Utajované království - 15.kapitola

„Heuréka!“ vylítly jsme ven. Povedlo se nám je překecat – už z nás měli i noční můry, jak jsme je věčně s tim otravovaly – tak nás v noci vzali ven, abychom se mohly nadejchat čerstvýho vzduchu. Ještě, než jsme vyšli, tak jsme s Nettie napsali menší vzkaz a hodlaly jsme ho dát do toho stromu, třeba někoho napadne tam něco hledat. Třeba Rosettu.

„Děláte takovej randál, že by to vzbudilo i mrtvýho!“ okřikl nás Regan, který byl celej den strašně nervní, furt měl pocit, že se něco pokazí.

„No jo, ty pane Dokonalej! Ty chrápeš zase tak, že by motorová pila zrezla závistí!“ okřikla jsem ho, strašně mi vadilo, jak byl ve všem dokonalej, ve škole, v mimoškolních aktivitách, všechno hned věděl, musela jsem najít nějakou byť sebemenší nedokonalost, abych měla co dát jako protiváhu.

„Buďte zticha, sakra! Dyk tady jsou normálně hlídky! Jestli nás kvůli vám chytěj, tak vás dvě natáhnu na skřipec!“ vyhrožoval Dantez. Ten je poslední dobou ale pěkně nevrlej. Asi mu hodně lezem na nervy, ne, že by mi to dělalo vrásky, dobře, dělá mi je to. Navíc u něj hrozby moc planý nejsou, takže jsem raději snížila volume.

„Fajn, tak to uděláme jinak… vy si děte po svý lajně a my zase po svý, pak se tady sejdem.“ Věděla jsem, že to zamítnou, protože celou cestu ven nám kladli na srdce, že se prostě od nich nesmíme vzdálit. A navíc, asi jim došlo, že bychom pravděpodobně vzaly roha.

„Zamítá se.“ No, co jsem říkala.

„Super, budem něco dělat a, nebo se tady budem hádat do soudnýho dne?“ vyrazila kupředu Nettie.

„Kam si myslíš, že jdeš, Coletto?!“ chytil ji Regan za paži. Nettie se na něj naštvaně otočila, taky už ho měla dost.

„Jdu tam, kam s Nanett potřebujem! Vy si tady evidentně hodláte zapustit kořeny a vykvýst!“ vytrhla se mu, protože když něco nesnáší, tak je to omezování a oni nás omezujou snad všude, nesmíš tohle, nesmíš tamto… a on ji teď omezil v naštvanym rázování pryč.

„Ježiš, dyk už dem!“ dali se všichn pohybu, já jsem ještě chvíli okouněla s tim, že bych si nenápadně zmizela, ale při představě, co by pak oni udělali, jsme nahodila svoje rzí sežraný tryskopohony a dohnala je. Popravdě, při představě naší skupiny, jsem si představila stádo kobylek, co se prohání po polích a žere, na co přijde. Začala jsem se nekontrolovatelně smát, kluci se na mě koukali jak na zjeva a ptali se mě, jestli jsem náhodou nedostala kuru. Jenom jsem zakroutila hlavou a pokračovala v pochodu doprovázenym občasnými záchvaty smíchu.

K tomu vyhnilýmu stromu nás schválně nevzali, i když jsme k němu už několikrát stočily cestu. Pro naši útěchu jsme se dostaly na dohled budově, kde jsme ještě tak před dvěma měsícem bydlely. Byl to celkem smutnej pohled, až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chybí to známí prostředí, ve kterym jsem vyrůstala. Taky jsem si všimla rozbitý baterky, teda všimla, spíš bych měla říct, čutla. Chvíli jsem na ní koukala a pak jsem se pro ní sehla. Naznačila jsem Nettie, co chci udělat a aby zabavila kluky a oni si mě tak nevšímali. Nettie se rozhodla vyvolat hádku na téma, proč jsou oba takový zabedněnci a já si mezitím tu baterčičku šroubovala. Doufala jsem, že není na jedno použití, jako ta moje, kterou jsem duchapřítomně vyhodila, teď by se mi docela hodila. Když jim vrcholila jejich hádka, tak se mi konečně povedlo do baterky dostat. Nacpala jsem do ní vzkaz, každá jsme pro jistotu napsaly svůj, a zašroubovala jsem to jenom na půl, aby si někdo uvědomil, až to najde… pokud to najde, že s tim není něco v pořádku. A hodila ji směrem k budově.

„Hej! Co to děláš?“ otočil se na mě Regan.

„Házim šiškama! Neumíš?! To musíš takhle…“ sebrala jsem ze země šišku, díky za smíšený lesy, co bych asi tak u listnatýho mohla říct, a chtěla ji hodit. Regan mi ji vytrhnul z ruky.

„Seš cvok?! Někdo nás uslyší!“ drtil mi ruku tak, že jsem si myslela, že mi ji zlomí. Proč mám takovej pocit, že by si to i užil.

„Jenom jsem se chtěla protáhnout!“ zaprotestovala jsem a snažila se mu vytrhnout. „A pusť mi ruku, nebo mi ji zlomíš!“ nakonec mě pustil, ale potom nás už jenom táhli zase zpátky s tim, že když se neumíme chovat, tak nic nebude. To jsme pětiletí haranti, nebo co?

„Ste sucharové!“ hravě jsem do jednoho z nich šťouchla. Hodně jsme tohle praktikovaly s Nettie o hodinách, kdy jsme byly úlně grogy. Bohužel, oni tak humorně, jako my dvě, nepojali. Dantez, zrovna do toho jsem jemňoulince šťouchla, mi dal takovou hedru zpátky, až jsem si kecla na zadek.

„Co… to děláš?“ vykuleně jsem na něj koukala ze země.

„Vracim ti to.“ Řekl prostě.

„Tomuhle říkáš vrátit?! Dyk si mě povalil jak stádo buvolů! Já jsem do tebe jenom lehoulince šťouchla! To je rozdíl!“ sbírala jsem se ze země a oprašovala si hlínu z kalhot.

„Nemůžete bejt aspoň chvíli v klidu?!“ rozčiloval se Regan, kterej nás už za dnešek měl plný zuby a dával to pěkně najevo, normálně se s náma bavil… bavil v rámci nucenější konverzace, i když někdy s nim byla sranda, když teda zrovna neměl jednu ze svejch nálad… teď na nás štěkal. Jako bych si někdy mohla nechat líbit, aby si ne mě někdo vyskakoval.

„Hlavně, že ty seš furt v klidu co?“ dorážela jsem na něj.

„Kdybych nebyl, už byste čmuchaly kytičky zespoda! Vy ste hlučnější jak hlas gongu, ničivější jak atomovka a otravnější jak komár!“ úplně jsem ztrnula. Nějak mě ani nenapadlo, že by někdo moh mít s náma až takovej problém. Teda na starý škole ho měl dycky někdo, ale to se přehlíží… myslela jsem si, že oni jsou ´kamarádi´- v rámci mezí -, že jim jako nijak – zas až tak moc - nevadíme, že si nás k sobě vzali dobrovolně – víceméně dobrovolně -. Teď by se o tom dalo docela dobře polemizovat.

Zbytek cesty jsme ušli rychle, nikdo nikoho neprovokoval, všichni jsme šli jak stádo hus. Já jsem furt musela přemýšlet nad tím, že bysme možná mohli někoho poprosit, aby nás dal jinam, nechci nikomu dělat přítěž, na to mám až moc velkou hrdost. Jenže s tím, jak nás tady všichni milujou, by to moh bejt problém.

V pokoji jsem si zalezla do svýho kouta u zdi, zapomněla jsem se zmínit, že nám sem do tohohle minipokoje nahečmali ještě dvoje postele pro mě a pro Nettie, každý do jinýho kouta, ale kvůli úspoře místa jsme krapet přeorganizovali pokoj, takže teď mám s ní postel sraženou. Chvíli jsem nečinně koukala do knížky.

„Efektivní čtení.“ Poprvý prolomil ticho Regan. Čekala jsem, že podle jeho zvyku, se ho jeho náladička bude držet celej tejden.

„Cože?!“ nechápala jsem, co tím myslí.

„Tě už to normální tak nudí, že čteš vzhůru nohama?“ zamračila jsem se na něj, nechápala jsem, co mi zase chce, proto jsem se na u knížku pořádně zadívala. Měl pravdu, opravdu efektivní, ale stejně jsem jenom koukala do blba. Dycky musim něco mít v rukách, pořád, to je můj hnusnej zlozvyk, na kterej všichni nadávaj, když si například s někym povídám, tak si pořád s něčim hraju, třeba spolužačce jsem pořád brávala penál, vypadal jako fialová prachovka, prostě jsem si nemohla pomoct.

„Je to skvělý, zkus to někdy.“ Řekla jsem a tu knihu zaklapla. Byla to jeho kniha historie, proto na mě mluvil, bál se, abych mu s ní něco neudělala.

„Jen si jí přečti.“ Řekl mi, když jsem mu jí milostivě podávala zpátky. „Možná by se ti to mohlo jednou hodit.“

„Fajn.“ Řekla jsem tím hlasem, kterej dává najevo, že bych to rozhodně neudělala, ani kdyby mi za to někdo zaplatil. Celej zbytek večera byl takovej… nijakej. Všichni si dělali to svoje, já jsem si procházela svoje zápisky, donutila jsem se do tý bichle vlíst s tim, že by tam mohlo bejt něco novýho. A ono prd, měli tam snad i ten samej text co my, pokud se nepočítaj jejich pohledy na celou věc, který jim zabrali víc jak polovinu.

Průlom přišel asi o dva dny dýl, kdy jsme s Nettie šly zrovna ven, samy, teď když jsme věděly cestu, tak to nebyl zas až takovej problém. Kluci měli svoje zkouškový, tak dřeli jako koně, aby se dostali dál a aby měli klid, chodili někam pryč a my jakožto holky měly leháro.

„Hi five! Jsme dobrý!“ tleskly jsme si, když jsme vylezly ven. Chvíli jsme se jen tak procházely, nakonec jsme si to namířili na posed, že se tam někde na chvíli uvelebíme, už jsme tak skoro byly, když jsme uslyšely kroky. Úplně v nás zatrnulo, že nám na to ti dva přišli a jdou nás zamordovat a zakopat, jenže…

„Holky?“ to byl hlas Rosetty. Ztuhly jsme, načež jsme se radostně otočily a běžely k ní. Objímaly jsme se, jako bychom se neviděly roky.

„Jak je? Co je novýho! Povídej, přeháněj!“ bombardovala jsem ji, když jsme ji konečně přidušenou pustily.

„Nic. Všechno při starym.“ Řekla a sípala, jak se snažila pochytat chybějící dech.

„A, jak to, že si sem šla?“ předběhla mě Nettie, protože jaká byla šance, že na sebe narazíme?

„Jednoduše, šla jsem si tak rozjímat ven s tím, co by mi to pomohlo zjistit, co se tu noc stalo a proč zmizely nějaký vaše věci a všimla jsem si baterky, teda všimla, někdo prudce inteligentní mě s ní trefil do ramene…“ mírně jsem zrudla, „… a když jsem se koukla na zem, čim se mě to kdo pokusil zabít, tak jsem našla rozloženou svoji baterku a když jsem ji skládala dohromady, všimla jsem si papíru co v ní byl. Ani jsem ho nemusela číst, došlo mi od koho je.“ Potom nastalo trapnější ticho.

„A… když jsi říkala při starym… tak jak je na tom… ten kluk?“ tahle otázka mě tížila už hrozně dlouho. Neměla jsem o něm žádný zprávy a jich jsem se vyptávat nechtěla už teď byli příjemní jak drátěnka.

„No… jak to říct jemně…“ zachmuřila se a my ztuhly hrůzou.

„Proboha! Jen to ne!“ úplně jsem viděla, jak řekne: „konec“.

„Pomohla jsem si sama. Teď se řeší něco mnohem důležitějšího!“ nevšímala si mýho výlevu.

„Jo? Copak?“ řekla usměvavě Nettie, která se uklidnila už po Rosettiným prvnim slově, místo toho, aby se potvrdila naše vize a ona mluvila plačky, to řekla docela hravě.

„Ále, utajovanej král má krapet… střevní potíže…“ zaculila se.

„Cože? Cos… udělala?“ zeptala jsem se zděšeně. Už jsem viděla, jak ji za to tohle někde zavřou.

„Využila jsem příbuzenského vztahu mého ´druha´ a jednoho z těch slepičáků okolo utajovaného krále a dostala se do jeho blízkosti. Pak už si stačilo jenom trošku zariskovat, dát mu do jídla a do pití menší množství prášečku, víte, že je tak důvěřivej, že mu to ani nedošlo, je si sebou tak jistej, že ho nenapadlo, že by ho moh někdo cíleně napadnout. A výsledek se dostavil skoro okamžitě. Soud bude ještě za hodně dlouho. Doufám, že se mi v tom vězení do tý doby nescvokne.“ S Nettie jsme na ní kulily oči. Tu poslední větu řekla lítostivě, ale stejně to nevyvážila ten šok z celého sdělení.

„Tys otrávila…“ začla jsem zděšeně.

„No jasně, jsem asi úplně blbá! Když víš, co nakombinovat, tak můžeš docílit hodně věcí, aniž bys někoho ohrozila na životě.“ Přerušila mě a kroutila u toho hlavou na znamení toho, že jsem naprosto pitomá. „Sice mě to stálo obrovskou hádku s mým ´milovaným´ druhem, ale výsledek stál za to. Ale teď vy, kde ste celou tu dobu byly?! Víte, co jsem prožívala? Myslela jsem si, že ste mrtvý!“

„No, už jsme pochopily, co bylo to: u vás, teda myslim, že tohle bylo ono. Mysleli to tak, že tady u nás je to druhý bratrstvo… momentálně jim ničíme jejich poklidné dny svojí přítomností…“ chtěla jsem pokračovat dál, ale Nettie mi dupla na nohu a provrtala mě pohledem: buď zticha. Už teď bysme měli problém, kdyby se přišlo na to, že jsme šly ven, kdybych se ještě navíc prokecla, tak ani nechci vidět ty následky.

„Oni… jsou tady?“ rozhlídla se kolem, jako by je hledala.

„No, nejsou zrovna osobně přítomni… doufám.“ Usmála jsem se na ni, při posledním slovu jsem zklouzla do menšího úšklebku, protože jsem si představila, co by oni asi na to, že my si jim tady klevetíme o jejich největší tajnosti.

„Uniklo mi něco?“ zamračila se nespokojeně.

„Proč myslíš?“ koukly jsme se s Nettie na sebe.

„Protože už si zase hrajete na tajemnej hrad v Karpatech. Docela mě to rozčiluje, já jsme vám řekla i celkem citlivou informaci a vy mi nejste schopný říct ani ń.“ Řekla naštvaně a já se jí ani nedivim, v jejím případě bych byla taky, ale doopravdy jsem se bála následků, co by to mohlo mít.

„Víš, Rosette, ono ani není moc o čem mluvit. Je to, jako bys naši bývalou školu přenesla do podzemí, kde žijou jako krtci.“ Doufám, že tímhle jsem toho toho moc neprozradila.

„Aha, tak proto jste tak bledý…“ stejně ji to moc neobměkčilo. S Nettie jsme se shodly, že už budem muset jít, nebo nám na náš sólo vejlet přijdou, rozloučili jsme se s ní, že se s ní v nejblížší možné chvíli uvidíme.

Jen, co jsme došly dost daleko na to, aby nás nemohla vidět, někdo nás chytil za kotníky a než jsme se nadály, byly jsme rozpláclý jak široký tak dlouhý. Už jsem chtěla začít křičet, když mi někdo zacpal pusu rukou. Chvíli jsem sebou zmítala, tak mě to přilehlo, abych tomu náhodou nemohla ublížit. Nevěděla jsem, kdo to je, protože jsem skončila obličejem dolů, snažila jsem se najít Nettie, ale ta byla druhou stranu, než jsem měla otočený obličej a tak jsem se nemohla podívat. Doufala jsem, že to bude někdo známej… nebo nějakej kanadskej žertík, to druhý už bylo zbožnný přání.

„Máte problém, hodně velkej problém.“ Zaznělo mi pěkně nasraně Reganovým hlasem. Sakra, to jsme byly tak douho venku? Začala jsme sebou mlít o to víc, nechtěla jsem před nim bejt tak bezbranná.

„Pusť mě!“ zasípala jsem mu do ruky a snažila se kopat nohama, abych ho ze sebe setřásla.

„Ne a teď se zklidni, konečně! Nebo nás najdou!“ na chvíli jsem sebou přestala mít a pochopila jsem, o co mu šlo. Blízko nás procházel nás bejvalej knihovník ještě z někym. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec chci, aby nás našel. Teď jsme měli větší možnost se dostat k něčemu lepšímu, ale za jakou cenu? Za to, že se budem nořit jako krtci do smrti v podzemí? Ne díky. Jakmile byly dost daleko na to, aby nás neslyšeli, tak mi sundal ruku z pusy.

„Co si myslíš, že děláš?“ řekla jsem naštvaně, vadilo mi, že se tady po mě válí jak po nějaký válendě. „A slez ze mě! Seš těžkej!“

„Fajn.“ Jeho tíha mi slezla ze zad a já rychle vyskočila na nohy. Nettie už se taky sbírala ze země a při tom se snažila pohledem zabít Danteze.

„Chtěli jste nám vyrazit dech?!“ pustila jsem se do něj.

„Ne, nechtěli jsme, aby vás viděli, protože s tim, co ste vyslepičili tý holce, by nás našli. Za to nám váš dech nestojí.“ Řekl ledověji jak polární bouře.

„Jak dlouho…“ ani jsem to nemusela doříkat.

„Chvíli po tom, co ste se ní objímaly. Ono sledovat vás ani není takovej problém, děláte takovej radál, že se člověk nemusí starat o to, aby byl tichej.“ Úplně jsem hrůzou zbledla, řekla bych, že teď se ven hned tak nedostanem, pokud nás za tohle rovnou nezabijou.

„Od jedný do deseti, jak na tom seš?“ tohle jsem mu už jednou udělala, když jsem Musilem polila knihu, navíc jsme to dělaly furt spolu s Nettie… např: jak moc seš znuděná od jedný do deseti. My jsme to často přeháněly, ale oni… nikdy. Docela jsem se bála, co mi odpoví.

„Nepočitatelně.“