Trápení boha Lareia

Svět je… kruté místo. Jenže to je jen ten náš svět. Je spousta míst, která nejsou obydlená lidmi. Ať už z téhle planety, či z jiné. A tyto světy jsou krásné. Jejich krása se vám vryje do paměti. Tedy vryla by, kdybyste ta místa mohli vidět.
Ale to mohu pouze já. Protože to já jsem ta místa vytvořil. To já dokážu chodit po tomto vesmíru, kam se mi zachce. To já mohu poprosit jiné bohy, aby mi ukázaly jejich dimenzi. Ale tu krásu si musím nechat pro sebe. Jinak budu svržen do pekel. Do pekel, která jsem já sám navrhl. Do pekel, kde by mě hlídal Ďábel, kterého jsem já stvořil.
A proto jsem sám.
Ostatní bo***é a bohyně mají sami dost práce a tak na mě nemají čas. Není to tak, že já nemám žádnou práci. Jen planet bez lidí si vlastně nemusím všímat. Jsou krásné a nikdo je neničí. Nejsou tam žádní lidé, jako na planetě Faize. Kde likvidují své okolí, jsou sobečtí a snaží se jen zneužívat ostatní. Mohl bych je potrestat, ale oni si vystačí sami. Faize brzy zanikne.

Na Počátku to byla ta nejhezčí planeta, kterou jsem stvořil. Stvořil jsem lidi, aby tam bylo živo a aby si měl kdo užívat tu krásu. A takhle to dopadlo.
Proto jsem jen na tuto planetu dal ta stvoření. Nakonec to byla dobrá volba. Jen tahle podlehne zkáze. Přemýšlel jsem, že až Faize zanikne, že jí stvořím znovu. Aby tu opět zářila v této dimenzi. Ale k čemu, když bych byl jediný, kdo by viděl její krásu?
Ostatní bo***é si všímají jen svých děl. Jsou namyšlení a snaží se být nejlepší. Velmi mi připomínají ta ubohá lidská stvoření. Dokonce i Meliarv. Ta krásná moudrá Meliarv, která je spolu se mnou nejdéle naživu. I z ní se stala namyšlená bohyně, a na mě si už nevzpomene. Ta Meliarv, kterou jsem tak miloval.
A teď už mohu jen čekat, až přijde i můj konec. Jenže na to čekám již příliš dlouho. Už několik milionů let. A pořád si připadám tak mladě. I můj vzhled se zasekl na mých dvaceti pěti letech. Co se mnou nakonec bude? Mám snad být nesmrtelný? Ale proč? Proč, když o to nestojím?
Jsem znavený.
Už nemůžu dál.
A pořád nemůžu zemřít.

Občas mě napadá, jak jsem se mohl vůbec zrodit? Je tu snad ještě někdo, kdo stvořil nás, Bohy, tak jak jsme my stvořili tyto světy? Chtěl bych znát odpověď.
Och, jak já bych jí chtěl vědět! Žádal bych, abych už nemusel žít. Tak sám a tak dlouho. Cožpak je to fér? Čím jsem si to zasloužil? Provedl jsem snad něco, čímž bych si vysloužil tento trest? A pokud ano, tak to napravím. Ať už je to cokoliv!
Jen prostě nechci být sám. A chci poklidně zemřít. Stejně žiju až příliš dlouho. Tak ať už přijde konec…