Vyhnanec - 14

Překvapil mně.

Mareo mě opravdu překvapil. Jak se mohl tak nepozorovaně dostat za má záda? Jak vůbec mohl vědět, že tu jsem?

„Nezradil jsem,“ odpověděl jsem tiše, aby nás nikdo nezaslechl.
Neodvažoval jsem se ani pohnout. V tuhle chvíli by se to rovnalo sebevraždě. Hrot meče by okamžitě projel mým tělem jako by nic. Cítil jsem, jak silně se do něj Mareo zapíral.
Svou vnitřní sílu jsem také použít nechtěl. Určitě o ní ví, i když jsme se po dobu mého věznění spolu nesetkali. Ale řeči se šíří velice rychle… Kdybych ji použil, jen bych potvrdil nepravdivá slova, šířící se o mně po vesnici a městě.
„Kde je Saburu,“ sklonil se ke mně níž.
Také on mluvil velice tiše, a i když mně pozoroval, byl ve střehu, sledoval i okolí a špicoval uši, zda nezaslechne nějaký zvuk napovídající, že se k nám někdo blíží.
„Tak, kde je?“ tlak na meč se zvýšil.

Tuhle otázku musím zodpovědět už po několikáté. A stále mi to dělá problém.

„Saburu je mrtvý. Zemřel při potyčce se strážcem, který mě pronásledoval a chtěl mě zabít. Můžu ti ukázat místo, kde jsou oba pohřbeni,“ rozhodl jsem se jednou větou říct vše.
„Jak dokážeš, že jsi ho nezabil ty?“
Trvalo to dlouho. Moc dlouho... Yakei je velice bystrý a jeho vlčím smyslům nejspíš neuniklo, že není něco v pořádku. Neviděl na nás, přesto všechno byla otázka času, kdy vyběhne ze svého úkrytu a zaútočí. Ale jeho prvotní starost byla chránit Kenjiho.
„Nemám to jak dokázat, buď mi budeš věřit tak jako Kenji a Kaido, nebo ne. Ale potom mě buď pusť, nebo zabij. Jinou volbu nemáš.“
Náš krátký rozhovor byl velice tichý. Jen někdo s velmi dobrým sluchem by nás zaregistroval a to by ještě musel být hodně blízko. Měl jsem mírně pootočenou hlavu a z Marea jsem viděl jen jeho nohy. Jedna z nich se náhle nepatrně pohnula a zapřela do trávy. Zavřel jsem oči, očekávajíc jeho verdikt. Cokoli mohl udělat.
Já na jeho místě, bych nejednal jinak. Také bych se rozhodoval, zda zabít nebo ne. Ale…

I když můžu, nepoužiju na něj svou sílu. Na něj ne…

„Budu tě mít na očích, Tame. Vážím si tě, a byl jsi mi dobrým učitelem, přesto jsou tu některá ale…“ povolil nakonec napětí ve svém těle a odstoupil.
Také jsem se uvolnil a konečně se otočil na záda.
Podíval jsem se na Marea.
„Jsem špatný učitel, když jsi mě tu našel a já tě ani neslyšel přicházet.“
„Udělali jste chybu. Teda Kenji ji udělal. Ale to vám řeknu až později, až si budu jist, že…“ zmlkl a jen se podíval směrem, kde Kenji netrpělivě přecházel kolem stromu. Nejspíš tam měl už vyšlapanou cestičku.
„Jdu za ním. Ty můžeš také,“ podal mi ruku a pomohl mi vstát. „Možná by sis měl dojít pro věci,“ máchl ještě rukou směrem, kde jsem měl schované věci a pak zasunul meč do pochvy.
„To má čas. Nejdříve Kenji, než udělá nějakou hloupost,“ namítl jsem.
Mareo už udělal krok vpřed, ale najednou se zastavil a prudce mě objal.
„Jsem rád, že jsi v pořádku, Tame,“ řekl tiše a pustil mě z objetí. „Tak jdeme.“
Jen udiveně jsem se díval, jak se prodírá křovím. Už nebylo potřeba, aby se kryl. Byl jsem rád, že to tak dopadlo. Vyjádřil svou starost o mně, ale přesto jsem věděl, že stále pochybnosti mít bude o celém tomhle setkání, dokud se vše nevysvětlí tak, aby nabyl jistoty, že mu nic nehrozí.
Pomalu jsem vyšel z úkrytu a následoval ho. Jen jsem nenápadně rukou mávnul směrem k Yakei, aby věděl, že je vše v pořádku a má zůstat schovaný.
Hned jak jsme vyšli, Kenji nás zpozoroval. Zasekl se uprostřed pohybu a jen hleděl na Mareo, jako bych tam ani nebyl. Přísahal bych, že tlukot jeho srdce slyším až k nám.
Nejraději by se nám rozběhl naproti, ale nakonec zůstal stát na místě, dokud jsme k němu nedošli.
„Proč jsi přišel ty a ne Saburo?“ hned se ho Mareo přísně zeptal a já viděl, jak Kenji ztuhnul.
Jeho šťastný výraz byl rázem ten tam. Byl tou otázkou a tím přístupem docela zaskočen.
Já jsem byl v klidu. Věděl jsem, proč to udělal. Chtěl si ověřit, co jsem mu říkal…
„Bratr zemřel,“ sklonil hlavu Kenji.
„Jak?“ pokračoval Mareo se zdánlivě chladným přístupem.
„Zabil ho strážce z města, když-“ Kenji se zasekl a podíval se na mě.
Jen jsem kývnul, aby pokračoval.
„Chránil Tameho, když ho chtěl ten strážce zabít.“
„Jak to víš,“ nedal mu Mareo vydechnout.
„Nenašel jsem bratra v jeho domku. Byl tam Tame a ten mi to řekl,“ Kenjiho hlas byl s každým slovem tišší. Takhle si to setkání nepředstavoval. Těšil se na Marea a on je k němu takhle odměřený. Bylo vidět, že je zklamaný.
„Viděl jsi Saburův hrob?“
„Ne.“
„Věříš Tamemu?“
Kenji zvedl hlavu a já bych přísahal, že se mu lesknou oči od toho, jak se snaží zadržet slzy. Bylo mi ho líto, ale bylo to nutné. Je ještě mladý a nezkušený. Nemohl počítat s tím, že mu Mareo přiběhne naproti s velkým úsměvem. Dostávalo se mu právě toho, na co ho Saburu nestihl připravit.
„Odpověz mi na otázku, Kenji!“ zvýšil Mareo hlas. Jeho ruka vystřelila k boku a tasila meč.
Cuknul jsem sebou a Kenji vyděšeně couvnul o krok zpátky. Jestli byl předtím zklamaný, tak teď byl úplně zdrcený. Nešťastně hleděl na Marea a slzy, které předtím zadržoval, si našly cestu ven.

Odpověz Kenji. Je jedno, jaká odpověď bude, jen odpověz, pobízel jsem ho v duchu.

Trvalo to moc dlouho. Kenji neodpovídal proto, že by odpověď neměl, ale proto, že byl tímhle zaskočený. Mareo začal ztrácet trpělivost. Já jen nepatrně pohnul hlavou, abych se přesvědčil, že Yakei nevyběhl z úkrytu.
Ale byl chytrý. Vyčkával…
„Odpověz!“ Mareo udělal krok vpřed a napřáhl meč proti Kenjimu.
„Věřím mu!“ vykřikl Kenji a strachy couvnul.
„Říkáš to proto, že máš strach, nebo je to pravda?“ Mareo měl stále proti němu napřaženou ruku s mečem.
„Je to pravda. Věřím mu! Mohl mě zabít a neudělal to!“
Kenjiho bezmezná láska k Mareovi teď dostala pořádnou trhlinu. Byl z toho všeho pořádně zmatený. Tuhle reakci opravdu nečekal.
„Vidím, že máš Saburův meč,“ Mareův pohled se sjel ke Kenjiho pasu. „Ukaž mi ho.“
Kenji vytáhl meč a váhavě mu jej podal. Musel ukázat, že nechce zradit. Dával se tak Mareovi všanc. Ten ho však mohl kdykoliv zabít, i když byl ozbrojen a on by nestihl ani mrknout.
Mareo popošel blíž ke stromu, když si převzal nabízený meč. Chvíli si ho se zastřeným pohledem prohlížel, jako by vzpomínal na Saburu. Pak ho pohladil po čepeli a zabodl ho do trávy vedle stromu. K němu pak na důkaz důvěry k nám, zabodl ten svůj.
Oddychl jsem si.
Teď můžeme v klidu spolu mluvit.

Mareo se usadil na zemi a pokynul rukou, abychom se posadili vedle něj. Následovali jsme ho. Kenjiho výraz byl stále plný zklamání a nedokázal to skrýt, ani když se snažil tvářit, jak nejsilnější bojovník.
„Tame,“ otočil se Mareo ke mně. „Je na tebe vypsaná odměna. Byl jsi prohlášen za zrádce a plánování napadení krále pomocí černé magie. Tvrdí, že ses s někým spolčil, ale než stihli zjistit s kým, utekl jsi. Pokud ten, kdo tě najde, nebude tě moct přivést živého, má tě zabít a donést tvou hlavu, jako důkaz. Tak či tak, by ten, kdo by toho byl schopen, dostal odměnu.“
Zůstal jsem na něj v šoku hledět. Zrada, s tím bych se srovnal. Tohle obvinění mi už bylo sděleno, když mě uvěznili v kobce. Černá magie, tak to je to samé. Ale napadení krále?
Měl jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Všechno se ve mně svíralo a snad se mi z toho všeho i zatočila hlava.
„Jak… Kdo mě obvinil?“ vysoukal jsem ztěžka pár slov.
Mareo sáhl k pasu a odvázal měch s vodou.
„Napij se,“ hodil mi ho do klína, když viděl, jak jsem zblednul. „Byl to velitel stráže. Říkal, že má proti tobě důkazy.“
„Jaké důkazy? Vždyť v mém domě jsou jen byliny a mé zbraně!“ vyskočil jsem na nohy. „Jak mohl říct, že chci zabít krále! Nikdy! Nikdy jsem o ničem takovém ani neuvažoval, Mareo!“
Snad poprvé od doby, co mě odvedli na zámek, jsem nebyl zdrcený, zklamaný, byl jsem překvapený a… rozzuřený.
„Jak tohle mohl říct! Jaké k tomu má důkazy!“
„Uklidni se, Tame,“ natáhl ke mně Mareo ruku a chtěl mě zastavit, protože jsem začal přecházet sem a tam.
„Jak se mám uklidnit! Víš, co tohle obvinění pro mě znamená? Proto mě chtěli popravit! Kdokoliv mě může beztrestně zabít. Včetně tebe! Proč jsi to neudělal? Dostal bys za mě tučnou odměnu!“ ve svém zoufalém vzteku, jsem útočil i na Marea. Ale ten jen seděl a čekal, až se uklidním.
„Věřím tobě a… Nevěřím ničemu z toho, z čeho tě obvinili, Tame. Nezabil bych tě a ani bych tě nepřitáhl zpátky do města. Okamžitě by tě popravili,“ mluvil na mě chlácholivě a já si v tu chvíli uvědomil, že mi opravdu důvěřuje.

Mohl mě zabít hned, jak mě našel. Bez jediného slova a já bych se ani nestihl obhájit.

„Znám tě už dlouho,“ pokračoval, jako by věděl, na co myslím. „Učil jsi mě. Nikdy jsi mi nelhal a vždycky jsi mi řekl pravdu. Třeba i takovou, která se mi nelíbila. Dodnes si pamatuji, jak jsi mě zmlátil, když jsem se rozzuřil, kvůli jedné takové pravdě, která mi ani trochu nevoněla,“ promnul si bezděčně tvář, jako by tam pořád cítil moji pádnou ruku.
Tohle mě zastavilo v chůzi. Díval jsem se na něj.
Usmíval se… Jeho oči se usmívaly…
Vzpomínka na to, jak jsem mu tenkrát dal co proto, když ještě byl mladý a prchlivý a nechtěl poslouchat dobře míněné rady, mi nakonec taky vyloudila na tváři malý úsměv.
Nakonec jsem se přeci jen posadil a zvedl ze země měch s vodou, abych se napil.
„Děkuji, že jsi mi to řekl, ale s Kenjim bys měl mluvit. On je tu ten, který přišel pro informace a s ním se budeš pravidelně setkávat místo jeho bratra. Já tu jsem jen proto, že je ještě nezkušený.“
Podíval jsem se na Kenjiho a měl jsem v tu chvíli co dělat, abych se i přes tohle všechno nezačal smát. Kenjiho tvář zrudla a přísahal bych, že se nafouknul. Nejspíš se urazil, když jsem prohlásil, že je ještě nezkušený. A navíc… Řekl jsem to před někým, koho obdivuje a miluje.
Zkřížil ruce na prsou a zle se na mně podíval.
„Vzkaž otci, že se něco chystá,“ otočil se na něj Mareo celým tělem, aby bylo jasné, že ty informace jsou důležité. „Ale ne ve městě. Spíš… podle informací co mám, je mezi námi zrádce, který brojí proti králi a Tame se mu hodil, aby od sebe odpoutal pozornost.“
„Divocí vlci…“ promluvil jsem, aniž bych si to uvědomil.
Mareo přikývl.
„Má to ale vypadat tak, že to mají na svědomí vyhnanci. Proto ty nedávné útoky jak na strážce, tak na vesnici vyhnanců. Začíná se to moc komplikovat. Kaido by měl zesílit ochranu a pokud možno, nedovolit nikomu, aby se vzdálil příliš daleko od vesnice.“
„Kdo je ten zrádce?“ zeptal se Kenji.
„Nevím,“ zazněla okamžitá odpověď.
Ale podle nepatrného pohybu Mareovy hlavy mi bylo jasné, že lže. Nechtěl Kenjiho touhle informací ohrozit. Každý, kdo ji věděl, měl nad sebou rozsudek smrti.
A já ji tušil… Ne… Byl jsem si jistý, že vím kdo to je. Ale mlčel jsem…
„Tuhle informaci přinesl do zámku Isao, když byl u sněžných vlků.“
Žaludek mi okamžitě ztěžknul. Seděl jsem a jen se díval na Mareovy ústa, která vyslovila to jméno. Isao…


O téhle chvíle jsem se musel nutit do pozornosti. Nesmělo mi uniknout žádné další slovo. Je potřeba znát všechny podrobnosti, které nám Mareo mohl poskytnout.
Měsíc pomalu cestoval po nočním nebi a jeho zář začala slábnout. Noc brzy vystřídá den…
Tak dlouho jsme tam seděli a mluvili. Snažili jsme se dát dohromady veškeré informace, které jsme měli z obou stran. Jakákoli, byť nepatrná maličkost, byla důležitá.
Když se mi vlasy začaly vlnit od ranní rosy, vstali jsme, abychom se rozešli každý svou cestou.
„Dobře ho opatruj,“ vytáhl Mareo Saburův meč ze země a očistil ho.
Kenji se k němu natáhl, ale než ho Mareo pustil z ruky, dodal: „Znamení… Pokud je všechno v pořádku, nehrozí nic, ani pod pohrůžkou smrti, abys byl mlčel, zabodni meč na stejné místo, jako jsem to udělal já,“ ukázal rukou ke stromu. „Pokud si ho necháš u pasu, budu vědět, že není něco v pořádku a já tiše odejdu. Stejně to platí i pro mne. Pokud uvidíš, že přijdu a nechám meč schovaný, radím ti, abys co nerychleji utekl, protože tu může být někdo, kdo mě k tomu setkání přinutil, aby dopadl spojku vyhnanců a získal od ní informace. A to znamená mučení a následnou smrt, Kenji.“
Přistoupil k němu blíž a dotkl se jeho paže. Na moment ji nechal na místě a pak s jemným pohlazením ji stáhl pryč.
„Nechci, aby se ti něco stalo,“ dodal tiše a chtěl odstoupit, když náhle Kenji udělal něco, co nikdo nečekal.
Po celou dobu byl vážný, bedlivě naslouchal každému slovu a snažil se splnit svou povinnost a ukázat, že je pro tenhle úkol ten nejlepší. Ale v tuhle chvíli, kdy jsme se měli rozloučit a slyšel Mareova slova, už to v sobě nedokázal zadržet. Jeho srdce ho zradilo…
Saburův meč mu vypadl z ruky a on objal Marea tak prudce, že oba zakolísali a měli co dělat, aby nespadli na zem. Tiskl se k němu a nechtěl ho pustit. I když jeho objetí bylo silné, viděl jsem, jak se mírně chvěje a neodvažuje se promluvit, aby ho hlas nezradil.
Ale Mareo není hloupý.
„No tak, Kenji,“ pohladil ho po zádech. „Uvidíme se zase při dalším úplňku.“
„Já…“ promluvil Kenji nakonec tichým hlasem a pootočil hlavu ke mně.
Jen jsem se usmál a odstoupil jsem.
Kenji vrátil pohled zpět na Marea a stoupl si mírně na špičky, aby mu mohl něco pošeptat do ucha. Neslyšel jsem ho. Ale jasně jsem viděl, jak se červená a jak na něj Mareo překvapeně pohlédl. Pohladil Kenjiho po vlasech a jeho ústa se roztáhla do krásného úsměvu.
Také se ke Kenjimu sklonil, něco mu pošeptal a pak…
Otočil jsem se.
Polibek, který mu teď dal, byl jen jejich….
Přál jsem jim to, ale zároveň mě zabolelo u srdce. Bylo mi teskno, protože já nemohl mít to, co mají oni, i když jen nakrátko.
Tak rád bych objal Isaa. Tak rád bych mu řekl, jak moc ho miluji a jak moc se mi po něm stýská. Ale nemůžu. Není tu… A potom, co Mareo řekl, z čeho jsem obviněn, ho už nejspíš nikdy neuvidím.

Všechno se ve mně bolestivě svíralo.
Jen jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se ze sebe setřást tu tesknou náladu. Na moment jsem v plané naději zbystřil, když jsem uviděl mihnout se světlý vlčí kožich mezi stromy. Ale hned jsem se vrátil nohama na zem. Bylo jasné, že je to Yakei a já si jen bláhově namlouval, že by to mohl být můj Isao.
S povzdechem jsem se otočil zpět k těm dvěma.

Je nejvyšší čas vyrazit. Musíme se vrátit, stejně tak jako Mareo.

„Musíme jít, Kenji,“ přerušil jsem jejich tichý rozhovor.
Kenji jen nerad Marea pouštěl. V jeho očích se odrážela zamilovanost ještě víc, než předtím. Ale věděl, že to musí být. Možná jednou nadejde čas, kdy budou moci být spolu napořád a beze strachu.
„Chci se tě na něco zeptat,“ chytl jsem ještě Marea za rukáv haleny a zastavil ho, když už udělal pár kroků směrem k lesu.
Zastavil se a otočil se na mně. Tentokrát to byl Kenji, který ustoupil do uctivé vzdálenosti.
„Myslíš to, kde jste udělali chybu? Byl to ten meč, Tame. Věděl jsem, že se něco děje a proto jsem chvíli obcházel kolem a našel jsem tvé věci. I když ses snažil zakrýt svůj pach, věděl jsem, že tě mám hledat. No a našel…“ usmál se Mareo. „Byl jsi dobrý učitel. To ty jsi mě připravil na tyhle-“
„Jak je Isaovi?“ přerušil jsem ho, protože tohle mě nezajímalo. Tohle mi došlo hned, jakmile jsem viděl, že zabodnul oba meče na stejné místo.
„Prosím,“ sevřel jsem jeho rukáv ještě víc, jak mi tělem projel ten známý pocit bolesti z nevědomosti, co je s mým milovaným. „Potřebuji to vědět.“
Mareo mě za tu ruku chytil a jemně ji stiskl. Rozhlédl se kolem sebe a pak se ke mně přiblížil tak těsně, aby mi neuniklo žádné slovo.
„Isao je v pořádku. Ichi se o něj postaral tak, jak jsi řekl. Dostal se z toho a těší se dobrému zdraví. Jen…“
Odmlčel se a mně se sevřel žaludek.
„Jen co?“ zeptal jsem se s obavami v hlase.
„Je na něm vidět, že ho něco trápí. Ale nikomu nechce říct co…“
Má bolest nemohla být v tuhle chvíli větší. Srdce se zbláznilo a já se musel několikrát zhluboka nadechnout, abych se aspoň trochu uklidnil.

Isao se trápí…
Proč?
Stýská se mu tak jako mně? Trápí ho stesk, nebo pocit, že jsem ho zradil?
Jak moc bych chtěl teď s ním být. Jak moc bych chtěl slyšet to, co nosí v sobě a nikomu to nechce říct.
Bolí mě to za něj víc, než mé vlastní trápení.

„Řeknu mu, že jsi v pořádku,“ vyprostil z mého sevření svůj rukáv a odstoupil.
„Ne,“ zvedl jsem k němu pohled. „Neříkej mu nic. Nech to tak, jak to je. Lepší bude, když o mně nebude vědět. A… Nechci tě ohrozit, kdyby se někdo dozvěděl, že jsi se mnou mluvil“
Mareův výraz, který teď měl, jsem nedokázal nikam zařadit. Ale ani jsem se o to nesnažil. Měl jsem v hlavě jen to, co jsem slyšel.
„Buďte opatrní. A tomu bílému vlkovi vyřiďte, že jsem o něm celou dobu věděl,“ rozloučil se Mareo a věnoval ještě Kenjimu úsměv. Po chvíli se nám ztratil z dohledu, když ho pohltil hluboký les.
Stál jsem jak solný sloup. A stál bych tam nejspíš ještě dlouho, kdyby Yakei nevyšel z úkrytu.
„Jdeme,“ drcnul do mě. „Je riskantní tu dlouho zůstávat.“
Jako ve snu jsem došel k místu, kde jsme měli ukryté věci. Oblékli jsme se a vydali se zpátky do vesnice. Po celou cestu jsem byl duchem mimo. Kenji řekl vše, co jsme se dozvěděli, a já jen automaticky odpovídal na doplňující otázky, které mi Yakei pokládal.


Šli jsme rychlým krokem.
Jen jednu malou přestávku na odpočinek jsme si udělali. Ale jinak jsme se nezdržovali, abychom byli co nejdříve zpátky. Informace, které jsme Kaidovi nesli, byly opravdu hodně důležité a bylo potřeba, aby je měl co nejdříve.
„Zůstanu pár dní s Tamem a pomůžu mu s přípravou na zimu,“ zastavil se Kenji na malém, sotva postřehnutelném rozcestí.
Už bylo hodně po poledni, spíš podvečer, a před nimi byla ještě dlouhá cesta.
Překvapeně jsem na něj pohlédl.
„Měl bys jít za otcem, aby věděl, že jsi v pořádku,“ nesouhlasil Yakei a také se zastavil.
Tohle rozcestí znamenalo, že je naše společná cesta u konce.
„Řekni mu to ty. Stejně za ním půjdeš, abys mu předal zprávy,“ zamračil se Kenji. Podle všeho byl rozhodnutý, že půjde se mnou, i když se na to předem nezeptal.
Ale pravda je, že teď jsem nechtěl být sám a jeho společnost bych uvítal. Přesto jsem ale myslel na to, že o něj má Kaida strach.
„Já nevím, Kenji, jestli je to dobrý nápad,“ namítl jsem.
Yakei jen pohnul rukama v gestu, které říkalo: Vidíš, i Tame je stejného názoru.
„Každý rok pomáhám Saburu, tak pomůžu i Tamemu. Dlužím mu to,“ nedal se Kenji odbýt.
Nechápal jsem, jak to myslí. Neměl jsem pocit, že by mi něco dlužil. Ale jeho zatvrzelý výraz říkal, že bychom tu s ním mohli na tohle téma debatovat nejspíš do rána.
Nakonec po chvíli dohadování, kdy Kenji opravdu nechtěl ustoupit, Yakei jen mávnul rukou a odešel.
My zamířili na druhou stranu do Saburova domku.
Přivítalo nás ticho, přerušované jen šuměním potůčku. Už byla tma, když jsme dorazili. A tak první co jsem udělal, bylo, že jsem zapálil svíci a rozdělal oheň v krbu.
„Jdu se umýt,“ popadl Kenji plátno na utírání a chtěl jít ven k potoku.
„Zblázni ses? Chceš onemocnět? Jsi zpocený a voda je ledová. Navíc už je tam dost zima,“ zastavil jsem ho.
Opravdu by si tím uhnal jen nějakou nemoc a já neměl dostatek bylin na to, abych ho mohl dát rychle do pořádku.
A Kaida by mě nejspíš zabil…
„Saburo tu má vydlabané necky. Jsou sice malé, ale posadit se v nich můžeš. Ohřejeme vodu a ty se pak můžeš pořádně vydrbat.“
Popadl jsem vědro a zamířil ven pro vodu.

No a já bych se mohl umýt také. Jsem zaprášený z cesty a taky zrovna moc dobře nevoním. A pořád na sobě cítím tu borovici, která stejně byla zbytečná, protože mě Mareo stejně našel.

Nanosil jsem vodu a dal ji hřát. Po chvíli bylo v místnosti teplo nejen od ohně, ale i od páry, která stoupala z necek, kam jsem nalil vodu, abychom se mohli umýt.
Kenji právě spravoval rozvrzanou stoličku, tak jsem se šel umýt jako první.
Sledoval mě, jak se svlékám, myju si své dlouhé vlasy a pak i celé tělo. Měl jsem jen obyčejné mýdlo, vyrobené z tuku, ale to stačilo na to, abych se mohl dostatečně umýt a nebyl cítit ničím jiným, než sám sebou.
„Jsi moc pěkný, Tame,“ ozval se náhle Kenji, když už seděl na opravené stoličce a sledoval, jak si zabalený v plátně suším vlasy.
„Tak moc nekoukej,“ zasmál jsem se. „Mareovi by se to nemuselo líbit.“
Kenji se jen začervenal, ale začal se svlékat, aby se také konečně umyl. I jeho tělo bylo nádherné. Byl štíhlý a šlachovitý, pevných svalů.
„Copak jsi mu řekl pěkného?“ optal jsem se, když se usadil v neckách a já mu začal mydlit záda.
„To tě nemusí zajímat,“ začervenal se ještě víc a předklonil se, aby mu nebylo vidět do tváře.
Bylo mi to jasné… Podle toho, co se tam událo, se mu určitě přiznal, že ho miluje.
„Mareo ti taky řekl, že tě má rád, co?“ dal jsem mu do ruky mýdlo, aby mohl pokračovat v mytí.
Přešel jsem ke krbu a přihodil poleno do ohně. Jen na moment jsem zastavil pohled na okně, když jsem měl pocit, jako by se tam mihl stín. Jen na nepatrný okamžik, ale přece…
Upravil jsem ohniště a pak přešel k oknu, abych přivřel okenice okenice a zabránil tak chladu, aby se nám vetřel dovnitř. Jen malou škvíru jsem nechal, aby se odvětrala pára z horké vody.
„Proč myslíš?“ ozval se Kenji.
Opláchl se a vstal. Podlaha kolem něj byla mokrá, jako by se tam prohnala smečka mokrých vlků. Podal jsem mu plátno a nechal ho, ať se v klidu otře. Z police jsem vytáhl dlouhou košili a hodil mu ji na stoličku.
„No, stačilo se na vás dva podívat,“ zasmál jsem se.
Mluvil jsem s Kenjim a zatím, co se utíral a oblékal, já se nenápadně přesunul ke dveřím. Celou tu dobu jsem neustával v hovoru a prováděl činnosti, které zamaskovaly můj úmysl vyběhnout ven. Když jsem byl u dveří, najednou jsem pustil z ruky hrnek, který se při dopadu rozbil se na několik kusů. Bleskově jsem popadl meč opřený vedle dveří a vyběhl ven.
Věděl jsem to…
Věděl jsem, že nás někdo pozoruje.
Byl jsem připravený zaútočit a bránit nejen sebe, ale i Kenjiho.
Ale v momentě, kdy jsem uviděl nahou postavu, která se skrývala za stromem, vypadl mi meč z ruky a já v šoku hleděl na toho, pro koho mé srdce bije.
Srdce, které teď však skoro přestalo tlouct...
„Isao,“ pohnuly se nepatrně mé rty a sotva to jméno bylo slyšet.
Jen slabý vánek ho mohl donést až k jeho uším.
Krátce se na mě podíval a pak se pohnul. Udělal jeden krok ke mně, ale další už směřovaly pryč…
„Isao!“ vykřikl jsem.
Mé srdce zasáhlo štěstí i bolest zároveň.
Nevěděl jsem, který z pocitů je v tuhle chvíli silnější.
Zda ten, že ho rád vidím a chtěl bych ho sevřít v náruči, nebo ten, kdy mě vnitřně rvala bolest, že chce odejít bez jediného slova.
Jako by mě už nemiloval…
Na okamžik se zastavil a otočil se ke mně.
„Jen jsem chtěl vědět, že jsi v pořádku,“ donesly se ke mně jeho slova.
Vzápětí se změnil v krásného bílého vlka a utíkal pryč… do lesa…
Pryč ode mne…