Zákruty touhy 1

Možná bych měl začít tím, že se Vám představím.
Možná také ne!
Stálo mě to velké přemáhání uvést svůj život takhle ve známost. Tímhle vším bych chtěl hlavně varovat pár takových, kteří byli jako já. Naivní a hloupí.
Dnes bych se tak pojmenoval i já sám, ale v té době... kdysi dávno jsem věřil, že mám prostě jen smůlu.
Moje dětství by se dalo s troškou benevolence označit za šťastné, ale s pozdějším ohlédnutím bych jej označil za zcela nazajímavé. Což se ale změnilo mým příchodem do mateřské školy. Už v té době jsem byl obětí tzv.: šikany, i když se tak tohle chování k odlišným jedincům kteří byli jen trochu jiní a většina ostatních dětí ani nedá označit.
Matka mě milovala tak jak jen matka může milovat své jediné a zároveň vymodlené dítě, otec mě nenáviděl. Nikdy jsem nechápal proč a do dnešního dne jsem to ani nebyl schopen pochopit.
Snad bych měl začít tím jak můj život změnil jeden člověk, kterého jsem od prvního dne nesnášel?
Měl bych začít tím, že mě ukázal jak jsem neschopný se o sebe postarat a přitom jediné co tím chtěl dokázat bylo abych v sobě našel hrdost!
Ale jak bych mohl, když jsem... zbabělec.

„Saško!“
Vyrušil jej ze zamyšlení hlas milované matky. Bleskurychle zaklapl notebook, nezapomněl text předem uložit, a promnul si znavené oči. Zhluboka se nadechl a vstal od psacího stolu. „Copak mami!“
„Pojď už!“
„Jasně, za chvíli jsem dole!“
Miloval svoji matku stejně tak jak ona jeho, ale v těhle chvílích jakou byla právě tahle by se nejraději zahrabal anebo strčil hlavu do písku jako pštros.
Věděl, že je dole určitě i on a už před sebou viděl i jeho výraz... potměšilý úsměv a myšlenky před kterými by se červenala i jeho matka.
„Denis tady na tebe už čeká!“
„Jasně,“ ušklíbl se v duchu, „jako kdybych to neříkal.“
Kdybyste to náhodou nepochopili... jmenuje se Alexandr.
Nasoukal se do těsných džínů a stejně tak těsného tílka a prohlédl se v zrcadle. „Alespoň něco je na mě dobrého!“ Kriticky se prohlédl v zrcadle a polkl. Tušil jaká reakce na něj čeké v podobě matky, ale neočekával to co mělo přijít.
Zavřel za sebou dveře a seběhl schody aby stanul tváří v tvář své noční můře. „Ahoj,“ pípl a jen koutkem oka pohlédl na Denise, který jej pozoroval z pod přimhouřených očí jako šelma číhající na kořist.
„Saško, vypadáš... skvěle,“ dořekla s úsměvěm od ucha k uchu. „Každá holka se za tebou ohlédne. Chlapec jen suše polk. Kdybys věděla!
„Máte pravdu, měl bych si na sebe také vzít něco takového, abych nebyl za křena.“
Žena jej plácla přes ruku. „Prosím tebe! Ty přece nic takového dělat nemusíš.“
Mladší chlapec jen suše polkl. V téhle chvíli by přísahal že matku nenávidí. Proč jej takhle ponižuje a navíc... před ním!
Neřekl ani půl slova, políbil matku na tvář a zmizel ven.
Za rohem jej však druhý chlapec dostihl a drsně jej přirazil ke zdi. „Tohle jsme si nedomluvili... Saško!“ dýchl mu horkým dechem do ucha až se mladší chlapec zachvěl. „Copak? Snad ti není zima?“ zavrněl nebezpečně zhrublým hlasem a dlaní levé ruky vniknul pod tenké tílko druhého aby jej pohladil po zádech. „Ty víš že musíš být hodný a poslušný chlapec. Přeci nechceš aby tě to zase bolelo... anebo chceš?“
„Ne!“ vykřikl.
„Už tady není aby ti pomohl, to si pamatuj!“ zasyčel a drsně jej políbil, zatímco kolenem se dobýval mezi jeho pevně semknuté nohy aby se mohl otřít o jeho klín. Chlapec zakňučel a poslušně pootevřel rty aby staršího nechal dělat to co se mu zlíbí. Rukama se držel zdi a silou vůle se bránil tomu, aby druhého obejmul.
Nenáviděl ho, jak moc ho v téhle chvíli nenáviděl a hlavně proto, že věděl kde jsou všechny jeho slabosti. Znal jeho achillovu patu a zdárně ji zneužíval.

Otřel si uslzené tváře a naposledy na sebe podíval do zrcadla a kysele se ušklíbl na svůj odraz. Jak v té cvíli nenáviděl svůj obličej, který byl tak dokonalý. Jak mu s oblibou říkala matka a většina holek ve třídě, právě ty které ho z tohohle důvodu nenáviděly. Jako kdyby mohl za to, že se narodily s kravským obličejem ušklíbl se tak až se vlastní tváře zalekl.
Ten ledový pohled jeho očí a naprostá lhostejnost nad tím, že kdyby to některé z těch holek řekl.. vůbec by se nezačervenal.
„Saško!“ oslovil jej Denis. Samozřejmě přišlo to co očekával... hromadný smích Denisových fanynek. Kdyby jen ty hlupačky věděly, že... Ušklíbl se a prošel kolem nich jako kdyby tam ani nebyl on. Věděl že to pak schytá, ale to chvilkové vítězství a ty jejich nenávistné pohledy a hlavně hloupé obličeje mu za to stály!
Zaslechl za s sebou rychlé kroky a pak jej kdosi surově chytil za loket. „Tys neslyšels?“
„Promiň,“ usmál se na druhého hocha. Tohle Denis doopravdy nečekal, myslel si že druhého zná, ale v téhle chvíli.... Ten pohled, který na něj Alexandr vrhl. Musel sklopit pohled a ošít se. „Snad jsi neztvrdl?“ odvětil a vrhl na něj nevinný pohled. „Nekoleduj si Saško pokud nechceš abych tě přefik tady na chodbě,“ našel Denis zpět ztracenou rovnováhu a přirazil jej opět ke zdi. „Za pět minut ať jsi v naší místnosti. Opozdi se jen o minutu a víš co tě čeká!“
Když Denis zmizel za rohem, tvář která již byla téměř kamenná z toho hraní se rozpadla jako hrad z písku, přes který se převalila vlna přílivu. Opět jeho obličej zbrázdily slzy!
„Míšo, proč?!“ jeho tělo sjelo do kleku a otřáslo se nyní již zcela probuzeným pláčem. Věděl, že přijde pozdě a že ho to bude bolet hodně dlouho, ale už se nedokázal ovládat, už ne....

Už i otec mě už několikrát řekl že jsem mizerný herec, ale matka nikdy nic nepoznala! Anebo to jen vidět nechtěla?
Kdy to vlastně všechno začalo? Všichni kolem mě jen zneužívali. Přijde vám to jako chabá výmluva? Ale já to v té době chápal jako přátelství. Lidem kolem na mě záleželo, mluvili o mě a... smáli se mi za zády. No a co? Byl jsem centrem dění a to bylo skvělé.
On to všechno ale změnil.
Proč?