Utajované království -18.kapitola

Říkám si, že jsem byla ožralá jak doga, protože on se chová… jako dycky! Furt po mě štěká… a teď zase!
„Nane…“
„Co zas? To je každejch pět minut, Nanett, Nanett, Nanett, NANETT?!“ ke konci jsem se až zhadrhla, jak jsem to méno omýlala dokolečka, momentálně jsem se totiž rozčilovala nad rodokmeny jednotlivejch politiků. Popravdě, nikdy jsem si nemyslela, že jich máme tolik.
„Radši nic.“ Povzdechnul si a odešel. Docela ho chápu, poslední dobou jsem strašně otravná a je to se mnou k nesnesení. Já vim, já vim, já vim! Ale když já sem pod takovym tlakem! Z jedný strany pršiplášť, kterej na mě vejrá jak suchý z nosu pokaždé, když projdu kolem, do toho ty převoňený a přemalovaný megery, co si myslej, že udávaj módu, nebo co a ještě k tomu se mi Nettie neozvala tak dlouho a když se zeptám tohohle, v duchu jsem pomyslela na karikaturu Regana, tak mlží, jak se dá. Mám toho akorát tak dost!
„Regán!“ nevim proč, ale poslední doboou jsem si navykla takhle na něj pořvávat. No, nemusim snad dodávat, že se mu to líbí asi stejně, jako kdybych ho vzala cepem po hlavě.
„Hm?“ vystrčil hlavu z mojí/jeho/naší ložnice/pracovny/bordelolabu/a momentálně i menší tělocvičny, ale fakt nevim, kde bere ten prostor kolem sebe, kterej prej tak moc při cvičení potřebuje. Asi cvičí na stropě.
„Neozva…“
„Ne!“ odpověděl mi a zase zalez. No, co sem říkala, nic se nedovim.
Jen, co jsem se dala opět do toho nechutně nudnýho a úmornýho čtení, horší jsou snad už jen zákony, opět se z pokoje zarčaly linout libé zvuky, které se podobaly prorážení zdi. Nevim proč, ale vzpomněla jsem si, jak mi otec při svojí slabý chvilce vypravoval, jak se takhle jednou omylem, když si chtěl pověsit obraz, proboural k svýmu kolegovi do kuchyně zrovna, když vařil. Ještě teď se směju, když si vybavim jeho extra vážnej výraz, kterej při tom měl.
„Co tam proboha děláš?!“ zařvala jsem, aby měl náhodou nemoh přeslechnout, když si evidentně dával pauzu od naprostý destrukce mýho/jeho/našeho pokoje.
„Nic!“ odpověděl a zase začal bourat. Nasupeně jsem se zvedla a prostě šla otevřít dveře. Teda, spíš jsem je chtěla otevřít, ale onoto nějak nešlo.
„Proč ses zamknul?!“ zabušila jsem mu na dveře. Naprostej ignor, už zase. Chvíli jse tam stála jak tvrdý Y, nakonec jsem se sebrala a šla ven. Tohle nemělo cenu, na to, abych aspoň nějak začla vnímat text, jsem potřebovala klid, kterýho se mi nedostávalo a z toho věčnýho posedávání doma, mě bolel zadek a chytla jsem z toho ponorkovou nemoc.
Chvíli jsem se jenom procházela po zahradě, která byla na můj vkus až moc vyumělkovaná. Všude samý sošky, fontánky s buclatýma andělíčkama a růže, v cestičce nebyla jediná chybička a tráva snad byla taky sestříhaná do lajny.
„Líbí?!“ zjevil se vedle mě ten jedinej přiživší, co ho vlastní tak milujou, že by ho nejradši nechali zadusit blátem.
„Ne.“ Řekla jsem popravdě, nikdy mi nedělo problém říkat to, co jsme si myslela. Nemám potřebu se přetvařovat, za prvý je to moc pracný, člověk si musí pamatovat, co komu řek a navíc se furt tvářit mile… to je strašný, když na to nemám náladu, tak na to prostě nemám náladu. A za druhý, je to nuda.
„Copak tak mile. Když budete ještě příjemnější, možná pojdu hrůzou.“ Jé, jeho nádala spadla na bod mrazu, no, aspoň mu nebude vedro.
„Vy ste se ke mně přifařil…“ jemně, jako drátěnej kartáč, jsem mu připomněla, že jako já se ho jeho společnost nijak neprosila.
„Hm… jenom jste vypadala značně zničeně.“ Narknul se, já se mu ani nedivim, ale v tu chvíli jsem si přišla strášně ublíženě, a odešel pryč. Divim se, že nelětěl rychlostí drbu. Zjistila sjem, že drby jsou tady rychlejší, jak lesní požár… a taky ničivější.
Do pokoje jsem se přišourala stejnou rychlostí, jakou jsem měla, když mě vyvolali ve škole ke zkoušení. Regan nikde nebyl, teda aspoň jsem si to myslela, protože tam bylo ticho jak v hrobě. Měla jsem v úmyslu se vrátit k učení se rodokmenů, ale jenom z pohledu na ty papíry se mi dělalo mdlo, takže jsem si místo toho vzala knížku a dala se do čtení. Nakonec jsem i s tím přestala, protože jsem sa nebyla schopná sousředit. Měla jsem ohromnou potřebu jít ven do zahrady, zase. Popravdě, nevim, co bych tam měla dělat, ale vypadalo to, že stejně nic jinýho dělat nemůžu, pokud se tedy nechci ohlodat nudou. Hodila jsem na sebe něco pohodlnýho, protože tydle strášně moderní šaty byly pohodlný asi tak stejně jako židle z hřebů a vyrazila ven. Tentokrát jsem to přímou čarou rovnou přes ten pěstěnej trávník a modlila se, aby mě neviděl zahradník, nebo kdo se tady o to všechno stará a během několik aminut jsem dorazila do nejzazšího kouta zahrady. Popravdě, vypadalo to tady jak po výbuchu atomovky a, nebo jak po nájezdu zmutovanejch kobylek.
„He?! Co to je?!“ koukala jsem na kameny, co byly na zemi a že to byly valouny, ale nad tímhle bych se tak nepozastavovala, ale mnohem víc mě šokovalo, že mi přišlo, že jsou živý! Lehce jsem do nich ťukla špičkou boty a úplně jsem cejtila brnění, co se mi rozlilo po těle, takže jsem od toho poděšeně uskočila.
Rychle jsem se rozhlídla, jestli tady někdo není a nebyví se mým poděšeným poskakováním. Zjistila jsem totiž, že čím vyšší společnost, tím drsnější žerty, jeden příklad za všechny, když na vás poštavli medvěda a trašně se bavili tím, že jste se strachy váleli po zemi. Tohle se vyprávělo na jednom z těch nóbl plesů, no strašná a inteligentní zábava, fakt že jo. Když jsem se ujistila, že jsem tady sama samotinká, tak jsem se dala do pozorování a různýho zkoumání těch kamenů, byla jsem jima tak zabraná, že mě nenapadlo se kouknout kousek od nich. Zjistila jsem, že necelý tři metry od nich stojí polorozbořená mohyla, který jsem si všimla jenom díky tomu, že jsem se protáhla, protože mně z toho věčnýho ohýbání bolely záda. Šla jsem k ní blíž, sice vypadala jako, no… jako kupa kamenů ledabyle naházenejch na sebe, ale řekla bych, že v minulosti to muselo mít nějakej řád. Sice jsem nepřila na to jakej, ale stejně ta nyní kupa suti vzbuzovala jistej druh úcty, stejně jako pršiplášť, co se vynořil za mnou.
„ Co tady děláte?!“ řekl a já jsem se leknutím málem zabila o tu mohylku, protože jsem sebou cukla, zakopla o kámen a letěla držkou přímo na na mohlyu. Naštěstí jsem to vybrala, ale stejně.
„Zabloudila jsem…“ zkusila jsem se vymluvit na to, že jsem absolutně bez orientačního smyslu, což je i omylem pravda, ale vypadalo to, že on mi to věří asi tak stejně, jako kdybych o sobě prohlásila, že jsem jeho matka.
„Zabloudila…“ protáhnul a pak dodal, „… já se spíš ptal na to, co chceš tady u mě na zámku, myslíš, že jsem blbej?! Tohle je už poněkolikátý, co se ses objevila někde, kde se něco semlelo…“ a sakra a já doufala, že jsem nenápadná.
„Jo?! A nespletl jste si mě s někym?!“ chtěla jsem to uhrát na to, že se denně musí potkávat s hodně lidma a tak přece není vyloučný, že by si mě moh s někym splýst.
„Neřekl bych.“ Úplně jsem cejtila, jak se mračí a já jsem cejtila, jak blednu hrůzou. „Kdepak je Nettie?“ zeptal se, jako by šlo o to, kolik je dneska stupňů.
„Jaká Nettie?!“ hrála jsem na nechápavou, popravdě mi to spíš uškodilo, než aby mi to pomohlo.
„Fajn, řeknu to jinak. Buďto mi konečně řeknete, co se urodilo v těch vašich hlavinkách, že jste sem přitáhly toho kluka, kterej tady rozhodně nemá co dělat a, nebo si to zjistim sám a veřte, že se vám to líbit nebude.“ Sem v p****i. Zase… poslední dobou jsme tam celkem často. Asi se tam natrvalo přestěhuju.
„Nic se nám nikde neurodilo…“ myslim, že teď je zbytečný si hrát na to, že jsem někdo jinej, když to mám snad napsaný na čele, že lžu.
„Tak o co tady de? Už mě to vážně štve. Přijedu do města, kde ste vy dvě a zabijí mi snoubenku, objevíte se u mě na plese a zemře mi bratranec, já si vás teda nechám zavolat, abych si konečně zjistil, o co tady jde a najednou jste pryč, a teď se objevíš tady s mym nepřítelem a hrajete si tady divadlo hodný antickýho dramatu. Upřímně, už toho mám tak akorát dost. Jako by toho nebylo málo, tak mi teď dupeš po zbytcích z hrobu mojí matky.“ Rychle jsem poodstoupila, abych ho ještě víc nerozdráždila, i když si myslim, že víc už to asi ani nejde.
„Vám umřel i bratranec?!“ to jsem fakt nevěděla.
„Poslední dobou mi umírá až moc lidí z mojí rodiny. Zajímalo by mě ale, kdo mi zařve tentokrát, když jste se opět uráčila jako srtka objevit v mojí přítomnosti.“ Jeho tón hlasu se pohyboval něco mezi smutkem a naprostym nasránim.
„To nevim, kdo se objeví v mym hledáčku…“ pokusila jsem o intergalaktickej vtip, bohužel ho nepochopil. Ale pravda, že od toho to byl intergalaktickej vtip, ten se pochopit neměl.
„No… jak by se ti líbilo strávit nějaký čas v jednom krásnym hotýlku, kde by ti společnost dělala plíseň, krysy a další odporná havěť…“ úplně jsem cejtila, jak se ´miloulince´usmívá.
„Mám radši svůj luxus, ale děkuju za nabídku…“ začínala jsem pomalu hledat únikovej východ, protože se mi do tý jeho kobky fakt nechce a bejt tady s nim taky nechci. Ještě by mě zakopal vedle svojí matky.
Nakonec se na mě usmála štěstina, protože ho někdo začal usilovně shánět, takže mi jenom stih říct, že ho budu mít furt za prdelí a nikdy se ho nezbavim. Pak zmizel rychlostí blesku, až jsem se sama divila, že za nim není ohnivá čára.
„No to mě po*er na holý záda! To je zas den!“ šouravym krokem stotřicátnice jsem se vydala zpět ke svýmu hřejivýmu apartmá, kde na mě čekaly papíry s rodokmenama. Stejně jsem si ale v duchu udělala poznámku, že se sem někdy budu muset vrátit, třeba objevim ještě něco víc, kromě jednoho hrobu.
„Kde si byla?!“ vybafnul na mě hned mezi dveřma Regan.
„Ty kr*vo! Sem se tě lekla!“ prošla jsem kolem něj a zalezla si do mýho/jeho/našeho pokoje.
„To mě těší, ale neodpovědělas mi…“
„Venku. Byla jsem se projít po zahradě, řekla jsem si, že se musim pokochat krásou místní flóry a fauny.“ Začala jsem vyhazovat věci z prádelníku ven v naději, že bych mohla najít něco na sebe. Regan mě chvíli pozoroval, jako by se snažil zjistit, co mě zase posedlo, ale když mu na hlavě přistály moje spodky, tak se, se slovy: „Bombový útok,“ sebral a šel taky odbivovat faunu a flóru.
Díky tomu jsem měla klid na to, abych našla to, co jsem potřebovala. Začínalo mě štvát, jak jsme zlenivěla, dyk jsem pršiplášťovi chtěla nakopat zadek a co místo toho dělám?! Válim se jak dobytek. Povzdechla jsem si, kam jsem to jenom klesla?!
Řekla jsem si, že se budu řídit větou, pod svící je největší tma a tak jsem si řekla, že taky králi trochu provětrám dokumenty. Dyk by to nebylo poprvý, co bych zavítala k někomu do pracovny.
MEZITÍM U NETTIE:
Nettie se na sobě snažila nedat ani za más strachu, ale věděla, že díky této scenérii, co se jí míhala před očima, bude minimálně měsíc bez spánku. Všude byla cítit hniloba, zatuchlina, pach neštěstí a smrti. Upřímně se jí z toho zvedal žaludek a to se považovala, za tu, co je schopná se koukat na mršinu a žvejkat u toho oběd. Ale realita byla evidentně jiná.
„Dantez… proč?!“ koukala zoufale na toho, co jí tento šok přivodil, skoro brečela hrůzou, protože slyšela sténání raněných, nejspíš pokousaných od místního ´domácího zvířectva´ a křik někoho, kdo na to ještě mě sílu.
„Někdy je zapotřebí zoufalých situací…“ zašeptal a dostalo se mu šťouchnutí do žeber špičkou meče pana Bachaře. Dantez se na něj nasupeně podíval, ale to mu vysloužilo mnohem ostřejší šťouchnutí, div mu ten meč nezarazil rovnou celej do těla. Ale svým způsobem měli štěstí, protože pokud to pochopili správně, tak budou hned vedle sebe a Nettienavíc bude naproti důvodu tohoto výletu. Nic lepšího si nemohli přát… možná tak pravidelnou stravu, která by stála aspoň za podívanou a nevypadala by, jako by jí už někdo přetrávit a pak vyvrhnul a ještě pitnou vodou, protože tu hnusnou zelenou břečku plnou sajrajtu Nettie odmítala pít.
„Au!“ ohradila se Nettie, když jí pan Gentleman hodil dovnitř jako kus hadru, až se zkouzla a zarazila hlavou o zeď. Odpovědí jí bylo prudký zabouchnutí dveří a zarachocenní klíčů v zámku.
Počkala, dokud neslyšela, že Dantezje taky na místě a pak se vyškrábala na dveře, aby se pidiokýnkem mohla juknout ven. Nikde nikdo, bylo jí to divný, dyk se dalo v pohodě dostat ven, ne? Ty dvěře v tohmle vlhku už musely dávno ztrouchnivět, ne? Zkusila je vyrazit ramenem, ale místo toho jí naběhla modřina velikosti melouna a skoro si ukopla palec, když se pokoušela vykopnout.
„To nepude, nejseš první, kdo se o to pokoušel. Ten chudák vedle mě, se o to snaží už deset let… prej.“ Ozvalo se zasýpaní z cely proti ní. Doprovázený tichoulinkýma ranama, kterých si všimla jenom proto, že ji na to upozornil.
„No, to mě těší.“ Opřela se o dveře a koukla se od okýnka druhé cely, kde se rýsoval obledlý a voskový obličej někoho, co tu moc pohodlí nezažil a taky tady byl dost dlouho na to, aby jeho pokožka zapomněla to, jak vypadá sluneční nebezpečné UV záření, ale zase nebyl tak dlouho, aby se mu pod kůží rýsovali kosti, i když na to byl hubenej dost, soudě podle kousku obličeje. Víc vidět nebylo.
„A kdopak seš?!“ pokusila se o to, aby souseda přiměla k další komunikaci, ale protože on o ní mezitím ztratil zájem a zase zaplul do cely, takže z něj nebyl vidět ani chloupek, tak jí odpovědí bylo jenom kapání vody ze stropu a zapištění krysy za ní.
„AAAAAAAAAAAA! CO TO SAKRA JE?! KRYSOMUT!?“ zaječela jak pominutá a dívala se na tlustou krysu velikosti menšího psa.
„Coletto! Buď ticho prosim tě. Drásá mi to nervy!“ ozval sezadýchanej Dantez, kterej u sebe dělal, bůh ví co, protože se od něj ozývaly rány, které by v jiné situaci asi vyvolaly značný zrudnutí, ale takhle to jenom přinutilo Nettie přemejšlet, jestli tak náhodou neubíjí svýho krysomuta. Ten její se mezitím nebezpečně přibližoval a Nettie neměla daleko od toho, aby nezačala pištět jako ty primadony z její školy, o který si myslela, že je to to nejhorší na světě a že nic horšího jí už nepotká… HÁHÁ.
„Jaký duď zticha! Dyk je to tvoje vina, že sem tady v tý hnusný díře!“ zařvala na něj. A dál probodávala pohledem krysomuta, kterej si evidentně rozhodl pochutnat na její noze, nebo jiný její části. Nettie by se dokonce nedivila, kdyby jí ta potvora začala slintat na nohu a její sliny by převážně tvořila kyselina. Nakonec si ale krysomut řekl, že si ještě počká a krysím krokem zmizel dírou ve zdi, která byla nejspíš určená pro jídlo, protože byla moc pravidelná a ještě vedle dveří.
„Buďte rádi, že ste tady…“ ozval se sípavej hlásek, kterej patřil panu voskovému. Nettie se znova pokusila najet na konverzaci, ale zatim to vypadalo, že se jich důvod tohohle luxusu, všímat nebude. Nebo přinejmenším si jich nebude všímat, když se s ním pokusí hodit řeč.
„Dyk jo, všichni mě ignorujte! Dyk mě to přece vůbec nevadí!“ prskala a šoupala podrážkami, nebo tím, co dřív byly podřážky o podlahu vystlanou nejspíš smlámou ve vrstvě, o které by se dalo říct jenom to: aby se neřeklo.
Jídlo, nebo spíš ty zahleněný plivance různý barvy, co jí přinesli, byly tak odporný a smradlavý, že je radši vystrčila rovnou ven a doufala, že něco, co by se dalo nazvat žrádlem pro zvířata, dorazí brzo a že tydle plivance byl jenom předkrm, ale něco uvnitř ní, jí říkalo, že ničeho lepšího se tady asi nedočká.
„Hnus co?“ ozvala se Nettie, když si všimla, že není jediná, kdo to vystrčil dírou, pro krysomuty… teda pro jídlo, ven.
„To teda…“ ozval se znechuceně Dantez.
„S tebou se nikdo nebaví!“ prskla na něj. Ještě tě neopustila tu hedku do hlavy a k tomu si jí jako omluvu připravil tenhle luxus místní věžnice.
„Celkem sranda… vás takhle poslouchat. Ste dycky takhle hluční?!“ ozval se zase sípavý hláseček osoby, která ani nechtěla slyšet odpověď na svoji otázku. Nettie k němu akorát napadlo to, že se asi už scvoknul a žije si ve vlastním světě.
KONEC MEZIPOHLÍDKU NETTIE