SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




↓Upside Down↑ - Kapitola 17.

Kamiya pomalu přestával cítit ruce. „Už to bude?“ zeptal se a přes prkno, které držel, vrhl na Rena zoufalý pohled.
„Vydrž, ještě dva hřebíky a pak to budeš moct pustit.“ Alespoň to Kamiya doufal, že mu bylo odpovězeno, protože Ren to zahuhlal skrz hřebíky, které svíral mezi rty.
Nechápal, jak se do téhle situace vůbec dostal. Ren, jeden z pomocníků, který měl na starost hlavně osvětlení a konstruktérské práce, ho požádal, jestli by mu mohl pomoct a on ze zdvořilosti souhlasil. Myslel, že jen něco podrží a půjde, ale o dvacet minut později zjistil, že se stal regulérní součástí stavitelského týmu. Dávali dohromady jakousi složitou kulisu do nejnovějšího představení, které mělo premiéru za dva týdny.
„Hlavně dávej pozor, Rene, už nám kvůli tobě nezbylo skoro žádné vybavení lékárničky,“ řekla Kyouko, která seděla opodál a četla si.
„Jako kdybys mě neznala,“ usmál se Ren a vytáhl si hřebíky z pusy.
„No, právě, že tě znám. Proto to říkám. Nerada bych Hiroomimu vysvětlovala, proč ses udusil hřebíkem.“
„Nepřeháněj,“ ušklíbl se Ren a opatrně přitloukl poslední hřebík. „Dobrý, můžeš pustit.“
Kamiya opatrně odtáhl ruce od prkna a ke své radosti zjistil, že skutečně drží na místě.
„Bezva. To bylo poslední,“ přikývl Ren a na zkoušku zalomcoval konstrukcí, aby otestoval její pevnost. Kamiya si opucoval ruce a obral si z košile několik dřevěných třísek. „Dík za pomoc.“
„V pohodě. Eiichirou mě stejně varoval, že jestli si nedám pozor, tak mě dřív nebo později nějakým způsobem zneužijete,“ pokrčil rameny Kamiya a se zájmem si prohlížel základy kulisy, které pomáhal dát dohromady.
„To měl teda pravdu. Koho Aloners schvátí, toho už nepustí,“ zasmála se Kyouko. „Jen občas se někomu podaří uniknout a to většinou ne na dlouho.“
Kamiya se podíval na hodinky a zjistil, že už se přiblížila čtvrtá hodina. Ren si je odchytil ke konci zkoušky, kterou trávil skládáním origami a zatímco Tsubaki razantně odmítl, Kamiya neměl to srdce říct ne.
„Potřebuješ ještě s něčím pomoct?“ zeptal se Rena a protáhl se. Když už tam jednou byl… navíc se po divadle motala Asano a bohužel i Muramasa, takže je chtěl mít na očích.
Ren se zamyslel a stáhl si z očí brýle s tenkou obroučkou, aby si je otřel do lemu trika. „No, vlastně máme skoro hotovo. Já dostal za úkol jen ty kulisy složit, namalují si je už Kamishiro a Shimeji. Osvětlení máme připravené… co myslíš, Kyouko, k čemu bychom ho mohli ještě zneužít?“ otočil se k dívce. Kyouko vzhlédla a podrbala se v dlouhých hnědých vlasech.
„Nějak mě nic nenapadá. Asi je to poprvé, ale myslím, že všechno stíháme.“
„Takže to znamená, že můžu jít a užívat si svobody?“ zeptal se s nadějí v hlase Kamiya.
„Jdi a užívej si.“
Kamiya se rychle rozloučil a ještě rychleji vyšel ze sálu, aby si to náhodou ještě nerozmysleli. Na okamžik se zastavil ve vstupní hale, aby si oblékl bundu a zrovna se chystal vyjít ven, když zaslechl hlasy. Vycházely ze dveří, které vedly do zákulisí.
Kamiya nechtěl poslouchat, ale v tom se dveře otevřely a vyšla z nich nasupeně se tvářící Asano.
„Řekla jsem, že s tebou nikam jít nechci!“ Otočila se zpátky ke dveřím a zamračila se na Muramasu, který vyšel za ní.
„Jen nechápu proč.“ Muramasa zřejmě ztrácel trpělivost a s ní i svoji dokonale hlídanou chladnou hlavu. Kamiya stál bez hnutí mezi dveřmi a ani nedutal. Byli zabráni tak moc do sebe, že si ho ani nevšimli. Muramasa zřejmě Asano někam pozval a ona ho odmítla.
„Prostě nechci, takže už mi dej pokoj.“
Muramasa přikročil k Asano a se svým metrem devadesát se nad ní tyčil jako maják. „Jen mi řekni, proč ne, kde jsem udělal chybu.“
Hraje to, uvědomil si okamžitě Kamiya. Hraje to a hraje to špatně. Udělal chybu, velkou chybu a teď není schopný to obrátit ve svůj prospěch. Muramasa, jako zkušený zaměstnanec Oddělení, neměl mít s něčím podobným problém, ale on očividně ztrácel kontrolu.
Moc se snaží a vymyká se mu to, napadlo Kamiyu. Tak zoufale se snaží neprohrát, že zapomíná na nejzákladnější poučky.
„Ne! Nech mě být! Nebudu ti vysvětlovat, proč!“ ohradila se ostře Asano.
„Jestli k tomu nemáš důvod, tak…“ začal Muramasa, ale zarazila ho Asanina dlaň.
Kamiya překvapeně povytáhl obočí.
Zvuk facky se v rozlehl vstupní halou.
„Nech. Mě. Na. Pokoji,“ odsekávala Asano, načež se otočila a rázným krokem přešla pře halu až ke dveřím. „Ahoj, Kamiyo,“ pozdravila ho jakoby mimochodem, když ho míjela, a vyšla na ulici.
Kamiya chvíli jen stál a zíral na Muramasu, který s naprosto dezorientovaným výrazem hleděl za Asano. Až po několika vteřinách si uvědomil, že mezi dveřmi stojí Kamiya. Jeho tvář se zachmuřila, Kamiya se na něj ale sladce usmál, protože tohle možná nebyl meteor, na který čekal, ale rozhodně to stálo za to.
To ještě netušil, že skutečný meteor se ještě objeví.

„Ona mu dala facku?“
„Jo. A nebylo to žádné plácnutí, ale opravdová facka, jak se patří.“
„A já o to přišel?“
„Teď lituješ, že jsi zbaběle utekl, aby sis nezničil ty svoje holčičí ručičky, co?“
„Škubni si, Haizari.“
Kamiya se potutelně zasmál a přehodil si mobil k druhému uchu, kde si ho přidržel ramenem. „To říkáš jen ze závisti, protože jsi neviděl, jak Muramasa dostal do zubů.“
Tsubaki se na okamžik odmlčel. „Stejně si škubni.“
„Jestli si Muramasa Asano znepřátelil, tak to máme v podstatě vyhrané.“
„Pořád je tu hodná, nevinná Roe, která se s Asano baví, protože je součást Aloners. A pak tu máme meteor,“ připomněl mu Tsubaki a trochu Kamiyovo nadšení zchladil. Pekelník si povzdechl a vešel do malého supermarketu, který byl jen pár ulic od jejich domu.
„Každopádně, je to dobrá zpráva. Nehledě na to vnitřní zadostiučinění,“ řekl Kamiya, vzal do ruky plastový košík a zamířil mezi regály.
„Myslíš, že Muramasa teď Roe nechá volnější ruku, když on se k Asano vlastně nemůže ani přiblížit?“
„Kdo ví. Nezdá se mi, že by byl ochotný přiznat svoji chybu. Máme ještě kafe?“
„Doděláváme. A taky vezmi mlíko. Zajímalo by mě, jakou teď zvolí techniku. Muramasa na ní zřejmě zkoušel to samé, co s Maayou, ale Asano mu to zatrhla hned na začátku.“
„Ta holka je fakt boží,“ poznamenal Kamiya a přihodil do košíku balení sýrových křupek.
„A s Uedou naprosto nekompatibilní.“
„To zní jako kdyby byla tiskárna k počítači.“
„Máš ještě něco důležitého, co bys mi chtěl sdělit?“
„Nic, co by nevydrželo.“
Sotva to Kamiya řekl, Tsubaki bez dalšího slova zavěsil. Kamiya zastrčil mobil zpátky do kapsy a natáhl se do regálu pro krabici rýže. Beze spěchu nakoupil a zamířil domů.
„Měli bychom o té facce říct Ezechielovi a Alastorovi?“ zeptal se, když skládal jídlo do lednice. Tsubaki vzhlédl od svého mobilu.
„Určitě. Je to důležitý vývoj mise.“
„Chceš, aby o tom vědělo co nejvíc lidí, viď?“
„Přesně tak. Ať si to ten hajzl užije.“
Kamiya přemýšlel, jestli s tímhle přístupem Tsubaki začínal i původní misi, kdy ještě stáli proti sobě. Nemusel přemýšlet dlouho. Nejspíš ano. Ani teď o něm neměl zrovna nejlepší mínění a to už spolu pracovali několik týdnů. Nehledě na jejich dvojrázovou záležitost.
„Taky bych mu jednu nejraději ubalil,“ dodal Tsubaki a nakoukl do igelitové tašky, kterou Kamiya vybaloval.
„Urazil tím prohlášením, že jsme zelenáči, tvoje city?“
„Tvoje snad urazil taky, ne?“
„To sice jo, ale nejsem slečinka.“
„Koupil jsi vajíčka?“
„Už jsou dávno v lednici.“
Kamiya uklidil zbytek nákupu a urychleně kuchyni opustil, aby nepřekážel Tsubakimu, který se začal připravovat k vaření večeře. Během té doby neměl chuť Tsubakiho nějak provokovat, protože na tom záleželo, jestli dostane najíst a i když by to nikdy nepřiznal, Tsubaki vážně věděl, co dělá.
Tsubaki si kouskem lepenky přilípl ke skříňce v úrovni očí kus papíru.
„Co to máš?“ zajímal se Kamiya z bezpečí fatboye.
„Recept. Řekl jsem si, že když jsme v Japonsku, tak toho trochu využiju a zkusím něco, co bych doma jen tak nedělal.“
Navzdory tomu, že se oba učili japonsky a studovali japonskou kulturu, až do jejich mise tam nikdy nebyli a tak byli v Tamayori trochu jako turisti. Kamiyu i po těch týdnech zarážela japonská zdvořilost, extravagance mladistvé módy, způsob, kterým se tam dodržovali tradice… Taky nikdy nepřišel na chuť některým japonským jídlům, jako třeba sushi.
„Prosím, jenom ne syrové ryby a celer.“
Tsubaki se po něm ohlédl. „Proč zrovna celer? To tě maminka nenutila dojídat zeleninu?“
„Právě, že nutila. A pak mě vezla na pohotovost, protože se ukázalo, že mám na celer alergii,“ pokrčil rameny Kamiya.
Tsubaki se opřel o pult a samolibě se usmál. „Tím chceš říct, že kdybych chtěl, tak bych tě mohl zabít a vypadalo by to jako nehoda?“ zeptal se se znepokojivou nadějí v hlase.
„Všichni by věděli, že jsi to byl ty,“ opáčil Kamiya klidně.
„To je pravda. Tak někdy jindy,“ povzdechl si Tsubaki a znovu se otočil k lednici, z níž začal vytahovat jednotlivé ingredience.
Kamiya se chvíli povaloval ve fatboyovi, než se zvedl, zvedl svůj laptop a zamířil do ložnice.
„Jdu zavolat tátovi,“ oznámil a ani nečekal na odpověď.
Zavřel se v ložnici, posadil se na postel a otevřel počítač. Trvalo téměř deset minut, než se připojil na patridskou síť a dalších pět čekal, až se spojí s tátou. Konečně se na obrazovce objevil unaveně vypadající muž.
„Ahoj, tati. Neruším?“
Kamiyův otec si promnul oči a zavrtěl hlavou. „To nic. Jen mi dává trochu zabrat práce.“
„To docela chápu.“
„Tak… jak se vede? Už to budou dva týdny, co jsi volal. Něco nového?“
Vyspal jsem se s nebešťanem. Vlastně už dvakrát. A líbilo se mi to. Taky bychom nejraději sabotovali vlastní misi. To víš, jako obvykle. „Ani ne. Pomalu se suneme vpřed. Je to jako tlačit vlak,“ řekl místo toho, protože i když s tátou měl výborný vztah a existovala tu reálná šance, že by to pochopil, neměl to srdce mu přidělávat starosti. „Co u vás?“
„Norie bude brzo dělat zkoušky, takže se pořád učí. Já jsem zase v jednom kuse v práci. A máma… no, však to znáš.“
Kamiya přikývl. „Takže všechno při starém.“
„Dalo by se to tak říct.“
Najednou se mu po tom všem zastesklo. Po otravné, ve všem lepší mladší sestře, po trochu panovačné matce, po večeřích, kdy obě dvě vyprávěly, co dělaly během dne, zatímco on a táta mlčeli, po nejlepším kamarádovi Lloydovi, po postarší sousedce, která si nikdy nemohla zapamatovat, jak se jmenuje. Byl v Tamayori déle, než čekal a tak měl najednou chuť si sbalit kufry a vrátit se domů do Capitali.
Ještě několik minut si s tátou povídal, než se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Tsubaki. Vlasy měl stažené z čela a na tváři měl červenou šmouhu.
„Hotovo,“ řekl prostě.
Kamiya se rozloučil, zavřel počítač a zamířil zpátky do kuchyně. Na jeho místa u stolu už stál jeden talíř s něčím, co vypadalo jako naducaná vaječná omeleta.
„Co to je?“ zeptal se Tsubakiho, když ze šuplíku vytahoval příbor. Po chvíli zamyšlení vzal jeden i pro nebešťana a odložil ho na místo, kde obvykle sedával. Z lednice přinesl dvě plechovky citronového piva a posadil se.
„Omurice,“ řekl Tsubaki, který stál u plotny a zrovna balil do omelety svoji porci masové směsi s rýží.
„Takže jsi tohle nikdy nedělal?“
„V Patridě jsem nikdy neměl potřebu. Ale tak nějak jsem měl chuť to zkusit, když o tom mluvila Erika.“ Tsubaki vyklopil obsah pánve na svůj talíř a připojil se ke Kamiyovi u stolu. „Vážně, ovocný pivo?“ zeptal se s povzdechem, když si prohlédl plechovku, která stála před ním.
„Ber nebo nech být.“
Tsubaki protočil oči, ale stejně po pivu sáhl. Kamiya mezitím zabořil vidličku do omelety. Pod omeletovou slupkou byla směs kuřecího masa, rajčatového protlaku, smažené rýže a hrášku. Zkusmo strčil sousto do úst.
Tsubaki se nikdy neptal, jak Kamiyovi chutná a Kamiya vždycky mlčel, i když měl nějakou připomínku.

Muramasa seděl v křesle, v jedné ruce svíral cigaretu a zamračeně zíral na stůl před sebou, na němž měl rozložené všechny podklady a materiály k misi. Občas z cigarety vztekle popotáhl, ale kouř hned zase vyfoukl.
Volnou rukou si promnul tvář, do které ho Asano uhodila.
Uvědomoval si svoji chybu.
Věděl, že ztratil chladnou hlavu, a to se mu nikdy před tím nestalo.
Sakra, byl přece Muramasa Taki, jeden z nejlepších v Oddělení. Během svojí kariéry našel unesené dítě, pomohl ke jmenování několika vysoko postaveným politikům, přivedl k šílenství jednoho umělce a zničil kariéru přednímu japonskému žurnalistovi. A to nepočítal ty malé mise, do kterých ze začátku počítal i tuhle.
Myslel si, že prostě přijde do Tamayori a během dvou týdnů bude zase doma jako vítěz.
S Maayou to šlo přesně podle plánu. Zamotal jí hlavu a pak jí zlomil. Nic, co by už předtím nedělal. A původně plánoval to samé udělat s Asano, to se mu ale nedařilo. Netušil, čím to může být.
Navíc proti němu byli ti dva. Naprostí zelenáči. Synáček bohatého podnikatele a pekelník, který se do Oddělení dostal až na třetí pokus.
Den ode dne byl vytočenější. Asano odolávala a když konečně ztratil trpělivost a udělal první krok, měla tu drzost a dala mu facku.
Jen při té vzpomínce se v něm začala vařit krev. Tohle mělo být jeho vítězství, kdy měl celému Oddělení ukázat, kdo je nejlepší. Když ho Theodor do celé situace zasvěcoval, naznačil, že když vyhraje, bude to pro něj znamenat povýšení do kategorie NNN. A Muramasa to povýšení chtěl.
Znovu se zadíval na změť fotek, papírů a poznámek. Náhodně zvedl jeden lístek a znovu ho odhodil na hromadu.
Bude muset vymyslet nový plán.
Nový, lepší plán.
Nějaký plán, na který budou ti dva koukat jako telata na nová vrata.
Muramasa típl cigaretu do popelníku a podepřel si bradu propletenými prsty obou rukou. Teoreticky proti němu Haizari a Taiyouren neměli šanci. Byli začátečníci bez zkušeností. Jistě, dostali se do Oddělení, ale praxe byla v tomhle oboru důležitější než jakékoliv naučené poučky. Navíc ti dva se podle všeho nemohli vystát, to věděl. Jejich hra na šťastný pár možná oblafla Aloners, ale jeho ne. Mohli se snažit, ale jak už jim sám řekl, snaha nebyla všechno.

„Copak nás kouslo do našeho nebešťanského pozadí takhle po ránu?“ zeptal se samolibě Kamiya a opřel se o rám dveří ložnice.
Tsubaki se na něj zamračil. Klečel před skříní jen v džínech a ruce měl až po lokty zabořené do hromádky svých košil.
„Tváříš se, jako kdyby ti někdo hodil hračky do kanálu,“ dodal Kamiya.
„Jen začínám dost silně pociťovat, že jsme tu dýl, než jsem čekal,“ odsekl Tsubaki, vytáhl ze skříně bílou košili a zatvářil se na ni, jako kdyby mu urazila matku.
„Zapomněl jsem si vyprat, takže nemám jedinou košili nebo triko,“ vysvětlil, když si všiml Kamiyova zmateného výrazu.
„To, co držíš v rukou, je rozhodně košile.“
„Nepovídej.“
„Tvoje gotické srdíčko se nemůže přenést přes to, že je bílá?“ povytáhl obočí Kamiya. Nemohl si nevšimnout, že Tsubaki nosí skoro výhradně černé košile a trika s dlouhými rukávy. Občas měl indigově modrou nebo tmavě šedou, ale bílou na něm Kamiya viděl naposledy, když ještě reprezentoval nebešťany.
Tsubaki se na košili ve svých rukou dlouze zadíval. „Víceméně,“ přiznal nakonec ke Kamiyově překvapení.
„Je to jen košile. Zvládl jsi to v bílé první týdny téhle mise. Jeden den tě nezabije.“
„Já vím,“ povzdechl si Tsubaki, „ale to neznamená, že mi to dělá radost.“
„Tvoje problémy bych fakt chtěl mít.“
„Hele, to ty ses na to začal ptát.“
Kamiya potřásl hlavou. Tsubaki se někdy vážně choval jako malé dítě. Jistě, on na tom nebyl o moc líp, ale to by nikdy nepřiznal.
Přešel přes ložnici a zastavil se u skříně vedle Tsubakiho. Sáhl do svojí poloviny skříně a náhodně vytáhl jednu ze svých košil. Beze slova ji hodil Tsubakimu na hlavu a zamířil zpátky do koupelny, ze které před několika okamžiky vyšel.
Tsubaki si překvapeně stáhl látku z tváře a chystal se za Kamiyou rozčileně zavolat, než si uvědomil, co vlastně pekelník udělal a co teď drží v rukou.
Beze slova roztáhl černou košili.
Kamiya si zrovna vymačkával pastu na kartáček, když se z ložnice ozvalo hlasité „Díky“.

Stav mise: Aktivní
Poznámky k misi: Prosím o zarámovanou kopii podepsaného hlášení o tom, jak Muramasa dostal facku. -T

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tak za sebou máme dvě kapitoly, které končily téměř stejně, tedy v posteli. Konečně jsme se přehoupli přes ten pomyslný práh. V téhle kapitole posunujeme jejich vztah (a Tsubakiho garderóbu) zase o kousek dál. Stejně tak je to i s misí, protože se ukazuje, jak moc badass Asano vlastně je. Doufám, že po téhle kapitole už všem dojde, že Muramasa není hodný kluk (Ano, dívám se na tebe Kariko).
Jinak Tsubaki zase vaří, Kamiya volá domů a pomáhá u Aloners. Však to znáte, takové ty obvyklé věci. Potřebuju vás zase trochu odpoutat od toho, že ti dva tupci spolu už dvakrát spali a tváří se, jakože nic.
Pokud se divíte, že přidávám novou kapitolu takhle brzo, je to tím, že maturuju za necelý měsíc a moje prokrastinace v oboru učení rapidně narůstá, takže musím trochu omezit ostatní prokrastinace, tedy i tuhle. (Navíc zase nechci poslouchat, jak někdo pindá, že jsem zase dlouho nic nepostla.) (Ano, zase se dívám na tebe, Kariko.)
Co víc říct, užijte si kapitolu a pěkně komentujte ♥

5
Průměr: 5 (25 hlasů)