↓Upside Down↑ - Kapitola 1.

Blížila se třetí hodina ranní. Většina obyvatel Capitali už dávno spala, bar Zlatá cesta měl však otevřeno a u jednoho z rohových stolů se vedla vášnivá debata.
Mephista přes okraj své sklenice vrhala na Petra pohled, který by obyčejného smrtelníka usmažil a zanechal po něm jen čoudící obrys na zdi. Petr se však ke samovznícení neměl a jen Mephistě nevraživý pohled oplácel.
„To nemůžeš myslet vážně,“ řekla chladným hlasem a udeřila svojí sklenicí o desku stolu, až v ní poskočily napůl roztáté kostky ledu.
„Smrtelně. A nehodlám se tady o tom s tebou hádat. Víš, že mám pravdu,“ pokrčil rameny Petr a mávl na obsluhu, aby mu přinesla další drink.
Mephista potřásla hlavou a popostrčila si brýle výš na nose. „Myslím, že bys měl zvažovat důchod, Petře, protože na tebe pomalu leze senilita.“
Teď se pro změnu zamračil Petr. Tmavovlasá žena sedící naproti němu si založila ruce na hrudi a naklonila hlavu na stranu, jako kdyby chtěla svoje prohlášení ještě podtrhnout.


Číšník se k jejich stolu blížil dost nejistým krokem, protože i když byli ti dva častými hosty, jen málokdy se do sebe pustili tak, jako dneska. A on nechtěl přijít do cesty vzteku ani jednoho z nich. Protože jen málokdo z toho vyšel nezraněný a ve stejné pracovní pozici. Nakonec ale sebral odvahu a s třesoucíma se nohama se přiblížil ke stolu a rychle před Petra postavil další sklenici.
„Bude to ještě něco?“ zeptal se hlasem, který zněl trochu jako kdyby měl na hlasivkách uzel.
„Přineste mi pohrabáč, buďte tak laskav, a pokud možno rozžhavený. A ještě sůl,“ řekla Mephista. Číšníkovi se málem zatmělo před očima, protože Mephista to řekla tak vážným hlasem, že si nebyl jistý, jestli skutečně nečeká, že odběhne do nejbližšího železářství pro pohrabáč.
„O-omlouvám se, ale…“
„Jen jsem žertovala. Můžete jít,“ mávla rukou Mephista, když si všimla, že číšník málem pláče. Ten děkovně kývl a co nejrychleji vyrazil zpátky za bar.
Petr se znovu zhluboka napil a utřel si rty hřbete ruky. „Ale teď zpátky k věci. Přeci si nemyslíš, že tvoje oddělení je lepší. No tak, nechtěj mě rozesmát, Mephisto. Pekelníci nikdy nebyli a taky nikdy nebudou lepší než nebešťani. My to máme v popisu práce zatímco vy… jste si to vybrali jako koníčka. Je jasné, že to nebudete dělat tak dobře jako my. A všichni to ví, jen jsou všichni moc zdvořilí, než aby to řekli nahlas.“
Mephista znovu udeřila do stolu až sklenice poskočili. „Přestaň mě urážet. Pekelníci byli vždycky se smlouvami lepší. To nemůžeš popřít. Historie je plná našich smluv!“
„Většina je jich ale zmíněná v tom smyslu, že se jí dotyčnému podařilo nějakým způsobem odvolat, nebo se nějak ze smlouvy vykroutil. To není zrovna dobrá reklama.“
„Lidé totiž nemají potřebu rušit smlouvy s nebešťany. Netuší, že je to stejný princip jako u pekelníků. Že jde o to samé.“
Petr pokrčil rameny. „Já jsem jim nevnukl ten nápad, že jde o zaprodání duše.“
„To je každopádně jedno. My jsme v tom lepší. Máme větší obrat!“
„To neznamená, že jste lepší. Tady nejde o cenu. Tady jde o provedení, o rychlost, o procento úspěchů… něco, co ze statistik nevyčteš, Mephisto.“
Nastalo ticho. Hospoda byla kromě nich prázdná až na jakéhosi opilého muže, který klimbal hlavou opřený o bar. Barman podle všeho neměl to srdce ho budit. Mephista sevřela ruce v pěst a zavrtěla hlavou, jako kdyby celé jejich konverzaci odmítala uvěřit. Znovu zvedla svoji sklenici až led zacinkal a zakroužila zbytkem obsahu. „Když se nechceš řídit statistikami, tak s tímhle problémem nehneme, Petře.“
Další okamžik ticha. „Tak udělejme pokus.“
„Pokus?“ Mephista povytáhla dokonale vytvarované obočí, až jí málem zmizelo v rovně střižené ofině. „Pokus v jakém slova smyslu?“
„Prostě pokus. Zjistíme, které oddělení je lepší. Vsadíme se.“
„Jak to chceš férově posoudit?“ ušklíbla se skepticky Mephista. „A tímhle otázkou to samozřejmě neschvaluju. Jen jsem zvědavá, co ten tvůj přiopilý mozek vymyslel.“
Petr se usmál. „Můj přiopilý mozek začíná formovat docela jasnou představu, jak by se to dalo posoudit.“

Centrála. Vysoký klenot capitalské architektury vyvedený ve skle a oceli , který se tyčil proti blankytně modré obloze, jíž se neodvažoval kazit jediný mráček, stál v centru Capitali, jak jeho název napovídal, a přímo křičel na okolní svět Já jsem tady ta nejdůležitější budova. Byla to ostatně pravda. Centrála byla srdcem Capitali, jak rád říkával Petr. Mephista se nad tím výrokem ošklíbala a tvrdila, že pokud by měla Centrálu přirovnat k nějakému vnitřnímu orgánu, byl by to spíš mozek, děkuji pěkně. Tenhle spor se táhl už dlouho, ale nikdy je nikdo nerozsoudil, protože se neodvažoval. Centrála byla koneckonců jejich společné dítě, které rozmazlovali, jak jen to šlo.
I když měla spoustu poboček po celém Capitali, všechny důležité kanceláře byly právě v hlavní budově, aby je Petr a Mephista měli pěkně pod dohledem.
Pokud ale šlo o nejdůležitější oddělení, to si pro jistotu nechali v Centrále celé. Nemělo jedinou pobočku. Jen Centrálu.
Bylo to Oddělení pro koordinaci externích misí.
Ale vezměme to od začátku. Capitali bylo vlastně obyčejné město v obyčejné zemi jménem Patrida. Nic zvláštního. Až na to, že Patrida nebyla tak úplně náš svět. Kdybyste požádali někoho povolaného, aby vám to vysvětlil a on měl náhodou čas, řekl by vám pravděpodobně něco na způsob: „No, víte, ona Patrida je jako Země, jen ne tak docela, vlastně je tak trochu doleva, ale ne tak úplně, ona mezi nimi je taková věcička, něco jako bariéra, která jde samozřejmě překonat, jen se musí vědět jak, my to samozřejmě víme, ale lidé ne, oni vůbec nemají o Patrice tušení a celý ten princip je vlastně… uf, to je ale horko nemyslíte, co kdybychom otevřeli okno a změnili téma, co říkáte?“
Jednoduše řečeno, nikdo přesně nevěděl, jak to funguje, ale fungovalo to a to bylo důležité. Většina obyvatel Patridy nikdy s lidmi a Zemí jako takovou do kontaktu nikdy nepřišli a taky po tom zrovna netoužili. Od toho tam bylo Oddělení pro koordinaci externích misí.
Jinak si obyvatelé Patridy žili své prosté životy a byli věčně nespokojeni, jak už to tak v životě bývá. Měli práce, domovy, rodiny, hypotéky. Jediný rozdíl mezi Zemí a Patridou byl vlastně v tm, že Patridu obývaly tři koexistující rasy. Nebešťané, pekelníci a purgatoriané. Rozdíl mezi nimi se dal poznat na první pohled, ale rasismus jako takový oficiálně neexistoval. Neoficiálně samozřejmě existoval a byl součástí každodenního života.
Spousta zaměstnavatelů upřednostňovala jednu rasu před zbylými dvěmi. Rodiče už od školky nabádali své děti, aby se kamarádili s dětmi svojí rasy. Stejně tak to pokračovalo i na základní škole, většina spolků na vysokých školách byla rasově rozdělená. Ale lidé se tvářili, že to nevidí a že všechny ostatní plně respektují, tak to přece stálo v ústavě, no ne?
Pokud šlo o vztahy, tam se jednalo o něco docela jiného. Mezirasové vztahy nebo dokonce sňatky byly ilegální a v případě, že se na ně přišlo hrozilo dotyčným i vyhnanství na Zemi. Což byla pohrůžka dostatečně účinná aby se o to jen málokdo pokoušel. Jistě, našlo se pár bláznů, kteří se zamilovali do někoho z jiné rasy a pak spolu někdy i dobrovolně Patridu opustili, nebylo to ale na denním pořádku a celkově vzato většina lidí to považovala jen za báchorky.
Vztahy mezi příslušníky různých ras byly prostě hluboké tabu. A tabu to mělo i zůstat.

Haizari Kamiya zaklonil hlavu a zahleděl se na budovu před sebou. Bylo zataženo a lehce poprchávalo, takže se Centrála neblyštěla jako v turistických průvodcích, ale stejně to byla stavba budící úctu. Chvíli tam jen tak stál, než se zhluboka nadechl, přitáhl si sako blíž k tělu a vyrazil ke vchodu.
Skleněné dveře se neslyšně otevřely a vpustily ho do átria. Kamiya zaváhal, než o něco sebevědoměji vyrazil ke kruhové recepci, která stála uprostřed rozlehlé haly. Kdyby zvedl hlavu, viděl by skleněný strop tyčící se vysoko nad ním a ochozy každého patra, které se táhly podél stěn. Halou se rozléhalo tiché ševelení hlasů a šum pomalu houstnoucího deště narážejícího do prosklených stěn.
Přistoupil k recepci z leštěného dřeva a usmál se na mladou ženu sedící za přepážkou. Měla zrovna u ucha telefon a tak mu úsměv oplatila a zvedl prst na znamení toho, že by byla ráda, kdyby chvíli počkal. Kamiya přikývl a přešlápl z nohy na nohu.
Po několika minutách žena telefon konečně položila a znovu se usmála.
„Dobrý den. Můžu vám pomoct?“ zeptala se.
„Uh… dneska mám nastoupit první den v práci a nejsem si úplně jistý… kam…“
„Jaké oddělení?“
„Oddělení pro koordinaci externích misí.“
Žena překvapeně povytáhla obočí. „Skutečně?“
Kamiya se nuceně zasmál a přikývl. „Je to tak. Nevypadám na to?“ Přísahal, že jestli se ještě někdo zatváří takhle pochybovačně, až mu řekne, kde pracuje a vážně toho dotyčného zaškrtí. Stačilo, když se tak zatvářila jeho sestra, jeho matka a vlastně skoro každý, komu to řekl.
„To budete muset výtahem do osmého patra, pak chodbou rovně a pak doleva. Hádám, že to bude do pekelnické sekce, že?“
Kamiya si nebyl jistý, jestli si z něj slečna utahuje. „Ano, do pekelnické.“
„No, tak tedy doleva a pak už byste měl narazit na kancelář pana Alastora,“ dokončila žena za recepcí popis cesty a znovu Kamilu oblažila zářivým úsměvem. „Přeju hodně štěstí do prvního dne v práci.“
„Ééé… děkuju?“ odpověděl Kamiya zdvořile (a dost nejistě) a zamířil k výtahům. Stiskl tlačítko u jednoho z nich a jakmile se dveře otevřely, vstoupil dovnitř. Stiskl tlačítko osmého patra a když se dal výtah do pohybu, hlasitě si povzdechl a podíval se na svůj odraz v zrcadlové zadní stěně. Jeho odraz se na něj díval unaveným, tmavě hnědým pohledem tak typickým pro pekelníky, jako kdyby mu snad něco vyčítal. Kamiya si urovnal kravatu a dlaní si projel krátké černé vlasy. Sice se svým vzhledem nebyl naprosto spokojený, ale víc s tím udělat nemohl. Výtah tiše cinkl a dveře se opět otevřely.
Kamiya opatrně vystoupil a rozhlédl se. Rozléhala se před ním dlouhá chodba, která se na konci rozcházela do tří stran. Levá vedla do pekelnického oddělení, prostřední do purgatorianského a pravá do nebešťanského. Kamiya proto zahnul vlevo a nejistě se rozhlížel.
Chodba se větvila do postranních kanceláří a užších chodbiček, kde se hemžili další pekelníci. Zdálo se, že každý přesně ví, co má dělat, každý měl svůj cíl, za kterým si šel a nikdo se nezdržoval nějakým zbytečným zdržováním.
Kamiya si odkašlal a začal studovat cedulky na jednotlivých dveří ve snaze najít kancelář svého nového nadřízeného.
Nakonec ji ke své úlevě našel až na konci chodby. Dveře do kanceláře byli dokořán, tak Kamiya nahlédl dovnitř a zaklepal na rám dveří. Muž sedící za stolem vzhlédl.
„Haizari, skvěle, už jsem tě čekal.“
„Ehm… dobré ráno, pane.“
„Pojď dál a posaď se, hned u tebe budu. Jen potřebuju dokončit tohle hlášení, jinak mě Mephista stáhne z kůže. Alespoň to tvrdila a já nechci zjišťovat, co je na tom pravdy.“
Kamiya klesl do jednoho z křesel, které stálo před stolem a složil si ruce do klína. Nervózně se rozhlížel, až mu oči zavadily o jmenovku, jež stála na stole. Stálo na ní Alastor. Spousta výš postavených lidí nepovažovala za nutné používat příjmení, protože jejich jméno stačilo, aby každý věděl, o koho se jedná. Jako například Mephista a Petr. Nebo právě Alastor, šéf pekelnické sekce Oddělení pro koordinaci externích misí. Do funkce se vypracoval, když mu bylo pětadvacet a stal se tak druhým nejmladším šéfem v historii oddělení. Kamiyovi to trochu sráželo ambice, protože jemu bylo pětadvacet před osmi měsíci a teprve se mu podařilo dopracovat se do oddělení na místo řadového zaměstnance, zatímco Alastor už v jeho věku celé tohle místo řídil. Teď Alastorovi táhlo na třicet a nezdálo se, že by se chystal svou tvrdě vydřenou pozici někomu přenechat.
„Takže, Haizari, jak se cítíš?“
Kamiya prudce vzhlédl od jmenovky a zjistil, že Alastor hlášení mezitím dokončil a odložil stranou. Teď Kamilu přes stůl zkoumavě pozoroval, na tváři spokojený výraz.
„Jsi nervózní?“ zeptal se pobaveně, když Kamiya neodpovídal.
„Trochu,“ připustil Kamiya.
„Být tebou, taky bych byl. Vlastně, když jsem se do oddělení dostal, byl jsem nervózní, že jsem se málem pozvracel ve výtahu. Ale to sem nepatří. Ty jsi tvrdě pracoval, až ses sem nakonec dostal. Tvoje doporučení na mě udělali vážně dojem.“
„Díky,“ dostal ze sebe Kamiya.
„Navíc je ti…“ Alastor ze na okamžik zarazil a nahlédl do složek, které měl před sebou. „…dvacet pět. To je dost slušné. Málokdo se sem dostane před třicítkou.“
Že to říkáš zrovna ty, který jsi v oddělení začal, když ti bylo devatenáct, napadlo Kamiyu skoro závistivě, ale nahlas neřekl nic a jen skromně pokrčil rameny.
„Ale mladou krev tady potřebujeme. Některé mise holt musí řešit generace, která nepamatuje černobílou televizi. Ne, že já ji bych ji pamatoval, ale tak mi to sdělila Mephista. Ale ne, abys to řekl před některým ze starších kolegů. Měl bys vidět, jak se jim kroutí kníry, když mají poslouchat někoho, jako jsem já,“ zakřenil se Alastor.
„Um… jsem moc rád, že jste mě přijal. Vždycky jsem tady chtěl pracovat a už jsem se několikrát pokoušel to místo získat, ale nikdy mi nedopadl dobře přijímací pohovor.“
Alastor znovu nahlédl do svojí složky. „Tady stojí, že poprvé jsi vyhořel na třetím jazyce… a podruhé jsi neměl dostatek bodů v testu. A tentokrát jsi měl v testu maximum bodů a zkoušející si na tebe musel vzít při zkoušce třetího jazyku slovník… slovník?“ Alastor se do papírů zamračil a pak se zahleděl na Kamiyu. „O čem jste se proboha bavili?“
„No, nějak jsme v rozhovoru sklouzli k autům a ten zkoušející zřejmě nevěděl, jak se řekne kliková hřídel,“ přiznal Kamiya.
Alastor se rozesmál. Z Kamiyi trochu opadla nervozita.
„Takže tvoje jazyky jsou japonština a korejština. Východní Asie. To je bezva. Většina lidí tu má řečtinu, němčinu, angličtinu a podobně, takže na Evropské mise máme plné pokrytí, ale když potřebujeme někoho do Asie nebo Afriky, skoro nikoho tu nemám. Zrovna v únoru jsem musel jednu misi pustit nebešťanům, protože jsem neměl jediného pekelníka, který by uměl tádžicky. Věřil bys tomu? Mise do tádžikistánu!“ Alastor jen při té vzpomínce poraženě zavrtěl hlavou. „Ne, že já bych byl někdo, kdo má co říkat. Sám jsem zbaběle skončil u řečtiny a italštiny. Je sice pravda, že jsem se pak doučil ještě hebrejštinu, ale zkoušky jsem z ní nedělal.“
To byla jedna z podmínek pro přijetí do Oddělení pro koordinaci externích misí. Vzhledem k tomu, že celá Patrida měla jediný úřední jazyk a to moderní verzi latiny, musel každý z žadatelů dokonale ovládat alespoň dva na Zemi aktivně využívané jazyky, aby tak mohl plnit mise. Kamiya si vybral japonštinu a korejštinu, protože jeho rodina měla k východní Asii vždycky blízko a to se odráželo i v jejich jméně.
Druhá podmínka byla splnění až nesmyslně složitého testu z kodexu, kterým se při plnění misí museli zaměstnanci oddělení řídit a spousty dalších skript, které nikdy nikdo k ničemu v praxi nepotřeboval. Ve finále to vypadalo tak, že se takový nebožák musel učit víc textů než uchazeč o doktorát.
Kamiya to zkoušel dvakrát a napotřetí se mu to skutečně povedlo. Byl vybrán z více jak pětiset kandidátů i za cenu toho, že si během učení vytvořil doživotní návyk na kofein a málem přišel o práci, kterou tou dobou měl.
Takže tam byl. V kanceláři, v osmém patře Centrály, v práci svých snů.
Alastor se lokty opřel o stůl. „Takže, cítíš se na to, abys už dneska začal?“ zeptal se. Kamiya rázně přikývl. Možná byl nervózní, ale na tohle čekal moc dlouho.
„Bezva,“ usmál se Alastor a zvedl se. Kamiya ho ihned napodobil. „Tak půjdem najít někoho, kdo ti vysvětlí, co a jak, protože mě si na jedenáctou pozvala Mephista s tím, že pro mě má něco neodkladného a důležitého a já raději nechci vědět, kolik papírování, mě čeká. Ale hádám, že to nebude málo.“
Společně vyšli na chodbu a zamířili do velké kanceláře, která byla rozdělena na jednotlivé kóje. Kamiya ke své radosti zjistil, že se nejedná o malinké krabičky jako v jeho předchozí práci, spíše šlo o pracovní stoly oddělené zástěnami, aby měl každý trochu soukromí.
Alastor zamířil k jednomu ze starších pekelníků, který se zrovna tužkou zoufale šťoural do brady a vypadal, že si nemůže vzpomenout na nějaké slovo.
„Fergusi,“ oslovil ho Alastor a když muž nereagoval, poklepal ho po rameni. Muž, podle všeho Fergus, sebou trhl a vzhlédl.
„Oh, Alastore, dobré ráno. Můžu pomoct?“ zeptal se a odložil tužku.
Alastor trhl hlavou směrem ke Kamiyovi. „Mohl bys tady nováčkovi ukázat, jak to tady chodí? Já musím za Mephistou.“
Fergus přikývl, zvedl se a natáhl ke Kamiyovi ruku, aby se mohl představit.
A tak začal Kamiyův první pracovní den v Oddělení pro koordinaci externích misí.

Status mise: V přípravné fázi
Poznámky k misi:
Tohle bude velice zajímavá zkušenost. -M