Tajemství v nás - část 6 - Když jsem mimo

Netrpělivě přešlapuji před domem sourozenců Michio. Dostal jsem příkazem jít s Kyoko do školy, prý abych nevyvedl nějakou blbost. Já? Proč musím jít zrovna s ní, která má teď určitě už nějaký ten pátek špatné spaní z noci, kdy Kaishite „skočil“ a zamrazil mě klečícího na posteli, se spermatem úplně všude. Kaishite se mi od toho večera vyhýbá. Mám hrozný absťák po jeho dotycích.

„Přijdeme pozdě,“ vrčím na Kyoko, která se ještě ve zpětném zrcátku auta, stojící před jejich domem, upravuje rtěnku.

„Vypadám dobře?“ usměje se na mě.

Ta sukně je moc krátká, její černé krajkové kalhotky jdou vidět, aniž by se musela předklánět, bílou košili má minimálně o dvě čísla menší a čekám, kdy mi některý z knoflíčků vystřelí oko a ta rtěnka, co si právě nanesla na rty je vyzývavě rudá, jakoby zbavila poslední kapky krve nějakého chudáka.

„Perfektní,“ mrknu na ni, jen aby si pospíšila.

„Pojď, vezmeme to zkratkou,“ chytne mě za ruku a táhne mě zase do těch uliček, co nemám rád.

„Ty uličky jsou divný,“ hlesnu na protest.

„Uličky divný být nemůžou,“ směje se. „Ty seš divnej.“

Kupodivu jsme začátek vyučování stihli. Byla to docela fajn zkratka a nic se nestalo. Odpoledne na mě Kyoko opět čekala, jako by mi měla dělat garde. Nevím, proč na mě Kaishite nasadil svoji sestru. Má pořád nějakou představu, že jsem v nebezpečí. Taková blbost. A tahle všude přetékající slečinka mě má jako chránit? Možná by se vrhli ti úchylci na ni místo na mě, jedině tak.

„Proč musíme jít zase touto cestou?“ zakňourám.

„Je to tudy kratší,“ odsekne Kyoko. „Musím na zítra udělat hodně věcí do školy, ty ne? Buď rád za každou minutu na víc.“

Naše kroky se zastavily zaráz. Na konci ulice stálo nějaké SUVko, neměl jsem čas ho studovat, už jen to, že tu stála taková „k***a“, bylo podezřelé.

„Nedělej nic, čím bys na sebe upozornil,“ zašeptá Kyoko.

„Já nic nedělám,“ bráním se.

„Nemluv. Nepoužívej ty slova,“ pořád šeptá Kyoko a začne pomalu ustupovat.

„Jaký slova?“ nechápu.

„Budeme zdrhat, jo? Umíš utíkat, že?“

„Jasně. Myslíš, že to jsou nějací ti magoři, jak se o nich zmiňoval tvůj brácha?“

„Nevím, ale raději odtud vypadneme.“

Kyoko se otočí a začne zrychlovat svoje kroky. Chtěl bych se za ní rozeběhnout, nerad bych poskytoval rozhovor neznámým týpkům, ale nohy mi náhle zdřevění. Zapotácím se a chytnu se za bok, z kterého mi trčí malá šipka. Co to do ha..lu je?

„Takanshi?“ obrátí se ně mě Kyoko.

Klesnu na koleno. Zatraceně, motá se mi hlava.

„Můžeš vstát?“ slyším jakoby z dálky Kyoko.

Jazyk mě neposlouchá, jen letmo zavrtím hlavou a svalím se na bok. Zrovna teď, v tuto chvíli, kdy by se mi hodily všechny moje osobní rekordy ve sprintu, mě moje tělo zradilo.

Koutkem oka zahlídnu, jak někdo vyskočí z auta a přibližuje se směrem k nám, auto ho pomalu následuje.

„Takanashi, vydrž, bla, bla, bla,“ přestávám ji slyšet.

Ležím nehybně na studené zemi a snažím se udržet oči otevřené.

Kyoko se rozeběhne naproti muži, který nese v ruce uspávací pušku. Je rychlá. Nikdy bych nevěřil, že může taková holka umět běhat. Myslím, že měla deseticentimetrové podpatky. Kyoko toho chlapa doslova převálcovala. Udeřila ho pěstí do břicha, že se prohnul až na zem. V tom úderu pokračovala, připadala mi, že ho nese na jedné ruce, zlomeného v pase, přímo na dodávku. Prorazila jeho hlavou okýnko levých dveří a napasovala ho dovnitř. Pak se opřela do auta a jako pírko ho převrátila na střechu.
Co je to za sajrat? Čím tu zatracenou šipku nacpali?

Kyoko tlačí před sebou auto po střeše, od skřípajícího plechu odlétají jiskry. Směřuje ho do úzké uličky, kde je zastrčený kontejner na odpadky. Suvko válcuje před sebou popelnici a odírá dveře o stěny. Kyoko je rudá v obličeji, ještě chvíli drží své ruce na kapotě velkého auta a jen lehce zvrátí hlavu směrem ke mně.

„Všechno bude OK,“ volá na mě a rozeběhne se.

Zavřu oči a zase je otevřu. Zajímavé. To auto fakt leží na střeše, je napasované mezi dvě stěny a hrozně by mě zajímalo, jak se ti dva z toho auta dostanou.

Kyoko mě zvedne do náruče s lehkostí, jakoby bych byl hadrová panenka. No, neudržím nic, jsem jak z gumy, ruce mi visí podél těla a hlavu nemůžu udržet vzpřímenou, mám ji napasovanou v nadmutém hrudníku Kyoko. Nemůžu ani nasadit odmítavou grimasu, že tady „ležím“ omylem, když se vedle nás objeví Kaishite. Jeho výraz ve tváři je takový kawai, chci se s ním hned teď vyspat!

„Zmizte odtud,“ křičí Kyoko.

Do Kaishitovi postýlky!

„Vem ho k šamanovi!“ přehodí mě do jeho náruče a podá mu šipku.

Nechci k šamanovi. O trojku vůbec nestojím. Chci jen Kaishiteho. Myslím, že se přiblble usmívám. Kaishitemu to vtipné nepřipadá. Má zase ten přísný pohled. Těsně mě obejme a udělá tu hnusnou věc, za kterou ho fakt někdy umlátím jeho činkami.

Ulice je prázdná, jen v boční uličce je napasované auto, převrácené na střechu a ozývající se hlasy, volající o pomoc. Od stěny jednoho domu se odlepí stín, postupně dostává tvar člověka. Vytáhne si z kapsy modrého saka krabičku cigaret a jednu si zapálí. Převaluje kouř v ústech a pak ho pomalu vypustí do tenkého pramínku.

„Zajímavé,“ přemýšlí nahlas. „Takže Michio Kyoko je taková dračice. A bratříček umí tak perfektně mizet. Mladej Takanashi musí být také něčím zajímavý, že po něm jdou. Takže tu máme tři objekty. To není špatné. Musím to pořádně promyslet.“

Usmívá se. Prochází kolem převráceného auta a zabouchá na kapotu.

„Jste to pěkně podělali, žabaři.“

Jeho silueta začne splývat s chodníkovou dlažbou, jako chameleón a nezůstane po něm ani stín, jen nepatrný obláček cigaretového kouře.

----

Je mi hrozně blbě. Nahnu se na bok a hodím šavli někam směrem vedle sebe. Motá se mi hlava a ten mix, co mi koluje v krevním oběhu, mi nedělá dobře. Zamžourám očima na stranu. Do stropu. Tak tenhle strop nepoznávám. Ležím v nějaké malé místnosti… spíš to není místnost… nějaký karavan?
Někomu bliju na zem. Ten někdo bude mít určitě z této skutečnosti velkou radost. Je tu hrozný smrad. Jo, aha, to budu asi já.

U postele se objeví nějaký člověk, nestačím si ho ani pořádně prohlídnout, protože mi před obličejem mává miskou.

Dík. Vím, že je ode mně hnusný, blinkat na zem. A hodím poslušně další šavli do misky.

„Voda…pít,“ nadzvedne obočí ten člověk.

Aha, tak to bylo na pití. Tak tohle už pít nebudu. Svalím se na postel a zavřu oči. Mám strašidelný sny. Naštěstí s každým procitnutím všechny noční můry zmizí. Ta tvář, která se pokaždé objeví u mého obličeje, ale nemizí. Myslím, že tu sedí celou dobu. Má zavřené oči a kouří z dlouhé dýmky. Dlouhé havraní vlasy mu splývají kolem obličeje, na krku mu visí … hmm, řekl bych, že to bude chrup nějakého zvířete.

„Kaishite?“ je to jediné, co mě hned napadne, když už se konečně cítím lépe a nezkrápím podlahu svými zvratky.

„Brzy..vrátit,“ odpoví lámavou angličtinou.

Pak začne sálodlouze rozmlouvat a rozhazovat rukama. Přikyvuji, jeho vyprávění je poutavé, sem tam mu odpovím. Když se uprostřed vyprávění zarazí, zůstaneme na sebe oba chvíli civět.

„Rozumíš mi,“ nadzvedne obočí ten podivně vzhlížející chlápek a vypustí obláček z dýmky přímo mě do obličeje.

„Neměl bych?“ poškrábu se ve vlasech.

„Tooantuh.“

Začnu se smát.

„Jmenuješ se jarní žába, jo?“

„Jak to, že rozumíš řeči Cherokee?“ visí na mě pohledem. „Kaishite trochu naznačoval, že vládneš hlasem…“

„Co to znamená? Že dokážu něco okecat?“

Tooantuh se dotkne mé ruky.

„Proto se tě snaží lovci dostat. Musíš být na sebe opatrný.“

„Nechápu, proč by chtěl někdo takového kecku, jako jsem já…“

„Jsou nebezpeční, jestli tě někdy dostanou, už se nikdy domů nevrátíš.“

„Huh?“

Jde z něj strach. Snaží se mě zastrašit jako Kaishite. Doufal jsem, že jen Kaishite má ty děsivý vize a patří mezi podivné týpky. Ha, zapomněl jsem na Kyoko. Začíná se mi vybavovat, že jednou rukou napasovala dvoumetrového chlápka do okýnka auta a pak to auto šoupla mezi dvě zdi. Nevzpomínám si, že bych něco pil. Jelikož jsem ale několikrát pokřtil podlahu obsahem svého žaludku, musel jsem být na nějakém dívčím dýchánku nebo pánské pařbě. Ale z té si teda nic nepamatuji.

„Lovci se s tebou nebudou příště mazlit,“ pokračuje s vážnou tváří. „Za tvoje DNA dostanou jen o trochu menší odměnu, než když tě dovedou živého, takže je jim to kolikrát jedno.“

„Jací lovci?“ podrbu se znovu ve vlasech.

„Tihle nechtěli moc riskovat. Dostal jsi takovou dávku sedativa, že tě to mohlo zabít,“zamračí se Tooantuh. „Pořád odmítáš svou schopnost a schopnosti druhých.“

„Kaishite semnou skočil. Odnesl mě do nějakého zatuchlého karavanu, k nějakému cherokýjskýmu indiánovi. Rozumím vám každý slovo. Jo, je to trochu postavený na hlavu a můj mozek to prostě nechce přijmout,“ vztekám se. „Smrdím, mám hlad a je mi pořád blbě.“

„Můžeš se zatím okoupat a já připravím něco k jídlu. Pak to hezky od začátku probereme.“

„No super. Máte tu v karavanu sprchu?“

Pomůže mi vstát z postele. Nohy se mi ještě třesou, sotva se na nich udržím. Když jsme opustili karavan, značně ošumtělý, stojící na pár cihlách, místo pneumatik a pokračovali dál do lesa, pochopil jsem, že sprchu asi nemá a možná mě jde někam zakopat. Ujdeme však jen několik metrů, les náhle skončí a před námi se objeví planina, s nízkým porostem keřů, schovávající malou tůň, ze které se kouří. Teplé prameny, hurá, něco pro mě!!

„Nechám tě tu o samotě. Prý se bojíš vody, není to hluboké, tak do pasu, můžeš se tam klidně posadit,“ mávne rukou Tooantuh.

Začne mi svlíkat košili.

„Nechceš se jít koupat oblečený, že ne?“ komentuje moje zdráhání se zbavit svršků. „Nejsem Kaishite…“

Co tím asi chce říct? Kde je vůbec ten zmetek. Pořád se mi vyhýbá. Najednou mě pohltí tíživý pocit smutku.

„Trochu ti to přeperu…“

„No, nerad bych se tu promenádoval nahý…“

„Tady ty keře a všechny zvířata, co v nich šmírují, jsou už na mě zvyklí, nemusíš se bát,“ usměje se a sebere mi svlečenou školní uniformu.

Ponořím své unavené tělo do horké vody. Do svalů se mi vrací síla a krev v žilách začne opět proudit. Je to tak osvobozující. Potopím se pod hladinu, uzavřu se před okolním světem a vnímám jen tlukot svého srdce a nic jiného. Vypouštím z hlavy všechny tíživé myšlenky, na všechny magory, lovce a nutnost se s někým hned teď pomuchlovat.

Když jsem se vynořil, seděl na břehu Kaishite, jen v kalhotách, ohrnutých ke kolenou, nervózně převaloval cigaretu z jednoho koutku do druhého.

„Myslel jsem, že ses utopil,“ utrousil.

Nedívá se na mě. Sleduje támhletu kytku. Něco je špatně. Přistihnu se, jak se mi sevřelo hrdlo.

„Musíme se rozejít,“ řekne té chudině kytce na břehu.

Zalapám po dechu.

„Jak rozejít?“ vysoukám ze sebe. „Vždyť spolu ani nechodíme…“

„Moc na sebe upozorňujeme a lovců je stále víc,“ pokračuje.

„Ty tomu říkáš chození, tomu, že jsme spolu měli něco, co skončilo totálním fiaskem?“

„Teď ví i o Kyoko. Nezáleží jim na živém zboží, příště na nás vezmou zbraně…“

„Doufal jsem, že to zkusíme znovu…“ stojím uprostřed tůně a rozhazuji rukama.

„Utíkat je zbytečné, mají dobré stopaře, ty nás vždy vyčmuchají…“

„Nemůžeš mi dát jen tak kopačky!“

Stojím vedle sedícího Kaishiteho, v pozici, kdy pohled z oka do oka to zrovna není, z kůže mi stoupá lehký opar a kapky mu dopadají do klína. Schoulím se na zem, obejmu jeho nohy a položím hlavu na jeho hrudník.

Típne cigaretu do trávy a chytne mě za bradu.

„Miluješ mě?“ zeptá se tiše.

Miluji ho? V hlavě mi to šrotuje, hledám odpověď.

„Nechci tě ztratit. Semnou jsi ale v nebezpečí,“ odhrne mi mokrý pramen vlasů z čela. „Dej mi nějaký čas, něco vymyslím.“

Polibkem mi smyje kapky ze rtů, vychutnává si teplo, které ze mě sálá. Zmocňuje se mě ten pocit, že existujeme jen my dva. Přál bych si, aby ten okamžik nikdy neskončil. A přesto tu teď sedím v trávě sám, stále cítím jeho horký polibek a pachuť cigaretového kouře v ústech.

„Nemůžeš mi dát kopačky,“ šeptám do ticha, ale už mě nikdo neslyší.

Můj pátý pokus utopit se v půl metru vody mi opět nevyšel. Tak tu ležím na hladině, pozoruji mraky a přemýšlím o jiné alternativě, jak přestat myslet na toho mizeru, co mě právě opustil.

Přicházející Tooantuh, který přede mnou shodil svoje svršky na zem a vlezl za mnou do vody, mě docela dost vyděsil a přivedl na úplně jiné myšlenky.

„Donesl jsem jídlo,“ usměje se a položí na hladinu desku z nějakého lehkého dřeva, které plave a na ni je položeno několik kousků opečeného masa. „Vypadáš sklesle. Stalo se něco?“

„Kaishite mi dal kopačky,“ hlesnu.

„Aha,“ pokýve hlavou Tooantuh. „Hodně mu na tobě záleží. Už nechce o nikoho přijít.“

Pozvednu obočí v otázce.

„Rodiče se ho snažili chránit, pořád se stěhovali, utíkali. Ale stopaři jsou opravdu dobří. Vždy si tě najdou. Bylo to pro něj i hodně vyčerpávající, starat se sám o svou sestru, hlídat si neustále záda a s nikým se o své starosti podělit. Dusit to v sobě, neustálý strach … a pak jsi mu vpadl do pokoje…“

„Sakra, svěřuje se s takovými podrobnostmi?“ přežvykuji maso, přijde mi, že ještě před chvílí to zvíře pobíhalo po okolí a tak trochu se i hýbe, jak je nedopečené, ale mám děsný hlad.

„Možná lituje, že tě oslovil jako přítele, ale ještě nikdy jsem ho neviděl tak šťastného, když o tobě mluví.“

„Fakt?“

Tooantuh si zapálil svou dýmku a párkrát popotáhl.

„Kaishiteho rodiče zahynuli, když se ho snažili ochránit. A ty se ho taky snažíš chránit, proto se bojí vašeho vztahu,“ pokračuje indián. „Dej si pár tahů, pořád vypadáš sklesle.“

Takže nejsou stále na cestách, jsou mrtví. Roztřesenou rukou beru dýmku a natáhnu. Je to pěknej hnus, ale po několika minutách mi to už nepřijde, jsem vysmátý jak lečo a předvádím Tooantuhovi, jak jsem se snažil utopit, holý zadek mi trčí nad hladinu a jsem úplně mimo. Tooantuhe, co to ksakru kouříš za trávu!