vlastní krvi, která mu nijak zvlášť nechutnala, ale proto, že tato osoba byla pro něj to nejcennější, co měl a on o ni chtěl pečovat s takovou láskou a něhou, jaké jen byl schopen. A to i přesto, že každý dotek v něm kromě lásky vzbuzoval i bolest a obrovský pocit viny.
Odhrnul stříbrné prameny vlasů z chlapcova čela. S posledním lehkým polibkem na Zerovu tvář vstal. Výraz bledého obličeje zůstal stejný. Kaname na chvíli zavřel oči. Byl čas jít.
Znovu viděl celou scénu jako ve zpomaleném filmu. Když nenašel Zera tak pozdě v noci odpočívat v jeho pokoji, začal horečně přemýšlet, kde by mohl být. Věděl, že je Zero to odpoledne sledoval, ale to přeci byla náhoda. Jak by také mohl vědět, že tamtudy půjdou? Nicméně skutečnost, že Zero nespí, jej znepokojila. Připomněl si nedávnou přítomnost Zera v Crossově kanceláři. Tajně. Bylo jasné, že Zero něco hledal. Něco, na co se nemohl jen tak zeptat. A to ani ředitele. Možná nějaké odpovědi na otázky. Ale na jaké?
Kde by tedy mohl být teď? Znovu u Crosse? Ne, tomu Kaname nevěřil. Zero nebyl hloupý, nevrátil by se do ředitelovy pracovny tak brzy po jeho první návštěvě a to i přesto, že možná nenašel, co hledal. Ale pokud našel - ! Náhlé uvědomění si kde Zero asi je, přišlo jako ledová sprcha. Pokud Zero našel, co hledal, mohl jít jedině k němu. A on a jeho přátelé dnes nemají výuku, takže –
Od chvíle, kdy zjistil, že Zero je pryč a začal přemýšlet, kde by mohl být, až po jeho rychlý přesun zpět na patro, kde se nacházely pokoje studentů se zvláštním režimem výuky, uplynulo jen pár minut. Přesto přišel pozdě. Ve chvíli, kdy dorazil upíří rychlostí na vrchol schodiště, uviděl Zera u pootevřených dveří Kainova pokoje. Udělal ještě pár kroků vpřed, ale vzápětí strnul. Nepotřeboval nahlédnout do místnosti, aby věděl, co Zero viděl. Pach krve ve vzduchu a tiché vzdechy doléhaly k jeho napjatým smyslům velmi jasně. Nepochyboval o tom, co se v pokoji odehrává. A následné chování Zera mu to jen potvrdilo.
S hrůzou sledoval jak Zero odskočil ode dveří zpět do tmy chodby. Jeho tep i tlukot srdce se znásobily a bušily Kanamemu do uší. Ve vzduchu explodovala čerstvá vůně adrenalinu a strachu, což by normálně v Kanamem vyvolalo pocit vzrušení, ale při situaci, která se právě odehrávala přímo před jeho očima, ucítil místo obvyklého pocitu pouze strach.
Vyrazil k Zerovi, když ten se dal náhle znovu nekontrolovatelně do pohybu a pozpátku se pokoušel plazit pryč. Jeho výkřik byl plný hrůzy. Bylo otázkou zlomku vteřiny, než se jej Zero dotkl. Jeho šátrající prsty sevřely látku Kanameho kalhot, než si uvědomil, že chodba má být prázdná. Vzápětí nastalo naprosté ticho. Vypadalo to, jakoby se Zerovi úlekem zastavilo srdce. A tvář, kterou vzápětí Kaname uviděl, byla poznamenána skutečným děsem.
‚Ježiši Zero! Dýchej!‘ křičel Kaname, ale přes rty mu neprošlo ani slovo. Zděšeně se k Zerovi sklonil, aby mu pomohl, ale jeho konání mělo naprosto opačný účinek. Zerův tep a tlukot srdce se sice opět obnovily a Kaname je mohl opět zřetelně slyšet, nicméně frekvence úderů už snad ani nemohla být vyšší. Zero se začal bránit, ale na to, co se vzápětí stalo, Kaname rozhodně nebyl připraven.
Pokud věděl, Zero nebyl lovec. Byl to člověk. Nevykazoval žádné známky, že by měl schopnosti lovců a ani on, jakožto čistokrevný, necítil u Zera nic z těch varujících pocitů, které obvykle u jeho rasy lovci vyvolávali. Přesto latinská slova, která Zero použil, mohla být aktivována jen lovcem. Nikdo jiný je nedokázal použít jako obranu před jejich druhem. Pouze lovec.
Obrovská síla uhodila do Kanameho a odhodila jej daleko do tmy chodby. Bolest z nárazu jej na chvíli paralyzovala a než se znovu dokázal hýbat, mohl už jen sledovat, jak Zero padá ze schodů. Jeho bolestný výkřik dostal Kanameho znovu na nohy. Překonal vzdálenost mezi nimi tak rychle, jak jen to šlo. Ucítil slanost, kterou se vzduch začal plnit.
„Zero,“ zašeptal.
Jeho sinalou tvář, když k němu Zero vzhlédl, bude mít navždy vrytou do mysli. Široce rozevřené oči plné slz s výrazem šoku a naprosté beznaděje. Postava choulící se sama do sebe a hledající neexistující ochranu jako bezmocné mládě. Kaname měl pocit, že cítil nůž, který mu probodl srdce, když slyšel ty zoufalé vzlyky a uviděl hrůzu odrážející se v Zerových očích těsně před tím, než se zavřely a chlapec upadl do bezvědomí. Hrůzu z něj.
Kaname Zera zachytil, než dopadl na zem. Jeho vlastní slzy se smíchaly s těmi na Zerových tvářích. Pro toho, koho miloval, byl děsivou noční můrou.