Zradíš, zmizíš, zapomeneš

    Už je to dlouho, co jsem se rozhodla, že nebudu věřit lidem. Všichni lžou a nakonec zbude jen bolest a prázdnota. Jenže když se v něčem rozhodnete, nemusí to nutně znamenat, že se tak stane. To bohužel platí i u mě. Přes moje rozhodnutí, jsem já hloupá zase uvěřila. Sladkým slovům, která ani nemohla být pravdivá a já to dokonce věděla. Co jsem si já bláhová vlastně myslela? Opravdu jsem tomu věřila? Asi jsem se musela někde praštit do hlavy, vždyť to bylo tak zřejmé…
    Můj životní příběh není nijak zvláštní. Jsem jako každá jiná holka. Jen jsem učinila životní rozhodnutí. Přestože jsem k němu měla dojít mnohem dřív. Začalo to, už když jsem byla malá.
    Přátelé ve školce se ukázali být falešní. Kdo by řekl, že i tak malé děti se budou přetvařovat? Vykašlala se na mě má tehdejší nejlepší kamarádka, přestože mi opakovala, že jsem jako její sestra a jak moc mě má ráda. Pak mě ale odstrčila a dělala, že ani neexistuju. Několik měsíců jsem strávila sama, dokud nepřišel nástup na základní školu.
    Přes moji nervozitu a strach z nového prostředí jsem se tam skamarádila s dívkou, se kterou jsme si byly v mnohém podobné. Skončil první rok a přišel druhý. Neustále jsme si povídaly ani nevím o čem, každý den byl zábavný a úžasný, plný historek a smíchu. V druhé třídě se objevil i kluk, kterému jsem se líbila. A on se líbil mně. Nejisté pohledy a nervózní úsměvy byly na denním pořádku. Byli jsme spolu i párkrát venku, spolu s mou kamarádkou a pár dalšími prcky.
    I když jsme byli dětmi, rivalita už dávno fungovala a já spolu s mojí kamarádkou jsme nenáviděly „ubulenou“ brunetku z naší třídy. Překvapivě se k nám přidaly další spolužačky a Tomáš, kterému jsem se líbila, se přidal s kamarády taky. Onemocněla jsem a týden nemohla chodit do školy. A za ten týden, se má kamarádka spolčila s onou brunetkou a na mě se ani nepodívala. Najednou jsem byla póvl, přestože tenkrát jsme nikdo nevěděl, co to vlastně znamená.
    Holky, které neměly rády brunetku Míšu, mě začaly podporovat a přísahaly, že by se nikdy neobrátily proti mně. Tím skončila druhá třída a přišla třetí. Tomáš mi o prázdninách posílal pohlednice z dovolené a já je posílala zas jemu. Přivezl mi náramek, položil ho na lavici a utekl.
    Moje kamarádky mi přály štěstí, říkaly, že nám to spolu sluší, že jsme krásný páreček. A já byla rudá až za ušima. Jenže, chodili jsme spolu tak dlouho, ale nikdy jsme si nedali pusu. Hrozně jsem jí chtěla. Už jen kvůli tomu, aby mě holky přestaly popichovat.
    Bohužel, dřív než přišly Vánoce, se ke mně začal chovat chladně. Skoro jsem ho nepoznávala. Co se za ten víkend mohlo stát? Nerozuměla jsem tomu. Dokud jsem se nezeptala kamarádek.
    Jedna z nich si s ním vyšla a řekla mu, že ho má ráda. A on jí prý taky. Ptala jsem se ho: „Proč?“
    „Protože jsi malá, drzá a ještě ke všemu blondýna!“ Vyhrkl najednou a utekl pryč. Obě kamarádky byly u toho. Překvapivě jsem to Lucce nezazlívala, přece jen to on se na mě vykašlal, ale nesnesla jsem pomyšlení, že by mě viděly brečet. Utíkala jsem a sama jsem nevěděla kam, čekala jsem, že poběží za mnou a pokusí se mě uklidnit. Protože od toho snad přátelé jsou, ne?
    Když jsem se ale otočila, povídaly si mezi sebou a smály se.
    Hodila jsem to za hlavu a snažila se chovat jako vždycky. Lucka chodila ven s Tomášem spolu s kamarády, mezi kterými jsem stále byla i já. Ale bylo vidět, že moje přítomnost je pouze obtěžuje. A nakonec se na mě všichni znovu vykašlali. I přes jejich sliby a nakonec plané řeči.
    Přišla čtvrtá třída, jedna holka k nám přestoupila a docela jsme se spolu bavily, jenže já byla trochu odtažitá. Bála jsem se, že se to stane znovu. Ale vypadalo to nadějně. Lucka najednou byla zamilovaná do Petra, jednoho z těch kamarádů, s kterýma jsme chodili ven a s Tomášem se pořád bavili. Nechápala jsem, proč jsem jediná, koho odkopli a zeptala se na to Adély, té, která přestoupila.
    Nedokázala mi dát žádnou odpověď, ale přísahala, že mě neodkopne, že se nemusím bát. Ale tomu už jsem nehodlala uvěřit.
    Čtvrtá třída skončila a přišla pátá. Stále jsme se s Adélou bavily a já tomu skoro nevěřila. Přišel nástup na gymnázium, ona na něj šla naštěstí taky. Skončily jsme ve stejné třídě a já byla skoro štěstím bez sebe. Byl tam i Tomáš, ale ten předstíral, že mě nezná a dal jasně najevo, že se mnou nechce ani v nejmenším komunikovat. Po přestupu se změnil ale i přístup Adély. Hádám, že si vytvořila heslo: „nové prostředí, noví přátelé“. A já se stala odpadem.
    Takhle bych mohla pokračovat rok po roku.
    Každý rok se stalo něco takového. Nakonec jsem z gymnázia odešla a přešla na střední. Údajní kamarádi, kterých každý rok či půlrok na gymnáziu ubývalo, na mě rychle zapomněli, přestože jsme se s většinou stýkali na tanečních kurzech, které se konaly rok po mém odchodu. Nové prostředí, noví přátelé.
Ivča, kamarádka ze střední, chodila do tanečních až rok po mě a já se na ní chodila dívat každou hodinu a zapojovala jsem se do tance. No, nakonec to nebylo pouze kvůli ní, ale kvůli mému prvnímu klukovi. Láska skoro na první pohled.
    Snad dva měsíce jsme spolu chodili ven, než padl první polibek. Bohužel, už v té době jsem byla nedůvěřivá.
    Když řekl, že mě má rád, bodlo mě u srdce, protože mě napadlo, že určitě lže. Ale proč by lhal? Přitom já byla ta zlá, protože jsem mu nikdy nic takového neřekla. Pouze jednou: „já tebe asi taky“.
    Po půl roce přišel den, kdy mi řekl, že mě asi miluje. Dokonce ani on se na mě nedokázal podívat, ihned schoval svou tvář tím, že mě objal a odvrátil hlavu stranou. Možná ani on nechtěl vidět mou reakci. Nedivím se mu. Byla jsem zmatená a jeho slova mě spíše ranila. Jen pár dní, co mi řekl ta slova, se se mnou rozešel přes zprávu. Nedal mi ani pořádný důvod. Vlastně mi nedal žádný.
    Necelý týden na to měl novou přítelkyni. Hlavně, že mě miloval, že?
    Začala jsem hrát mmorpg hry. Zdálo se mi, že je to jediné místo, kde se nikdo nepřetvařuje. Nikdo to totiž nepotřebuje. Každý tam je sám za sebe. Má kamarádka mě ale začala považovat za magora, přesto jsme spolu dokázaly mluvit.

    Přišel třetí rok na střední a najednou se o mě začal zajímat můj spolužák. Párkrát jsme si spolu vyšli. Hned na první schůzce jsme se líbali. Přemýšlela jsem, jestli mě náhodou nechce dostat jen do postele.
    Já vždy jezdila za ním, on za mnou nikdy. Chodili jsme po venku a týden po tom, co jsme spolu začali chodit, mi řekl, že mě miluje. Byla jsem poněkud v šoku, ještě aby ne, ale opětovně jsem tomu nevěřila.
    Vzpomněla jsem si totiž na Ondru, který mě pár dní po těch slovech opustil. Ale chtěla jsem si užívat vztahu, i když možná falešného. Stále mě zval k sobě domů, v jeho pokoji se dalo sedět pouze na posteli, což mě podporovalo v tom, že chce pouze sex.
    Po měsíci chození jsem si řekla: „proč to vlastně nezkusit?“ Tak nějak jsem čekala, že se rozejdeme další den, ale překvapivě se nestalo ani po dalším měsíci. Uklidnilo mě to natolik, že jsem mu začala věřit a sex s ním jsem si užívala.
    Najednou jsem neměla potřebu hrát, protože jsem našla člověka, co se nepřetvařuje. Ale myslím, že jsem ho stejně nikdy nemilovala.
    Uběhl další rok a náhle jsme byli v maturitním ročníku a skládali tu životní zkoušku. Po oslavách ukončení školy, jsem jela na týden k němu domů. Měl volný barák, tak jsme si chtěli užít chvíli pro sebe. Už jsme spolu byli neuvěřitelné dva roky a mě tento čas vyvedl z veškerých špatných myšlenek a pochyb. Dokud mu nepřišla zpráva, když dlouho neodpovídal, začal mu zvonit telefon. Když to zatípl a něco si mumlal, přišla další zpráva.
    „Kdo ti to píše?“ Neodolala jsem zvědavosti.
    „Venca,“ řekl jméno jeho kamaráda, kterého jsem viděla dvakrát v životě.
    „Proč mu to nezvedneš?“ Ptala jsem se dál.
    „Nemám na něj náladu,“ odsekl nepříjemně. „Skočím pro pití.“ Odešel z pokoje a mobil vzal s sebou. Když se dlouho nevracel, šla jsem za ním a dost mě zaskočilo, co jsem slyšela.
    „Seš blbá? Říkal jsem, že tenhle týden to nepůjde! Byli jsme spolu předevčírem, tak to snad chvíli vydržíš, ne?! To nebylo s tebou?“
    Víc jsem nevydržela, došla jsem do pokoje, vzala věci, řekla sbohem a odjela autobusem domů. Nesnažil se mě zastavit, ani nic vysvětlit. Zdálo se, že mu to je jedno. Kdežto já měla zlomené srdce. Zavřela jsem se v pokoji a začala zas hrát. Hrála jsem každý den, skoro jsem nespala, nechtěla jsem, protože jsem měla zlé sny.
    Jenže jsem musela po prázdninách nastoupit na vysokou, na kterou jsem se naštěstí dostala. Ale měla jsem kliku – měli wi-fi! Začala jsem brát laptop do školy a hrála jsem o přednáškách. Na cvičeních to moc nešlo, ale těch pár hodin jsem to vydržela.
    Nesnažila jsem se dělat si přátele, nemělo to cenu a ani jsem žádné nechtěla. Na kluky jsem se ani nepodívala. Ale samozřejmě, když se mnou někdo mluvil, odpovídala jsem. Jen jsem už nikomu nevěřila ani slovo. A život najednou začal být jednodušší.
    Jednou jsem při četbě narazila na dokonalý citát, který mi dával smysl. „Chceš si zkomplikovat život? Začni věřit lidem.“ Svatá pravda.
    Ale mým pravidlem se stalo něco jiného. Teda, nebylo to pravidlo, jen moje pravda na lidi kolem mě. Zkráceně to jsou „tři zet“. Zradíš, zmizíš, zapomeneš. Když se řídíte něčím takovým, život je snazší. Dává smysl a najednou neubližuje.
    Přestože zůstalo pár lidí, kteří říkali, že jsou mí přátelé, jejich pravá tvář se ukázala, když jsem onemocněla.

    Byl listopad, když jsem narazila na první známku nemoci. Boule nad klíční kostí, kterou mi vyoperovali, aby zjistili co je zač. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Dokud mi 13. prosince neřekli, co mi vlastně je. Dobře, ani tehdy mi to nedošlo.
    „Máte lymfom. Šance na vyléčení je stoprocentní.“ Doktorka měla tak lítostivý pohled a já neměla páru, o čem to mluví. Pro jednou jsem si zas připadala, jak totální idiot.
    Objednala mě na specializovanou hematologii, kde mi vysvětlí léčbu a vše kolem toho a mě zajímalo pouze to, jestli stihnu všechny zápočtový testy a zkoušky. Už tak jsem toho dost zameškala a opravdu jsem nechtěla nic opakovat.
    Nemoc jsem nijak zvlášť neřešila, nezajímalo mě, co to je, proč to je a jak se to léčí. Ano, opravdu jsem idiot.
    20. prosince jsem jela na onu specializovanou hematologii. Kde mi to konečně došlo, kdy jsem pochopila, co znamená lymfom.
    „Budete mít pár cyklů chemoterapie a budete muset podstoupit i radioterapii. Máte právo na poukaz na paruku, takže ohledně toho se nemusíte bát. Díky tomu, že jste v začátečnickém stádiu, je šance na vyléčení dost vysoká, okolo devadesáti procent.“
    Procenta se změnila. Jop, to bylo jediné, co jsem z té věty pochytila.
    Když jsem podstoupila všemožná vyšetření, najednou byla šance nad sedmdesát procent, takže moje rada zní, nevěřte procenta doktorům.

    Chemoterapie byla boj, ale vyhrála jsem a už nebyly žádné známky po lymfomu. Sice jsem kvůli tomu musela přerušit školu, pár lidí se dokonce ptalo, co se mnou je, ale když jsem jim to řekla, víc se už o mě nezajímali.
    Nečekaně všichni údajní přátelé zmizeli.
    Na jednu stranu jsem byla té nemoci vděčná, protože jsem měla více času na hraní. A lidé z legie? Začala jsem je mít ráda a brala je jako svojí druhou rodinu. Zajímali se, co mi je. Drželi mi palce, povzbuzovali mě a neustále se mě ptali, jak se mi daří.
    Jejich ochotu jsem jim oplácela, jak jen jsem v herních možnostech mohla. A objevil se tam kluk. Byla s ním zábava, stali jsme se tak nějak přátelé a mluvili spolu snad každý den po dobu několika měsíců. Jeho přítelkyně žárlila, přestože to vše byla jen hra a nevinné přátelství. Což ona chápala, ale hádám, že to nestačilo.
    Chemoterapie skončila a já měla „prázdniny“ než mi začala radioterapie. Hrála jsem každý den, začínala nejpozději v devět ráno a končila ve dvě v noci. Povídala jsem si s ním, vlastně jsem v noci nehrála, ale opravdu propsala několik hodin.
    Začali jsme spolu nevinně flirtovat, pokud se vůbec dá něco takového dělat nevinně, když je zadaný. Nikdy jsem nebyla k nikomu tak upřímná jako k němu a on mi tu upřímnost oplácel. Laškovali jsme spolu, dělali si srandu z mnoha věcí. Vtipkoval, i když jen na půl, že bych mohla s nimi do trojky. Což jsem zdvořile odmítla. Nadhodil - co jen my dva? A já souhlasila.
    Dokonce jsme se ptali jeden druhého, co vše se bude dít a co je tabu. Co chce jeden na tom druhém vyzkoušet a tak. Jestli se budeme líbat, nebo přejdeme rovnou na věc a líbání bude zakázáno. Jakou barvu spodního prádla si mám vzít. Dokonce se ptal, jestli zkusíme análek, protože ta jeho to nechce. Zakázali jsme jakékoli city. Pro mě to bylo jednoduché jako facka, já a city jsme se stejně neměli rádi. Z jeho strany to taky měla být hračka. Přece jen chtěl zkusit trochu něco jiného, ale svojí přítelkyni miloval, to se dalo poznat, přestože i tak jí byl se mnou nevěrný. A samozřejmě hlavní podmínka byla, že se to ona nikdy nedozví.
    Měla jsem radost, byla jsem nervózní, ale věděla jsem, že to nikam nepovede, a že i kdybychom se viděli, nic se nestane.
    Domluvili jsme se, kdy za ním přijedu. Jenže zrovna v ten den mi do toho přišlo kontrolní vyšetření na radioterapii, nakreslili na mě dvě čáry, které mě jako jedny z mála ujišťovaly v tom, že se nic nestane.
    Protože kdo by chtěl spát s holkou, co má na sobě fixou nakreslené čáry, které jsou přelepeny průhledným cosi, aby se fixa nemohla smýt? Jednu mezi prsy a druhou nad břichem. A k tomu jsem měla skoro holou hlavu díky chemu. Také jsem věděla, že se mezi námi nic nestane, protože je zadanej a já jeho přítelkyni víceméně znala a svědomí je občas svině.
    Schůzku jsem odložila na další den, jenže jsem nemohla přijet a tak to odložila znovu. Když jsem třetí den potvrdila, že opravdu přijedu, skoro tomu nevěřil.
    Cesta mi trvala dvě hodiny s třemi přestupy. Vyzvedl mě na zastávce ve městě a další cestu jsme jeli spolu busem. Mluvili jsme o blbostech. O tom, kdo má horší telefon. Čí počítač je v horším stavu. Kdo má větší lagy při hře. Kdo je nejlepší heal ve hře. Dokonce jsme mluvili o jeho přítelkyni, což jsme dělali docela často. Ale oba jsme byli natolik nervózní, že jsme se na sebe skoro nepodívali a přestože jsme seděli dost blízko sebe, nedotýkali jsme se.
    Přišli jsme k němu domů, došli do jeho pokoje. Jediné místo na sezení, kromě křesla u počítače, byla jeho postel. Zajímavé, že ohledně toho, kam si sednu, jsem nepřemýšlela ani vteřinu.
Oba jsme seděli a mlčeli. Byla to dokonalá ukázka trapného ticha. Už jsme alespoň našli odvahu se jeden na druhého podívat. Varovala jsem ho snad před vším, co je na mě jinak. Opakovala jsem mu, jak jsem nervózní a bylo mi dost jasné, že on taky.
    A pak to začalo, líbal mě, hladil mě, svázal mi ruce, jak jsme se dohodli. Z hlavy se mi vypařily veškeré pochyby, ale nervozita zůstala. Pomalu mě svlékal a zkoumal pohledem, připadala jsem si jako by to mělo být mé poprvé.
    Nevadilo mu, že nemám vlasy, nebo to alespoň nedal znát. Chvíli byl problém s tím, že se cítil provinile, tudíž se nedokázal dostatečně vzrušit, naštěstí to ale netrvalo dlouho. Vyzkoušeli jsme tolik poloh, kolik bylo možných. V hlavě jsem měla úplně prázdno a užívala si každičký pohyb.
    Bylo hodně věcí, co jsem dřív nevyzkoušela, ať už byl důvod jakýkoli a on mi to poskytl. A byla jedna, pro něj prý podstatná, věc, kterou jsem mu poskytla já. Díky chemoterapii jsem totiž dostávala injekce na ochranu vaječníků, které pozastavily veškerou činnost. Velmi účinná antikoncepce. A právě díky tomu, jsem mu jako jediná poskytla konec, který si vždy přál. Zakončení uvnitř. A ne jen jednou.
Byl to ten nejlepší sex, jaký jsem kdy měla. Svázané ruce mě sice nakonec nevzrušovaly, ale vše ostatní zdá se ano. Když už ani jeden z nás nemohl, leželi jsme vedle sebe v posteli, s propletenými prsty, jako kdybychom byli pár. Objímali jsme se, líbali se, vše bylo perfektní.
    Ale měla jsem v hlavě pořád jednu otázku, které jsem se bála. „Nelituješ toho?“
    „Rozhodně ne. A ty?“
    „Ne, jen si připadám jako coura.“
    „Proč?“ Přejížděl mi prsty po břiše.
    „Možná proto, že jsi zadanej?“ Podívala jsem se mu do očí a přímo jsem hledala výčitky svědomí.
    „S ní jsem se takhle nikdy necítil.“ Zdálo se, že říká pravdu. Ale to už jsem si myslela tolikrát… Musela jsem jet domů, tak jsme se u zastávky rozloučili. Stále se mě ptal, kdy přijedu znova, jenže díky léčbě, která měla přijít, by to bylo až za tři týdny.
    Když jsem dorazila domů, připadalo mi to jako sen. Nějak jsem nedokázala uvěřit, že je to pravda a že se něco takového doopravdy stalo. Že jsem něco takového dopustila. Nemyslela jsem tím ale ten akt. I když to jsem v té době ještě nevěděla.
    Najednou se ukázalo, pokud to byla pravda, že se do mě zaláskoval, podle jeho vlastních slov. Potřeboval vědět, jestli ho mám ráda. Nechtěl, aby to byl prostě jen sex. Zdá se, že oba na něco takového potřebujeme mít nějaké city k tomu druhému. Ano, oba. Já ho začala mít ráda.

    Neuběhl ani týden a našla se příležitost, kdy jsme se mohli vidět. Neváhala jsem ani vteřinu a okamžitě šla za ním přes celé město v bouřce, přestože se jí bojím. Byla jsem tak šťastná, že jsem tomu sama nemohla uvěřit. Když jsem ho uviděla, začala jsem se usmívat jak sluníčko na hnoji a nemohla přestat.
    Tentokrát vítání vypadalo jinak, hned jsme se políbili, jako kdybychom opravdu byli pár. To jak se na mě díval, jsem nikdy nezažila. Zdálo se, že opravdu chce být se mnou a že mu jeho přítelkyně začíná být ukradená. Byla jsem za to ráda, ale také mě to trochu děsilo.
    Sama jsem mu řekla, že s ním nechci chodit. A že bych mu neodpustila, kdyby se rozešli. Zdálo se, že ho to mrzí, ale korunoval mě na „milovanou milenku“.
    „Je vtipný být ve dvaceti něčí milenka,“ řekla jsme trochu sarkasticky, ale tak nějak mě to těšilo. Bohužel nastal čas, kdy musel jet domů. Oba jsme byli smutní, protože jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Ale dohodli jsme se, že hned jak mi skončí léčba, přijedu. Cestou zpátky jsem musela jít přes železniční most, kde právě projížděl vlak a bouřka stále sílila. Bohužel se nebojím jen bouřky, ale i hluboké vody, výšek a vlaky také nemám zrovna v lásce. Když se tyto čtyři faktory spojily v jednom momentě, napsala jsem mu zprávu. On mi odpověděl: „Bůh tě asi miluje xD A není jedinej.“
    Myslela jsem na něho každý den, byla jsem naštvaná, protože se mi to nelíbilo. Bylo to proti mému heslu. „Zradí, zmizí, zapomene. Zradí, zmizí, zapomene.“ Opakovala jsem si to pořád dokola, ale nepomáhalo to, stále jsem ho měla v hlavě. Chyběl mi, chtěla jsem ho vidět, objímat se s ním, držet se za ruce…
    Pořád jsme si psali, pouze o víkendech ne, to byl vždy s přítelkyní. Jenže už u něj dva víkendy nebyla a ani mu nic neřekla. Tak se začal bát. Náhle se začal víc zajímat o to, co dělá, volal jí, psal jí, ale ona nereagovala. Začal se domnívat, že ho asi podvádí. To bylo druhý týden mé léčby. V sobotu mi psal, že za ní jede, aby zjistil, co a jak. A pak už se neozval, měla jsem starosti. Opravdu jsem se o něj bála.
    V úterý jsem to nevydržela a zavolala mu. Byl stále u ní, tak nemohl moc mluvit. Toho večera mi napsal, že ještě není v pořádku a že o ní bude bojovat.
    „To mě mrzí přeju hodně štěstí,“ napsala jsem jediné, co mě napadlo a dokonce jsem to myslela upřímně.
    A to bylo naposledy, co jsem s ním mluvila. Dokonce si mě odebral z přátel. Už to bylo dlouho, co se ve hře naposledy objevili, takže jsem nečekala, že někdo z nich přijde. Přišla jsem o veškerý kontakt. Nakonec, připadajíc si jako stalker, jsem sledovala jejich profily. Jsou spolu, začínají nový život. Jsem šťastná, za ně za oba.
    Přeju jim to.
    Ale stále na něj nemůžu přestat myslet. Je to měsíc. Ale nedokážu určit, jestli to je „teprve“ nebo „už“.
    To co vím je, že mě to bolí. Nevím, jestli ho mám ráda. Vím jen, že ho nemůžu dostat z hlavy, ať se snažím jakkoliv. Nikdy jsem od tohohle vztahu nic nečekala. Byl to jediný vztah, ať už milenecký, nebo přátelský, od kterého jsem nic nečekala. Měli jsme si jen užít, vyzkoušet něco nového, něco jiného a tím to mělo skončit.
    Kromě té hry, jsme neměli nic společného. Ale ti dva toho měli hodně. Mělo to být jen jednou, tak zněla původní dohoda. Žádné city. Tajemství, které si vezmeme do hrobu.
    Netušila jsem ale, že se také stane součástí tří zet.

    Kdybych to věděla dřív, než jsem za ním jela. Kdybych věděla, že se stane přesně tohle. Kdybych věděla, že mě zradí, zmizí a zapomene… Heh, co si to nalhávám… Stejně bych za ním ten den jela.
    Přestože to bolí a byla to největší hloupost v mém životě, nelituju toho. A jediné co si teď přeju je, ať jsou oba šťastní, ať klidně lituje, ale prosím… Snažně prosím… Neplň všechna zet. Zradu přežiju. Že jsi zmizel, to klidně překonám, pokud je to pro vaše dobro. Ale nechci, abys na mě zapomněl.
    I kdyby vše, co jsi mi řekl, byla lež. I kdyby mé vlastní city byly lež. Nebo pouhá iluze.

    Hlavně prosím nezapomeň.