SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: "Protože jsem Uchiha!" (1.část)

Ležím v trávě a dívám se na čistou oblohu. Všechno mi připadá jako sen, který by neměl existovat. Přemítal jsem, jak už je to dlouho, co se to stalo? Dvacet let? Asi ano…Určitě. Bylo mi tenkrát dvanáct a svět mi patřil. Alespoň teda podle mého vidění. Očima kluka. Usmál jsem se. Škoda, že jsem se tenkrát nerozhodl jinak.

"Nepotřebuju tě, nepotřebuju žádná pouta! Potřebuju cítit jen nenávist a s tvou pomocí toho dosáhnu!" řekl jsem. Byl jsem dost vytočený z jeho postoje.
"Jak to myslíš s mou pomocí?" otázal se sklesle. Přitom hrál lehce překvapeného.
"Tím, že tě zabiju!" odpověděl jsem a pohlédl mu do modrých zklamaných očí. Nesnášel jsem ten pohled. Působil mi bolest větší než smrt mé rodiny. Sykl jsem a aktivoval sharingan! Nikdy jsem nevěřil, že zajdu tak daleko, že on zajde tak daleko.
"Zabiješ? Mě?" opakoval pomalu a sklopil hlavu. Teď hleděl do vody, na které stál.
"Ano! Protože si se stal mým blízkým přítelem, tvá smrt mě posílí! Posílí mou nenávist!" řekl jsem na vysvětlenou. Pousmál se a upřel svoje zraky zpět na mě. To jsem nečekal. Všechno jen ne tohle! Nic neříkal. Jen se tak jemně usmíval a upíral na mě modré oči, kvůli kterým jsem až do nedávna byl schopen i zemřít
.

To, co jsem tenkrát řekl, sakra! Strašně jsem se za to nenáviděl. Jak jsem mu mohl říct něco takového? Po tom všem, co pro mě udělal. Co všechno pro mě znamenal. Jak jsem ho mohl takhle zklamat? Nevím…Vím! Byla to má touha. Touha Uchihů, která mi pořád proudí v krvi. Myslel jsem si, že budu jiný, lepší! Koneckonců jsem byl, ale jen malý okamžik. Ten, který jsem strávil vedle Naruta a Sakury. Oni mi pomohli a ne jenom jednou. Udělali mě šťastným i bez pomsty. A já si uvědomil, že si je vůbec nezasloužím.
...
"Zase přemýšlíš o tom, jestli si tohle všechno zasloužíš?" řekl mi až moc dobře známí hlas. Neměl jsem potřebu ověřovat si, jestli je to on. Věděl jsem to totiž na sto procent. Nikdo jiný takhle rozhovor se mnou nezačíná. A navíc o něm asi tak dvě minuty vím.
"Možná. Proč se ptáš?" odpověděl jsem a čekal, jestli si sedne vedle mě. Udělal to, jak jsem očekával. Rozhlédl jsem se po zahradě a zbytku velkého domu své rodiny.
"Vypadáš strašně! Měl bys toho přemýšlení nechat, za chvíli přijdou děti ze školy." Staral se, jako vždy. Naruto nesnášel nešťastné lidi ve své přítomnosti. Udělal by cokoliv, jen abych byl šťastný. To slovo cokoliv mě vždycky děsilo. Bylo totiž zcela relativní.
Poprvé jsem se na něj podíval. Už byl stejně vysoký jako já, blond vlasy měl o něco delší a oči stále stejně modré. I když už nebyl dítě, já ho v něm pořád viděl. Hloupýho malýho kluka! Náš Naruto se totiž od dob svého dětství vůbec povahově nezměnil. Jakoby se zasekl na dvanácti a nechtěl jít dál. Jeho debilita se ale stala jeho charakteristickou vlastností. Pořád to byl ten hlupák, co zachraňuje lidi všeho druhu. Hlupák co nikdy nebyl a nikdy nebude hloupej. Divili byste se. Někdy mám pocit, že je chytřejší, než my všichni, ale je to vážně jenom pocit.
"Nikdy se nezměníš, viď?" Naruto si to neodpustil a usmál se.
"K tvojí smůle, ne." řekl mi zvesela. Protáhl se a lehl si. Zase lenoší! Vždycky, když přijde za mnou tak buď něco provedl a schovává se nebo nechce dělat to, co mu zadali.
"Je ti třiadvacet, Naruto." oznámil jsem mu a doufal tak, že pochopí, na co narážím. Bohužel.
"Tobě taky a co s tím?"
"Jsi můj Hokage." řekl jsem přísnějším tónem. Už mu to došlo? Ach jo. Vypadá spíš, jakoby se mu zlomilo kolečko v hlavě. Pak se asi zlomilo další, protože se usmál od ucha k uchu.
"Ale no tak, Sasuke. Chovat se pořád dospěle je nuda."
"Ty si dospělí, idiote!"
"To je detail."
"Ty si fakt pitomec! Proč to vůbec řeším." To by mě teda zajímalo, proč se otravuju s jeho výchovou. Ať se sakra stará. Je to lenoch, dělá hovadiny a poslední dobou nebere nic vážně. Asi bouchnu! Sakra ten mě vždycky dokáže vytočit.
Jen jsem se tak podíval do jeho tváře. Vztek mě přešel. Jako když do mě uhodí blesk, asi tak se cítím, když se z ničeho nic osoba vedle mě změní z idiota na vážného rozumného vůdce Listové.
"Když už tak přemýšlíš o minulosti, Sasuke, vzpomínáš si, že jsme se nechovali jako děti?"
"Jo, vzpomínám. Já se choval, jako kdybych spolkl všechnu moudrost světa prostě velkej mstitel a ty jako hrdina, zrádce, vůdce, velitel, parchant, muž-jediný svého druhu- zapomněl jsem na něco?" teď jsem se pousmál já. On se jen ušklíbl a podrbal se na hlavě.
"Nezapomněl si na nic. Jako vždy." řekl a podíval se na mě. Věděl, že ze mě vypadne minimálně ještě jedna otázka. Vzdychl jsem. Nemělo cenu to protahovat.
"Napadlo tě někdy, že to mohlo dopadnout úplně jinak?"
"Už mnohokrát. Proč? Ty bys tohle všechno vyměnil?"
"Ne, nikdy." odpověděl jsem okamžitě. Naruto se usmál. Parchant! Věděl, že bych zabíjel kvůli tomuto způsobu života. Kvůli své ženě. Kvůli svým dětem…Dětem. Ano mám děti. Tři krásné a milé děti. Já Sasuke Uchiha.
"Už jsou tu." řekl Naruto. Hodil ten svůj dementní výraz a já spatřil svoje velké sny v malém reálném balení.

Na prahu dveří do zahrady stála dvě osmiletá dvojčata. Moje malé princezny. Každá z nich byla úplně jiná. Přesto na pohled nerozeznatelná. Obě měly kratší zrzavé vlasy po matce svázané červenou mašlí. Jejich černé oči byly na chlup stejné jako ty moje. Usmály se na mě ve stejnou chvíli, co já na ně. Potom se nadšeně rozeběhly k naší dospělé dvojici.
"Tati, tati!" řekla jedna a objala mě dřív než ta druhá. Nevím jak je to možný ale rozeznám své dcery od sebe úplně bez problému. Asi rodičovský pudy? Co já vím. Zvláštní je, že Naruto je rozezná taky. No, nenaštvalo by vás to?
"Ano, Sayuri." otázal jsem se. Věděl jsem přesně, co teď přijde. Celou hodinu mi obě, jak Sayuri tak Maya budou vyprávět, co nového se naučily a zažily ve škole. Byly do toho stejně zapálené jako jejich matka.
"Víš, co se stalo?" řekla nadšeně Sayuri. Vždycky mi tím, jak se chovala, připomínala mě v mých předškolních letech. Byla milá, věčně plakala a bála se každé hlouposti. A co se týče ninja praxe, moc v ní nevynikala. No jo, byla trochu nešikovná, ale za to velmi chytrá.
"Povídej." řekl jsem klidně.
"Dneska se mi konečně povedlo zasáhnout střed terče."
"To je skvělé. Jsi šikulka." snažil jsem se dělat překvapeného. Nechtěl jsem své milované princezně zkazit radost. Dnes jsem ji totiž náhodou pozoroval celý den. Tím náhodou nemyslím skutečnou náhodu.
Ten parchant, co teď sedí vedle mě a sleduje, jak rudnu, mi dneska dal volno. Prý půjde o důležité věci. Blbost! Vzal mě do školy a donutil mě tam sedět celý den v lavici mezi harantama! Přišlo mu to nostalgický. Bylo to nostalgický, celej den jsem ho chtěl zabít, přesně jako tenkrát.
"Ty jo, teď abych se bál k vám zajít na návštěvu." Sayuri se zasmála Narutově poznámce. Maya se jen pousmála a zavřela oči. To gesto mi bylo velice známé. Prostě byla ráda, že její o dvě minuty mladší sestra je šťastná.
"A co ty, Mayu?" zeptal jsem se. Moje princezna číslo dvě protočila oči. Přesně jak jsem čekal.
"Byla jsem jediná, kdo se trefil pokaždé. Zase jsem vyhrála." no jak jinak. Moje druhá dcera byla génius. Odvážná, talentovaná v oblastech ninja praxe, cílevědomá a v jistém ohledu strašně arogantní. Přesně jako já, i když ona na své okolí zas tak hnusná není. Vzdychl jsem přesně jako ona. Jednou zjistí, že jsou důležitější věci než být nejtalentovanější dítě ve třídě. Ona, moje Maya na to byla ale pyšná. Naruto mi často říkal, že svým vystupováním mu připomíná mě. Jenom v lepší a hezčí verzi. Dal jsem mu za to ránu. Později jsem to uznal.
"Velice dobře."
"Tvoje menší kopie, co Sasuke?" řekl mi Naruto šeptem. Před nimi se vždycky předvádí. Šťouchl jsem ho loktem do žeber. Měl to být jasný signál toho, ať toho nechá. Jako vždy to pochopil opačně.
Tohle naše věčné škádlení naše děti milovaly. Ani jsem se nedivil. Dva dospělí, podotýkám, dospělí muži. Zdůrazňuju, dospělí. Je nám přes třicet, jasný. Se spolu baví, jakoby jim bylo sedmnáct. Ale když o tom tak uvažuju, my si pořád myslíme, že nám je tolik. Jinak už to prostě necítíme.

"Jako vždy se dobře bavíte, co tati?" zeptal se mě hlas vycházející ze střechy nad námi. Všichni až na mě na něj pohlédli. Čekal jsem na to, kdy se k nám připojí. Už se musel na té střeše nudit.
"Vystihl si to přesně." odpověděl jsem mu. Zaslechl jsem zvuk při skoku a pak náraz nohou o zem. Otočil se k nám čelem a zaujal svou charakteristickou pozici. Ruce do kapes. Usměv. Celý můj syn. Nejstarší dítě, které jsem měl tu čest stvořit.
"A co u tebe ve škole, Yusuke?" zeptal jsem se. Na rozdíl od mých princezen, můj syn se ve škole nudil. Úsměv se mu zkroutil do znuděné grimasy.
"Nuda." oznámil a rázem změnil téma. Jako pokaždé…Zapomněl jsem ho popsat, co? Co se týče vzhledu, vypadá přesně jako já ve dvanácti. Teď, je dvanáct jemu a zaujal tak mou postavu v příběhu. Až na ty jeho zelené oči, které společně s povahou zdědil po své milé, náladové mamince. Prostě si představte mě se zelenýma očima a povahou Sakury. Přátelský, starostlivý, náladový ale za to obětavý kluk. Děsná představa, co? Yusuke je už ale takový od přírody. No jo poprvé se to nepovede vždycky…
Mimochodem, jestli se ptáte, kdo mu dal tak blbí jméno, tak já to nebyl.
Ani nevím, asi jsem měl světlou chvilku, nebo byl na mol, ale když se měl ten můj první prcek narodit řekl jsem si, že požádám svého nejlepšího přítele, aby ho pojmenoval. Nic horšího jsem snad udělat nemohl. Pamatuju si to jakoby to bylo včera…
Ten idiot, co si už patnáctlet říká hokage, se nejdřív začervenal a pak se usmál od ucha k uchu. Pak vyslovil tohle jméno a já myslel, že ho zabiju!... A k tomu…!!! No prostě ještě navíc k mému rozhořčení se to Sakuře líbilo takže jsem s tím nemohl nic dělat.

Ach jo, podíval jsem se do toho kolektivu před sebou. Naruto jim říká král. Těmhle třem dětem. Oni jsou naše budoucnost, jak mi tvrdí…Teď jsem se podíval na něj. Usmál jsem se. Je to pořád stejnej idiot a idealista. A já jsem ještě větší, protože mu to stále baštím. Stále věřím svému ho..., příteli.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

A je tu první dílek vyprávěný Sasukem Laughing out loud Ty další budou interpretovány jeho třemi ratolestmi: Yusuke, Mayu a Sayuri Smile Jejich dobrodružství v Listové právě začíná.

PS: Psala jsem to hodně dlouho před vydáním nedávné konečné Naruto manga 700. díl, takže jsou tam mnou vymyšlené děti i páry hlavních hrdinů. I když do některých dvojic jsem se trefila docela přesně Laughing out loud Náhoda

5
Průměr: 5 (5 hlasů)