TpN: O mě se snažit (NE)musíš (17.část)

Narumi:
Ani ve snu by mě nenapadlo, že se ocitnu v takové extázi. Příval tlaku, bolesti a plnosti mě objal jako matčiny silné ruce. Pevně a srdečně. Přitom jsem místy ztrácel dech nad náhlým nahuštěným tlakem. Lidi, jejich stíny se mi začaly zjevovat v mé vytvořené temnotě zavřených očí a jejich agresivní aura hněvu, štěstí a nenávisti mi naráz pohltila celou mou čistě dětskou duši. Ne, že bych jí už něčím jiným dávno nezakalil, ale tohle byl úplně nový vjem.

Měl jsem pocit, že mě něco trhá na malé kousíčky a každý z těch miliard kousíčků se vysokou rychlostí rozběhl od mého těla do prostoru kolem mě. Nejdřív to byl jen metr, pak kilometr a za chvíli jsem cítil jednou částí sebe, jak nějaký malý ninja na kraji hranice Listové cvičí házení šurikenů o nejbližší strom. Jeho chakra se kmitala a byla místy jeho těla nerovnoměrně až chaoticky rozmístěna. Špatně se asi soustředil, pousmál jsem se nad tím chaosem, ze kterého se dala vyčíst i chlapcova nespokojenost. A to ani nemusel hodit zbytkem zbraní naštvaně o zem, jako jsem to dělal já, když jsem byl mladší. Ach jo, mohl bych ho takhle šťastně pozorovat celé dny, ale tolik času jsem bohužel neměl. Ani chakry ne.

Parádní dosah!
Pomyslel jsem si stejnak po další chvíli zkoumání okolí a nepřestával se chválit za svojí obratnost zvládnout i něco tak pokročilého. Chtěl jsem najít svůj tým, abych se ujistil o jejich bezpečí, ale na mysl mě přišlo něco zásadnějšího. Sakura-sensei byla stále nezvěstná. A tak jsem neváhal ani vteřinu. Zaměřil jsem svoje soustředění na její silnou odchylku, nastavil správnou frekvenci a hledal. Tedy, čekal jsem všechno, jen ne černočernou tmu bez informací či impulzu. To nebylo dobré znamení a to ani v jednom bodě mojí pozitivní nátury. I s použitím něčeho takového jako je AMPU nedokážu najít určitého nezvěstného člověka. To mohlo značit jen dvě věci: Buď naši nepřátelé vymysleli něco, co blokuje veškeré hledačské a senzibilské schopnosti. Tudíž mě i Hikaru. Nebo je můj dlouholetý, silný a uznávaný učitel od začátku mrtví. K neuvěření byly obě tyto možnosti.
Nějak jsem nechtěl uznat ani jednu.
Nezbývalo mi nic jiného, než pátrat dál a snažit se najít alespoň malou stopu. Malou naději na to, že je ještě naživu někde spoutaná a znehybněná. K tomu jsem si při své momentální citlivosti nemohl nevšimnout skupinky dost známých lidí, která se pohybovala ve starém domě nedaleko za městem.

Nechtěl jsem uvěřit svému vlastnímu srdci, které se najednou rozběhlo velkou rychlostí do silných a překvapených tepů. Polkl jsem, i když jsem měl sucho v ústech. Chvílemi se mi dýchalo ztěžka, jako by mi na levou stranu plic usedl indický slon. Pousmál jsem se a s přívalem radosti sledoval chakru, která byla obezřetná, jistý si sama sebou a ledově klidná. To jsem na ní vždycky miloval. Možná proto mě mají za blázna. Vzdychl jsem a stále myslel na to, že jedna z pěti osob v pozorované skupince byla i moje dlouholetá vysněná dívka.
"Misaki." zašeptal jsem zamilovaně a cítil, jak se mi nahrnula rudá barva do tváří. Mému jedinému malému pozorovateli jsem musel jistě přijít k smíchu, ale mě to v tuhle chvíli bylo jedno. Nedokázal jsem svou pozornost soustředit na ostatní, jen na ní a její neodolatelnou auru.
Už dávno jsem si vysnil naše první setkání. Zamilované pohledy, na zelené louce porostlé rozkvetlými slunečnicemi, které se ve větru kynklají ze strany na stranu. Kontrast mezi jejich žlutou barvou okvětních lístků a jejími nádhernými dlouhými rudými vlasy, které jí sahaly až ke kolenům, by mě uchvátil víc než modré nebe bez mraků.
Chtěl bych jí obejmout, chtěl bych jí líbat jemně na její krásná a hebká ústa. Chtěl bych, a chci… jí a všechen čas světa. Nepřiznala by to, ale jistě by jí to udělalo velkou radost. Nakonec by mi řekla: Usuratonkachi, a šťastně by se na mě pousmála. Její černé oči by se topily v těch mých a já bych ani na vteřinu nezaváhal nad dalším spojením našich nedočkavých rtů. Tak dlouho toužících po tom druhém, dotyku vytouženém.

Jo, tak tuhle hloupě naivní představu v sobě držím dlouho.
K mé smůle, to mohlo být v budoucnu úplně jinak. Anebo podobně. Pousmál jsem se a cítil další nával horkosti ve svých tvářích. Zase. Sakra, byl jsem tak zahleděný do její chakry, že mi ani nepřišlo zprvu divné, že je tam jedna osoba navíc, kterou neznám. Nebo spíš,…!
"To snad ne!" vykřikl jsem a přerušil spojení s AMPU! Malý Kami se mě tak lekl, až mu vypadla sklenice s vodou, kterou si nejspíš nalil z dlouhé chvíle. Nechtěl jsem ani věřit tomu, co jsem spatřil.
"C-co se…?" zakoktal malý kluk vedle mě a trochu se začervenal.
"Musím zpět, Kami-chan!" rozkázal jsem spíš sám sobě a zvedl se zpět na pevné nohy.
"Zpět kam?"
"Za svým týmem." řekl jsem a přešel pár kroky k němu. "Jsou v nebezpečí!" dodal jsem.
"A co já?" podivil se Kami a ukázal přitom roztomile na svůj malý hrudník. "Mně nepomůžeš?"
"Tím, že půjdu za nimi, pomůžu i tobě." pousmál jsem se na něj a myslel to zcela upřímně, jen doufám, že se zas tak moc nemýlím. "Nebo si to myslím."
"Můžu,… no mohl bych jít s tebou?" otázal se nesměle Kami a já na něj překvapeně zamrkal.
"To není dobrý nápad." odpověděl jsem a dal na sobě znát své obavy. Malý kluk na bitevním poli, to už samo o sobě bylo proti mým zákonům. Tedy zákonům shinobi světa, ve kterém žiju.
"Prosím. Udělám cokoliv." zaprosil toužebně Kami a chytil se mi ručičkama za lem kalhot. Jeho velké kulaté oči se ještě zvětšily a vytvořily tak průměr loudící kočky při krmení. Vydržel jsem se na ten jeho pohled dívat asi dvě sekundy, než mě chytil tik do pravého oka a já zatřepal rychle hlavou.
"No, možná by ses mi hodil." řekl jsem přiškrceně s rudou rváří a sledoval vzrůstající potěšený úsměv na chlapcově štěněčí tváři. "Vzhledem k okolnostem."
"Já, Narumi-san,… já chci tohle všechno napravit."
"Umíš blokovat i bez AMPU?" zeptal jsem se a řekl jsem si, že to by se mi přece jen mohlo hodit. I když bych nemusel použít jeho schopnosti, mohl bych mít jistotu toho, že to nepoužije proti nám. Stále pod dohledem, jo to je chytrý Uzumaki. Kami na mojí otázku vášnivě přikývl.
"Ano, ale ne s takovým rozsahem."
"Základní schopnost bude muset stačit." řekl jsem a chytl ho za ruku. "Máme dost drsnou práci."

Ani nevím, jak mi to přišlo na mysl, ten Vagón, hmm… jestli to nebylo tím, že mi šťastný Kami seděl na zádech. Pousmál jsem se a říkal si, že alespoň někomu jsem to udělal dnes radost. Jeho malé tělíčko se mě pevně drželo a jeho ruce věřily, že ho nepustím. Jako, že jsem neměl v plánu ho pouštět a vystavovat ho tak zbytečnému nebezpečí.
Vagón plný páry, který byl odstavený na druhé koleji, se ozval!
Jen pro připomenutí, tím myslím svůj vztek na Uzumaki Naruta. Svého vychytralého otce, který měl tu drzost,… nechápu, proč mě to po těch letech ještě překvapuje…, a poslal mi na další misi neviditelnou ochranku. Slíbil, že už to neudělá a že už mě bude brát za dospělého a sobě rovného. Keci! Jsou to jen hloupé a dlouholeté nacvičené výmluvy Rokudaimeho. Nesnáším ten jeho přihlouplej úsměv, kterým se snaží maskovat svoje pravé úmysly. Jasně, občas dělám to samí, možná proto mě to tak vytáčí. Koho by nevytáčel fakt, že zná pravou podobu slova víra a navíc to občas používá nevědomky taky. Ach jo, nemůžu se dočkat, až to tomu staříkovy vmetu do tváře! To bude zase překvapeně mrkat, načež mu jednu vrazím! Jo, přesně to udělám. Ukážu mu, že už jeho ochranu dávno nepotřebuju. Vždyť mě naučil skoro všechno, co umí on sám, tak proč mě pořád hlídá, jako by mi bylo pět? Nechápu, kde se bere ten rodičovskej instinkt strachu o skoro dospělý dítě. Jasně, do určitý míry se to dá pochopit, ale když už ti něco rodič slíbí, měl by to dodržet ne. Od nás to taky vyžadují a nedej bože abychom se to snažili nějak porušit nebo hůř, obejít.
Dal bych všechno za to nebýt Uzumaki.
Každej tě jen zahlídne, chvilku si tě prohlíží a pak plácne první hloupost, která mě rychle a čistě zařadí mězi ztroskotance. Neboli děti významných osob. Děti ve stínu svých rodičů. A dál už se lidi nestarají. Vůbec je nezajímá, jací ve skutečnosti jste, prostě jen řeknou, jo to je Uzumaki takže je dobrej. A ten je zase někdo jinej a je to úplnej křupan. Idioti, nemají páru o lidský povaze. O ctnostech a charakterech. Jak vůbec můžeš jen tak odsoudit někoho, koho si vůbec nepoznal, koho vůbec nechápeš? A jak se zdá, ani ho chápat nechceš. Co je tohle za svět? Pověz, Tati. Ty přeci víš všechno, nebo spíš na všechno máš hned odpověď. Ne, vždy jsou s tím posluchači spokojení. Ale nikdo nemůže popřít, že máš nakonec pravdu. Další věc, co mě štve. Ať řekneš cokoliv, je to pravda anebo se to alespoň pravdě přibližuje. Nelžeš, jelikož víš, že pravda lidi zraní mnohem víc. A tím je i rychleji přivede na tu správnou cestu. Pokud unesou tu bolest. Jen tehdy… Jak můžeš vědět, že jí unesou?

Misaki:
Stála jsem na místě jako opařená. Netušila jsem, že je tahle lehká mise tak komplikovaně zamotaná. Vážnost najednou nabrala na obrátkách, a to jsem se ani nemusela nijak obtěžovat s vymýšlením nějaké té svojí nepříjemné poznámky, které běžně lidem kolem mě zhorší náladu. Bylo mi vcelku jasný, co se teď bude dít a taky to, že moje milostné pletky ze synem Rokudaime budou muset chvíli počkat. Stejnak jsem měla divný dojem z našeho setkání po tolika letech. Jakoby byl duchem mimo a na každou ze svých vět se maximálně soustředil, což u něj bylo, jak si pamatuju, dost neobvyklé.
Asi mě zaslepila láska, že nevidím tak dobře jako dřív.
Řekla jsem si a zakroutila jemně hlavou. Vlasy mi v tu chvíli spadly přes oči a zachytily se o má ramena. Jejich barva a délka, která oslňovala každého, kdo je zahlédl, mi připomněla můj dávný slib. Slib jedinému muži, který teď stál pár metrů ode mě. Foukla jsem před sebe a pár pramenů se dostalo z mého zasněného pohledu. Ten den jsem ho poprvé políbila… Byl to můj první polibek, první kluk, který mě kdy zaujal a snesl moje výstřelky a arogantní jednání. Usmála jsem se. Ten slib, o tom, že přijdu, až mi dorostou vlasy… Čekala jsem, že se na mě hned po pár prvních minutách upřeného a zamilovaného pohledu vrhne, zmocní se mých nedočkavých úst a natiskne své dospěle mužské tělo těsně k tomu mému. Nepustí mě pár minut a bude mě jemně hladit ve vlasech, jejichž barvou je tak okouzlen. Již je miluje dlouhá léta… Pak by se ode mě na malý kousek odtáhl, podíval se těmi modrými studánkami do mého rudého spokojeného obličeje a řekl by něco ve stylu: Chyběla si mi.
Zvláštní,… ani mi nepřišlo, že má radost z mé nečekaně překvapující přítomnosti.
Jistě, zřejmě by byl chvíli překvapený, hlavně nad tím jak jsem vyspěla, a taky by se jistě divil, co tu tak najednou dělám, ale… ten jeho odtažitý způsob hraného nadšení se mi stále nepříjemně vrýval do každého svalu v těle a napínal ostře moje očekávání ze šťastného setkání dvou spřízněných osob po letech, až k vzteklé nedůvěřivosti. Nechtěla jsem si nikterak přiznat nějakou tu hloupou uklidňovací domněnku typu, že třeba jen dospěl. Jednou částí duše by mi to totiž přišlo strašně líto. Ta moje hloupá část… ta co byla stále zamilovaná jen a jen do toho praštěného věčně se usmívajícího Uzumakiho. Krátce jsem se pousmála v koutku svých úst a pohodila znovu hlavou tak, abych dostala skoro všechny vlasy za ramena. Tímto gestem jsem se vrátila ke svému povýšenému arogantnímu černému pohledu s kamennou ledovou maskou, který měl jasně signalizovat jedinou veřejně známou věc o mé jinak vcelku milé osobě: Nezájem.
"Shimizu?" ozvala se najednou Narova okouzlující partnerka a hleděla vyděšeně před sebe.
"Co se děje, Hikaru?" otázal se hlavní stratég a pár kroky přešel těsně k ní a chytil jí za ruku.
"Ten malý proud chakry…"vydala ze sebe šeptem a stočila svůj pohled na svého vytouženého muže, který nikdy nejevil sebemenší zájem o její osobu, což naštve. "Je pryč, dočista zmizel!"
"Jdeme." zavelel najednou Shimizu bez jakéhokoliv vysvětlení a naznačil Hikaru lehkým pokyvem hlavou ať nás vede. Nelíbilo se mi to, ale co naplat.
"Kam?" otázal se Narumi a mě tak opět spadl pohled do toho milovaného modrého. Bože, jak jsem si přála, aby mě teď jen líbal a držel v náručí.
"Musíme tam, kde Hikaru naposled viděla něco zajímavějšího." odpověděl Shimizu a raději si nevšímal mé zasněné reakce, ani divných otázek svého dlouholetého partnera.
"Co je zajímavějšího než my?" zeptal se Toshiro s kapkou ironie a jako ten největší drsňák hleděl na Naru. Ten ale nesplnil jeho očekávanou odpověď a jen klidně vydechl s vyrovnaným pohledem.
"Bohužel máme jen omezený čas." řekl a zavřel zamyšleně oči. To Toshira vytočilo, kdybych nebyla to, co jsem byla, začala bych se neskutečně a osrdce smát.
"Na co tím jako narážíš?" obořil se Toshiro tak moc, až ho Yori musel chytit jemně za ruku a uklidnit ho jedním ze svých sladce láskyplných úsměvů. To ho vždycky dokázalo dostat do klidového režimu.
"Hikaru, veď nás." zavelel Shimuzu, po chvilce vyměňování si vražedných pohledů, a nikdo si ani sluvkem nedovolil protestovat. Naše vzájemné maličké sváry teď museli jít stranou.

A tak jsme jeden za druhým poslušně a ostražitě cupitali za naší ostrozrakou průvodkyní tímhle temným a zapáchajícím domem, který v sobě nesl něco stísněného, a s každým krokem níž a níž směrem ke sklepům, se ten pocit zvětšoval.
Byla jsem jak slepá. Následovala jsem cizí oči, které podle všeho viděly víc, než mi ostatní. Bouře za okny pomalu ustupovala do pozadí a mírnila svou původní agresi s každou přibývající sekundou. Já tak mohla slyšet jen tlumené zaburácení posledního z velkých hromů, bohužel, velkou dálkou prostoru, velmi zeslabeného.
Citlivost se vytratila. Z mého obličeje určitě.
Můj vysněný týden s mým budoucím manželem se vytratil a já si chtě nechtě musela přiznat, že jsem dost n*****á. A to nejen sama na sebe. Štvala mě myšlenka na Naruta, toho idiota, co velí celé Konoze, a který může za to, že se tu teď plahočím po nějakém starém a zatuchlém baráku v naprosté tmě a ještě k tomu s několika upocenými nevyspělými blbečky. Samozřejmě mě naštval i můj takzvaný spolehlivý kolega Toshiro, který mě za celou dobu nepodpořil v mém prvotním počínání alias setkání s Uzumaki Narumim. Což byl můj hlavní důvod návštěvy Listové. V poslední řadě mě vytáčela osoba, ten pitomec, co si hrál na velitele a znalce mrtvol, místo toho, aby se rozplýval nad mou maličkostí, která jen tak mimochodem šla pár kroků za ním. A zahrnoval mě svými polibky a pohledy plných lásky a touhy jen a jen po mně. Přiznávám, možná jsem hloupá, ale aspoň mám jasnou představu o tom, co bezpodmínečně chci. A taky že to dostanu, bez rozdílu nebo okolnostech.

"Už tam budem?" zeptal se Narumi tím nejdebilnějším způsobem jaký vůbec existuje. Jasně, už to trvalo trochu déle ale i tak…
"Ještě to vydrž. Viděla jsem to jen krátce a to na konci sklepního patra." řekla Hikaru nezáživně.
"Doufám, že nám jen nejdete ukázat další mrtvolu."
"Já nevím, kdo se tu ještě nedávno zajímal o patologii."
"Zabíjení a zkoumání těl, jsou dvě rozdílné činnosti." řekla jsem stroze. Hikaru se natočila a věnovala svou chvilkovou pozornost mě a našemu rozhovoru.
"Říká ta pravá." ušklíbla se mrcha a nadzvedla jedno obočí. "Slyšela jsem, že s tvých protivníků toho nikdy moc nezbylo ke zkoumání." dodala a já jí její úšklebek chvíli vracela, než jsem namyšleně zavřela oči a složila ruce na prsou. S touhle narážkou, jako s vtipnou poznámkou na moje předchozí Já, neuspěla u všech přítomných posluchačů.
"Uvědom si, s kým mluvíš." obořil se na ní lehce Yori, který do teď dodržoval bobříka mlčení. Vzdychla jsem, abych dala najevo svoje znechucení nad délkou cesty do sklepů a pak se ušklíbla směrem k Yorimu. Zůstával v něm ještě kousek jeho pokory ke mně, proto mě s nemalou úctou chránil, ale já z jeho obarvených slov občas poznala, jak se přemáhá. Asi se ještě někde v koutku svojí malé utrápené duše zlobí na mě a na to, jak jsem se zachovala k němu a k jeho milovanému bratříčkovy. Ať si myslí, co chce, hlavně že mě bez řečí následuje. Toshiro si zřejmě všiml mého chvilkového uspokojení a taky toho z čeho asi tak vyplývá, protože se zamračil. Nara Shimizu jako druhý v zástupu tak na půl za sebou jdoucích lidí jen bez řečí následoval svou týmovou partnerku, která mu už očividně nebyla tak lhostejná jako kdysi. Pařez se nám probudil ze zimního spánku.
Pomyslela jsem si pobaveně a dál své kroky směrovala tak, abych mohla pozorovat zasněný a vážný obličej svého modrookého Narumiho.

Stačilo jen pár minut, abychom se dostali tam, kde naši noví spojenci před nějakou dobou něco zajímavého objevili. Malý proud chakry, který Hikaru tak náhle zmizel z dohledu, měl být někde zde. V okruhu pěti metrů, ale… kde nic tu nic. Prázdné podzemní skladiště na víno toho moc nevydalo. Dokonce i dřevěné velké sudy byly prázdné bez jediné kapky obsahu.
"Bezva. A co teď?" ozval se Toshiro a hleděl přitom na svého bratra, jak zkoumá jeden obří sud.
"Dej mi chvilku." řekl Shimizu a díval se detailně všude po stěnách a podlaze, která vypadala jako dřevo spíchané s kamením. Prozkoumával všechna místa, až našel něco kovového, co zcela narušovalo celistvost podlahy. Dívala jsem se na ten kus kovu, který byl ohnutý do tvaru kružnice a mým tělem projelo napjetí. Shimizu se podíval na mě a pak na všechny ostatní. Přikývli jsme a všichni jsme se připravili na případný protiútok! Nemohli jsme vědět, co pod těmi padacími dveřmi bude, ale jedno bylo jasné. Něco tam je. Shimizu je škubnutím zvedl a v nás útočně škublo!
...
Po pár sekundách pohledu do tmavé díry obehnané pečetěmi a oltářními svícny, jsme překvapeně zalapali po dechu! Dole ležela dospělá žena. Kovové pečetní řetězy jí tak moc svíraly tělo, že jí některé ostré hrany pořezaly kůži až na kost. Byla pokrytá modřinami a celkově pohublá. "To je…"