

Přijel jsem, jakmile to šlo, hned druhý den večer 28. července 1890, ale už i tak bylo pozdě. Vešel jsem do jeho pokoje, který osvětlovala jen malá lampa na jeho stole, takže v pokoji panovalo přítmí, tlumící tak všechny barvy. V hlavě se mi objevila nepříjemná, ale pravdivá myšlenka, že s odchodem mého bratra ze světa se vytratí i ony barvy, vnímání a cit, který měl, že svět se nenávratně změní, zešedne, zchudne a osamní. Zahnal jsem jí však tu myšlenku v bláhové naději, která jediná mi zbyla.
On ležel na posteli, stále v těch oněch zakrvácených šatech a hleděl na strop, když jsem však vešel, otočil ke mně svoji hrubě tesaný obličej. Vypadal ještě unaveněji a zuboženěji než tenkrát v Paříži. Bolest křivila jeho tvář, ale byla to bohužel ta daleko horší, než ta co mu způsobovala kulka v těle.
„Opět jsem se netrefil,“ byla jeho první slova. Po zádech mi přeběhl mráz. Ta slova vydala za tisíc dalších. Vyjadřovala to, co si o sobě sem tam v návalu deprese myslel a to co se domníval i zbytek naší rodiny, že můj bratr Vincent je neschopný zbytečný člověk, budižkničemu, které se neumí sám uživit. Toulavé psisko… Můj bratr viděl ve svém životě už jen zmar. Kdo by také ne? Kam bodl, tam se nesl neúspěch.
„Ne, netrefil, ale tentokrát musím sobecky říct, že jsem za tento tvůj neúspěch rád,“ přiznal jsem.
Vincent se chabě sarkasticky zasmál. „Není to ale ubohé, Theo? Nedokáži nic, ani sám si správně vzít život. Pověz tedy ty, který jsi mě celá ta léta podporoval, když mě tady teď vidíš v mé ubohosti, neschopnosti a malosti, co si myslíš?“
„Stále myslím na bratra, snílka s prudkou nevypočitatelnou povahou a velkým ryzím srdcem, pro kterého tato doba není. Stále vidím v tvých obrazech genia, na kterého lidé ještě nebyli připraveni. Tvoje obrazy se možná neprodávají a nejsou uznávaný, tak jak by měli být, ale pro mě budeš vždy ty tím největším,“ odpověděl jsem upřímně, ale Vincent jen zavrtěl hlavou.
„To říkáš jen, abys mě utěšil. Přiznejme si to. Jsem pro svět, tebe i tvoji rodinu jen přítěží,“ pravil pochmurně a zahořkle do klidu a ticha, které v místnosti vládlo. Pocítil jsem, jak se mi zase obrací žaludek vzhůru nohama a svírá se. Přítěž, že je přítěž! To si myslí?! Takto jsem to nikdy nebral a to, ani když jsme žili spolu a on mi tak úděsně lezl na nervy. Pochopil jsem, že ho už teď definitivně ztrácím, a to díky sám sobě a pocítil jsem tak neskonalý smutek a prázdnotu jako nikdy. Ta představa mě děsila.
„Nejsi zátěží, jsi bratr, kterého jsem vždy miloval a miluji. Nebudu ti lhát, je to horší než tenkrát jak sis uřízl ucho,“ mihla se mi hlavou vzpomínka snad na jeden z bratrových největších bláznivin.
„Víš, že jsem si ho uřízl kvůli němu, že jsme byli víc než malíři a přátelé?“ doznal se mi.
„Další tvá nešťastná láska,“ přikývl jsem a odmlčel jsem se, ale pak pokračoval v tom prvním, co jsem nakousl. „Ano, každopádně mluvil jsem s Gachetem. Kulku nelze vyndat. Přesto bychom se mohli pokusit…“
„Ne, smutek bude dál trvat,“ odmítl to a tím sfouknul mojí poslední naději, ale na druhou stranu jsem jeho rozhodnutí chápal. Bez ohledu na to, jak moc podle mého ohledu byl Vincent výjimečný a jak moc jsem si ho pořád přál po mém boku, jeho život byl potokem slz, a i kdyby dál žil, v tomhle ohledu by se nic nezměnilo.
Poté jsme se oba odmlčeli a jen na sebe hleděli v náhlém vzájemném porozumění, ale i úzkosti z toho, co má nastat. Ticho po nějaké době nakonec porušil on s drobnou prosbou: „Zůstaneš tu?“
„Ano,“ odpověděl jsem dutě. „Ano, až do hořkého konce.“
„A mohl bys mě držet za ruku? Je to směšní přání, já vím. Nikdy jsem tomuhle gestu nerozuměl a…“ zeptal se, ale než to stačil doříct, já jsem mu to přání splnil. A tak jsme strávili spolu noc a ta ranního rozbřesku mi zašeptal: „Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit.“ To byla jeho poslední slova. Abych pravdu řekl, tomu jsem dost dobře nerozuměl. Vrátit se kam? Co chtěl vrátit? To, že se zastřelil, své neúspěch, nebo se vrátit, aby opravil nějaké vztahy, říct někomu v jeho životě, jak moc ho měl rád? Nevím, přesto mě to celé hluboce vzalo.

Fakta:
Vincent van Gogh žil smutný život, jenž byl rouben nezdary a ne dostatečným oceněním jeho genia. Pokusil se o dost zaměstnání, ve kterých neuspěl a nakonec se dal na malbu, ve které také v jeho době nebyl doceněn. Stejné neštěstí ho stíhalo i v lásce, kterou i nakonec vzdal.
Nějakou dobu žil v jednom domě v Arles s Gauguinem, ale spíše jako duo umělců, jako dva přátelé než něco víc. Vincent si Gauguina velmi vážil a snil o založení umělecké skupiny, ale měl pro soužití s jinými příliš prudkou a nevypočitatelnou povahu. Vincent byl nesnášenlivý a Gauguin zase egoista. Jejich debaty o umění vedly k hádkám. Po jedné takové hádce si Vincent uřízl ucho a Gauguin ho pak opustil.
Jeho vztahy s rodinou také nebyly nic moc. Byl černá ovce rodiny, nebo spíš za toulavého psa, jak se sám vyjádřil, a to právě proto, že skoro celý život se mu nedařilo. Jediný, kdo za ním vždy stál, byl bratr Theo, který byl obchodník s uměním, a s Vincentem si po celou dobu psali i jeden čas spolu žili.
Vincent se 27. července 1890 zastřelil. Mířil na srdce, ale minul a tak 28. července za ním přijel Theo a Vincentova první slova opravdu byla: „Opět jsem se netrefil.“ Theo mu také skutečně nabídl pokus o záchranu, ale on to odmítl: „Smutek bude dál trvat.“ Ach ano a jeho poslední slova skutečně zněla: „Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit.“ Umřel tak v bratrově náručí.
Vincentova smrt Thea hluboce zasáhla, a když se k tomu přidaly ještě neshody s majiteli galerií, Theo skončil, stejně jako předtím Vincent po tom, co si uřízl ucho, v ústavu pro duševně choré a 25. ledna 1891 zemřel.