Vždyť jsem pouhý sluha… 1. díl

Akiro:
Mé jméno je Akiro a bydlím v sirotčinci Budulík. Je mi šestnáct let, ale tady bydlím od svých čtyř let. Mám vysokou a štíhlou postavu, světle modré až bílé oči a černé krátké havraní vlasy.
Nemám to tu rád už z toho důvodu, že tady z vás udělají vojáky, nebo si vás někdo koupí jako sluhu či kuchaře. Nikdo nechce odejít s nikým, nejen protože je to za peníze, ale i tady mají něco jako rodinu.
"Ach…" Zase práce v kuchyni. Nerad loupu brambory…
"Hej… Ty… No… JO! Akiro!‘‘ Vykřikne malá baculatá hospodyně: ‘‘ Padej do ředitelny a hlavně neodmlouvej, jinak tě potrestám.‘‘ Ano, trestání znamená jít si kleknout, omluvit se a nechat se zmlátit bičem.
‘‘Nechtěj, abych ti to říkala víckrát!‘‘
‘‘Ano, už jdu… A nevíte, co mi paní ředitelka chce?‘‘ Optám se, abych se připravil na nejhorší.
‘‘ To mi nesdělila, ale však se to brzo dozvíš‘‘ Odpoví výsměšným tónem.
*****
Když zaťukám, pustí mně dovnitř ředitelka a řekne mi, ať se usadím do křesla. Asi sem zase něco proved.
‘‘Takže…‘‘Podívá se do lejster ‘‘…Akiro, dnes pojedeš do nového domova, budeš poslušný a pokud něco vyvedeš, vrátíš se a pojedeš do vojenské školy. Jasné?!‘‘ No… Asi nemám na výběr.
‘‘Všechno je lepší než zůstat tady!‘‘Odpovím ostře.
‘‘Můžeš se teď seznámit s tvým novým pánem.‘‘ Mluví dál ředitelka, jako by ani neposlouchala, co jsem řekl.
‘‘Ach, ano. Moje jméno je Samuel Divonchi a ty?‘‘ Podává mi ruku, bohužel jí nesmím přijmout, ale pokleknout a odpovědět, tak jak nás vychovali.
‘‘Mé jméno je Akira, pane.‘‘ On se ani nepousměje a zkoumá mě smutně pohledem jako hadrovou panu, kterou nekoupí pro své vnouče.
‘‘Kolik bude stát?‘‘ Optá se ředitelky.
“Dvěstě Euro." Začne se usmívat ředitelka a já mám co dělat abych se nepozvracel.
“Nezdá se vám to trochu moc? No je docela mladý, to ano, ale jaké má zkušenosti nebo vyškolení?‘‘ Ptá se dál muž a já se v tomto rozhovoru ztrácím.
“Dám stopadesát Euro, ale ne víc.‘‘ A takhle smlouvají alespoň půl hodiny, než mě ten chlap koupí za stoosmdesát Euro a já si jdu balit na pokoj a rozloučit se.
V pokoji nemám moc věcí, takže to nepotrvá dlouho, proto mám delší čas se rozloučit, se psem Aniko.
Obejmu jí a pošeptám, že se pro ni jednou vrátím. Daruju jí jedno ze svých triček (Aby na mě mněla vzpomínku)
Když odcházím, ona poklusává vedle mě, proto se zastavím a pohladím jí po hřbetě.
“ Promiň, ale příště se mnou půjdeš, ano?‘‘ Ale příště už nikdy nebude, dodám si v duchu.
Bude mi chybět, protože je to má jediná rodina. Ale teď budu muset odjet se svým novým pánem. Jak já nenávidím loučení.
“Sbohem Aniko.‘‘ teď už brečím.
*****
Před ředitelnou stojí ten muž a o něčem si povídá s ředitelkou, která kdyby mohla tak ho zavraždí pohledem.
Popojdu k nim a omluvím se za zdržení. On na mě nechápavě pohlédne a spustí na ředitelku dost opovržlivým tónem: “Takže máte zaplaceno, tak co po mě ještě chcete? Raději mi nechte přivést můj kočár nebo vás nechám předhodit mým psům!“ Já se začnu smát jako pominutý, protože mi připomínají mě a Aniko když mě nenechá odpočinout na ‘Mé‘ posteli.
“Ehm… Co si o sobě myslíš ty mrňavej spratku“ Začne na mě řvát ředitelka a nebýt mého nového pána už bych asi nepřežil, trest od ní.
“Nesahejte na něj, on teď patří mně a mě to bohužel přijde také směšné.“
“Pane, Váš kočár je připraven.“ Ozve se ode dveří a ten chlap se tam rozejde, až když si všimne, že za ním nejdu, řekne: “Tak pojď, já tě přeci neukousnu, nebo si myslíš, že o tobě nic nevím? Chápu, že se bojíš se s někým spřátelit a jsi nedůvěřivý, protože ti jako malému ubližovali, ale já ti nechci ublížit, věř mi“ Dodá mile a já se za ním přeci jen rozejdu.
*****
Yuki:
“Kolik je?“ Optám se, ale nikdo neodpoví. Ach… Zapomněl jsem, že jsem vyhodil mojí služku Kiru, takže teď mi nikdo neudělá snídani a taky by mně zajímalo, kde je otec.
“Hej! Kde je můj otec?!“ Optám se jeho sluhy dost podrážděným tónem.
“Promiňte, ale můj pán mi řekl, že přijede až odpoledne a vám abych nic neříkal. Jelikož jste vyhodil svojí služku, máte na stole snídani ode mne, nashle“
Zmizel jako pára nad hrncem. “kmmm…hkmm…“ Kručí mi už i v břiše. Od včerejšího oběda jsem nic nejedl.
“Já mám strašný hlad!“ Jdu do kuchyně, ale snídaně tam není. V tom uvidím Marshmelon jak se cpe mým chlebem se salámem.
“To je mojeee!“ Vyštěknu na ní a ona jako na povel běží ven a tam to vyzvrací, ano má alergii na lepek.
Marshmelon je můj chrt, dostal jsem jí, když byla ještě štěně a vychoval jí pro lov divoké zvěře.
“Ty moje chudinko, to mi musíš oznámit, že chceš jíst salám, to už ti nestačí nejdražší granule, co jsem ti našel?“ Odpoví pouhým “Haf…“ A odkráčí, jako by se jí to netýkalo. Zakroutím hlavou a otevřu lednici. Jelikož umím na nejvýš, usmažit vajíčka tak musím jíst je.
Takže jak na to vezmu dvě vajíčka, rozkřápnu je a… “Pane!“ Ozve se někdo “Ááá…“ A vajíčko letí vzduchem a rozprskne se na zemi “Musíš mě strašit?!“
“Jej… Promiňte mi to, já jsem nechtěl, opravdu.“ Opoví mi klučičí hlas plný nedůvěry a strachu.
“Kdo jsi?“ Optám se jelikož jsem ho nikdy neviděl.
“Vidím, že jste se již seznámili.“ Řekne můj rozesmátý otec.“A ty Yuki doufám, že už nikoho vyhazovat nebudeš, vlastně“ Dodá zamyšleně “ Ani nemůžeš, teď totiž bydlí tady jako Seigo (Jeho sluha). Tak Yuki, tohle je Akira tvůj nový sluha a nechtěj toho po něm moc, vždyť je tu nový.“
“Ááách… nech toho… přestaň… hihihaha…“ Ozve se Akira kterého Marshmelon povalila a začala ho olizovat na obličeji“
“Ehm… Ty se jí nebojíš?“ Zeptám se a ani to nedokážu říct nepřekvapeně.
“Ech… Vždyť… hihi… Je… hihi… docela… malááá …hihihaha…“ Odpoví mi rozesmátě.“ Nech tohoo!… Hihi…“
“Jmenuje se Marshmelon, zkus jí to říct takhle. Marshmelon!. Dost!“ Vykřiknu na ní a ona s kňučením odejde ven a tam začne lítat v záhoncích růží.
“Marshmelooon!“ Blbý psisko.
“A ty mi vysvětli jak to, že ses jí nebál.“
“V sirotčinci jme měli podobnou rasu. Jmenovala se Aniko, Ale byla o něco větší a méně přítulnější.“ Odpoví mi s trochou strachu v očích.
*****
O hodinu později nás volají ke stolu. Posadím se ke stolu naproti mému otci. První přinese Akira se Seigem předkrm a Seigo se usadí.
Akira neví, co má dělat a tak jde do kuchyně.
“Jdi za ním, ať si jde k nám sednout, Yuki, nebo si jdi sednout k němu. Já si to vezmu do obýváku k televizi. Pojď Seigo.“ Zanechají mě tu, ale Seigo ho měl provést vilou a říct mu co má dělat.
“Grr…“ A pokaždé je to na mě.
*****
Akira:
Sedím v kuchyni a sním to, co jsem si nandal na talíř. Všiml jsem si že Seigo sedí u stolu v jídelně, ale já chci raději jíst v klidu a sám.
“Kňúú“ Ozve se škrábání na dveře od zahrady. “Kňúú“ Otevřu dveře a Marshmelon skočí po mém jídle a už běží do jídelny.
“Au“ vykřikne někdo bolestí a už slyším, jak se rozbíjí talíř a rozsypává jídlo.
“Marshmelon!“ Vykřikne ten hlas, teď již naštvaný.
“Moc se omlouvám, pane. Já… Nechtěl jsem… Gomen!“ Omlouvám se, když zjistím, že je to Yuki, můj nový pán.
“Zasloužíš si trest Akiro a i ty Marshmelon“ Je naštvaný, ale už nekřičí. Já poslušně přijdu až k němu, pokleknu, omluvím se a čekám, co mi udělá.
“Hééj! Co děláš! Zvedni se!“ Teď nekřičel ani nebyl naštvaný, měl strach, měl strach o mně.
Zvedl jsem se a sklopil zrak, nechci se dívat do očí, je to neslušnost, jelikož jsem něco provedl.
“Jsi docela roztomilý, víš to?“ To je veselý tón. Ucítím, jak mi někdo zvedá hlavu. Zavřu oči, ještě pořád se mu nechci dívat do očí, ale stalo se něco nečekaného. Ucítím něčí rty na těch svých…