SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ti, po nás: Prolog

Jeden nejmenovaný chlapec je odsouzen k smrti. Vadí to vůbec někomu natolik, aby to změnil?

Šípy byly připraveny usmrtit odsouzeného. Stačilo jen vystřelit na chlapcovo srdce. Udělali to! Chlapec, skoro dospělý, zavřel oči. Klepal se. Měl strach. Uvědomoval si to? Teď už ano. Vždycky měl strach ze smrti. Vždycky se bál jen sám o sebe.

Jsem sobec!

Projela mu hlavou myšlenka. Jen on věřil, že není sobec. Usmál se. On... On jediný.
Ozvala se rána! Chlapec překvapen nepřítomnou bolestí, otevřel oči a vzhlédl.

On?! Co to zase dělá? Proč tam vždycky stojí?

Předním stál mladý muž. Odvrátil celý smrtelný útok, co ukončit měl jeho život navždy!

Vždycky budeš stát přede mnou, co?

Neusmál se, jen konstatoval. Hloupá myšlenka.
„Vážně chceš umřít?“ zeptal se muž. Chlapec si ho zmateně prohlížel.

Umřít?

Ta myšlenka ho děsila. Věděl pravdu, ale neměl odvahu mu ji říci. Nikdy ji neměl.

Jsem zbabělec!

Pravdivá myšlenka. Díval se zasněně až láskyplně na jediného muže, jediného skutečného přítele.

Jen ty si mi řekl, že jsem odvážný. Jen ty si říkal, že budu nejsilnější. Proč vlastně?
Ty si a budeš vždycky ten jediný, co mi kdy rozuměl. Ten jediný, který se dostal do mého srdce
.

Myšlenky jsou tak krásné, ale tak těžko se vyslovují.

Chci mu říci,…a to VŠE! Pravda? On chtěl vždycky ode všech slyšet pravdu.
„Ne…“ myšlenky se proměňují ve slova. „Nedokážu to.“ smutné. Ubohé! Muž se usmál. Bylo na něm vidět, že mu na chlapci záleží. Přistoupil lehkými kroky až k němu. Natáhl ruku a dal mu jemný pohlavek. Chlapec se sesunul na zem. Zavil bolestí a překvapeně se podíval na spokojeně se usmívajícího muže nad ním.
„Ale dokážeš! Řekni mi sakra pravdu!“ dospívající muž vypadal vážně, přímo až naštvaně. Myslel to zcela vážně. Chlapec to na něm viděl, tenhle obličej moc dobře znal. Přesto nedokázal nic říci.
„Říkám ti, že to nedokážu! Jsem zbabělec! Jen mi to řekni a nech mě umřít!“

Tohle jsem mu říci nechtěl. Chci mu říci, že mi na něm záleží. Já ho mám rád.

Zase jen myšlenka nevyslovená nehlas. Jak se v tu chvíli nenáviděl. Muž se na chlapce chvíli ztrápeně díval, věděl, co teď musí udělat, a pak jeho pohled zledovatěl.
„Řekni mi, já chci umřít! Řekni to a já zmizím z tvého života navždy!“

Navždy? Nechci, aby si zmizel už nikdy, rozumíš!
Proč sakra? Proč ta slova nechtějí ven? Jsou určeny pro něj, tak proč zůstávají v mé hlavě
?

Slova? Slova jsou tak těžká a myšlenky tak lehké.

Já vždycky uměl jen myslet. Už zase jen myslím! Já už nechci!
Nechci mu lhát! Chci mu říct pravdu.

„Já?“ Musím to ze sebe dostat! Ty pocity. Nevydržím to. „Já tě mám rád, ty hlupáku!“ zpozorněl. „Já nechci umřít! Bojím se toho, copak to nevidíš! Já chci žít. Chci žít vedle tebe, i když to znamená být stínem, přesto chci být. Být tu s tebou, ty idiote!“

Slzy? Od doby, kdy mi zavraždili rodinu a potom, když jsem zabil jejich vraha - vlastního bratra, jsem je popravdě neviděl. Řekl jsem, že nebudu brečet kvůli ničemu a nikomu! Mýlil jsem se.
Teď tu brečím, abych mu dokázal, že jsem pořád ten ubrečený chlapec, který sám nic nezvládne.
Položil mi ruku na hlavu. Vzhlédl jsem překvapeně a přes rozmazaný svět mu hleděl do modrých očí. Usmíval se a trochu se červenal.
„No vidíš, že to jde. Ale nezapomněl si na něco?“ Zapomněl. Ale nechám si pomoc. Od něj. Těch slov.
„A na co jako?“ to už chlapec řekl poněkud hnusně. Muž si to na jednu stranu plně zasloužil. Takhle přede všemi ho vyzpovídat, jak je to s jeho tajnými city ledového srdce.
„Nějak se červenáš. To ti není podobné. Ty, takový drsňák.“ řekl mladý muž a usmál se jak liška, které něco zrovinka vyšlo. Taky, že vyšlo. Za tenhle jeho pohled jsem nesnášel!
Pousmál se odsouzený. Za jiný pohled, za ten šťastný, by dal dospívající chlapec svůj život. To už mu ale říkat nemusel, muž mu to naznačil jemným posunutím velkého klobouku na hlavě. On to určitě věděl, chlapec se ušklíbl a podíval se po pár nespokojených obličejích v davu. Jeho přítel, jak se sám nazýval, věděl i to předtím, určitě ano. Jen to chtěl slyšet z jeho vlastních úst.

Podal mi ruku jako pokaždé, když jsem potřeboval zvednout.
Vždycky jsem mu věřil. Věřím a vždycky věřit budu
.

Dospívající chlapec chytil ruku mladého muže v dlouhém světlém plášti a pevně ji stiskl. V tu chvíli se stal také mladým mužem. Rozhodnutým chránit to, co jeho přítel... a zároveň rival. Ledový severní vítr zavál, jejich oděvy se lehce zavlnily v jeho jednosměrném proudu. Dva už teď muži stojíc na okraji nového začátku hleděli si vzájemně do očí plných naděje a nově získané lásky. Pak se společně otočily k rozrůstající se vesnici.
"Co takhle obnovit klan?" pousmál se láskyplně blonďatý muž v klobouku, stále svírajíc ruku druhého, a s pobavením sledoval nárůst červené barvy v obličeji svého disciplinovanějšího přítele. "Už je nejvyšší čas, nemyslíš?" dodal naschvál a snažil se úplně nerozesmát.
"C-cože?"

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Krátký Prolog k začínající story o budoucnosti v Konoze Laughing out loud Musela jsem ho dodatečně dopsat, protože jsem ho neměla Smile Zbývající díly už jsou hotové takže by to mělo jít rychle Laughing out loud
První série TpN, se jmenuje: „Protože jsem Uchiha!“ a Druhá série: "Vzduch a písek." Smile
PS: V současnosti píšu nebo spíš pracuju na třetí sérii, která se blíží do svého finále. Takže i ta bude hotová brzo. Ještě mám v plánu čtvrtou sérii a pak nějaký ten Epilog. Uvidíme. Laughing out loud
Zase máme před sebou dlouhý příběh. Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)