Utajované království - 10.kapitola

„Co vám tak dlouho trvalo?“ uvítal nás milý ředitel naší tajemné školy.
„V podstatě nic, jenom… nás něco zaujalo.“ Nakonec jsme se opravila, chtěla jsem na něj všechno vychrlit, ale bylo by nám to stejně k ničemu, mnohem lepší je, že takhle můžem zjistit, o co tu u všech ďasů jde! Celej tenhle rok je na palici! Jako by se osud rozhodl, že tenhle rok bude jeho obrovskou ironií.
„No, doufám, že si to tady užijete.“ Usmál se. Už se mi moc jeho úsměv nelíbil.
„A já doufám, že to nějak přežijeme.“ Zašeptala Nettie tak, že jsem to slyšela jenom já, když kolem mě procházela, aby si došla pro jídlo.
„Jo, jo.“ Pádila jsem za ní.
„Tak holky…“ radši jsme si sedly k Nathanielovi, abychom se nemusely věčně koukat přes rameno, kdy nás všichni obyvatelé této podivné školy pozorovali, jako bychom na čele měly vytetovaný VEJREJ. „… kdy se do toho pustíte?“
„Až nám řekneš, co máme dělat.“ Usmála jsem se na něj. Nechávala jsem na sobě nic znát. Snažila jsem se bejt stejná jako předtím, ale zároveň jsem se pokoušela získat si odstup.
„Přece pracovat v archivu.“ Kouknul se na mě, jako by mi přeskočilo. Já jsem si na to jenom pomyslela svoje. Že by moh přestat dělat krávu a říct nám, o co tu de.
„Jasně.“ Vložila se do toho Nettie. Nevěřily jsme mu ani slovo. Ne, že bysme se vyloženě bály toho, co by asi dělal pršiplášť, kdyby o tomhle věděl, ale spíš o to, že minimálně jedna z nás dostala poslední varování. A to by se možná mělo brát vážně. Sakra, přepadla mě jedna z mejch racionálních nálad. To bude otrava.
„Copak?“ usmála se na mě. Poznala, že mi právě šrotujou kolečka.
„Nic.“ Dál jsem se věnovala kroužení se skleničkou s pitim. Jenom čekám na chvíli, až to celý převrhnu. Nejlíp někomu do jídla.
…
„Tohle je vaše království.“ Stál před bytelnejma dřevěnejma dveřma. Jo, tak těma bych dostat nechtěla.
„Tyhle dveře?“ ďála jsem si z něj srandu.
„No jasně. Dneska máme rejpavou, co? Ale ne. To vevnitř.“ Chvíli štrachal klíčema v zámku. Asi se mu zasek, jako mě, když mi dal táta klíče, ať si dojdu do jeho bytu pro věci a já jsem tam s těma vchodovýma vratama lomcovala tak dlouho, až přišla hlídka s tim, jestli nejsem zloděj. A ty dveře mi museli otevřít taky oni, jen tak v mezi řeči.
„Wow.“ Zmohla jsem se jen na nejasnej hlasovej projev, kterej měl více méně znamenat tohle. Byla to obří místnost, která měla pěkně vymakaný osvětlení. Řekla bych, že se tady někdo inspiroval rodnym sídlečkem utajovanýho krále, kterej má takhle proslulou knihovnu, no proslulou, později, rozuměj hned, jsem tuhle informaci vysolovala na Nettie. Hned za dveřma byl kousek místa, aby se daly otevřít a zavřít dveře a ještě se někdo při jejich manipulaci nezabil a pak byly schody dolu, které byly v polovině rozpůleny kamenným kanálkem, který vedl a různě se rozdvojoval po celý místnosti. Do toho kanálku se nalilo něco a to se pak zapálilo a krásně to celou místnost osvětlilo. Nejhezčí bylo to, jak se ten oheň krásně rozejval z místa, kde jsme stáli. A pak jste viděli, jak se krásně rozsvěcí jednotlivá ulička mezi regály, který byly dělaný vodorovně. Prostě nádhera.
„Není to trochu nebezpečný?“ ozvala se Nettie. Ta tak neprožívala jako já, řekla bych, že tohle musela v dětství vidět tisíckrát v pršitlášťově knihovně.
„Proč?“ zamračil se na ní. Taky mi nedocházelo o co jí de.
„No, protože přeci jenom jsou tady papíry a tohle je oheň… nebojíte se, že by to mohlo blafnout?“ na tu celou nádheru se koukala značně nejistě. Jasně celá nettie, dycky jí jde nejdřív o bezpečnost.
„No… nikdo nepočítá s tím, že někdo poleze s papírama blízko k ohni, ale jinak máš pravdu.“ Pomalu už šel dolů, jenom já jsem stála jak tvrdý y a dál se kochala pohledem. Když mi došlo, že mi krapet mizej z dohledu, tak jsem se rozběhla za nima.
„Tohle všechno máme srovnat?“ ozvala jsem se, když jsme po asi tak čtvrt hodině došli na konec. Řekla bych, že je tahle značně podzemní místnosti větší, než celej hořejšek. A jestli tohlemáme rovnat, tak tady zešedivíme, rozložíme se a nezbydou po nás ani kosti.
„Teď si to jenom projděte, abyste věděly, co kde je a já si jenom musim ještě něco zařídit. Přijdu si pro vás pak, tak se mi do tý doby nezabijte, a nebo neztraťte, snažte se zůstat v osvětlený části. Jsou tady další oddělení, ale ty jsou, řekněme s omezeným přístupem.“ Zamával nám a šel pryč. Já jsem se točila kolem dokola, abych se alespoň nějak zorientovala a vybrala si, kde začnu. Nakonec jsme si vybrala regály napravo ode mě a zaplula tam.
„Je to divný?“ řekla mi Nettie za zády.
„Cože?“ zvedla jsem oči i s bichlí, kterou jsem si vybrala. Vypadala staře, proto mě zaujala, jinak ten text v ní jsem ani nemohla přečíst, takže pohoda, no.
„Neřekla bych, že tady je otevřený přístup. Hele Mariposso, tohle místo mi něco připomíná.“ Rozhlížela jsem se.
„Že by knihovnu utajovanýho krále?“
„To taky, ale hlavně tady už jsem někdy byla. Jako malá víš. S tátou.“ Většinou, když začala mluvit o svym otci, tak šlo do tuhýho. U ní tohle téma bylo tabu ze zcela jasnejch důvodů.
„Myslíš, že by tohle mohlo bejt…“ zděsila jsem se. To snad ne!
„Bojim se, že jo.“ Smutně přitakala.
Nettie je svým způsobem neuvěřitelně známá v našem světě. Dokonce se o ní, spíš o její rodině a otci především, mluví v učebnicích novodobých dějin. Byla to toho roku strašná kauza, popravdě bych řekla, že ještě je, protože nikdo neví, kolik toho bylo vypuštěno do éteru. Do tý doby pravá ruka utajovanýho krále, alias Nettiin otec, byl špeh, kterej nosil interní informace střípku přeživších čelenů poražených vládců, těm šťastnejm, co buďto zdrhli a nebyli později nalezeni, a nebo těm, co jednoduše byli levobočci, ti nikoho tehdy nezajímali. Nikdo dodnes neví, proč zradil u. krále, když proti nim sám bojoval, a ani se to nikdy nedovíme, pokud teda nechcem povolat jeho ducha ze záhrobí a to se mi fakt ale nechce. Naštěstí to byl celkem samotář, nebo se aspoň tak tvářil, takže se z toho Nettie dostala, ale byla i s mámou vykázána od dvora a má zákaz se tam jenom přiblížit. Což jsme slastně porušily, kvůli mně, nějak mi tyhle souvislosti nedošly. Ale jednou, když měla svojí slabou chvilku, jsem z ní vymámila další informace ohledně tohohle ještě dneska ošemetného tématu. Říkala, že kdyby se jí tehdy podívali do hlavy, tak by zjistili, že zas tak mimo nebyla. Prej jí táta dost bral sebou a to hlavně na místa, kde předával tyhle informace.
„Proč tě tím pádem nepoznal?“
„Kdo?“
„Ředitel, pokud tady byl tvůj táta předávat informace.“
„Nemusel tady bejt on, ale hlavně, proč by to jako měl jako dávat najevo, hodně málo děcek si svoje dětství pamatuje. Nejspíš si myslí, že jsem to celý zapomněla.“ Upřímně si říkám, jestli by pro ní nebyl lepší, kdyby to celý opravdu zapomněla. Takhle se bude pořád trápit a podle její povahy bych řekla, že jí tohle všechno pěkně deptá. Mě by to asi deptalo taky. Klidně teď mohla bejt na Cosettinym místě, teď nemyslim v hrobě, i když tam skoro taky. To hodně naštve, když si člověk uvědomí, co všechno mohla mít. A nikdy už mít nebude a nemá šanci se nějak hodně dobře přidružit, protože si jí zapsali jako nepohodlnou osobu. Svym způsobem nás stmelilo to, že teď máme stejný postavení, ale každá z jinýho důvodu.
„Ale když už jsme tady, proč se po něčem nepodívat?“ začala Nettie, já jsem na ní jenom vejrala jak sůva z nudlí.
„No co. Když se to veme kolem a kolem, tak už stejně jsem v háji, tak co.“ Řekla, jako by šlo o nějaký informování o počasí. Ale zase má pravdu.
„Ha! My vlku a vlk za humny.“ Prošla kolem mě a měla to namířeno směrem ke zdi, kde visel nějak obraz. Ani jsme si ho nevšimla.
„Kdo to je?“ zběžně jsem obraz prolítla očima.
„Maxmillián Dessel.“ Odpověděla. Jak to sakra ví?! Dyk o Desselových se nikde neučí.
„Jak to víš?“ zděšeně jsem na ní koukala, už jsem si totiž představovala, jak si tady vyvolává duchy, aby si mohla pokecat.
„Je to napsaný na štítku.“ Ukázala na dolní rám obrazu, kde to bylo napsaný v obou jazycích a písmem tak velkym, že by přečet i slepej.
„Aha.“ Zasmála jsem se. Byl to takovej faux pas smích, kdy člověk zakrejvá zjevnej error.
„Víš, když jsem byla ještě s tátou u dvora, tak jsem ho slyšela mluvit s dnešní pravou rukou krále. Tehdy se rozhodovalo, jestli právě ten chlap od poražený strany, může přejít k utajovanýmu králi do gardy. A vim, že tam padlo, že by mělo existovat ještě jedno bratrstvo konkurující Dráčkům… a to by právě mělo patřit Desselům, ironií bylo, že se všichni báli, jestli zrovna on není špeh. Dodneška, pokud se to nějak nezměnilo, nikdo neví, kde by měli bejt. Moc se o tom nemluví, ale nějaký tu bitvu a následný pronásledování přežili a stali se mistry v maskování.“
„A proč mi to říkáš až teď?“ ne, že bych nebyla ráda, ale zase jsem myslela, že když jsme kamarádky tak dlouho, tak se třeba aspoň zmíní! Já jsem se jí svěřovala s každou blbostí a ona se mi o tomhle není schopná zmínit?! Kde to jsme?
„Nebyla vhodná doba. Ono hrozilo, že ti všechno vykdákám a ty to poběžíš říct první hlídce na chodbě. A pak už na to ani nebyla vhodná chvíle.“
„To mi teda hezky věříš!“ nafoukla jsem se jak roucha ve Shrekovi.
„Teď jo, ale před tim? Jak jsem mohla vědět, že budeš taky taková rebelka. A navíc, k čemu by ti bylo, kdybys to věděla? Stejně jsou to jenom dohady. Možná si blouznící vojáci vymysleli, aby měla na čem po válce pracovat.“
„Fajn, fajn, nechme toho. Ale mohla ses aspoň zmínit! Jinak co se změnilo tim, že jsme přišly sem a stojíme před nějakym obrazem chlapa, co žil před x lety?“ ne, že by mi to vadilo, jenom by mi mohhla některý věci říkat častějc. Jako já s třeba peklim se svejma poznámkami, dávám jí to číst a ona se ani nezmíní, že ví něco navíc a pak to zjistim jenom takhle náhodou. To není fér!
„To, že on…“ hodila hlavou k obrazu, „…byl jejich zakladatelem.“ A je to tady zase! Proč to zas pozná jenom ona?!
„A to víš odkud?“ řekla jsem naštvaně. Taddy je krásně vidět jak ví víc a nikdy před tim mě na nic neupozorňuje.
„To, že on je jejich zakladatelem, jsem si přečetla v pravym rohu obrazu.“ Fakt jsem si začínala připadat jak naprostej idiot. A hlavně, že když jsem se tam do toho rohu podívala tak to tam bylo jak pro blbečky napsaný. Jak říkám, ironie.
„To, že existuje ještě jedno bratrstvo, vim od otce a to jsem ti prostě zapomněla říct, když si sepisovala to svoje rozřazení společnosti v hodině matiky, kde hrozilo, že ti to každou chvilku sebere. Nikdo by se nepozastavil nad tim, že vim pomalu víc, než náš ředitel.“ Proč si dycky po něčem takovym připadám jak největší budižkničemu na světě?
„Promiň, nechtěla jsem bejt tak hnusná. Jenom mě štve, že já se s tim peklim a ty to víš už sto let.“
„To vypadám tak staře?“ zasmála se. Jop, my se na sebe nedokážem naštvat dlouho, na to jsme až moc ukecaný.
„No jasně. Nemáš ještě nějaký podezření, když už jsme u toho. Abych se to dověděla najdenou…“
„ Že jsme asi tady.“ Cože?
„No jasně, kde jinde bysme byly? Na Marsu?“ chytla jsem neskutečnej výtlem z ničeho.
„Seš blbá. Myslim, že jsme v druhym bratrstvu, blbečku!“ moje hejkání osla přestalo tak rychle, jak začalo. Stejně jsem si ale myslela, že si ze mě jenom dělá srandu a tak jsme i v tom duchu pokračovala.
„A co bysme v nějakym bratrstvu asi dělaly? Hm?“ řekla jsem a suveréně se opřela o regály.
„To samý, co já.“ Řekl hlas až moc povědomej Rosettě. Obě jsme ztuhly. Jsou věci, který prostě nikdo něčeká.
„Rosset?“ nevěřícně jsem na ní koukala. Co ta tady dělá? Neměla by se někde slunit?
„A kdo jinej? Čarodějnice?“ šla blíž. Vypadala tak unaveně a zmoženě. Jako by několik dní skoro nespala.
„Co ty tady?“ probrala se ze šoku Nettie jako první. Já jsem tu informaci stále zpracovávala.
„Přišla jsem něco dělat, abych zachránila Darena, udajnej vrah Cosetty, po tom, co vy dvě jste se na mě vyprdly.“ Řekla tak ledově, že by se i Sibiř zdála vhodným místem pro opalování se v plavkách.
„Jak vypdrly?! My jsme něco dělaly a teď kvůli tomu lítáme věčně v problémech, tak na nás laskavě nevypiskuj!“ vyjela na ní Nettie, která na to z nás dvou měla největší právo.
„JO?! A co jste zjistily?! NIC!“ řvala Rosetta jak na lesy, asi už má nervy taky dost slušně na pochodu.
„Rosetto dost! Co to do tebe sakra vjelo?! Odkdy máš hysteráky větší než naše “elita národa“?“ snažila jsem se všechno rychle urovnat, než si řeknem něco, čeho pak budem hodně dlouho litovat. Sakra, co se tady u všech čertů děje? Kdy se celej náš život zvrhnul v jednu velkou ironii osudu? Pomyslela jsem si zoufale a skoro až zatoužila po našem nudném školním životě.
„Od tý doby, co ho chtěj popravit!“ začala brečet. Číše při její nervy se právě přelila.
„Proč to tak prožíváš, když ho neznáš víc, než my.“ začla Nettie vyslovovat moje myšlenky.
„Prostě mi to přijde všechno nespravedlivý! Dyk je nevinnej!“ řekla zoufale.
„To už si jednou říkala. Jak to víš? Dyk ho ani neznáš, ne?“ chvíli přeskakovala pohledem ze mě na Nettie a pak to ze sebe všechno v zoufalosti vyvalila.
„Tehdy jsme byly na návštěvě u Richova bráchy, poprvý jsme ho při společný večeři. Hned jsme si padli do noty. Rich si mě nevšímal a tak jsem se s nim začala bavit. Najednou, ani si pořádně nepamatuju jak, to přerostlo ve vytrácení se někam a mizení třeba na celej den. Ten den, kdy zabili Cosettu měl doopravdy hlídku on, ale přesvědčila jsem ho, že se jí nic nestane, aby byl se mnou! Že spolu pak už skoro nebudem a koukněte, co se stalo!“
Když skončila, tak jsme s Nettie zvládli jenom vejrat a na nic se nezmoct.
„Víš ty vůbec, cos prováděla?“ zeptala se Nettie zoufale.
„Myslíš, že mi teď de o to, jestli mě Rich zapudí? Stejně to udělá, až zjistí, že jsem zmizela.“
„Třeba tě bude hledat…“ vypadlo ze mě.
„S tim, co jsme mu řekla? Ne.“
„Cos mu řekla?!“ vyhrkla Nettie.
„Všechno! Doufala jsem, že to dostane Darena ven! Jenže, jak znám Richa, tak to radši zamete pod koberec, než aby si zničil jméno! Dyk ho tak odsoudí!“
„No to… si ze mě děláš…“ vypadlo nakonec ze mě.
„Vypadám na to? Jinak vítejte v bratrstvu, kde jsou všichni štvaná zvěř.“ Řekla na uvítanou, sice krapet pozdě, ale nevadí.
„Tohle je to Dessel…“ začala Nettie a znova se rozhlídla.
„Ne není. Teď jsem to řekla. Jsou tady všichni vyděděnci, více méně. Ale snažíme se ty Dessel najít, teda kromě dalších osobních věcí. Proto jsem tady. A vy taky. Měli jste takový štěstí, že si na vás Nathaniel potrpěl. Utajovanýmu králi jaksi začalo docházet, že tě možná v dětství neměl tak úplně z kauzy tvýho táty vystřihnout. Mám pocit, že si to uvědomil ten den, co jste se zjevily na jeho plese. A to, jak jste tak narychlo odjeli, tak přišel spěšnej dopis s tim, že se máš ty Nettie dostavit ke králi. Když se to Nathaniel dověděl, tak vás sebral radši obě, protože se bál, že by jednu vydírali druhou, a jelo se sem. A než se zeptáš, jak to vim, tak mi to řek on sám, když mě za váma sem posílal.“ Tomu se říká obrat o tři sta šedesát stupňů.