TpN: "Protože jsem Uchiha!" (14.část-poslední)

Snažil jsem se pochopit tu situaci ubíhající mi před očima. Ale můj mozek jakoby zamrzl a nehodlal přemýšlet. Normálně mě v tom nechal! Snažil jsem se na to tedy přijít sám. Zapnul jsem na svého nepřítele sharingan, o kterém jsem nechtěl, aby někdo věděl, a použil jsem svůj nejsilnější útok. Bohužel jsem minul a místo nepřítele zasáhl někoho jiného. Zprvu jsem si myslel, že to dostala Ayumi, které jsem nikdy ublížit nechtěl, ale to jsem se šeredně mýlil.
Když jsem jí zahlédl v bezpečí, pár metrů od černých plamenů, oddychl jsem si a už moc nevnímal její hysterický křik! Můj nečinný mozek mi nechtěl pár sekund prozradit, co to vlastně křičela. Až pak mě probral jiný křik!
Narumi…Narumi!
Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, co se vlastně stalo!

Bylo známo, že je Narumi nejrychlejším geninem v Listové. Ale já věděl, že dokáže být nejrychlejší v celé vesnici, když nepočítám Naruta. Tak proto jsem zahlédl modrou čmouhu. To byl on! Použil to jutsu, které tajně cvičil a o kterém jsem mlčel jako on o mém sharinganu. Hiraishin no jutsu!
V tu chvíli, kdy jsem útočil a minul, Narumi jednal! Dostal se rychlostí blesku k Ayumi a odstrčil jí pryč. Ale už nestihl…
"Co tam tak stojíš?! Uhas to, ty blbče!" zařvala na mě Ayumi a tím mě dostala zpět do toho hluku! Zavřel jsem oči a pak je znovu otevřel! Cítil jsem, jak oheň slábne, až úplně zmizel v mém oku. Narumiho tělo vypadalo jako kus spáleného dřeva. Jeho ohořelé tělo místy až do masa dopadlo s tupou ránou na zem. Ayumi se k němu rozeběhla společně s půlkou stadionu a já ochromený tím, co jsem udělal, zapomněl, jak se dýchá. Chvíli jsem se křečovitě dusil, než mi někdo bouchl do zad a já si klekl na zem a rozkašlal se! Cítil jsem konejšivý dotek na svých zádech a zvedl hlavu.
"Jsi v pořádku?" řekl mi Naruto a s nehranou obavou na mě koukal. Prohlížel jsem si ho a nedokázal pochopit, jak tu může jen tak sedět a starat se o mě, když jsem před chvilkou skoro zabil jeho syna…nebo možná zab…
"Narumi…" šeptl jsem a chtěl se zvednout, jenže jsem to nedokázal. Naruto mě donutil opřít se o něj. Skoro se mi zdálo, že se mi dělá líp. Jak to sakra dělá?
"Žije. Nemusíš mít strach." utišil mě a přitiskl mou těžkou hlavu na svojí hruď. Teprve teď mi došlo jak moc se klepu. Jedna moje část chtěla protestovat…
"Ale,…já……"
"Ššš, odpočívej. Sharingan hodně unavuje, když ho neumíš správně používat." na jeho přání jsem zavřel oči a trochu dýchal. Přitom jsem se snažil uvolnit každý napjatý sval v mém ztuhlém těle.
"Proč nejsi u něj, Naruto-sama?" řekl jsem potichu, ale věděl jsem, že mě slyší.
"Neumím léčit. Byl bych tam k ničemu…Teď mě potřebuješ ty."
"Cože? Ne já,…je mi fajn, nemusíš…"
"Musím. Tvoje pocity jsou zmatené. Chaos Uchihovi neprospívá, věř mi." otevřel jsem oči, abych viděl ty jeho. Nešlo pochybovat. Myslel to vážně. A tak jsem oči zase zavřel. Trochu jsem zrudl a přitáhl se víc k jeho hrudi…Teď neodcházej, prosím.
Měl jsem pocit, že mě slyšel. Pousmál se a klečel dál se mnou na té studené zemi. Nevím, co mě donutilo usnout. Jestli jeho přítomnost, anebo fakt, že se moje mysl nějakým zázrakem zklidňovala. Nevím,…ale usnul jsem.

Když jsem se probral, ležel jsem v bílém pokoji s jedním stolkem a s jednou stojací kapačkou. Okno bylo přivřené, takže jsem mohl slyšet hluk z ulice. Jsem v nemocnici, bezva! Rozhlédl jsem se po pokoji a trochu jsem se rozkoukával. Přece jenom jsem ještě trochu polo slepej a k tomu mě docela dost bolí šiška. Přesto mě zaujalo cosi naproti mé posteli. Byl tam gauč a na tom gauči seděla osoba. Dívala se na mě a já koukal na ni.
"První šípková Růženka je vzhůru." řekl a znělo to, jakoby si oddechl. Postavil se a přešel k mé posteli, kde si sedl na židli. Tu jsem předtím neviděl…no nic.
"Tati, já…" snažil se nějak omluvit, jenže…
"Teď mi řekneš, co sis dokazoval?" řekl mi Sasuke Uchiha a přivřel svoje neproniknutelné oči.
"Já,…no nevím, jak…" nedokázal jsem nekoktat.
"Uvědomuješ si, co si udělal, Yusuke?"
"Ano." řekl jsem jen a hlavou mi projeli úseky těch nejhorších scén.
"Tak ano. Sedím takhle u tvojí mámy na posteli a říkám, si jaké jsme měli štěstí a co se nestane!"
"Ta…" snažil jsem. Marně.
"Proč si mi to neřekl? Věděl jsi, že je to nebezpečné! Tak proč…?"
"Protože bys byl zklamaný!" řekl jsem najednou a už v sobě nedokázal držet ty pocity, co Naruto svou přítomností nějak zahnal. To je zvláštní ale v tuhle chvíli jsem na to nechtěl myslet. Táta se na mě překvapeně podíval a jeho obličej zjemnil své rysy. Teď mě budeš poslouchat!
"Co tím myslíš?"
"Leze mi to na nervy! Všichni! Copak sis nevšiml? Já nejsem ty! Já nemám potřebu být nejlepší!"
"Do toho jsem tě nikdy nenutil, pokud si dobře pamatuju!" ohradil se táta a já věděl, že má pravdu.
"Ale něco si vždycky očekával. Ode mě…od Mayu a Sayuri…vždycky."
"A to je špatně?" řekl s narůstajícím neklidem. Vydržel toho víc jak já.
"Oba máme úplně jiné představy, co je špatné a co dobré. Já mám jiné priority než ty."
"To jsem si všiml." řekl a bylo na něm vidět, že tohle téma nerad poslouchá.
"Ale už sis nevšiml jaký."
"Tak mi to sakra řekni! Už mě unavuje, jak si Naruto a ty myslíte, že mi všechno dochází."
"Nebude se ti to líbit." zašeptal jsem a sklopil hlavu do peřin. Buď mě zabiješ, anebo se ode mě distancuješ, až se dozvíš moje priority.
"Jak to můžeš vědět? Prostě mluv." vzdychl se a po asi pěti minutách jsem s odvahou v srdci začal.
...
"Když mi bylo osm, slyšel jsem od ostatních lidí, jací byli mí předkové. Nelíbilo se mi to a ještě víc se mi nelíbilo, když ode mě čekali něco podobného. V devíti jsem se naučil číst a dal se do čtení historie naší rodiny. Našel jsem tam spousty hrůz…To, co dělali nám a to, za co jsme si mohli sami. Potvrdil jsem si tak to, co se jen povídalo mezi obyvateli Listové." řekl jsem a zvedl hlavu. Táta nic neříkal, jen se na mě s klidným výrazem díval a sledoval moje pohyby.
"Hm…" možná chtěl něco říct, ale rozmyslel si to.
"Když mi bylo deset, získal jsem něco, po čem jsem netoužil. Sharingan. Jediný, kdo u toho byl…"
"Byl Narumi." dořekl za mě a mě bylo jasný, že už všechno vědí. Hloupí dospělí!
"Jo. Tenkrát vzal něco z Hokageho kanceláře a tajně se to učil. A tak jsme se dohodli, že jeden neřekne nic, pokud druhý taky ne. Pak, když to Narumi cvičil, jsem ho alespoň mohl hlídat. Párkrát se zranil a já ho vždycky vyléčil, aby nikdo nepoznal, co dělá."
"A ty?" zajímal se. Jasně, čekal jsem to. Na tuhle odpověď jsem se připravoval dva roky a ještě teď mám pár pochybností. Přesto jsem se rozhodl odpovědět.
"Odmítal jsem sharingan. Narumi mi to často vyčítal. Tvrdil, že bych se měl naučit ovládat i to čím pohrdám. Říkal: Nauč se ovládat svou sílu, jinak ona ovládne tebe. Myslím, že to má od Naruta. Já ho ale neposlouchal. Měl jsem a mám v hlavě zakódované, že kdo ovládá a používá sharingan je ovlivňován nenávistí a pomstou. Vím, že takový člověk nedokáže žít láskou a být sám sebou."
"To si jenom myslíš. Ne každej Uchiha v historii byl tím, co si řekl. Některé poháněla láska." řekl s klidem, i když jsem upřímně nečekal, že rozhovor na toto téma bude probíhat takhle.
"Jo a které například?" řekl jsem a dával mu jasně najevo, o svém pochybování.
"Třeba mého bratra."

Na takovou dobu mezi námi zavládlo ticho, až jsem si začal myslel, že snad nenastane nic jiného. Tohle téma bylo odjakživa zakázaný, obzvlášť před tátou. Četl jsem o vyvraždění klanu Uchiha i o tom, kdo to udělal. Itachi Uchiha. Starší bratr mého táty. Proč? To jsem nikde nenašel. Dočetl jsem se i o zradě Sasukeho Uchihi, když mu bylo dvanáct, tedy jako teď mě. Podíval jsem se mu do ledových očí a přemýšlel. Chtěl jsem se zeptat na spousty otázek, které se za ty léta ve mně nashromáždily, ale něco ve mně mi říkalo, že mi stejně nebude odpovězeno. Dokonce i Naruto mi nic bližšího nechtěl říct, když jsem se na to jednou ptal. Co mi unikalo? Proč mi nikdo nechce říct pravdu o tom, proč můj vlastní táta zradil Listovou a tím i Naruta? Sebral jsem zbytky své odvahy a podíval se na toho muže, kterého jsem svým způsobem obdivoval.
"Proč si zradil Konohu? A proč Itachi-san vyvraždil vlastní rodinu?" řekl jsem a napjatě čekal, jestli mi dá do nosu, anebo bez sebemenší odezvy opustí můj pokoj. Neudělal ani jedno, jen se mi tak koukal do očí a přemýšlel. Pak je zavřel a vydechl.
"Přiznávám, že máš právo to vědět."
"Ale?"
"V tomhle jsem jako Naruto. Nemluvím o něčem, co se mi nelíbí, když se mě na to nikdo nezeptá."
"Aha. Takže mi odpovíš?"
"Tak zaprvé, jak si sám řekl: Uchihové nemají moc dobrou pověst a tak to bylo i v mém dětství."
"Myslel jsem, že…"
"Ne. Bylo to horší než dnes, protože tenkrát byl Uzumaki Naruto mrně stejně jako já." řekl a trochu se pousmál. Věděl jsem, co tím chce říct. O tom se taky hodně psalo. Naruto hold změnil dobu a lidi kolem sebe. Nikoho nediskriminoval jen proto, že byl jiný.
"Chápu. Ale proč si teda…?"
"Nechodil jsem moc ven. Spíš do jen do školy. Proto jsem neměl moc kamarádů. Ze svého otce jsem měl respekt a mojí mámu miloval víc, než kohokoliv jiného. Můj bratr byl pro mě moc důležitý, protože zatímco jiní mě podceňovali, kvůli tomu, že jsem byl nejmladší, tak on mi říkával, že jednou budu silnější než on." řekl a uvolnil své rysy úplně. Viděl jsem, jak se červená a po usmívá se do podlahy pod sebou.
"Tomu si moc nevěřil, že ne?"
"Ne, ale potěšila mě jeho důvěra a tak jsem začal víc cvičit. Čím dál tím víc se zlepšoval. A potom se to stalo." řekl a trochu se zamračil.
"Myslíš…?"
"Jo. Jednou jsem se vracel domů později a…našel rodiče mrtvé na zemi, stejně jako zbytek Uchihů v ulici. Itachi stál nad nimi a tvářil se jako největší zabiják a parchant." řekl, ale já věděl, že v jeho hlase není nenávist ale vztek. Nedokázal jsem nic říct ba ani mu naznačit ať pokračuje.
"Mm..."
"Od té doby se ho nenáviděl a přísahal mu pomstu. Vůbec jsem se nesnažil pochopit, proč to udělal, a když jsem byl starší, přestalo mě to zajímat. Chtěl jsem ho jen zabít."
"Nikdo se tě nesnažil zastavit?"
"Ale jo. Říkali mi, ať na svojí pomstu zapomenu. Všichni, hlupáci co nevěděli, jak mi je a co znamená o něco tak důležitého přijít…Až na jednoho idiota." jasně, Naruto neměl rodinu od malička. Ten to musel chápat…ale proč tátu nedokázal přesvědčit?
"Naruto se tě taky snažil přesvědčit?"
"Ne. Právě že ne." to mě překvapilo.
"Proč?"
"On věřil ve mně. Věřil, že jsem dost chytrý na to, abych si uvědomoval svoje možnosti."
"Takže ti na to nic neřekl?"
"Ne. Plně mi důvěřoval a…ukazoval mi, že i bez něčeho tak důležitého se dá šťastně žít."
"Jak?" řekl jsem a udělal nechápavou grimasu. Táta se na mě otočil.
"Lidi mu pořád podráželi nohy, ať už slovně nebo fyzicky. Neměl to lehký. On ale k mému překvapení reagoval jinak než normální děti…nebo lidi. Odmítal se vzdát, nebo vzít zpět to, co vypustil z pusy…Odmítal být tím, za co ho všichni měli a taky…odmítal plnit jejich nejhorší očekávání." řekl táta a podíval se s úsměvem z okna.
"Dokazoval tobě i všem ostatním, že chce žít za každou cenu. A tys to obdivoval, že jo?"
"Ale tak, aby si toho nevšiml. Bylo to něco, co já neumím. Moc, kterou měl a má jen on."
"Takže tu žárlivost na něj mám po tobě."
"Cože?" řekl táta a překvapeně zamrkal. Usmál jsem se. Dostal jsem ho.
"Naruto má zvláštní sílu k sobě přitahovat lidi. Ať už dobré nebo špatné."
"Takže sis všiml." řekl a poloúsměv mi vrátil.
"Kvůli tomu na něj ale nežárlím. Spíš ho lituju, nikdy nemá klid."
"Tak kvůli čemu?" vyzvídal. To mu nebylo podobné.
"Kvůli tobě. Někdy mám pocit, jakoby vlastnil celou tvojí pozornost."
"Yusuke." řekl jen a vzdychl.
"Chci jenom vědět, co pro tebe udělal, že je tak důležitý?" poněkolikáté si mě prohlédl a zavřel oči.
...
"Víš, když jsem zabil svého bratra a dozvěděl se, že vlastně všechno co dělal, byla pouze ochrana Konohy a mě, málem jsem se zhroutil."
"Takže on…?"
"Vyvraždění Uchihů dostal rozkazem od Sandaimeho. Protože Uchihové chystali zradu, ovládnutí Konohy a on byl jediný, kdo to mohl zadržet. Šlo o ochranu Listové a jejich nevinných i vinných obyvatel." to byl docela hrozný osud. Můj strýc si vybral cestu vyděděnce, jen aby ochránil, co je mu drahé…dvě důležité věci. Z nichž si mohl nakonec vybrat jen jednu.
"Nedokázal tě zabít."
"Ne. Sice neměl rád svůj klan ani jeho prokletí, ale mě miloval. Byl věrný Listové a mě."
"Takže Itachi-san vyvraždil svojí rodinu, aby ochránil Konohu. Ty si zradil, protože si se za ní šel pomstít…Jak s tím souvisí Naruto-sama?"
"Vše, co jsem měl, bylo mrtvé, nebo jsem si to alespoň myslel."
"Jak to myslíš?"
"Chtěl jsem se pomstít Listové za to, že využila mého bratra k něčemu tak odpornému."
"Nechápal si, že to udělal z vlastní vůle?"
"Ne. Ale Naruto to věděl a snažil se mi to říct."
"Jak to mohl vědět?" to trochu habrovalo, tedy jen mě.
"Itachi mu to sám osobně řekl. Věřil, že mě Naruto dokáže zastavit…, že mi dokáže vrátit duši."
"A on to dokázal, ne?"
"Jo, ale…co všechno zahodil, tolik věcí se vzdal…on byl připravený i umřít." řekl a jeho hlas posmutněl. Jasně tak…
"Tak proto…?"
"Jo. Když si ještě nebyl v plánu a ani jsem nechodil s tvou matkou, tak jsem se rozhodl žít pro něj."
"Brals to jako splácení dluhů?"
"Přesně. Bylo mi jasné, že mu toho dlužím dost…A pak přišel další důvod mojí existence."
"Jaký?"
"Ty přece." řekl, pousmál se na mě a s nehranou láskou se ke mně nahnul a políbil mě do vlasů. Přitiskl si mě na svojí hruď a já se do ní bez jediného slova zachumlal. Bylo mi dobře. Tak moc dobře, že jsem zapomněl, na Narumiho i všechno ostatní. Já vím, bylo to sobecký, ale já se tomu pocitu nedokázal nijak bránit.

Táta se mnou zůstal ještě pár hodin. Oba jsme jaksi nenápadně čekali na zprávy ze sálu, na kterém byl Narumi. Moc jsem za ním chtěl, ale k tomu nikdo nesměl. Dokonce ani Naruto s Hinatou. Bylo to zlý, moc zlý. Sayuri mi dokonce přišla říct, že naše máma skoro neodpočívá a snaží se vymyslet něco, čím by se Narumiho stav zlepšil. Nenáviděl jsem se! K tomu všemu mi nikdo nechtěl říct, co se děje.
A tak se brzo stalo, že moje dvě sestry seděly vedle mě na posteli, táta uvolnil místo na židli a nechal posadit Hinatu. Sám se opřel o stěnu za ní. Její sestra Hanabi seděla na gauči a hladila po vlasech Ayumi, která jí s nepřítomným výrazem ležela na klíně. Hideki a Shimizu Nara, poslední člen Narumiho týmu, seděli u nich na zemi a hlídali malou Shuichi. Když zahlédnete takový výjev beznaděje, chce se vám utéct. Ale já nemohl.

Někdo zaklepal na dveře.
"Ještě nic?" zeptala se Hinata příchozího a já si všiml, jak zatnula ruce v pěst. Shikamaru jen zakroutil hlavou a posadil se na kraj mé postele.
"Ne. Sakura i Ino lítají střídavě po chodbě. Z místnosti do místnosti. A zpět na sál."
"Už je to skoro pět hodin." šeptla Sayuri smutně a víc se ke mně zachumlala. Všichni se po ní ať už nápadně nebo nenápadně podívali a já měl velký tušení, že v nich narůstá stejná obava.
"Kde je vůbec Naruto-sama?" zeptal jsem se, protože jsem ho od toho usnutí, neviděl. Shikamaru se na mě podíval a přivřel vážné oči. Což bylo neobvyklé. Většinou se tváří, jako že ho nic nerozhází a nezajímá ale teď.
"Stojí před dveřmi do sálu a poslouchá."
"Poslouchá? Ale co…?" zeptal jsem se překvapeně.
"Pocity." řekl táta a můj pohled se stočil na něj. Vážně řekl pocity?
"Myslel jsem, že cítí jen chakru?"
"Ne jen tu. Řekněme, že je zvláštní typ senzibila."
"Takže on…?" otočil jsem se zpět na Shikamara.
"Jo. Hlídá Narumiho stav. Hlídá jeho chakru a jeho pocity."
"To je špatný." řekl táta a podíval se ke dveřím. Hanabi ho sjela pohledem.
"Proč?" zeptala se a čekala na odpověď. Táta zavřel oči a pak je zase otevřel.
"Ať se stane cokoliv, bude to vědět jako první." netušil jsem, co přesně to znamená ale a nebyl jsem jediný. U dospělých v místnosti to však vyvolalo jiný efekt. Shikamaru, Hinata a Hanabi se podívali po mém tátovi a skoro to vypadalo, že se dožadují odpovědi. Táta však nic neřekl. Asi kvůli nám, myslím nám dětem a dál zkoumal podlahu. To napětí se v místnosti začalo množit, až jsem měl pocit, že se chvilkami dusím.
"Půjdu za ním než…" řekla Hinata a zvedla se ze židle.
"Ne." řekl táta a do židle jí vrátil. Držel jí rukou za jedno rameno a nahnul se k ní. Hinatě se to ovšem nelíbilo, přesto se nijak víc nepohnula.
"Pusť mě, Sasuke."
"Ne."
"Proč ne?" táta mlčel a dál jí křečovitě svíral rameno. Hinata se podívala do jeho skloněného obličeje a její rysy náhle byly stejně jemné jako normálně. Kousla se do rtu a položila mu svou ruku na tu jeho, která, jak jsem si všiml, se trochu třásla. "Sasuke." řekla klidným a konejšivým hlasem.
"On ví, že tu jsme,…že čekáme…stejně jako on." řekl táta skoro šeptem.
"Chápu." řekla Hinata a sklopila hlavu. Ale já upřímně přestávám chápat. Dospělí po sobě házejí šifry v podobě začarovaný a nesmyslných vět a my děti na ně koukáme jako návštěvníci z vesmíru. Vysvětlí už konečně někdo, jak na to Narumi je? Chci slyšet, žije! Je to tak těžké pochopit? Já…

Zase se otevřeli dveře, tentokrát ale osoba nezaťukala.
"Ino?" řekla Hinata a pevněji sevřela tátovu ruku. Všichni čekali na zprávu. Ino se kousla do rtu.
"Je stabilizovaný." řekla Ino a to napětí jakoby naráz ze všech odpadlo. Ayumi, která byla doteď duchem mimo se rychlostí blesku posadila a snažila se zpracovat to, co právě slyšela.
"T-takže,…takže je v pořádku?" zeptala se a její oči zaplavily slzy šťestí. Ino však nic neodpověděla, což mě trochu vyděsilo.
"Ino?" zeptal se Shikamaru a zadíval se do jejího pohledu.
"Bude žít." řekla a pak se podívala lítostivě po Hinatě. "Bude žít normální život." dodala a já měl pocit, že moje srdce vynechalo pár úderů.