SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zabij mě...

Jeden z nekrásnějších pokojů Měsíční ubytovny osvětlovala pouze maličká, nikterak nevýrazná lampička na nočním stolku a vnášela tak ponuré světlo do místnosti. Obrovská postel s nebesy přímo vyzívala ke snům, zatímco nedaleko stojící červeně polstrovaný divan byl pouhým doplňkem, jež zaplňoval prázdný prostor. U obrovského okna postával hnědovlasý muž s rudým pohledem, upřeným kamsi do temnoty venku. Oděn v bílém a s bezchybnou tváří byl skutečným klenotem mezi upírstvem. Čistokrevný Kuran Kaname.
„Co tady chceš, Kiryuu – kun. Yuuki tu není. Odejdi.“ Promluvil do ticha, ačkoli ten, jež by jeho slova měl vyslechnout se právě chystal vstoupit. S prsty na klice dveří se stříbrovlasý chlapec odvážil vejít. Klepat nemusel, jeho přítomnost zde již byla více než zřejmá. Velmi nejistě otevřel.
„Nepřišel jsem kvůli Yuuki. Jdu za Tebou, Kaname.“ Chlapec si nejspíše nechtěl uvědomit s kým mluví a volil rázný tón svého hlasu. Jeho perfektně stavěné tělo halila černá školní uniforma, podtrhující barvu vlasů i fialkových očí. Jakmile za sebou zavřel, pokusil se stanout rovně a hrdě, ačkoli neměl daleko do zhroucení. Ne, musí vykonat to, proč přišel. Takhle to už dál nesnese.
Stáli každý na jiné straně místnosti, avšak hnědovlasý se nepotřeboval otáčet, aby vycítil Zerův žalostný stav. Bylo mu to jedno, proč se starat o někoho, kdo jej nenávidí? Zbytečné.
„Ať je to cokoli, co mi chceš říct, vrať se, až budeš schopný udržet se na nohou Kiryuu – kun. Jistě to počká.“ Jak arogantní. Kuran stále hleděl do tmy, jakoby snad ono velké nic bylo zajímavější než chlapec, který jedním rychlým máchnutím paže tasil zbraň. S hlavní mířenou na upíra byl rozhodnut vystřelit. Jemný řetízek, který spojoval revolver s jeho oděvem v tichu zacinkal. Zero se v tom okamžiku chytil jednou rukou za hrudník, jak v něm ucítil bodnutí. Zasténal, ale uvědomil si před kým stojí. Neměl v úmyslu dát najevo slabost.
„Zabiju Tě, Kaname! To nepočká.“ Prst na spoušti se nebyl ochoten pohnout, ale alespoň donutil hnědovláska věnovat mu pozornost. Naprosto klidně přišel k chlapci a postavil se přímo před hlaveň, přesvědčen, že Zero nevystřelí. Ne, nebylo to jen přesvědčení, byla to jistota. Vytušil z Kyriuua slabost a při pohledu na to, jak si uboze tiskne košili na prsou se musel usmát. Stříbrovlasý zoufale potřeboval jeho krev. Nerozuměl však, proč si o ni neřekne rovnou a požaduje jeho smrt i když oba věděli, že je to nesmyslné počínání. Čistokrevného by ani Zerova „Bloody Rose“ nedokázala zbavit života. Popravdě neměl na chlapce vůbec náladu, pokud jde jen o krev, nebylo by to poprvé, co by mu ji dal. Kiryuu zrychleně dýchal a svýma očima začal těkat po pokoji. Neměl snad v úmyslu střílet? Vnímal svou malátnost a bolesti v těle. Slábnul. To, jak mu Kaname opatrně vytrhl zbraň z ruky už nebyl schopen postřehnout a padl na kolena. Pistole jej následovala. Červenooký upír pohodil hlavou nad Zerovou naivitou. Sklonil se a klekl si naproti němu. Už aby to bylo za ním. Že by daroval svou životadárnou tekutinu rád se také tvrdit nedalo.
„Napij se, Kiryuu – kun.“ Vydechl a rozepnul si dva knoflíčky na košili, aby více odhalil tepny na krku. Zero se pohnul. Zdlouhavým pohledem shlédl Kanameho tělo a zastavil u té lahodné šíje, jež mu byla nabízena. Přímo cítil vůni čisté vznešené krve, což zapříčilo, že mu oči zažhnuly rudě, stejně jako znak na jeho vlastní krku. Přemáhal se, aby se do něj zuřivě nezakousl, přestože to nebylo jediné, co by s upírem chtěl dělat. Hnědovlasý nikdy nesměl poznat, co se v něm děje. Hrdost mu bránila. Zavrčel
„Nikdy už se z Tebe nenapiju, Kaname! Rozumíš mi? Nepotřebuju Tě.“ Chlapec se pokoušel vstát a překonat v sobě touhu po krvi. Natáhl se po zbrani, ale zradilo jej vlastní tělo. Skončil na boku na podlaze a díval se na upíra v bílém, zatímco si pažemi objímal hruď. Jeho žhnoucí oči prozrazovaly, jak moc karmín potřebuje, přestože jej odmítal. Snažil se vypadat statečně, zatímco jeho tělo pohlcovala bolest. Ještě jednou se zapřel v loktech a poté se ztěžka vyhoupl zpět do kleku. Pochyboval, že se vlastními nicotnými silami postaví na nohy. Až nyní zpozorněl a zaznamenal Kuranovu přítomnost ve své blízkosti a bohužel přímo před sebou. Dech se mu zastavil.
„Nemusíš se tak přepínat, Kiryuu – kun. Už se nezvedneš, tak přestaň předstírat, že mě nepotřebuješ. Umřeš, jestli se nenapiješ, tak proč váháš?“ I když se na něj Kaname díval s jakýmsi opovržením, jeho pohled v sobě nesl i soucit s nímž se k chlapci naklonil a přitiskl si jej na hruď, aby Zerovi tesáky mohli bez odporu vůle proniknout kůži. Stříbrovlasý nemohl uvěřit, že je tak blízko. Skoro cítil Kanameho srdce na svém, ale to jeho bylo na rozdíl od chlapcova klidné. Aniž by úmyslně chtěl, položil si hlavu na upírovo rameno a pokojně vydechl, opětovat objetí si však nedovolil. Vždyť Kaname nemá o jeho citech nejmenší ponětí a on je prozrazovat nehodlal. Zavřel oči a i přes tu srdce rvoucí touhu po krvi dokázal odolávat. Hnědovlasý Kuran jeho chování nerozuměl. Někdo na Zerově úrovni přeměny by neměl takto umět ovládat své pudy. Myslel si spíše, že se do něj mladší zakousne okamžitě. Místo toho jen klidně odpočíval v jeho náruči.
„Umřeš! Napij se!“ Přikázal mu, zajel prsty jedné ruky do stříbrných vlasů a navedl jeho ústa přesně k žilám a tepnám. Opravdu mu na Zerovi nezáleželo? Samozřejmě, že ne, dělá to jen pro Yuuki, která měla Kiryuua ráda.
„Ale já….Ti nechci…ublížit, Kaname.“ Chlapcův hlas se ztrácel společně s jeho vědomím. Vyčerpání jej dohnalo a on cítil, že brzy omdlí. Stačilo jen podlehnout a zakusit červeň šlechtice před sebou, ale znamenalo by to, že by mu musel způsobit bolest. Kuran jej po těch slovech od sebe odtáhl a podíval se Zerovi zpříma do očí, ačkoli se pomalu zavíraly.
„Já myslel, že jsi mě přišel zabít.“ Výsměšně. Držel chlapce za ramena, aby seděl vzpřímeně, jinak by zcela jistě padl tváří na podlahu. Jeho hlava mu neživě padala na prsa. Kyriuu ještě byl schopen vnímat, avšak jen matně.
„Ty..to nechápeš. Já jsem….zamilovaný.“ Procedil mezi rty a věděl, že to už nebude trvat dlouho a upadne v nemilosrdný spánek. Dech se mu zklidňoval stejně jako srdce. Že by to už konečně byla smrt? Ne, na tu je pro něj ještě příliš brzy. Slyšel, jak se Kaname zasmál. Proč to nedokázal pochopit, Bylo to tak složité tomu porozumět?
„Kiryuu – kun, i já miluji Yuuki.“ Připomenul mu své city k dívce z Denní třídy. Jenže opravdu nebyl schopen rozpoznat, jak to Zero myslel. Ten se již vznášel na předělu skutečného světa a docela jiné sféry, ale mluvit stále dokázal, přestože to nikdy vyslovit nechtěl.
„Hlupáku, nejsem zamilovaný…do..do Yuuki, ale do Tebe.“ Z posledních sil zvedl hlavu a pohlédl svýma, teď už opět fialovýma očima do rudých. V Zerových očích byla znát nezměrná lítost a pokání. Tolik nevyřčeného citu, jež se dral na povrch. Vyzradila jej jediná slza. Stříbrovlasý chlapec se zhroutil přímo na Kanameho, jež byl těmi slovy zcela ohromený a nedržel jej. Povedlo se mu Zera ještě zachytit a oparně položit na zem. Němě zíral na jeho krásnou usínající tvář.
„Za..zabij mě, Kaname…“ To bylo poslední, co stačil vyslovit, než zavřel oči a utopil se v bezvědomí. Hnědovlásek nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Je to vůbec možné? Nebyla to iluze? Halucinace? Zero ho miluje? Ale jak je to možné, nikdy si jeho emocí příliš nevšímal a pokud ano, měl je spíše za nevraživé. Láska? Popadl mladšího za ramena a začal jím třást. Potřeboval vysvětlení.
„Kiryuu – kun? Kiryuu! Zero!!!“ Vyslovil snad poprvé jeho jméno, avšak ani ono nedovedlo stříbrovláska probrat. Jediné, co by jej mohlo opět vzbudit byla krev. Kuranovu krev, kterou Zero tak vehementně odmítal. V tom mu vyvstala na mysl chlapcova poslední slova. Zabij mě, Kaname. Musel být neskutečně zoufalý, když si někdo jako Kiryuu Zero, syn lovce upírů přál zemřít a ještě k tomu upírovou rukou. Pošetilé a pro Kanameho v tuhle chvíli i nemožné, přestože by to ještě před chvílí udělal, být o to požádán. Ovšem k jeho smůle, nebo snad štěstí k němu tenhle drzý a odvážný kluk choval skrytý milující cit. Nedovolil si jej zavrhnout i přes prosbu smrti. Opatrně vzal chlapce do náruče a jemně jej uložil na divan. Hlavu podložil měkkým polštářem a rozhodoval se, jakým způsobem mu vpravit do těla krev, když nebude schopný spolupracovat. Z úvah jej vyrušilo zaklepání.
„Kaname – sama, Kiryuu – kun už odešel? Neviděl jsem….“ Akatsuki se zastavil v polovině pohybu. Strnul. V pokoji ležel nehybně na pohovce Zero a zdálo se, že spí nebo je již po smrti. Musel spát, nikde nebyl cítit pach krve. Vedle něj seděl Kuran Kaname. Jednou dlaní si zakrýval obličej, zatímco v té druhé svíral Zerovu ruku. Jak jen si tohle vysvětlit? Aby těch neznámých neubývalo, vprostřed místnosti ležela na zemi zbraň, nepochybně vlastnictví chlapce.
Co, co se stalo?“ Vykoktal nevěřícně vysoký blonďák, rovněž v bílé uniformě a přešel ke svému vůdci, oči přišpendlené k jejich prstům, propleteným do sebe. Akatsukiho mozek pracoval na plné obrátky, avšak ani jeden závěr, jež vyvodil, neseděl k tomuto scénáři. Jakoby si jej hnědovlasý až nyní všiml, kvapně stáhl svou paži ze Zerovi blízkosti a podíval se na příchozího upíra.
„Je v bezvědomí. Odmítl mou krev.“ Kdyby se mu hlas nelámal v každé slabice, možná by si byl světlovlasý jistý tím, že Kuran je pořád stejný. Nebyl, něco se změnilo. Ale co? Už samotné tvrzení, že ubohý blázen Kiryuu Zero zavrhl krev čistokrevného, nedávalo smysl, nemluvě o tom, proč mu ji Kaname vůbec nabízel. Akatsuki si připadal jako v hodně špatném snu a nedařilo se mu z něj probudit. Co jen má dělat? Odnést chlapce do Sluneční ubytovny a nechat ho v jeho pokoji. Pochopitelně zemřít, jiný konec bezvědomí z nedostatku červeně to mít nemohlo. Takže?
„Přines deku, Akatsuki. Brzy mu bude zima. Musím do něj tu krev dostat ať chce nebo ne!“ Kde se jen v Kuranovi vzalo tak pevné rozhodnutí, neměl snad v plánu se Zera dřív nebo později zbavit sám? Díval se na spícího chlapce jinak než obvykle. Mírumilovně a pln pochopení nad jeho osudem. V Kanamem se něco zlomilo, něco, co dřív bývalo tak pevné, že by to jeho vůli nikdy nebylo schopné ohrozit. Zero mě miluje, opakoval si pořád dokola, stále nevěřil. Musel ho zachránit za každou cenu, zasloužil si vědět víc. Musel mít vysvětlení. Akatsuki pouze přikývl, on vůdci nikdy neodmlouval, jakkoli ho na jazyku pálily otázky. Odešel.
Čistokrevný se tělem obrátil k Zerovi, čímž znemožnil světlu lampičky ozářit jeho tvář. Náhle si všiml, že stříbrovlásek zlehka pohybuje rty, jakoby šeptal, mluvil ze spaní. Zvědavě se sklonil až k jeho ústům a naslouchal tichým slovům, která do situace příliš porozumění nevnášela.
„Kaname….Kaname… zabij, zabij mě. Kaname…zabij…miluj mě.“ Upír zatajil dech, opravdu to byla pravda. Byl milován lovcem upírů. Nemyslitelné. Netušil, co bude dělat a jen tak mimochodem zauvažoval i nad tím, že Zerovu žádost vykoná. Ovšem ihned ji zavrhl, pochyboval, že by byl schopný zabít někoho s tak hlubokým citem, k němu chovaném. Ačkoliv byl Kiryuu muž, lovec, i neskutečně drzý tvor, jež mu nejen obrazně pil krev, přiznal si, že je skutečně roztomilým chlapcem, rozhodně hodným upírského života.
Akatsuki bez klepání vešel i s přikrývkou a podal ji hnědovlasému. Teď už neodolal, musel ze zeptat.
„Proč se ho nezbavíte, Kaname – sama? On je…“
„Děkuji, už můžeš jít, Akatsuki.“
Přerušil jeho otázku Kuran a roztahoval deku nad Zerem, kterého do ní následně zachumlal. Mimoděk se dotkl jeho kůže. Byla ledová. Blonďák si ihned uvědomil, kde je jeho místo. Pokynul Kanamemu a odporoučel se z pokoje. Už jej nebylo potřeba. Samozřejmostí bylo, že Kiryuuovu přítomnost udržel v tajnosti. Nic jiného se od něj ani neočekávalo, jen naprostá oddanost.
Tmavovlasý si opět přisedl k Zerovu stydnoucímu tělu a jen nerad se zakousl do vlastního zápěstí. Po kůži se téměř okamžitě začaly rozlévat rudé pramínky a v kapičkách padaly na podlahu a vsakovaly se do přikrývky. Nezraněnou paží se Kaname pokoušel otevřít chlapci ústa, což také nebylo nijak obtížné. Vydechl a nastavil krvácející zápěstí Zerovi nad rty, aby tekutina kapala přímo do jeho hrdla. Cítil nezměrnou úlevu, když zjistil, že ve stříbrovlasém krev mizí, ačkoli ve stejnou chvíli přetekla chlapci přes koutky úst. Nepolykal ji, nebyl schopný ji pozřít. Proč? To byla jeho vůle tak silná, že nepřijal to co mu mohlo zachránit život? Bylo to marné, takhle to jistě nepůjde, krom toho, ranka na upírově zápěstí se už skoro zahojila. Kanamemu bleskla hlavou myšlenka. Zero přeci mnohem více toužil po krvi, jen pokud sám silně krvácel. To jeho tělo už nedovedlo vzdorovat vrozeným pudům.
„Zatraceně. Promiň mi, Kiryuu – kun.“ Zaklel a odhrnul z chlapce přikrývku. Silně jej popadl za uniformu a jedním mocným trhnutím ji z něj doslova serval. Čas stále běžel, čím déle byl Zero mimo realitu, tím slabší jeho tělo bylo. Kaname se pokusil analyzovat životně důležité orgány, jímž by se měl při vpádu do Zerova těla vyvarovat, ale zároveň musel uhodit tak, aby se jeho lačná upírská podstata probudila. Vybral si místo pod klíční kostí, přičemž doufal, že se vyhne plíci. Nepochyboval, že pokud to udělá, Zero se zcela jistě bolestí probere. Zavřel oči a přemýšlel. Co jen provede, až se to stane? Jak má přijmout chlapcovu lásku? Má ji odmítnout? Nebyl čas. Kuranova pravá paže se rázem změnila na nebezpečný upíří pařát s dlouhými ostrými nehty a nebylo potřeba ani tolik síly, aby hladce projela vybraným místem na Zerově těle. Velká a hluboká rána počala okamžitě chrlit horkou voňavou krev. Kaname ani na vteřinu nepochyboval, že ji cítí i celá Noční třída v přízemí.
Zerovy zářivě rudé oči procitly a chlapec se v momentě ocitl v sedě. Nekontroloval se, jeho ovládání postrádalo loutkáře. Nyní toužil po jediném. Byl zvířetem.
„Tady, pij, Kiryuu – k….“ Byl umlčen bolestí z kousance v jeho krku a za svého hlasitého dýchání poslouchal zvuky polykání vysávané červeně. Konečně. Zerovo skutečné já bylo zatlačené kamsi do pozadí a převládající upír převzal absolutní vliv nad jeho konáním. Pil horlivě a naléhavě, tekutina do žil nestačila přitékat, ale Kaname věděl, že je to v pořádku. Kiryuu se takhle brzy uzdraví a udělá se mu výrazně lépe. Ještě chvíli jej nechal vycucávat sladkou čistou krev a když se Zero neměl tomu, jeho šíji opustil, nezbývalo, než zakročit. Kaname nechtěl skončit z její ztráty stejně jako chlapec. Zlehka jej chytil za ramena a pomalu ho od sebe odtrhával.
„Stačí Zero, stačí…. Už dost. Odpočiň si.“ Zatlačil jeho tělo opět do pohovky a již uklidněného chlapce přikryl. Sledoval, jak jeho oči nabírají znovu svou typickou nachovou barvu a pousmál se. Zranění stříbrovlasého se pomalu, ale jistě léčila. Muselo mu být lépe. Prohrábl se v jeho vlasech a pohladil jej po tváři. Palcem přitom setřel osamělou kapičku na jeho rtu a dříve, než se stačil stáhnout, krvavý prst mu Zero políbil, avšak neřekl nic. Němě sledoval Kanameho, jak na něj starostlivě dohlíží a jakoby mu nedocházelo nic z toho, co se stalo, co vyslovil nebo udělal, pocítil neskutečnou únavu. Ale chtěl vědět co se stalo, snad neřekl nic, čeho by litoval. Nesměl vyzradit své city.
„Kaname? Co….co jsem Ti řekl? Co se stalo?“ Zeptal se stále ještě dosti vyčerpaně a nebyl sto ani zvednout hlavu. Jen upíral zrak na toho, koho miloval více, než svůj život. Hnědovlásek zaváhal, má říct pravdu? Ale ta přeci tak bolí, zvláště, když on Zerovi city neopětuje. Ale copak ho dokáže dál nechat trpět s jednostrannou láskou? Kuran bojoval sám se sebou v neuvěřitelném dilematu. Ale nakonec se rozhodl pro menší zlo.
„Nic zvláštního. Byl jsi zesláblý a omdlel. Odpust, musel jsem Tě zranit, abych donutil Tvé tělo ke spolupráci. Jen jsem Ti daroval svou krev, nic víc. Teď spi, Kiryuu – kun, zítra Ti bude lépe.“ Usmál se nad chlapce, avšak ve skutečnosti ho uvnitř neskutečně bolelo. Ještě sledoval, jak se Zero spokojeně ukládá a poté už jen mělce a klidně oddechuje.
„Jednou na mě zapomeneš, Zero.“ S těmito šeptanými slovy potichu vyšel ze dveří, aby našel svou skutečnou lásku, Cross Yuuki.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Má první povídka na Vampire Knight a snad i poslední...
Jen jsem měla nutkání ji napsat...na sledováni VK jsem se dala před pár dny právě tady a neskutečně mne to oslovilo..
Děkuji všem, kteří ji to přečetli a komentovali...
Doufám, že v ní najdete zalíbení, myslím, že je povedená..

Pairing. KIRYUU ZERO / KURAN KANAME

Přeji příjemné čtení Smile

4.913045
Průměr: 4.9 (23 hlasy)