↓Upside Down↑ - Kapitola 7.

„Předem ti říkám, že jsem z tohohle nápadu stejně nadšený jako ty,“ byla první věc, kterou Tsubaki řekl, sotva Kamiya otevřel dveře svého bytu.
„To bych se možná hádal,“ zamumlal Kamiya a neochotně ho pustil dovnitř.
„Hele, fakt z téhle situace nemám radost, ale jde nám oběma o práci a jestli to poděláme, tak nás Petr a Mephista roztrhají na kusy.“
Kamiya protočil oči a zamířil k pohovce. „Já nejsem ten, který už to podělat stihl,“ podotkl trpce a ztěžka se posadil.


„Tak počkat,“ ohradil se ostře Tsubaki, pustil svoji tašku na podlahu a postavil se před pekelníka, „já jsem nic nepodělal! Ti dva měli vyřadit ze hry jak Maayu, tak Asano a není moje chyba, že si vybrali jako první právě Maayu!“
„Pokud myslíš,“ pokrčil rameny Kamiya.
Nebešťan si odfrkl, vytáhl z kapsy telefon a vyťukal krátkou esemesku. „Kde máš počítač?“ zeptal se Kamiyi, když ji odeslal.
„Proč?“
„Protože jsem právě Ezechielovi napsal, že jsem dorazil, takže každou chvíli budou volat a můj notebook nemá webkameru,“ odsekl Tsubaki stejným tónem. Kamiya znovu protočil oči a kývl směrem ke skříňce, na níž se nabíjel jeho počítač.
Tsubaki k němu přešel, vytáhl ho ze zásuvky a přenesl ho na konferenční stolek. Kamiya už se chtěl ohradit, ale nakonec to nechal být, ať si dělá co chce.
Netrvalo ani deset minut a ozvala se krátká melodie, která upozorňovala na žádost o video hovor. Tsubaki hovor stisknutím enteru přijal a posadil se na gauč. Kamiya chvíli váhal, ale nakonec se posunul blíž ke středu pohovky, aby dobře viděl na obrazovku.
„Tak podle všeho spojení funguje. Alespoň že to,“ řekl Ezechiel, který společně s Alastorem seděl u stolu v místnosti, v níž Kamiya poznal jednu ze zasedaček Centrály, kde se konal jeho pohovor při nástupu do Oddělení.
„Od teď budeme misi řešit takhle, aby to bylo jednodušší,“ dodal a přerovnal si nějaké papíry, které měl položené před sebou.
„Oba už víte, jaká je situace. Theodor a purgatorianská sekce nám pěkně zavařili. Maaya je pryč a zbyla jen Asano. Proto jsme se s Petrem a Mephistou shodli, že vaše mise zrušíme a začneme novou. To aby nikdo nemohl říct, že má na misi větší podíl, nebo že na ní dělá déle.“
Kamiya si založil paže na hrudi a uhnul pohledem. Byla pravda, že něco podobného na Alastora zkoušel.
„Už tady nejde o soutěž, ale o to, aby byl klient spokojený, rozuměno? Žádné soupeření. Berte to tak, že jste do Tamayori přišli dneska jako tým a žádné jiné mise jste nikdy neměli. Já vím, že spolu zrovna nevycházíte…“
Tsubaki a Kamiya se téměř současně podívali na toho druhého, znechuceně si odfrkli a poposedli si dál od sebe.
„…ale musíte osobní věci odsunout stranou a být profesionálové,“ dokončil Alastor a měl co dělat, aby přemohl touhu protočit nad těma dvěma oči.
„Rozuměli jste?“ zeptal se Ezechiel, který oči skutečně protočil, protože nebyl tak trpělivý jako jeho kolega.
Kamiya i Tsubaki neochotně přikývli. Byli přece profesionálové, no ne?

„Koupelna je támhle. Jestli kouříš, tak támhle jsou dveře na balkón, vevnitř se kouřit nesmí. Kód wi-fi je na papírku u telefonu… ještě něco?“
Kamiya stál uprostřed bytu a pozoroval, jak Tsubaki šmejdí okolo. Když dorazil až k otevřeným dveřím ložnice, zarazil se.
„Je tu jedna postel,“ poznamenal.
To byla jedna z věcí, na které Kamiya nepomyslel.
„Můžu se podělit, jestli máš zájem,“ ušklíbl se. Tsubaki na něj vrhl tak dotčený pohled, jako kdyby mu Kamiya navrhl něco úplně jiného.
„Rozložím si gauč,“ řekl nakonec, ale stejně vešel do ložnice a přešel ke skříni. Kamiya s sebou naštěstí neměl tolik oblečení, aby zabralo všechny poličky a tak na Tsubakiho zbyly ještě čtyři. Kamiya se opřel o rám dveří a pozoroval, jak si skládá své věci do prádelníku. Vážně se to dělo. Vážně s tímhle pitomce bude muset sdílet byt a misi.
„Na nebešťana je tam dost černé,“ podotkl, když si všiml která barva v Tsubakiho oblečení převažuje. Nemohl přehlédnout, že bílé a modré, tedy oficiálních barev Nebešťanů, tam moc není, navzdory tomu, že jí měl Tsubaki na téhle misi povinnou, aby bylo jasné, kterou stranu reprezentuje. Kamiya takhle musel povinně nosit červenou a černou. A pak že předsudky neexistují.
„To je asi jediná výhoda toho, že ty oddělené mise skončily,“ odfrkl si Tsubaki a vytáhl ze svojí tašky poslední stoh košil. „Konečně budu moct chodit v čem budu chtít.“
„Ale copak, nevyhovují nám nebeské barvy?“ posmíval se Kamiya uštěpačně, Tsubaki se na něj ale ani nepodíval. Zavřel skříň, teď už prázdnou tašku odsunul do kouta a beze slova prošel kolem Kamiyi do kuchyně, kde se dal do zkoumání obsahu ledničky a spíže.
„Máš tady vůbec nějaké jídlo, které k přípravě potřebuje něco jiného než čtvrt litru horké vody?“ zeptal se nakonec.
„Tak co, vaření není moje parketa,“ ohradil se Kamiya. Tsubaki na něj vrhl opovržlivý pohled, který Kamiya odmítal brát na vědomí. Místo toho vytáhl z kapsy telefon a přešel k fatboyovi, přičemž se tvářil hrozně zaměstnaně.

Za celý večer spolu nepromluvili jediné slovo a chovali se, jako kdyby byli v bytě každý sám. Navečeřeli se nezávisle na sobě a stejně tak to bylo i se spaním.
Když Kamiya vyšel ze sprchy, Tsubaki právě obcházel gauč a pokoušel se přijít na to, jak ho rozložit.
„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se Kamiya, když ho míjel cestou k lednici.
„To jako od tebe? Ne, díky, myslím, že to zvládnu dám,“ odsekl Tsubaki a založil si ruce v bok, jako kdyby před ním nestála pohovka ale složitý matematický problém.
„Já jen že vypadáš, že bys nějakou pomoc potřeboval,“ pokrčil rameny Kamiya, vytáhl z ledničky krabici pomerančového džusu a nalil si do sklenice.
„Jdi někam, Haizari.“ Tsubaki gauč ještě několik minut zkoumal a Kamiya se u toho upřímně bavil, než vyslovil myšlenku, která Tsubakimu vrtala hlavou už dobrých deset minut.
„Hele a jsi si jistý, že tenhle gauč jde vůbec rozložit?“
Nebešťan se na něj otočil s výrazem, který naznačoval, že by ho nejraději prohodil oknem, Kamiya se ale jen zašklebil, dopil svůj džus a zamířil do ložnice.
„Dobrou noc,“ zavolal za ním a když se ohlédl, viděl, jak si Tsubaki rozkládá náhradní polštář a deku na gauči tak, jak je. Ten byl naštěstí dost velký na to, aby se na něj vešel.
Kamiya ale musel uznat, že mu to udělalo škodolibou radost.
Sám se zavrtal do hlubin svojí deky a téměř okamžitě usnul.

Ueda netušil, co se děje. Od toho dne, co viděli Maayu a toho purgatoriana v kavárně, se mu Tsubaki ani Kamiya neozvali. Už to byli tři dny a on nevěděl, jestli celá tahle záležitost končí, nebo reorganizuje, nebo mu prostě jen zapomněli dát vědět.
Až čtvrtého dne ráno dostal zprávu, že je snad všechno vyřešené a že se s nimi má sejít před školou, až mu skončí přednášky.
Skutečně na něj čekali před branou. Každý stál z jedné strany, takže mezi nimi byla vzdálenost asi osmi metrů a kdyby to Ueda nevěděl, nehádal by, že přišli spolu, nebo že se vůbec znají.
„Á, Uedo, ahoj,“ pozdravil Kamiya, který si ho všiml jako první.
Tsubaki se chystal taky pozdravit, ale místo toho široce zívl.
„Copak, náročná noc?“ zasmál se Ueda nervózně ve snaze uvolnit napětí, které mezi těma dvěma obvykle panovalo.
„Dalo by se to tak říct,“ zamumlal Tsubaki. „Ale to nic. Každopádně, máme konečně vyřešeno, jak to s tebou bude dál.“
Ueda se narovnal. „Vážně?“ Nevšiml si přitom, jak se po sobě Tsubaki a Kamiya zachmuřeně podívali.
Nakonec to byl Tsubaki, kdo se dal do vyprávění. Když se dostal k tomu, že teď s Kamiyou sdílejí jeden byt, Ueda nevěřícně povytáhl obočí, ale neřekl nic, dokud mu Tsubaki nedopověděl všechno.
„Počkej. Ty chceš říct, že vy dva budete spolupracovat?“
Oba dva přikývli.
Ueda se uchechtl. „To jako vážně? Vy dva? Vždyť spolu nevydržíte ani v jedné místnosti. Bez urážky.“
„Jsme profesionálové,“ zopakoval Kamiya větu, kterou si od včerejška říkal každých deset minut, „takže osobní věci jdou stranou.“
„Nebyli jste profesionálové i ten měsíc, co jste pracovali proti sobě? To osobní věci stranou nešli?“ trval na svém Ueda.
„Ty musíš mít pořád s něčím problém, viď?“ zasténal Kamiya a promnul si kořen nosu.
„Já se jen chci ujistit, že to myslíte vážně a neděláte si ze mě srandu,“ zvedl Ueda ruce v obranném gestu.
„Ne, neděláme, prosím, pojďme někam, kde prodávají kafe tak silné, že v něm stojí lžička,“ zívl znovu Tsubaki. Kamiya hádal, že se moc nevyspal. Gauč byl fajn na poválení u televize, ale jen představa, že by na něm musel strávit noc, dělala Kamiyovi na zádech uzel.
„Já jsem ještě neobědval, takže můžeme někam zajít a vy mi můžete říct, jak ta vaše spolupráce bude probíhat.“

Druhý večer jejich společného soužení proběhl skoro navlas stejně jako první, snad jen s tím rozdílem, že Tsubaki strávil většinu večera usazený ve fatboyovi s knihou v rukou a občas vzhlédl a nevraživě se na Kamiyu zadíval. Alespoň to si Kamiya nejdřív myslel, než si uvědomil, že Tsubaki se mračí na gauč, na němž seděl.
Nakonec to Kamiya nevydržel a šel spát ještě před jedenáctou. Když pak ležel v posteli a zíral do stropu, přemýšlel, že bydlení s Tsubakim zatím není problém. Možná to bylo tím, jak se oba usilovně ignorovali, každopádně to fungovalo.
Možná tahle mise navzdory všem předpokladům dopadne ještě dobře.
S touhle myšlenkou se převalil na druhý bok a usnul.
Probudil se o několik hodin později, když vrzly dveře ložnice. Kamiya se zmateně rozhlédl, až mu pohled padl na svítící číslice budíku, který stál na nočním stolku. 03:42. V příštím okamžiku se matrace na druhé straně postele prohnula pod váhou cizího těla.
„Co tady děláš, Taiyourene?“ zamumlal rozespale a pokusil se zvednout na loktech. To se mu nepodařilo, tak zůstal ležet tak, jak byl, s tváří napůl zabořenou do polštáře.
„Jdu sem spát,“ ozval se ze tmy Tsubakiho hlas, doprovázený šustotem povlečení.
„Proč?“ nechápal Kamiya.
„Protože ten gauč je noční můra všech ortopedů.“
„Doufám, že ty jsi jenom moje noční můra,“ zahučel Kamiya do hlubin polštáře. Tsubaki se mezitím zřejmě naaranžoval, protože matrace se znovu pohnula, jak změnil polohu a lehl si.
„Sám jsi mi to včera nabídl,“ připomněl mu Tsubaki uštěpačně.
„Ježíš, no jo, hlavně už mlč a nech mě spát,“ zasténal Kamiya a otočil se na pravý bok tak, aby ležel zády k Tsubakimu. Postel byla naštěstí dost široká, takže oba mohli předstírat, že tam ten druhý neleží. Jediné, co tu iluzi trochu rušilo, bylo občasné šustnutí deky nebo silnější pohyb.
Kamiya se v hlubinách svého rozespalého mozku rozhodl, že to nechá být. Neměl zapotřebí se hádat ve čtyři hodiny ráno, nehledě na to, že Tsubaki měl pravdu. Přece mu to nabídl. Netušil sice, že na to dojde, ale couvnout už nechtěl. Měli se spolu pokusit vycházet, takže tohle mohlo být Kamiyovo první vstřícné gesto.
Svůj názor změnil o hodinu a půl později, kdy ho Tsubaki ze spánku poprvé skopnul z postele.

Když ráno Tsubaki konečně vstal, blížilo se poledne. Zamířil rovnou do kuchyně, kde našel Kamiyu, sedícího u jídelního stolu čelem ke dveřím s hrnkem kafe, miskou čokoládových lupínků a výrazem, jako kdyby si do nich místo mléka nalil ocet.
„Dobré ráno?“ zkusil to rozespale Tsubaki a přešel ke kuchyňské lince, aby si udělal kafe.
„To bych se hádal,“ odfrkl si Kamiya a nabral si lžící cereálií.
„Copak nás kouslo do našeho pekelnického pozadí takhle po ránu?“ zajímal se Tsubaki a protáhl se tak, že mu několik obratlů hlasitě luplo.
„Nekouslo nic. Ale ve čtvrt na šest mě někdo vystrčil z postele a to víš, to ti trochu zkazí ráno.“ Kamiya si strčil sousto do pusy, ale stále se na Tsubakiho díval jako na vraha.
„Že by?“ podivil se Tsubaki a v jednom koutku mu pobaveně cuklo.
„Jsem rád, že se bavíš.“
„To je tím, že jsem zvyklý spát na levé půlce postele,“ pokrčil rameny Tsubaki, vytáhl ze skříňky hrnek, naložil do něj několik lžiček instantní kávy a zalil ho právě dovařenou vodou. Nato se vyhoupl na linku, aby se mohl posadit na pracovní desku a obsah hrnku promíchal lžičkou.
Kamiya se hořce zasmál a zapátral v mléčné mělčině svojí misky po zbloudilých lupíncích. „Co tím chceš naznačit? Že bych tě měl pustit na levou polovinu? S tím nepočítej, stačí, že jsem si tě pustil do postele a i za po můžeš být vděčný.“ Ani si neuvědomil, že mimo kontext by ta věta měla úplně jiný smysl.
Tsubaki pokrčil rameny. „Když myslíš.“
Kamiya si ho poprvé pořádně prohlédl. Předešlého rána byl Tsubaki už připravený vyrazit, zatímco on se teprve vyhrabal z ložnice a tak ho prvně viděl jinak než v pomyslné plné polní.
Tsubaki byl většinou dokonale upravený. Světlé vlasy učesané, límec košile jako z učebnice… teď ale seděl s hrnkem kafe na kuchyňské lince, s vlasy rozcuchanými jako kdyby mu v nich přenocovali vrabci, tmavé triko pomuchlané, trochu mžouraje, jak se ještě úplně neprobudil. To trochu naštíplo jeho fasádu dokonalého Nebešťana, za kterého ho Kamiya doteď měl.
„Co je?“ zeptal se najednou Tsubaki přes vrchní okraj svého hrnku a podezřívavě přimhouřil oči.
„Hm?“ Kamiya si ani neuvědomil, že si Tsubakiho prohlíží dýl, než by měl. Znovu obrátil svojí pozornost na svoji snídani.
Chvíli bylo ticho přerušované jen občasným cinknutím Kamiyovi lžíce o misku.
„Mám nějakou šanci, že bych tu našel něco k snídani?“ nadhodil Tsubaki, seskočil z linky a protáhl se.
Kamiya pokrčil rameny a kývl směrem, kde na sektorce stála krabice čokoládových lupínků, načež se znovu zadíval do hlubin svojí misky a čekal na první pitomý komentář ohledně jeho dětinské snídaně. Místo toho k němu ale dolehlo cinkání sypaných cereálií a zvuk otevírané ledničky. Poté, co si Tsubaki připravil snídani, znovu si vysedl na pult.
Neměli si co říct, proto Kamiya odnesl svoje nádobí od snídaně do dřezu a zamířil do ložnice, aby se oblékl.
Z bytu vyšli o dvacet minut později.
„Budu si muset udělat vlastní klíč,“ poznamenal Tsubaki, když si zapínal kabát a čekal, až Kamiya zamkne. Ten si nemohl nevšimnout, jak moc vážně to Tsubaki myslel, když si stěžoval na to, že mu nevyhovuje oblékat se jako nebešťan. Jediné, co zůstalo na svém místě byl šedý kabát, kožené kotníkové boty a křížek, který nosil na krku. Bílou košili vyměnil za černé triko s dlouhým rukávem a světlé džíny za tmavě šedé.
„Když se připomeneš,“ pokrčil rameny Kamiya a zastrčil klíče do kapsy bundy.
„Je to i v tvém zájmu.“
To byla pravda. S jedním klíčem to znamenalo, že si museli pořád dávat pozor, kde ten druhý je. Což je obzvlášť nepříjemné, když jde o někoho, koho nemůžete vystát.

Dorazili k Aloners zrovna, když se několik členů souboru o něčem horlivě debatovalo na jevišti. Ueda byl mezi nimi. Kamiya a Tsubaki si vyměnili zmatený pohled, ale ani jeden nic neřekl. Kamiya místo toho oslovil blonďatou dívku, která seděla v první řadě a něco si črtala do bloku.
„Co se děje?“ zeptal se a kývnul směrem ke skupince.
Dívka vzhlédla a koncem tužky si posunula čelenku z čela. „Ále, přihlásil se jim nový zájemce o člena,“ pokrčila rameny.
„A dělají kvůli tomu takový povyk, protože…?“
„Protože i když jsou Aloners super a tak vůbec, nový člen, který nebyl nátlakem přinucen, aby se přidal, se jim nepřihlásil asi dva roky.“
Kamiya se podezřívavě rozhlédl po jevišti. Kromě Uedy tam byli ještě Roger, Kyouko, Remyuu, Kiyoteru a dvojice, kterou Eiichirou jmenoval jako Benjiho a Risu.
Trvalo asi deset minut, než se konečně trochu zklidnili a Roger vyšel k okraji jeviště.
„Tak se pojď předvést,“ vyzval někoho, kdo stál v opačném rohu sálu.
Z jeviště mezitím seskočil Ueda a zamířil k nim.
„Máme tady dneska trochu zmatky,“ usmál se omluvně, „zájemce o přijetí jsme tu neměli už věky.“
Kamiya ho ale neposlouchal a pozoroval postavu, která se právě škrábala na pódium.
„Prý je ve městě nová a někdo jí řekl o Aloners… takže se rozhodla přidat.“
„Odkud teda je, když se teď přistěhovala,“ zajímal se Tsubaki.
„Prý z Koreje.“
Dívka se konečně vydrápala nahoru, otočila se čelem do hlediště, uhladila si šaty a nervózně se usmála. „J-já můžu začít,“ vykoktala a odhrnula si z očí ofinu.
Tsubaki si nevěřícně odfrkl, zatímco Kamiya zavrtěl hlavou. Ueda se nechápavě podíval z jednoho na druhého. „Co se děje?“ zeptal se zmateně.
„Chceš vědět, proč je ve městě nová?“ Tsubaki si založil paže na hrudi a odvrátil oči od jeviště, jako kdyby ho to osobně uráželo.
„…proč?“ zamračil se nechápavě Ueda, který pořád nevěděl, o co těm dvěma jde.
„Protože je z Patridy.“
Ueda se zatvářil ještě zmateněji než před tím.
„Je to purgatorianka,“ dodal Kamiya s očima pořád upřenýma na mladé ženě, která stála na pódiu. Červenala se a zakloktávala, když se jí Roger na něco ptal a v rukou mnula lem svojí sukně, jako kdyby to bylo záchranné lano.
„Tím chcete říct, že ona je…“
„…Muramasova parťačka. Přesně tak,“ přikývl Tsubaki.
Ueda svěsil ramena a nejistě těkal očima z Tsubakiho na Kamiyu a naopak. „Takže je tu aby mi to zkazila u Asano?“ ujišťoval se.
V tu chvíli Kamiyův pohled upoutal pohyb v místech, kde předtím purgatorianka stála.
Byl to on. Muramasa Taki.
Když se Kamiya připravoval na pohovor do oddělení, studoval spoustu jeho misí a nemohl si pomoct, ale trochu ho obdivoval, protože v tom, co dělal, byl skutečně dobrý. Do oddělení se dostal, když mu bylo jedenadvacet a teď, o sedm let později, byl jedním z nejlepších pracovníků.
Muramasa. Stál v rohu sálu, upíraje neutrální pohled na svoji kolegyni, která se bavila s Rogerem. Byl špička oddělení. A on, Kamiya, byl stejně jako Tsubaki naprostý začátečník bez zkušeností.
Stále na něj zíral přes celý sál, když si ho Muramasa všiml a pohlédl jeho směrem.
Kamiya si nebyl jistý, ale přísahal by, že se Muramasa posměšně usmál.

Status mise: Aktivní
Poznámky k misi: Jaká je šance, že agentka purgatorianského oddělení bude herečka? -T