SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Beloved

Ani to nebyla poštovní schránka na rohu ulice, jak se píše v jedné básni. Nebyla vůbec modrá, modré byly ty oči, u kterých jsem si byl jist při prvním pohledu do jejich hloubky, že je miluji.
Začínalo mrholit, nebe se zmatnělo nebezpečnou kovovou šedí a naděje na návrat Slunce byla ten den mizivá. Mraky se rychle přibližovaly a prudký déšť nebyl daleko. Věděl jsem to, díval jsem se na oblohu, když jsem do něj vrazil. Moje chyba.
„Omlouvám se, nekoukal jsem, promiňte…“ Začal jsem se tomu mladíkovi omlouvat a všiml jsem si, že upustil na zem pár dopisů. Sehnul jsem se, abych mu je pomohl posbírat, ale v tom se na mě obrátil.
„Prosím, já….“ Promluvil, ale ty jeho oči mi učarovaly. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem na něj hleděl. Byl překrásný, světlé vlasy kontrastovaly s jeho snědou pletí a modř očí zdobila jeho tvář safíry. Jeho věk jsem odhadl na dvacet let, více jistě ne. Moc se mi líbil. On pomalu pootočil hlavu na stranu, jako pes co nerozumí povelu, jako učenlivé štěně. V tu chvíli jsem poznal, že není něco v pořádku.
„Co se děje, můžu Ti pomoct?“ Zeptal jsem se ho, avšak on se začal věnovat schránce. Stáli jsme před poštou, byla zavřená, takhle pozdě už všichni odešli. V dlani pevně tisknul těch několik lístků k odeslání, ale nebyl s to je do skřínky vhodit. Po chvíli, kdy jsem ho zmateně sledoval, ke mně vzhlédl.
„Prosím Vás, já.. nevím, jak.. prosím...neumím to.“ Snažil se ze sebe dostat srozumitelné vysvětlení a mně začínalo být jasné, oč tu běží. Ten kluk je jiný. Kdyby na mě takhle nepromluvil, nejspíše bych to nikdy nepoznal, až nyní jsem si všiml jeho neobyčejného držení těla i zbrklých pohybů. Autista. Ale co tam ten chlapec dělal, navíc úplně sám? Začínalo opravdu pršet a já měl sto chutí se někam schovat, ačkoli mi bylo proti mysli ho tam jen tak nechat.
„To je dobré, pomůžu Ti. Podívej, takhle, vidíš?“ Vzal jsem mu obálky opatrně z rukou a pomalu je vhazoval škvírou do schránky. Bál jsem se, že ho vyděsím nebo se rozčílí, všechno bylo možné, avšak on tam jen tak stál a díval se, jak mu jeho majetek mizí v té plechové bedničce. Usmál se na mě a já se.. já se….zamiloval.

„Mám Tě rád, Ryuu.“ Začervenal se, když to říkal a dětsky schoval tvář do dlaní. Bylo to o dva měsíce později v cukrárně. Byl tak roztomilý, každý jeho úsměv byl pro mne povzbuzením, žil jsem z pocitu, že ho zase uvidím. Jeho nevinnost mi dávala sílu věřit, že je skutečně šťastný.
Tenkrát u pošty, tam jsem mu propadl, nenechal jsem ho zmoknout, ale odvedl ho domů. Jakmile jsem ale druhý den stál u jeho dveří, cítil jsem se hrozně. Bože, co tam dělám, vždyť ten kluk je duševně postižený, co po něm chci, aby mě miloval? Bylo mi ze sebe zle, nejspíš mi nedocházelo, že to pouhým odchodem nepůjde vyřešit. Otevřel dveře.
„Ryuu!“ Zavolal na mě a jen v domácím oblečení se mi pověsil na krk. Netušil jsem, co bych měl dělat, on byl tak sladký, tak důvěřivý. Jeho oči se smály, když se ode mě konečně odtrhl. Pozval mě dál a já neměl sílu odmítnout. Překvapilo mě, že žil sám, nikde nikdo, žádný příbuzný, který by se o něj staral. Pak mi ale řekl, že za ním jezdí bratr každý druhý den, to mě trochu uklidnilo.
Jmenoval se Shin, to jméno k němu sedělo. Mnohem lepší než moje, které znamenalo – drak. Já však nikdy nebyl bojovný nebo násilný,měl jsem klidnou a vyrovnanou povahu.
Od té doby jsem Shina chodil pravidelně navštěvovat, vždycky byl rád, když jsem za ním zašel a povídali jsme si. Byl skutečně kouzelný, všechno ho nadchlo a zajímalo, pořád chtěl něco zkoušet a vyrábět, čas strávený s ním mne ohromě naplňoval. Tak rád jsem se o něj staral a se vším mu pomáhal, učil ho nové věci, četl mu a díval se s ním na televizi. Ovšem nikdy jsem si nedovolil nic víc. Když už to byly dva měsíce, šli jsme spolu poprvé někam ven, mezi lidi.
„Mám Tě rád, Ryuu.“ Jeho rudé tvářičky svědčili o tom, že není schopen zalhat. Mě oči zářily štěstím, jako drahokamy. Má mě rád. Ano, má. Věděl jsem, že je to od něj jen projev náklonosti. U něj „mít rád“ znamená něco jiného, než u normálních lidí. On to myslel z vděku, z přátelství. Jenže já ho miloval, tolik jsem mu chtěl být blíž, jako někdo víc než jen přítel.
„Taky Tě mám rád, Shine.“ Odpověděl jsem mu s úsměvem na tváři. Kéž by jen věděl, kolik citu k němu chovám, ale ne, nikdy se to nedozví. Nesmí to vědět. Bolelo mne být s ním a přitom nemít jeho. Vždyť on musí cítit lásku, každý ji cítí. Copak by to nepochopil? Neporozuměl by tomu? Každý večer, kdy už jsem ležel v posteli, sám ve svém bytě jsem o tom přemýšlel, nedávalo mi to spát. Proč mám milovat, když mé city nejsou opětované? Přesto jsem se ráno tak strašně těšil, až ho zase uvidím, až zazvoním na zvonek a on mě s radostí uvítá u sebe doma. Oblékl jsem se tedy už dopoledne s úmyslem, vzít svého Shina někam na oběd, ovšem jakmile jsem se blížil k jeho domu, srdce se mi rozbušilo. Stálo tam cizí auto a slyšel jsem jasně chlapcův křik.
„Já nechci, bratříčku, já nechci! Prosím, přijde Ryuu, on přijde, uvidíš….“ Plakal Shin a mne zraňoval každý jeho vzlyk. Ve dveřích stál jeho bratr, kterého jsem nikdy dřív neviděl. Vypadal o pár let starší než Shin i já a díval se mě přísně, když jsem k němu přispěchal a nevšímal si ho, zatímco se na mě jeho malý bratříček vrhl a objímal mne.
„Už je to dobré, Shine, jsem tady.“ Svíral jsem ho v náručí a přál si, abych mohl zahnat všechny jeho problémy. Trochu se uklidnil
„Ryuu, viď že si mě vezmeš, viď že jo. Já nechci pryč!“ Opakoval stále dokola a pevně se mě držel, jako své poslední naděje. Náhle jsem za sebou spatřil jeho sourozence, který mne oslovil.
„Vy musíte být Shinův přítel, že ano. Vyprávěl mi o Vás.“ Snažil se být cizí muž příjemný, ačkoli z něj šel strach. Já už tak milý nebyl.
„Ano, jsem. A Vy jste, jak jsem pochopil, jeho starší bratr. Co se tady děje, proč je Shin tak vyděšený?“ Bylo to poprvé, co jsem dal světlovlasému polibek do vlasů a natisknul si jen na hruď. Byl jako dítě, které ode mne očekávalo ochranu.
„Je mi líto, pane Ryuu, budete se se Shinem muset rozloučit. Už na něj bohužel nebudu mít čas, umístíme ho do ústavu a…“
„Zbláznil jste se? Do ústavu? Je to Váš bratr, on nemůže být v ústavu, co si myslíte? Že ho někam šoupnete a on bude šťastný? Ne, tohle v žádném případě nedovolím.“ Řekl jsem rázně a rozhodně, aniž bych si uvědomoval, co to vlastně dělám. Tahle jsem nesměl dopustit, ne, Shina nemohli zavřít do klece k ostatním lidem, které nikdo nechce. Jenže co jsem mohl dělat, nic, vůbec nic. Má bezmoc mne zahanbovala.
„Nedopustíte? Tak to se pletete, pane. Já se Vás neptám, já Vám to oznamuji. Dělej Shine, už musíme jet!“ A popadl chlapce za triko, ten se mne však odmítal pustit. Pořád křičel.
„Ryuu, já chci zůstat u Tebe, já chci být u Tebe. Nechci pryč, Ryuu, já nechci!!“ Plakal až měl oči zarudlé slzami. A já udělal tu nejhorší věc na světě, za kterou se proklínám každý, každičký den a prosím Boha o odpuštění. Já ho…. pustil. Nechal jsem si jej vytrhnout z náruče a stál jen bezmocně mezi dveřmi, když na mě volal přes okýnko v autě, když měl ruce na skle a já mohl jen ze rtů odezírat své jméno, když mizel v dálce.
„Odpust mi, Shine, já Tě miloval.“

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Ach ty mé konce.. ty mé konce.. kdo čte mé povídky, tak moc dobře ví.... hezké počtení... Smile

5
Průměr: 5 (16 hlasů)