Vlkodlak x upír 15

Ještě v ten den byla podepsána mírová smlouva od obou králů. Všichni slavili. Jak mír tak i návrat královny, která hned po svém příchodu vlastno ručně a nenávratně zmrzačila ty, jenž jsou zodpovědní za její skoro zabití. Nechala uvěznit, poslat na opuštěný ostrov a vyříznout jazyk i své mladší sestře, která její smrt naplánovala. Záviděla ji její šťastné manželství, které ona neměla. Její manžel ji miloval, ale ona se provdala jen pro peníze. Navíc její zesnulý manžel měl slabý imunitní systém, a tak po pár hádkách, které vyvolala vždy jeho peněz chtivá žena, se již jeho tělo nedokázalo ubránit toliko žalu a jeho duše opustila tento svět.

Takový smutný osud potkal velice hodného muže, který miloval, ale nebyl milován.

Když se zbavila muže, musela se zbavit své sestry a přejít na její místo. Bude mít moc, peníze a doufala, že i štěstí.

Nechci ani pomyslet na to, jaké to je, když chce váš vlastní sourozenec vaši smrt. Jeho láska k vám se změní v nenávist. Je to hrozný cit a každý z nás jej někdy pocítil. Musel se jen rozhodnout, jestli je to cit správný. Někteří si zvolí správnou cestu a jiní se s tímto citem setkávají neustále a konají jím činy, které později litují nebo jsou tak opilý tímto citem, že se z nich stává někdo jiný. Záleží jen na vůli, kterou v sobě ten dotyčný má a jestli je ochotný být na straně, která jej uchrání před pocity viny, neštěstí a zabití všechny lásky jeho milovaných. Ale to neznamená, že se nemůžete změnit. Láskou přebít nenávist a bojovat proti špatnostem, které v sobě má každý kousek...

****

Seděl jsem v altánku uprostřed lesa se zavřenou knihou v ruce a naslouchal jsem zpěvu ptáků. Nechal jsem své myšlenky, aby volně proudili. Měl jsem zavřené oči, na sobě bílý kabát s kapucí, košili s vestou a kalhoty stejné barvy a černé boty celé zablácené, avšak bláto na nich nešlo moc vidět.
Chvíli jsem se unášel na myšlenkách, ale moje únava z čtení knihy a zamyšlení na mě padla. Přestával jsem vnímat okolí. Má mysl se pomalu zatemňovala. V tom jsem ucítil dotek na tváři a jak malé nožičky balancují na mích stehnech. Usmál jsem se a otevřel oči. Byl to Daren. Usmíval se a hladil mě po tváři. Jeho dotek byl uklidňující a dával mi pocit pohody, jak na duši, tak na těle.

Slunce se již sklánělo k obzoru a dešťová mračna jej vytlačovala z nebe. Vzal jsem pro jistotu kabát, kdyby náhodou počasí bylo ještě horší než ráno, když jsem vycházel i s Darenem a potkali jsme Lanii. Lanie je kus ženské, která se stará o hrad Wolgardů. Je to skvělá, hodná a milá žena a ještě lepší správcová. Má hnědé vlasy svázané v úhledném drdolu, hnědé oči, trošku oplácanější tělo, které pokrývá bílá košile s kabátkem a dlouhá černá sukně s černými botami. To je její obvyklé oblečení. Zrovna přemýšlela, jaké květiny by se hodily do interiéru sálu, kde budou všichni hosté. Chystá se totiž oslava míru. Už to budou tři měsíce od doby, kdy se sepsala smlouva a do té doby se také oslavuje. Tentokráte na hradě Wolgardů. Proto se mi moc do hradu nechce. Určitě se strhne hádka. Má přijet jeden upíří hrabě, který zásadně nesouhlasil s mírem. Bude to vlastně první oslava, kde se setkají obě rasy.

Dal jsem Darenovi polibek na čelo a dal si jej do náruče. Chytil jsem jeho kabátek z lavičky v altánu, postavil ho na zem a pomohl mu obléct se. Pozapínal si ještě knoflíčky a vyrazili jsme k hradu. Přeci jen se mi chce zpět. Po třech měsících opět uvidím Shina. Těšil jsem se až jej zase uvidím. Jeho krásné zelené oči a jeho úsměv. I Daren se na něj občas ptá.

Chytil jsem Darena za ručičku, nasadili jsme si oba kapuce, neboť začalo pokapávat a šli jsme ke koni. Pásl se nedaleko a krmil se zelenou trávou. Snažil se ji spořádat co nejvíce, neboť je již podzim. Stromy pomalu shazují barevné listí a chladný vítr je roznáší po celé louce. Pár kapek deště mi vletělo do očí.

,,Podzim je krásný'', řekl jsem Darenovi, který se díval se mnou.,,Že?''

Daren zakýval hlavou a dívali jsme se dál. Chvíli jsme jen stáli a kůň se pásl opodál, ale museli jsme vyrazit. Jemně jsem zapískl. Kůň se přestal pást a přiběhl k nám. Posadil jsem Darena do sedla a vydali jsme se na cestu. Šli jsme pomalým krokem, pak jsme přidali a já naskočil na koně. Dosedl jsem za Darena, který si vždy užívá, když je výš než kdyby šel po svých. Smál se od ucha k uchu a v tom zápalu by mu vůbec nevadilo, kdyby tou rychlostí nabral i něco do pusy. Obtočil jsem nohu před ním, aby nespadl a já mohl jet, jak jsem zvyklý.

Pobídl jsem koně k větší rychlosti a držel si kapuci, abych příliš nezmokl. Darena jsem ještě předtím schoval pod svůj plášť, aby taky tolik nemokl.

*****

Slunce již nebylo vidět přes šedá mračna a bílý jezdec na černém koni projížděl krajinou.

*****

Dorazili jsme k hradu asi hodinu po výjezdu. Šli jsme koně zavést do stáje. Když jsem otevřel dveře, tak jsem spatřil mladého upíra, jak si hladí sněhově bílou klisnu. Ta klisna patří Liruovi. Mému staršímu bratru. Tomu, co si opečovává vlasy více než cokoli jiného. Když si mě všiml, tak zpanikařil a nevěděl co říct. Jeho zářivě zelené oči se dívali dolů a jeho hnědé krátké vlasy po dolní čelist s jedním rudým pramenem se mu lepili k obličeji. Jeho černé sako zapnuté ke krku s bílým vyšíváním draka a bílé kalhoty s černými botami ke kotníkům byly celé promáčené od deště. Nemohl tu být dlouho. Je tu teplo, tak kdyby tu byl dýl, tak by již byl suchý. Vstoupil jsem do stáje a Daren se stále ještě s úsměvem blaženosti obsazoval místo na sedle. Za tím chlapcem byla lampa, která jej osvětlovala. Šel jsem k němu celý promáčený a s malým blázínkem na koni. Ten chlapec se mi díval jen na nohy. Výš ne. Vždy se podíval jen na můj krok a pak na zem. To opakoval do doby než jsem stanul před ním. To se mi už díval jen na nohy.

,,Správný šlechtic by se měl dívat do očí'', řekl jsem mu a obešel jej. Jen jsem slyšel zašumění jeho oblečení, jak se za mnou ohlédl. Já jsem si jej nevšímal a šel dál dlouhou uličkou do správné stáje pro mého koně. Když jsme dorazili sundal jsem Darena, poté i postroj se sedlem, které jsem přehodil přes dvířka a následně je zavřel. Když jsme šli zpět, tak tam ten upír již nebyl. Jen klisna se smutně dívala na otevřené dveře. Jemně jsem ji pohladil a poplácal po boku, aby si šla odpočinout. Ta poslechla a šla se napít k pájce. Chytil jsem Darena a strčil si jeho maličké tělíčko pod kabát, aby nepromokl ještě víc než teď. Zavřel jsem dveře a šel k hradu přes zahradu plnou již povadlých květin.

Byl jsem asi dvacet metrů od hradu a už jsem slyšel, jak se někdo hádá. To se dalo čekat. Vyskočil jsem na balkón a vešel pootevřenými dveřmi do prvního patra. Když jsem prošel dveřmi, tak jsem viděl Lanii. Její velká postava se vykláněla a jediné, co ji drželo bylo zábradlí.

,,Co se tu děje Lani'', zeptal jsem se a přistoupil blíže na světlo. Ona jen pokynula do sálu. Celý sál byl plný a rozdělený na dvě skupiny dle rasy a na které straně seděl jejich vládce. Ti byli posazeni na konci sálu na tří schodové vyvýšenině. Jejich synové a dcery byli posazení vedle nich.

Zahlédl jsem Shina, jak se smutně dívá na dva muže, kteří se hádají. Byl to otec s nějakým upírem, kterého neznám. Na upírově obličeji však bylo vidět velké opovržení otcem. Otce to samozřejmě štvalo.

Najednou se Daren pod mém kabátu začal vrtět. Málem jsem na něj zapomněl. Skočil na zem otřepal se a vrhl se k zábradlí. Promnul si oči, aby něco viděl. Jakmile si jeho oči zvykly na světlo, tak se Daren ohlížel z jedné strany na druhou. Když se jeho oči dostali k Shinovi, tak se radostně usmál. Proběhl kolem mě a Lanie. Běžel ke schodišti, které přeskákal na třikrát a s úsměvem na rtech utíkal směrem k Shinovi. Ten se probral ze smutku a jakmile jej uviděl, tak se zvedl a šel mu naproti. Všichni na ně zírali a otec se také s tím upírem nehádal.

,,Hó. To je poprvé, co se tomu zmraženýmu princátku pohly koutky'', řekla Lanie s úsměvem. Obrátil jsem oči zpět na Darena a Shina.

Dal jsem se do pohybu a nespouštěl jsem je ze svého ostřížího zraku.

Daren k Shinovi přiběhl a skočil mu do náruče. Shin se usmíval a objímal Darena. Měl krásný úsměv.

,,Trejda'', řekl Daren a mělo to znamenat strejda. Pro Darena je Shin jeho strýc. Nevím, proč mu tak říká, ale vždy se ptal: Kty uvidíme trejdu? Byl smutný, když jsem mu vždy řekl, že nevím.

Sundal jsem si kapuci a vytáhl vlasy ze zpod kabátu.

Shin něco řekl Darenovi a Daren se otočil mým směrem. To jsem již stál na začátku schodiště. Naše pohledy se střetly a já se díval do jeho zářivě zelenkavých očí s úsměvem.

,,Co si to dovoluješ'', křičel ten neznámí upír, který se předtím hádal s otcem. Scházel jsem schodiště aniž by si mě někdo všiml, až na jednoho upíra, který měl kouzelný úsměv na tváři. Vzal Darena do náruče a šel směrem ke mně.

Otec tomu upírovi opět oponoval a nevšímali si ostatního. Shin prošel i s Darenem v náručí mezi nimi a všichni se obrátili na toho, za kým princ míří. Na mě.

Shin se zastavil přede mnou a jen se usmíval od ucha k uchu. Já jsem přiblblý úsměv opětoval a trošku se začervenal, jak se na mě upřeně díval...