Zrcadlení

Existuje jedno místo, malý domek s podkrovím.
Tam pod šikmou střechou vysedává obyčejná, přesto něčím zvláštní dívka.
Vše kolem ní je podivné, tak neobvyklé a přesto všední. Sedí tam tak sama za stolem, den co den v zákoutí. Přestože má okno přímo u sebe, světlo k ní nedojde, to ta roleta ho zastiňuje.
To malé místečko v tom nejtemnějším rohu celé místnosti, to kde sedí téměř každý den a stále na něco čeká ve svých myšlenkách. Tak malý prostor, a přitom je to vše co má, co jí nejspíš stačí z širého světa, a přeci je to pro ni její osobní ráj.
To protože v tomto koutku se cítí sama sebou, ale zároveň jí něco chybí. To ten úsměv, který postrádá. Je mi otázkou proč o něj přišla, když dřív dokázala jen jediným pohledem zažehnout jiskru života.

Vždy ji vidím s tím smutným pohledem, jakoby v jejích očích byla už jen prázdnota. A když se snaží smát, vím, že je to jen předstíraná a velmi dobře hraná lež. Ptám se: „proč?“ A pak mi to dojde, vždyť je to celé jen dokonalá hra. Všechny ty úsměvy, ta prázdná komunikace a snaha o potřebu společnosti, vše je pouze velké jeviště bez pravidel a omezení. Jedinou podmínkou je zahrát to co nejlépe, tak dobře, aby nikdo nerozpoznal, co je skutečnou pravdou.

Už je to nějaká chvíle, co ji sleduji upřeným pohledem z povzdálí. Přemýšlím nad jejím životem, říkám si, kvůli čemu z ní pomalu odchází život. A tak s každým dalším dnem si uvědomuji co je příčinou.
Je tak osamělá. Nechápu, proč mi to dřív nedošlo, teď je to tak zřejmé.
Ti lidé, které má kolem sebe, je to jen zástěrka, nic z toho není skutečné. Nikdo jí totiž nenaslouchá, nikdo nechce. To ona musí všechny vždy vyslechnout, i když to není jejím přáním, jen aby nebylo zle, jen aby nepřišla i o to poslední co ještě má. O ten falešný pocit, že není na celém světě sama.
Opět je to celé jen hra. Ale když hlasy druhých utichnou a ona uzavře jejich trápení do své zpovědní truhly, všichni se zas od ní vzdálí. To protože ji už dál nepotřebují. Nikdo nemá zájem slyšet její žal, srdce nebo smích, natož pláč. Své si přeci už splnila, tak teď může zas jít.
Opět je sama. Ta prázdnota kolem ní ji každým dnem obklopuje stále víc, ale copak to může říct? Vždyť nemá komu. Není tu nikdo, kdo by chtěl naslouchat, cítit její srdce, dát jí trochu lásky.
Každá krabice má své dno, nic není bezedné, ani její víra v naději. Právě proto přestává pomalu doufat, protože každý si od ní vždy jen bral, ale nikdy nevracel.

Když ji tak sleduji den po dni, říkám si: „Kolik času jí ještě zbývá, než z ní vyprchá i ta poslední kapka energie, kterou jí zatím nikdo nevzal?“ Jednoho dne její srdce takhle vyhasne, už nebude zářit na cestu ostatním, a teprve tehdy si uvědomí, jak moc jí potřebovali, a jak málo něhy jí vraceli. Téměř už nemá pro koho svítit, brzy vyhasne, a co hůř, nikdo ani slzu po ní neuroní. To protože je tou věrnou, a zároveň tou zrazenou, která po celá léta čekala na záchranu tam v ústraní, ale nikdo stále nepřichází.
Další den za dnem vysedává a snaží se nějak za svým stolem zabýt ten drahocenný čas, který pro ni už nic neznamená. Stále čeká, až ji někdo nebo něco vysvobodí z těch okov plných beznaděj.
I když se večer vrací její milovaný, ta láska však není vzájemná. To ona ho stále miluje jako dřív, jemu však přijde už fádní, možná i víc otravná. Nevadí mu, že s ním sdílí stejná místa, to ta jeho sobecká slepota mu nedá vidět, jak moc se cítí osamělá. Stejně jako ostatní, i on si u ní vylévá své pocity, radost, ale i vztek.
Přestože na něj čeká každým dnem věrně s otevřenou náručí, jeho jedinou odměnou je jí letmý polibek na rty. Tak zlehka ji políbí na uvítanou, spíš až jen ze zvyku než horoucí lásky. Když se jejich rty od sebe po vteřině spojení oddělí, pouze se odkloní a jde dál. Přejde kolem ní, jako by byla jen věrně upevněnou sochou, o které ví, že ji pokaždé najde na stejném místě, že tam stále bude.
Ta sebejistota, kterou sám oplývá jí však stojí srdce.
Nezeptá se jak se má, nepohladí ji po tvářích, a když se mu během jejich společně trávených chvil snaží dát najevo svou lásku a třeba ho jen políbit, odežene ji s tím, že teď se to nehodí.
Mnoho práce překrývá její tvář i důvod, proč by měla chtít dál žít. A proč taky, když ji vidím, tak kdo by chtěl být v její kůži? Vždy má jen ty čtyři stěny, které ji den za dnem obklopují a zároveň i zahřívají. Jsou tak chladné, ale jí to prostě musí stačit, nic jiného jí nezbývá. K čemu život bez lásky a pochopení, když nemá žádný smysl, když není pro co žít?
Tomu říkám skutečné peklo na zemi.

Přestože ji vídám, jak občas vychází ven, její oči jsou tak prázdné.
Jediné chvíle, kdy se cítí skutečně trochu šťastná, jsou, když může být v přírodě a vychutnávat si ten svěží letní vánek, který ji hladí po tvářích, skoro jako ten, na koho celý život čeká. A noční obloha, jako by jí dávala sílu, i když jen na kratičkou chvíli, ale musí být jasná, posetá třpytem hvězd. Jenže tyhle chvíle jsou tak ojedinělé, až je to k pláči.
Teprve v tom okamžiku je vidět, jak září štěstím a oči má plné života. Nechybí ani ta zářivá jiskra, která dokáže rozehřát i ledovec, a ten úsměv, kterým dává najevo, že ještě pořád doufá v zázrak, že se zatím nevzdala.
Všechno je to ale jen krátká chvíle, a to co bylo zas pomine. Její líce povadnou a se smutným pohledem se rozejde domů. To ze smutku, že je jen pár takových chvil, kdy se cítí na moment šťastná. Jen pár za celý rok, a potom zas jen šero a v srdci tichý žal.
Když to vidím, trýzní mi to duši za ní, ten pocit beznaděje, musí to být nesnesitelné a přesto má stále sílu hrát dál tu nejlepší hru, kterou kdy svět viděl. Hru života.
Na jejím místě už bych to dávno vzdala.

Ty zdi jí obklopují už léta, musí mít pocit, že ji svírají. Možná právě proto je spokojená i s tím maličkým prostorem v rohu, ve kterém se před celým světem schovává.
Vidím, jak jí život z očí postupně vyprchává. Odpověď na otázku je tak snadná, teď už to vidím, jak moc je nikým nemilovaná.
Nedá mi to, musím jí přeci pomoct, nějak jí říct, že musí bojovat a nevzdávat se, nepadat bezvládně na kolena. Musí s tím něco udělat, takhle už dál nemůže žít, jinak ji to zničí.
Tak se ptám: „kdo je vlastně ta dívka?“ A pak když přijde blíž k zrcadlu a dotkne se mých rtů, uvědomím si tu krutou pravdu.
Vždyť jsem to JÁ.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.