Zbrocené ostří (08.)

rekapitulace:

Po úmorném trénování se ze slaboučké Sayumi za pomoci Saiza konečně stává soběstačná žena,
která překonala svá vlastní očekávání. Co však netuší je, co bude následovat už za krátkou dobu a jaká muka si ještě bude muset vytrpět.
Když už si konečně myslí, že nemůže přijít nic horšího a její tělo by zvládlo přemoct i několik silných mužů,
sdělí jí Saizo jistou větu, nutnou k zamyšlení. Co však netušila, že odpověď, které se od něj doslechne, ji může až tak moc srazit na kolena.

**********************************************************************************************

„Nějak moc se s tou večeří mazlíš. Je něco špatně?“
„Eh? N-ne, to jen… Ještě nikdy jsme spolu nepovečeřeli. Vždy jsi odešel pryč a já jedla sama, ať to bylo kdekoliv. Tak mě napadá, jestli se něco nestalo, jestli jsem neudělala něco špatně? Pokud ano, mohu to napravit, určitě. Věřím tomu! Jen mě prosím neklam.“
S upřeným pohledem do bodu místa stolu, zamyšleně chvíli mlčel, než opět promluvil.
„Eh, jsi tak domýšlivá. Když to opravdu musíš tak moc vědět, tak dobře. Dnes je to možná tvá poslední večeře. Od zítřka, kterýkoliv den může být tvým posledním, dnem kdy zemřeš.“
**********************************************************************************************
„Co-cože?!“
Už mnohokrát mě svými slovy překvapil, ale ještě nikdy mne neuvedl až do takové strnulosti.
„Saizo, proč říkáš takovéhle nesmysly, proč bych měla zemřít, vždyť mi nic není, co by se mohlo stát!“
Jeho pohled byl vážnější, než kdy dřív. Přesto jeho slova tajila stále mnoho skrytých tajemství.
„Je to tak, že musíš zemřít. Aby ses stala naprosto svobodnou, abys mohla skutečně začít nový život.. Teď když už jsi kompletně zahodila svůj starý život, jediné co ti zbývá je, že musíš už jen zemřít, aby ses mohla znovu zrodit."
"Nerozumím."
"Musíš zabít své staré já, tentokrát cestou, která ti asi nebude moc příjemná.“
„Saizo, děsíš mě, co se musí stát? Co ještě musím udělat?“
„Musíš potlačit svou dosavadní podstatu. Musíš zabít.“
„Zabít!? Proč?“
„Možná jsi zapomněla na svůj starý život, ale to co ti nikdy nedá po nocích spát, co tě nutí se stále probouzet s výkřikem a slzami v očích… To je prosba po odplatě. Až když to vykonáš, budeš skutečně volná. Pak už nebudeš potřebovat ani mě, sama pochopíš. Uvidíš, že už pro tebe nebudu zajímavý jako do teď.“
„Pořád nechápu, proč bych měla zemřít. Tvá slově mě jen matou. Jestli se má něco stát, tak ať, nezabráním tomu. Ale jak víš, že mě stále něco trápí… Jsem si jistá, že mám klidné spaní. I kdybych chtěla, téměř na nic ze svého dětství si nepamatuji.“
Po mé základní otázce na mě letmo pohlédl a sáhl po saké. Když nalil do obou šálků, s lítostí v hlase mi řekl něco, co já sama doposud o sobě netušila.

„Už nějakou dobu se po nocích probouzíš s výkřiky. Zjistil jsem to nedávno. Té noci když jsi křičela poprvé, běžel jsem hned za tebou, podívat se, co se děje. Myslel jsem, že nás někdo přepadl. Když jsem ale přišel od řeky do našeho úkrytu, viděl jsem tě, jak tam sedíš se sklopenou hlavou v klíně a dlaněmi si stíráš slzy z tváře. Chovala ses příliš divně, tak jsem šel blíž k tobě a slyšel jsem, jak něco říkáš."
„Ne! Prosím, nechte nás jít! Pusťte ji, pusťte! Mami!!!“
„Sayumi…?“
„Mluvil jsem na tebe, ale nereagovala jsi. Netušil jsem co se děje, dívala ses před sebe a mluvila do prázdna. Pak ses ale náhle otočila na mě a rozeběhla ses naproti s rukama zaťatýma v pěst.“
„Nechte nás být!.... Mami, tati!!!“
„Než si ke mně doběhla, křičela jsi tak nesmyslné útržky vět. Doběhla jsi a padla mi na hruď, dívala ses na mě s pláčem a pořád dokola si volala něčí jméno. Myslím, že to bylo něco jako „Yamato“. Při pohledu na tvé chování, nemuselo trvat dlouho, aby mi došlo, že jsi náměsíčná. Ale tohle se od normální náměsíčnosti lišilo, tvůj sen byl plný bolesti. Poznal jsem, že namísto snu se jedná pravděpodobně o útržky tvých vzpomínek z dětství. Možná právě ta část, kterou si zapomněla, je klíčem k tvému uzdravení.“
To co řekl, mě opravdu vyděsilo. Nic z toho jsem si totiž nepamatovala. Vždy jsem si myslela, že mám klidné sny, když ne nic jiného. Ovšem, po jeho tvrzení se to zdálo pravým opakem.
„To je důvod, proč vím o tvém trápení. Vím, že se toho nezbavíš tím, že to budeš jen dál skrývat sama před sebou. Měla by ses snažit si vzpomenout na to, kým jsi byla, a rozhodnout se kým chceš skutečně být.“
Při jeho slovech se mi před očima začali míjet různé obrazy, mnou dávno zapomenuté. Avšak jen matné útržky. Byly to skutečně mé vzpomínky dětství, které jsem sama před sebou skryla do zákoutí?

Vzpomínka:
„Matko, já nechci odejít z vesnice, kam bychom šli, mám to tu ráda.“
„Ale Sayumi, má milovaná dcero… Musíme odsud odejít, tady už pro nás není místo. Lidé z vesnice nás tu dál už nechtějí. Ty víš, že kvůli naší identitě tu nejsme vítáni, protože tak víc ohrožujeme celou vesnici. Když nepřítel zjistí, kdo jsme, bude se nás chtít raději zbavit a stejně jako s námi, by neměl slitování ani se zbytkem vesnice.“
„Proč se musíme stále stěhovat. Já už dál nechci. Přála bych si najít místo, kde už nás nikdo nebude pronásledovat, kde nás všichni přijmou a budeme tam moci v klidu žít.“
„Ah dcero moje… Ani netušíš, jak moc bych si to také přála… ale my opravdu odsud musíme odejít.“
„Zůstaňme tady alespoň ještě pár dní… Prosím, přála bych si rozloučit se s Yamatem.“
„Ah, Sayumi… Dobrá, ale jen jeden den. Zítra hned po rozbřesku odcházíme.“
„Dobře, děkuji vám, maminko, tatínku!“

Přítomnost:
„Ah bože!“
Nedokázala jsem své pocity utlumit. Do mysli se mi vrátil kus mé minulosti, něco velmi vzácného. To na co jsem si ale vzpomněla, nebylo vůbec příjemné.
„Už si vzpomínám… Dlouhá léta jsem si nemohla vybavit vše, co se tenkrát stalo až do teď. To kvůli mně vypálili celou vesnici. Tenkrát jsem tak naléhala na rodiče, aby ještě den sečkali, netušila jsem, že už o nás nejspíš vědí. Chtěli--- chtěli naši rodinu. Nebylo to jen kvůli tomu, že naše vesnice neměla na Danzovi vyžadované poplatky, bylo to i kvůli nám… Jen stále nevím proč. Zůstává mi stále mnoho věcí zahaleno. Vidím to jen matně, přesto však cítím, že jsem na vině i já, jen netuším proč.“
Cítila jsem se hrozně. Bolest se mi svírala na hrudi a v těle se mi začala vřít krev při pomyšlení, jak snadno a chladnokrevně dokázal někdo tak snadno povraždit nevinné lidi. Ten pocit byla zloba ukrytá hluboko uvnitř mě, která nyní vystupovala napovrch.
Saizo však nedal najevo žádný projev soucitu. Připadalo mi to, jako by sám prožil něco podobného, ale jeho jazyk držel svázaný za zuby. Snad jediný cit z něj vyzařoval, a to pochopení pro věc, nic jiného nedával najevo.
„Je to jak říkám. Musíš pochopit, že když zabiješ, musíš s tím zároveň přijmout i svou vlastní smrt. Ten, kdo jednou zabije, už nikdy nedokáže být tou samou osobou jako dřív. Musíš pochopit, že když zabiješ, zabiješ tím i sebe uvnitř. Tvá dosavadní osobnost zemře spolu s tvou obětí. Možná to bude tvá pomsta a tvá zloba na moment vyprchá, ale co bude potom? Bude to dostačující? Utiší to tvou bolest na srdci? Otázkou však spočívá, zda po tom skutečně toužíš, odhodit své „já“ a přijmout to nové. Když ho přijmeš, stane se z tebe někdo jiný, už nebudeš tak nevinná. Ztratíš zábrany před zabíjením, i před smrtí. Už nebudeš cítit tolik lítosti co dřív, tvé srdce se začne postupně uzavírat před vším a s každou další obětí budeš stále víc jinou osobností. Postupně se vzdáš sebe sama, už v onu chvíli kdy tuto možnost přijmeš. Nakonec zemřeš, a stane se z tebe někdo úplně jiný. Po zbytek života se budeš toulat světem, bez stálého místa, bez lásky. Jestliže si teď myslíš, že ti chybí kus sebe, co potom. Své poslední roky života budeš prožívat v soubojích a litovat svých činů, s pouhou nadějí, že alespoň na konci své cesty se potkáš s někým, kdo by si s tebou přál strávit těch posledních pár chvil. Já sám, bych byl raději, kdyby ses vzdala své pomsty, ale nejde přehlížet tvé trápení, které ti nenechá ani klidný spánek. Proto se musíš sama rozmyslet, co dál uděláš se svým osudem."
Jeho slova mi promlouvala do duše. Jakoby tušil, že má mysl se upřela na jediný bod, a on věděl na který.
„O tom to je… Muset zabít svou dosavadní slabou podstatu, abych mohla probudit svůj život bez lítosti a smutku. Teprve pak budu skutečně silná…? Ráda přijmu to riziko, nemám co ztratit, svůj život stejně nenávidím a není nikdo, kdo by toužil po mé dosavadní ubohé schránce.“
„Možná u toho i zemřeš. Bude to jen tvůj boj.“
„Chápu… Tak, to je ten důvod, proč jsi dnes ke mně tak jiný… Jak jinak.“
„Pořád mi nerozumíš… Každopádně, neřekl jsem, že by to byl jediný způsob.“
V tu chvíli se ke mně přiblížil a přičichl mi k mým vlasům. Jemně je promnul mezi prsty a pak se opět oddálil, ale svůj pohled na mě nechal upřený.
„Jsi dnes nějak jiný, Saizo…“
To co zrovna udělal, bylo to tak nečekané, až mi sjel mráz po zádech.
„Mmm… Možná to není mnou ale tebou. Možná ses nějak změnila, jen si to nechceš přiznat.“
„Nemluv tak už, prosím. Stále mi něco říkáš v hádankách, jak nějaký mudrc. Nevím, co si mám o tobě myslet, uvádíš mě občas do rozpaků!“
„Hahahah… A co když je to právě ono. To o co mi jde… Oyasuminasai, Sayumi.“
Krátce na mě ještě pohlédl a pak se zvedl od stolu.
To bylo poprvé, co jsem ho slyšela se smát, a vůbec se dnes choval tak zvláštně. Je pravda, že v posledním měsíci už byl takový, ale dneškem to dovršilo.

Pamatuji si, začalo to té noci, kdy jsem mu nechtěně odhalila své tělo v jezeře, kde nás přepadli. Od té doby se ke mně choval velice podivně. Občas se mi úplně vyhýbal, setkávali jsme se jen před spaním. Pak byl zas nějaký čas ustaraný, a hned na to jako by zas otočil o 360 stupňů. Jako by se něčeho vždy zalekl a raději své pocity potlačil hned do ústraní. Otázkou spočívá, proč…
Je pravda, že v poslední době si mě občas dost dobírá a popichuje, ale dnešek byl naprosto jiný od ostatních. Tak zvláštní, víc tajemný, než kdy jindy.
Co pro něj skutečně znamenám? Jen žáka, který ho doprovází, společníka, sestru, nebo snad i něco víc? Jak to poznám, netuším. Je ale pravdou, že když jsem se připojila k němu a začala s ním cestovat, naše životy se v ten den spojily, a naše osudy se propletly. Poznávali jsme se navzájem a já, i když jsem k němu z počátku necítila naprosto nic, nyní k němu cítím mnohem víc. Otázkou spočívá, zda i on může ke mně chovat ty samé city, jako já k němu. Nemohu riskovat náš momentální vztah, nemohu mu dát nic najevo, musím čekat. A právě proto to vzdávám, on není ten typ, co by dokázal milovat. Alespoň určitě ne někoho, jako jsem já. Kdo by také mohl cítit náklonnost k bývalé kurtizáně.

„Děkujeme za večeři, tady… Platím za oba.“
Z nenadání se zvedl od stolu. Viděla jsem, jak se ode mne vzdaluje, když se najednou ještě nečekaně zastavil, jen pootočil mírně hlavu směrem ke mně.
„Sayumi, jdi brzy spát. Na zítřek bys měla být dost odpočatá a připravená.“
Pak už jsem hleděla pouze na jeho záda a siluetu, jak se ode mě stále víc vzdaluje. Z chvilkového zamyšlení při pohrávání si mezi prsty se sklenicí mi vytrhl číšník.
„Dáte si ještě něco, paní?“
„Tak připravená, mhm… Zítra možná přijdu o život, a on mě tu jen tak nechá, jako by se nic nedělo, zbabělec!“
Ani jsem si neuvědomila, že mé myšlenky unikají nahlas ven.
„Eh, co jste to říkala, paní?“
„Ah! Ale nic. Omlouvám se. Dejte mi sem ještě dvě Saké, prosím.“
„Jistě, jak si přejete. A mladá paní, odpusťte, že se ptám, ale máte čím zaplatit?“
„Hm?! To myslíš vážně!? Jistě že mám! On mě pouze pozval na večeři. Na mou poslední večeři…“
„Eh? Paní, chováte se divně…“
„Prostě mi přineste to pití. Pokud se vám to nelíbí, mohu jít jinam!“
„Jistě že ne, mladá paní. Hned vám ho přinesu.“
Cítila jsem takovou zlost. Ta hořkost v krku nešla ani zapít, přestože jsem doufala, že pití mi donutí zapomenout. To jeho dnešní chování mě naprosto vyvedlo z míry. Ano, zesílila jsem, zvládla bych i víc nebezpečných nepřátel naráz, ale on mi dostal několika slovy a tím jeho bezcitným pohledem, spalující mě uvnitř na kolena.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.