TpN: Vzduch a Písek (12.část)

Narumi:
Potom, co jsem se rozloučil s krásnou Misaki, jsem upaloval zpět do svého přiděleného nemocničního pokoje. K mému štěstí si nikdo nevšiml, že jsem byl pryč. Zalehl jsem tedy pod peřinu a dělal, jako kdybych nic neprovedl. Dobře jsem to vychytal, protože do deseti minut se otevřeli dveře od mého pokoje a dovnitř vešel druhý nejsilnější shinobi, kterého znám.
"Jak dlouho si tu?" řekl, aniž by se obtěžoval pozdravit.
"Jak to myslíš?" řekl jsem a hrál pro začátek hloupýho. U tohohle muže se to ale moc nevyplatí.
"Nedělej ze mě hlupáka. Vím, že si tu nebyl." řekl mi a přivřel své černé ledové oči. Já se odkryl do půli těla a posadil se. S těžkostmi teda,…a raději jsem zkoumal vzor své přikrývky.
"Neřekneš to nikomu, že ne?" řekl jsem klidně a trochu víc potichu než jsem chtěl. Po asi dvou minutách jsem vzhlédl, abych mohl něco vyčíst z jeho obličeje. I když u něj je to nadlidskej úkol, to vám tedy povím…vůbec nechápu, jak se to mýmu tátovi může zdát tak jasný.
...
"To se uvidí." řekl a pousmál se. Pak přešel pár ladnými kroky k oknu a zadíval se do neklidného znuděného davu, který zrovna podle všeho, vyšel ze stadiónu. Já v jeho přítomnosti vycítil, že se něco děje. On není člověk, který by jen tak chodil někam bezdůvodně. Popravdě to nedělá žádný dospělý, až na pár výjimek.
"Děje se něco, Sasuke-san?" zeptal jsem se, když mi bylo jasný, že nepromluví jako první.
"Ani ne. Jen se už nikam nevzdaluj." řekl a dál se díval z okna.
"Proč?"
"Protože jsem to řekl." řekl trochu víc neklidně a podíval se přitom na mě.
"Aha. Takže se bude něco dít, co?" poznal jsem z jeho pohledu. Zavřel oči a podíval se na oblohu.
"Každopádně se tím moc nezatěžuj, ano?"
"To nejde. Nebo spíš, nejsem ten, co to dokáže jen tak vypustit." zaprotestoval jsem. Pousmál se.
"Jo já vím."
"Tak proč mi to vůbec radíš?" zeptal jsem se. Tyhle dospělácký řeči. Vždyť vůbec nedávají smysl.
"Jen tak. Kdybys náhodou dostal rozum." řekl a ušklíbl se mým směrem. Nafoukl jsem tváře a vůbec si neuvědomil, jak pitomně u toho vypadám.
"Moc vtipný." řekl jsem uraženě a složil si ruce na prsou. Sasuke pokračoval.
"Utahuju si i z dospělých, tak proč ne z dětí."
"Měl bych se na to vyspat, co?" nevnímal jsem jeho poslední větu a vrátil se k vážnějšímu tématu.
"Jo, to měl."
"Fajn. Dobrou, Sasuke-san." řekl jsem a zavřel oči. Sasuke to pochopil. Naklonil se, přikryl mě, trochu víš a pohladil mě po hlavě. Nevím proč, ale tenhle dotek mi je tak strašně příjemný. Začervenal jsem se a jen málo vnímal Sasukeho odchod z místnosti.
Asi za dvě hodiny spánku, do kterého netuším, jak jsem se dostal, jsem se posadil a šel na záchod. Příroda volá, no…a dostává z postele slušný lidi. Na záchodě jsem strávil dost dlouhou dobu, protože mě pořád bolel snad každej pohyb a sval v těle. A tak jsem se musel chtě nechtě posadit jako ženská na prkýnko a až pak vykonat své potřeby.
Myslel jsem si, v jednu chvíli, že mám slyšiny ale opak byl pravdou. Někdo mi vešel do pokoje. Zase, tentokrát nejdříve dotyčný zaklepal,…odkud se ty typy berou?
Chvíli jsem poslouchal kroky a pak jsem zaslechl jako by někdo bouchal pěstí do mým polštářů. Lekl jsem se a pomyslel na to, že je to asi Sakura. Užuž jsem chtěl otevřít menší dveře a říct jí, že jsem jen na záchodě, když tu…někdo promluvil a Sakura to nebyla.
"Přání brzkého uzdravení?" řekl ten cizí hlas, ve kterém jsem poznal svojí novou známou. Zůstal jsem tedy za dveřmi a poslouchal dál její tichý hlas. "Jsou tu i nějaké podpisy." bylo slyšet šustění papíru a mírné přešlapování. Četla si ten dopis s věnováním, který jsem dostal od ostatních. Asi si ho četla několikrát, protože jí to trvalo. Pak ho podle zvuků položila zpět na stůl a chystala se odejít. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo nejlepší vyjít a pozdravit jí ale uznejte sami, že vyjít ze záchodu a říct nazdárek je trochu blbý. Z mým myšlenek mě dostal až zvuk, který připomínal, že se někdo vrací k stolku a něco připisuje na papír. Ona mi píše vzkaz? Mírně jsem zrudl a byl nedočkavý s jejím odchodem. Udělala strašnej rachot a pak ve spěchu odešla. Co jí tak rozrušilo?

Dal jsem si ještě pět minut, a když se nic nedělo, vyšel jsem ze své skrýše. Přiskočil jsem k oknu a hledal dívku s nádhernými dlouhými rudými vlasy. Našel jsem jí. Už byla dost daleko a její postoj byl stejný, jako když jsem jí viděl poprvé. Pevný a arogantní. Pousmál jsem se a vrátil se do postele. Sáhl po přání a hned poznal její vzkaz. Napsala ho jediná červeně, asi proto byla tak nervózní, když odcházela. Zasmál jsem se a lehnul si. Snažil jsem se usnou a přitom jsem si stále opakoval tu její větu ze vzkazu.
"Dlužíš mi slib, Usuratonkachi."
S pomyšlením na Misaki jsem nakonec usnul. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem v tom až po uši.

Záře.
Teplo.
Energie.
Co je tohle za sen?
Aha…jasně…není to sen.
Nedá se říct, že by mě to probudilo, jen jsem měl pocit, jako kdybych v jednu chvíli vše kolem sebe vnímal víc než normálně. Z mého čela šla teplá a příjemná energie a pomalu se mi rozlévala po celém těle. Nebránil jsem se, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být něco zlého. Ta chakra mi byla něčím hrozně známá a přitom neumím vycítit chakru druhého člověka…Byl to jen pocit.
K tomu všemu se mi zdálo, že nad sebou vidím slunce. Kdybych otevřel oči, asi by mě úplně oslnilo, proto možná jsem je nechal zavřené. Takové síla, že jde vidět i přes víčka…co je to? Možná se to dozvím, když risknu slepotu. Radši ne…
"To stačí, Naruto…Nech mě ho zkontrolovat." zaslechl jsem tichý ale starostlivý hlas kousek od sebe. Chtěl jsem se zeptat, kdo to je ale nemohl jsem. Jako by mi někdo zalepil pusu.
"Nesmím to odfláknout, Sakuro." řekl další hlas, který byl taky tichý…ale přesto se zdálo, jako by tu větu dotyčný zakřičel. Proč je slyším z dálky, když jsou nejspíš kousek ode mě? A proč jsou tak vyděšení. Najednou jsem poznal, že ta energie, která vychází z čela jde vlastně z něčí ruky, která jí předává mě! Chtěl jsem otevřít oči, ale než jsem to udělal, ten samej dotek plný energie jsem ucítil v dlani své ruky.
"Už teď si v nebezpečí, Naruto. Přestaň, prosím!" řekl opět ten hlas, ale už nebyl vzdálený, a už vůbec nebyl tichý. Ten hlas patřil Sakuře. Byla hrozně vyděšená, proč jenom. O něco prosila mého tátu…ale o co? Proč to moje hlava nedokáže dát dohromady?
"Ještě kousek…" řekl táta skoro šeptem a já cítil poslední, velký příval energie. Najednou mě nic nebolelo. Nic mi nevystřelovalo do různých částech těla…prostě nic. Konečně jsem mohl otevřít oči a taky pusu. Rozhlédl jsem se a vyděl spoustu známých tváří. U té poslední prázdné jsem zůstal...
"Tati?"
"Jak se cítíš, Narumi?" řekl klidným hlasem.
"Líp. Nic mě nebolí. Jen nechápu…? Tati…?" řekl jsem a pozoroval tu nejhorší scénu svého života.
Táta se na mě jen usmál, než zavřel oči a klesl celou vahou na kolena! Po pár sekundách dopadl celý na podlahu!

"Naruto!" To a to. "Naruto-sama!" A bohužel i to. "Tati!" zaznělo najednou ode všech přítomných! A když se mi povedlo mrknout a dostat tak část budoucích slz z výhledu, přiskočil jsem k jeho bezvládnému tělu také! Sakura hbitě až chaoticky hledala jeho puls! Pak se s vážným obličejem plným strachu podívala po svém manželovi! Ten její pohled pochopil a začal jednat!
V tom mě chytil hysterickej rapl!
"Vždyť mu netluče srdce! Dělejte sakra něco! Proč mu netluče srdce?! PROČ SAKRA?!" Yusuke a Ayumi mě museli chytit za ruce, abych zůstal na místě a nepřekážel Sakuře a Sasukemu!
"Uklidni se, prosím." zašeptala Ayumi ale já jí ignoroval.
"Co se to sakra děje?! Proč nemá můj táta puls?! A co byla ta záře? ODPOVĚZTE! TAK ODPOVĚZTE SAKRA! Odpovězte…odpov…" začal se mi hroutit hlas, ale nikdo se mě nesnažil uklidnit…nikdo…to mě děsilo ze všeho nejvíc…

Ayumi:
Narumi-nii-chan se mi zhroutil po chvíli do náruče a zabořoval svoji uslzenou tvář do mé hrudi. Objala jsem ho a nechala ho dělat, co potřebuje. Hladila jsem ho v rozcuchaných tmavých vlasech a svůj vlastní obličej zabořila právě do nich. Sem tam jsem ho políbila na čelo a snažila se, aby neviděl moje slzy. Jeho ruce mě celou dobu objímaly kolem pasu a křečovitě svíraly kus látky na mých zádech.
Ani jeden z nás se nedokázal podívat na druhou stranu pokoje, kde Sasuke-san elektrickými výboji, oživoval nehybné tělo našeho táty. Při každém zásahu jsme sebou oba cukli a hrozně se rozklepali.
"Nezlob, Naruto." řekl Sasuke-san a do posledních dvou zásahů dal poslední chakru. V tu chvíli se ozval zvuk, na který jsme čekali…ohlédla jsem se.

Píp,…píp,…píp…píp…píp…píp…

"Jeho puls je nepravidelný ale…je…" řekla Sakura-san a i když splašeně dýchala a starost měla stále v očích, usmála se. To mě a klukům dalo jasný signál. Podívala jsem se na Yusukeho. Ještě jsem byla vyklepaná a nedokázala bych se zebe nic dostat…prosila jsem ho pohledem a on pochopil.
"Mami? Jak je na tom?" zeptal se a Sakura-san se na něj za celou dobu konečně podívala. Přitom tátu připojovala na různé přístroje a kontrolovala jeho stav.
"Má puls. Ale jeho energie je malá."
"Takže komat. Na jak dlouho?" řekl Yusuke věcně. Přece jenom má základy mediků.
"To nevím." řekla Sakura-san a podívala se na tátův obličej. Sasuke-san se postavil, ale nespustil oči z táty. V jeho očích jsem zahlédla…obavu…
"Yusuke?"
"Ano?"
"Běž a předej tohle Shikamarovi." řekl Sasuke-san rozkazem a Yusukemu podal obálku. Můj týmový partner jen přikývl a rozeběhl se z pokoje pryč. Já stále klečela na zemi a Nii-chan mě napodobil. Přesto nepouštěl moje ruce. Musel cítit, jak se třesu sama. Až se tohle doví mamka…

Ani né za půl hodiny nás z pokoje vyhnala fůra dospělých. Jasně, že jsme protestovali, ale nechali jsme toho ve chvíli, kdy se objevil náš strýček s celým zástupem ochránců a naší mamkou.
"Narumi?" řekla mamka to první a objala Nii-chana. Políbila ho na čelo a pak trochu odstoupila. "Jak ti je?" usmála jsem se a nedokázala od nich odtrhnout oči. Za pár minut mi někdo položil ruku na rameno. Když jsem zvedla zraky, spatřila jsem vážný obličej svého strýčka.
"Nic mi není, Neji-sama."
"Já vím. Jsi silné děvče." řekl mi a trochu se na mě pousmál. Měla jsem ho strašně ráda, i když byl trochu přísný typ. Asi ale musel, když byl vůdce klanu Hyuuga.
"Co se bude dít teď, Neji-sama?"
"To netuším. Shikamaru dostal instrukce od Naruta."
"Vy jste o tom nevěděli?"
"Ne. Ten pitom…chci říct, Rokudaime neměl dost rozumu, aby to sdělil více lidem."
"Aha." sklopila jsem hlavu a dál hleděla do toho davu, který obskakoval tátu. Před pokojem, kde ještě před hodinou ležel Nii-chan, stál chuml dospělých v čele s Shikamaru-senseem. Vedle něj se nervózně pohupoval z nohy na nohu Yusuke. Když Shikamaru-sensei všem rozdal úkoly, které byly napsány v dopise, přišel i s Yusukem k nám. Mamka se v tu ránu postavila vedle Nejiho-sama a Nii-chan mě chytl za ruku. Nedaleko zaštěkal pes…
"Ten Naruto, na nic nezapomněl. Od obrany Konohy až po řešení náhradního velení."
"No to je super, ale taky mohl říct, že tenhle víkend si hodlá hodit mašli." řekl Kiba-san, který se objevil na svém velkém psu Akamarovi. Roztomilý…já ho miluju.
"To už si všechno doručil?" divil se Shikamaru-semsei, když seskočil a postavil se vedle Yusukeho.
"To, co si mi dal, bylo jen na deset minut…přestáváš mít pojem o čase, kamaráde." řekl Kiba-san a máchl rukou v gestu, že to nestálo za řeč.
"Mohli byste to brát jednou vážně?" řekl Neji-sama ale nijak nedal najevo zneklidnění. Mamka se ho držela za ruku, ale jinak působila podobně jako on. Jací to silní lidé.
"No jo, pane morous. Každej se hold uklidňuje jinak." řekl Kiba-san naštvaně a pohlédl někam do dáli. Bylo na něm asi nejvíc poznat, že má strach. Co se týče všech dospělých, abych byla přesná.
"Shikamaru?" zeptal se Neji-sama nezaujatě. Předešlý rozhovor pro něj asi moc velkou cenu neměl. Tázaný se mu chvíli díval do očí, než nahlas znuděně vzdychl.
"Nevím nic podstatného. V dopise se o ničem nezmiňuje."
"Takže to ví jen Sakura, která teď nemá čas a…" pokračoval s klidem Neji-sama.
"Sasuke." přerušil ho Shikamaru-sensei a podíval se koutkem oka po Yusukeho maličkosti.
"Kam sakra zmizel?" zaklel můj malý Uchiha ale v tuhle chvíli mi to nepřipadalo vůbec vtipné. Yusukeho naštvaná otázka neměla moc dobrou odezvu. Kiba-san se ušklíbl a sykl.
"Tss, zdrhat uměl vždycky nejlíp." řekl trpce a bouchl do stěny vedle sebe pěstí. Chtěla jsem se zeptat, co to znamená ale byla jsem předběhnuta.
"Víš moc dobře, že nedokáže stát na jednom místě, když je Naru…" řekla moje mamka a snažila se to říci co nejjemněji. Přesto v jejím tonu bylo poznat, že se jí tyhle řeči vůbec nelibí.
"Jo já vím. Byl by tu k ničemu,…stejně jako teď mi." řekl Kiba-san bezmocně a odešel se sklopenou hlavou, i s doprovodem svého věrného čtyřnohého přítele, pryč z nemocnice.

"Vy tři. Jdeme domů." zavelel po asi půl hodině ticha Neji-san. Já, Nii-chan a Yusuke jsme se na něj zmateně podívali. Bylo jasný, že myslí nás ale…domů?
"Jak to myslíte, Neji-sama?" optal se Yusuke, jehož otázka byla na místě.
"Tak jak to říkám." odpověděl strýček a otočil se k nám zády. Nii-chan se poprvé za celou tuhle situaci uvolnil a trochu se pousmál. Trochu provokativně strčil do Yusukeho, který začínal mít rudou tvář.
"Není mu to asi jasný…popravdě ani mě to nedochází?" řekl Nii-chan nakonec a všichni jsme poslouchali verdikt.
"To mě vůbec nepřekvapuje, Narumi." řekl Neji-sama a nikdo z přítomných se nedokázal ubránit úsměvu. To Nii-chana trochu popudilo. Ale k mému překvapení nic neřekl.
"Požádala jsem Neji-nii-sana, jestli by vás zatím nevzal do našeho domu."
"Myslíš k Hyuugům, Hinata-san?" zeptal se Yusuke a já poznala, že mu to začíná docházet. Mamka se pousmála a udělala krok k němu.
"Ano. Sakura tu bude asi dlouho kvůli Narutovi a já tu zůstávám také. A co se týče tvého táty…"
"Dobrá, je mi to jasný." řekl Yusuke smířeně, jako by mu vadilo přespat u nás. "A co Mayu a Sayuri?"
"O ty nemusíš mít strach. Měli chůvu ale ve chvíli, kdy už musela domů, jsem je osobně doprovodil k Shiuichi do pokojíku. Hanabi je všechny tři hlídá." řekl klidným gentlemanským hlasem Neji-sama.
"To jsem rád. Děkuju." řekl Yusuke a bylo na něm vidět, že si oddechl.
"Není zač. Můžeme?"
"Teď už jsme jen tvoji, Neji-san." řekl Nii-chan a rychlostí zvuku před sebou zdvihl jednu ruku a ukazováčkem nám dal jasný směr. Neji-sama na to nijak nezareagoval a obešel ho se vší galantností a ignorací. Já se rozeběhla za ním a chytla ho za pravou ruku. Yusuke nás doběhl a kráčel vedle strýčkovi levé ruky. Nii-chan tam ještě chvíli zaseknutý stál se smutným pohledem upřeným na pokoj číslo sedmnáct, než zatřepal hlavou a doběhl naší trojici obklopenou gardou strýčkových podřízených.