Vlkodlak x upír 17

Šel jsem zpět k Shinovi, který se nevím z jakého důvodu, tvářil jako sluníčko. Usmíval se a jeho tváře byli červené. Můj instinkt mi říkal, že je s ním něco špatně a nemám k němu chodit. Jako bych byl myš a on kocour, který mě měl za chvíli sníst.

Daren z jeho náruče natahoval ručičky a snažil se dostat co nejdál. Přemáhal jsem své instinkty a nakonec jsem stanul před Shinem. Chytil jsem Darena a dal si ho rychle do náruče. Shin se stále usmíval. V tom jsem si všiml, jak se mu pohybují ruce mým směrem. Jako dvě kleště, které mě chytí a nepustí. Ustoupil jsem o tři kroky dál a Shin chytil jen vítr. Jenže to, co se právě událo, jsem mohl vidět jen já a on. Ostatní viděli jen, jak jsem opustil své předchozí místo. Neviděli nic z toho, jak se mě Shin snažil polapit. A z toho všeho plyne: Nikdy nepodceňovat své instinkty!

Shin se ještě párkrát pokusil nás sevřít v medvědím obětí. Přesouval jsem se dozadu a Shin dopředu. Usmívali jsme se na sebe a jen jsme neviděně chodili. Pak už to Shin vzdal a dodal: ,,Já tě stejně chytím.''

,,To se ještě uvidí'', řekl jsem s úsměvem Shinovi a mrkl jsem očkem.

Když se podívám na Shina teď, tak mi přijde jiný. Poprvé jsem ho viděl bezbranného a v bolestech, pak otevřeně plakal jako malé dítě a teď je jako dravý kocour, který čeká na vhodnou příležitost mě sníst. Ale přijde mi, že se jeho pravé já ukáže jen, když stojím před ním a Shin vykouzlí svůj neodolatelný úsměv. Jeho pravé já, které je silnější než se mohlo zdát.

,,Nehrabej na mě'', ozvalo se zakřičení a následné plesknutí, jak na sebe narazila kůže. Šlo to od mích zad. Otočil jsem se, abych viděl, kdo tu zase otravuje. Byl to ten upír, který se hádal s otcem a který na mě zaútočil. To mlasknutí bylo, jak uhodil svoji ženu, která mu chtěla pomoct vstát ze země. Přitom ona sama spadla, když ji uhodil. Bylo vidět, že je na takové chování zvyklá a sama se zvedla ze země se zarudlou levou tváří.

Najednou se mi zatmělo před očima. Někdo mi je zakryl rukou. Chtěl jsem ji sundat, ale nestihl jsem udělat ani pohyb malíčkem. Najednou jsem ucítil na levé straně svého ramene něčí hlavu a Daren to nebyl. Pak jsem ucítil jemný polibek na krk. Dokázal jsem jen cítit. Nedokázal jsem se pohnout a ani dýchat jsem nemohl. Jen jsem nehnutě stál a vnímal, jak si se mnou hraje. Bylo to spíš šokem, když se na mě najednou vrhl.

Usmál jsem se. Vím přesně kdo to je. Snažíš se mi naznačit, že máš navrh Shine? Pomyslel jsem si. Jenomže to se ti nepodaří. Zvedl jsem levou nohu a dupl si. K mému překvapení jsem se trefil do černého a můj pěti-centimetrový podpatek se propadl do nohy pod ním. V té chvíli jsem zase viděl. Shin šel přede mnou a snažil se zakrýt bolest v noze. Já se nevině usmíval.

Podal naše kabáty sluhovi poblíž, ten se uklonil a šel do schodů nahoru.

Snad si nemyslel, že by mě dostal tak snadno. Pomyslel jsem si a díval se, co udělá.

Šel k tomu upírovi, který uhodil svoji ženu. Chytil ho za sako a pak zmizel i s ním.

Pak se najednou ozvalo z venku hrozivé zaječení, až se mi ježily vlasy. Ozvalo se pár ran a lámání stromů...? Ničí naši zahradu!

Najdnou z balkónu skočila Lanie a spěchala zachránit to, co z naší zahrady ještě zbylo.

,,Umm...Omlouvám se za to, co zničí'', řekl upíří král s a škrábal se na zádech. Znělo to jako by na něco takového byl zvyklý.

,,To nevadí, vysázíme další'', řekl otec a mávl rukou. ,,Naše zahrada je zvyklá měnit každý rok všechno, co v ní roste.''

Možná je to kvůli tomu, že příliš cvičíš chudáka Hisagi-nii-sana. Pomyslel jsem si.

,,Ah'', vzpomněl si otec a vystoupil z houfu. ,,Toto je můj nejmladší syn. Hrabě Diel Wolgard.''

,,Čekal jsem, že bude z nějaké vážené rodiny, ale ta vaše by mě ani za nic nenapadla'', řekl král a s úsměvem mě pozoroval.

,,Copak vám to vaše žena, princ Shin a princ Neruo neřekli'', zeptal jsem se. Král se podíval na svoji pravou stranu. Královna se dívala opět napravo a dělala jako by tam viděla něco hrozně zajímavého. Princ Neruo se díval stejným směrem.

,,Není ten obraz hezký Neruo'', zeptala se královna Meria a princ Neruo jen přikyvoval.
Král se snažil vykouzlit úsměv, ale moc se to nedařilo. Na jeho čele byly vystouplé žíly a jeho obličej zčernal. Královna ucítila nebezpečí výbuchu a velice nuceně se otočila. Jeho obličeje se bál i Daren a mě nepřipadal příliš jako živý.

,,Dobře uznávám. Zapomněla jsem ti to říct'', řekla královna, ale králův obličej se nějak nezlepšil. Královna nafoukla tváře, chytila krále rukama až to plesklo z obou stran a začala ho dusit ve svém velkém výstřihu. Král se nebránil a objal královnu kolem pasu. Otočila hlavu ke mně a s úsměvem mi ukázala zdvižený ukazováček. Má ho úplně omotaného kolem prstu. Snažil jsem se zakrýt smích rukou, ale moc se mi to nedařilo. Obličej mi zčervenal a já se začal hlasitě smát. Všichni se potom přidali a smál se celý sál. Král se pak asi po půl hodině nuceně vymanil z královnina výstřihu a byl zbytek večera celý rudý...