↓Upside Down↑ - Kapitola 3.

Ueda Mitsukuni občas zvažoval, že by vyzkoušel, proč si tolik sebevrahů vybírá pro svůj poslední skok právě tamayorijský most. Nikdy to ale neudělal a to hned z několika důvodů. Zaprvé, byl srab. Zadruhé, měl se příliš rád. A zatřetí, jeho život vlastně nebyl tak špatný, když se na to díval ze správného úhlu. Ten správný úhel se mu ale dařilo najít jen málokdy a proto většinu času na svůj život pohlížel z úhlu špatného.
Nebylo to tím, že by měl problémy doma nebo ve škole, to ne. Ano, bydlel sice u rodičů doma, protože to měl k univerzitě blíž než z kolejí, ale to dělala spousta vysokoškoláků.


Ueda se zahleděl do kalně hnědé vody, která se valila hluboko pod ním. Ne, asi by to za to opravdu nestálo. Moct tam tak hodit všechny svoje problémy, to potom ano.
Přitáhl si bundu blíž k tělu a znovu vyšel směrem k domovu. Blížil se začátek října a před dvěma týdny se začalo rapidně ochlazovat. Léto se definitivně vzdalo nadvlády a udělalo místo podzimu.
Sklonil hlavu proti ostrému větru a ruce si zastrčil do kapes. Nenáviděl, když mu ujel autobus a musel přes půl města pěšky. Možná by mu to nevadilo tolik, kdyby nemusel jít přes most na kterém měl vždycky pocit, že ho vítr srazí do hlubin Shimario, která bublala několik desítek metrů pod mostem.
Polohlasem si přeříkával svoje repliky z poslední hry, kterou připravovaly v herecké skupině Aloners, jejíž byl členem. Přidal se k nim před víc jak čtyřmi lety, když mu bylo patnáct, a od té doby s nimi tak nějak… zůstal. Nebyl zrovna hvězdou souboru. Na to tam byli jiní, on byl ale ten, který dostával role, které sice nebyly hlavní, ale zato důležité. Navíc mu bylo jedno, jakou postavu dostane a tak se častokrát stalo, že si dobrovolně vzal roli, kterou nikdo jiný nechtěl.
Při vzpomínce na Aloners si povzdechl. Protože vzpomínka na Aloners zároveň znamenala vzpomínku na Asano. Uch. Asano a Maaya.
Mohlo by to vypadat domýšlivě, být zamilovaný do dvou holek zároveň. Nebo neupřímně, protože většina světa stále věřila, že se můžete zamilovat jen do jednoho člověka naráz. Uedovi to ale bylo jedno, protože ani u jedné z těch holek neměl sebemenší šanci.
Potřásl hlavou a přidal do kroku. Ne, tohle vážně nemá zapotřebí. Zavrtal se nosem hloub do límce své bundy, nahrbil ramena a zamračil se, jako kdyby chtěl světu sdělit, že opravdu nemá náladu.
„Ueda Mitsukuni?“
Zarazil se. Moment. To bylo přece jeho jméno.
Zmateně se rozhlížel, až ho napadlo se otočit.
Naproti němu stála osamocená postava, o níž si byl jistý, že tam před několika okamžiky ještě nemohla být. Byl to muž, kterému mohlo mu být okolo pětadvaceti a působil dojmem cizince. Nevypadal jako Japonec ale ani ne jako Evropan nebo Američan, natož Afričan. A byl hezký.
Krucinál, pomyslel si, jak má mít někdo jako on, Ueda, šanci u nějaké holky, když po Zemi chodí chlapi jako je tenhle? To prostě nebylo fér.
Muž byl celý v černém. Černé kalhoty, černá košile, černé boty, černá kožená bunda, krátké černé vlasy. Jak tam tak ležérně postával s rukama v kapsách, upíral na Uedu tmavě hnědý pohled, kterým jako kdyby mu viděl až do žaludku.
„Pardon?“ bylo nakonec všechno, na co se Ueda zmohl.
Muž naproti němu naklonil hlavu na stranu.
Ne, vážně, svět nebyl fér.
„Jsi Ueda Mitsukuni?“ zeptal se muž znovu.
Ueda pomalu přikývl. Nevěděl, co má očekávat. Co když byl ten chlap od mafie? Styl oblékání na to měl, tak proč by ne.
„Skvěle,“ usmál se muž a udělal několik kroků směrem k Uedovi. „Moje jméno je Haizari Kamiya a jsem tady abych ti nabídl nejlepší obchod tvého života.“

Kamiya vytáhl tašku z kufru tmavě modrého auta a zabouchl. Hodil si tašku přes rameno a zadíval se na budovu před ním.
„Tak co? Jak se cítíš?“
„Nervózní.“
„Ani se ti nedivím. Ale docela ti závidím, mám-li být upřímný. Vždycky jsem se chtěl na Zemi podívat. Bohužel, po tom, co jsem si vzal tvoji matku, už jsem se nikdy nedostal k tomu, abych zkusil pohovor.“
Kamiya se soucitně usmál a poplácal svého otce po rameni. „Kdyby tě slyšela, spal by jsi týden na gauči,“ řekl pobaveně. Jeho otec se ušklíbl a zalovil ve vnitřní kapse svého kabátu po svých tajně přechovávaných cigaretách. Kamiyova matka kouření nenáviděla, což se dost křížilo s jeho zálibou, totiž kouřením. Zasunul si jednu cigaretu do koutku a zašmátral po zapalovači.
„Vůbec si nejsem jistý, jak tohle celé dopadne,“ zamumlal Kamiya.
„Řeknu ti to takhle, Miyo, kvůli tomuhle jsi pracoval dlouho a tvrdě. Možná se tvoje sestra a matka tváří, že to nic nebylo, ale obě ví, že ano. Stejně jako já a všichni ostatní. Jsi na tohle připravený víc než kdokoliv jiný. Takže zatni zuby a koukej, ať nám neuděláš ostudu.“
Kamiya se na svého otce děkovně podíval, než pohled znovu otočil k vysoké budově, která stála před ním. „Díky, tati.“
„Asi už bys měl pomalu jít,“ řekl jeho otec a popotáhl z cigarety. „Ať ti to neujede.“
Kamiya zvedl svojí tašku ze země a strčil do otce loktem. „Dík, že jsi mě sem vzal. Dám vědět, až tam dorazím.“
„To bys měl. Tvoje matka bude umírat zvědavostí se dozvědět, jaké to tam je. A samozřejmě bude chtít nejnovější drby o mojí drahé sestře.“
„…prostě se ozvu,“ řekl Kamiya. „Zatím se měj. Za měsíc, dva mě máte zpátky.“
„Hodně štěstí.“
Kamiya si nadhodil tašku na rameno a vyrazil ke vchodu do budovy. Když už stál u dveří, naposledy se ohlédl, aby viděl, jak jeho otec nasedá zpátky do auta a pomalu se rozjíždí. Počkal, až mu zmizel z dohledu a opřel se do vysokých dveří.
Už to byly skoro tři týdny, co od Alastora dostal svojí první misi a právě dnes měl jeho úkol započít. Měl nastudované všechny materiály, zařízené všechny potřebné dokumenty pro život na Zemi a o misi se mu už i zdálo. Nikdy nebyl na nic tak připravený a zároveň se tolik nebál, že to královsky pohnojí.
Vpadl do budovy a rozhlédl se. Zjistil, že stojí v dlouhé chodbě s bílými zdmi zdobenými drahými obrazy a tmavou dřevěnou podlahou. Zhluboka se nadechl, popotáhl si na rameno popruh svojí tašky a vyrazil chodbou ke dveřím na druhém konci.
Jeho boty na parketách vrzaly a tak se snažil chodbu přejít co nejrychleji, což skončilo tak, že jí málem prosprintoval. Vzal za kliku druhých dveří a vešel do místnosti, která vypadala jako odletová hala.
Velké átrium s prosklenou střechou, kterým bylo právě v tu chvíli vidět pošmourně šedé nebe, a dlažbou poskládanou do ohromné mandaly byla v polovině protknutá skleněnou zástěnou s jediným průchodem přímo ve středu. Obdélníkový výřez byl lemován bezpečnostním rámem a vedle něj byla u stolu s moderním počítačem usazený asi třicetiletý purgatorian. Když si všiml Kamiyovi přítomnosti, narovnal se a odsunul stranou křížovku, kterou zrovna luštil. Kamiya se rozhlédl a zjistil, že kromě zmíněného stolu se zmíněným purgatorianem se po polovině haly, která nebyla oddělená sklem, pohyboval asi tucet dalších lidí. V půlkruhu byly ve stěnách různá okénka o jejichž funkci neměl Kamiya ani ponětí, proto zamířil rovnou k purgatorianovi.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho muž se jmenovkou s nápisem Anderson. „Můžu vám pomoct?“
Kamiya přikývl a odložil svojí tašku na zem. „Já jsem tu kvůli… té, misi. Um… mám někde průkaz a jak se znám, tak bude asi v druhých kalhotách.“ Poplácal se po kapsách a prošacoval i bundu, když jím začala cloumat panika. To je mu vážně podobné. Jistě. Ztratí průkaz. Propustku na Zemi. Hlavně, že mu Alastor kladl na srdce, že ji ztratit nesmí. Ne, že by to nečekal.
Nakonec propustku přece jen našel v zadní kapse kalhot, kam si nepamatoval, že by si ji dával, ale byl rád, že tam je, takže neměl námitek. Podal ji Andersenovi, který ji protáhl čtečkou, již měl připojenou k počítači. Na chvíli se zadíval na monitor, než ji Kamiyovi zase vrátil a usmál se.
„První mise?“ zeptal se pobaveně.
Kamiya pokrčil rameny. „Podle čeho jste to poznal? Podle toho viditelného sebevědomí?“
„Napovědělo mi,“ připustil Anderson. „Pan Alastor dorazil asi před dvaceti minutami a řekl mi, že vám instruktáž dá sám, takže stačí když půjdete druhou chodbou pořád rovně a pak zabočíte doprava. Pak se chodba bude dělit. Poprvé odbočku minete a na té druhé půjdete doleva.“
Kamiya se snažil si diktovaný plánek zakreslit do podvědomí a podle všeho se netvářil příliš inteligentně, protože Anderson dodal: „Kdyby jste nevěděl, prostě se někoho zeptejte na místnost sto devatenáct.“
Kamiya přikývl, poděkoval a skrz průchod ve skleněné stěně zamířil směrem, kam ho zrzavý úředník poslal.
Ke svému vlastnímu potěšení se neztratil. Bezpečně dorazil až ke dveřím s číslem 119. Zaklepal a vzal za kliku. Ocitl se v malé místnosti bez oken. V protější stěně byly zasazeny druhé dveře, které vypadaly jako z nějakého sci-fi filmu s velmi vysokým rozpočtem. Ocelově stříbrné s číselníkem a čtečkou po pravé straně.
„Takže jsi to našel. Doufám, že jsi měl větší štěstí než já, protože já se cestou sem dvakrát ztratil.“ Alastor stál zády ke dveřím a pročítal si nějaké dokumenty.
„Dobré ráno,“ pozdravil Kamiya. „Neztratil jsem se, ale jen tak tak. Číslování těch místností mi přijde trochu… nahodilé.“
Alastro se ohlédl. „Proč myslíš?“
Kamiya pokrčil rameny. „Já nevím. Z jedné strany je místnost tři sta šest a z druhé osm set padesát. A naproti jsou dveře s číslem osm. Takže nevím, přijde mi to trochu zmatené.“
„Vidíš, o tom jsem nikdy nepřemýšlel,“ pokrčil rameny Alastor. „Každopádně… připravený?“
Tentokrát pokrčil rameny Kamiya. „Asi. Nevím. Ale připravenější už asi nebudu.“
„Nějaké poslední otázky?“
„Dostanu vyhazov, když prohrajeme?“ zeptal se Kamiya obezřetně a po očku sledoval Alastorovi reakci. Ten se na okamžik zamyslel. „To uvidíme, až jak to dopadne.“
Kamiya netušil, jestli tu odpověď má brát vážně nebo ne. Nakonec se rozhodl, že raději ne, jinak by během mise asi neusnul.
Alastor si stáhnul z krku pásku na níž měl pověšenou svojí identifikační kartu. Protáhl ji čtečkou u dveří a naťukal svůj osobní kód. Nato poodstoupil, aby to Kamiya mohl zopakovat. Sotva Kamiya stiskl poslední číslo svého kódu, ozval se několikanásobné tiché cvaknutí.
„Kdybys cokoliv potřeboval, víš, jak se s námi spojit,“ řekl Alastor a vzal za kliku dveří. „A tím cokoliv potřeboval myslím vážně cokoliv. Tuhle misi si nemůžeme dovolit zvrzat.“
„Jasně.“
Počítalo by se jako zvrzání mise, kdyby teď pozvracel Alastorovi boty?
Alastor dveře bez námahy otevřel, i když byly tlusté asi deset centimetrů. Za nimi byla naprostá tma. Kamiya se tázavě zadíval na svého nadřízeného, který však jen mávl směrem dovnitř. Kamiya tedy zvedl svoji tašku, naposledy na Alastora kývl a vešel do tmy. O vteřinu později se za ním dveře zabouchly a on se ocitl ve tmě.

Co se dělo pak se Kamiyovi slilo do ohromné skvrny. Jak tam stál ve tmě a nevěděl, kam jít, aby náhodou nenarazil do zdi, přemýšlel, jestli je tohle normální. Zrovna když zvažoval, že se otočí, rozsvítila se na podlaze před ním velká neonová šipka směřující dopředu.
To jako vážně? Neonová šipka?
A tak Kamiya následoval šipky doufaje, že se před ním nikde nestojí zeď.
Šel asi pět minut, když se před ním najednou rozsvítilo oslnivě bílé světlo. Se zasténáním si zakryl oči a zamžoural, jak si jeho oči odvykly na světlo.
Ukázalo se, že zdrojem světla byla kabina výtahu. Ze tří stran jí lemovaly zářivky a jen ta, která mířila ke Kamiyovi, byla prosklená.
Na okamžik zaváhal, než vešel dovnitř. Sotva to udělal, dveře se za ním zavřely a výtah se dal neslyšně do pohybu směrem dolů. K jeho stoupající nejistotě začal výtah zrychlovat.
Netušil, jak dlouho jízda trvá, ale hádal, že něco mezi šesti minutami a šesti lety. Někdy v polovině mu začalo být špatně od žaludku a tak se jen modlil, aby to už bylo za ním.
Nakonec se výtah zastavil s tak prudkým trhnutím, až se mu podlomila kolena a on se sesul na podlahu. Ozvalo se tiché cinknutí a dveře se otevřely.
Kamiya se vyhrabal ven.
„Na tohle mě taky mohl někdo připravit,“ zabručel ublíženě. Nevěděl, jak přesně se na Zemi dostat, ale rozhodně nečekal téměř volný pád ve výtahové kabině. Trochu ho to zklamalo, nehledě na to, že to bylo i dost nepříjemné.
Zatímco si mnul hruď, kterou měl pořád nepříjemně staženou, otevřely se dveře, které měl po pravé ruce a žena, která se v nich objevila, ho vyzvala, aby šel za ní. Následovala dlouhá byrokratická rutina a najednou Kamiya zjistil, že stojí před nenápadnou šedou budovou v ještě nenápadnější šedé ulici, v ruce má klíč od svého nového domova a za zády se mu zabouchávají vstupní dveře maskované pobočky Oddělení, ze kterého právě vyšel. Stál tam, uprostřed cizího města, které se od Capitoli lišilo tak moc až ho to bolelo, a měl přimět úplně cizího kluka, aby s ním podepsal smlouvu.
Stál asi deset minut a jen tyhle informace vstřebával. Až potom se pohnul a zamířil zcela náhodným směrem. Stejně netušil kam jde a doufal, že co nejdřív narazí na nějaký taxík, který by vyřešil jeden z těch stovek problémů, které právě měl.
Naštěstí nemusel hledat dlouho. Nadiktoval řidiči adresu, kterou měl pro jistotu napsanou na lístečku, a po ujištění, že řidič ví, kde to je, nastoupil.
Jak auto projíždělo městem. Kamiya zvědavě vyhlížel z okénka a prohlížel si ulice. Brzy zjistil, že Tamayori se liší ulici od ulice. Některé byly čisté a široké, lemované udržovanými domy, jiné byly poloviční a Kamiya skoro čekal, že před auto skočí někdo s brokovnicí a bude vyžadovat, aby mu vydali všechnu hotovost, kterou u sebe měli.
Cesta trvala zhruba čtvrt hodiny, když řidič zapnul blinkr a zabočil k chodníku. Kamiya vystoupil a zadíval se na dům, který stál před ním. K jeho upřímné radosti to byl jeden z vysokých bytových komplexů pro lidi z vyšší střední třídy, což znamenalo, že se Kamiya nebude muset bát přepadení na schodech nebo opilých sousedů ve tři hodiny ráno, jako když byl na koleji.
Opřel se do vchodových dveří a vešel do haly. Znovu se zadíval na lísteček, který dostal na pobočce. Podle všeho měl obývat byt s číslem 8G, proto zamířil k výtahu.
Byt pro něj byl dalším příjemným překvapením. Byl prostorný, zařízený, obývací pokoj oddělený od kuchyně barovým pultem měl jednu stěnu složenou jen z oken, které začínaly u podlahy a končily u stropu, jen pro sebe měl širokou manželskou postel a když to vzal kolem a kolem, nemohl si na nic stěžovat. Pochyboval, že takový luxus dostal každý, kdo se kdy vydal na misi a proto hádal, že je to jakási kompenzace za nasazení na tenhle netradiční úkol.
Rozvalil se na postel a spokojeně zamručel, ruce a nohy rozhozené do stran jako hvězdice. Věděl, že by měl co nejdřív najít Uedu a sepsat s ním smlouvu. Na druhou stranu, ta postel byla tak pohodlná a on měl pocit, že i když to bylo jen několik hodin, co se vzbudil u sebe v pokoji, pár hodin spánku by mu rozhodně neublížila. Převalil se na bok a podložil si hlavu loktem. No co, půl hodinky snad Ueda počká.

O pět hodin a sedmnáct minut později stál na mostě a s rukama v kapsách a falešným ležérním úsměvem pozoroval svého budoucího klienta. Snažil se působit co nejsebevědoměji, v duchu se však klepal jako ratlík a soustředil se na každé svoje slovo, protože i když japonštinu ovládal perfektně, bál se, že mu ujede nějaké slovo latinsky nebo se přeřekne. Navíc se vzbudil před necelou čtvrt hodinou a jak to tak u těch šlofíků uprostřed dne bývá, nevěděl pomalu, jak se jmenuje.
Byl celý v černém, protože mu Alastor kladl na srdce, že obzvlášť u téhle mise musí svému klientovi připomínat, kterou stranu zastupuje.
Ueda stojící před ním vypadal trochu vyděšeně. Kamiya si ho zkoumavě prohlížel. No, byl to materiál s kterým se dá pracovat. Nevypadal úplně nejhůř. Měl světle hnědé vlasy, hnědozelené oči, mohl být asi o deset centimetrů menší než Kamiya a stál vzpřímeně, místo aby měl záda zhroucená jako spousta jeho vrstevníků, což bylo pravděpodobně v důsledku jeho dosavadní kariéry amatérského herce a příležitostního tanečníka.
Kamiya naklonil hlavu na stranu. Trochu ho znepokojovalo, že o tomhle klukovi toho ví tolik, i když ho vidí poprvé. Ale to bylo koneckonců součástí hry. Vypadat, že je nějaká mýtická, astrální bytost, která o vás ví všechno, ale vy o ní nic. Zákazník nesměl vědět, že pekelníci i nebešťani se od nich téměř v ničem neliší. Kamiya tušil, že by ho žádný potencionální klient nebral příliš vážně, kdyby věděl, že k snídani si potrpí na čokoládové lupínky, do jedenácti let usínal s rozsvícenou lampičkou a i ve svých pětadvaceti neumí otevřít konzervu obyčejným pákovým otvírákem.
„Moje jméno je Haizari Kamiya a jsem tady abych ti nabídl nejlepší obchod tvého života.“
„C-cože?“ Ueda vytřeštil oči a o krok ustoupil. „Pokud jde o drogy, tak s tím nechci mít nic společného!“
Teď se nechápavě zatvářil pro změnu Kamiya. „Prosím?“
„Nemám zájem, takže pokud…“
„Já nejsem drogový dealer, ďáble chraň! Vypadám snad na to?!“
Ueda Kamiyu nejistě přejel nedůvěřivým pohledem. Kamiya se snažil udržet si profesionální výraz vyšší bytosti, ale to jde dost těžko, když vás někdo nazve drogovým dealerem a co hůř, odmítne si od vás koupit dávku. Pardon, ale kdyby byl Kamiya drogový dealer, kupovaly by od něj heroin i babičky v parku krmící holuby!
„Nevypadáte, ale… dobře, možná trochu,“ připustil váhavě Ueda, protože si pořád nebyl jistý, jestli ten muž před ním nevytáhne z kapsy kalhot zbraň a neprostřelí mu hlavu.
„To teda děkuju,“ zamumlal si Kamiya pod vousy. „Každopádně, když jsme si ujasnili, že skutečně žádné omamné látky nedistribuuji, mohli bychom se vrátit k původnímu tématu?“
„J-jistě, jen do toho.“
„Přišel jsem ti nabídnout obchod. Ojedinělá nabídka. Jsi jediný na světě, kdo dostane to privilegium,“ spustil Kamiya naučenou řeč, Ueda ho ale nenechal domluvit.
„Pokud jde o nějakou sektu…“
„Mohl bys mě krucinál nechat domluvit?!“ vyprskl podrážděně Kamiya a založil si ruce na hrudi. Jo jasně, proč na něj hned nevyjet, vážně elegantní.
„Pardon,“ pípl zkroušeně Ueda.
„Takže, jak jsem řekl, jsi jediný, komu tuhle nabídku uděláme.“ Kamiya se zhluboka nadechl. „Jde o tvoje přání.“
„Přání?“ zopakoval po něm Ueda, jako kdyby se chtěl ujistit, že se nepřeslechl. Kamiya protočil oči.
„Ano, přání. Máš přání. A já jsem tady, abych ti jedno z nich splnil.“
Ueda na něj zíral, jako kdyby mu narostla druhá hlava. Kamiya si uvědomoval, jak moc nevkusně a ohraně to znělo, ale konec konců, co měl říct jiného?!
„Asi jsem se na zkoušce praštil do hlavy,“ zamumlal Ueda a promnul si čelo. „A nebo mě cestou srazilo auto a jsem v kómatu… a nebo jsi hodně na šrot, chlape.“
Kamiya povytáhl obočí tak, jak to vždycky vídával u své matky. Ponižující povytažení obočí, které přímo křičí, jak majitel toho obočí lituje, že se baví s tím, na nějž bylo obočí povytaženo.
„Myslíš, že žertuju?“ zeptal se pomalu. Alastor ho varoval, že mu Ueda asi neuvěří, že je skutečně pekelník.
„A ne snad? Pardon, ale jestli je tohle nějaká skrytá kamera, pak nemám zájem.“ Ueda se ke Kamiyovi otočil zády a chystal se vykročit k domovu.
„Ueda Mitsukuni. Devatenáct let. Student vysoké školy. Zamilovaný do spolužačky Maayi. Člen Aloners. Nikdy žádná větší role. Jak smutné, vzhledem k tomu, že je členem skoro od začátku souboru. Zamilovaný do spolučlenky Asano.“ Kamiya nasadil ten nejsebevědomější výraz a zvolil ten nejležérnější tón hlasu, který byl schopný vyloudit. Tohle byl zlomový okamžik. „Není schopný si vybrat, kterou má raději, ale myslí si, že nemá šanci ani u jedné. Takže nic nedává najevo, přitom ale doufá, že se stane zázrak. A zázrak… očividně dorazil.“
Ueda se pomalu zastavil. „Cože?“
Kamiya mu dal chvíli, aby to všechno vstřebal.
„Co ty jsi zač, nějaký stalker?“ vyrazil ze sebe Ueda zděšeně a o několik kroků ustoupil.
„Myslíš, že kdybych byl stalker, věděl bych tohle? Myslíš, že tohle je něco, co bych poznal, kdybych šmíroval přes plot?“ zeptal se Kamiya klidně, srdce mu ale bušilo až v krku.
„Takže… co teda jsi, ksakru?“
Kamiya se usmál a natáhl k Uedovi ruku. „Jak už jsem řekl, jmenuju se Haizari Kamiya. A jsem pekelník, těší mě.“

Status mise: Zahájená pekelnická část
Poznámky k misi: To mě vážně nikdo nemohl varovat, že cesta na Zem je zatraceně dlouhý a rychlý výtah? Jakože vážně? Proč výtah? Proč ne třeba průchod kouzelným šatníkem? -K