Utajované království - 20.kapitola

OPĚT NĚKDE U ZÁMKU:
„Co si jako myslíš, že děláš?!“ mračil se na mě Regan, když viděl, že se přidržuju hradní zdi a snažim se dostat přes propast. Popravdě to nebylo vůbec jednoduchý. Okraj mezi zdí a propastí byl často tak malej, že se mi tam vešla sotva polovina boty.
„Sanžim se nespadnout.“ Řekla jsem zadýchaně. Za prvý jsem se bála, že žuchnu dolů a za druhý… sem se prostě bála.
„Co si tim jako chceš dokázat?!“ lezl za mnou.
„Nic.“ Dál jsem se přidržovala zdi, div jsem do ní nezarývala nehty.
„Tohle je sebevražda!“ prskal Regan.
„Tak sem lenez, já tě nenutila!“ podívala jsem se na něj a v tom okamžiku mi to ujelo a já skoro hucla dolů. Jen tak tak jsem se chytla. Asi budu muset někomu poděkovat, že se nikdo nedal do opravy tádle voprýskaný zdi, protože kdyby byla hladká jak dětská prdelka, tak bych byla já jenom loužička krve dole v propasti.
„Ne, ale když tě vidim, jak …“ ani nemusel odkončovat. Musel to bejt zálibnej pohled. Tentokrát jsme se rozhodla, že nepudu rovnou do zámku, stejně by to bylo k ničemu, ještě víc bych rozdráždila pršipláště a to se mi nechce. Ale stjně, je tu jeden důvod, co mě donutil se plížit podél zdí, jako bych byla nějakej zloděj. A ted důvod jsem si hezky zapsala do salátu. Popravdě, docela mě zaráží, že mi to nedošlo dřív a hlaně, že to jedný určitý osobě nedošlo, když to měla rovnou před nosem.
De totiž o to, že jak jsem si jeden čas žila v zámku, a není to tak dávno, tak nám před pokojem visel obraz. Jasně, to není nic nenormálního, všude v zámcích visej obrazy, ale tenhle obraz, kterej se tam mimojiné pověsil nově, zobrazoval Merlotte s náhrdelníkem, kterej jsem znala. Stoprocentně jsem ho znala, patřil totiž Cosettě. Docela přesně si pamatuju, že když jsem ho na ní viděla, tak jsem byla rudá závistí, byly na něm krásný růžičky pospojovaný třema řetízkama, nahoře na pravý staně krku byla největší růže a potom se změnosovaly a dole už visela každá na samostatnym řetízku.
Nevim, co mi našeptávalo do ucha - pokud teda nešlo mo jí druhou osobnost, o který bych nevěděla -, že celkem solidně přihořívá.
„Hele, Regane, až tam budem, tak budu potřebovat pomoct.“ Ozvala jsem se po chvíli. Ne že bych se do tý roury sama nedostala, ale… stejně budu jistější, když mě někdo bude jistit.
„Nejdřív chci vědět, co máš v plánu, protože zatím si uspěšně zhatila moje všechny moje plány. Takže nějak necejtim potřebu ti pomáhat.“
„Tak, proč si za mnou lez?!“ funěla jsem jak bernardýn, ono se to nezdá, ale je to celkem makačka.
„Třeba abych tě moh shodit dolů.“ Úplně jsem slyšela, jak se uculuje.
„Hm…“ věděla jsem, že to nemyslí vážně, protože kdyby mě tak moc chtěl vidět rozprsklou dole o kameny, tak už tam dávno ležim.
Nakonec se mi povedlo dolíst až ke konci, kde už nebyla zeď, protože asi nikdo nepředpokládal, že by se až sem někdo dostal. Vítězně jsem si stoupla do zahrady, která stála přímo před jedním ´menším´letním zámečkem.
„Utajovanej krát tě zabije… a mě s tebou. Fakt že jo.“ Řekl Regan zoufale.
„Tak můžeš odejít…“ usmála jsem se na něj.
„To víš, že jo a pak mě budeš po nocích strašit, co?“ chytil mě za límec a zatáh do křovíčka, protože zrovna vyšla Merlotte ven. Pozorovala jsem jí ze svý skrýše a při tý příležitosti jsem si vyndala ten svůj salát, kde jsem si lehce doplnila poznámečky. Jo… ty papíry, co mi zbyly, absolutně nechápu, proč sem s jejich tříděním nepočkala, nakonec i k něčemu byly. Plus ještě ta mapa, kde byly nakonec soustavy králových zámků a dokonce mi i někdo napsal, kdo tam povětšinou bydlí.
T.H. – velký neznám, prd neznámý, je to Merlotte, která si změnila jméno z Thalitta Houf na Merlotte. Osobní poznámka: jestli to udělala pro, to, že se jí to zdálo lepší, tak bych řekla, že se minula účinkem.
Tuhle poznámku jsem našla v jednom zadružovacím listě, ani jsem nevěděla, že se Merlotte zadružila. No, ale podle toho, že její druh už je deset metrů pod drnem, bych řekla, že to spíš bylo odklizení, protože ani už nevim kde, ale povedlo se mi najít neoficielní rodomen našeho pršipláště, kde byla Merlotte napsaná jako levoboček jeho strýce. Když už jsme u toho, tak Cosetta byla legitimní dcera jeho stýce.
„Fajn, co máš v plánu teď, protože nevim, jak ty, ale mě furt nedochází, na co tak úžasnýho si přišla, že si mě ve tři ráno probrala a muselo se líst podél tý blbý zdi.“ Zamračil se Regan, když si přečet moji poznámečku v salátu.
„Uvidíš…“ usmála jsem se na něj. Popravdě, u něj bych potřebovala, aby byl furt někde zalezlej a nevystrkoval ani špičku nosu, protože budu potřebovat, aby mě odsud dostal, pokud vývoj budoucích událostí nabere špatnej směr. Jako třeba to, že přijede pršiplášť.
Pomalu jsem se proplížila Merlotte za zády, naštěstí byla skloněná nad kytkami, který smrděly na sto hodů, takže, když jsem promluvila, tak to vypadalo, jako bych prošla přes vchodový dveře, kde mimojiné stáli jako čestná stráž kluci, no kluci…, co studovali na naší přidružený škole. No, aspoň konečně vim, co dou dělat po škole, dycky jsem to chtěla vědět, ale nikdo mi to nechtěl říct.
„Dobrý den, madam…“ řekla jsem, když jsem stála tak metr od ní na cestičce a za zádama jsem měla letní zámeček.
„Prosím?!“ rychle se na mě otočila a koukala na mě, jako by nikdy v životě neviděla živou osobu.
„Dobrý den, madam…“ zpakovala jsem už s mírou nervozitou a lehce jsem se uklonila.
„Kdo seš?!“ vyštěkla.
„Chěla bych se tady nechat zaměstnat.“ Řekla jsem prosebnym tónem.
„Zaměstnat?! Máme plno.“ Řekla mi na rovinu.
„Ale madam… služebných není nikdy dost!“ křikla jsem zoufale. Asi se dám v příštím životě na hereckou dráhu.
„Máme plno!“ křikla na mě zpátky. Sakra, jak ji teď mám jako přesvědčit, že tu práci fakt potřebuju! Sice ne pro peníze… i když, teď když nad tim tak uvažuju, tak jsem momentálně značně finančně závislá na Reganovi, což se mi taky moc nepáčí.
„Ale…“ chtěla jsem zase začít, ale Merlotte mě přerušila.
„Fajn, fajn, fajn, tak si di sehnat práci a dej mi pokoj!“ teď jsem na ní koukala jak puk já. „CO tady ještě stojíš?! Nechtěla si práci?!“ křikla na mě.
„Jistě.“ Letěla jsem do letního zámku jak ohnivá čára a hledala nějakou vrchní uklízečku, za majordomem se mi nechtělo, protože ti jsou vždycky tak příjemní, že by je člověk nejradši nakopal.
Nakonec se mi povedlo někoho takovýho najít, sice si o mně ta ženská nemyslela nic extra, za což jsem jí málem bacila do hlavy, ale nakonec mi vrazila do ruky koště do ruky s tim, ať zametu první patro. Věděla jsem, že mě to bude stát pár sil, ale nevěděla jsem, že mě odrovnaj už schody. Proč musej všude dělat ty schody tak blbě vysoký?!
Zametýno jsem měla za chvíli a vypadalo to i celkem dobře… na to, že moc nezametám, ale radši jsem to udělala ještě jednou, protože tu práci fakt potřebuju, úplně cejtim, že jsem narazila na něco.
„Mno…“ poznamenala vrchní uklízečka, když si moji práci prohlížela. Co si jí na tom sakra nelíbí?!
„Pokud se do konce týdne zlepšíš, tak klidně, jinak máš smůlu.“ Řekla a odkráčela.
„Doufám, že do konce týdne už budu zase pryč.“ Řekla jsem potichu, aby mě neslyšela. Ale šla jsem za ní, protože mě vedla k mýmu kumbálu na koštata, kde se sotva dalo otočit.
„Tohle je teď tvůj pokoj… važ si toho!“ řekla a oděšla.
„Fajn, a kam mám asi tak nacpat Regana? Asi do truhly.“ Řekla jsem, když jsem si všimla, že jedinej kus nábytku, kromě postele, je truhla. Podle instrukcí byla kouplena se záchodem někde na konci chodby. Docela mě děsil fakt, že jsou společný, protože prostě nesnášim, když mě někdo komanduje s tim, že mi to prostě dlouho trvá.
Teď jsem měla chvíli volno, protože byla polední pauza na oběd, takže jsem rychle letěla do zahrady pro Regana. Doufám, že tam ještě bude, pomyslela jsem si.
„Regane?“ zašptala jsem, když jsem prošla kolem keřů. Odpovědí mi bylo naprostý ticho.
„No super…“ odfrkla jsem si. Kde ten člověk zase vězí? Chvíli jsem chodila po zahradě, jako bych si jí prohlížela a hledala jsem přitom Regana. Nakonec jsem ho našla, byl za keříčkem.
„Tos mi nemoh odpovědět?!“ stála jsem nad nim jak socha schobody.
„Neslyšel jsem tě. Řekneš mi konečně, co to jako vyvádíš?!“ furt seděl za keříčkem a snažil se bejt nenápadnej.
„No, když se mnou pudeš ke mně do pokoje a tam se někde schováš, tak si zahraju na svoka a budu si mluvit sama se sebou.“ Usmála jsem se.
„Seš magor, ty seš normální magor…“ kroutil nevěřícně hlavou.
„Fajn, magor chce, abys pohnul kostrou… brzo mu končí pauza.“ Chytla jsem ho za ruku s táhla ho rychle k sobě. No táhla, věřim, že kdyby dobrovolno nechtěl a zabočil se, tak s nim nepohnu ani stádem volů.
Rychle jsem ho protáhla celou budovou a hodila ho k sobě do pidi místnosti.
„Počkej tady, musim jít makat, ale potom ti to vysvětlim… jo a nějak se schovej.“ Rychle jsem vylítla k tý babizně, protože jsem si nechtěola zaděl na problémy hned první den… i když, de o mě že jo. Ještě, když jsem zavírala dveře, tak jsem slyšela Regana, jak říká: „Ta holka je fakt cvok.“
NETTIE:
„NENÁVIDIM TO TUUUUU!“ zaječela Nettie do celýho komplexu snad po stý.
„Mohla bys bejt chvíli zticha? Čeho myslíš, že dosáhneš, když budeš křičet jak na lesy?“ ozval se Dantez.
„Nech ji, aspoň má ještě energii na cokoli…“ ozvakl se sýpavý hláseček, kterej se ozvýval jenom, když se majitel probral z transu, nebo když se probral z vlastního světa, nebo co to vlastně dělal.
„Děkuju…“ řekla Nettie vděčně, i když si nemyslela, že by ji vnímal.
„Není za co…“ Nettie zůstala koukat na dveře. V zoufalství si totiž sedla do pravého rohu, proti nim, protože tak měla výhled jak na dveře, tak na to, co se děje v její malé místnosti. A navíc zjistila, že se z toho rohu dost dobře házej boty po krysomutách.
„A… jak dlouho tady seš?!“ pokusila se o nějaký navázání konverzace, aby ho udržela v reálnym světě. Dlouho bylo ticho, až si Nettie myslela, že zase nevnímá, ale nakonec se ozvala odpověď v podobě: „Nevim, asi hodně dlouho.“
„Normálně bych řekla super, ale v tomhle případě se to nějak nehodí…“ pokusila se Nettie o vtip. Bohužel se minul činkem, protože on zase přestal vnímat.
„To je, jak kdybych byla nějakej schizofrenik a moje dvě poloviny si mezi sebou povídaly…“ zamumlala si Nettie pro sebe a hodila botou po krysomutovi,co se k ní snažil dostat. Už to došlo tak doleko, že je měla pojmenovaný. Krysomut, po kterym teď házela botou, byl pan Obludnéobludárium, protože tenhle krysomut, nebo tahle krysomutka, šlo to dost blbě poznat, byl/a z nich nejvíc odporná.
Nettie už pomalu přestala vnímat čas v normálním slova smyslu. Už nedokázala říct, jak dlouho tady je a celkem dost jí to žralo, protože nechápala, co přesně udělala, že se teď musí válet tady. Jenže dneska jí přišla vzácná návštěva. I když Nettie by považovala za vzácnou návštěvu, i kdyby za ní přišel výběrčí daní.
„He? Co se děje?“ řekla, když se dveře otevřely a tam byli dva děsní miloučký Bihárci.
„Poď sem.“ Ukázal jeden z nich před sebe.
„Hůř by to nešlo?! Tohle už je jak na psa: k noze, sedni, lehni, pac dávat nemám?!“ zavrčela, ale nakonec k němu šla. Popravdě, co jinýho jí zbývalo.
Chytili jí každý za jednu ruku a odváděli jí někam pryč. Nettie si pomysela, že by bylo celkem skvělý, kdyby jí pustili ven, jenže něco jí říkalo, že tohle by mohlo bejt leda tak zbožnym přánim. Vedli jí k obrovskejm dveřím na konci chodby. Pamatovala si, že když proti nim šla, tak pam probýhalo něco jako pseudosoud.
´Co sem asi tak provedla?! Nechcete mi doufám říct, že jsem zabila krysomuta, co je ohroženej živočišnej druh, že ne?´pomyslela si, když jí strkali ke dveřím, který se naštěstí otevřely.
Konečně co mohla tudle místnost prohlídnout a už po první vteřince měla jasno. Fuj. Vypadalo to tam, jako v každý jiný cele, akorát to bylo o něco větší a byly tam židle… a dokonoce se zmohli na stůl.
„A, slečna Nettie…“ řekl pršiplášť poměrně zbytečně.
„Kdo by to řek, že jo? Když už ste se sem za mnou ak trmácel, tak by yblo dovný, kdyby vám sem přivedli nějakýhoPepu z horní dolní…“ řekla naštvaně.
„Docela si vyskakujete…“ vstal ze žodle, na který do teďka seděl.
„No jo, člověk senudoou může ukousat, a pak, když má po takový době s někym mluvit, tak pomalu ani neví jak.“ Kecla si na jednu ze židlí.
„To ale není důvod, proč tady jsem…“ přišel k ní dost blízko na to, aby mohla vidět aspoň částečně obrysy obličeje. „… docela jste mě převapila, že jste se dostaly do cely předběžného zadržení.“
„Předběžnýho?! Tak to chci vědět, jak vypadá pravá basa… nebo radši nechci.“ Dodala rychle, protože se bála, že by jí její přání mohl celkem rychle vyplnit. On se jenom ucictl.
„Ale proč jsem přišel, mohla byste mi říct, co se tady děje. Začínám si připadat jak Alenka v říši divů.“
„Nechápu…“ zamračila se na něj.
„Vy si lebedíte tady a mezitím se vaše kamarádka usídlí na jednom ze zámků pro veřejnost a při tý příležitosti mi vykrade pracovnu…“ schválně nechal větu nedokončenou, protože se chtěl, aby Nettie aspoň něco dolnila.
„Fákt? HAHAHAHAHAHAHA…“ Nettie ho ale místo toho nehorázně vysmála.
„To není vtipný!“ kopnul do židle, která byla vedle Nettie.
„Z mýho pohledu je. Ale proč s tim jedete až ke mně.“ Dál se Nettie culila.
„Protože chci vědět, proč to sakra děláte! Dyk ste měly všechno!“ mračil se jak bouřkovej mrak.
„Všechno?! My sme neměly skoro nic, králi, akorát jsme musely jak roboti dělat to, co se po nás chtělo. To by mělo bejt to vaše všechno. A pokud de o to, co děláme, tak to už ani sama nevim. Já popravdě nevim, ani proč sem tady na tom překrásnym místě já.“ Ke konci už zněla zase rozmrzele a naštvaně.
Utajovaný král už nic neřekl, jenom jí nechal zase odvýst pryč.
´Však já ti todle všechno jednoho krásnýho, nebo i klidně pěkně hnusnýho dne, vrátim!´ slíbila mu Nettie v duchu, když jí zase zamykali do cely předběžného zadržení.