Bílá legenda – 1 – Hadí kámen

Zastavil jsem se a zíral. Sice jsem poslední dobou pořád slyšel, že v lese je spousta malých zázraků. Stačí se jen rozhlédnout, ale tohle jsem tedy fakt nečekal. Na zemi ležel kluk s těmi nejdelšími vlasy bílé barvy, jaké jsem kdy viděl a v oblečení, které se spíš hodilo na slavnosti. Tedy na slavnosti indické či tak. Na hlavě měl šátek tvořený mnoha kulatými plackami ze zlata, které od temene přecházely ve střapce spletené do tenkých culíků. Celou krásu držela čelenka s malým červeným zakrouceným rohem.

Střídaní červených kamenů tvořilo jednoduchý vzor. Už jen tahle ozdoba musela mít kilo a co teprve to okolo krku. Tam tedy byl jen obojek … nebo jak se tomu má říkat a z něj šly další zlaté střapce, tentokrát však mnohem jednoduší, dolů přes hruď. Zezadu se pak táhla hedvábná látka světle béžové barvy, která byla také přidržována zlatými náramky na zápěstích. Na uších měl náušnice s dalšími střapci, ty ale byly tentokrát krátké.
Jelikož ležel na břiše nevěděl jsem pásek, ale odhadl bych ho na širší pás s červeným kamenem uprostřed a ten držel zepředu i zezadu pruh hedvábí. Z něj nejspíš ještě zepředu šly další zlaté ozdoby, protože ty se táhly od břicha přes zadek jako malý pláštík.
Počkat!
Vždyť nemá nohy!
Ten kluk má hadí ocas!
Vyplašeně jsem ustoupil.

T-Tak počkat, tohle musí mít nějaké logické vysvětlení. Mysli, mysli. Aha … Cosplayer! Určitě je to on! Tedá … že mě ale vyděsil. Je fakt dobrej.
Zase jsem přišel trochu blíž.
Ty šupiny vypadají opravdově. Všechny úplně bílé, dokonce i jeho pokožka má bílý nádech. Stoprocentní albín. Ještě červené čočky a bude to perfektní.
Zakroutil jsem hlavou, až jsem si blonďaté vlasy rozházel ještě víc, než už byly.
Já tu nemám obdivovat jeho kostým, měl bych ho donést do nemocnice! Vždyť může být zraněný.
Naklonil jsem se nad něj tak rychle, až jsem ztratil rovnováhu a o něco se řízl.
Auč!
Cucal jsem si prst. Najednou se ten kluk pohnul.
„Hej, kluku, seš živej?“
Fakt má hustý čočky, jako by se jeden díval hadovi do očí. Tedy, né že bych někdy zkoušel hada uhranout, to bych si koledoval o jeho uštknutí nebo záchvat smíchu. Olízl jsi rty, kde ulpěla kapička mé krve.

On si ty zuby snad brousí, že je má tak ostrý?
Začínal jsem cítit nervozitu. Ten kluk mohl být klidně padlý na hlavu.
„Vypadá to, že seš OK, tak já padám.“
Bude lepší se vytratit, ale on byl jiného názoru. Chytil mě za ruce a přitáhl.
Už jsem se kolikrát líbal a panic nejsem, ale s klukem?!
Jen co se vzpamatuju, tak ho zabiju! k****n jeden, co si myslí?!
Najednou mi něco strčil do pusy.
Hej! Okamžitě mě pusť!
Jenže jsem se nemohl vůbec hnout. Nadrogoval mě?
Zaklonil mi hlavou. Sjelo to do žaludku.
Na okraji vědomí mi začali docházet určité souvislosti. Propadal jsem se však do tmy a neměl čas je pozvat na kafe. Byly příliš šílené než, aby byly pravdou.

***

Zamručel jsem. Točila se mi hlava a bolel žaludek.
To jsem se zase ožral? Moje hlava.
Oči jsem nechával zavřené, ale rotující tma je humus. Tak jsem je otevřel. Viděl jsem stěnu jeskyně.
Jak jsem se sem sakra dostal?
Vedle mě se něco pohnulo. Otočil jsem hlavu a přál si, aby ten sen skončil. Cosplayer seděl na vlastním ocase a zval maso z lidské ruky.
Počkat! Ty hodinky poznávám!
Sklouzl jsem pohledem ke své pravačce. Visel tam jen cár látky.
Do pr**le!
To není cosplayer!
Do pr**le!
Je to lidožravý!
Do pr**le!
Nemůžu se hýbat!
Do pr**le!
Vůbec nic necítím!
Do pr**le!
Vždyť já ani nekrvácím!

Dohlodal kost a utřel si rty. Kosti hodil na zem. Během chvilky se rozpadly na prach. Připlazil se ke mně. Ať už za to mohla droga nebo absolutní strach, nevydal jsem ani hlásku. Jemně mě pohladil po tváři prsty a pokračoval k urafnuté ruce.
Byl jsem tak vyděšený, že jsem nedokázal ani myslet. On fakt byl nějaká hadí zrůda! Potil jsem se a dýchal, jen když mi hodně docházel kyslík. Tohle bylo šílené.
Je to jen sen. Noční můra. Brzo se probudím. Musím … Musím jen zavřít oči. Až je zase otevřu, probudím se pod stromem zapadaný listí a vedle mě bude ležet svlečená hadí kůže. Jo to bude ono. Přesně takhle jsem si přivodil tenhle divný sen. No tak se už probuď! Nemám na to celý den. Chci odtud vypadnout! Nechci být v lese, patřím do velkoměsta ke své motorce. Jo, chlapi z gangu by se mi smáli, co to mám za divný sny.
Angel … ta by zase řekla, že jsem veliký snílek a že mě potřebuje přidržet u země, abych jí někam neodlétl. Zase bych mohl vonět k jejímu parfému, přejíždět po jejích pevných stehnech, poplácat po zadečku a poslat nás oba do extáze. Chci se už probudit! Hned!
Zkusmo jsem otevřel oči. Nic se však nezměnilo. Prudce jsem je zavřel.
Ne, je to jen živý sen! Takový kde nepoznáváme rozdíl mezi realitou a snem. Musí to tak být, musí! Jinak to nejde.

K pevně zavřeným očím jsem zatínal ještě zuby. Něco mi olízlo dlouhým jazykem tvář. Bál jsem se. Cítil jsem teplo z jeho těla. Bylo to divné. Všechno bylo divné.
Jdi pryč!
Jdi pryč!
Nech mě být!
Teplo?
Žhnulo z pahýlu pravé ruky. Odvážil jsem se znovu otevřít ruce. Látka na rameni se vzdouvala. Jemné světlo protl tmavý stín. Byla to moje ruka! Byla to moje ruka, kterou mi ten bastard před chvílí sežral! Byla fakt moje. Na hřbete ruky byla jasná červená jizva z jedné rvačky. Jen slabé brnění v prstech mi řeklo, že nervy jsou plně funkční.
Ale jak?
Ze žaludku vycházelo červené světlo.
Může za to světlo? Je to to, co mi strčil do pusy?
Objal mě prsty kolem krku. Už jsem viděl, jak mě škrtí. Místo toho jsem ucítil chladivý dotek kovu. Měl jsem najednou kolem krku zlatý obojek a z jeho dlaně vycházel tenký řetěz. Zatahal mě za něj. Zase jsem se mohl hýbat, ale rozhodně jsem nehodlal jít s ním. Nohama jsem se zapíral o kameny a rukama křečovitě držel skalní stěny.
Tahal za řetěz dál. Jen jemně, jako pokyn pojď. Víc jsem se zapřel. Vydal syčivý zvuk. Asi mě popoháněl.
Jsem snad pes? Na to může zapomenout. Nevím, co se mnou k***a udělal, ale nikam nejdu.
Prudce jsem se zvedl a utíkal na opačnou stranu. Akorát jsem se přiškrtil.
Kruci!

Tahal jsem dál, ale ten hadí bastard byl silnější, než na co vypadal. Řetěz náhle povolil a obtočil se mi kolem těla. Spoutal mě a povalil na zem. Připlazil se a položil si mě na ocas. Zády jsem se opíral o jeho záda. Snažil jsem se vykroutit, ale byl jsem pevně spoután.
Tak jsem aspoň seskočil dolů. Zatvářil se stylem „Proč pořád utíkáš?“.
Já se nenechám ožírat nějakou příšerou.
Po druhé mě k sobě přivázal. Neměl jsem šanci zdrhnout. Měl jsem ho tam nechat ležet a vůbec si ho neprohlížet. Ale já musel být zvědavý! Musel jsem se prostě podívat, co ten divný kluk má na sobě a co že tam vlastně leží!
k***a!
Táhl mě dál hlouběji do jeskyně. Dorazili jsme až k podzemní vodní ploše. Bez zastavení se do ní ponořil. Voda byla ledová. Snažil jsem se držet boty nad hladinou, ale to se najednou potopil. Nestačil jsem se nadechnout. Vypustil jsem těch pár bublina a začal počítat andělíčky. Dostal jsem se ke dvaceti, když jsem zjistil, že pořád žiju.
Necítil jsem potřebu dýchat. Je to s ním stejné? Byli jsme v absolutní tmě a přesto se nikde nezastavoval. Znal tuhle trasu? Kam mě to táhne? Do svého hnízda? Chci pryč!
Proud vody zrychloval. Nebo on plave rychleji? Tak či onak se před námi objevilo světlo. Světlo v tunelu? Hej, hoď tam zpátečku! Voda vystříkla k modrému nebi. Kašlal jsem a ucítil jsem napínání plic.
Co to sakra … ? Na vzduchu dýchám a pod vodou nemám potřebu? Rozhlédl jsem se. Byli jsme uprostřed maličké oázy kdesi v rozlehlé poušti. Jak jsme se sem dostali? Vždyť jsem byl v obyčejném lese! Had si však s mými otázkami hlavu nenamáhal. Stejně jsem je řval jen v hlavě. Vzduch byl žhavý, cítil jsem teplo, ale nebylo mi horko.

Ztratil jsem nějak funkci smyslů? Vlastně ne, pořád vše cítím, jen … necítím nic negativního. Cítím teplo ale ne už horko. Měl bych cítit bolest, ale tu necítím. Všechno je tak divné.
Podíval jsem se na břicho zakryté tenkým řetězem.
Je to kvůli tomu světlu ze žaludku?
Ohlédl jsem se za sebe a zpozorněl. Blížili jsme se k velikému městu z bílého kamene.
Jsem snad v Indii, nebo co?!
Vypadalo to tu podobně. Aspoň podle těch několika obrázků, co jsem v životě viděl. Vysoké hradby, u brány stráž, v ulicích stánky, muži, ženy, prodejci, kupující i obyčejní chodci. Vypadalo by to normálně, kdyby většina z nich nebyla hadími příšerami! Kdejaká žena se neostýchala dávat světu najevo své přednosti ozdobené zlatými šperky.
Mezi těmi všemi se procházeli lidé a všichni nějak doprovázeli určitého hada. Hned za branou si nás všimli a běželi uvítat. Tedy vítali toho bílého hada. Všiml jsem si mnoha různých barev šupin od obyčejné hnědé, zelené až po jasně rudé a modré. Muži byli méně okázale oblečení. Většina měla krátké vesty a ozdoby spíše kolem pasu a někdy i náušnice.
Dobře jsem rozeznal i vojáky, protože u pasů jim visely dvě dýky s čepelí tvaru zploštělého S. Na spodní části těla měli také přidělaný ocelový pancíř. Ukončovala ho špice s bodcem nasazená na ocasu. Prohlédl bych si další obyvatele hadího města, ale to se dav rozestoupil a připlazil se hlavní had. Měl dlouhé černé vlasy a šupiny. Měl úplně stejné zdobení jako bílý had, ale místo zlata bylo stříbro a kamene byly modré. Ty mu skvěle šly k modrým očím.

Po boku mu šel člověk. Vlasy měl taky černé a vyčesané do vysokého culíku, volně visící vlasy mu sahaly až do půli zad, ale nijak se jich nedotýkaly. Všiml jsem si, že oblečení je inspirováno Japonskem. Dokonce i polo Američan jako já pozná sakuru. Obzvlášť když máte ségru, která je jí posedlá. Mělo tvar kimona, ale nesahalo až na zem a mělo jen jeden dlouhý otevřený rukáv. Možná to bylo trošku skřížené s tógou.
Dav hodně rychle ztichl a ukláněl se. Můj had se mu uklonil též a pak se objali. Slyšel jsem je mluvit, ale nerozuměl jsem ani syknutí. Mračil jsem se. Když se na mě hadí boss podíval, mračil jsem se ještě víc. Nevypadal, že bych ho nadchl, ale bílý byl jiného názoru. Ohlédl se na mě, usmál se, ale já se pořád mračil. Zašťouchal mi špičkou ocasu do tváře.
A to byla poslední kapka. Zahryzl jsem se mu do něj. Nejdřív bylo vteřinku ticho, pak začal řvát bolestí. Ocasem cukl tak, až mi vyrval zub. Necítil jsem bolest a netekla ani krev. Černej řval jak píchlé prase s houkačkou. Hned mě shodili dolů z jeho zad. Jeden strážný mě vzal do podpaždí, ale kopal jsem tolik nohama, že mi je musel další přidržovat.
Boj jsem však nevzdal.
„Pusťte mě, k***a!“
Našel jsem svůj hlas.

„Tohle nemůžete! Okamžitě mě pusťte! Tohle je protizákonný! Okamžitě mě pusťte vy … vy z kobry syni!“
Drželi mě křečovitě a plazili se skrz dav. Ten se držel dál, báli se, že je taky kousnu a že se toho neštítím. Zastavil nás ten Japonec, aspoň jsem ho na to odhadoval. Mám taky asijský příbuzný a japonštinu ovládám celkem dobře, vždyť jsem tam taky dvanáct let žil. Občas tam jedu za příbuznými, jako tohle léto, jenže mi nikdo neřekl, že tam mají hadí stvůry.
Zdálo se, že jim něco vysvětluje. Stráže si vyměnily zadumané pohledy a posadily mě na zem. Ten člověk mě převzal. Pokynul mi, abych ho následoval. Tak jsem to udělal, ale ne že bych začal najednou poslouchat. Bylo to ale lepší, než aby mě drželi dva přerostlí červi. Vedl mě uličkami. Kupodivu vypadaly čistě. Každý nám ustupoval z cesty. Očividně patřil k vyšší kastě společnosti. Neměl u sebe žádnou zbraň.
Trochu mě znervózňovaly ty polonahý ženský. Angel, tedy moji holku jsem už viděl kolikrát nahatou, ale tohle … To bylo trochu něco jiného. Dostali jsme se až do paláce. Vypadal jako z těch indických pohádek o sultánech. Viděl jsem tu stát stráže, takže na svoji příležitost musím ještě počkat. Ani ve městě jich nebylo málo.
V zahradě kolem paláce byly fontány, stromy a malí barevní ptáčci, co neustále švitořili. I tady byly haďáci, ale jejich oblečení vypovídalo o jejich práci coby sluhové.
Skončím taky tak? Budu jen jeho hračka?
Zatnul jsem pěsti. Za vstupními schody mě uvítala obrovská hala. Po obvodu byly sloupy zdobené freskami z černého mramoru, sochy a vázy. Trochu se mi z té výšky zamotala hlava. Snažil jsem si cestu zapamatovat, ale měl jsem pocit, že jdeme bludištěm. Na zemi byl povětšinou bílý kámen, ale na některých křižovatkách byl ozdoben kamínkovými mozaikami. Většinu motivů tvořil nějaký hadí muž či žena s tygry, pávy, květinami, džunglí a podobně.

Mozaiky však byly i na stěnách a mnohdy u stropů budily dojem, že tam jsou okna ven do zahrady. Tolik jsem se zakoukal, že jsem nesledoval cestu.
Kruci!
Ustoupil jsem a chystal se utéct, když promluvil:
„Prosím, neutíkejte, žádné nebezpečí vám tu nehrozí.“
„Jo, to vykládej ho- … Počkat! … ty … Ty mluvíš japonsky?!“ zakřičel jsem.
„Ano a vy také. Jste synem obchodníka prodávající své zboží v přístavu Nagasaki? Váš přízvuk je totiž hodně zvláštní.“
„Kdes na tu pitomost přišel? Proč by měl můj otec být obchodník? Moje máma je Japonka a táta Američan!“
Zatvářil se rozpačitě, ale hned nasadil úsměv.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás tím urazit. Pojďte, prosím, dovnitř.“
Vstoupil do místnosti skrz otevřený průchod, které jen z části kryly závěsy. Zvědavě jsem nakoukl. Bylo tu hodně prostoru. Strop zdobily fresky hadů, pávů a tygrů v džungli a na poušti. Okna mířila do vnitřní zahrady a já z venčí slyšel syčivé hlasy. Nad nimi byly další tenké záclony. Spíš pro dekoraci než zatemnění. Byla tu i pohovka s opěradlem a u ní stolek s mísou plnou ovoce. Všiml jsem si váz a dokonce i malé knihovny. Jinak to bylo všechno.
„Doufám, že se vám váš nový pokoj líbí,“ řekl zdvořile.
Jen jsem otráveně zamručel. Přišel ke mně, poklepal na řetězy a ty zmizely. Obojek mi však zůstal.

„Prosím, převlečte se.“
Pokynul mi rukou k pohovce. Hodil jsem po něm zamračeným pohledem, ale přešel jsem k ní. Je fakt, že jestli chci utéct, musím na sobě mít něco, co nebude tolik přitahovat pozornost. A to jsem tohle triko se stylizovaným hadem měl tolik rád. Jestli tohle přežiju, budu do konce života chovat ke všem hadům averzi. Aspoň to oblečení mělo jednu výhodu. Nebylo z průhledného hedvábí a nezatěžovala ho tuna zlata. Měl jsem vestu bez rukávů, látkový pásek a zvonové kalhoty. Všechno béžové barvy.
„Hej … Co je tohle?!“
Sáhl jsem si rukou přes červený kámen, co jsem teď měl místo pupíku.
„To je znamení vašeho spojení s druhým princem Rakeshou.“
„Jaký spojení? Co je to za kravinu?!“
Chytil jsem šutr a zatahal. Držel jak přilepený.
„Druhý princ jej vám přeci dal spolknout.“
„Cože? … Vlastně, jo. … Dával mi něco divného spolknout.“
„To je kámen Sanvidá. Každý Nángin jej nosí v sobě a dá tomu člověku, kterého si vybere.“
„Jaký výběr? Já o ten šutr nestál!“
„Zdá se, že je zde mnoho na vysvětlování.“
Usmál se, sedl si na pohovku a pokynul mi, ať si též sednu. Sedl jsem si však na druhý konec.
„Kdysi dávno lidé pouště uctívali hadí bohy Nánginy. Pokud k nim chovali úctu, přinášeli déšť, pokud je však rozzlobili, seslali sucha, nebo povodně. Pravidelné obřady na jejich počest požadovali lidské obětiny. Mladý muž nebo žena byl představen Nánginovi. Ten obětinu odnesl do hadího království Pãtãla a pozřel.

Lidé na povrchu se pak mohli radovat z deště a dobré úrody na mnoho let. Jednou to však bylo jiné. V jisté oblasti, kde se konal rituál, ovládal déšť Nángin jménem Jayendro. Vesničané mu dali jejich nejkrásnější dívku. V hadím paláci jej pak dívka jménem Nirmala požádala o poslední laskavost:
'Prosím, veliký Jayendro, dovol mi naposledy zazpívat rannímu slunci.'
Nángin její slova vyslyšel a dovolil jí žít do dalšího rána. Jaké však bylo jeho překvapení, když uslyšel její hlas. Byl čistší než samo polední nebe. Jayendra se dlouho nedokázal pohnout a pouze naslouchal. Když skončila svoji píseň. Poprosila jej o odpuštění její troufalosti narušit obřad a nabídla mu své tělo.
Nánginové sice potřebují lidské maso k životu, avšak on nedokázal pozřít celé její tělo. Tolik toužil po tom, slyšet její hlas. A tak kdykoliv nedokázal udržet svůj hlad, pozřel jednu její končetinu. Zpívala pro něj a on jejím písní naslouchal. Když už nemohl pozřít žádnou její část, aniž by ji nezabil, začal se jí vyhýbat. Čím jeho hlad byl větší, tím dále od ní byl. Ostatní Nánginové mu radili, ať ji sežere, ať ukončí své trápení.
To on však odmítal. Miloval ji. Ale jeho hlad jej přemohl a jedné noci pozřel i zbytek jejího těla. Prý, dokud jí neprokousl hrdlo, zpívala jeho oblíbenou píseň. Když přišlo ráno, uvědomil si svůj hrozný čin. Znechucen sám sebou, vyšplhal na nejvyšší vrchol hor pouště a vrhl se do propasti. Celým svým hlasem volal svoji milovanou.

Jeho křik dolehl až k Višnuovým uším a ten jej zachytil do své dlaně. Zeptal se jej, proč tak křičí, co je zdrojem jeho bolesti. Jayendra mu vypověděl svůj příběh a požádal o smrt.
'Proč nesmrtelný žádá o smrt?'
'Protože to je jediná cesta, jak mohu být se svojí milovanou.'
I Višnu se nad nebohým Nánginem smiloval a oddělil jeho duši od nesmrtelného těla. Prázdné tělo vyletělo k nebesům a šupiny se rozzářily ve světle slunce všemi barvami.
Z jeho šupin a lásky se staly kameny. Nánginové je nosí v sobě a jakmile najdou svou milovanou či svého milovaného dají mu jej a přemění v Mu, prázdného. Díky tomu mohou nesmrtelní být se svými milovanými.“
Dokončil své vyprávění a mě se zvedal žaludek.
„Takže … nejsem člověk?“
„Ne, stal jste se Mu. Kámen vás chrání před různými bolestmi. Pokud se ocitnete pod vodou, ochrání vás před utonutím, pokud byste měl cítit bolest, vymaže ji, pokud je vzduch horký, ucítíte jen teplo. S tímto kamenem může Nángin žít spolu s člověkem ve vzájemné harmonii.“
Říkal to tak klidně.

„To … “ celý jsem se třásl „to mám jako být hadí žrádlo?“
„Není to tak hrozné, za chvíli si zvyknete. Nánginové jsou ke svým vyvoleným něžní a milí.“
„To ti mám jako věřit?!“
Vyskočil jsem na nohy.
„Unese mě, narve mi do žaludku nějaký posraný kámen a myslí si, že mu za to budu vděčný?!“
„Uklidněte se! Stal jste se partnerem hadího boha. Člověk už nemůže získat větší cti.“
„Tu čest si klidně narvěte do pr**le! Já tu nikomu konzervu dělat nebudu!“
Utekl jsem z pokoje.
Černovlasý muž jen zakroutil hlavou.
„Myslím, že mi připomíná mé staré já. Již brzy se však poučí, že jakmile vstoupí do tohoto města jménem Pãtãla, už jej nikdy nebude moci opustit.
To mi připomíná. Kam až jsem to já utekl?“

***

Je to divný, fakt divný. Kryl jsem se sice pláštěm, ale u brány mě nikdo nezastavil. Asi si myslí, že si sednu na zadek a budu poslouchat každý jejich rozmar. Zamířil jsem do pouště. Myslím, že když půjdu rovně, měl bych narazit na tu divnou oázu. Jestli ten šutrák fakt zajišťuje tuhle nesmrtelnost, měl bych se dostat domů v jednom kuse.
Jak jsem se od města vzdaloval, cítil jsem pálení v žaludku. Snažil jsem se to ignorovat, ale s každým metrem to sílilo. Nohy mi těžkly a oáza nebyla nikde k dohledu. Začal jsem se pouští motat. Nohy mě nakonec zanesly až ke kamenné krajině. Brzy jsem už nemohl ani jít a spíš jsem se plazil.
Zkoušel jsem i párkrát ten kámen vyrvat, ale nešlo to. Ležel jsem na okraji útesu. Padl na mě stín. Byl to druhý princ Rakesha. Jen pár metru za ním seděl na obrovské ještěrce s řadou malých rohů na hlavě černý Nángin. Bílý had ke mně vztáhl ruku. Nerozuměl jsem jeho slovům, ale nejspíše mě vyzýval, ať se vrátím zpátky. Zvedl jsem ruku a prudce odrazil tu jeho. Vylekaně se narovnal.
„Tohle je sakra můj život, nenechám si do něj od nikoho kecat!“
Chytil jsem se za okraj srázu, napnul všechny svaly a nemotorně jsem skočil dolů. Přede mnou se rozprostřela tma. Bolest se ještě zvětšovala. Objaly mě bílé paže.
'Rakesho?'