Černý plamen

Joe Byrne měl obyčejný všední den, tedy až do chvíle, než vstoupil do své kanceláře.
Na tmavohnědé kožené sedačce, na které obvykle seděli jeho lidé, než je poslal na smrt, se válel světlovlasý mladík. Na sobě měl sportovní oblečení a nohy s černými teniskami ležérně položené na stole před sebou. V ústech převaloval ze strany na stranu žvýkačku. Ruce mu spočívaly sepjaté na břiše a prázdnýma očima hleděl před sebe. Mohlo mu být na nejvýš osmnáct, ale Byrne nemusel hádat kolik mu je. Věděl to, stejně jako to, kdo to je.
Byly to již dva roky, co ho naposledy viděl. Za tu dobu chlapec zesílil, vyrostl a zmužněl, avšak jeho oči se nezměnily, stále byly chladné, prázdné, vyprávěcí o bolesti jíž byl donucen projít a za kterou sám Byrne nesl částečnou vinu. Dostal se sem, do druhé nejstřeženější budovy ve státech bez spuštění alarmu, bez toho, aby si ho vůbec někdo povšiml a to ne úplně sám! Před chlapcovýma nohama na stole ležela mrtvola, rozkládajícího se agenta CIA. Nebylo pochyb, že je to on.
„Přeji dobré ráno Alexi,“ popřál chlapci ředitel CIA, přešel až ke svému křeslu, které se nacházelo na druhé straně stolu, a posadil se. Přitom však ani jedním okem nezabloudil k mrtvému zaměstnanci. Svůj pohled stále upíral na Alexe, až se skoro zdálo, že ho více překvapuje Alexova náhlá přítomnost než samotný fakt, že jeden z jeho mužů je mrtvý a leží na jeho stole, což pravděpodobně byla i pravda.
„Myslím, že budete potřebovat nového zaměstnance,“ podotkl Alex místo oplacení Byrnovy zdvořilosti. Dobře věděl, že ředitel CIA dobré ráno mít rozhodně nebude.
„Ano, už to tak holt vypadá,“ přikývl Byrne.
„Ne všichni se hrnou na takové místo, dělat práci, která obnáší lhát, být v neustálém nebezpečí, může způsobit smrt vašich blízkých i vás, i zabíjení lidí a přitom nezáleží na tom, jak moc je to pro ušlechtilou věc. Přesto, potom všem, měl bych zájem,“ dokončil Alex a ředitel CIA se zamračil.
„Víš Alexi, nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím a oba víme, že kdyby tomu tak skutečně bylo, bylo by lepší…“ Alex však Byrna nenechal dokončit, co mu leželo na srdci, a drze mu do toho skočil.
„Napadl mě,“ namítl Alex jasně a věcně.
Byrne na sucho polkl. „Ne na můj rozkaz,“ začal se bránit. „Alexi já nejsem Alan Blunt ani paní Jonesová, ať už by Americe hrozilo jakékoli nebezpečí, nezmanipuloval bych tě, nevydíral bych tě, jen abys souhlasil s misí. Jak jsem chtěl říct, nemyslím, že by to bylo správné. To co se stalo v Egyptě… Vlastně jsem si vždy myslel, že bylo špatně, že tě MI6 naverbovala… v tvém věku. Děti by se tohoto neměly účastnit.“
„Přesto vám nevadilo toho využít,“ neodpustil si Alex štiplavou poznámku. V místnosti nastalo dlouhé hrobové ticho, které nakonec přerušil zase světlovlasý mladík svým povzdechem. „Pane Byrne, kdybych si myslel, že jste ho na mě poslali, asi bych vám nenabízel spolupráci, nemyslíte? Kdyby ano, kdybyste ho na mě poslali vy, nebyl by tak neopatrný, nezkušený. Poslali byste někoho staršího.“ Věta o stáří z úst nezletilého, by působila podivně až vtipně, kdyby jí nevyřkl ten, kdo ji vyřkl. Alex nemyslel stáří jako takové, ale léta ve službě. „Ne, poslali byste toho nejlepšího muže, což Jarry rozhodně nebyl.“ Alex měl pravdu a Byrne to dobře věděl, nic však na to neřekl, ani nepřikývl, čekal na Alexovu pointu. „Jarry pracoval pro nadnárodní organizaci P.K.N.V.Š., která stála za operací Černý plamen. Snažili se otrávit celý New York pomocí balené vody, do které přidávaly BH1, což je nově uměle vyrobený virus, a pomocí toho pak chtěli vydírat Americkou vládu. Nejdřív jsem si myslel, že Jarry poslouchá váš rozkaz a snaží se tento plán P.K.N.V.Š. zmařit stejně jako já, ale nakonec, jak se ukázalo, to byl váš zrádce a skutečně pracoval pro Anthony Klermana hlavního velitele této organizace,“ pokračoval dál Alex a podal řediteli CIA červenou složku, kterou držel celou dobu v ruce. Byrne ji zamyšleně otevřel a zběžně jí začal listovat.
„Co se s ním stalo a s celou operací Černý plamen,“ neušla Byrnu Alexova formulace v minulosti.
„Řekněme, že Klerman měl malou nehodu a celá operace vylítla tím pádem do povětří,“ odpověděl mladík a Byrne se v duchu usmál. Jistě Ridrův proslulí vtip a schopnost podat hlášení v jedné sarkastické větě.
„Proč chtěli Americkou vládu vydírat, co po ní chtěli?“
„Nevím,“ pokrčil Alex rameny. „Ale myslím, že by nebylo od věci to zjistit. Ten kdo Klermana a P.K.N.V.Š. pro operaci Černý plamen najal, je stále ještě venku a pokusí se o to znovu. Bylo by nemoudré čekat, než se o to znovu pokusí.“
„Chceš se toho účastnit,“ došlo řediteli CIA. Alex kývl a Byrne si povzdechl. „Alexi… Víš, že se mi to nelíbí. Zažil sis toho již dost. Za tohle ti děkuji, ale teď už to můžeš pustit z hlavy.“
„Já ty lidi znám, vím, čeho jsou schopní, Joe,“ ředitel CIA sebou škubl, když Alex použil jeho křestní jméno.
„Patříš do školy, jsi ještě chlapec!“ vrtěl hlavou Byrne.
„Ne, už ne. Dva roky jsem se pokusil žít normálním životem. Chtěl jsem, skutečně jsem chtěl, stejně jako vy už nechcete mě využívat, ale jak je vidět, tak osudu nezáleží na tom, co lidi chtějí, nebo nechtějí. Už se nedokážu odprostit. Jak se říká o policistech v penzi nebo o zločincích: Jednou polda, vždycky polda. Jednou zločinec… A co si budeme nalhávat, špion je zločinec a policista zároveň. Jak vidíte, nedokážu mít zavřené oči. Změnili jste mě a to nenávratně.“
„Chápu,“ protřel si Byrne své unavené oči, bylo ráno a už to chtělo kafe. „Nejde tu však jenom o tebe a mne, ani o zákony, které stejně už byly při tvém prvním naverbování porušeny, dokonce ani jen o Ameriku a její lidi. Měl jsem ti to říci, ale i když teď máš americké občanství, máš i britské a stále spadáš pod MI-6. Proto, aby ses toho mohl účastnit, musím mít jejich souhlas, souhlas paní Jonesové.“
Alex pokrčil rameny a vstal. „Sabina a její rodina jsou mrtví. Vždy, když se pokusím žít jako každý normální chlapec v mém věku, někdo z mých blízkých zemře. Ztratil jsem Jack a teď Sabinu a její rodiče, své rodiče a strýce. Já už nemám koho ztratit, ale tam venku je spousta lidí, kteří mají,“ Alex se na chvíli odmlčel a pak jen lehce dodal: „Zavolejte paní Jonesové.“
„Sabina a její rodiče zemřeli!“ Byrne byl šokován. „Kdy, jak?“
„Je to ve složce, kterou jsem vám dal,“ odpověděl Alex chladně a s tím zmizel z kanceláře jak pára nad hrncem.
Byrne potřásl hlavou a chvíli strnule hleděl na dveře z kanceláře a pak na mrtvolu agenta Jarryho. To však trvalo jen mizivý okamžik, pak ho zase ovládla šedivá mlha nezaujatosti a apatie, kterou vystavěl kolem sebe, aby ho špatné a děsivé věci v jeho práci nedokázaly zasáhnout. Povzdechl si a z šuplíku vyndal bezpečný mobil, na kterém vytočil číslo do kanceláře ředitelky MI6.