SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ten druhý - Kapitola 1

Nikdy jsem neměl rád kočky. V jednu chvíli se s vámi mazlí, pak vám strčí zadek do obličeje a odkráčí pryč. Nezávislé a namyšlené.
Teď mě napadá, že moje myšlenkové pochody jsou celkem zvláštní. Ale co jiného mám dělat, než uvažovat o těch pitomých kočkách? V jejich přítomnosti budu trávit dost dlouhou dobu.
Máte pocit, že kecám blbosti? Asi bych vám to měl vysvětlit... Žiju ve světě, který má tak složité jméno, že ho ani neumím vyslovit. A tenhle svět je rozdělen na dvě strany – na ty „špatné“ (Naši nepřátelé) a na ty „dobré“. Já patřím k těm dobrým. Nečekané, že? A fakt je to, že u špatných mám dvojče Kaorua, kterého jsem neviděl od svých čtyř let. A můj král (Rozumějte – máme dva krále. Toho dobrého a toho špatného.) to asi před měsícem zjistil a hned si řekl, že bych mohl své dvojče zneškodnit a vydávat se za něj, abych zjistil co nejvíce informací o našich nepřátelích. Mám já to ale krásný život.
A teď zpátky ke kočkám. Tady u nás máme jenom psy. Věrné a přátelské psy. Ale u našich nepřátel mají kočky, kocoury, koťata... Takže je naprosto logické, že je nemám rád.
Asi už bych se měl konečně představit, že? Moje jméno je Kaori, mám trochu delší blond vlasy a zelené oči. Nedávno mi bylo sedmnáct let. Je to tak trochu zvláštní, hodně se podobám démonům, ale jsem člověk. A dál... No, asi už nic. Já se nikdy neuměl představovat.

„Kaori!“ Už jsem se chystal jít spát, když jsem uslyšel mého otce, jak na mě volá. Zrovna jsem byl ve svém pokoji a on v kuchyni.
„Co je?“ Zeptal jsem se otráveně.
„Nezapomeň, zítra vyrážíš pryč. Měl by ses připravit na cestu ještě před spaním.“ Řekl mi.
Nešťastně jsem si povzdechl. Zítra mám jít zneškodnit moje milé dvojčátko a pak se za něj vydávat. To mi to musí pořád všichni připomínat?
„Chápu.“ Odpověděl jsem a začal hledat nějaké oblečení, které bych si mohl vzít s sebou. Nemuselo ho být moc, pak si vezmu věci mého bratříčka.
Nakonec jsem si připravil jenom jednoduché kalhoty a košili. Stejně budu potřebovat věci jenom na cestu, tak proč toho brát víc? Pak jsem do svého batohu nacpal nějaké jídlo a pár láhví vody.
„A hotovo.“ Řekl jsem si pro sebe nahlas. „A teď už konečně půjdu spát...“

Na cestě jsem už byl pět hodin a začínal mít špatnou náladu. Bylo něco kolem poledne a já konečně pochopil, jak se asi cítí kuře, když se peče. Z batohu jsem vytáhl vodu a napil se. S uspokojením jsem zjistil, že jsem ještě nespotřeboval ani jednu láhev. To je dobře, vodu budu ještě hodně potřebovat.
O dvě hodiny později jsem dorazil ke Kouzelnému lesu. Já vím, není to moc originální název, ale copak já za to můžu? Kouzelný les dělí naše dva národy. V duchu jsem se rozloučil se psy a lidmi, které znám. Teď už budou jen pitomé kočky a psychopati. A můj bratr... Ale ten asi taky patří do těch psychopatů.
S povzdechem jsem vstoupil do lesa. Hned jsem zaznamenal to, že o něj nikdo nepečuje. Bylo v něm pár vyvrácených stromů a ve větvích byly vidět malé, třpytivé věci. Došlo mi, že to asi budou víly. Ty se vždycky schovávaly co nejdál od civilizace. Na zemi poskakovalo pár králíků a pravděpodobně je vůbec nenapadlo, že bych pro ně mohl být hrozba. Ach, ta sladká nevědomost. Měli štěstí, že jsem si vzal dost jídla s sebou.
Asi v polovině lesa jsem zaznamenal, že králíci ubyli. Kolem totiž pobíhala jiná zvířata – kočky. Hned jak si mě všimly začaly syčet a prskat.
„Já vás taky mám rád.“ Zamumlal jsem otráveně a pokračoval dál. Jenom jsem doufal, že nějaká z těch koček ve mně neuvidí svačinku.
Ale já jsem bohužel vždycky měl ohromné štěstí. Zakopl jsem o jednu z nich a začal padat k zemi. Toho ty krvelačné stvůry samozřejmě hned využily a vrhly se na mě.
„Padejte pryč, vy příšery! Chcípněte!“ Začal jsem ječet jako pominutý a mlátil kolem sebe rukama. Ale to způsobilo jenom to, že do mě ty pitomé kočky ještě víc zasekly drápy a zuby.
Už jsem se začínal smiřovat s tím, že umřu touhle nedůstojnou smrtí. Budu přemožen kočkami.
„Mňaaauu!“ Ozvalo se najednou. Hned mi došlo, že takhle kočky nemňoukají. Zkusil jsem pootočit hlavou, abych zjistil, kdo ten zvuk vydal. Ale ve výhledu mi bránil jeden zvlášť voňavý kočičí zadek.
A pak ze mě najednou začaly kočky seskakovat. Sice pěkně pomalu, ale aspoň něco.
O chvíli později jsem se konečně mohl kouknout, který šílenec je – kromě mě – taky v lese, do kterého by správně neměl nikdo chodit. Uvědomil jsem si, že by to mohl být nepřítel a rychle jsem sáhl do tašky, abych měl v případě nouze zbraně hned po ruce.
Ale stejně mě překvapil ten, koho jsem uviděl. Nebo spíš ta. Asi deset metrů ode mě stála trochu zvláštní dívka. Předkláněla se k zemi a hladila stvůry... ehm, kočky, takže jsem jí přes vlasy neviděl do obličeje. A právě ty vlasy mě asi zarazily nejvíc. Měly barvu tmavého medu a bylo v nich pár svítivě modrých pramínků. Konečky se trochu vlnily a byly úplně černé. A pak taky měla zvláštní oblečení. U nás všechny dívky nosily sukně nebo šaty. Ale tahle měla na nohou vysoké kozačky, v kterých byly zastrkané úzké a trochu vybledlé kalhoty. A k tomu ještě krátké, světle modré triko. Přes ramena měla přehozený dlouhý černý plášť. Všiml jsem si, že je po okrajích potrhaný.
Tipl jsem si, že nemůže být starší než já.
Odkašlal jsem si. „Ty...“ Sakra, ani jsem si nepromyslel, co to chci říct. „To ty jsi odvolala ty kočky? Jestli ano, tak jak? A co tu vlastně děláš?“
Neodpovídala a dál hladila kočky.
To mě naštvalo. „Jsou to jen tři otázky! Proč mi neodpovídáš?“
Narovnala se, popošla pět kroků ke mně a naklonila hlavu na stranu. Všiml jsem si, že má kobaltově modré oči. „Právě jsi vyslovil čtvrtou.“ Odpověděla mi a pravý koutek úst se jí nadzvedl v mírném úsměvu.
A v tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Ten způsob, jakým na mě promluvila byl něčím strašidelný. „To je jedno.“ Odsekl jsem. „Odpovíš mi tedy?“
Pokrčila rameny. „Klidně. Ale jen, když mi pak ty odpovíš na moje otázky.“
Váhavě jsem přikývl na souhlas.
„Ano. Ty kočky jsem odvolala já. A jak jsem to udělala? Těžká to otázka. Sama ani nevím. Kočky mě měly vždycky rády a dělaly to, co jsem chtěla.
A jsem tu, protože hledám nějaké rostliny, které rostou jen tady.“ Přivřela oči. „Ale to bys měl vědět. Na téhlé straně Kočičí země mě všichni znají.“
Ona to tady nazývá Kočičí zemí? Roztomilé.
„Nedávno jsem se sem přestěhoval. Předtím jsem bydlel na druhém konci Kočičí země.“ Myslím, že tu přezdívku taky začnu používat.
Chvíli si mě zachmuřeně prohlížela. „Dobře.“ Řekla nakonec. „A teď mi řekni, co tu vlastně děláš. A kam máš namířeno?“
Proč jsem já idiot slíbil, že jí odpovím na její otázky? Mohl bych ji prostě jednoduše zabít. „Jsem tu jen chvíli, tak chodím kolem a prohlížím si to tady. A potom se chystám jít ke králi, mám tam nějakou práci.“ Z toho snad nic nepozná.
„Takže ty chceš pracovat u našeho šíleného krále?“ Ušklíbla se. „Znáš vůbec cestu?“
Předtím, než jsem vyrazil jsem měl možnost důkladně si prohlédnou mapu, ale stejně sem si to moc nepamatoval. Věděl sem, že pět kilometrů od lesa je malá vesnička. Králův hrad, na kterém slouží moje dvojče je asi dva dny severně odsud. „Přibližně ano.“ Mám pocit, že se začíná až moc vyptávat.
„Půjdu s tebou.“ Oznámila mi.
„Cože?“ Vyjekl jsem. Tohle jsem nečekal. Úplně cizí dívka mi nabídne, že mě bude doprovázet. „To nemusíš. Je to daleko a já tě nechci zdržovat. Určitě máš na práci něco jiného.“
„Nemám.“ Odsekla. „Moje práce je doprovázet ty, kteří míří ke králi. A kdyby něco, taky tam mířím.“
Začal jsem rychle přemýšlet, jak se z toho vyvléknout. Bylo by to riziko, být s ní celé dva dny. Klidně by mohla zjistit, že pocházím z druhé strany. Mmm... Když je tohle Kočičí země, tak ta moje je Psí země.
Protože jsem neodpovídal, tak si asi pomyslela, že souhlasím. „Tak dobře. Počkej tady asi deset minut, musím ještě nasbírat nějaké rostliny a pak se vydáme na cestu. Nebo je chceš jít hledat se mnou?“
Bože, za co mě trestáš? Z toho už se nevyvléknu bez toho, aby pojala podezření. Asi vážně budu muset jít s ní.
„Půjdu s tebou.“ Rozhodl jsem se. Nechtělo se mi tu být zase sám, mezi těmi mňoukavými stvůrami.
Ani neodpověděla a hned se vydala hlouběji do lesa. Následoval jsem ji. Chvíli bylo ticho.
„Jaké je tvoje jméno?“ Pronesla asi po třech minutách ticha.
„Kaori.“ Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě, ale hned jsem toho litoval. Neměl bych sdělovat svoje pravé jméno. Ale teď už je pozdě. „Jaké je tvoje?“
„Lidé mi říkají všude jinak.“
Tázavě jsem nadzvedl obočí. „A jak?“
„Bylinkářka. Kouzelnice. Krotitelka koček.“ Ušklíbla se. „Ale častěji jsem třeba Čarodějnice. Nebo Dcera pekla. Dítě ďábla.“
Začínám mít z ní doopravdy špatný pocit. „Chci vědět tvoje pravé jméno.“
Předklonila se, aby utrhla nějaké rostliny. Netrpělivě jsem čekal, co mi odpoví. Po zlouhavé půlminutě se konečně zvedla.
„Moje pravé jméno je Mirch.“ Odpověděla mi a z kapsy svého pláště vytáhla kožený váček, do kterého rostliny vložila.
„Zvláštní jméno.“ Zamumlal jsem. A myslel jsem to vážně.
Zasmála se. „Já vím. Proto mi takhle taky nikdo neříká.“
Myslím, že jsem potkal doopravdy zvláštní osobu. A to s ní musím přežít dva dny.
Brzy, bratříčku. Uvidíme se brzy.

Dodatek autora:: 

Ano, já vím. Zatím to jako yaoi nevypadá, ale nějak se začít musí. Však už ve druhém/třetím díle chystám nějaké náznaky Laughing out loud

4.77778
Průměr: 4.8 (18 hlasů)