Úsměv věrnosti 2+3.díl

Dělám si srandu, zas tak hrozné to nebylo, ale byla to docela fuška. Byl to den, stvořený pro katastrofu. Začalo to tím, že jsem přišel pozdě a skončilo to padnutím na zem z únavy. Mám modřiny a jsem obvázaný snad všude. Je to něco jiného než v dojo. Mistr na rozdíl od nich nemá slitování. Možná na to jednou doplatím, ale zatím si musím odpočinout. Z posledních sil připravuji večeři pro hosta, který má přijít. Ano, Yori. Opravdu jsem jako chodící mrtvola. Musel jsem totiž udělat všechny domácí práce a to ještě uklidit celý dům. Dovedete si představit, kolik tenhle chrám má
pokojů?..... Hodně. ‘ Nestěžuj si a vař.‘ Rád si stěžuju, pomáhá mi to. Je to jakoby si někdo psal deníček. ‘Mám já to, ale těžký život.‘ A je to tu zase. Kdybych mohl, tak vařím se zavřenýma očima. To bych si nejspíš uřízl prsty, anebo ruku. Nevadí, aspoň by toho bylo víc. Představa, že bych měl o jednu končetinu míň, mě trochu probudila. Nebo to bylo to hlasité zabouchání na hlavní dveře. I tak, večeře je hotová, takže jde Yori právě v čas.
„Hmm to vypadá skvěle.“
„Děkuju.“ Poděkuji Yorimu, mistr se jen usměje.
„Ještě aby se to dalo jíst.“ Dodal mistr. Yori se jen smál.
„Haha.“ Zabručel jsem. Nemam sílu se ani pořádně zasmát. V duchu si přeju, aby už ten dlouhý večer skončil. Ne, že by mi vadila jejich přítomnost, to ne, to v žádném případě. Jsem rád, že je tu i někdo jiný s námi, ale jsem unavený. Snesu hodně, ale jsem jen člověk. ‘No ták, přestaň si furt stěžovat.‘

Zatím jsou všichni živí. Asi jim chutnalo, tak je to dobré. Yori po nějaké době odchází a já pouklízím poslední nádobí. Dobelhám se ke schodišti a vyjdu pár schodů, jenže to bych musel umět pořádně chodit. Zakopl jsem a padám. Naštěstí pro mě, jsem dopadl na měkké. Ale jak říkám, naštěstí pro MĚ.
*******************************************************************************
(3)
Tak to jsem stihnul jen tak, tak.
„Sydney, jsi v pořádku?“ Žádná odpověď. Stále na mě leží a já na zemi. Myslel jsem si, že ho chytnu, ale je těžší, než jsem si myslel. Podívám se na jeho tvář. ‘On spí, to si země děláš srandu. Tak on padá a klidně si spí. Připadám si jako matrace. ‘ Nic nenadělám. Vezmu ho do náručí a odnesu do jeho pokoje. Dívám se na jeho tvář. Asi jsem to trochu přehnal. Položil jsem ho na postel a přikryl. Nemohl jsem odolat, pohladil jsem ho po tváři a věnoval letmý polibek na čelo.
„Dobrou noc.“ A zavřel jsem dveře. Dnes jsem mu tresty odpustil za to, že se snažil a zlepšil
od minule. Zítra, ale žádné odpouštění nebude.

„Zase jdeš pozdě.“ Skoro ze mě šlehají plameny.
„O-omlouvám se, mistře.“
„To je jedno, připrav se.“
„Ano mistře.“
Po nějaké době mě to přestane bavit.
„Postav se pořádně. Stojíš špatně! Sleduj, ukážu ti to jen jednou, ale musím tě potrestat.“ Přiblížil jsem se k němu, a stoupl si za něho. Ruce sem mu dal do polohy, jakou měl mít.
„Ani se nehni, řada na tvůj trest.“ Šel poznat jeho vystrašený výraz. Sjel jsem rukou po jeho hrudi a zastavil jsem se na jeho rozkroku.
„M-mistře co-“
„Ticho.“ Zašeptal jsem mu do ucha. Chvíli sem ho jen tak hladil, potom sem mu vjel pod kimono. Tichounce zasténal. Měl tváře rudé a celý se třásl. Všechno, ale jednou končí.
„Mistře…já“ Zasténal. ‘Nemysli si, že ti to jen tak projde.‘ Zastavil jsem těsně před koncem
„Co takhle deset koleček kolem domu, hmm?“ Pousmál jsem se. Raději odešel bez protestování. Tváře měl stále rudé a třásla se mu kolena.

***
Srdce mi bije jako o závod. Co to proboha mělo být? Trest? Spíš jak trest mi to bylo pří -‘Počkat, co jsem se to chystal říct? Asi to už nevydržím.‘ Už je to moc nepříjemné, takhle nemůžu běhat. Zaběhnu tedy do malé uličky opodál a dodělám to, co mistr začal. Taková úleva. Vrátím se na původní stanovisko a pokračuji. Popravdě se mi to docela líbilo. Mistr má velice jemné ruce. Když přestal, cítil jsem se trochu zklamaný.
„Deset koleček? To mě zabije.“
Konečně konec. Vrátil jsem se celý udýchaný.
„Pane bože jo, jo! Zvládl jsem to!“ Svezl jsem se po zádech o stěnu. ‘Nesnáším běhání.‘
„Už jsi tady? Fajn, pokračujeme.“ ‘Néééé!‘ A dneska jsem si to běhání třikrát zopakoval.

***
„Stále se koukáš na hvězdy?“ Zeptal jsem se podiveně. ‘To má ještě energii?‘
„Ah mistře, ano koukám a přemýšlím.“ Řekl s tak klidnou tváří.
„Přemýšlíš?“
„Aha ha.“ Podrbe se po hlavě a zčervenají mu tváře.
„Je mi to trochu trapné, ale přemýšlím nad vaším jménem.“
„Nad mým jménem?“
„Jaký má význam. Třeba Yori znamená spolehlivost, moje není japonské, třebaže je to pojmenování opery v Austrálii, ale vaše, na to nemůžu přijít. Vy ho znáte, mistře?“
„No, nikdy jsem nad jmény takhle nepřemýšlel.“ Sednu si k němu a pozoruji hvězdy jako on. Tohle mě nikdy nenapadlo, přemýšlet o jménech, jaký mají význam. Lehnu si, hlavu mám u posuvných dveří a nohy od kolen mi visí dolu přes dřevěnou podlahu. Povzdechnu si a znova se zvednu, udělám krok a něco mě zachytí za nohavici.
„Sydney?“ Zeptám se malinko vystrašeně.
„Prosím…potrestejte mě.“ Zakoktal potichu. Tentokrát jsem se červenal já. Nebylo to skoro slyšet, ale pro mě to bylo dost nahlas, abych věděl, co dělat. Vrátil jsem se a svalil ho pomalu na zem. Něžně jsem ho políbil a pohladil po tváři. Měl výraz malého kotěte. Potichounku sténal, když jsem mu zajel pod kimono.
„Proč?“ Zašeptal jsem mu do ucha.
„Mám vás rád mistře Maemi.“ Koukal se mi přímo do očí a já jen sledoval, jak se pode mnou celý třese. ‘Je roztomilý.‘ Políbil jsem ho na čelo, posléze na rty. Vím, jakou máte představivost, tak prosím, jsem jen člověk.
Usnul mi v náruči, schoulený s nevysvětlitelně zajímavým výrazem ve tváři. Musel jsem se pousmát. Jenomže mi pořád něco brání a to není dobré. Pomalu jsem se zvedl z podlahy a vzal Sydneyho do náručí. Odnesl jsem ho dovnitř a položil na postel. Zašeptal jsem mu dobrou noc, věnoval polibek a odešel do svého pokoje.

***
Ráno mě mistr poslal do města nakoupit. Myslel jsem, že zase budu běhat kolem domu, když jsem zase přišel pozdě. I tak jsem myslel, že mě potrestá. ‘Ježíšku na křížku, na co to zas myslím.‘ Raději rychle nakoupím. Když jsem se vracel z nákupu, narazil jsem na velice roztomilou věc.
„Ty si tak kawaii.“ Jak se sluší a patří na šestnáctiletého kluka, že ano. V hlavě mi proběhla spousta myšlenek. Nemůžu ho tu nechat. Ale co řekne mistr? ‘To je jedno.‘ Vzal jsem štěně, které bylo v krabici a smutně se koukalo.

***
„Co…myslel jsem, že jsem tě poslal pro nákup a ne pro štěně!“
„Omlouvám se mistře, ale ona vypadala tak opuštěně a….“
„Co bys dělal, kdybych neměl zvířata rád?“
„Takže to znamená, že…“
„Ano mám je rád, ale vezmi jí nejdřív k veterinářovi.“
„Tam už jsem byl, říkal, že je stará asi tři měsíce a je to Irský vlkodav.“
„Aaahh, víš jak je to velký, když to vyroste?“
„Nevím ahaha.“ Nervózně jsem se podrbal na hlavě a na tváři přiblblý výraz.
„No hodně.“ Mistr si podrážděně povzdechl a přišel ke mně blíž.
„Máš štěstí, že je roztomilá. Dal si ji už jméno?“ Pohladil ji po chlupaté hlavičce. Měla krásnou do žluta zbarvenou srst.
„Machiko.“
„Dítě štěstěny?“
„Jo, moment, vy víte, co znamená tohle jméno, mistře?“
„Ano, proč?“
„Jen tak.“ Šibalsky se usmál.
„ Dobře, za odměnu si to vezmi dvacetkrát kolem domu, psa dej sem…“ Vzal jsem si psa do náruče
„…a nákup polož tam. Pa pa měj se. “ Zasmál jsem se ďábelsky.

**********************
No, říká se, že život jde dál a také, že šel. Uplynulo pár měsíců a z malé, roztomilé, chlupaté potvůrky se stala velká, chlupatá potvora. Naštěstí poslušná. Teda poslouchá mistra, mě ani tak moc ne. Zrádkyně jedna. Já si užil další tresty, příjemné i nepříjemné a cestu kolem našeho domu začínám pomalu nenávidět. Právě je zima a jsem skutečně rád, že je vše tak, jak má být. Zní to jako konec, viďte, no jo no, vše jednou končí. Tohle, ale zatím ne.