SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Two Weeks - Den 3.

Hiroomi se vyhrabal ze spacáku a nevraživě se zadíval na displej mobilu. Čtvrt na osm. Znechuceně zasténal a převrátil se na záda, což nebyl zrovna dobrý nápad, protože se překulil na jednu ze zatoulaných šišek, na nichž byl jeho stan postavený. Zaúpěl bolestí a pomalu se posadil. Takashi vedle něj něco zamručel do svého polštáře a přetočil se na druhý bok, byl ale moc unavený na to, aby ho Hiroomiho tiché nadávání probudilo.
Promnul si oči a proplazil se do přední části stanu, kde měl kufr. Po chvíli usilovného zápasu se mu podařilo nacpat se do kapsáčů z předchozího dne. Tentokrát si ale natáhl bílé triko a tmavě modrou mikinu. Spěšně se vymotal ze stanu, aby si stihl vyčistit zuby a zlidštit se, než půjde probudit své milované svěřence.


Začátek třetího dne měl oproti předchozímu ránu jednu výhodu a to, že se Hiroomi alespoň trochu vyspal. Sice pořád spal na podkladu, který se hodil na masáž, ne ovšem na pohodlný spánek a veškeré zvířectvo v okruhu několika kilometrů pělo ódy na krásu přírody v nekřesťanské ranní hodiny, tentokrát ale nepodcenil teploty a spal v mikině a dlouhých kalhotách.
To ovšem neznamenalo, že se vyspal do růžova. To ostatně podotkla i Kuriri, sotva se sešli před chatkami, kde sídlil pátý oddíl.
Po chvíli se přišourala i Kyouko, která zívala, divže si neroztrhla pusu.
„Dobré ráno,“ zamumlala a projela si dlouhou ofinu prsty, protože podle všeho vzdala snahu se nějak učesat.
„Vy teda vypadáte,“ zavrtěla hlavou Kuriri. „Místo praktikantů mám živoucí mrtvoly. Takhle chcete budit děti? To pro ně teda bude motivace.“
„Nech toho, Kuriri. Ta zatracená porada skončila ve dvě. Je půl osmý. Spočítej si to, ale jsem si jistá, že osm hodin kvalitního spánku tam nenajdeš,“ zívla znovu Kyouko. Hiroomi její řeč potvrdil souhlasným přikyvováním a přitom se pokoušel zavázat si šátek okolo krku. Nakonec vzdal snahy udělat nějaký elegantní uzlík a zamotal na šátku prostou mašličku.
„Nevím, na co si stěžujete. Já spala stejně dlouho jako vy a jsem v pohodě,“ potřásla Kuriri hlavou a založila si ruce v bok. Hiroomi a Kyouko si vyměnili pohled sdíleného utrpení. Nakonec se ovšem oba dva probudili natolik, aby každý mohl vklopýtat do jedné chatky, aby vzbudil její obyvatele. Na Hiroomiho vyšla chatka s číslem třináct.
„Vstávačka,“ houkl, sotva rozrazil dveře. Odpovědí mu bylo čtyřhlasné zaskučení.
„No tak, pohyb. Za chvíli mají být lidi v kuchyni, aby pomohli se snídaní, další mají jít pomoct ke králíkárnám a někdo musí na bránu.“ Hiroomi přešel k oknu, otevřel ho dokořán a po chvíli zápasení s dvěma zrezivělými zástrčkami se mu podařilo otevřít i okenice, které rozrazil s takovým elánem, až udeřily o vnější stěny chatky.
„Králíkárny? Kdo si ksakru vymyslel, že tady budou králíci? Proč potřebujeme králíky? Tohle je snad letní tábor a ne… pohádka od disneyho!“ zabrblala deka, v jejíchž hlubinách byl s velkou pravděpodobností Bongo.
Hiroomi si povzdechl a i když v duchu nemohl než souhlasit, navenek se musel tvářit jako energický praktikant plný chuti do nového dne, který myslí i na něco jiného, než na skutečnost, že by si rád dal dalších osm hodin spánku.
„To říká někdo, kdo má přezdívku, která zní skoro jako jméno některého Sněhurčina trpaslíka,“ zahučel ze spodní postele Gunji a učinil první pokus vysoukat se zpod deky.
„Sklapni, můžu za to snad já?“ Hiroomi vzhlédl, aby zahlédl, jak se zpod polštáře vynořila Bongova rozcuchaná hlava s očima jako čerstvě narozené kotě. Se zaúpěním se protáhl a po čtyřech se začal sunout k žebříku palandy.
„No chlapci, já vás tady nechám vašemu osudu a za deset minut ať jste před jídelnou,“ řekl Hiroomi a z chatky zase vycouval. Chvíli postával na trávníku, přičemž k němu doléhalo mnohohlasné sténání pomalu se budících dětí, než se rozhodl, že aby k něčemu byl, půjde sobě a svým kolegyním ve zbrani udělat do klubovny čaj.
O deset minut později sešel k jídelně, hrnek čerstvého čaje v pravé ruce, zatímco levačku měl zaraženou hluboko do kapsy mikiny. Čmeláčci postávali na plácku vysypaném štěrkem a vypadalo to, že brzy usnou ve stoje. Byl by je skoro litoval, kdyby mu to nedělalo jistou škodolibou radost.
Kuriri mezitím rozdělovala úkoly. „Ouky douky, takže, první na hlídku půjdou Ryuunosuke a Kentarou. V deset se pak vystřídáte s Rin a Jo. Co se týče vás ostatních: Ke králíkárnám půjde Michiko, Akira a Bongo. Chiku půjde obstarat jeden Hanazawa, je mi jedno který, a Gunji. Vy ostatní do kuchyně nebo připravovat jídelnu.“
Hiroomi se nechápavě zamračil. „Chiku? Kdo to je?“ zeptal se Kyouko.
„Chika? To je koza.“
„Koza?“ podivil se Hiroomi. „Jakože…“
„Jakože koza. Majitel Kawatan si jí kdysi pořídil a když ho přestala bavit, dal jí sem, prý aby děti poznaly různá zvířátka. Takže teď se tu o ní musíme starat. Má místečko tamhle vzadu u dílny.“ Mávla rukou k budově mezi jídelnou a umývárnami.
„Aha,“ přikývl pomalu Hiroomi, „Chika, jasně. Asi už mě nic nepřekvapí. Ještě nějaká zvířata o kterých bych měl vědět?“
Kyouko se na okamžik zamyslela. „No… morčata, králící, Chika, sovy ve voliéře vedle klubovny, ty už jsi určitě viděl… a pak Mňamka, to je kočka majitelů, která se tu občas toulá a Karamelka, to je zase pes.“
„Majitelé tady bydlí?“
„Mají byt na kuchyní, ale věčně někde něco zařizují, takže s nimi do kontaktu asi nepřijdeš.“
Mezitím se k nim otočila Kuriri. „Kyouko, mohla bys dohlédnout na ty poděsy u zvířat. Hiroomi, ty jdi do kuchyně, ano?“
Oba dva chabě přikývli a šli si po své práci.

„Víš, že se říká, že láska prochází žaludkem?“
Hiroomi vzhlédl od várnice s čerstvým čajem, kterou se marně pokoušel zavřít a uviděl Rena, který se lokty opíral o parapet okna, kterým se vydávalo jídlo. K Hiroomiho zlosti zase vypadal, že se vyspal do růžova, jak si tak ležérně podpíral bradu dlaní, na sobě černé triko s dlouhými rukávy a výstřihem do V.
„Jak bych měl s touhle informací naložit?“ zeptal se Hiroomi a vítězně se zasmál, když se mu konečně podařilo zaklapnout poslední páku na várnici s čajem.
„Já jen… tak abys věděl?“ pokrčil rameny Ren, zatímco kuchařka opodál mazala další várku rohlíků, pro Renův oddíl, na který čekal.
„Že bych se někoho pokusil sbalit na rohlík s medovým máslem?“ povytáhl obočí Hiroomi a povytáhl si rukávy mikiny.
„Zkusit to můžeš,“ zaculil se Ren.
Hiroomi pohoršeně mlaskl. „Ještě si to promyslím a ty mi zatím můžeš pomoct s tímhle,“ kývl směrem k várnici, kterou právě zavřel. Ren si povzdechl, ale stejně se narovnal a zmizel Hiroomimu ze zorného pole. Za okamžik se vynořil ve dveřích kuchyně a chytil várnici za jedno držadlo. Hiroomi se rychle chopil druhého a společnými silami odtáhli várnici do jídelny, kde obyčejně stávala.
Když bezpečně stála na stole, Ren se vrátil k okénku pro tác s přídavkem pro svůj oddíl, zatímco Hiroomi si urovnával mikinu.
„Dneska jsi přešel do barev našeho týmu?“ zeptal se Ren, když se k němu Hiroomi připojil a společně zamířili ke svým oddílům. Hiroomi se nejdřív nechápavě zamračil, než mu došlo, že Ren mluví o barvě jeho mikiny. Pokrčil rameny.
„Ále, tak nějak mi přišla pod ruku.“
„Nezapírej, Hiroomi, určitě to je podprahový signál od tvého podvědomí.“
Hiroomi si odfrkl a ukradl Renovi z tácu jeden rohlík. „To bych teda chtěl vědět jaký signál.“
Ren se rozesmál a odložil tác na stůl šestého oddílu, kde se po něm vrhla kopa hladových táborníků. Yoshiaki jen tak tak stihl ukořistit jeden i pro sebe.
„Jaký signál… no… jaký signál by to tak mohl být…“ Ren si promnul bradu a přejel Hiroomiho pohledem, který, jak Hiroomi doufal, hodnotil jen mikinu a ne i ten zbytek pod ní. „Vzhledem k tomu, že je to úplně stejný odstín jako je naše oddílová barva…“
„Zaprvé, nemá. Zadruhé, i kdyby, pořád to neznamená, že moje podvědomí se mi snaží něco sdělit.“
Ren protočil oči a rukama si sjel za krk, aby rozvázal svůj oddílový šátek. „Není to stejná barva? To bych netvrdil.“ Stáhl si šátek z krku a podržel ho u Hiroomiho hrudi. „Je to nachlup stejný odstín a nezkoušej se hádat.“
Hiroomi ale na hádání neměl ani pomyšlení, protože velice nevybíravě zíral na Renův krk. Až po několika vteřinách si uvědomil, co dělá, rychle uhnul pohledem a ukousl si další sousto rohlíku. „Fajn, možná je to stejná barva, ale jak jsem řekl, nic to neznamená. Prostě mám modrou mikinu. Tečka.“
Ren se vítězoslavně usmál a chystal si uvázat šátek zpátky, když si to na poslední chvíli rozmyslel a místo okolo krku si ho omotal okolo zápěstí.
„Co tady řešíte?“ ozvala se Kyouko, která se zničehonic objevila Renovi za zády. Z ofiny ji trčelo stéblo slámy, Ren se proto natáhl, aby ho vytáhl.
„Ále,“ mávl Hiroomi rukou a strčil si do pusy poslední kousek rohlíku, „Ren se mě jen snaží přesvědčit, že to, že jsem si vzal modrou mikinu, je vlastně známkou toho, že se s ním chci podvědomě vyspat.“
Několik nejblíže sedících lidí se při těch slovech překvapeně otočilo.
Ren zvedl ruce v obranném gestu. „Takhle doslova jsem to neřekl.“
„Naznačil jsi to dost jasně.“ Hiroomi se usmál způsobem, který jeho spolužáky dost vyváděl z míry, protože ačkoliv jeho rty se usmívaly, v očích se mu zračila vražda.
„Dobře, přiznávám, naznačil,“ souhlasil nakonec Ren, který si z onoho vražedného úsměvu nic nedělal a vzal Hiroomiho okolo ramen, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Hádám, že odpověď zní ne?“ zeptal se s napůl hranou nadějí.
„Hádáš správně,“ přikývl pomalu Hiroomi a snažil se tíhu Renovi ruky na svém rameni ignorovat.
„Budu na tom ještě muset zapracovat.“
„Tak se zdá, že Ren si letos našel vlastní etapovou hru,“ poznamenal Yoshiaki s plnou pusou rohlíku a natáhl se pro další z tácu pátého oddílu, za což ho Kuriri pleskla přes ruku a odsunula tác dál od něj. Hiroomi se při té poznámce nejistě zahleděl na Kyouko, kterou bral jako jednu z mála těch, kteří by mohli stát na jeho straně. Ta se jen potutelně zaculila a pokrčila rameny.
„Tu etapovku jsme si s Hiroomim už vyříkali, viď?“ Ren se k Hiromimu otočil a ten musel hlavu otočit na druhou stranu, protože Renova tvář byla prostě moc blízko a to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Jak vyříkali?“ ozvala se Chizuru z druhé strany a Hiroomi si uvědomoval, že pozornost většiny starších táborníků je upřená k nim.
Ren už chtěl Chizuru odpovědět, když mu Hiroomi zabořil loket do boku takovou silou, že ho musel chtě nechtě pustit. Ren se zlomil v pase a chytil se desky stolu pátého oddílu. U stolu nejstarších dvou oddílů to pobaveně zašumělo.
„Takhle jsme si to vyříkali,“ usmál se znovu Hiroomi a nonšalantně si urovnal kapucu mikiny, jako kdyby mu ji Ren pomuchlal.
Ren něco zakňučel, hlavu stále skloněnou. Hiroomi zavrtěl hlavou a založil si ruce hrudi. Ren opatrně vzhlédl a upřel na Hiroomiho modré oči. Hiroomiho zarazilo, že se navzdory bolestnému pohledu usmívá. A ještě víc ho zarazilo, že ten úsměv ihned poznal, i když Rena znal tři dny. Byl to ten jeho úsměv S tebou bude ještě zábava a nějaké mojí masochistické stránce se to strašlivě zamlouvá.

Po snídani měl služební oddíl za úkol uklidit jídelnu a umýt nádobí od snídaně, než se mohl vrhnout na dopolední program, který měli k Hiroomiho nevelkému překvapení, společný s šestým oddílem. Jako dva nejstarší oddíly dostali za úkol připravit dřevo na večerní táborák, což Hiroomi bral jako vykořisťování, zatímco děti to braly jako ohromnou zábavu.
„Ne, myslím to vážně, proč to máme dělat my?“ zeptal se Hiroomi a opatrně poposunul pilu, kterou měl pověšenou na rameni. Kovbojka a Ryuunosuke se tak dlouho hádali, kdo ji ponese, až to nakonec vzdal a rozhodl se ji vzít sám.
„Protože jsme nejlepší, nejstarší a jedenáctileté děti a ostré předměty nejsou ta nejlepší kombinace,“ usmál se Ren, který šel na konci skupinky jejich smíchaných oddílů, s ním a Rogerem. Ten sice patřil ke čtvrtému, ale vzhledem k tomu, že měl metr osmdesát a vypadal, že dřeva unese víc než čtrnáctiletá holka, byl vyslán s nimi.
„To je sice pěkné, ale my se s tím budeme dělat celé dopoledne,“ odfrkl si Hiroomi. Ren pohoršeně mlaskl. „Hiroomi, ty jsi hroznej pesimista.“
„To je dost dobře možný,“ přikývl Hiroomi cynicky a odbočil z hlavní cesty na svah, aby se vyškrábal za zbytkem oddílu, který už byl skoro nahoře. „Tvrdí mi to dost lidi.“
Nastalo několika minutové ticho, kdy se jen s tichým hekáním drápali po svahu až k místu, odkud měli do tábora nanosit dřevo. Kuriri už mezitím rozdělovala úkoly. Holky se měly věnovat sběru roští a menších větví, kluci si měli vzít na starost ty větší a pokud se udatným vedoucím podaří naporcovat i nějaký strom, tak i ony špalíčky.
Hiroomi složil z ramene pilu a odhodil ji na zem hned vedle sekyry, kterou nesl Roger.
„Tak mě napadá…“ zamyslel se nahlas Hiroomi a založil si ruce na hrudi. „Vážně bychom tě měli nechat přiblížit se k něčemu ostřejšímu než je lžíce?“
Renovi jakoby úsměv zamrzl na tváři. „Cože?“ Hiroomi si nemohl nevšimnout, jak se poblíž stojící začali uculovat a tak jen pokrčil rameny a zagestikuloval si dlaní okolo obličeje. „Však víš. S tvojí šikovností. Nosem o ohradu je jedna věc, to spraví sáček ledu, ale s uříznutými prsty to tak snadno nepůjde.“
Yoshiaki se uchechtl a sklonil se pro pilu. „Má pravdu.“ Namířil pilou na Rena. „Budeš se od všeho ostrého držet hezky dál a budeš pomáhat tahat větší kusy dolů do tábora, rozuměls?“
Ren už se chystal něco namítnout, nakonec si to ale rozmyslel a zamračil se na Hiroomiho. Ten se sladce usmál a poplácal ho po lokti.
„Tos udělal naschvál,“ obvinil ho Ren.
Hiroomi se na okamžik zamyslel, než pomalu přikývl, otočil se a vyrazil mezi nízké smrčky, aby se sám nějak zapojil a nasbíral nějaké dřevo. Ren nečekal a vyběhl za ním. „To ti tak moc záleží na tom, aby mi zůstaly všechny prsty, nebo jsi mě jen chtěl mít za každou cenu u sebe?“ dodal, jak zase chytil nit neustálého okatého flirtování. Hiroomi protočil oči.
„Možná jsem si jen vážně nechtěl zkoušet první pomoc, protože ačkoliv kurz mám, ještě nejsem připravený na uřezané údy a stříkající krev.“
Ren si zastrčil ruce do kapes a zaculil se. „Jen se přiznej, bojíš se, aby se mi něco nestalo.“
„To se tady bojí asi všichni,“ ušklíbl se Hiroomi a sklonil se pro několik větví. „Víš, jen málokomu bys rád mával skrz okénko sanitky.“
„Ále, už jsem přežil horší věci. Vždyť jsi to včera slyšel. Jsem jako kočka. Devět životů.“
„Podle toho, co jsem slyšel by to mělo být spíš devadesát.“ Hiroomi vzal za jeden klacek, jen aby zjistil, že je to ve skutečnosti malý suchý stromek, takže si div nevytrhl ramena z kloubů, když ucítil nečekaný odpor. Zapotácel se, ale udržel se na nohou.
Ren se uchechtl, založil si paže na hrudi a opřel se o kmen stromu.
Hiroomi se na něj otočil. „To tady budeš jen tak postávat a koukat?“ zeptal se podrážděně a odhrnul si několik pramenů dvojbarevných vlasů z čela. Ren se zatvářil, jako kdyby o tom chvíli přemýšlel, než pokrčil rameny. „Možná.“
„Lemro,“ zavrtěl hlavou Hiroomi a snažil se zabránit vlastním očím, aby klouzaly k Renově klíční kosti.
„Jen šetřím energií. A být tebou, dělám to samé.“
„Proč?“
„Protože dneska je oheň. Potom je porada. A protože váš oddíl má dneska službu, jeden vedoucí bude muset být vzhůru a pro všechny případy sedět v klubovně. Takže se s Kuriri a Kyo budete střídat. Předem ti říkám, že dneska se moc nevyspíš.“
„Jako kdybych se předešlé dva dny vyspal,“ řekl Hiroomi poraženě a naložil si do náruče další větve.
„Věř mi. Brzo to přijde.“
„Co?“
„Zlom. Kdy ti v jeden okamžik dojde, že jsi najednou hrozně unavený a že se toho nejde zbavit. A to pak budeš usínat ve stoje, vsedě. Potom ti i šlofík na štěrku přijde jako boží dar. Na nějaké šišky pod stanem, zimu nebo ptáky zpívající ve čtyři hodiny ráno si ani nevzpomeneš.“
Hiroomi si povzdechl. „Jo, ty umíš člověka uklidnit.“
„I když se říká, že když spíš vedle někoho, je to lepší,“ usmál se Ren a sám se sehnul pro několik klacků. Hiroomi povytáhl obočí.
„Však jo. Mám stan s Takashim, pamatuješ?“
„I když k tomu se asi v noci nepřitulíš, že?“
„O tulení nebyla řeč.“
Ren se zastavil přímo naproti Hiroomimu, takže je dělila jen náruč dřeva. Chvíli mu jen se zájmem hleděl do tváře, než se znovu usmál. On byl Ren vůbec takový usměvavý typ, alespoň to tak Hiroomimu přišlo. „Zkouším ti tu dělat návrhy, tak se netvař, že jsi to nepochopil.“
„Tak se tvářím?“ podivil se Hiroomi. „Takhle já se tvářím pořád. Můj výraz totálního nezájmu.“
„Jen se snažíš zranit moje city, viď?“
Hiroomi protočil oči, otočil se na podpatku a vyrazil zase zpátky k místu, kde nechali ostatní. Snažil se nepřerazit o náruč plnou dřeva, přes kterou skoro ani neviděl na zem. Slyšel, že Ren se s hlasitým praskáním větví dere skrz porost za ním.
„Hele, Rene, tohle hodláš dělat celých čtrnáct dní?“ ozval se Hiroomi náhle a ohlédl se.
„Co myslíš?“ Ren se právě pokoušel vymotat si mikinu ze změti větviček, do kterého se mu zachytila.
„Tohle… flirtování. Myslím… celé tohle.“
Ren se přestal prát s převislou větví napůl uschlého smrku a poposunul si brýle výš na nos. Chvíli Hiroomiho pozoroval, než naklonil hlavu na stranu a po tváři se mu zase rozlil ten samolibý úsměv. „Řekl jsem ti to hned tu první noc, ne?“
Hiroomi se zamračil. „Nedělej si ze mě srandu, já…“
„O takových věcech nežertuju.“
Rudovlasý praktikant si odfrkl, potřásl hlavou a znovu se s praskotem klacíků pustil směrem, kde měl být zbytek jejich oddílů. Netrvalo dlouho a mezi stromy se objevily první postavy sbírající dřevo.
Yoshiaki a Roger byly zrovna uprostřed porcování stromu, který porazili. Kyouko byla zřejmě na sběru, zatímco Kuriri seděla na pařezu a tvářila se, že je hrozně zaměstnaná. Náhodné skupinky dětí se trousily sem a tam, jak postupně nosily klestí i silnější větve zpátky do tábora.
„Povedlo se ti ho ohlídat, aby si nic neudělal?“ zeptala se Kuriri, když si Hiroomiho všimla.
„Zlomil mi srdce,“ zavolal Ren ublíženě a přeskočil padlý kmen. Bylo by to o dost elegantnější, kdyby neuklouzl na mechu a nemusel se rychle chytit nízké větve blízkého stromu. Hiroomi nad ním protočil oči.
„Jdu zpátky tam odnést tohle, hned se zase vrátím,“ kývl směrem k hromádce větví, kterou svíral v náručí. Tupé konce větví se mu přes mikinu zarývaly do hrudi, což nebylo zrovna pohodlné.
Kuriri kývla na souhlas a tak se Hiroomi připojil k Akirovi a Hanazawovým, kteří mířili zpátky do tábora.

Nakonec tu cestu absolvoval šestkrát. Když se vracel naposledy, táhl s Kyouko kus kmene. Když se jim konečně povedlo ho přivláčet až k ohništi, které bylo mezi jídelnou a první chatkou, zhroutili se na lavičku stojící opodál a svorně si oddechli. Hiroomi byl zpocený, poškrábaný od větviček a celý lepkavý od smůly.
„Už se tak moc se dneska těším do sprchy,“ zamumlal Hiroomi a rozvázal rukávy mikiny, kterou měl omotanou okolo pasu. Sprchy byly na táboře výsadní záležitostí. Děti se sprchovali jednou za dva nebo tři dny a ani vedoucí se nemohli vykoupat, kdy se jim zachtělo, i když měli k dispozici sprchu na marodce. Tam byl ovšem bojler, stejně jako ve společných sprchách, což znamenalo, že teplou vodou se nesmělo plýtvat.
Oba si hlasitě povzdechli a zahleděli se na hromadu dřeva, která ležela vedle ohniště. „Bude se z toho muset postavit ještě hranice,“ podotkla Kyouko.
„Hm.“
„Necháme to na silných mužích šestého oddílu, co říkáš?“ nadhodila Kyouko a když si všimla Hiroomiho napůl uraženého pohledu, zvedla ruce v obranném gestu. „Ne, že ty bys samozřejmě nebyl silný muž, ale proč dělat práci, kterou můžeme hodit na někoho jiného.“
„Zachránilas to na poslední chvíli.“
„To já tak mívám ve zvyku.“
Hiroomi si pobaveně odfrkl. „Alespoň se bude na co dívat,“ řekl, pohodlněji se uvelebil na lavičce a zahleděl se k hromadě dřeva, kde se zrovna Yoshiaki a Roger dohadovali, jak začnou se stavbou hranice. Kyouko se překvapeně napřímila a otočila se k Hiroomimu s nadšeným výrazem ve tváři.
„Co je?“ zeptal se nechápavě.
„Nic… jen… víš, můj brácha i Shirogane si uvědomili, jak to s nimi je až když se pomalu začali dávat dohromady a od té doby jsou spolu, takže jsem nikdy nezažila takové to Pojďme spolu hodnotit kluky. Jistě, pořád je tu Myuurin a Shimeji od nás z divadla, ale ti jsou taky jak hrdličky, takže to se nepočítá.“ Pokrčila rameny. „Já vím, že je to takové nechutné klišé, jakože kamarád je gay, automaticky spolu budeme řešit kluky, ale…“ pomalu zadrhávala a vrhla na Hiroomiho omluvný pohled.
Hiroomi se uchechtl a otočil se zpátky ke dvojici vedoucích, která stavěla hranici. „V pohodě. Je to fajn, když se někdo nebojí říct nahlas to slovo na g.“ Pohodlněji se uvelebil na lavičce a projel si zpocené vlasy dlaní. „U nás ve třídě… moc lidí se se mnou nebaví, mám-li být upřímný.“
„Protože…“
„Přesně proto,“ přikývl Hiroomi. „Všichni nejsou tak tolerantní jako ty a vůbec lidi na tomhle táboře. Proto mě to tady tak příjemně překvapilo.“
Kyouko popotáhla, jak zatlačila neexistující slzičku a zničehonic Hiroomiho popadla a objala ho. „Tebe by si člověk vážně nejraději vzal domů.“
Hiroomi překvapeně zamrkal a nejistě ji poklepal po rameni. Jeho spolupraktikantka ale nevypadala, že by ho chtěla pustit. „Hej, hej, co to tam je, tohle jsme si nedomluvili, Kyou!“ ozval se Hiroomimu za zády Renův hlas.
„Kušuj, Rene, máme tu dojemnou chvilku!“ prskla Kyouko Hiroomimu přes rameno, ale stále ho držela pevně v náručí.
„Kyouko, nechci nic říkat, ale nemůžu dýchat,“ zaúpěl, načež dívka konečně povolila ocelové sevření a pustila ho. „Děkuju,“ zasípal, promnul si rameno a ohlédl se. Ren se opíral o vedlejší lavičku, ruce založené na hrudi, na tváři nabručený výraz někoho, komu vzali oblíbenou hračku. Hiroomiho by se to skoro dotklo, kdyby mu oči nesklouzávaly na jeho krk a neodmítaly se pohnout. Ten véčkový výstřih Renově klíční kosti sice lichotil, ale pro Hiroomiho to znamenalo další důvod, proč ho tiše nenávidět.
„No tak, nemusíš hned žárlit, Renny,“ uculila se Kyouko a poplácala Hiroomiho po rameni. Ten se nervózně usmál a snažil se soustředit na úlomek dřeva, který mu ležel u nohou. Vůbec nezíral na Renův krk. Ne. Proč taky? Prostě obyčejný krk. Pár obratlů, svaly, nějaká ta šlacha, to všechno potaženo elegantním kusem kůže. Krk. Všichni lidi mají krk.
Hiroomi se odvážil vzhlédnout a rychle zase očima uhnul, tentokrát k ohništi, kde pomalu rostly základy hranice. Dobře, raději to nebude pokoušet.

Hiroomi zbytek dne strávil horečnatou snahou pohledem nezavadit o Renův výstřih. Ren si toho samozřejmě všiml a jako naschvál se okolo Hiroomiho motal víc, než před tím. Ten nechápal, jak se mu podařilo přežít zbytek dopoledního programu, oběd i program odpolední, což byla poměrně nenáročná hra, kde jen s Kyouko postávali u jednoho stanoviště v lese nad táborem.
K jeho radosti mu Kuriri někdy během večeře oznámila, že noční hlídku má jako první, takže po skončení ohně a po poradě zůstane vzhůru ještě dvě hodiny, načež půjde vzbudit ji, Kuriri, a bude moc spinkat až do rána. Navíc po dlouhém štěněcím pohledu souhlasila, že si může přispat a přijít až na snídani.
Menší radost mu ovšem dělalo to, co musí absolvovat před tím vytouženým spánkem, to jest táborák, poradu, sprchu (dobře, na tuhle část se těšil) a dvouhodinovou hlídku zhruba do čtyř ráno.
„Tváříš se, jako kdyby ti uletěly včely?“
Hiroomi sebou trhnul a málem po hlavě sletěl ze zábradlí vedoucí ke dveřím sprch, na němž seděl. V nízké budově se zamalovanými okny hned vedle klubovny se právě očišťovala tlupa holek z pátého a šestého oddílu. Děti se sprchovaly tak třikrát do týdne a tak musel Hiroomi sedět přede dveřmi a dávat pozor, aby se dovnitř nepokusil proplížit žádný nezvaný host. Bohužel byl tak zadumaný, že si nevšiml Rena, který se k němu přiblížil z opačné strany.
Hiroomi pohodil hlavou a ke své útěše zjistil, že Ren už má zase okolo krku uvázaný šátek, což znamenalo, že s ním bude moct vést rozhovor bez toho, aby mu zíral pár centimetrů nad ucho.
„Takhle se tvářím normálně,“ pokrčil rameny a pohodlněji se uvelebil na zeleně nalakované, mírně oloupané trubce zábradlí.
„No právě. Na to, že je ti sedmnáct jsi docela mrzout,“ přikývl Ren a posadil se na jeden schod.
„To je docela dobře možný.“
Chvíli seděli v tichu přerušovaném jen tlumeným šuměním vody a hovorem zpoza plechových dveří, načež Ren zvedl hlavu a zkoumavě se na Hiroomiho zadíval. Ten jeho pohled opětoval s obočím vytaženým tak vysoko, až mu mizelo v rudoblonďatých vlasech.
„Ano?“ zeptal se, když Ren stále jen zíral a mlčel.
„Přemýšlím,“ zahučel Ren, aniž by spouštěl oči z jeho tváře.
„Musíš u toho zírat jako kdybys nikdy neviděl člověka?“
„Promiň.“
„Pořád zíráš.“
„Však já jsem taky neřekl, že s tím hodlám přestat.“
„Sotva se vrátíme do Tamayori, volám policajty a nechám ti napsat zákaz přibližování, jen abys věděl,“ odfrkl si Hiroomi a protočil oči. Ren se zakřenil.
Ozvalo se tiché, decentní zakašlání někoho, kdo zároveň chce upozornit na svoji přítomnost, ale přitom nechce přerušit probíhající rozhovor, protože je mu to velice, velice nepříjemné. Hiroomi vzhlédl a zjistil, že pod schůdky sprch už se pomalu řadí kluci z jejich oddílů čekající na svůj příděl horké vody. Majitel toho nervózního odkašlání byl Kentarou, který stál hned u zábradlí, okolo pasu omotaný ručník, v rukou tmavě modrou taštičku z níž vyčuhoval šampón.
„Mohly byste je trochu popohnat?“ ozval se Bongo, který se právě blížil směrem od záchodů. „Nerad bych se sprchoval v ledové vodě, jako vloni skoro pokaždé.“
„Citlivko,“ zavrtěl hlavou Ren.
„Taky bys byl citlivka, kdyby ses musel sprchovat ve Chlívě a ne hezky ve sprše na marodce,“ zaškaredil se na něj Bongo.
„Ve Chlívě?“ Hiroomi nechápavě nakrčil obočí.
Ren, Bongo a ještě několik dalších hromadně kývli směrem ke sprchám. „Tak se tomu říká. Dokud se tam nemusíš sprchovat, tak nepochopíš,“ vysvětlil s kyselým výrazem Ryuunosuke, který se opíral o zábradlí vedle Hiroomiho. Jen tak tak dosáhl a vypadal trochu jako pes, který si položil hlavu na konferenční stolek.
Hiroomi se nejistě podíval na Rena, který slabě přikývl a pousmál se při pohledu na Hiroomiho vyděšený výraz. „To snad ani nechci vědět.“
„Neboj, krysy tam neplavou. Alespoň vloni neplavaly… ale stejně, ať holky pohnou, je mi tu docela zima.“ Bongo se otřásl a přitáhl si ručník, který měl přehozený přes ramena, blíž k tělu.
Ren se povzdechl, natáhl se a dlaní zabušil na plechové dveře. „Pohněte holky!“ zavolal.
„Pojď nám to říct dovnitř,“ ozvala se odpověď následovaná hlasitým smíchem.
Ren se pomalu zvedl ze schodu a protáhl se. „Věř mi, Rinuško, jsem schopný ty dveře rozrazit dokořán. Není na vás nic, co bych neviděl a nezavrhl už před lety, ale tady kluci by mohli mít trochu šok.“ Laškovně se usmál na Hiroomiho a k jeho zděšení skutečně vzal za kliku.
Ze sprch se ozvalo několikahlasné zaječení. „Nechoď sem, proboha!“ ozval se čísi vysoký hlas a Hiroomi ani na chvíli nepochyboval, že to byla jedna ze tří grácií. Ren kliku zase pustil, protože od začátku neměl v úmyslu jít dovnitř. „Tak dělejte!“ houkl znovu a pro jistotu zabušil znova.
„Ty bys tam vážně šel?“ zeptal se nejistě Hiroomi.
Ren pokrčil rameny a zvedl ruku do úrovně Hiroomiho očí. Ten chvíli nechápal, než si poprvé všiml gumového náramku, který měl Ren na zápěstí hned vedle hodinek se staromódním koženým páskem. Náramek nenesl žádný nápis typu Live strong, byl to jen čistý proužek v barvách duhy. Doslova. Hiroomi tu narážku okamžitě pochopil a zkombinoval úšklebek s pokrčením ramen v celosvětově známém gestu, které říkalo A jo vlastně.
Netrvalo dlouho a ze sprch se skutečně začaly trousit brblající dívky. Některé ně sobě měly mírně navlhlé oblečení, ty odvážnější to risknuly jen v ručnících. Hiroomi je sledoval pohledem, jakoby chtěl kluky varovat Jen zkuste za ten ručník zatáhnout a čeká vás to samé. Jako poslední ze sprch vyšly tři grácie a dovnitř se konečně mohli nahrnout kluci. Ren a Hiroomi zase u zapařených dveří osaměli.
„Jakpak se těšíš na dnešní večerní program?“ ozval se po chvíli Ren, aby řeč nestála.
„Moc. Nevyspal jsem se předchozí dny, jakpak se asi vyspím dneska, když mě čekají příjemné čtyři hodiny spánku? Jestli to takhle půjde dál, jednoho rána začnu lidem pojídat mozky,“ odfrkl si Hiroomi a pokusil se odfouknout si ofinu z čela.
„No tak, zas tak hrozné to není,“ usmál se Ren.
„Vážně? Ty jsi zatím vždycky po ránu jako sluníčko. Je na to určitě nějaký trik, že jo?“
„Odhalil jsi mě. Vždycky po nocích chodím vysávat životní sílu z ostatních vedoucích!“
Hiroomi se nemohl ubránit úsměvu, který se mu dral na rty. Ren si toho samozřejmě moc dobře všiml. „Znamená to teda, že bych měl ode dneška spát s kůlem pod polštářem?“ zeptal se Hiroomi a poposedl si, protože už mu ze zábradlí tuhl zadek.
„To je jen na tobě,“ usmál se znovu Ren, „ale nemysli si, že by ti to nějak pomohlo.“
„Takashi by mě určitě ochránil.“
„Takashi? Ten spí jako dřevo. I kdyby se vedle něj dělo bůhvíco, ani by to s ním nehnulo.“
„Taky nemluvíme o bůhvíčem. Mluvíme snad o vysávání životní síly, ne?“
„A říkal jsem snad, jak přesně to probíhá?“
Hiroomi netušil, jak to dělají, ale nějakým záhadným způsobem vždycky skončili u něčeho podobného. A nezdálo se, že by to Rena nějak znepokojovalo.

„Bude k tomu nějaký obřad? Třeba pálení nějakého vedoucího? Popřípadě táborníka…“
„Jestli budeme pálit táborníka, mám pár návrhů.“
„Klídek, Buddy, můj nápad, moje oběti bohu slunce.“
„No tak, nebuď hamoun, Yoshiaki, můžete tam přivázat rovnou dva!“
„Vy dva, nechte toho, nikoho obětovat nebudeme!“
Buddy i Yoshiaki nasadili grimasu hlubokého zklamání, která ale podle všeho na Chizuru vůbec nefungovala. Postávali opodál připravené hranice a pozorovali, jak se přistavěné lavičky z jídelny plní přicházejícími táborníky. Před patnácti minutami se začalo smrákat a Chizuru rozhodla, že je nejvyšší čas začít.
„Začíná být zima, mohli bychom tím trochu pohnout,“ zamumlal Ogawa, praktikant z druhého oddílu a zimomřivě si promnul dlaně.
„Ještě chvíli, až se úplně setmí. Ať to má efekt,“ řekla Chizuru a pohybem ruky popoháněla poslední opozdilce.
„Co ať má efekt?“ zeptal se Hiroomi nechápavě.
„Slastní zapalování,“ zamumlala Kyouko tak, aby jí okolo sedící děti neslyšely a ona jim tak nepokazila překvapení. „Děláme to vždycky na prvním táboráku. Pochodně, oficiální řeči, taková pěkná předváděčka pro děti. A docela sranda, když jsi mladší, hrozně to prožíváš.“
„Neubírá na slavnostnosti fakt, že celá ta vatra je prosáklá asi pěti litry benzinu?“ zeptal se Hiroomi a nesnažil se znít nijak sarkastiky, prostě to tak jen skončilo. U něj to ovšem nebylo nic nového. Většina věcí, které vypustil z pusy, zněla jako kdyby byl malý, sarkastický bastard.
Kyouko po něm střelila pohledem a jemně ho plácla po rameni.
Trvalo asi deset minut, než se v lese nad klubovnou objevila mihotavá světla. Mladší děti se okamžitě začaly vyptávat všech okolo a bylo slyšet, že jsou trochu vystrašené. Hiroomimu neušel až podezřele spokojený, sadistický úsměv, který se při prvních výkřicích typu Já se bojím, rozlil po tváři Kirin z prvního oddílu. Světla se mezitím dala do pohybu a pomalu se sunula k bráně do tábora vedle umýváren. Netrvalo dlouho a první světlo se vynořilo zpoza zatáčky a táborníci konečně uviděli, co to vlastně je.
Další poděšené vyjeknutí. Z lesa se pomalým, důstojným krokem vynořila první postava v tmavém plášti s kapucí, držící dlouhou, hořící pochodeň. Hned nato se objevila druhá, třetí a konečně i čtvrtá postava a v zástupu za sebou se pustili k ohništi, okolo něhož seděli děti.
Hiroomi se naklonil ke Kyouko. „Ty malé děti z toho budou mít noční můry,“ podotkl tiše.
Bruneta pokrčila rameny. „Ať se naučí bát,“ šeptla. „Navíc, naše starost to není, no ne?“
Zakuklenci se pomalu blížili. Těsně před samotným ohništěm se rozdělili a každý zamířil k jedné straně, až nakonec stáli rozmístění po celém kruhu.
Nastala dlouhá pauza, kdy mladší děti popotahovaly, starší se pohuhňávaly a vedoucí si jen tiše užívali teror v očích těch mladších.
Najednou postava nejblíž k Hiroomimu pozvedla ruku s pochodní a jasným hlasem, který se ani trochu nepodobal Kuriri, pronesla: „Přicházím ze Severu a zapaluji tento oheň ve jménu přátelství.“
Načež přestoupila k hranici a svoji pochodeň zabodla hluboko mezi její stupně. Oheň olízl první větve a zakousl se do suchého roští uprostřed vatry. Kuriri, která vlastně vůbec nebyla Kuriri zase ustoupila a sklonila hlavu.
To pozvedl ruku vedlejší postava. „Přicházím ze Západu a zapaluji tento oheň ve jménu lásky.“ Hiroomi jasně poznal Renův hlas a musel protočit oči, protože úplně viděl, jak Ren škemrá, aby mu nechali zrovna tu lásku. Mezitím Ren, tedy ne Ren, ale tajemná zahalená postava, vrazila svoji pochodeň do hromady dřeva a ukročila zase zpět.
„Přicházím z Jihu a zapaluji tento oheň ve jménu statečnosti.“ Karasu zahalená kápi zopakovala stejný postup jako předtím Ren a Kuriri a Hiroomi oči protočil znovu, protože… vážně? Láska, přátelství a statečnost? Kde to jsou, v nekvalitním fantasy?
Na řadu přišel poslední zakuklenec s hlasem nápadně podobným Rogerovu. „Přicházím z Východu a zapaluji tento oheň ve jménu věrnosti.“ Hiroomi zasténal. Věrnost. Přesně to tady chybělo.
Když ustoupil i Roger, nastal bezdechý okamžik, kdy všichni pozorovali, jak oheň pomalu stravu připravené dřevo. Nato se mozkomorové zase seřadili a zamířili zpátky do lesa. Sotva zmizeli za branou, Chizuru a Buddy jako zkušení roztleskávači vyvolali hlasitý potlesk.
„To bylo ono?“ zeptal se Hiroomi nevěřícně.
Kyouko ho dloubla loktem. „Víš, jak to zapůsobí na ty malé? Jasně, že to neoceníš, když ti bude osmnáct. Ale povedlo se jim to, to se musí nechat.“
Mezitím Chizuru vstoupila do kruhu laviček a začala vysvětlovat pravidla táboráku, která byla vesměs jen velmi důrazné sdělení, ať nikdo do ohně neskáče, popřípadě nestrká svoje spolutáborníky.
Hiroomi si založil ruce na hrudi. „Jak dlouho to bude trvat, než někdo vytáhne kytaru?“ zeptal se.
„Tak pět minut a zpívat se přestane až v okamžiku, kdy tu kytaru někdo hodí do ohně.“
Hiroomi se ohlédl a zjistil, že se vedle něj objevil Ren, tentokrát už v šedé bundě a bez smrtkovské kápě. „Hádám, že to nakonec budu já, kdo ji tam hodí,“ řekl a znovu se otočil směrem k ohništi.
Ren se zasmál. „Jak se ti vůbec líbilo zahájení?“ zeptal se s tak slyšitelnou nadějí hlase, až to zvonilo.
„Trochu jsem se divil, že se ti nepodařilo podpálit si plášť,“ pokrčil rameny Hiroomi. „Což by program rozhodně oživilo, ale stejně nemyslím, že by si někdo chtěl dát kurz ošetřování popálenin třetího stupně hned třetí den tábora.“
„Ty aby sis nerýpl. Nemůžeš prostě ocenit dokonalou poetičnost celého zahájení?“
Hiroomi povytáhl obočí a otočil se k němu, aby mu odpověděl, když se ozvaly první zvuky laděné kytary. Oba dva se ohlédli směrem k ohništi, kde se Ryou, vedoucí třetího oddílu, usadil uprostřed jedné z dlouhých laviček a šteloval kytaru.
„Co kdybychom do ohně rovnou hodili Ryoua?“ zeptal se Hiroomi a naklonil hlavu na stranu, jako kdyby o tom vážně uvažoval. „I s tou kytarou?“
Ren se zamyšleně poškrábal na bradě. „To by se jeden z nás musel starat o třetí oddíl. A věř mi, je tam příliš jedenáctiletých holčiček, abys to přežil se zdravým rozumem.“
„Kruci,“ zamrmlal Hiroomi zklamaně. „A už jsem myslel, že mě to tady bude bavit.“

O víc jak tři hodiny a spoustu odrhovaček hraných u každého táboráku později seděli na jedné z kratších laviček, které se postupem času vyprázdnili. Mladší oddíly se trousily do postelí a u ohně už zbyli jenom vedoucí a nejstarší tři oddíly a i z těch už několik lidí odešlo.
Hiroomi se rozhlédl a rychle spočítal svoje svěřence. Jo vypadala, že spí, hlavou opřená o jednoho z Hanazawů, Kovbojka, Bongo a Gunji byli zabráni do nějaké podle všeho důležité debaty, Kentarou seděl s bradou podepřenou dlaní a zíral do ohně, tři grácie už byly dávno pryč a Hiroomi hádal, že to bylo z toho důvodu, aby jim nenačichly vlasy kouřem.
Okolo ohně vládlo příjemné, unavené ticho rušené jen praskotem dřeva a občasným tichým hovorem, ale nikdo už se nepokoušel zbylé účastníky zatáhnout do nějaké hry.
„Takže máš dva bratry?“
„Jo, já jsem z nich prostřední. Orekimu je patnáct a Miwovi dvaadvacet. Ty?“
„Ségra. Starší. Otravná. Pětadvacet. Naštěstí už s námi nebydlí.“
„Naštěstí?“
„To bylo pořád: No tak, Hiroomi, podívej se na Negumi, jak je chytrá, jak je oblíbená, jak má skvělého přítele. A když jsem přítele přivedl já, zase se jim něco nepozdávalo.“
Ren se usmál a dlouhým klackem zašťoural v hlubinách dohořívajících zbytků hranice. „Někteří rodiče mají holt dvojí metr.“
„Nakonec se ukázalo, že mají pravdu, ale co,“ pokrčil Hiroomi rameny a zachumlal se hlouběji do mikiny. Zepředu ho hřál oheň, ale na záda mu táhlo od řeky.
„Už víš, co bys chtěl dělat po škole?“ zeptal se Ren po chvíli.
Hiroomi si prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. „Netuším. Přemýšlel jsem o ekonomce. Něco, z čeho se budu moct vylhat. Pořád nevím, co by mě v životě bavilo. A upřímně nenávidím lidi, kteří to ví, takže se musím zeptat, proč veterinář.“
Ren se usmál faktu, že si Hiroomi pamatuje, jakou školu půjde po prázdninách studovat a pohodlněji se opřel na lavičce. Klackem, kterým doteď šťoural v ohni, si začal kreslit do hlíny pod jejich nohama. „Mám rád zvířata a veterináři jsou pořád potřeba.“
Hiroomi přikývl a pohlédl na Renovi hodinky. Už se blížila první hodina ranní a táborníci pořád nevypadali, že by se jim chtělo spát. A jeho ještě čekala porada a noční stráž.
„V kolik se to tady bude zavírat?“ zeptal se Rena, potlačuje zívnutí.
„Až jak řekne Chizuru, ale myslím, že to moc dlouho nepotrvá. Většinou se snaží poradu odbýt před půl třetí.“
„To mě uklidňuje,“ povzdechl si Hiroomi a vytáhl si z vlasů kus popela, který mu tam přistál.

Naštěstí to skutečně netrvalo dlouho a Chizuru velitelským hlasem vyhnala všechny děti spát a oni se mohli přesunout do klubovny, aby probrali program na příští den. Na plánu byla hra, jejíž pravidla Hiroomi zcela nepochopil, protože na jeho mozek už bylo moc pozdě (v duchu si udělal poznámku, že se bude muset zeptat Kyouko) a dopoledne nějaké hry, které si vyberou oddíloví vedoucí. Na to se rozešli i vedoucí a v klubovně zůstal jen Hiroomi, Ren a Kuriri.
„Tak, Hiroomi, jen skoč zkontrolovat, jestli jsou na bráně v pořádku a pak stačí, když tu vydržíš dvě hodiny. Potom mě přijď vzbudit a já tě vystřídám.“
„Jasně,“ přikývl Hiroomi. Kuriri na něj mávla a vyšla ven.
To se zvedl i Ren. „No, já se půjdu vysprchovat a pak tě tu zanechám tvému osudu.“ Protáhl se a prohrábl si tmavé vlasy. Hiroomi se na něj zamračil. „Slibuju, že ti tam nechám trochu teplé vody, i když mě napadá způsob, jak to-“
„Padej, prosím tě, jdu je teď zkontrolovat na bránu a až se vrátím, ať je sprcha prázdná.“
Ren se zakřenil z opěradla svojí židle stáhl ručník a zamířil přes předsíňku na marodku. Hiroomi jen protočil oči a vyšel z klubovny ven. Do tváře ho udeřil ledový noční vzduch. Zimomřivě se oklepal, zarazil ruce hloub do kapes a rozhlédl se. Jediná světla svítilo nad jeho hlavou a u vchodu budovy, kde přebýval první oddíl, jinak byl tábor ponořen do tmy. Znovu se otřásl a rychle sešel schůdky a zamířil k bráně. Když sešel i druhé schody na příjezdovou cestu, trochu znejistěl a v přemýšlel, proč si nevzal baterku. Doufal, že na nic nešlápne, nebo o nic nezakopne, a pomalu se vydal ke strážní budce se závorou, kde držel hlídku dvojčlenný tým Michiko a Akiry.
Naštěstí brzo uviděl slabé světélko. Akira i Michiko seděli na stoličkách před budkou a podle všeho hráli karty. Když uslyšeli Hiroomiho kroky, oba polekaně vzhlédli a zamířili jeho směrem baterkou.
„To jsem jen já, jdu vás zkontrolovat,“ zvedl ruce v obranném gestu a mžoural do ostrého bílého světla. „Všechno v pohodě?“ zeptal se, když dorazil až k nim.
Seděli zády k zavřené budce, mezi sebou opřenou vlajku a na třetí stoličce, které stála před nimi měli rozložený balíček Prší. „Proč nejste vevnitř?“ podivil se.
„Protože je to tam dost hnusný a pořád se cítím tak nějak bezpečněji tady venku.“ Michiko mu podala baterku a Hiroomi nakoukl zaprášeným okýnkem do budky, která byla tak metr a půl na metr a půl velká a všechny stěny byly pokryty vrstvou nápisů a malůvek.
„Aha, asi chápu,“ zamumlal, když kužel světla spočinul na pavoukovi, který by klidně mohl figurovat v hororu. Vrátil baterku Michiko a založil si ruce v bok.
„A jinak všechno v pořádku?“ zeptal se znovu.
Akira přikývl. Hiroomimu přišlo, že se netváří moc přesvědčivě, ale nemohl se divit, že se dvě čtrnáctileté děti trochu bojí sedět sami ve tmě na okraji lesa. On sám sice nebyl žádná padavka, ale že by si hlasitě prozpěvoval, to asi ne.
„Kdyby se něco dělo, sedím na klubovně a netrpělivě čekám,“ řekl ještě. Nato zavládlo trochu trapné ticho. „Tak… já vás zase opustím a…. jsem na fiňáku.“
Zamířil zase zpátky ke klubovně, stejně pomalu a opatrně jako předtím. V předsíni si zul boty a nakoukl na marodku. Když uslyšel tichý šum vody, zaklepal na koupelnu. „Hni sebou,“ houkl, než se vrátil zpátky do klubovny. Přetáhl si mikinu přes hlavu a hodil ji přes svoji židli na níž ležel jeho ručník a vše potřebné k rituální očistě, na níž se chystal.
Posadil se na lavici pod oknem a zahleděl se do tmy venku. Ticho v místnosti přerušovalo jen tiché tikání hodin a on měl co dělat, aby neusnul vsedě. Trvalo zhruba deset minut než se ozvalo otevírání dveří a kroky.
„Volno. A jsem dokonce takový formát, že jsem ti vážně nechal trochu té teplé vody, jak jsem slíbil,“ ozvalo se ode dveří. Hiroomi vzhlédl a už chtěl odpovědět, než se mu slova zadrhla v krku. Odkašlal si, sklonil hlavu a vstal, aby si vzal svoje věci.
Ren si projel mokré vlasy ručníkem a vešel dovnitř. Byl bos, na sobě měl jen kalhoty, zatímco čisté černé triko měl přehozené přes rameno. Navíc ho Hiroomi poprvé viděl bez brýlí.
„No, tak já jdu…“ zamumlal trochu zmateně Hiroomi, protože tohle bylo přece jenom trochu moc a on neměl přítele už dost dlouho. „Dobrou…“
Protáhl se okolo Rena a skoro vběhl do koupelny. Ren jen povytáhl obočí, načež si znovu projel vlhké vlasy ručníkem a uhladil si je dozadu, aby mu nepadaly do očí. Přetáhl si triko přes hlavu a ze stolu zvedl svoje hodinky, které si tam předtím odložil. Přitom se uculoval jako tříměsíční medvídě.

Hiroomi o čtvrt hodiny později vylezl ze sprchy a připadal si jako nový člověk. Požitkářsky potřásl hlavou, takže zacákal celé zrcadlo kapkami vody a utřel si mokrý obličej ručníkem. Koupelna byla plná páry a na podlaze stál skoro centimetr vody, Hiroomimu to ale bylo upřímně jedno. Byl čistý, neulepený a z vlasů dostal všechen prach, popel i jehličí, takže byl nanejvýš spokojený. Protáhl se a z háčku na zdi stáhl trochu vlhké šedé triko. Nasoukal se do černých kalhot a oblečení, které svlékl před vstupem do sprchy si nacpal pod paži. Otevřel dveře, nechal je dokořán, aby se koupelna vyvětrala, a s blaženým výrazem zamířil zpátky do protější místnosti.
„Vidíš, nevypadáš tak špatně, když se směješ.“
Hiroomi málem vyletěl z kůže. Prudce se otočil a uviděl Rena sedícího na lavici pod oknem, kde předtím seděl on.
„Co tady děláš?“ zeptal se a snažil se zklidnit svůj krevní tlak, který mu vyskočil o několik číselných řádů. Ren se usmál.
„Rozhodl jsem se ti dělat společnost.“
„Proč?“
Ren se zatvářil ublíženě. „Obyčejné děkuju by stačilo. Myslel jsem, že tady nebudeš chtít sedět dvě hodiny sám.“
„Proč jsi došel k závěru, že tady budu chtít sedět s tebou?“ Hiroomi přešel k rychlovazné konvici a zapnul ji. Ren se na lavici rozvalil a zaklonil hlavu.
„Nevím, myslel jsem, že bys to ocenil. Protože jinak bys tady určitě usnul.“
To byla pravda. Ale Hiroomimu se to nechtělo přiznat ani za mák.
Místo toho se posadil na své místo u stolu a přitáhl si k sobě zápisník s programem na příští den a začetl se do něj. Ren si povzdechl, zvedl se a přešel ke svému místu. Hiroomi tupě zíral do svých poznámek o odpolední hře, takže překvapeně nadskočil, když se Ren objevil vedle něj a odtáhl si židli na níž obyčejně sedávala Kyouko.
„Co studuješ?“ zeptal se a rozložil si na stůl balíček tabáku převázaný gumičkou, složitě vypadající stříbrný přístrojek, pytlíček jakýchsi bílých věciček, které vypadaly jako válečky z pěny a stůžek cigaretových papírků.
„Zítřejší hru,“ přiznal se neochotně Hiroomi a podepřel si hlavu dlaní. „Nějak jsem ji nepochopil.“
Ren jistými pohyby vložil jeden papírek do stroječku a z balíčku vytáhl chuchvalec tabáku, který rovnoměrně rozprostřel po jeho délce. Nato vložil dovnitř jednu bílou věcičku, čímsi zatočil, zvedl celé zařízení k ústům a olízl konec papírku. Ten uhladil ke zbytku zabalené cigarety a vytáhl ji. „Co říkali, že se zítra hraje…?“
Hiroomi k němu přistrčil svůj papír s poznámkami. Ren se nad něj sklonil, zatímco jakoby mimochodem motal další cigaretu.
„Jo, jasně. Vloni když jsme to hráli, někdo rozkopl vosí hnízdo a celé odpoledne jsme strávili balením dětí do ledu.“
„Nerozkopl jsi ho ty, že ne?“ zeptal se Hiroomi. „Bylo by ti to dost podobné. Buď to a nebo, že by tě ty vosy ubodali k smrti. Ale vzhledem k tomu, že jsi stále tady…“
„Hele, nech si toho, nebo ti tu hru nevysvětlím a zítra budeš za blbečka.“
„Už mlčím.“
Ren se naklonil blíž a další čerstvě ubalenou cigaretu vložil do krabičky od elemek. Hiroomi nejistě vzhlédl a dovolil si luxus, aby si Rena letmo prohlédl. Pomalu usychající vlasy měl pořád uhlazené dozadu, brýle zřejmě na blízko nepotřeboval a Hiroomi si poprvé mohl přímo prohlédnout jeho oči. Tmavě modré. Je vůbec možné, aby měl Japonec modré oči? No, podle všeho ano, ale stejně, proč? Proč zrovna Ren? Hiroomi si neuvědomoval, že zírá déle, než by měl. Nakonec sklouzl pohledem zase dolů. To, že zpomalil když míjel Renovy rty a krk, byla jenom náhoda.
Zavrtěl se a opět se sklonil nad papír se svými poznámkami. Ren mu mezitím začal vykládat základní pravidla hry a při tom si balil další cigarety.
Hiroomi si podepřel bradu dlaní a zhluboka se nadechl. Možná bylo dobře, že tam s ním Ren zůstal.

„Ne, tohle ti nežeru.“
„Ale to je pravda. Přísahám.“
„Kecáš. Tohle by se mohlo stát jedině v připitomělé shounen-ai manze, kterou by si ještě ke všemu nikdo nekoupil!“
„Přísahám na svůj život, že tam ten kluk šel čtyřikrát, i když to byl on, kdo to ukončil.“
„A jsou pořád spolu?“
„To si piš. Jako hrdličky. Až mám někdy chuť na Myuurina shodit reflektor, aby konečně přestali cukrovat.“
Hiroomi se při pohledu na Renův znechucený výraz uchechtl. „Vidím ty titulky v novinách Zločin ze závisti nebo z čistého znechucení nad milostným trylkováním?“
Ren se na okamžik zamyslel a promnul si bradu. „Rozhodně to druhé. Je pravda, že v tom meziobdobí, kdy spolu nechodili, jsem Myuurina pozval na rande, ale že bych jim to vyloženě záviděl…“
Hiroomi se narovnal. „Tys ho pozval na rande? Vážně? Vždyť jsi říkal, že je to rozmazlený fracek. A tys ho stejně pozval na rande?“
„Asi ho neznáš, protože jinak bys pochopil proč,“ pokrčil rameny Ren.
„Takže hezoun,“ ušklíbl se Hiroomi. „Je mi to jasné.“
„Nesuď mě.“
„Taky to nedělám.“
„Podle toho jak se tváříš bych řekl, že přesně to děláš, Hiroomi, soudíš.“
„Ale nesoudím. Jak bych mohl, koukal jsem na celý Yamato Nadeshiko Shichi Henge jenom kvůli Uchi Hirokimu, takže moc soudit ani nemůžu.“
„Celý?“
„Jojo.“
„Dobře, teď budu v tom případě soudit já!“
„Hej!“
Hiroomi pohlédl na hodiny a zjistil, že se pomalu blíží konec jeho stráže. Ani nepostřehl, že dvě hodiny už uběhly. Po vysvětlení hry začali s Renem řešit všechno možné i nemožné a skončili u vyprávění historek. Ren mu právě dopověděl až neuvěřitelně kýčovitý příběh o tom, jak se jeden z herců z divadla, kde pomáhal, dal dohromady se svým přítelem, který ve stejném divadle vyráběl kulisy. Hiroomi se protáhl a promnul si obličej. Love story bylo pro jeden večer až dost.
„Už bych měl jít vzbudit Kuriri a pak hurá do hajan,“ zamumlal a z pololehu na lavici, na níž se usadili, když si uvařili druhou várku čaje, se vytáhl do pořádného sedu. Ren vedle něj zamručel, ale ani se nehnul. Hiroomi do něj strčil loktem. „No tak, Rene, klidně si tady spi, ale jestli ráno jen cekneš o tom, že tě bolí záda, vlastnoručně tě oběsím na tvém vlastním šátku.“
„Myslíš ještě víc ráno než je teď?“ ušklíbl se Ren a s heknutím se vytáhl na nohy.
„Jo, ještě víc ráno než je teď.“ Hiroomi si znovu natáhl mikinu a urovnal si límec.
„Pořád si myslím, že ta barva má nějaký skrytý smysl,“ zasmál se Ren.
„Ale houby skrytý smysl. Jen mám rád modrou, to je vše.“ Hiroomi pokrčil rameny.
Ren se otočil ve dveřích a zatarasil mu tak cestu. Hiroomi do něj div nenarazil, takže o krok ustoupil a nechápavě se zamračil. Ren naklonil hlavu na stranu. „Co je?“ zeptal se Hiroomi.
„Nic, jen… když jsem tu s tebou strávil dvě hodiny, které jsem mohl prospat, dostanu alespoň pusu na dobrou noc?“
„Ty to jen tak lehce nevzdáš, co?“ potřásl hlavou Hiroomi.
„Nejsem vzdávací typ,“ pokrčil rameny Ren.
Hiroomi povytáhl jedno obočí způsobem, který byl lecco, ale rozhodně ne nevyzývavý. „To jsme dva.“
V příští chvíli byl Hiroomi velmi rázně a přitom navýsost opatrně přiražen k nejbližší zdi. „No, to se ještě uvidí,“ usmál se Ren a bez dalšího ptaní Hiroomiho políbil. Hiroomi nebyl tak překvapený, jak by měl být a rozhodně nebyl tak proti, jak by si přál být. Protože v příští chvíli zjistil, že má jednu ruku zabořenou do Renovo vlasů, zatímco druhou mu svíral rameno. Ale to byla prostě přirozená, automatická reakce, reflex, vyvolaný dlouhou abstinencí. Ani oči nezavřel naschvál. Natož pak, když začal Renovi polibek oplácet. Všechno to šlo samo od sebe. Ne, Hiroomi prostě odmítal možnost, že by to dělal on, za plného vědomí a nezhypnotizovaný. Ne. Jednoduše to nebyl on. To ten šok.
Dobře, možná to byl trošičku on, ale jen trošičku.
„Vyhrál jsem,“ zamumlal Ren proti jeho rtům a rukou, kterou se neopíral o stěnu za Hiroomiho hlavou, mu odhrnul pramen dvoubarevných vlasů z očí.
„To určitě,“ odfrkl si Hiroomi slabě, protože Ren byl moc blízko na to, aby frkal jako slon. Ren přitiskl svoje rty k Hiroomiho a znovu ho líně políbil. Hiroomi sevřel vlasy na jeho zátylku o něco pevněji a přitáhl si ho blíž. Ren bez protestů polibek prohloubil a přenesl váhu na druhou nohu, takže přitlačil Hiroomi blíž k dřevěnému obložení stěn.
„Ne, vážně, vyhrál jsem. Říkal jsem, že mi do konce tábora dáš pusu z vlastní vůle. A helemese, stačily mi k tomu tři dny.“
„Ale tohle není z vlastní vůle,“ odpověděl Hiroomi naprosto vážně.
„Vážně?“ zeptal se nechápavě Ren, svoji tvář tak blízko u Hiroomiho, že když některý z nich promluvil, ten druhý to mohl cítit na rtech.
„Mhm. Jen nechci vyvolávat spory, takže… jak bych to řekl… se jen vezu.“
Ren zabloudil pohledem k Hiroomiho puse, jako kdyby nemohl uvěřit, že řekl to, co právě řekl.
„Ty bastarde…“ zamumlal s úžasem v hlase, než ho znovu políbil a jazykem přejel po Hiroomiho rtech. Hiroomi samozřejmě nezůstal pasivně stát a znovu zesílil svůj stisk v Renově vlasech a na jeho rameni.
Netrvalo to dlouho. Alespoň ne tak dlouho, jak by si Hiroomi býval přál, věděl ale, že je vždycky jen dobře v nejlepším přestat. Proto se Renovi vyvlékl zpod natažené paže a zamířil ke dveřím. Ren stál pořád na místě, jako kdyby ho rychlý pohyb zmátl. Hiroomi se ve dveřích naposledy ohlédl a sladce se usmál. „Dobrou noc,“ řekl, než zmizel v temné předsíňce.
Ren je tiše stál, zíral do míst, kde Hiroomi ještě před chvíli byl a přemýšlel, jak je tenhle kluk vůbec možný.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

...a jako dáreček za vysvědčení tu máte novou kapitolu Two Weeks. Trvalo to déle než jsem čekala, ale inspirace nebyla, stejně jako čas.
Ale zvládla jsem to a máte tady den třetí. Hodně věcí jsem tam nepopisovala, protože něco musím nechat na vaší představivosti.
Myslím, že tahle kapitola se vám bude líbit, heheh. Nebudu spoilerovat, jen uvidíte. Jinak, co bych mohla dodat k téhle kapitole? Doufám, že už si alespoň trochu pamatujete jména dětiček. Jak jste si možná všimli, mám tam pár oblíbenců (Bongo, Kovbojka, Gunji, Rin, Hanazawovi a Ryuunosuke), ty si zapamatujte. Ostatní skoro nebudete potřebovat. Třeba tři Grácie ani nemají jména. Prostě je nepotřebují.
A co se týče mého života? Začaly prázdniny, takže se mi samozřejmě spustila rýma a kašel. Protože já zásadně nebývám nemocná o školu. nene, já si počkám na víkend nebo na prázdniny. Připravuju se na tábor, dávám dohromady detektivku pro děti, truchlím nad chmelem, na který jsem měla jít, ale nejdu...
Vidím to na velice produktivní léto. Snad se mi alespoň povede dopsat 2W.
Nuž, ale nebudu dál otravovat, užijte si kapitolu a pěkně komentujte. ♥

4.98148
Průměr: 5 (54 hlasy)