Bílá legenda – 4 – Hadí objetí

Ráno jsem byl rozespalý a unavený. Po tom snu jsem toho už moc nenaspal. Pořád jsem se budil, nebo zase nemohl usnout. Seděl jsem před malými kamínky a ospale pozoroval vodu do instantní snídaně. Znovu jsem si zívl. Něco mi hodilo světelné prasátko přímo do očí. Kryl jsem se. Nevrle jsem mručel a musel se zvednout.
Blízko jeskyně ležela zlatá placka. Byla tenká a spíše pozlacená, ale to já nepoznám. Sedl jsem si zpátky a prohlížel si ji. Neměla žádnou rytinu, ale podle výstupků po obvodu musela patřit k většímu celku. Další věc, která mi byla povědomá. Je mi zvláštní, že bych ji včera přehlédl. Vchod jeskyně jsem pečlivě prohlížel.

Kdo ví, možná to ztratila straka. Ty tyhle lesklé věcičky mají rády. Dal jsem si ji do batohu a zalil si rámen vodou. Po snídani jsem zase poslal sestře zprávu, že opravdu ještě žiji a že SMS-ky neodesílá automat. Sbalil jsem stan a šel na další procházku. Les po ránu je studený, ale opar jej činí o to kouzelnější.

Zarazil jsem se uprostřed kroku. Zaposlouchal jsem se do jemného větříku. Nesl ke mně zpěv. Roztřásl jsem se. Stejný zpěv jsem neustále slyšel ve svém snu. Pomalu jsem se rozběhl. Když byl hlas silnější, zpomalil jsem. Proplétal jsem se mezi stromy a vyhýbal se roštím, abych nadělal co nejmenší hluk. Dostal jsem se mimo vyznačené turistické cesty.
Les zhoustl. Začínal jsem rozeznávat jednotlivá slova. Přikrčil jsem se. Na pařezu seděla postava v bílém.
Nángin … ?!
Ztracené vzpomínky se znovu nalezly. Zaryl jsem prsty do kůry.
Ten bastard je tu zase? Loví dalšího člověka?
Rozkašlal se. Byl to dusivý kašel.
Je nemocný? Dobře mu tak!
Když dokašlal, vzal do ruky kus bílé látky s červenou výšivkou.
Není to … ten pláštík? Použil na něj motiv z mého trika.
Rozplakal se a přitiskl si ji na hruď.
On pláče?
Zvedl hlavu k nebi. Zpod malého mraku vysvitlo sluníčko. Jeho šupiny se zbarvily do béžové. Nepřestával plakat.

On se … Je možný, že se … do mě opravdu zamiloval? Ale vždyť to není člověk!
Seděl tam tiše.
Ale … on pro mě plakal. Nejspíš mě zachránil od jisté smrti.
Sáhl jsem si na břicho.
Jeho starší bratr mě fakt chtěl zabít. Kdyby mě nevyléčil, asi bych byl mrtvý. Nenáviděl jsem ho, aniž bych se ho snažil pochopit. Byl mi odporný jen proto, že nebyl člověkem.
Uchechtl jsem se.
Kdybych byl na jeho místě, sotva bych bránil někoho, kdo mě nenávidí a chce zabít. Je jako … ta hadí princezna. Zamilovaný do někoho z jiného rodu. Jsou nesmrtelní. Musí hodně bolet vidět své milované stárnout, zatímco oni zůstávají stále mladí. Nevím, jestli tu je nebe, peklo nebo převtělení, ale … .
Kruci … Byl jsem fakt d***l. Hádám, že to mě dělá člověkem. Asi bych se mu měl omluvit. Hodně si kvůli mně vytrpěl. Nemůžu říct, že by se ke mně choval špatně, ale … všechno bylo tak náhlé. Asi jsem byl tvrdohlavý paličák. Kdybych se s ním snažil komunikovat, mohlo všechno být jinak.

Sklonil hlavu. Praskla mi pod nohou větev. Ohlédl se na mě. Překvapení, panika, strach, smutek a záblesk radosti. Vrhl se z pařezu. Utíkal jsem za ním. Chytil jsem ho za ruku. Stáhl mě sebou, ale zpomalil. Nepřestával však utíkat.
„Rakesho!“ zakřičel jsem jeho jméno.
Zarazil se a ohlédl se na mě. Zvedl jsem se a pevněji stiskl jeho zápěstí. Střásl se strachy. Znovu začal plakat. Hleděl jsem mu do červených očí a on do mých světle hnědých. Bál jsem se ho pustit, že zmizí jako sen. Zvedl jsem druhou ruku. Sklonil hlavu a prudce zavřel oči. Dotkl jsem se jeho tváře.

Měl jemnou kůži. Stejně tak jako vlasy. Vedle chybějícího penízku ve vlasech, jsem si povšiml, že je pohublý, má samé oděrky, škrábance a pár modřin.
Proč tak vypadá? Ublížil mu někdo? Proč se vlastně ptám? Já mu ublížil ze všech nejvíc.
Znovu se rozkašlal. Zakryl si ústa druhou rukou a to jsem si všiml krve. Krvácel z předloktí. Vzal jsem ho za druhou ruku. Rána byla čerstvá, musel se teď říznout při útěku. Nejspíš o okraj pařezu. Sundal jsem si batoh a vylovil lékárničku. Vyndal jsem lahvičku s dezinfekcí. Díval se na mě se strachem.
Tohle určitě nezná. Jak mu to mám vysvětlit, když neumím ani slovo jeho řečí? Nazvat mu to jablkem, asi nepomůže.
Vzal jsem si tedy malý nožík a řízl se do předloktí. Vytřeštil oči, popadl mi ruku a přiložil k ní svůj malý roh. Rána během chvilky zmizela. Zacvičil jsem prsty. Ukázal jsem na roh a pak jeho ránu. Zakroutil hlavou.
Takže sám se vyléčit nedokáže.
Povzdechl jsem si a znovu se řízl. Rukou jsem mu naznačil, ať mě neléčí. Vzal jsem vatu do pinzety a namočil ji v dezinfekci. Štípání jsem naznačil různými grimasami. Jen co jsem však ránu obvázal, usmíval jsem se na znamení „Bolest je pryč.“. Uchopil jsem jeho ruku a opatrně nanesl dezinfekci. Cukal sebou. Nic jiného jsem nečekal. Obvaz pak hladil prsty a v očích měl takový smutně šťastný pohled.

Zakručelo mu v břiše. Rychle ode mě utíkal. Chytil jsem ho ale za špičku ocasu.
„Rakesho!“ zavolal jsem ho.
Zastavil se.
„Rakesho,“ opakoval jsem jeho jméno.
Jemně jsem ho zatahal za ocas. Otočil se. Pustil jsem jeho ocas. Neutíkal. Připlazil se trošku blíž. Bylo to jako pozorovat malé vyděšené zvířátko. Vytáhl jsem vařič, postavil konvici s vodou a připravil další instantní rámen. Sotva začala konvice pískat, hned jsem slil vodu. Pořád jsem ho po očku pozoroval, jestli tam pořád je.
Minuty čekání na rámen se normálně vlečou, ale tentokrát si daly fakt na čas. Nabídl jsem mu misku. Vůně ho přilákala. Nabral jsem pár nudlí a nabídl mu je. Čichal k nim. Určitě je vidí poprvé. Olízl je. Zakousl se do tyček. Stáhl nudle a nasál je do pusy. Chvilku žvýkal, než se olízl. Podal jsem mu kolečko pórku. Připadal jsem si trochu trapně. Krmit dospělého. Na druhou stranu pochybuji, že by uměl jíst hůlkami, když snad ani nepoužíval příbor. Zbytek rámenu vypil a bez srkání. Nejspíš mu zachutnal.
Po jídle nastalo trapné ticho. Díval se do trávy, ale všiml jsem si, že po mně občas koukl. Tak jako já na něj. Oba jsme byli nejistí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Přisedl ke mně blíž. Neodháněl jsem ho. Opřel se o mně. Otočil ke mně hlavu. Díval jsem se do lesa a srdce mi tlouklo rychleji než obvykle. Zvedl se. Políbil mě na tvář. Polkl jsem.

Znovu mě políbil. Posunul se ještě blíž. Víc přede mně. Zadívali jsme se jeden druhému do očí. Přitiskl své rty na mé. Chvěl se. Bál se mé reakce. Oplatil jsem jeho polibek. Povzbudil jsem ho. Druhý polibek byl delší. Znovu jsem mu odpověděl. Přejel jsem mu jazykem po rtech. Pootevřel ústa. Hráli jsme si. Poznal jsem, že se drží zpátky. Přišlo mi to roztomilé.
Chytil jsem ho za ramena a přitáhl kousek blíž. Povoloval uzdu. Nedokázal se kontrolovat. Byl divočejší. Ani já nechtěl přestat. Líbilo se mi to. Bylo to jiné než kdykoliv předtím. Než s kýmkoliv předtím.
Je to proto, že hadi mají od přírody mrštný jazyk?
Náhle se ode mě odtáhl a zakryl si ústa, jako by mu bylo na zvracení. Něco spěšně polkl. Plakal. Položil jsem si ruku na žaludek.
Chtěl do mě nacpat ten kámen?
Ta myšlenka mi nebyla příjemná. Ale jak jsem ho před sebou viděl, nedokázal jsem znovu cítit tu nenávist. Jemně jsem ho k sobě přitáhl. Tiše jsem opakoval jeho jméno a hladil ho po vlasech.
Jsou jejich kameny ekvivalentem slov „Miluji tě. Zůstaň se mnou.“? Bojí se, že ho budu za to znovu nenávidět? Nikdo nechce, aby důkaz jejich lásky, byl nenáviděn. Ani člověk. Je to tak zvláštní.

Jemně jsem ho houpal. Přestal plakat. Pomalu se ode mě odstrčil. Oddaloval se. Vztáhl jsem k němu ruku. Ostýchal se. Usmál jsem se. Přesto se otočil a odcházel. Sledoval jsem ho. Zastavil se až před jeskyní. Ukázal na sebe, mně a jeskyni.
Chceš, abych šel s tebou?
Pokrčil jsem rameny. Vzal jsem do ruky klacík a kreslil do hlíny. Namaloval jsem moji hlavu a členů rodiny. Naznačil jsem mu, kdo jsem já. Přikývl. Smazal jsem svůj obrázek a ostatní členové rodiny byli smutní. Ukázal na smutnou hlavu a na sebe.
Také bude smutný, když odejdeš.
Namaloval jsem jeho hlavu. Nad ní srdíčko. Blízko moji hlavu s malým srdíčkem a pár otazníky. Spojil jsem nás oboustrannou šipkou.
Nevím, co k tobě cítím.
Smutně se usmál. Namaloval jsem čáru a na jejich koncích půlkruhy. Šipkou jsem naznačil pohyb po kružnici. U pravého kruhu bylo Zzz a u levého čárky. Opsal rukou půlkruh od východu do západu.
Ano, tohle je den.
Udělal jsem čárku. Zvedl jsem prst. Další čárku a prst. Opsal jsem znovu půlkruh a zvedl sedm prstů.
Ano, sedm dní.

Od sedmi čárek jsem vedl obloukem šipku kousek vedle. Tam jsem namaloval malé a velké srdíčko. Malé srdíčko jsem byl já a on to druhé. Přikývl, že rozumí. Naznačil jsem vedle sedm čárek. Od srdíček vedl oblouk. Mé srdíčko bylo tentokrát větší. Stejný postup jsem zopakoval třikrát. Smál se. Zakroutil jsem hlavou, ale usmíval jsem se. Pod svá srdíčka jsem namaloval otazník.
Když se budeme setkávat každý týden, možná tě začnu milovat tak jako ty mě. Nevím, ale jestli to tak bude.
Přikývl, že rozumí. Z batohu jsem vytáhl jedno mé náhradní tričko a pomohl mu ho obléknout. Zase na něm byl stylizovaný had, ale v páru se zapletenými ocasy a připomínaly tak trochu srdce. Jen horizontálně převrácené. Nevěřícně se na mě díval. Rychle se rozhlížel, co by mi taky dal. Našel jsem tedy jeho ztracený penízek z vlasů.
Tohle budu mít na památku.
Přikývl. Zvedl jsem se. Ukázal jsem na sebe a ven z lesa. Pak na něho a do jeskyně. Zvedl jsem sedm prstů a ukázal na zem.
Za sedm dní se tu sejdeme.
Pomaloučku jsem odcházel. Chytil mě za rukáv.
Ty-nejít-tam-zůstat tady.
Pohladil jsem ho po vlasech.
„Ne-boj.“
Věděl jsem, že mi nemůže rozumět, ale tón hlasu byl důležitější než slovo.

***

Kráčel jsem po silnici, co se táhla kolem strmých srázů. Dolů bych opravdu nerad spadl.
„Ahoj, mami, neruším tě? … Ne, všechno je v pořádku, jen jsem se chtěl omluvit za tu …

Tati, ty jsi ještě v práci? Tak to si pospěš domů, máma dělá tvoje oblíbené tofu. … Ty jo, člověk jen tak zavolá a každý ho už podezírá ze všech špatností. Haha …

Strejdo … Měl jsi pravdu, ten les je fakt krásný, promiň, že jsem na tebe předtím tak křičel. Byl jsem idiot. …

Ségra, koukej dodělat do kimono s jestřáby. Určitě s ním v soutěži uspěješ! … Jaký ohraný motiv? Nebýt to holčičí varianta, mám ho na sobě. … Hej, mám nápad. Myslíš, že bys dokázala udělat kimono s bílým hadem? … Proč? No, jen mě to tak napadlo.
Třeba jako na motiv toho filmu. To by bylo bezva. …“
„Ty brácho.“
„Děje se něco? Zníš nějak nejistě.“
„Jenom tvůj hlas … zní to jako bys našel vnitřní mír. Jako bys ze zad shodil těžkou váhu.“
„To zní jak podprahový návrh na dietu.“
„Já to myslím vážně!“
„Vždyť já vím.“
„Kimono s hadem … ? To zní dobře. Popřemýšlím o tom.“
„Díky. … Jo a ségra?“
„Hmm?“
„Mám tě rád.“
„Moc to neopakuj, nebo tě začnu podezírat.“
„Žádný strachy tak sexy zase nejsi.“
„Já tě … “
Smál jsem se.
„Fajn, kimono s hadem dostaneš, ale budeš ho předvádět na mé školní módní přehlídce.“
„Slibuji, tak zatím.“
„Čau.“
Schoval jsem mobil do kapsy. Ségra měla pravdu. Vážně jsem si připadal lehčí. Za sebou jsem zaslechl troubení. Otočil jsem se. Mým směrem jel kamion. Brzdil o svodidla. Snažil se mi vyhnout, ale i tak mě srazil ze srázu. V nohou jsem ucítil bodavou bolest. Svět se kolem mě zatočil.
Ale já …
Kamión neustále se skřípotem brzdil. Narazil do skály na druhé straně silnice. Stroj se konečně zastavil. Můj pád ale ne. Něco se žuchnutím dopadlo na střechu návěsu. Mířilo to ke mně.
Zase pro mě skáčeš, Rakesho?
Objal mě kolem krku. Také jsem ho chytil. Spadli jsme do divoké řeky pod srázem. Proud nás okamžitě strhl. Rakesha se občas vyšvihl nad vodní hladinu, ale nedokázal se udržet. Peřeje nás proháněly mezi kameny jako mlýnek maso. Pevně mě držel. Docházel mi kyslík. Políbil mě. Jeho kámen mi vjel do žaludku, ale to jsem už sotva vnímal.

***

Na obrazovce televize se objevila hlasatelka.
„Dnes, krátce po páté odpolední srazil kamion pěšího chodce. Po těle, které spadlo z vysokého srázu nad kterým se silnice nachází, záchranáři i policisté neustále pátrají. Zatím se našel batoh a mobilní telefon pohřešovaného. Je pravděpodobné, že tělo spadlo do divoké řeky. Psovodi prohledávají břehy a potápěči klidnější části vody. Zatím se však nepodařilo najít jakoukoliv jinou stopu.
Příčina neštěstí se stále vyšetřuje, ale podle předběžného výslechu řidiče, jde možná o závadu na brzdách. Žádné bližší informace nejsou zatím známy.“

***

Od incidentu uběhl již rok. Má rodina i se strýcem přijeli k hadí jeskyni na mě zavzpomínat. Sestra byla v posledním ročníku univerzity a o designy jejích kimon byl zájem. Zejména pro festivaly a historické filmy. Navzdory smutné atmosféře, nikdo nebrečel. Ani na mém pohřbu nebrečeli, byť to je trochu nadsázka, jelikož nikdo nenašel moje tělo.
„Je to zvláštní, měla bych plakat, ale nepláču. Možná je to tím, že bratr zněl tak spokojeně. Jako by se stal volný a ničeho nelitoval.“
Mladá dívka se zahleděla na nebe. Už byl čas jít. V rukou držela kimono s nejnovějším motivem – bílým hadem s červenými a rudými kaméliemi. Vstoupila do jeskyně.
„Říkal jsi, že až ho udělám, že si ho oblékneš. Tak tady ho máš.“
Položila látku na hladinu jezírka a pozorovala, jak se potápí. Oblečení uchopil neviditelný proud a vynesl jej do malé oázy. Tam jej vylovila postava s bílými vlasy a zamířila k městu z bílého kamene.

¨Co to máš?¨
Kimono bylo přijato do rukou mladíka se světlými vlasy. Rozprostřel kimono. Na tváři se mu objevil lehký úsměv.
„Moc se ti to povedlo … “