TpN: O mě se snažit (NE)musíš (23.část)

Narumi:
Jedna za druhou mi myšlenky probíhaly hlavou jako na nějakém obřím a nekonečném eskalátoru, který měl neurčitý zdroj energie, stále se obnovující. Dokola běžely vzpomínky na všechny čtyři dny, i něco navíc, něco z minulosti. Něco na co bych raději zapomněl a přitom jsem byl rád, že to vím. Rád, že jsem nezapomněl žádný detail. Nestíhal jsem, prostě nestíhal všechno zařadit na ta správná místa. Jen základní věci se spojily dohromady. A to stačilo,… stačilo to na to, abych jednal.

Nadechl jsem se a pomalu svoje tělo a mysl připravoval na to, co prostě udělat musím. Udělat to, co je správné a přitom to, co mi říká mé vlastní srdce, nehledě na následky. Nehledě na cokoliv jiného, lidský život, lidské štěstí… to je to, na čem záleží. Spravedlnost má mnoho podob a ne vždy se jeví jako ta správná. Co já můžu ale vědět, že? Jsem jen dospívající kluk, co považuje za správné nikoho nezabít a nikoho nelidsky trestat za jeho chyby. Takový pořád jsem. Podle někoho je to jen přežitek, jen poslední záchvěvy dětské naivity. Pro Naruta je to znak oddanosti. Výdrže, překonat vlastní těžkou a někdy krvelačnou pubertu a stále si zachovat své dětské sny, to znamená stát se dospělým. Věřil jsem tomu a to dlouho. Stále tomu jednou svou částí věřím, ale ta druhá začíná váhat. Možná je to s nástupem puberty, nebo si jen pod pojmem dospělost představuji něco jiného.
Něco jiného, než Uzumaki Naruto.
Což by neměl být hřích a taky že není, ale jen z jeho pohledu. Pohledu Naruta, který mi vždycky říkal, že vždy bude stát na mé straně. Z jeho perspektivy to byla nutnost. Vždyť on mě přímo nutí, každou svou větou nebo grimasou, abych mu oponoval. Jeho slova se do mě zařezaly tak moc, že jizvy, které způsobily, nikdy nezmizí. Ale upřímně, já ani nechci, aby zmizely. Dělají mě silnějším. Možná to byl jeho pravý záměr, udělat mě silnějším… Tak abych zvládl věci sám. Sám, bez něj.

"Věř, čemu chceš. Čemukoliv, co si jen tvé srdce vybere. Prostě věř. Ale slib mi jedno, že tomu nikdy nepřestaneš věřit, nikdy. Ať už tě budou lidé přesvědčovat, obracet se k tobě zády, nebo tě dokonce budou mučit. Věř tomu, věř. Dokavaď tě nezabijí."

Narutova slova mi zněla v hlavě jako právní závazek, jako jeden z neporušitelných zákonů dospělého odpovědného muže. Byla to otcova nejoblíbenější zásada, kterou on sám nikdy neporušil. Mě a mou mladší sestru k tomu samozřejmě celý život také vedl, ale donutit mě ani jí k tomu nemohl, jak sám podotknul popravdě jednou u večeře. V tom byl úžasný. Něco nás naučil, ale nechal člověka dojít k vlastnímu podmětu a důvodu, kvůli kterému se rozhodne bít a žít v chaotickém světě. A to do konce života. Plus respektoval to, k čemu se člověk rozhodl z vlastní pohnutky srdce, i když s tím nesouhlasil. Tuhle jeho vlastnost jsem obdivoval a miloval,… proti své vůli…. Jsem na něm všechno miloval.
Přesto mě však stále tížilo vědomí, co mi vlastně při téhle misi způsobil. Ten Vagón plný vzteku na vedlejší koleji se pomalu přesouval k vyhybce, ale já neměl v úmyslu ho nechat zatím přejet na hlavní kolej. Ještě nebyl čas. Ještě ne… Teď jsem musel splnit úkol.

Po svém výroku, který víc než jen překvapil, jsem spokojeně pohlédl z okna kanceláře.
Bouřku vystřídala hustá bílá mlha, která ukryla vše, co nemělo být viděno očima člověka. Světla ubývalo a teplota klesala s přibývajícím časem stráveným v nedokonale upravené pracovní místnosti. Bílé mraky, bílá tma zakrývala zelené stromy i keře, jen tmavé smrky nešly přehlédnout, přitom tvořily jediný černý orientační bod v krajině. Vítr nefoukal a tak nic nemohlo ohrozit nadvládu pěnových peřin. Z dálky byl slyšet hluk oslavujících, kteří nevěděli nic o krutostech vlastního města a jeho okolí. Bavili se všedním okamžikem volnosti a svobody, jež ho měly nedostatek,… což si pochopitelně mysleli jen oni sami. Ale to už je věc názoru a určeného pozorovatele.
Lidé kolem mě na tom nebyli o moc lépe, vypadali jako by zrovna vyprázdnili sud středočeského vyhlášeného piva, který byl jemně napěněný hříšnými organickými látkami posilující blbost a debilitu.
…
Očividně nikdo nepochopil. Nikdo mě nechápal,… nikoho možná ani nenapadlo, že by to mohla být pravda. Ale já to věděl na sto procent, viník byl mezi námi a to po celou dobu našeho malého výletu. Byl v naší blízkosti a stále sledoval a analyzoval naše kroky. Rozhodoval se podle našich vlastních rozhodnutí. Možná proto nás tak snadno převezl a celé čtyři dny nás vodil za nos do kola. Slepé a nepřítomné kroky dělali jsme úplně zbytečně a přece tak moc dle jeho předpokládaných představ. A to jen kvůli tomuto nesnadnému protivníkovi, do kterého by to nikdo neřekl. Nevěřili jsme, že je na takové úrovni myšlení ani, že zvládá stresové situace s klidem a lehkostí samurajského bojovníka i s jeho zákony bušidó. To byla možná naše osudová chyba, kvůli které nás tu tak snadno udrželi zmatené a namydlené. Tohle je fakt bídnej den.
Trvalo docela dlouho, než se probudili a konečně se v jejich očích objevilo zděšení smíchané s pochybnostmi, ještě že umím tak dobře číst v lidech. Další věc, co se hodí. Uznávám, Naruto.
"Co přesně… to znamená?" optala se Hikaru, která byla víc překvapená než ostatní, při její povaze jsem se ani moc nedivil. Shimizu těsně vedle ní přivřel oči a celkově napnul uvolněné svaly, na nic se neptal jen se tak znuděně zatvářil mým směrem naznak toho, že pochopil. To na něm bylo bezva, ale upřímně taky mi to občas lezlo dost na nervy.
"To, že dneska bude někdo večeřet místo ramenu ovesnou kaši."
"Kdo přesně, Uzumaki?" zeptal se mě Toshiro a nezapomněl mě při tom štvát.
"Ta naše slečna v nesnázích." řekl jsem mu bez námitek a sledoval, jak se všichni překvapeně podívali na zraněnou kunoichi. "Zranit sama sebe, všechna čest… Yuuka-san." dodal jsem a pousmál se.
"Mělo by mi být hned jasné, že s tebou budou problémy, Uzumaki." řekla jen a věnovala mi taky jeden za svých umělých úsměvů. Sakura na to nic neřekla, jen ji přestala léčit a udělala krok od ní.
"To mělo."
"Domýšlivej parch*nte."
"Mám jen jednu otázku."
"A to jakou?"
"Proč si do téhle nechutné záležitosti zatáhla i svého mladšího sourozence?" řekl jsem, jelikož to jediné mě na celé záležitosti dost vytáčelo. I když jsem věděl, že prcek není úplně bez viny.
"Kami-chan..." zašeptala Hikaru překvapeně a přitiskla se víc k Shimizuovi.
"Ten prcek v tom jede taky?" řekl Toshiro a sjel malého Kamiho zabijáckým pohledem.
"Chápu,… proto si ho tahal celou dobu s námi." poznamenala jen moje krásná Misaki a ušklíbla se.
"Tak nějak… A také tak nějak vím, proč si ho potřebovala, Yuuka-san."
"Takže znáš i odpověď na svoji hloupou otázku." řekla mi ledově Yuuka, očividně nespokojená tématem rozhovoru, který jsem zvolil. Ale to mi bylo vcelku jedno, jen ať se vzteká.
"To ale neznamená, že se mi líbí."
"Už jsem ti přeci říkala, že můj spravedlivý důvod, někdo jako ty, nepochopí."
"Narážíš zase na moji rodinnou situaci." řekl jsem a nadzvedl jedno obočí. Rozhodl jsem se pro klid.
"Chytrej kluk." řekla a vítězoslavně se ušklíbla do mého zklamaného obličeje. Nepochopila to…
"Smutný."
"Přesně. Ne každý má takové štěstí, aby se narodil Hokagemu a žil si na vysoké…"
"To jsem nemyslel."
"Cože…?"
"Ty vážně věříš, že je tvůj důvod spravedlivý, že jo?" zeptal jsem a nedokázal zakrývat znechucení.
"Jistě! Chceš se mi vysmívat?" křikla na mě v afektu a chtěla se postavit ale, když si všimla bojových póz ostatních, zase se pomalu vrátila do svého klidného kleku.
"To ani náhodou." řekl jsem ji, abych uklidnil celou napjatou místnost. "Chci ti jen otevřít tvoje okouzlující zelené oči." dodal jsem, ale nevěnoval ji žádný pobavený úsměv. Teď ne.
"Myslíš si, že nevím, co dělám? Že jsem jen zaslepená nějakou touhou po moci, či co?"
"Ne. Na to máš moc klidné srdce."
"Tak o co se tu jako snažíš?" řekla a docela jí překvapilo, že si něco takového nemyslím.
"Pořád to nevidíš, Yuuka-san." řekl jsem ji smířeně a sledoval její vytrácející se jistotu.
"Nevidím co?"
"Svojí největší chybu." prozradil jsem ji, bylo jasný, že můj náznak stejnak nepochopí. Zatím.
…
"Snažíš se mi vetřít nějakou myšlenku a tím mě zlomit, Uzumaki." řekla, když se v ní něco zlomilo a ona se vrátila ke svému zlomyslnému já. Jako bych to nečekal, tenhle typ lidí je k pláči.
"Pověz, zná Kami-chan pravdu?" zeptal jsem se a klekl jsem si kousek od ní. Její oči toho řekly dost.
"Pravdu? Jakou jako?"
"Tu, ve které si zabila jeho milovaného strýce." řekl jsem, jakoby se nechumelilo, což zvedlo vlnu.
"C-cože,… t-to…?" zakoktal se malý Kami a udělal krok směrem ke své naštvané sestře.
"Neposlouchej toho bastarda, Kami! Chce tě jen poštvat proti mně!" křikla na něj Yuuka ale upřímně tím jeho psychiku jen zhoršila. Toshiro se neubránil úsměvu a vcelku se dobře bavil.
"Vzhledem k situaci by to byl vcelku dobrý nápad." řekl směrem ke mně s jasnou provokací.
"Jo, to jo. Ale oba víme, že tak chytrý zase nejsem." řekl jsem a ušklíbl se na něj taky.

"O-o č-čem to mluvíte? J-jak by mohla… Néé-sama…?" Kami začal panikařit a slova mu splývala.
"Jen klid, Kami-chan. Za nic nemůžeš." řekl jsem a podíval se na něj vlídnýma očima. To zabíralo.
"To není úplně přesný. Přeci jen byl taky součástí Yuukiina plánu." ozval se Shimizu a stále nervózně pokukoval po Hikaru, která úplně zbořila všechny zábrany ohledně svých citů k němu.
"P-proč… ne-nevěřím… Néé-sama by nikdy…!" Bláznil pořád Kami, až jsem věděl, že musím zakročit, nebo se nám tady sesype. Malé děti tohle nezvládají, to někdy ani dospělý ne ale co už.
"Kami-chan, můžu se tě na něco zeptat?" nahnul jsem se k němu a chytil ho za malou ručičku.
"Nech mého bratra být, Uzumaki! Chceš, aby se zhroutil, nebo co?!" křikla Yuuka a přes všechna varování ostatních se postavila! To všechny donutilo zpozornět, i když byla nedoléčená.
"Pak mi odpověz ty. Jak zemřela vaše matka?" zeptal jsem se, což jí trochu uklidnilo.
"Co to s tím má společného?!"
"Nebyla to nemoc nebo nepovedený porod, že ne." ujišťoval jsem se dál. Překvapilo jí to.
"Na co tím narážíš, Narumi?" zeptal se mě Shimizu, který tentokrát moje pohnutky nechápal.
"Když jsme byli s Hikaru v městské knihovně shánět nějaké ty informace, zaujala mě jedna událost, co se tu stala před třemi lety." řekl jsem a řekl všem svojí dvoudenní obavu.
"Jaká událost?" zeptala se Hikaru a zamračila se. Nespokojenost z její strany se dala čekat.
"Tohle město, přesněji její tehdejší velitel Miyake Hibari-san, vydíral nezávislou skupinu shinobi."
"Cože to…?" řekla překvapeně Hikaru a otočila se na klidnou Sakuru, která jen tiše stála.
"Proč si nám o tom nic neřekl?" zeptal se Shimizu, byl taky trochu naštvaný. Omluvím se potom.
"Nezdálo se mi to důležité, až do včerejšího večera." přiznal jsem omluvně. Slova se ujala Misaki.
"No a co tam stálo dál? Něco o pomstě?"
"Tak nějak. Hibari-san měl na skupinu shinobi Něco, čím je mohl ovládat." odpověděl jsem ji.
"Předpokládám, že kdyby neplnili jeho rozkazy, předal by To Něco hlavnímu tribunálu Aliance."
"Přesně… Bohužel to byl jen trik." odpovídal jsem dál mojí chytré Misaki a ostatní poslouchali.
"On nic neměl?" řekl překvapeně Toshiro, asi ho ta pohádka zaujala. Překvapivý, to jsem nečekal.
"Ne. Byl jen vychytralý. Potřeboval jen dočasnou sílu na upevnění své pozice." řekl jsem mu.
"Chápu. Chtěl jí předat, ale ne ve slabošském stavu. Udělal ze svého křesla politickou výhodu." ozvala se znovu moje krásná Misaki a klidným tónem sledovala můj obdiv. Kývl jsem.
"Nech mě hádat, hlavní velitel těch shinobi na to přišel a rozhodl se pomstít na jejich matce." řekl Toshiro, aby nezůstal pozadu za svou velitelkou, ale on se bohužel trochu mýlil.
"Ne." řekl jsem a vysloužil si překvapení v jeho obličeji i hlase.
"Ne? Tak jak potom…?"
"Nikdy to nezjistili. Hibari-san je jednoho dne propustil a dva dny na to bylo nalezeno přibité zohavené ženské tělo na křižovatce Shiba. To tělo bylo Miyake Aki-san." řekl jsem a čekal.

"Bylo tam napsáno, i kdo to udělal?" zeptala se Hikaru, která napjatě čekala na pravdu.
"Ne, ale…" začal jsem a pohlédl na svého kolegu, který mě věcně dokončil.
"Hibari-san předpokládal, že to udělali ti Shinobi a nechal jim vzít jejich životy." řekl Shimizu.
"To je zakázané,… bez soudu to přeci…" řekla Hikaru a měla pravdu, přesto obcházení není novinka.
"Toto nařízení Aliance se zřejmě v afektu zoufalství rozhodl přehlédnout." řekl jsem jí a vzdychl.
"Ty to víš, že jo Uzumaki. Víš, kdo jí zabil ve skutečnosti." zeptal se mě Toshiro klidně. Já sklopil oči.
"Jo." přiznal jsem a pak se smutně podíval po Yuuce. "Vím i něco navíc. Jak už je zvykem."
...
"Ten koho mstíš, nebyl nikým zabit, Yuuka-san." řekl jsem po chvilce napjatého ticha.
"Co… co to plácáš?" zakoktala nevěřícně oslovená. "T-to,… snad nemyslíš, že ti to uvěřím!"
"Když našli Aki-san měla na své hrudi ostřím nože vyškrábané slovo. To slovo bylo Pomsta."
"To vím, to jen potvrzuje, že to ten starej bastard narafičil dobře pro své vlastní plány!" křikla jen!
"A nepřišlo ti ani trochu divné, že je to dost naškrábané. I já mám lepší kaligrafické nadání."
"Co tím sakra myslíš?" znejistěla Yuuka a udělala krok dozadu. Určitě nad tím nevědomě přemýšlela.
"Nic zvláštního, Yuuka-san. Ale,… co když si někdo jen spletl písmeno v abecedě." řekl jsem ji.
"T-to…" zakoktala znovu, ale nedokázala své myšlenky uspořádat do věty. Já klidně pokračoval.
"A co když původní slovo nemělo být Pomsta… ale Pocta." řekl jsem svou teorii a sledoval zděšení.
"To jsou dvě písmena, Usuratonkachi." pokárala mě naštvaně Misaki a já se na ní jen omluvně usmál.

"Jaký duchaplný Shinobi by se sakra spletl v něčem tak…?" řekla pomalu, až došlo to, co jí samotné tak dlouhou dobu unikalo! Ta pravda, kterou si vlastně ani uvědomit nechtěla a přitom stála před ní.
"Odpověď je zřejmá, Yuuka-chan. Výborná práce, Narumi." zapojila se najednou do vyvrcholeného rozhovoru Sakura, které nás celou dobu jen mlčky sledovala a stoprocentně v té své ženské hlavě vymýšlela pro každého z nás výchozí hodnocení z mise, které předá Narutovi. No bezva.

Ticho přerušil jemný pobavený smích…
"Výborná. Řekla bych ti to stejně, Uzumaki." řekla najednou Yuuka a její ledový pohled mě vyděsil!

Hikaru:
Trvalo to jen pár sekund, ale mým pozorným očím ta rychlost neunikla! Něco takového nikdo kolem mě nečekal a přeci se to dalo vzhledem k situaci usvědčených předpokládat. Poslední vzdor zvířete zahnaného do kouta místnosti! Je to starý zákon a přesto na něj dost lidí zapomíná. Nestihla jsem ani nic říct nebo vykřiknout jakékoliv varovné slovo! Prostě to byl okamžik a moje tělo se instinktivně přesunulo na to správné a jediné místo! To, které stálo za mou ochranu. Nebude moc šťastný z toho, že jsem se postavil právě před něj, ale jinak to nešlo, i kdyby byl někdo důležitější než on přesto moje srdce by si vybralo jeho. Jako vždycky v každý čas… ještě, že si toho nikdy nevšiml. Teď to alespoň bude mít jednoduší, než ostatní. Přeci jen, je tohle všechno, co cítím, jednostranná láska.
Krev, kterou jsem za ten okamžik ztratila a šok těla nad náhlým přívalem bolesti mi nedovoloval zůstat při vědomí moc dlouho! Cítila jsem studenou zem pod sebou a lehkou bolest při dopadu na ní!
"Hikaru!" známí hlas. "Hikaru-chan!" a teď druhý.
Hlasy, které se ke mně snažily proniknout, už jsem vnímala jen z dálky… postupně byly čím dál tím víc rozmazanější, až se změnily v šum… a pak následovalo ticho. Ticho a studená tma.

Shimizu:
Jedinou dámou jsem byl teď zcela ohromený. Nečekal jsem, že je schopná něčeho takového, jako je akt z lásky. Zdála se, na TO, být vždy moc namyšlená a uvědomělá. Jasně, místy je naivní, ale do tohohle by přeci nikdy dobrovolně nešla. Ne kvůli mně. Tedy alespoň dle mého skromného názoru. Poslední dobou jsem se ale dost často mýlil.
Můj pohled tak připomínal vyděšené sele před porážkou, nechtěl jsem se dívat a přitom nedokázal odvrátit zrak jinam. Ani zavřít oči nešlo, což bylo k mé věčné uvolněné a ospalé náladě zvláštní. Proto mé hnědé vystrašené zraky spočinuly na zkrvaveném těle dospívající hnědovlasé ženy, která mě před nečekanou salvou nejhorších ran nepřítele ochránila vlastním dokonalým tělem!
Na dlouhou sekundu času byl každý můj sval v těle ztuhlý a nečinný k čemukoliv. Šok byl silnější a já cítil, jak se moje vůle k činnosti vytrácí… A pak se něco zlomilo! Konkrétně něco velkého křuplo v mé vlastní hrudi! Nečekal jsem takový příval pocitů… negativních a nepříjemných pocitů. Byl jsem vztekle naštvaný a krev v mých žilách zvýšila svou obvyklou nízkou teplotu… vystřelila do výše až k bodu takzvaného varu! Vztek… říkalo se tomu vztek,… pocit, který přijde hned po bolesti a smutku. Já Pařez, jsem se vztekal,… nenáviděl jsem. Nenáviděl jsem je oba za to, že šáhli na ženu, ze které mi bušilo srdce! Donutili mě dokonce neříct slovo otrava.
Za tohle musíte zaplatit!
Pomyslel jsem si a vůbec mě neděsilo, jak sobecky a nelogicky to zní. Zvedl jsem pomalu svou pravou ruku do teď ztuhlou strachem a zděšením. A křupnul si s krčním obratlem, abych se protáhl. Před tím vším, co musím udělat,… udělat pro ni.

"Stůjte klidně, Lidičky. Bude to jen chvilka."

Lusknul jsem a cítil v sobě nával chakry spojené s touhou ukončit něčí život! Složil jsem tři pečetě, určené výhradně k zabíjení, a moje černé stíny se zvedly do prostoru jako ostré skalní útvary hodny obdivu od všech přihlížejících! Nepřemýšlel jsem o tom, že tohle je vážná a zakázaná smrtící technika, když se správně použije tedy. Chtěl jsem jen, aby v tuhle dlouhou minutu byla víc než jen smrtící! To šlo ovšem velmi snadno zařídit, k mému spokojenému překvapení. Ušklíbl jsem se, i když můj mozek nesouhlasil úplně se vším, co se chystám v dalších minutách udělat. Protáhl jsem si pravé rameno a čekal, až v něm křupne pár ztuhlých svalů, pak jsem to samé udělal s levou rukou a hleděl svým připraveným nepřátelům do jejich neurčitých obličejů! Bohužel mě ani nenapadlo nejdřív zkontrolovat své milované společnici pulz a hned jsem šel oddaně za pomstou své krásky, jako správné naduté zvíře. Což nebylo zrovna dvakrát chytré řešení, ale já si v tu chvíli prostě nemohl pomoct. Hikaru… moje Hikaru ležela v kaluži krve… ležela tam, mrtvá… A to stačilo na pomstu!