↓Upside Down↑ - Kapitola 2.

Kamiya si stáhl z ramen kabát a pověsil ho na věšák u dveří. Pozdravil se s několika kolegy, načež zamířil ke svému stolu. Posadil se do otáčivého křesla, protáhl se a natáhl se k počítači, aby ho zapnul. Až v tu chvíli si všiml zářivě žlutého lístečku, který měl nalepený na monitoru. Sloupl ho a přečetl si krátkou zprávu, která na něm byla napsaná úhledným rukopisem: Přijď ke mně hned jak budeš moct, A.
Chvíli na papírek zíral, než si uvědomil, co by měl vlastně udělat. Zastrčil vzkaz do kapsy a hned se zase zvedl a zamířil chodbou směrem k Alastorovi kanceláři. Tentokrát byly dveře zavřené a tak zaklepal.
„Dál,“ ozvalo se.


Kamiya vzal za kliku a vstoupil. Našel Alastora stojícího před velkou mapou světa, kterou měl pověšenou na zdi. V ruce svíral plastovou krabičku plnou špendlíků s barevnými hlavičkami a právě vytahoval několik červených špendlíků, které byly zapíchané v centru Brazílie.
„Našel, jsi můj vzkaz, skvěle!“ usmál se Alastor potěšeně a vytrhl z mapy poslední špendlík, který s tichým cinknutím pustil zpátky do krabičky. „Potřebuju s tebou něco probrat. Sedni si,“ vyzval ho a mávl rukou směrem ke křeslům.
„Ta mise v Palmas dopadla dobře?“ zajímal se Kamiya a sledoval, jak Alastor zapichuje nové špendlíky do okolí Sacramenta.
„Mhm. Včera se vrátili. Stoprocentní úspěch. Jen Rose si tam uhnala mononukleózu. To tu radost trochu kazí, ale bůhví, jak k ní přišla…“ pokrčil rameny Alastor.
„Takže, hm… o čem jste chtěl mluvit?“ zeptal se Kamiya po dalších několika minutách tichého špendlení.
„Jo, jasně.“ Alastor odložil krabičku a posadil se na okraj svého stolu. „Co ti říká jméno Tamayori?“
Kamiya se zamračil a na okamžik se zamyslel, hledě na mapu světa. Všiml si, že uprostřed ostrova Honshu je zapíchnutý jediný zelený špendlík. Otočil se zpátky k Alastorovi a pokrčil rameny. „Myslím, že jsem o něm někde slyšel, ale netuším, kde. Měl bych ho znát?“
Alastor se natáhl ke svému stolu a zvedl z něj jednu slabounkou složku. „Je to město poblíž Osaky. Asi osm set padesát tisíc obyvatel, pěkné centrum a překvapivě nízká nezaměstnanost. Moc hezké místo.“
Kamiya povytáhl obočí. „Hledáte nové bydlení?“ zeptal se trochu sarkasticky. Alastor se k jeho úlevě pobaveně zasmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, jsem docela spokojený tam, kde jsem, vzhledem k tomu, že mám regulovaný nájem a moc pěknou kavárnu jen pár stanic městskou. Nene, tady nejde o mě jako spíš o tebe.“
„Tím chcete říct, že…“ Kamiya cítil, jak se mu zrychluje tep. Ó bože. Ó bože, pracoval na Oddělení jen něco přes měsíc a Alastor už naznačuje, že by mohl dostat misi.
Alastor se usmál a podal Kamiyovi desky. Ten byl tak zaslepený vidinou své první mise, že si nevšiml, jak nucený Alastorův výraz je. A kdyby si toho všiml, možná by tomu nepřikládal žádnou váhu, což by ovšem byla osudová chyba. Místo toho Kamiya chňapl po složce a rychle ji otevřel.
Rychle prolistoval několik stránek podkladů a úplně cítil, jak se mu třesou ruce nedočkavostí. Alastor ho trochu starostlivě pozoroval.
„Chcete mi říct, že mi vážně chcete dát na starost skutečnou misi? Že ji povedu?“ zeptal se Kamiya s nadšeným výrazem na tváři.
Jeho nadřízený se na chvíli odmlčel a promnul si krk. „Spíš než to bych řekl… že bys byl jediný, kdo by se té mise zúčastnil.“
Kamiya se zamračil. „Ale vždyť poslední sólo mise byla před víc jak čtyřiceti lety. Všichni se shodli na tom, že ve skupinách je práce efektivnější a vůbec… proč bych tam měl jít sám?“ zeptal se nechápavě.
„Víš, jde o to, že…“ Alastor si povzdechl, svezl se ze stolu a posadil se do volného křesla vedle Kamiyi. „Tohle není úplně… regulérní mise. Jde vlastně o misi tak trochu mimo záznam.“
„Mimo záznam?“ Jak byl Kamiya ještě před půl minutou nadšený, začínal být vteřinu od vteřiny zmatenější. Sólo mise mimo záznam? Co to mělo kruci znamenat?
„Víš… asi bys mi měl nejdřív říct, jestli jsi ochoten do toho jít.“
„Do čeho přesně ale jdu?“
„To je právě to. Potřebuju od tebe odpověď. Ano nebo ne. Sólo mise mimo záznam. Vezmeš ji? I když nevíš, o co přesně se jedná?“
Kamiya se zoufale rozhlédl po místnosti. Co se to ksakru děje? Jestli jsou tohle standardní postupy pro nováčky, jakési zasvěcení a zjištění, jak daleko je ochotný zajít, potom nikdy o ničem takovém neslyšel. Co když je to vážně jen test loajality?
A co když ne? Co když prošvihne svojí životní šanci?
Zapátral v Alastorovi tváři po nějaké nápovědě. Ten měl ale výraz pokerového hráče.
„Já… já nevím.“
„Nemůžu na tebe samozřejmě tlačit.“
„Kdybych aspoň věděl, o co jde…“
„Bohužel.“
Co se může stát, když to vezmeš? Vždyť po téhle práci prahneš už od třinácti let. Naučil ses kvůli tomu perfektně korejsky a našprtal ses tolik pravidel a pouček, že bys o tom mohl přednášet. Už rok jsi neměl kvůli přípravám žádný pořádný vztah. Tak co ti sakra brání na to kývnout? Jestli se nedovíš, o co jde, budeš toho do smrti litovat, přesvědčoval Kamiya sám sebe, když nejistě hleděl do podkladů o Tamayori. Byly to základní informace, fotografie, důležitá místa a lidé. Všechno, co by potřeboval o městě vědět, kdyby tam měl vyrazit na misi.
Znovu se zadíval na mapu světa visící na zdi. Teď už věděl jistě, že ten zelený špendlík je jeho. A záleželo jen na něm, jestli ho Alastor vymění za červený.
„Dobře,“ řekl dřív, než se stihl zarazit. „Beru to.“
Alastorovi tvář se rozzářila jako vánoční stromeček. „Vážně?“ ujišťoval se a zvedl se z křesla s výrazem, který hraničil s úsměvem blázna.
„Co můžu ztratit. Ale teď bych rád věděl, o co se jedná.“

Alastor a Ezechiel, šéf nebešťanské sekce Oddělení pro koordinaci externích misí, seděli u dlouhého stolu v jedné z největších zasedaček v Centrále a s výrazy připomínající právě vylíhlá kuřata zírali na své nadřízené, kteří seděli naproti nim.
„Alastore, zavřete ústa, mohla by vám tam vletět moucha,“ řekl klidným hlasem Petr. Alastor pusu poslušně zavřel, ale zíral dál. Jeho mozek se stále snažil zpracovat, co jim jejich nadřízení právě sdělili.
„Takže, jaký je váš názor?“ zeptala se po chvíli Mephista, když viděla, že ani Alastor, ani Ezechiel se k řeči příliš nemají.
„Náš názor?“ vzpamatoval se jako první nebešťan a potřásl hlavou. „No… já bych se nejdřív rád zeptal, jestli to myslíte vážně.“
„Smrtelně,“ přikývl Petr.
„Aha,“ hlesl Ezechiel. „V tom případě, hm… co si o tom myslíme. Alastore?“ otočil se na svého kolegu ve snaze najít nějakou podporu, Alastor ale stále nebyl schopen slova. Ezechiel do něj proto strčil loktem, aby ho vrátil zpátky do reálu.
„Chcete nám říct, že po nás chcete, abychom z misí udělali bezostyšnou soutěž?“ vypadlo nakonec z Alastora a najednou to znělo mnohem dotčeněji, než jak mu to znělo v hlavě.
Mephista se na něj zadívala pohledem, kterým by bylo možno pálit motýly. „Ne, chceme po vás, abyste jednu misi zorganizovali jako soutěž.“
„Jak?!“ zeptali se jednohlasně Ezechiel i Alastor, protože oba měli pocit, že koncept, který měli jejich nadřízení zřejmě dokonale promyšlený, tak úplně nepochopili.
„Dobře, vysvětlím vám to tedy po lopatě,“ povzdechla si Mephista, uhladila si černé vlasy sestřižené na dokonalé mikádo, vstala od stolu a zamířila k prosklené stěně, která jí umožňovala výhled na půl Capitali.
„Zorganizujete misi. A každý na ní pošlete jednoho svého zaměstnance. Musí to být nováček. Aby oba dva měli stejnou průpravu. A ten, který misi splní jako první, vyhrává. A ukáže se, kdo je lepší, jestli nebešťani nebo pekelníci.“ Vysvětlovala a přitom pozorovala auta projíždějící u paty Centrály.
„Takže vy vážně chcete kvůli téhle… hádce… zorganizovat oficiální misi?“ zeptal se skoro zhrozeně Ezechiel. Petr ho ovšem zarazil než stihl pokračovat.
„Ale ne, to ne. Tahle mise musí zůstat mimo záznam. Bude to… neoficiální mise.“
„Jasně. Úžasné. Neoficiální mise. Mimo záznam. Že mě to nenapadlo hned,“ přikývl Ezechiel malátně. „Takže tahle mise… jak chcete určit, kdo vyhrál? Když budou plnit misi, tak se přece budou plést navzájem pod nohy. A když jeden něco začne a druhý to jenom dokončí… není to trochu nefér? Tady nejde porovnat, kdo je lepší. Je to jako kdyby dva lidé soupeřili o to, kdo vykope hlubší jámu a přitom pracovali společně jenom na jedné jámě.“
Mephista se ohlédla od okna a na okamžik se jí přes tvář mihl úsměv. „To je to jediné, co jsme ještě nedomysleli.“
Alastor se slabě usmál. To jediné, jistě. To jediné, ale zároveň nejdůležitější.
„Spoléhali jsme na vás, že to domyslíte.“
Jak jinak, ušklíbl se v duchu Alastor, navenek ale zůstal naprosto vážný. Hlavou mu vrtalo ještě něco. „A jak to chcete oznámit klientovi? To se u něj prostě objeví jeden nebešťan a jeden pekelník a spustí s tím, že jejich vedení se nepohodlo a že jeho objednávka bude zpracovávat formou soutěže? Nemyslím, že za těchhle podmínek by nám někdo podepsal úpis. Alespoň já bych to neudělal.“ Alastor zavrtěl hlavou.
„A to je právě ten důvod, proč ta mise musí zůstat mimo záznam.“
Ezechiel a Alastor si vyměnili překvapený pohled. Petr ale hned pokračoval. „Jde o to, že tahle mise bude, jak se říká, na účet podniku.“

Nejvyšší čas vysvětlit princip misí.
Oddělení pro koordinaci externích misí mělo jediný, zato velice prostý úkol. Plnit lidem přání.
Nejčastější a naprosto špatný předpoklad byl, že cena za splnění přání je duše. Což je pro většinu lidí cena příliš vysoká. Jistě, našlo by se pár jedinců, kteří by i na takovou nabídku kývli, ale mělo to velice důležitý zádrhel a to, že lidská duše byla pro praktické účely naprosto, ale naprosto nevyužitelná. Jistě, Oddělení si mohlo říct o klientovu duši, ale k čemu by jim byla, že ano?
Opak byl pravdou. Místo toho nejcennějšího, tedy věčné duše, si Oddělení účtovalo prachsprosté peníze. Ne sice málo, ale pořád jen peníze.
Fungovalo to prostě. Člověk si něco moc přál. Dejme tomu povýšení. A přál si to pořád, stále a neustále, nepřál si nic jiného, nemyslel na nic jiného a protože i lidský mozek má nějaké svoje hranice a jeho aktivita v některých oblastech se velice snadno měří, dostalo se jeho přání až do technické sekce Oddělení, kde nemají nic lepšího na práci, než sledovat monitory, až se někde objeví zvýšená aktivita právě té části lidského mozku, která zpracovává přání.
Bylo to jako objednávka. Myslete na něco dlouho a usilovně a technické oddělení se to dozví. Samozřejmě, že takových případů je spousta, proto jsou v technickém oddělení rovnou tříděné a přeposílané dál. Zkraťme dlouhý příběh a řekněme, že na stůl šéfa některého oddělení se dostane asi jedna žádost z tří a půl tisíce. Onen šéf (a je jedno jestli se jedná o nepešťanské, purgatorianské nebo pekelnické oddělení) žádost pročetl, posoudil a pokud se mu zamlouvala, mohl ji přijmout. Pokud ne, mohl ji předat jiné sekci a pokud žádost oběhla celé kolečko, mohla být hromadně zavrhnutá a vyřazená z výběru.
Ale předpokládejme, že žádost našeho člověka, který si tak moc přeje být povýšen, některého z šéfů zaujme. Prostuduje ji, vypracuje k ní základní zprávu a sežene podklady a vybere některého ze svých zaměstnanců, který misi dostane na starost.
Jako první se onen vedoucí mise vydá na Zemi, klienta vyhledá a předloží mu smlouvu. Podle obtížnosti mise se odvíjí i suma, kterou musel klient za splnění přání zaplatit. Klient může samozřejmě odmítnout, v tom případě se vedoucí mise vrátí zpátky do Patridy a celá mise se odpíská. V případě, že klient souhlasí, začíná se samotná mise, která by měla končit jeho povýšením.
Většina lidí souhlasila, protože protislužba byla přece tak lákavá a splátka byla přece tak pozdě.
Splácelo se totiž až v posmrtném životě. Skoro nikdo si ale neuvědomoval, že posmrtný život se od toho současného liší jen málo a spousta peněz je spousta peněz i po smrti.
Občas se objevovala otázka, proč si vlastně Oddělení nenechává dluh splatit ještě když klient žije. Odpověď byla prostá. Neexistoval přesný kurz patridské měny a ani Oddělení nechce přijít zkrátka. Proto si raději počká, až se klient dostane na místo, jehož platidlo bude mít v Patridě nějakou cenu. Byl to obchod. A jako každý jiný obchod, i v tomhle se udrželi jen ti nejsilnější.

„Takže vy po nás chcete, abychom někomu nabídli smlouvu s tím, že ji nebude muset splatit?“
„Ano. Protože nevíme, jak to dopadne a nechceme mít na krku žádné reklamace.“
Ezechiel a Alastor si vyměnili vyděšený pohled. V branži pracovali už jistou dobu, tohle ale ani jeden z nich nepamatoval. Netušili, co mají dělat, jak na to reagovat. Bylo to naprosto nemyslitelné, proti všech pravidlům. Splnění přání bez placení, ještě ke všemu nějaké natolik flexibilní přání, aby se do něj vešel jeden pekelník a jeden nebešťan.
Alastor cítil, že ho začíná bolet hlava. Tichounce zasténal a promnul si spánky. Navíc na to budou muset nasadit nějakého nováčka.
„To je… je to vůbec možné? Smí se to vůbec?“ ozval se po chvíli Ezechiel, který měl podle všeho víc kuráže než Alastor, který zíral do podlahy a přemýšlel, jestli přece jen neudělal chybu při výběru své kariéry.
Petr a Mephista pokrčili rameny. „Proč by se to nesmělo? Nikdo na nás prstem ukazovat nebude.“
Na vás možná ne, napadlo Alastora, ale na mě a na Ezechiela by se v případě, že se něco pokazí, určitě ukazovalo a možná ne jen prstem. A hádal, že by to možná byla samotná Mephista, která by na ně ukazovala. Alastor si totiž moc dobře uvědomoval, jak jeho přímá nadřízená snáší prohru. Špatně.
„Každopádně, rádi bychom, aby se to odbylo co nejdřív,“ řekl Petr a přerušil Alastorův pesimistický vnitřní monolog.
„Jsme si jistí, že všechno dopadne dobře a výsledek bude brzy.“

„Aháá…“ přikývl pomalu Kamiya a nejistě sklouzl očima k deskám, které držel v rukou. Takže takhle to bylo. Sázka. Mephista a Petr zase nevěděli, co s volným časem a tak si vymysleli tohle.
„Je to tak,“ pokrčil rameny Alastor. „Z Ezechielem jsme procházeli všechny archívy i nové klienty, abychom našli něco, co by se dalo zorganizovat jakou soutěž. A nakonec jsme našli tenhle. Vlastně, našli jsme jich víc, ale vzhledem k tomu, že bylo potřeba, aby se toho ujal nováček, trochu nám to zkřížilo plány, protože já jsem měl na skladě tebe a dalších pět lidí a Ezechiel jich měl asi osm. Takže najít misi, která by byla někde, kam bychom každý mohl poslat jednoho nováčka… kam se hrabou Augiášovy chlévy.“
Kamiya znovu prolistoval informace o Tamayori.
„Takže jste vybrali misi v Japonsku… a já na ní budu sám. Navíc proti mně bude nějaký nebešťan.“ Najednou mu bylo nějak úzko okolo žaludku. Tohle od své první mise rozhodně nečekal. Dlaní si přejel po čele a odhrnul si z čela tmavé vlasy. Alastor se na něj znepokojeně zadíval.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně, protože Kamiya byl najednou bledý jako stěna.
„Jo, jasně. Jen… um… je to trošku… překvapení,“ přiznal Kamiya pomalu a zadíval se na obrys Japonska, který se rýsoval proti modři okolního oceánu. „Co to je vůbec za misi?“
Alastor se natáhl pro další složku, kterou měl položenou na stole, ale když ji Kamiyovi podával, zarazil se. „Takže jsi si naprosto jistý, že do toho chceš jít?“
Ne, nejsem si jistý, vůbec si nejsem jistý, ale co teď můžu dělat. „Jsem.“
V dlaních mu přistála druhá, poměrně tlustější složka. „Jde o klasickou misi typu Kluk chce dostat holku. I když v tomhle případě jde spíš o to, že kluk chce dostat dvě holky.“
Kamiya se zamračil, ale Alastor pokračoval. „Nech mě nejdřív domluvit. Klient je podle všeho pěkné jelito, co se holek týče a zamiloval se nám rovnou do dvou. Bohužel není schopný to naznačit ani jedné.“
„Počkat, není to trochu neetické? Myslím tím… budeme mu nahrávat dvě holky? Pokud jsem to dobře pochopil, každý z nás se mu bude snažit dohodit jednu, že? Zdá se mi to trochu…“
Alastor pokrčil ramen. „Já jen dělám svou práci. O etice se tu vůbec nemůžeme bavit, když je to mise mimo záznam. Jistě, já bych s tím nejraději neměl co dočinění, ale Mephista pískla, takže já skáču. Všechny stížnosti směřuj k ní.“
„Raději ne,“ zamumlal Kamiya slabě a představil si, jak by to asi dopadlo, kdyby měl jít za Mephistou, aby si na něco stěžoval.
„Já si to myslel,“ ušklíbl se Alastor a znovu se posadil do křesla za svým stolem.
„Prostuduj si ty podklady a zítra za mnou přijď, abychom probrali detaily, ano?“
Kamiya přikývl. Co jiného mohl taky dělat.

„Pojď na večeři, brácho. Máma už tě dvakrát volala.“
Kamiya vzhlédl, posunul si brýle na čtení na čelo a promnul si oči. „Už jdu,“ houkl do chodby a pomalu se zvedl z podlahy, kde seděl, obložený materiály, které dostal od Alastora. Opatrně překročil otevřený atlas světa a jako baletka protančil mezi rozloženými papíry.
Odložil brýle na skříňku vedle dveří a vyšel na chodbu. Když scházel ze schodů, protáhl se a zašklebil, když uslyšel, jak mu zapraskaly obratle ztuhlé dlouhým sezením na koberci a pročítáním asi tunou informací, které mu už lezly ušima. Prohrábl si vlasy a rychle seběhl několik posledních schodů.
Když dorazil do kuchyně, zbytek jeho rodiny už tam byl. Otec, čtoucí noviny s výrazem jako cihlová zeď, o rok mladší sestra Norie a matka, která právě na stůl pokládala pekáč se zapékaným masem a brambory.
„Volala jsem tě už dvakrát, Kamiyo,“ osopila se na něj sotva vešel a posadil se na svoje místo.
„Měl jsem práci,“ odpověděl suše Kamiya.
„Jistě, to už jsi dneska říkal několikrát, ale já ti znovu zopakuju, že dokud žiješ pod naší střechou, tak budeš na jídlo chodit včas,“ pokračovala jeho matka a začala krájet maso na plátky. Kamiya nenápadně protočil oči, protože věděl, že kdyby to udělal nápadně, dostal by od matky pohlavek a vzhledem k tomu, že mu bylo pětadvacet, neměl to zrovna zapotřebí. Stačilo, že stále u rodičů bydlel. Sice to bylo částečně kvůli tomu, že tam měl klid na práci (a do minulého měsíce klid na jednotvárné šrocení na pohovor) a že jeho matka považovala Kamiyovo pošťuchování ohledně toho, že by sám nepřežil ani týden, za jednu z mála radostí ve svém životě. Fakt, že na koleji, když studoval, to taky přežil, ji vůbec nezajímal.
Večeře byla vždycky ta část dne, kdy si rodina mezi sebou sdělovala zážitky ze svého dne. Respektive si ty zážitky sdělovala Kamiyova matka a Norie. On a otec většinou diplomaticky mlčeli a byli rádi, že si je zbylé členky rodiny nedobírají.
Kamiya postrkoval po talíři hrášek a přemýšlel. Ať se mu to líbilo nebo ne, tu misi bude muset splnit, přece jenom to slíbil a byl to jeho první úkol na novém místě. Jistě, byl tady ten červík jakéhosi svědomí, který mu hlodal v hlavě, ale s tím se bude muset poprat.
Jediné, co ho uklidňovalo byl fakt, že Alastor z toho nápadu nebyl o nic nadšenější než on.
V duchu se vrátil do svého pokoje, kde měl rozložené materiály. Tamayori. Měl pocit, že o tom místě ví už první poslední. Stejně jako o tom klukovi, kterému měl pomáhat. A podle toho, co si o něm zatím přečetl, pochopil, že pomoc skutečně potřebuje.

Status mise: V přípravné fázi
Poznámky k misi:
Začínám o téhle misi vážně pochybovat. -A