SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Utajované království - 23.kapitola

MARIPOSSA:
„Nic proti, ale o co tady de?!“ sedla sem si proti Reganovi, kterej nám našel místo u stolu, protože sme sem přišli zrovna v době jídla. Naštěstí, protože bych jinak hlady sežvejkala jeho.
„O to, že dostanem najíst?!“ hrál si na nechápavýho, ale mě bylo jasný, že ví, na co se ptám. Už od tý doby, co sme přili do týdle obrovský jídelny, tak nás, přesněji mě, všichni porozujou, jako by každej můj pohyb znamenal výbuch.
„Na tohle jsem se neptala.“ Dala sem mu malou herdu do ramene a celou místností to zašumnělo. „Cos jim řek?!“ už sem viděla, jak jim nakecal, že můj dotyk zabíjí, nebo tak něco.
„Jenom pravdu, víceméně.“ Dál si nevzrušeně jed.
„Pravdu?! Tos jim řek, že sem nějaká desetihlavá příšera, co je sežere?!“ rozhlídla sem se kolem a viděla sem, jak všichni klopěj pohled.
„Ne, ale to, že znáš Nettie…“ zděšeně sem se na něj podívala. Kdy na to přišel?! „… já nejsem blbej Nanett, došlo mi to. Seš kolem ní tajemná jak hrad v Karpatech a navíc se o ní několikrát zmiňuješ v tom svým salátu.“
„A to je jako všechno?! Kvůli tomu sou tady všichni našponovaný jak provázky?!“ zas takový nerváci tydle pomalovaný osoby nejsou. Když už mluvíme o tom pomalování, tak Regan ze sebe sundal maskování a taky si tady chodil popsanej. Sem si z něj začala dělat srandu, že dřív určitě neměli lidi na papír, tak si začali knihy psát na tělo. Taky sme mu řekla, že doufám, že nemá na sobě napsanou červenou knihovnu, na to mi milostivě oznámil, že ty znaky, co má na sobě, je označení jeho rodové příslušnosti a jeho dosavadní úspěchy a úspěchy jeho rodiny.
„No…“ přerušil můj tok myšlenek, „… taky sem jim řek, že sme spolu, víš, abychom dostali jeden pokoj, a taky že seš pěkně divoká.“ Schválně ukázal na modřinu na rameni, kterou si idiot udělal, když spadnul v lese a skoro se řerazil o kořen.
„No to ti děkuju.“ Řekla sem naštvaně, ale popravdě mě to docela potěšilo. Moje samolibá ješitnost si právě lebedila jak nikdy.
„Pro tebe všechno. Ale myslim, že za tebou stejně někdo brzo dojde, abys jim povyprávěla o Nettie. Tak se prosimtě nenech moc prosit, nezapomeň, že sme tady na jejich dobrou vůli. Není to moje divize, takže by nás klidně mohli vyhodit.“ Řekl vážně.
„Neboj, jim řeknu takový pikantnosti, až se budou bát, koho že to maj v úctě.“
„No, Nanett, popravdě, některý věci si nech pro sebe, jo?“ dal dlaň na moji, kterou jsem měla položenou na stole. Druhou sem si jako pravá buranka podpírala hlavu. Kdyby to viděla moje konzervativní babička, tak bych měla několika hodinovou lekci slušného chování.
„Neboj…“ uculovala jsem si jako měsíček na hnoji.
Přesně, jak řek, za necelé dva dny za mnou přišel první s tím, že chce vědět, jaká je Nettie povahově.
„No…“ zamyslela jsem se. „… je spíš rozvážná, přátelská a tak.“ Jo, přátelská je akorát na toho, koho má ráda a ještě je… no to de těžko popsat, že jo.
„Chtěl bych se s ní někdy potkat.“ Řekl mile. Přála jsem si to samý, se s ní znova potkat, protože to zatím vypadalo, že my dvě se nepotkáme, jak je století dlouhý. Naštěstí mi potom dal už pokoj, nicméně tohle spustilo takovou lavinu, že sem se potom div neprodírala mezi lidma mačetou, abych mohla projít.
„Tohle je děs!“ řekla jsem a opřela se o dveře, jakmile sem za sebou zabouchla.
„Já jsem ti to říkal.“ Seděl si na posteli a něco čet. Zase. Furt něco čte, je to psaný jejich jazykem, takže vůbec nevim, co by to mělo bejt.
„A že bys mi pomoh?!“ řekla jsem. Už jsem začínala mírně nakvašená, protože on mi nijak nepomáhal, oni se na mě slítávali jak vosy na shnilý ovoce a já se mohla zbláznit.
„S čim? Dyk já o Nettie nevim o nic víc než oni.“ Dál se věnoval svýmu čtení čehosi, co nazval válečným románem století, stejně si myslim, že to bylo nějaký psaný péčko, podle toho, jak se u toho xichtil a mě ujely nervy.
„JAK NEVÍŠ?! DYK JÍ ZNÁŠ!“ zaječela jsem. Regan vystřelil na nohy tak rychle, že jsem to ani nepostřehla.
„Cože?!“ tenhle jeho tichoulinkej tón poznávám. Naposledy ho nasadil těsně před tím, než mě sjel jak malou holku.
„Hele, du do knihovny…“ snažila jsem se rychle vyklidit pole, ale bylo mi naprosto jasný, že se mi to nepovede.
„No to teda nikam nejdeš!“ chytil mě za ruku. „Co´s tím jako chtěla říct? Tohle není poprvý, co mi něko takovýho říkáš!“
„Nic…“ nervózně jsem se usmála.
„Nanetto?!“ jo, hned po tomhle přijde moment, kdy mě asi zabije. „Mluv!“ zpevit stisk svojí ruky tak, že jsem začínala mít pocit, že mi jí chce zlomit.
„Hodláš mi uškrtit ruku?“ povolil stisk a mě začala brnět ruka od toho, jak se do ní vracela krev. „Díky…“
„Mluv…“ začínala jsem se upřímně bát, že z tohdle už se jen tak nevysekám.
„No… ono je to velice složité… víš. Nedá se to vysvětlit… je to těžký na pochopení.“ začala jsem schválně krkolomně, aby si myslel, že jsem úplnej magor a nechal mě jít s tím, že už mi cáká na maják.
„Já mám času dost, tak spusť. Třeba to pochopim.“ Jo a pak mě někde zahrabeš, pomyslela jsem si zoufale.
„Jsou věci mezi nebem a zemí…“ začala jsem.
„Víru vynech. Zůstaň u smrtelníků.“ Zarazil mě rovnou.
„No… připadala bych si mnohem líp, kdybys mě nedržel, víš.“
„Proč?“ pustil mě a odstoupil ode mě tak na dva kroky.
„Protože mě pak hned nezabiješ… doufám.“ Řekla jsem smutně. Už mi bylo jasný, že jenom pro to, že jsem byla naštvaná, tak ho teď budu muset zasvětit do problému. Což by taky nemuselo bejt na škodu. Třeba by mi ve výsledku mohl pomáhat.
„Víš, jak jsem ti jednou řekla, že jsem si vymyslela věk…“ chtěla jsem začít od toho nejmíň rizikovýho.
„No…“
„Tak trochu jsem si přeonačila i jméno… z bezpečnostních důvodů.“ Dodala jsem rychle, když jsem si všimla, jak se napnul.
„Pokračuj. Vypadá to na plodnej večer.“ Sednul si na postel a poklepal si na místo vedle sebe.
„Postojim, díky.“ Nebral ale na to ohled a prostě mě popadl za ruku a posadil mě vedle sebe.
„Můžeš pokračovat…“ řekl tak miloučkym tónem, že jsem se hodlala někde za rohem oběsit, jen pokud mě nechá bejt. „… z bezpečnostních důvodů si říkala. Proč bezpečnostních. To po vás někdo šel? Pokud jsem to pochopil dobře, tak i Coletta není Coletta.“
„Víceméně.“ Třeba by mu tohle neutčitý mohlo na nějakej čas stačit, co?
„A jak se teda jmenujete? Hele, je ti zima?“ zeptal se najednou.
„Cože?!“ koukala jsem na něj jak půl pr**le z křoví. „Jak zima?!“
„Se třešeš… neříkej, že se mě bojíš…“ dal mi ruku kolem ramen a přitisknul mě na sebe. Jeden by řek, že to bylo ták romantický. Já bych se ale spíš přikláněla k názoru, že to bylo pro to, abych mu nevzala v nejbližší chvíli roha.
„Mám k tomu jisté důvody… fajn, ať to neprotahujem… sem Maripossa, těší mě.“ Natáhla jsem k němu pravačku.
„Mari… CO?!... ty seš od náš?“ koukal jak vejr, až jsem se musela začít smát.
„Už to tak bude.“ Zase jsem ruku vrátila podél těla, asi si se mnou nechtěl potřás rukou na pozdrav.
„Hádám, že Coletta bude taky od nás. To by byl důvod si měnit méno, ale proč pro boha, když ste byly zpátky doma?“
„Owenieovi.“ Řekla jsem. Byla to jistá odpověď z poloviny zprávná.
„Co je s nima?!“ nesnáší je, stejně jako všichni. Ve válce je měli zradit, co měl být jeden z důvodů, proč nakonec prohráli. Jenže nakonec sme zůstaly jenom já a matka a jenom matka si pamatovala, jak vypadal zbytek rodiny. Já sem je popravdě ani nezažila, všichni pomřeli tak dva roky před tím, než jsem se narodila.
„Maripossa Owenieová. To je dost pádnej důvod změnit si jméno.“ Řekla jsem a čekala jsem, že ode mě odskočí, ale on nic.
„Asi je dobře, žeš to udělala. Nejspíš bysme tě zabili a, nebo vyhnali do divočiny.“ Řekl docela klidně na to, že se jednalo o dosti ošemetné téma.
„Super, takže necejtíš touhu mě napíchnout na nejbližší zrezlou tyč.“ Zavtipkovala jsem, protože se atmosféra popravdě docela uvolnila. Dokonce to vypadlo, že se mu ulevilo, asi čekal něco mnohem horšího, třeba jako to, že měli u sebe dcerku jejich hrdiny a ani o tom nevěděli, ale tohle přijde až pak.
„Ani ne.“ Zasmál se. Je divnej, pomyslela jsem si, ale byla jsem za to ráda. „A Coletta je tvoje sestřenice, nebo tak něco. Sestry nejste určitě, nemáte nic, co byste měli stejnýho.“ On na ní prostě nezapomene!
„Ne nejsme příbuzný.“ Kdybych si to teď vymyslela a on přišel na to, jak je doopravdy, tak by mě na tu tyč napíchnul určitě. „Jsme kamarádky.“
„Aha… no to je taky možnost. A ona je od nás, jako ty?“ uvažovala jsem, jestli mu to prostě říct naplno a, nebo dělat ty největší drahotky. Co by pro mě asi bylo míň smrtící?
„Ne není. Skamarádily jsme se ve škole. Obě jsme byly takový vyděděnci, víš…“
„To je mi líto. Na školu by se mělo vzpomínat v hezkym.“ Řekl vědoucně. Jeden by řek, že už mu je přes padesát, když rozdává takovýdle rozumy.
„Asi mělo, no, ale ono tam nebylo nejhůř, viď. Akorát sme moc nezapadaly do kolektivu.“
„A proč nezapadala Coletta?“ proč, proč, proč…
„Kvůli otci, kterej zradil utajovanýho krále.“ Jestli mu to po tomdle nedojde, tak si fakt sedí an vedení. Dávala jsem mu takovou dobu tolik indícií, že by si jeden myslel, že už mu to dávno došlo.
„To je tak… počkat. Jedinej, kdo ho zradil, byl Roven Gaster.“ Zarazil se.
„Bingo, to je její otecko.“ Nahlas jsem polkla.
„COŽE?! COLETTA JE NETTIE?!“ a už byl znova na nohou, jenže tentokrát to měl ke dveřím blíž než já a ještě k tomu všemu jsme furt seděla na tý pitmý posteli.
„Double bingo.“ Zoufale na mě koukal a potom jenom nevěřícně zakroutil hlavou.
„Oni tě zaškrěj.“ Ukázal směrem ke dveřim.
„Tak co kdybys jim to něříkal?! Mohlo by to bejt malý tajemství…“ zkusila jsem to, i když jsem věděla, že on by jim to nikdy neudělal. Na to byl až moc čestnej.
„Ani omylem. Spíš mi heky povyprávěj, proč ste hrály takovoudle pitomou hru.“ Nadechla jsem se a spustila. Docela se mi potom ulevilo, když jsem se mohla konečně vypovídat. Regan se ukázal jako dokonalý naslouchadlo. Nijak mě nepřerušoval, jenom se na konci doptal na detaily, který jsem vynechala.
„Když už jsme si udělali takovoudle přiznávací chvilku, tak bych měl taky asi něco říct, co?“ řekl z ničeho nic a rovnou pokračoval. „Nettie je momentálně ve vězení, myslim, ale že už to tušíš, protože Dantez má zjistit z toho nebožáka, proč zemřela Cosetta. Stalo se to stejně jak s matkou vnějšího pravýho vládce. Tehdy z její vraždy obvinili našeho prince a už to jelo. Ale my víme, že on to nebyl. Dooufali jsme, že kdyby se aspoň jednomu z nás povedlo se dostat až k němu, tak bysme mohli prokázat svojí nevinnu. Už nás nebaví se věčně zkrývat. Mělo to bejt tak, že jeden z nás se dostane do vězení, aby mu byl nejblíž a, další z nás bude zjišťovat věci kolem. Věděli jsme, že svým způsobem děláte vy dvě to samý, proto sme to nakonec udělali takhle. Kdybychom věděli, že Coletta je Nettie, tak bysme jí neohrozili. Aspoň to Rovenovi dlužíme. Teď je jeho dcera ve vězení, ten by nám asi nepoděloval.“ Když skončil, tak jsem na něj koukala jak na svatej obrázek.
„Řekla bych, že sme fifty fifty.“ Pronesla jsem nakonec.
„Jo, to sme.“ Zase se vedle mě posadil.
„Jednu výhodu to ale má.“ Pronesla jsem do ticha.
„Hm?“
„Můžem hledat spolu.“ Lupnul po mě pohledem a rozesmál se.
„Na…“ hodil mi svůj sešit, kterej byl snad mnohem větší salát, než ten můj.
„Co to je?“ otevřela jsem to a tam byl jeho krasopis v jeho jazyce. „Píšeš romány?“
„Ne, dělám to samý co ty. Zjišťuju a stejně jako ty si to zapisuju.“ Koukal se na mě jak na debílka.
„Neumim váš jazyk…“ řekla jsem docela otráveně, protože to fakt bylo dost otravný.
„Promiń, mám ti předčítat?“ nabídl se.
„Nepohrdnu, že jo, když se tak hezky nabízíš.“ Uvelebila jsem se na jeho posteli a poslouchala, co sám zjistil. Popravdě, nic moc, akorát mi dopnil moje světoděrný poznámky.
„Popravdě, nic moc, drahej.“ Tím oslovením jsem si z něj dělala prdel. Konečně jsem po takový době mohla a bez toho, aby mě sjel jak malou holku. Kdo by toho nevyužil?
„Nic moc?! Víš, kolik mě tyhle informace stály?!“
„Chceš mi říct, že ti v trezoru i krysy chcíply hlady?“ zeptala jsem se hraně naštvaně. Popravdě mi to bylo docela jedno, jednou si každej bude muset začít vydělávat.
„Ne… musel jsem směnit za jiný informace.“ To mi taky došlo, zas takovej ignorant nejsem, ještě vim, jak to chodí ři výměně informací. Proč mě furt považuje za malou holku?
„Já vim!“ řekla jsem nabroušeně a zvedla se z jeho postele. Krkem opilýho zhulence jsem jí přešla a elegancí slona jsem z ní seskočila.
„Hodláš nám rozvíjet řemesla?!“ okomentoval to. Jenom jsem po něm hodila rozmrzelym pohledem a chtěla jít do sprchy. Byla jsem už poměrně unavená, jo hold, když jeden celej den skoro nic nedělá, tak furt takovej ospalej a navíc bych se klidně vsadila, že venku prší.
„Pocem.“ Chytil mě za ruku, znova, začínám mít pocit, že mi ji chce vyrvat z kloubu, a přitáhnul si mě k sobě.
„Hm?“ jo… sou věci, který proberou mnohem líp jak sprcha.
„Nebuď furt taková naježená. Tady se ti nic nestane, možná…“ usmál se. Jasně, odlehčení atmosféry. Stačilo by cinknutí a celá zeměkoule by rozletěla do vesmíru.
„Nejsem… sem jenom otrávená a nudim se.“
„Nudim? Tady je takových věci, který se daj dělat…“ donutil mě, abych sklonila svůj nebohej hřbet.
„Jako třeba…“ řekla jsem schválně tím nejznuděnějším tónem.
„Třeba todle…“ políbil mě. Fuck yeah, konečně! Lítalo mi hlavou.
„Jo, to se mi líbí…“ povalila jsem ho na postel. No co, neměl na ní sedět a navíc, takhle jsem si nemusela ohejbat hřbet.
NETTIE:
„Nuda…“ házela kamením o zeď. Jeden by čekal, že mi zajistěj aspoň lepší pokoj, přemejšlela Nettie rozmrzele.
„Říkala si něco?!“ ozval se Dantez.
„Že se nudim a že za to můžeš ty!“ řekla Nettie a dál házela kamením o zeď. Třeba jí jednou prorazim, pomyslela si. Byly i s Dantezem v háji. Toho „jejich“ jim odvedli už včera a ještě ho nevrátili zpátky. Nemyslela si, že začal soud, spíš to celý sjedou odznova, když teď maj informace od ní. Jde tady přecej o pršipláště, takže to musej vzít všechno pěkně z gruntu, nebo jim pršiplášť vypálí rybníky.
„Jak já?! Mělas bejt zticha, pak bysme ho tady ještě měli! Bůh ví, jestli ho už nepopravili!“ zařval na ní. Nijak se netajil tím, že s Nettie v tomhle ohledu nesouhlasil.
„Trhni si.“ Měla ho Nettie už dost. Chtla mu říct ještě něco, když uslyšeli šramot. To znamenalo jediný, budto jim ho dou vrátit a, nebo si odvýst někoho z nich. Ta druhá možnst byla správná.
„Nettie? Poď.“ Přišel si pro ni rovnou velitel.
„Ó, jaká čest pro mě. Velitel osobně.“ Nettie za to nemohla, prostě měla blbou náladu.
„Poď…“ vybínul jí znova, ale tentokrát už ne tak trpělivě. Ten chlap by si měl dát dvacet. Poyslela si Nettie, když uvěla pod jeho očima kruhy, že by na nich klidně mohla dělat přemety.
„Dyk jo…“ vstávala jako šedesálitá babka, protože si za celej den rozseděla nohy a teď jí v nich dost slušně mravenčilo. Když velitel viděl, že jí to trvá jak ponocnýmu tak jí vzal za loket a vytáhnul jí na nohy, rovnou jí nabídnul i ruku, aby se mohla o něco opřít.
„Připadám, jako když sem šla poprvý na ples. Taky se mi tak klepaly nohy, že sem se musela otce chytit za předloktí, aby nevrávorala jak vožralá.“ Řekla. Velitel to nekomentoval, jejího otce neměl v lásce skoro nikdo, takže předsudky a jistý druh nenávisti se po jeho smrti přenesl na dcerku.
„Jenže tentokrát tě hudba nečeká. Pokud teda nepočítáš jako hudbu libý hlas utajovanýho krále. Ale bojim se, že tentokrát ten libý hlásek bode tak jemný, že ti protazí bubínky.“ To je můj člověk, pomyslela si Nettie. Jo, chlape, kdybys nebyl předpojatej d***l, tak bych tě i balila, dodala.
„Co vám trvalo tak dlouho?!“ ozval se král, kterej se opíral o zeď vedle dveří, který vedly do místnosti, kde si chtěl s Nettie promluvit.
„Celý dny nedělám nic jinýho, než že sedim a nebo děsim místní krysomuty. Nemůžete po mě hned chtít, abych běhala maratony.“ Řekla Nettie. Jak milovala, když ho štvát. Dělala to už v době, kdy byl ještě její na živu. To ho ale mohla štvát jenom maličkostma, jako bylo to, že mu zpřeházela pár papírů, nebo mu zlomila pero, nebo tak něco. Dycky jí bavilo se dívat na to, jak se před jejím otcem přemáhal, aby jí nesjel jako malou holku, kterou v tý době byla.
„Nettie…“ varoval jí stejně, jako tehdy.
„Ne, fakt jako. Mohli byste tady zřídit nějaký prolézačky, abysme vám tady nevochrnuli…“ řekla Nettie a rovnou se sama pozvala dovnitř.
„Takže králi…“ sedla si na mnohem líp vypadající sesli s postrování , který sice stálo za prd, ale aspoň si nemohla zapíchnout do zadku třísku. „… co vás přimělo se snížit mezi nuzný lid a dojet až sem.“
„Cosetta.“ Řekl jenom.
„Tu bych hledala jinde. Třeba v hrobě.“ Věděla, že si dovoluje, ale on se k ní nikdy nechoval nejlíp. Když teď tak uvažovala, tak se králem měl stát v cca patnácti, někdo by to moh považovat za poměrně mladistvej věk, ale on byl vždycky „ten rozumnej a vyspělej“. Jí v tý době byly tak tři. Takže teď by mu mělo bejt… okolo dvaatřiceti. To je blbý, přemejšlela Nettie. Kdyby mu bylo míň jak třicet, tak bych se mohla chovat trochu jinak, takhe budu muset bejt vážná.
„Odpusť si to.“ Začal jí tykat.
„Ovšem.“ Řekla vážně. Furt si ho pamatovala jako patnáctiletýho kluka. Vidět v něm teď někoho, kdo už si chěl založet rodinku bylo… divný.
„Řekni mi o Mariposse.“ Požádal ji, když si byl jistej, že nebude dělat vtípky na cokoli, co řekne.
„Ty jo, Possa by u toho chtěla určitě bejt. Zajímá se o ní král, její věčnej sen… teda hned po tom, co by nakopala politikův včetně jejich vláce zadek.“ Řekla pravdivě. Ale hned pokračovala, protože si všimla, jak ztuhnul. „Takže, co o ní chcete vědět? Asi to o notesu, co?“
„Taky, začni třeba tím, jak za váma přišla ta vaše kamarádka. Mohla bys jí i jmenovat, když už u toho budeš.“ Vybídnul a tak se Nettie dala do vyprávění, ale opět jméno zamlčela. Sice jí moc nemusela, ale věděla, že by teď měla problémy a to jí taky nepřála.
„Šachty?! My žádný šachty nebudovaly a ty, co máme, jsou stále činný. Někdo by vás tam viděl.“ Řekl vážně. Nettie se začínala bát, jestli mu to třeba nedojde. Něco jí říkalo, že by z toho klidně mohla bejt další válka, na to byl král nakrklej dost.
„Nebo podzemní tunely, tak něco. My sme si to moc neprohlízely. Possa rozsedla baterku.“ Přiznala Nettie.
„Jak ste se dostaly ven?“ čekala, že se an todle zeptá velitel, ale asi jí chtěl mít tehdy dost rychle z krku a, nebo chtěl tohle privilegium nechat na svým králi.
„Příteli… uklidni se.“ dal mu velitel ruku na rameno, když si všimnul, že král začínal být mírně jemně řečeno nervózní.
„Já jsem klidnej.“ Řekl naštvaně. „Jak jste se dostaly ven? Kdo byl ten kluk, co byl s Possou potom u mě.“ To je moc nebezpečný, pomyslela si Nettie.
„Horkotěžko, skoro se to tam na nás zřítilo. Ten kluk, co tam byl s ní, nás dostal ven.“ O Dantezovi nic neřekla, když veliteli nakukala, že ho nikdy v životě neviděla.
„Aha… myslel jsem, že mi aspoň na něco odpovíš, ale tys mi dala akorát otázky navíc. Possa má notes, jo?“ ptal se spíš sám sebe. Docela se divila, že přešel do tohodle familárního oslovení, i když ho Nettie říkala po celou dobu, co mu vyorávěla jejich tragický příběh.
„Jo… v něm by se dalo najít hodně odpovědí. Myslim, že na něco kápla, ale nic mi neřekla.“
„Jak to teda můžeš vědět?“
„Mluví ze spaní.“ Řekla prostě. Sice jí není moc nezumět, ale občas se něco pochytit dá.
„Ze spaní?!“ jako by o tom nikdy neslyšel, pomyslela si Nettie. Docela ho i litovala, když si uvědomila, že vlastně on obětuje a už i obětovává celej život pro to, aby se království mohlo vzpamatovat z války, a chce si udělat aspoň jednu radost v pobodě děcka a ono nic.
„Já vás lituju.“ Řekla najednou. Nevěděla ani proč, ale vzpomínala na to ajkej byl v těch patnácti. Možná k němu s Possou byly zbytečně hnusný, dyk už je minimálně jednou moh přizabít, když je načapal, jak oknama čučej do sálu a pomlouvaj ho.
„Mě?“ zeptal se nevěřícně.
„Jo, chtěl ste děcko a ono nic.“ Až potom, co to řekla, si uvědomila, že TOHLE by zrovna vědět neměla. Protože to řek řediteli školy, co byl omylem i otec „vraha královi snoubenky“. Král opět ztuhnula s ním i velitel.
„Jak to víš?“ řekl nakonec hodně naštvaně.
„Dedukce?“ pokoušela se to zachránit.
„Vy ste snad stalkeři!“ praštil rukou do zdi. „Kam se hnu, tam seš ty a, nebo ta tvoje drzá kamarádka, která má teď tak cenný informace, že kdybych je vyvážil zlatem, tak jsem žebrák!“ byl naštvanej a Nettie se mu ani nedivila, asi by byla taky.
„No… jednu věc si ale pamatuju, protože sme na ní přišly spolu…“ vzpomněla si Nettie, když už byla u toho vzpomínání, tak jí přepadla taková nostalgie, že se mu rozhodla pomoct víc, než měla původně v plánu.
„No?“ pobídnul jí netrpělivě. Nettie ale uvažovala, jak mu to jemně říct.
„Possa si myslí, že tohle má stejný kořeny jako tamta válka. Že jde o víc.“
„Rozhodly jste se, že mě zničíte, co? I když…“ teď se zamyslel on. Možná proto mu Possa chodila po hrobě jeho matky. Něco hledala. Možná, kdyby jí věnoval větší pozornost, tak by… možná proto mu vybrakovala pracovnu. Ona něco věděla a chtěla se ujistit a teď je pryč. „k***a…“ řek, když si thle všechno uvědomil. „Někdy lituju, že jsem král.“ Dodal a odešel pryč. Už toho na něj bylo moc. Ta připomínka války byla ještě moc živá.
„Asi sem ho moc nepotěšila, co?“ řekla Nettie veliteli, kterej se za králem smutně koukal.
„To opravdu ne. Zůstaň tady.“ řekl a odešel za ním. Ještě ale Nettie zavřel a podle štrachání klíče pochopila, že jí i zamknul.

5
Průměr: 5 (5 hlasů)