Třiadevadesát dní (1.)

IKUTO

Ráno jsem se přes své dost drastické přemáhání vstal. Budík vyřvával jak na lesy a já měl chuť tu mechanickou zrůdu rozflákat.
Nevrle jsem sešel po schodech do kuchyně kde na mě už čekali naši.
"Iku, máme pro tebe novinku." usmívala se mamka a já se pokusil o trochu vlídnější pohled. Mám své rodiče rád. Fakt rád, jen prostě někdy trochu cuchaj člověku nervy. Ale já to chápu, děje se to, v každé rodině, ne?
"Uhm?" zahuhlal jsem přes plnou pusu zatímco jsem se pokoušel marně roztáhnout koutky a narvat do sebe ještě kousek opečeného toustu s máslem a marmeládou. Jakmile byla taková snídaně, věděl jsem, že je zle. Naši zastávaj pravidlo: co si neuděláš, nemáš.
Ale, když už jsem ji jednou měl... tak proč si ji neužít?
"Tatínka povýšili!" zaječela nadšeně mamka.

Máma má dost dlouhé vlasy, vlastně až po pás kalhot, černé jako uhel a k tomu modré svítivé oči. Vypadá dobře a chápal jsem proč se do ní taťka zamiloval. Proč se mamka do táty zamilovala jsem naopak nechápal. Je menší postavy, má hnědé prořídlé vlasy a dost zastaralé brýle, za kterými schovává svou nudnou povahu účetního.
"Super..." zahuhlal jsem znova přes pusu jídla. Táta se na mě jen neutrálně zadíval. Moc jsme se nemuseli. Už od mala.

"A protože má teď ve firmě důležitý post, pojede do Itálie na důležitou konferenci. Vždycky jsem si přála vidět Itálii a když si to teď můžeme dovolit, pojedu s ním. Bude to tak jen na tři měsíce. Zvládneš to tu sám, viď Iku?" zubila se na mě nadějně mamka. S povzdechem jsem kývl a nijak se k tomu nevyjadřoval. Tři měsíce sám v tomhle obřím domě? Proč ne?

Mlčky jsem dojedl zatímco mi naši sdělovali další a další podrobnosti jejich cesty a pravidla, které mám až odjedou dodržovat. Ještě se mě jen tak mimochodem zeptali jestli nechci jet taky, ale že by byl problém s internátem. Chodím totiž do chlapecké školy asi kilometr od domova. Zdvořile jsem je odmítl, z Japonska se mi nechtělo.
"No a abys ses tady necítil sám, zlatíčko, našli jsme někoho kdo se o tebe postará." usmála se máma a já ztuhl. Sedmnáct je dost velký věk na to, abych se o sebe uměl postarat ne?!
"Mami..." začal jsem výhružným tónem a ona se jen usmívala.
"Já vím, já vím, ale i tak si můj chlapeček a nenechám tě tu samotného, když ještě nejsi dospělý. Navíc mi volala tvá učitelka matematiky, že ti příliš nejde. Proto tě bude Yoshi doučovat jak budeš potřebovat. Je o čtyři roky starší než ty, takže si určitě budete rozumnět! No, nic. Nám to s tatínkem za chvilku poletí, musíme jet na letiště. Yoshi přijede v devět večer, ubytuj ho v pokoji pro hosty a proveď ho po domě. CHOVEJ SE SLUŠNĚ NEBO UVIDÍŠ! Tak, to je všechno, pa zlatíčko." vlepila mi pusu má ztřeštěná matka a moje tříměsíční mučení začalo.

Zatímco naši už letěli někam do Itálie, já se osprchoval a převlékl do čistých věcí. Sobota je úžasný vynález.
Zatímco jsem spouštěl na počítači jeden horor co mi půjčil Ian - můj soused ve škole - přistěhoval se z Ameriky, nechal jsem si vařit polívku na oběd a pohodlně se usadil. Myšlenky mi zalétaly k neznámému týpkovi jménem Yoshi, který mi bude dělat po tři měsíce chůvu.
Yoshi Suzuki. Yoshi Suzuki. Yoshi Suzuki. Sakra, kde jsem to jméno slyšel?!

Celej den jsem se proflákal a na učení a uklízení domu jsem se vybodl. Ian se asi okolo třetí hodiny stavil, aby jsme si zahráli basketball na place s ostatníma druhákama.
Tedy druhákama na střední...
Ian je vlastně docela v pohodě. Je o patnáct centimetrů menší než já, měří sto sedmdesát centimetrů a je o něco tlustější. Má krátce střižené namodro nabarvené vlasy - dost šílenej, aby to udělal, když zjistil, že pojede do Japonska - a stejně modrý oči. Jde mu japonština a je to nejlepší basketbalista týmu.
"Zdar chlape!" plácnul si s mnou se smíchem a s míčem v podpaždí mě vedl na plac u školy. Je to obrovská, mostrózní budova s železnýma bránama. Samozřejmě jsme se naučili kde je můžeme přelézat a kde nás chytnou. Už třikrát mě za to zatkli. Další z rozporů s mým otčíkem.
"Hej, Iku! Ikuto! Dávej pozor! V pravo!" zařval na mě Yano. Jeden z mých spolužáků, jen z jiné třídy.
"NO! JO!" odsekával jsem hlasitě a přebral Ianovi míč a hodil koš. Vypnul jsem přemýšlení a soustředil se na hru.

"Tak co jinak novýho?" zavrčel na mě Ian, zatímco usrkával z plechovky piva. Seděli jsme u pobřeží a hleděli na skupinku holek co se ráchaly v ledové vodě. Nechápal jsem je, já už bych zmrznul.
"Naši dneska odletěli na tři měsíce." pokrčil jsem rameny a usrkl ze své plechovky.
"Vááážně? Budeeee P-A-Ř-B-A?!" zařval nadšeně a já ho jen pobaveně sledoval a kroutil hlavou. Ten chlap byl jednoznačnej pařmen.
"Nebude. Mám novou chůvu jménem Yoshi." zabručel jsem jako medvěd a znechuceně vypil zbytek plechovky.
"Yoshi? Třeba bude hezky zakulacená." přemýšlel nahlas I.
"To už spíš bude mít vypracovanej hrudník a v noci vzpírat činky." odfrkl jsem.
Vytřeštil na mě oči.
"Počkej, moje sladká Yoshi je CHLAP? CHLAP?!"
"Yup."
"Áh. Teď si mi zlomil srdce."
"Mám ti ho pofoukat?"
"Běž ode mě, ty úchyláku." odstrkoval mě Ian zatímco já se s cukajícími koutky natahoval k jeho srdci. Pak jsem to nevydržel vybuchl smíchy a plechovku v ruce rozmačkal až zbytek piva, který už nešel vypít vystříkl a oba nás pokecal.
"Stav se, třeba se do mýho cukrlatýho Yoshiho zamiluješ. Má přijet v devět. Musim." zvedl jsem ruku na pozdrav a pak seskočil ze zídky pro plavčíky a odcházel po pláži pryč.
Ian za mnou ještě cosi volal ve smyslu, že mi ho hodlá přebrat, ale já už byl příliš daleko.

Cesta domů ubíhala rychleji než jsem si myslel. I tak, když jsem obýval domovní branku a koukal na hodinky bylo devět dvacet.
"Sakra." zaskučel jsem a vzhlédl.
"Jo, sakra." zamračil se na mě blonďatej chlap v luxusním, drahém obleku.
"Eh, pardon... Já zapomněl jsem na čas." zakoktal jsem se a nechápal proč. Tohle se mi nikdy nestávalo. Ale jak mě probodávaly ty oříškové oči tak se něco ve mě divně svíralo. Sakra co se to děje?
"Jo, to jsem si všiml. Tak otevřeš mi konečně nebo tu budeme stát věčně?" povzdechl si Yoshi. V duchu jsem se otřepal a ten divnej trans přesel. Co si to dovoluje?!

"Hele, tak promiň, jasný? Já se o chůvičku nežádal. Umim se o sebe postarat sám. Můžu si chodit kdy chci." zavrčel jsem a uraženě prošel kolem něho a odemkl. Dveře jsem nechal dokořán a pokračoval dál po schodišti otevřít mu pokoj a pak vymyslet plán jak se ho nadobro zbavit. I když zbavit se tak hez- co?! Já chtěl říct HEZKÝHO? Ne! Nechtěl! Blbost! Dost! Pryč! Blbnu!
Než jsem došel nakonec schodů, slyšel jsem prásknutí dveří a zvednutí kufru.

"Abys mi rozumněl. Nejmenuju se Chůvička, ale Yoshi a pro tebe pan Suzuki. A vzhledem k tomu, že jsem slíbil tvý mámě, že na tebe dohlídnu tak se ke mě budeš chovat slušně. Nejsem nějakej tvůj přitloublej kamarád. Jsem tvůj spolubydlící a doučovatel, odteď budeš poslouchat mě!" slyšel jsem jeho hlas rozhléhající se po hale.
...Hm, to určitě... pomyslel jsem si a nechal ho ať si myslí co chce a pokračoval dál.
Rychle mě dostihnul, pustil kufr a chytl mě za paži:
"Rozuměls mi předtím?"
"Ne." zazubil jsem se na něj provokativně a nechal vyznít všechnu mou počáteční averzi vůči němu. Chová se jak nějakej pan Vzorňáček a Dokonalej! Jakoby mu patřil celej svět!
"Hmmm." zadival se mi do očí. Ty jeho oříškový oči.
"Hm?" vydechl jsem omámeně.
"Pak tě asi budu muset naučit co je to respekt." pustil mě.
"Kde mám pokoj?"

Tentokrát okolo mě prošel on. Díval jsem se za jeho ladnou postavou a souměrnými rysy. Kufr, který musel vážit hodně nesl jakoby nic a mě naprosto ignoroval. Vše ve mě vřelo a ten divnej svíravej pocit ve mě zase propukl. Všiml jsem si jeho delších blonďatých vlasů. Měl je tak po konec krku.
Zarazil jsem se nad čím to přemýšlím a pokusil se pomalu rozejít za ním. Jenže mi to tak moc nešlo.

YOSHI

Od jeho mámy jsem slyšel, že je to typický pubertální kluk. Párkrát měl pletky se zákonem, nic vážného, je průbojný, arogantní, ale že se učí dobře a když chce umí s lidmi vyjít. Omotat si je okolo prstu.
První pohled na něj a já věděl co tím myslela. Kdyby jen trošku chtěl, každý by mu padl k nohám.

Měl sestříhané černé vlasy, uhlovitě černé, stejně jako jeho máma. Nemohl je mít do culíku, ani neměl vojenský sestřih. Byl to typický rozcuch. Z nepřístupně vypadajícího obličeje na mě hleděli dvě modré, průzračné hvězdy. Nos měl souměrný k ostatním rysům. A co mě skutečně zarazilo byly smyslně vykrojená ústa světlé barvy. Měl je akorát. Nepříliš tenké, nepříliš plné. Každý by kvůli těmto ústům vraždil.

Jenže kdykoli jsem vzhlédl k jeho očím viděl jsem tam jen nechuť a chuť mě vykopat pryč. I celý jeho postoj o tom nasvědčoval. Po tom co jsme se počátečně oťukaly mi otevřel dveře, s nechutí vysvětlil kde co najdu a zmizel do svého pokoje.

Najednou jsem nevěděl jestli bylo moudré vzít takovou zodpovědnost za toho sedmnáctiletého kluka. Jestli to bude dobré žít s ním po tři měsíce v jednom domě, chodit s ním do stejné školy. Totiž - měl jsem místo jeho nového učitele matematiky na internátní škole. To on pravděpodobně ještě nevěděl, dohodli jsme se s jeho matkou, že se to dozví až když mu to řeknu. Kdyby to věděl od začátku, pravděpodobně by si vydupal, že mě doma nechce.

Slyšel jsem od minulé profesorky dost. Má na matematiku talent, mohl by si vést dobře, jen je líný cokoli dělat. Přemýšlel jsem jak ho napravím a jaké to všechno bude. Ale v hlavě se mi pořád zobrazovali jeho modré kukadla a ty rty...

"Nech toho! Je to jenom kluk!" zamumlal jsem si pro sebe zatímco jsem věšel obleky do skříně.
"Jestli chceš jídlo, musíš si ho udělat. V ledničce je nějaké maso a zelenina." zakřičel na mě z nějaké místnosti v domu a já pod jeho hlasem ztuhl. Byla v něm znát nechuť a odstup.
"Nechceš udělat večeři?" zakřičel jsem na zpátek a zatím se rychle vysvlékl a převlékl se do pohodlných tepláků a trika. Většinu věcí jsem vybalil, zbytek udělám jindy.

Ještě jsem sáhl do kapsi pro gumičku a svázal si vlasy. Bylo to tak pohodlnější. Neodpovídal a tak jsem šel opatrně do kuchyně.
Stál tam u sporáku, na sobě zástěru a na pánvi smažil nějakou zeleninu. Vychutnával jsem si pohled na něj. Když neměl v obličeji ten odporný tvrdý výraz vypadal tak.. tak... k nakousnutí.
Odkašlal jsem si a on roztomile nadskočil asi tři metry do vzduchu. Nezaječel. Ale měl k tomu blízko. To bylo ještě roztomilejší a když na mě upřel svůj nesouhlasný, vražedný pohled měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.

"Mohl bys na sebe příště upozornit!"
"Ale já si odkašlal." bránil jsem se.
"Jo. Příště na sebe upozorni jinak."
"Ty mi nebudeš rozkazovat. Zvykej si." usmál jsem se na něj přesladce a s uspokojením sledoval jeho zaražený pohled.
"Já jsem ten kdo tu bydlí." zavrčel.
"Jistě. A já jsem ten kdo za tebe má zodpovědnost zatímco tu budeš bydlet. Chceš, abych to dodělal? Bude i pro mě?" odvětil jsem s klidem.
"Ne!" okřikl mě naštvaně.
"Ne - nedodělávej to nebo ne - nezbude?"
"Obojí!"
"Dobrá." pokrčil jsem rameny a vydal se k ledničce. Vyndal jsem z ní plátek kuřecího masa, pracně našel prkýnko, maso nakrájel na kostičky a jakmile si svou zeleninu odsunul naštvaně stranou, hodil jsem maso na pánvičku a osmahnul ho. Sledoval jsem jeho chtivý pohled a naštvané pohledy na lehce připálenou zeleninu. Vyndal jsem z plastové nádobky dva kousky pečiva a na dva talíře rozdělil maso.

"Já se umím podělit. Příště až budeš něco chtít, stačí slušně požádat a ne mžourat do talíře. Vařit tě taky můžu naučit." prohodil jsem a výmluvně se podíval na jeho spálenou zeleninu.
Totálně jsem ho vykolejoval a štval. Bavilo mne to. Vzal si vidličku, ale jídlo si nevzal. Nabodl plátek přismahlé mrkve a předváděl mi jak umí poslušně kousat. Docela přitažlivé.
Mlčky jsem mu odsunul talíř, sám už mírně namíchnutý tím jeho arogantním postojem - já tu budu pán a zeleninu vysypal do koše.

"Hej! Moje večeře!" křičel na mě a prudce vstal z barové židličky.
"Tady je tvoje večeře." odpověděl jsem mu ledovým klidem a posunul jeho směrem talíř s masem a pečivem. S dodatkem:
"Pokud tak lpíš na zdravé výživě v ledničce je ještě nějaká okurka, kterou můžeš přikusovat. Ale ty spáleniny jíst nebudeš."
"Co si to dovoluješ?!"
"Co si to dovolujete, zaprvé a zadruhé se ti dovoluju dát jedlou stravu. Pro dnešek ti tvé chování odpustím, protože chápu, že to může být nepříjemné mít najednou nějakého vychovatele. Příště se, ale budeš chovat slušně nebo tě budu muset přenaučit jak se chovat."
"Pche."
Natáhl jsem se přes linku a s klidným žvýkáním mu vlepil pohlavek. Šokovaně na mě zíral.
"Tohle se pravděpodobně bude stávat často jestli se něco neunaučíš. Dobrou chuť. Pak po sobě umyj, vyčisti si zuby a běž spát. Zítra vstáváme v sedm a probereme všechny různé věci ohledně mého pobytu tady."
"Ani mě nehne!"
Další pohlavek. Trochu mě to mrzelo, ale skutečně se začal chovat jak fracek.
"V šest tady ráno."
"Říkals v sedm!"
Další pohlavek.
"Za co s*kra?!"
Další pohlavek.
"Ty ****!" natáhl jsem se pro další pohlavek, ale mou ruku tentokrát vzbouřeně chytil a zlostně mi ji srazil k tělu. S povzdechem jsem přešel od linky a mluvil:
"Pohlavek za to, žes mne neoslovila ŘÍKAL JSTE, další pohlavek za to s*kra a nyní," vyškubl jsem se ze sevření a vlepil mu obyčejnou výchovnou facku: "za to co si to celkově dovoluješ. Tak já se jdu koukat na televizi. Ty to dojez, umyj, ukliď a běž spát jak jsem řekl."
Vzal jsem svůj talíř a odešel směrem, kterým jsem myslel, že byl obývací pokoj. Věděl jsem, že jsem to přehnal, ale jako první lekce to nebylo špatné.