Zvrácenost mocných

Zvrácenost mocných

Když bylo mladému Lionelovi čtrnáct let, zemřel jediný člověk který mu na světě zbyl a tak zůstal zcela sám odkázán na laskavost ostatních lidí. V té době probíhala na území Francie tzv. Stoletá válka, v tomto ohledu bylo tedy jasné, že se nikdo, pokud mu z toho nebude nic plynout, nebude starat o sirotka, který nemá nic jiného než oblečení které má právě teď na sobě.
Dům, ve kterém žili se ani domem nazývat nedal. Co vydělali anebo nažebrali padlo na skromné jídlo a když otec odešel na pravdu boží nezbývalo chlapci nic jiného než se vydat do světa a pokusit si sehnat nějakou práci.
Kdo by však stál o hladový krk navíc!
Chlapec byl od přírody malý, křehký, drobný a ztěží by uzvedl něco i jen o pár kilo těžšího než byl sám. Kdyby byl dívka, hodil by se alespoň jako děvečka, kuchtička anebo služka, ale kdo by stál o mladíka, který byl pohledný, ale zcela nepotřebný. Nepotřebný v téhle době, kde se spíš hledělo na sílu, odhodlanost a v neposlední řadě i notnou dávku agresivity. Ve válce totiž není místo pro takové „zženštilé“ typy.
Chodil od města k městu, vždy jej po nějaké době z domu vyhnali až narazil na krčmu ve které ho, s mírným úšklebkem, poslali na zámek k místnímu panovi. „Tam se pro Tebe místo určitě najde!“ vyprovodily ho s úsměvem a mrknutím na zákazníky, kterých bylo i přes brzkou ranní hodinu ve výčepu víc než dost.
Moc dobře věděli, že nebude trvat dlouho a mladík bude následovat osud další oběti jejich pána. Začínali mít dost jeho chování, měli starost o své děti, které dali do jeho služeb a už nikdy se s nimi neshledali. Ne s živými, ale jaká svrchovanost se bude starat o osud nemovitých, chudých lidí, kteří existují jen proto aby sloužily těm, kteří měli dost financí na to, aby mohli vládnout.

Lionel se tedy vydal na panský zámek.
Zastavil se před bytelnými vraty. Natáhl ruku před sebe a pokusil se uzvednout klepadlo, které díky jeho křehkosti však na něj bylo příliš těžké.
Zhluboka se tady nadechl a pokusil se znovu o téměř nemožnou věc. Dveře se však bez toho, aby něco udělal, sami otevřely. V tu chvíli se na něj zadíval pár pichlavých očí ze kterých se mladíkovi přehnal po zádech ledový chlad. Otřásl se a když se nevědomky již chystal k tomu, aby se otočil a utekl pryč, zachytily jej za paže silné ruce a sevřely jej jako do kleští. Vyjekl. Kolena se mu podlomily a jistě by i upadl, kdyby jej muž...
Jistě to byl muž, už podle vzhledu několikanásobného vraha. Vlasy se mu ježily na všechny strany, byl zarostlý a pajdal na jednu nohu.
...kdyby jej muž nedržel. „Co chceš!“ vykřikl na něj a měřil si ho zpod přivřených očí. Temně na něj shlížel a prohlížel si jeho postavu skrytou za roztrhaný šat, který toho však moc neskrýval.
„Já-já...?“ koktal a klopil své studánkově modré oči k zemi.
Muž na nic nečekal, rozhlédl se kolem sebe a vtáhl nebohého chlapce dovnitř. Cosi si pro sebe šeptal, ale znělo to tak nesrozumitelně, že chlapec nerozuměl ani slovu.
Zastavily se před dveřmi které vedly do budovy a až teprve teď se na něj muž znovu otočil. „Určitě bys chtěl nějakou práci. Všechno vykonávám já, ale mladému panovi by se jistě hodil někdo jako ty aby mu zpříjemnil jeho dlouhé chvíle tady na statku.“
„Pa-pane?“ opět jen vykoktal. „Co-co tím myslíte?“
„Neboj, brzy se to dozvíš.“ mrkl na něj okem. Muž šilhal a tak nevypadalo že by se na chlapce byť jen koutkem oka podíval. Opak však byl pravdou. Sledoval ho až moc detailně a přirovnával ho k hřehkosti jeho mladého pána která se však nebylo tomu dlouho, již zcela vytratila.
Chlapec vypadal jako něco křehkého co je možné při neopatrném zacházení rozbít. Už teď hořekoval nad tím, že ho možná moc silně stiskl a na jeho těle se tak možná za nějakou dobu mohou objevit modřiny.
„Kolik je ti let!“
„Čt-čtrnáct, pane!“ vyhrkl a pozvedl hlavu výš jako kdyby se chlubil. „Já- já dokážu cokoli, doopravdy!“ holebal se. Za ty dlouhé měsíce se již zvykl na to, že ho lidé soudí dřív než ho poznají. Kdyby mu dali šanci... i za trochu jídla by se snažil a udělal všechno.
„Jak jsem řekl! Budeš po ruce mladému pánovi a uděláš všechno co ti řekne! Bez odmlouvání. I kdyby ti řekl skoč, tak skočíš! Rozuměl si!“
„Ano, pane! Jistě pane!“
„Pojď za mou!“
Chlapec ho po mírném zdráhání následoval. Zvědavě se rozhlížel kolem sebe a tichými kroky šel za robustním mužem, který se co dva kroky vždy ohlédl za sebe aby se ujistil, že ho mladík následuje a nesnaží se nahlédnout do jakéholi pokoje, který míjely. Chlapec byl však i přesto že byl vychovaný v nuzných poměrech až moc slušný, než aby se o cokoli pokoušel. To se správci více než líbilo a jak věděl i mladý pán bude jistě moc spokojený.
Zastavili se před posledními dveřmi, které muž otevřel a chlapci pokynul aby vešel. „Shodíš ze sebe tohle špinavé oblečení a pak přejdeš do koupelny, která se nachází vpravo od pokoje ve kterém právě teď jsi. Bude na tebe čekat horká lázeň. Umyješ se a počkáš tam! Rozuměl si?!“
Mladík vehementně přykývl až se mu špinavé vlasy rozvlnily kolem drobné stále ještě dětské tvářičky. Zamnul si ruce a už se viděl v horké vodě, která bude postupně odplavovat špínu která se na něj během měsíců bez koupele nalepila.
„Mazej!“ popohnal jej a lehce jej plácl přes zadeček až chlapec poděšeně vyjekl.

Když byl vyslečený zakousl se do něj chlad až se otřásl. Nepřišlo mu nepatřičné chování staršího muže. Otec se sice nikdy k němu takhle nechoval, ale nemohl posoudit jestli je to normální anebo není. Až příliš si zvykl na neochotu lidí které za svůj krátký život poznal a tak mu všechno tohle kolem přišlo milé. Konečně se opět někdo staral o jeho pohodlí!
Roztřesenou rukou stiskl kliku a otevřel dveře. Rozhlédl se kolem, aby co nejrychleji vběhl do vedlejší místnosti. Vše bylo připraveno tak jak mu starší muž řekl a tak bez jakýchkoli rozpaků ihned vlezl do vody. Předtím se však ujistil, vložením palce nohy do vody, jestli není voda příliš horká, byla tak akorát a tak se během chvilky chlapec rohnil ve vodě jako malé dítě.
Dveře po několika minutách zavrzaly a dovnitř vstoupil muž, kterého chlapec měl už tu šanci poznat. Přes tvář se mu mihl úšklebek nepodobný tomu, kterým ho častoval hospodský ve městě. „Jak se jmenuješ, chlapče?“
Mladík se trochu zarděl. V tu chvíli kdy muž vešel totiž právě stál ve vodě a prohlížel se v nedalekém zrcadle. Mydlil se na celém těle. Jemně se hladil a cítil podivný pocit, který se začal šířit z podbřišku až do jeho slabin. Tiše vyjekl když si muže všiml a zaplul zpět do vody. Jeho stále rudé tvářičky a vyděšené oči mladé laně, v jeho případě kolouška. Muže tenhle pohled lehce rozechvěl. Věděl však, že tenhle klenot je tady jen a jen pro mladého pána, který si právě něco takového zaslouží za to že ho jeho vlastní otec odvrhl a nechal ho v této bohem zapomenuté krajině. Konečně pro něj našel něco za co mu bude mladý pán vděčný!
„Lionel.“
„Dobře, Lioneli. Teď se ke mně otoč zády, umyju ti vlasy.“
„Dě-děkuji,“
„Máš je krásně jemné, na chlapce,“ začal s rozhovorem muž, když mydlil jeho vlasy. „Jsou doopravdy nádherné, služky by ti je určitě záviděly. Je dobře, že tady máme jen starou kuchařku a mě. Pán bude rád, že...“
Chlapec však mužova slova nevnímal. Nechal se unášet tím krásným pocitem, který už zapoměl. Takhle se k němu naposledy chovala matka... pokud si to dobře pamatoval... než zemřela na souchotiny. Otec měl v té době strach, aby syna nenakazila ale nestalo se tak... zemřela.
„Stoupni,“ pobídl ho. Mladík opatrně vstal, motala se mu hlava z horka a těžkých vůní, které jako kdyby byly najednou všude kolem. Muž vzal ze země džber s vodou, která byla o několik stupňů chladnější než ta ve které do té doby Lionel byl, a bez jediného slova mu ji vylil na hlavu. Mladíček vykřikl a otřásl se chladem.
Muž se znovu pousmál a sjel drobounké tělo jediným hodnotícím pohledem. Mlaskl a v dlaních sevřel Lionelovi půlky. Tváří se přitiskl k chlapcově hrudi a poslouchal rychle bijící srdce, které hrozilo že vyskočí z hrudi. „Je to v pořádku,“ uklidňoval to třesoucí se tělíčko a silně si jej tiskl k sobě.
Ta omamná vůně která z chlapce vycházela zcela zatemnila jeho mysl. „Tak krásný, tak jemný.“ Silou vůle od sebe chlapce odstrčil na délku paží a jal se jej znovu prohlížet od hlavy k patě.
Blonďaté podlouhlé vlásky spadaly kolem Lionelova andělského obličeje. Mladíkovi oči vypadaly jako oči vyděšeného ale přesto zvědavého kotěte. Jejich barva by se však dala přirovnat k bezmračné obloze. Nosánek měl malý, rtíky jemných kontur barvy zralých malin, lákajících k tomu aby je někdo vzal do svých rtů a přivlastnil si je.
Úzký krček, který by tak rád sevřel ve svých dlaních. Klíční kosti, lehce vystouplé. Tak rád by se jich dotýkal a přejížděl po nich bříšky prstů.
Poté maličké bradavky, které se vlivem okolního chladu stávaly viditelnějšími a vyzívaly druhého muže aby se jich byť jen na chvíli dotkl. Odolal však. Jen pro mého pána.
Tak moc jej miloval a udělal by pro něj všechno na světě jen aby se usmál, pro něj!
Hrudník. Na něm bylo možné spočítat všechny kosti jen pohledem. Něžně po nich přejel dlaní a zastavil se na mladíkových bocích.
Bříško bylo jemně propadlé, což nasvědčovalo tomu, že chlapec moc nedal na správnou stravu a jistě už delší dobu hladověl. Věděl že by to měl co nejrychleji napravit, aby měl mladík alespoň dost síly na to vydržet vše co mělo následovat. Pro blaho mého pána. Zatím však na to bylo ještě dost času.
Natočil si jej zadečkem k sobě.
„Předkloň se,“ chytil jej za boky a oddálil jeho nohy od sebe. „Vyšpul na mě zadeček. Ano tak je to správně,“ spokojeně mlaskl když Lionel udělal to oč jej požádal. Lehce prsty sjel po úžlabině mezi dvěma půlkami a na chvíli se zastavil na mladíkově otvůrku. Zachvěl se, ale statečně držel. „Tohle místo je špinavé, musíme ho umýt a to pořádně.“
„Ano, pane,“ zachvěl se mladíkův hlas. Měl strach z věcí které měli přijít, o to větší však byl strach z toho co by mělo následovat, kdyby staršího muže neuposlechl.

Když byl chlapec umytý přesně podle jeho představ, pleskl jej přes zadeček a odešel z koupelny. Ve dveřích se ještě na Lionela otočil a kývl k hromádce šatstva, která ležela na sudu. „Tohle si obleč, ale jako první se pořádně vysušíš, nezapomeň na vlasy!“ a byl pryč.
Zády se opřel o dveře a rukou si vjel pod šaty, musel dát průchod uvolnění. Nemohl přeci pošpinit tak krásnou věc tím, že by si ho vzal dřív než jeho pán. Na to neměl právo. V hlouby srdce ale věděl, že s ním se o tuhle éterickou bytost pán dělit nebude.

****

Hlad již byl dávno nasycen, ale chlapec se cítil nesvůj. Přišlo mu nepatřičné, aby byl jako muž oblečen v něco takového co měl právě teď na sobě. Nehodilo se to pro někoho jako on. Ty šaty byly krásné, ale přesto... otřásl se... mít na sobě šaty služky však bylo praktické. Alespoň mu nebylo takové horko. Místnost totiž byla přetopena. Šaty se mu lepily na tělo, že by je nejraději sundal a to ještě netušil, že později bude šťastný alespoň za nějaké šaty.
Všude bylo ticho což se ale mělo za nějakou chvíli změnit. Rozhlížel se kolem sebe. Stále ani v nejmenším netušil v čem bude spočívat jeho práce, ale cítil, že to nebude nic co by se mu mohlo líbit.
„Lioneli!“ vytrhl jej z rozjímání hlas muže, který ho přijal. „Pojď přivítat mladého pána, vrací se z lovu!“ Mladík na nic nečekal a vyběhl jako střela z kuchyně. Kuchařka jej se starostilivým pohledem vyprovodila. Za tu chvíli co tu mladíček byl si jej oblíbila a o to víc byla smutnější protože věděla co jej bude čekat, ale jako kuchařka mohla udělat jediné – poslouchat a vařit.
Blonďáček přešlápl z nohy na nohu a nervózně pokukoval kolem sebe. Stál za zády správce, který také začínal být nervózní. Hlavně však z toho jak bude mladý pán reagovat na dárek, který si pro něj připravil.
Rozrazily se vrata a dovnitř vešel muž za kterým podupával nádherný vraník. Vykračoval si jako kdyby byl pánem všeho tvorstva. Jeho chůze, svaly které jen hrály a ukazovaly na obdiv jeho nádheru. Nejinak se tvářil i muž. Jeho oči, které by si nic nezadaly na krutosti s kdejakým tyranem který vládl svému lidu pevnou a nelítostnou rukou, si měřily svého správce. Díval se na něj jako na něco podřadného, co si ani nezaslouží aby na něj jeho pán byť pohlédl. Nenechal by si od něj ani otřít boty! Nenáviděl ho protože mu tak moc připomínal otce!
„Pane!“
Muž si jen odfrkl a zamířil si to do stájí, aby svého koně odsedlal a vytřel do sucha, ale správce pokračoval dále. „Pane, dovolil jsem si připravit pro vás dárek. Jistě byste si jej rád rozbalil.“ dodal a na tváři se mu mihl vypočítavý úsměv. Moc dobře věděl co na mladého pána platí. Stačil jen příslib něčeho nového a muž byl najednou jako dítě, které touží po tom být obdarováno. Možná i z tohoto důvodu jej nenáviděl ještě více, on moc dobře věděl jak na něj, jak s mladým pánem manipulovat.
Zvědavě se otočil, čehož správce využil a ustoupil krok stranou, aby mladému pánovi nic nestálo v cestě a on se mohl kochat Lionelovou krásou. Mladý pán si zamnul bradu a zkoumavě si chlapce prohlédl. I přes šaty moc dobře poznal že to nádherné stvoření před ním, je chlapec. O to nadšenější byl.
Nechal koně koněm a vydal se k Lionelovi. Oř jen zafrkal a zahrabal jedním z kopyt. „Běž jej ustájit!“ křikl na správce a zastavil se před chlapcem. Sevřel v prstech mladíkovu drobnou bradu a natočil mu obličej na stranu. „Pěkné!“ zabručel. Poté se otočil a vydal se do svého pokoje. Na Lionela se ani neotočil jen křikl: „Pojď se mnou!“

Mladíček nervózně polkl a rozhlédl se po temném pokoji. Mladý pán se vprostřed pokoje zastavil a pobídl chlapce, aby vstoupil dovnitř. „Zamkni a klíč mi podej!“ zazněl jasný rozkaz jeho tenkých rtů.
Přísným pohledem černých očí, které se zabodávaly do těla křehkého chlapce, jej hodnotil. Lehce si olízl rty, aby je zvlhčil a posadil se do křesla, které stálo naproti oknu. Vzápětí přehodil nohu přes nohu a čekal až k němu chlapec v šatech dojde a klíč mu předá.
Klíč od něj převzal a položil jej na stolek na kterém stála otevřená láhev s vínem a sklenička. Správce jej znal moc dobře, vše bylo připraveno k tomu, aby si mohl dárek rozbalit a vzít si to co na něj uvnitř čeká. Vzrušovalo ho, že chlapec ani v nejmenším netuší co jej čeká a dělá vše co mu rozkáže bez toho aby se zamyslel nad tím, co se může stát pokud se s ním ocitne v jedné místnosti ze které není úniku. Nemůže se odsud dostat protože si sám uzavřel jedinou cestu, která tu byla.
„Nalej mi!“ zvedl prázdnou skleničku. Lionel zvedl láhev a opatrně do sklenky začal nalévat rudou tekutinu, která vlivem svíček, které byly všude kolem, jiskřila.
Trochu se napil. Držel sklenici a stále sjížděl chlapce pohledem. „Nalej si taky!“
„Ale pane,“ otřásl se, „nemohu si dovolit...“ Muž vyskočil z křesla a přistoupil k chlapci, který se třásl strachy. Nemohl ten pocit ohrožení zahnat ani když se pán rozesmál. „Pa-pane?“
„On ti snad neřekl, že musíš udělat vše co ti řeknu?“
„Řekl... pane, pane... já...“ oči se chlapci zamlžily a rozplakal se.
Mladý pán se samolibě pousmál. Miloval když brečeli, miloval, když prosili. Vzrušovalo ho, že jsou mu vydání na milost a nemilost.
I když žádná z jeho obětí nikdy netušila, že i pokud jej omrzí... nikdy se odsud nedostanou, ne živí.
Zpočátku bylo jeho služebnictvo početné. Každý z vesnice se chlubil tím, že jejich dětí pracují na panském statku, ale pak se začali děti ztrácet a všechny napadla jedna věc... nestojí za tím právě jejich pán. Nemůže být trochu pravdy na tom, že... jeho choutky jsou více než špatné, zvrácené?
Rád si s nimi hrál a pak je poslal na dno. K utrpení, k bolesti, k touze zmizet anebo raději... zemřít. A pak jim jejich přání rád splnil. Miloval to víc než cokoli jiného, potřeboval to k životu snad víc jako dýchání.
„Na co čekáš?“
Chlapec tedy vzal láhev opět do ruky a nalil víno i do druhé sklenice, která již nedočkavě čekala až ji naplní a pak si ji přiloží ke rtům a tím je zbarví ještě více do ruda.
Přejel si prstem po rtech a vybídl chlapce, aby se posadil na zem nalevo od jeho nohou. „Sundej mi boty a pořádně mi namasíruj nohy, jsem unavený.“
„Jistě, pane,“ přikývl a položil sklenici na stoleček, aby se beze zbytku mohl věnovat tomu ulevit pánovi od bolesti.
„Máš pod těmi šaty něco? Jestli ano, tak si je sundej, nechceš je přeci umazat.“
„Pane?“ nechápavě pozvedl obličej. Muž zavzdychal. Jeho srdce jako kdyby nebylo připraveno na chlapcův nevinný pohled. Tenhle pocit... takhle se cítil naposledy když... Zatnul zuby a trhl hlavou na stranu. Už dávno se rozhodl na toho muže zakázat myslet. Tak moc ho miloval a on jej odhodil jako kus hadru, nechal ho tady a... zmizel.
Nenáviděl ho a když se později dozvěděl, že ho jeho správce odstranil, zabil... byl tak šťastný. Ale jen zpočátku, v prvním okamžiku, až pak se dozvěděl, že jej opustil kvůli němu.
Už se nemohl držet dál, jeho touha po tom křehkém a nevinném tvoru před ním, byla silnější než cokoli jiného. Touha byla silnější než jakýkoli cit, cit který už dávno ztratil, zatratil!
Vášeň jej zcela ovládla.

****

Bolest těla byla hrozná, ale ta bolest kterou cítil kolem vlastního srdce byla ještě horší, nesnesitelná. Tak moc toužil po tom aby...
Cítil že mu po tvářích tečou slzy, ale... nebránil jim, nechal je aby skrápěly jeho tvář a alespoň zdánlivě z jeho srdce smývaly tu potupu.
Nenáviděl sám sebe, že byl tak naivní, hloupý a slabý na to, aby se bránil. Bál se jen na chvíli zavřít oči, aby se snad v myšlenkách opět nevrátil na ta místa, do těch chvil kdy byl jeho svět roztříštěn na malé kousky.
Na dobu, kdy si myslel, že by opět mohl být šťastný.
Nechápal ten důvod.
Nevěděl, proč mu to ten muž udělal.
Netušil jaký důvod mohl mít k tomu zničit jeho duši, vyrvat mu srdce z hrudi a pohodit je na zem, pošlapat a smát se té bolesti, která jej postupně stravovala.
Nenávist k tomu muži však byla ještě větší než k sobě samému. On přece netušil jak si s ním oni chtějí zahrávat, netušil že chtějí rozcupovat jeho duši a smát se té bolesti která nastane poté, když s ním skončí.
Zvedl se ze země na které se před chvílí probudil.
Odhodil ho do pokoje jako kus hadru, jako rozbitou vázu, kterou už nikdo nechce, nikdo ji nespraví. Proč taky když je rozbitá, že!
Zatnul zuby a i přes bolest se vydal do koupelny. Ne, oni jej nezlomí! Slíbil si naivně a také si slíbil, že brzy zaplatí za to, že si mysleli, že je nechá aby s ním hrály hry podle jejich vlastních zvrácených pravidel. Však se ukáže čí hry jsou účinější.
V té chvíli si stvořili svůj vlastní trest, svoji vlastní... popravu.

„Pane,“ uklonil se a čekal až uslyší z jeho úst rozkaz. Překvapení, které se zračilo v těch očích jej pobavilo, ale nenechal na sobě nic znát. To oni stvořily tuhle stvůru a oni teď budou pykat za to, že z klece vypustili zvíře, něco co nemají sílu zkrotit.
Nyní měl na sobě oblečení typické spíše pro lokaje z vyšší společenské vrstvy. Našel to v jednom pokoji, který prozkoumal druhý den na to co jej mladý pán zneužil a pak odkopl.
Kuchařka jej našla v kuchyni, kde se ládoval jídlem jako kdyby několik dní nejedl. Když se na ni podíval zahlédla v jeho očích smutek, který po chvíli zmizel a nahradil ho zvláštní lesk. Tenhle pohled u žádných bývalých obětí svého pána neviděla. Vždy měli apatický pohled a jednoho dne prostě zmizeli. Nechtěla si nic nalhávat, věděla moc dobře, že se jich zbavil buď mladý pán anebo správce. Někteří z nich se pokusili o nemožný útěk a taktéž na to doplatili. Objevilo se tu pár takových, kteří si druhý den sáhli na život, ale nikdy tu nebyl nikdo jako on.
Tenhle chlapec byl prostě jiný.
Vedle sebe měl pytel a koutkem oka jej pozoroval, když se k němu naklonila, ucukl pohledem a usmál se na ni. „Dovolil jsem si to vzít. Ty šaty, které jsem měl včera na sobě byly roztrhané. Bohužel si je už nebudu moct vzít. Nechtěl jsem tady ale běhat ve svých starých šatech a tak,...“ podíval se jí do očí, „...nebude to nikomu vadit, že ne?“ vykulil na ni oči.
Chvíli na něj hleděla a pak mu s úsměvem rozcuchala vlasy, které měl vzadu svázané. „To víš, že ne!“
„To jsem rád!“
Muž jej napjatě pozoroval. Ta podoba byla v tuhle chvíli do očí bijící a ty šaty to ještě podporovaly. „Viktore?“ vypustil ze svých rtů jméno na které tolik let toužil zapomenout.
„Viktor?“ otočil se na něj pár modrých očí. Chlapec naklonil hlavu na stranu a lehce skousl rty. „To je náhoda, pane. Můj otec, ten se jmenoval Viktor!“
„Ne,“ promnul si oči a nevěřícně zíral na chlapce před sebou. Zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. Lionel přesunul ruce na záda. Opřel se zády o sloupek pánovi postele a podíval se k oknu u kterého se mladý pán zastavil. „Otec se nikdy nezmínil, že by tady pracoval! Asi to bude jen shoda jmen, co říkáte, pane!“
Muž polkl až mu na krku povyskočil ohryzek. Ustoupil o krok zpět, ale náraz do parapetu jeho kroky zastavil. „To je hloupost,“ protřel si oči, „Viktor přeci zemřel, zemřel tady, přede mnou, když...“ natáhl ruce před sebe jako kdyby muže viděl před sebou. Klekl si na zem a šmátral rukama kolem sebe. „Tady, právě tady vydechl naposledy. Prosil mě ať ho nechám, ale...“ zavrtěl hlavou, „...poslechl někdy on mě když jsem ho prosil aby přestal? Ne, ne... Dělal to pořád i když jsem ho prosil, i když jsem brečel... jen jsem mu vrátil to, co on udělal mě.“ zuřivě vrtěl hlavou. Pak se otočil na mladíka: „Nemůžeš se jen tak vrátit a zničit mi znovu život, bratře!“ vykřikl.
Rozhlédl se kolem sebe. Strach ho úplně ohromil a tak zcela ztratil pojem o realitě. Viděl před sebou jen člověka, který mu zničil život. Člověka, který z něj udělal tuhle stvůru a teď. Chce ho ničit znovu, i když je dávno po smrti.
Dopředu se pohnout nemohl a tak tady byla jediná šance a to okno. Vůbec nemyslel na to, že je v druhém poschodí, nepřemýšlel a jen jednal.

Na zem dopadlo tělo a svět člověka, který stál na dvoře se zcela zhroutil. Výkřik který následoval chvíli poté Pak se z okna jen ozvalo: „Nehody se stávají!“ špitl tiše a vrátil se zpět ke své práci.

END