Tak šel čas

Tak šel čas

Hodně dlouhý čas ho sledoval ve škole, musel ho mít téměř pořád na dohled. Jeho, svého blonďatého spolužáka. Tím, že byl jediný s blond vlasy na škole (pokud nepočítáte peroxid), byl výjimečný. Také jako jediný měl modré oči. Jako když se díváte na letní nebe bez mráčku. Jeho oči byly nenapodobitelné. Milovali ho opravdu všechny dívky na škole, dokud tam byl on, ostatní kluci neměli šanci. A jen ten jediný, který na něj koukal z povzdálí ani o pozornost dívek nestál.
Věděl, že s dívkou nikdy být nechce, o to víc ho mrzel fakt, že blonďatý spolužák měl každý týden jinou slečnu. Tak strašně na něj černovlasý žárlil, ale nemohl s tím nic dělat. Bylo jim 13, měli ještě spoustu času
Tedy to si tehdy Masashi myslel. Chyba.
Jednoho dne ve škole vyšetřovala policie. Nikdo netušil proč. Vždy si na výslech pozvali jen dívky, se kterými Toshi chodil. Žádné jiné. Po prvním výslechu bylo jasné proč. Hledali všechny dívky, se kterými Toshi spal. Holt ve třinácti by si žáci ještě měli držet kalhoty na uzdě. Toshi ale neudržel a s jednou o rok starší dívkou si zadělal na pořádný problém. Na problém, který se začal projevovat a v devátém měsíci nebyl pochyb, že o problém opravdu jde.
Toshiho vyloučili ze školy a zavřeli do jakéhosi nápravného zařízení. Dívku její rodiče úplně uklidili z očí veřejnosti. A Masashi od té doby neměl o Toshim žádné zprávy.

O dva roky později jsem Toshiho potkal v obchodě. Měl náruč plnou plenek, sunarů, dudlíků, ubrousků na dětské zadečky a vypadal utahaně, bledě.
„Toshi-kun, ahojky, jak se ti daří?“ Snažil jsem se nasadit veselý tón. On se vůbec nesnažil. Muselo být vyčerpávající být otcem v patnácti.
„Podívej se sám! Jak idiot lítám do obchodů pro různé serepetičky a furt je to málo!“ Opravdu, držel v ruce samé ´serepetičky´.
„Co se ti vlastně narodilo, hrdý otče?“ Neudržel jsem se abych si nerýpnul.
„Kluk. Ta husa ho pojmenovala Toshiji.“
Povytáhl jsem obočí. „Husa?“
„Jistě, husa. Byl to úlet a já se jí teď nezbavim! Nejradši bych se všim seknul.“ A za hlasitého mrmlání zaplatil a z obchodu odešel. Tenkrát to bylo naposledy, co jsem ho viděl.
O týden později jsem se dozvěděl, že všemi milovaný blonďáček Toshi skočil pod rychlostní vlak. Obrečel jsem tu skutečnost tak, že jsem dva dny přes opuchlé oči nic neviděl. Moje tajná láska mě nechala na tomhle světě samotnou.
Často jsem vynechával školu, tahal se se špatnou partou, vyváděl věci, na které opravdu hrdý nejsem. Až jednou, o tři roky později jsem ho potkal.
Byl jako jeho miniaturní kopie.
Malý.
Blonďatý.
Usměvavý a bezstarostný.
Jen jeho oči byly jiné. Měly barvu jako letní obloha před bouřkou.
Toshiji. Poslední, co tu Toshi po sobě nechal.
Toshiji si hrál v Central parku na pískovišti, zřejmě ho hlídala babička. Byl tak roztomilý. Zalovil jsem v myšlenkách a došel k závěru, že prckovi jsou teprve čtyři roky. Ale i tak byl vyšší než jeho vrstevníci. Pousmál jsem se nad tou trochou nostalgie. Toshi byl taky nejvyšší.
Často jsem se chodil na něj dívat, ale bylo mi divné, že pokaždé ho hlídala jiná paní.
Až do toho dne o půl roku později. To jsem v jeho hlídačce poznal tu holku ze školy. Byla starší, ale to já taky. Dívala se na mě podezíravým pohledem.
„Ty jsi Masashi, že jo?!“ Oslovila mě první. Rozpaky jsem nevěděl kam s očima.
„Hmh.“ Přitakal jsme tiše se skloněnou hlavou.
„Chodíš se sem dívat na toho blonďatýho spratka každej den, co?!“ Vyštěkla ostře. Udiveně jsem se na ní podíval.
„Spratka?“ Ujistil jsem se, že jsem slyšel dobře.
„Tohohle bastarda, co mi ničí kariéru! Kolik ti je?“ Otázala se přímo.
„Za dva měsíce mi bude 18.“ Přiznal jsem pravdu. Původně jsem se již chtěl udělat plnoletým, ale při pohledu na její obličej jsem si to radši rozmyslel.
Toshiji si mezitím hrál před námi na pískovišti.
„Chceš ho?“ Zeptala se bez rozpaků.
„Cože?!“ Asi jsem dost dobře nerozumněl v tu chvíli, co mi nabízela.
„Jeho, můžeš ho adoptovat.“ Uvedla věci na pravou míru. Opravdu bych měl takové štěstí, že bych mohl dostat alespoň to, co z Toshiho zbylo? Po tom, co se kvůli ní stalo?
Hlasitě jsem polkl a beze slova přikývl.
Její obličej se najednou rozzářil.
„Domluveno, tak za dva měsíce! Ještě mi dej svojí adresu.“ Usmála se tak sladce, až mě z toho rozbolely všechny zuby, popadla malého za ručičku a odvlekla ho z parku.
Stál jsem tam docela dlouho jako opařený, než jsem se vzpamatoval. Domů jsem se dostal docela pozdě a rovnou usnul. Ráno jsem se vzbudil s tím, že to určitě musel být sen.

O dva měsíce později mi stála před bytem s malým Toshijim a vcelku skromnou cestovní taškou.
„C-co tu děláš?“ Divil jsem se ještě dřív, než jsem stihl dojít ke dveřím bytu.
„Co by, říkals, že ho chceš. Tak to stačí podepsat tady. Mám bohaté rodiče, všechno zařídili co se papírů týče a budou ti posílat měsíční rentu dokud sám neřekneš stop nebo Toshiji nedosáhne plnoletosti.“
A tak se stalo, že přede dveřmi bytu mi bylo předáno dítě i s jeho skromným majetkem a malou obálkou na počáteční investice. Musel jsem skončit ve škole poslední ročník, abych si našel slušně placenou práci, protože s dítětem jsou peníze potřeba a já přeci nechtěl spoléhat na bohatého papínka té namyšlené fúrie.

O rok později bylo Toshijimu 5 a nastoupil do školky. Nastaly mi zlaté časy, kdy jsem mohl být nerušeně v práci a vydělávat víc peněz. Do té doby jsem musel žít z peněz jeho prarodičů, i když jsem vůbec nechtěl. Alespoň jsem tu školu dodělal s výborným prospěchem a dostal doporučení na skvěle placené místo. Toshiji byl miniaturní kopií svého otce, ale byl milý, takové zlatíčko. Srdce mi poskočilo vždy, když jsem ho ukládal do postýlky. Neměl tušení, že nejsem jeho pravý rodič, ale naučil se mi říkat ´tati´. Tenkrát to byl úžasný pocit.

Za další dva roky už nastoupil Toshiji do školy a byl z toho nadšený. Měl ve třídě některé kamarády ze školky a byl tam samozřejmě nejvyšší, jediný blonďáček s modrýma očima a už od školky ho holky milovaly. I já ho zbožňoval. A on mě. Naučil se chodit spát do mojí postele a nešlo ho to prostě odnaučit. Vždycky se mi zavrtal pod peřinu, přilepil se ke mně jako klíšťátko a usnul. V té době jsem přestal brát od jeho staré rodiny peníze, bylo mi 21 a byl jsem schopný nás oba zajistit finančně dostatečně.

Do šesté třídy základní školy se nic zásadního nedělo, krom toho, že dívky jsme museli odhánět koštětem. Jak se ale zdálo, Toshiji byl ze zájmu spolužaček v rozpacích a radši se bavil se spolužáky. Našel si tam černovlasého klučinu ze sousedství. Byl mi trošičku podobný a já se musel pousmát nad tím, jak se minulost opakuje. Doufal jsem ale, že Toshiji neudělá chybu jako jeho otec.

V osmé třídě už s ním začala trochu cloumat puberta. Přeci jen mu bylo 14. V té době už ho Toshi s tou fúrií čekal. Zdálo se to jako dávná minulost. Až na ty oči, které měly jiný odstín modré byl věrnou kopií svého otce. Miloval jsem ho pro jeho vzhled i povahu.

V deváté třídě mě zaskočil otázkou.
„Tati, proč žijeme sami? Jen my dva?“ Málem jsem se udusil právě ukousnutým soustem chleba.
„Sám víš, že tvoje maminka odešla. Potřebuješ jí teď snad?“ Snažil jsem se o veselý tón.
„Nejde tu o mě, ale o tebe. Ty jsi sám. To o nikoho nestojíš?“ Vyzvídal. Ďáblík mrňavej, ví jak na mě.
„O tom si promluvíme jindy, teď mazej do školy, máš poslední rok, snaž se ať ve vezmou na dobrou střední.“
Když odešel z kuchyně, oddychl jsem si. Moc dotěrná otázka, na kterou jsem opravdu odpovídat nechtěl. Jak bych asi vysvětlil patnáctiletému puberťákovi, že nejsem na holky?

Ve druháku na střední jsem se už ale odpovědi nevyhnul. Toshijimu bylo 16 a byl extrémně zvědavý. Mě mezitím táhlo na třicítku a pořád mě neviděl s žádnou ženou. Však jsem za tu dobu byl stále panic. Jak jsem si asi s malým andílkem měl najít nějakého chlapa? A jak bych to Toshijimu vysvětlil? A sex na jednu noc? Nikdy!
„Tati, kde je nějaká ženská!“ Uhodil na mě večer, když se chtěl nakýblovat do mojí postele.
„Neni žádná ženská, Toshiji a běž spát do svojí postele, už je ti 16!“
„Nechci, chci spát s tebou, je divný bejt v posteli sám.“
Než jsem stihl zaprotestovat, měl jsem ho pod peřinou. Bylo léto oba jsme na sobě měli jen nátělník a trenky.
„Tati?“
„Hm?“
„Myslíš si, že jsem hezkej?“
Ta otázka mě zaskočila.
„Proč bys něbyl?“
„No, vůbec ti nejsem podobný, máminu fotku jsi mi nikdy neukázal.“ Sakra, tohle se nepovedlo...
„Letí na tebe holky ve škole?“ Zkusil jsem se vyhnout ožehavému tématu.
„Až moc, ale jsou to hrozný slepice.“ Odfrkl Toshiji.
„Zato se mi tam líbí jeden spolužák, je ti podobnej, tati.“ Podpásovka od nevlastního syna.
„S-s-spolužák?“ Vykoktal jsem.
„Jistě, má černé vlasy jako ty, ty temně hnědé oči, je i podobně malý.“ Pousmál se pod rašící fousy, kterých stále neměl dost. Zato ve mně to vřelo.
„Zkusil snad na tebe něco?!“ Bublal jsem pomalu.
„On ne, já ho na školním výletě vohnul.“ Smál se do peřiny.
Mě se v tu chvíli zastavilo srdce. Můj malej chlapeček, můj poklad spal se spolužákem!
„Ty, tati, víš, proč jsem to udělal??“ Zeptal se do nočního ticha.
„Proč?“ Snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas.
„Je ti hrozně podobnej. Bál jsem se ti to říct. Aby sis o mě něco nemyslel.“ Nechápal jsem, co bych si měl myslet.
„Cos s ním konkrétně dělal?“ Zeptal jsem se se staženým hrdlem. Když bolest, tak pořádná. Můj poklad už není panic, zatímco osoba, která byla zamilovaná už do jeho otce stále ano.
Odpovědi jsem se ale nedočkal, protože Toshiji sklouzl pod deku a stáhl mi trenky.
„Toshiji, co to děláš?!“ Snažil jsem se ho umravnit.
Místo odpovědi mi olízl přirození, pak ho vzal do úst. Nezbylo mi nic jiného, než slastně zavzdychat, bylo to o tolik jiné, než moje ruka. Toshiji mi mezitím objížděl žalud jazykem.
Dělal přesně to, o čem jsem snil s jeho tátou.
Podle mojí hlasitosti musel poznat, že se blížím k vrcholu, protože přestal. Nesouhlasně jsem zamručel, než mi došlo, že ten pod peřinou je můj nevlastní syn. Zastyděl jsem se a pokusil vysmeknout, ale Toshiji měl překvapivě železný stisk.
„Pusť!“ Zaprotestoval jsem.
„Ne.“ Odmítl mi poslušnost a jako vrchol všeho mě přetočil na břicho a povytáhl mi zadek do výšky.
„Toshiji, co to-“ Odpověď byla jasná, měl jsem prst v zadku.
„Toshiji!“ Kladl jsem odpor.
„Nemrskej se, Masashi, jinak tě to bude bolet a to ani jeden nechceme, ne?“ Moment, on mě oslovil jménem?
„Jakej já jsem pro tebe Masashi?!“ Zavrčel jsem výhružně.
„Vím všechno. Zastavila si mě před školou ta známá zpěvačka a všechno mi řekla. Jsem její syn a můj otec byl tvůj spolužák. Ona se mě chtěla zbavit a tys byl ochotnej si mě vzít, protože jsi miloval mýho tátu tak, jako já teď tebe. Jinak bych toho kluka na školním výletě nevohnul, kdyby ti nebyl podobnej. Chtěl jsem nasbírat trochu zkušenností, abych vedle tebe nebyl úplnej pulec.“ Zakroužil všemi třemi prsty v mém nitru.
„A docela mi to jde, nemyslíš? Podívej, jsi krásně roztažený a vzdycháš tak, že bych nejradši přípravu přeskočil. Jak se ale zdá, asi si sakra dlouho neměl, nebo býváš na druhé straně.“
Kde se v něm sakra tohle vzalo? A ta slepice mu to řekla? Je mu 16, co se mu najednou míchá do života?!
Spousta myšlenek mi běžela hlavou, ale zásadní byla, že se chystám vyspat s Toshijim. Nebo on se mnou?
„To bolí, Toshiji.“ Vzlyknul jsem se slzami bezmoci, když své prsty nahradil svým údem.
„Tak jsem měl pravdu, že býváš na druhé straně. Pokud chceš, můžeme si to příště vyměnit.“ Mazlil se nosem s mým uchem. Celý jsem zčervenal. Opravdu se snažil být něžný. Jeho blonďaté vlasy spadaly vedle mého obličeje a jemně mě hladily po tváři. Tohle jsem si přeci vždycky přál. A Toshiji neměl tak odpornou povahu jako jeho otec. Už jsem si byl jistý, že za ty roky jsem přestal Toshiho milovat. Jeho místo v mém srdci nahradil Toshiji.
„Není to tak, že bych byl na druhé straně..já nikdy...“ Nedořekl jsem. Stačilo to ale k tomu, aby se Toshiji zarazil uprostřed pohybu.
„Nidy?“
„Ne.“
„Tys nikdy? S nikým?“
Ne. Ani s ženou, ani s mužem.“
„Vždyť...“
„Neřeš to, Toshiji!“
Bylo mi do breku. Panictví mě zbavil adoptivní syn, který už stihl nasbírat zkušennosti v šestnácti letech!
Užíval jsem si každý jeho dotek. Byl jemný jak jen to šlo. Dovedl mě několikrát k vrcholu, než se sám udělal.
Usnuli jsme vedle sebe.
Nikomu nevadil čtrnáctiletý rozdíl. Já miloval jeho a on mě.
Svou matku zavrhl.

Hned, jak mu odbyl osmnáctý rok, zrušil adopci a mohli jsme spolu být jako milenci, ne jako otec se synem.

Až v Toshiho odkazu jsem našel svojí lásku. Netušil jsem, že opětovaná láska je tak krásná!