Bílá legenda – 6 – Hadí Omake 2

Od mého druhého příchodu do země a města Pãtãla uběhlo hodně roků. Nemělo cenu je počítat, tady čas neplynul, ale stál. Zvykl jsem si na denní režim v paláci. Murali mě naučil hrát na flétnu, ale pořád zním jak myš s přiskřípnutým ocasem. S prvním princem Ganeshou jsem uzavřel mír a zdá se, že mi mé předešlé chování odpustil.
Rakesha se naopak dostal do tajů fyzické lásky. Tedy po několika ne zrovna zdařilých pokusech. Poprvé mi do mého pyšného mužství nedůvěřivě šťouchal špičkou ocasu. To mě fakt naštvalo a pár dní jsem s ním nemluvil. Pořád se za mnou plazil a omlouval. Odpustil jsem mu hned, ale nemohl jsem být taková měkota. Trochu jsem ho nechal vydusit.

Druhý pokus… spíš pokus jedna a půl… To se mi schovával za zády, držel moji nataženou ruku a šťouchal do něj v zastoupení mých prstů.
To chce trpělivost… a týden trucování.
Po třetí jsem se chopil větší iniciativy. Musí se nechat, že i přes svoji nevinnost ví, jak se má líbat. Všechny ostatní kategorie má však za pět. Byla to trochu i legrace. Je to citlivý typ a reaguje na každý pohyb a dotek. Hlavně má citlivé šupiny na přechodu s kůží a špičce ocasu. Strašně se červená, hlavně při olizování ocásku. Je přitom neuvěřitelně roztomilý.
No, když to zkrátím, potřeboval chvíli vést a pak přišel i s vlastními nápady. Jsou prostě triky, které zvládne jen Nángín.

***

Jednou jsem se zase šel projít městem, bylo to docela zvláštní, ale při každé procházce jsem našel něco nového. Dnešní novinka však nebyla příliš příjemná. Všechny domy jsou z bílého kamene, takže černá omítka trčí jak šiška z oka. Navíc se mu všichni Nángínové vyhýbali, jako by se z něj měla šířit morová nákaza. Lidská zvědavost je bezmezná, a pak že kočky jsou zvědavé, to ještě nezažili mě.
Přišel bych k němu i blíž, kdyby mě nezastavil voják.
¨Nechoď tam,¨ řekl prostě.
¨Proč ne? Je s tím domem něco špatného?¨
¨Je v něm smrt.¨ Víc neřekl a odplazil se.
Tím mě však spíš navnadil, než odradil. Poslechl jsem však jeho radu a odešel, jenže přímo za prvním princem.

Načapal jsem ho při konzumaci ovoce připomínající malého žlutého melouna, ale s bílou dužinou. Je pravda, že ke svému životu potřebují jen lidské maso, ale ostatní potraviny se pro ně staly spíše zákusky a příjemné strávení času spojené se zaměstnáním žaludečních šťáv.
¨Princi Ganesho,¨ oslovil jsem ho formálně.
¨Kdykoliv začneš formálně, nikdy to dobře nedopadne.¨ Založil si ruce na hrudi.
Zazubil jsem se. Takhle mě podezírat hned po oslovení. Těžko mu to však vyčítat. Ale hádám, že jeho podezření je oprávněné.
¨Raději mi to řekni, dokud mám plný žaludek, pak nehrozí, že ti ukousnu hlavu,¨ řekl už pobaveně.
Znovu jsem se zazubil.
¨Proč je ve městě černý dům? Strážný říkal, že v něm je smrt.¨
Princova tvář setměla smutkem. Jeho šibalská jiskra v očích byla ta tam.
¨Ano, dá se to tak říct.¨
¨Jakže?¨
Povzdechl si. Ne však nad mojí nechápavostí, ale nad smutnou zprávou.
¨Již o naší kultuře mnohé víš. Existuje jen jedna vědomost, kterou tajíme. Většina Nángínů ji ani svým lidem nikdy neřeknou.¨
Zvedl se od stolku a přiblížil se ke mně.
¨Pojďme do zahrady.¨

***

Zastavil se až v její zadnější části, kde uprostřed paloučku stál veliký oblí kámen tvaru gauče. Sedl jsem si nahoru na „opěradlo“ zatímco hadí princ dolů na sedadlo.
¨Když se Nángín narodí s pouští, tak s ní také zemře.¨
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, než se jsem položil další otázku:
¨Jak může zemřít poušť?¨
Chvíli naslouchal větru.
¨To nevím.¨
Sletěl jsem dozadu.
¨C-Cože? Jak to myslíš?¨
Koukal jsem zpoza gauče. Jeho tvář byla klidná s nádechem smutku.
¨Nángín se rodí s pouští v lidském světě, ale nikdy ji nenavštíví. Nevědí, jaká je jejich matka.¨ Zaklonil hlavu a zadíval se na nekonečné nebe.
¨Ale vždyť… při obřadech byli voláni do lidského světa. Není možné, aby nezahlédli svoji poušť. Jak pak věděli, kam sesílají déšť? A cožpak teď Nángínové nemohou volně cestovat po lidském světě?¨

¨Tvé otázky jsou opodstatněné. Pravda je, že se Nángín mohl pohybovat pouze po území kouzelného kruhu, který fungoval jako tunel mezi světy. Byl s ním během obřadu svázán.
První do kruhu vešla obětina a pak se zavolal hadí bůh. Jakmile obřad začal, nešlo kruh opustit, ani do něj vejít. Déšť Nángín sesílal jen pouze pomocí svých smyslů a síly. Čím větší je jeho poušť, tím větší je jeho síla. Je to součástí našeho instinktu.
Stejný instinkt nás vede i při hledání našich vyvolených.¨
S jemným úsměvem se mi zahleděl do tváře. Podrbal jsem se ve vlasech a nasadil kyselý obličej. Vážně mi mé patálie musel připomenout.
¨Jak jsi řekl, Nángínové mohou cestovat po světě. Je také pravda, že jsem mohl během své cesty navštívit svoji matku, ale… ¨ odmlčel se.
Čekal jsem.
¨Ale… Jak to říct… ¨ Ani trochu se mu do toho nechtělo. Nakonec jej před těžkou odpovědí zachránil jeho bratr. Skočil mu kolem krku a strhl ho dolů. Já se lekl taky a válel se zase za gaučem.

***

Ten večer mi jeho slova ležela těžce v žaludku. Dokonce jsem kvůli nim ani nevečeřel, jak mě tížila.
¨Ravi, trápí tě něco?¨ zeptal se mě můj hadí bůžek.
Víc se ke mně přitulil. Zíral jsem do stropu a přemítal, zda mu o tom dnešku mám říct. Na jeho veselou povahu to bylo příliš chmurné téma. Nechtěl jsem ho s tím zatěžovat.
¨Udělal jsem něco špatně při tuchly muchly?¨
Vyprskl jsem smíchy. Tohle pojmenování sexu mě fakt dokázala pokaždé rozesmát. Nechápu, kde na to přišel, ale byl přitom fakt rozkošný. Pohladil jsem ho po vlasech.
¨Ale ne, vedeš si skvěle.¨
Políbil jsem ho, ale pořád se tvářil podezíravě. Sice působil jako jednoduchý typ, ale dokázal být stejně tak dobře složitý a nevyzpytatelný.

¨Je to kvůli tomu černému domu?¨
Trefa do černého… doslova.
¨Jo, ptal jsem se na něj tvého bratra.¨
Nafoukl se jak balón.
¨Nechtěl jsem tě tím rmoutit, víš… Přišlo mi to jako ožehavé téma. Jsi pořád veselý a usměvavý a… ¨ Větu jsem nedokončil, nevěděl jsem jak.
¨Nevěříš Rakeshovi?¨
Trhl jsem sebou.
¨Ale věřím.¨
¨Tak navštívíme ten dům zítra?¨
¨Opravdu to chceš? Znělo to jako… že na to není pěkný pohled.¨
¨Rakesha chce také poznat smrt. Když jeden žije, jeden umírá.¨
Jeho řeč byla občas i divnější než tohle. Zajímalo by mě, od koho se učil mluvit. Pravda je, že většinou nemluví. Spíš jen naznačuje své myšlenky a já mu rozumím. Špulil rty a mračil se.
¨Tak dobře, ale půjdeme hodně brzo ráno.¨
Objal jsem ho a společně jsme usnuli.

***

Do východu slunce zbývala ještě hodina. Plížili jsme se městem jako zloději. Trochu jsem si i tak připadal. Svatokrádce. Lidé o smrti nikdy nechtěli mluvit. Každý se ji bál. Je opodstatněné se ji bát? Proč vlastně? Bojí se spíše jen té bolesti, která je přitom může potkat? Toho velkého neznáma za ní? Pokud připustíme, že za smrtí něco vůbec je.
Reinkarnace, ráj, peklo, nicota a já nevím co ještě. Představ je mnoho. Jedny představy jsou romantické, jiné hrůzostrašné. Faktem však zůstává, že si s tím lidé vlastně ani moc hlavu nelámou. Kdyby ano, tak by se za života chovali lépe a zodpovědněji. Začínám cítit menší depresi. Na tu teď tak mám čas!
Navíc mám za sebou svého prince. Nechci ho nakazit svým pesimismem.

Dům je už na dohled. Černá se v záři hvězd leskne a vypadá vznešeně než smutečně. Nikdo není poblíž. Je čas na akci. Dveře nejsou problém, je tu jen závěs. Opatrně nakukuji dole u země. Nechci zjisti, že tu je nějaké velké překvapení. Proplížím se kolem stěny a naznačím Rakeshovi, ať jde taky.
V domě je větší tma než venku. Skoro nevidím na krok. Čekám, až si víc zvyknu. Srdce mi tluče nervozitou. Rakesha je na tom podobně. Chytá mě za ruku. Opatrně našlapuji dopředu. Neslyším ničí dýchání ani pohyb. Je mi, jako bych byl v hororu a teď čekám, odkud co vybafne.
Najdu kamenné schody. Pro člověka hůře schůdné. Materiál je hladký, hrany oblé a plochy širší, než je u lidí obvyklé. Kompromis pro lidi i Nángíny. Do druhého patra už proudí trošku víc světla. Nacházím tu postel. Někdo na ní leží. Pomalu se plížíme.
Ve hvězdném světle rozeznávám dětskou tvář. Jsem trochu překvapen. Žádného člověka pod patnáct jsem tu neviděl. Tomuhle mohlo být kolem deseti let.
Ale kde je Nángín?

Měl bych se na takové samo-odpovídající otázky přestat ptát, nebo z nich budu mít infarkt.
¨Kdo jste? Co tu děláte?¨
Podle hlasu to byla žena. Jak jsem se otočil, ztratil jsem rovnováhu a svalil se na záda. Vzal jsem sebou i druhého prince.
¨Já… My… ¨ Jak to vysvětlit?
¨Kumari?¨ řekl Rakesha.
Nángínka kousek ustoupila. Rakesha se rozesmál.
¨Kumari, jsi to ty!¨
Vrhl se k ní, ale z jejích rukou vylétl světélkující prach přímo do jeho obličeje.
¨Ku… mari… ?¨
¨Rakesho?!¨ vykřikl jsem a skočil k jeho tělu na zemi. Zatřásl jsem s ním, ale neprobouzel se.
¨Co jsi s ním udělala?!¨
¨Pouze spí,¨ řekla smutným hlasem.
Litovala svého činu?
Připlazila se k posteli a pohladila spící dítě po tváři.
¨Sní jen sen, který za tři dny skončí. Vezmi jej zpět. Tohle není místo pro něj. Nepatří sem.¨

***

K jeho odnosu jsem měl jen půlhodinu. Táhl jsem ho celou cestu zpátky v náručí. Z hlavy jsem nedokázal dostat její smutnou tvář. Něco na ní bylo podivné, ale zabte mě a stejně nebudu vědět, co to je. Strašně rád jsem ho s žuchnutím hodil do hory polštářů. S úlevou jsem se svalil vedle. Ani nevím, jestli jsem cítil únavu nebo těžknoucí nohy.
Na svoji drobnější postavu se hezky pronese. Měl jsem čas přemýšlet.
¨Užili jste si ranní vycházku?¨ zeptal se jedovatě Ganesha.
Zase jsme byli chyceni při činu. Stejně jako při sběru načervenalých švestek.
¨Co se děje? Co se děje s tebou? Kdo byla ta Nángínka? Jak to že se zná s Rakeshou? Bylo to dítě její vyvolený?¨ Zvedl jsem se na vratké nohy.

¨Nepotřebuješ znát odpovědi. Zapomeň na to.¨ Otočil se k odchodu.
¨Bojíš se smrti?¨
Zastavil se.
¨Proč se ptáš?¨ Pootočil na mě hlavu.
¨Je zvláštní, aby se nesmrtelní tolik vyhýbali nepřímé smrti.¨
¨A co ty? Bojíš se smrti? I když jsi Mu, je stále jeden způsob, jak můžeš zemřít.¨
¨Vyrvat mi z těla kámen Sanvidá, že?¨
Víc se na mě ohlédl. V očích měl překvapení a podezření.
¨Já si pamatuji. Všechno si pamatuji. Své lidské vzpomínky, první pobyt tady, návrat k lidem a cestu zpátky sem. Pamatuji si všechno, jako by to bylo včera.¨
Sevřel o něco víc pěsti. Chvíli se mi díval do očí, než opustil pokoj. Tiše jsem ho následoval. Tak jako druhý princ i on měl své tiché pokyny druhým.

Zase zamířil do zahrady. Asi mu to pomáhalo se uklidnit. Zastavil se až u malého jezírka s potůčkem.
¨Takže si pamatuješ?¨
¨Všechno, od překvapení, šoku, až po nenávist a usmíření.¨
¨Lituješ něčeho?¨
¨Lítost nic nezmění. Lidé nemají takový časový luxus, aby se s ní mohli patlat.¨
Usmál se.
¨Znají lidé… svoji smrt?¨
¨Co tím myslíš?¨
¨Vědí, kdy přijde?¨
¨Jasně, že ne. To neví nikdo.¨
Sedl jsem si naproti němu do tureckého sedu. Fascinovaně se na mě zadíval. Nejspíš nikdy nedokázal pochopit, jak si lidé mohou takhle zauzlovat nohy, aniž by pak neměli problém s rozplétáním.
¨A kdybys to věděl. Co bys udělal?¨
¨Co bych… udělal?¨

Tak tohle byla zajímavá otázka. Mám s tím ale dobrou zkušenost. Když jsem se vrátil domů, litoval jsem svých rozporů s rodinou. V nitru sebe jsem to chtěl napravit. Možná proto jsem tu byl tak vzteklý. Chtěl jsem zpátky… Napravit své chyby. Omluvit se. Během amnézie se mi to povedlo. Přesně jak říkala sestra, našel jsem vnitřní klid.
Je to proto, proč jsem dokázal přijmout svůj osud jako vyvolený? A přesto… necítil jsem bodnutí lítosti v srdci, když mě srazil kamion? Nejsem si tím jistý. Jak by vypadal můj život? Škola, práce a tajné schůzky s polohadem? Co kdybych si našel normální lásku? Tedy aspoň kompletně lidského původu.
¨Tvé mlčení… ¨ vpadl mi do myšlenek ¨ukazuje, že na mých slovech něco je.¨
¨No, víš, k téhle části jsem se ještě nedostal.¨
Usmál se.

¨Já… nevím, co bych dělal, kdybych věděl, že mám zakrátko umřít.¨ Taková byla pravda. Nikdo to nemohl vědět.
¨Nángínové vědí… kdy zemřou.¨
¨Eh?¨ Tahle zpráva mi vyrazila všechna slova z mozku.
¨Proto je to takové. Nechceme ty vzpomínky.¨
Vsunul si krátký pramínek vlasů za ucho, aby ho další pohybem hlavy zase uvolnil.
¨Dokážeme svoji smrt vycítit na mnoho let dopředu. Když se tak stane, musíme se připravit a odtrhnout se od srdcí ostatních.¨
¨Co tím jako… myslíš?¨
¨Chceš vidět něčí smrt?¨
Zahleděl jsem se do trávy.
¨Nikdo ji nechce vidět. Nikdo o ní nechce slyšet. Nikdo se nechce dělit o bolest. To proto umírající opouští srdce těch, které kdy znali. Jen tak může zemřít, aniž by zanechal bolest a smutek. Taková je smrt Nángína.¨
¨Taková kravina.¨

Zvedl jsem se.
¨Jako člověk nemůžeš rozumět.¨
¨A co? Protože tomu nerozumím, mě z toho vylučuješ?¨ řekl jsem drze.
Ani první princ neměl lepší náladu.
¨Dostal jsi své odpovědi, tak na to zapomeň.¨
Chtěl odejít.
¨Mýlíš se, mé otázky nejsou zdaleka zodpovězeny.¨
¨Já ti žádné odpovědi nedám, tak jako nikdo jiný ve městě.¨ Jen lehce se otočil, ale pokračoval dál.
¨Tak si je najdu sám a neboj, Rakeshy se ptát nebudu. Možná nevím, jaký mezi nimi byl vztah, ale nechci mu ho zaprášit smutkem.¨
¨Nemyslíš si, že je to legrační? Odpověděl sis na vlastní otázku.¨
Otočil se na mě. Jeho dlouhé černý vlasy zavlály v ranním vzduchu.
¨To je přesně ten důvod, proč na to máš zapomenout. Co z těch znalostí budeš mít? Nic než smutek.¨ Máchl rukou, jako by něco odháněl.
¨Říkáš to, jako by to byly jediné vzpomínky, které můžeš mít.¨
Nečekal jsem na jeho odpověď a rychle se vrátil do Rakeshova pokoje. Pořád klidně spal.

***

V poledne jsem potkal Muraliho.
¨Děje se něco? Vypadáte, jako byste měl nepříjemné spaní,¨ řekl, když ke mně přistoupil.
Opíral jsem se oblý sloup na vnější straně paláce.
¨Něco takovýho,¨ odpověděl jsem bez zájmu.
¨Je to něco, s čím mohu pomoci?¨
Už mi hodně pomohl. Nechtěl jsem ho do tohohle zatahovat, ale tak nějak jsem se musel vykecat. Nakonec jsem mu to vyklopil celé.
¨Kumari?¨ zeptal se sám sebe.
¨Kumari!¨ Rozevřel víc oči v reakci na náhlé rozsvícení v mozkovně.
¨Znáš ji?¨
¨Ano, byla to vychovatelka druhého prince. Často se o něj starala. Nikdy jsem nepotkal Nángínku s tak blankytně modrými vlasy. Její vzhled byl skutečně unikátní.¨
¨Můžeš mi o ní říct víc?¨
Přikývl.

¨Druhý princ byl často sám, přeci jen první princ Ganesha měl své povinnosti. Hrávala si s ním a učila ho různým dovednostem. Pokud vím, tak se od ní naučil vyšívat. Také jsem se k jejich hrám přidával, když mi to práce dovolila.
Bylo to krásné. Na rozdíl od ostatních žen, nikdy nevystavovala své poprsí. Nosila spíše formální oblečení, hlavně to, které si sama vyrobila. Pak… najednou zmizela. Chvíli mi to dělo starosti, ale pak jsem to po čase pustil z hlavy.
Na všechno tohle jsem si vzpomněl až teď. Kdyby jste se mě nezeptal, nikdy bych si nevzpomněl. Možná by i tyto vzpomínky časem zmizely.¨
¨Tak takhle to je… Ale proč? Proč chtěla zapomenout?¨
¨Smrt je smutná událost. Nikdo se o ní nechce dělit.¨
¨Tady nejde ale o smrt!¨ Odskočil jsem od sloupu.
¨Cožpak je tady všechno o braní vzpomínek? Neříkal jsi snad, že máš na ní krásné vzpomínky? To je chceš prostě zapomenout? Vymazat kus svého života?¨
Ucítil jsem v těle náhlý nával energie. Potřeboval jsem se vyběhat. Nechal jsem tedy zmateného Muraliho za sebou.

***

Rakesha pořád spal. Tak jak říkala a já stál poblíž jejího domu. Dokonce i hvězdy dnes v noci svítily slaběji. Celá tahle událost mě strašně štvala. Proč to muselo být takhle? Vzpomínky. Vzpomínky jsou tak důležité. Dělají nás tím, kým jsme. Můžou bolet, můžou plakat, můžou se smát, můžou být temné, chmurné, chutné, ostré, světlé, barevné, šedivé… Chceme na ně zapomenout. Chceme si je uchovat. Když na ně zapomeneme, co se s nimi stane?
Zemřou? Zmizí? Zůstanou ve stínech? Rozpadnou se? Nebo ten, jenž v nich je, skutečně zemře. Vzpomínám si na jeden příběh, co jsem jako dítě četl. Ani nevím o čem pořádně byl, ale… Končil smrtí jedné důležité postavy. Poslední větou příběhu bylo: „Dokud si mne pamatuješ, nikdy nezemřu. Budu stále s tebou po tvém boku.“.

Dobře, tak byly dvě, ale důležitá je zpráva. Pokud na někoho kompletně zapomeneme. Jejich smrt bude dokonalá. Kompletně zmizí. Vzdorovitě jsem trhl hlavou a zadíval se do druhého patra černého domu. Sálala z něj zvláštní hutná atmosféra. Cítil jsem odpor a vzdor. Zakazovala komukoliv vstoupit.
Vstoupil jsem. Nikdy jsem nebyl s rozkazy kamarád a měnit jsem to nehodlal. Cíleně jsem zamířil do druhého patra. Postupoval jsem však opatrně. Nechtěl jsem se pak probudit na nějakém podivném místě. Na nízké posteli seděla Nángínka. V náručí držela dítě a chovala ho. Zasyčela na mě.
¨Co tu děláš? Odejdi!¨
¨Neodejdu, dokud nebudu znát pravdu!¨ řekl jsem rozhodně.
¨Ta pravda ti přinese jen smutek a žal.¨
¨I tak ji chci znát.¨
¨Tvá zvědavost tě zahubí.¨
¨Jo, jo. Já vím. To mi nemusíte připomínat… Kumari,¨ dodal jsem po menší odmlce.
¨Jak… ?!¨ Zhrozila se.

¨Jak znám vaše jméno? Murali mi ho řekl.¨
¨Mura… li?¨
V měsíčním světle jsem viděl její překvapenou tvář a pak se začala smát. Vypadala tak trochu jako školačka. Za chvilku však začala smích dusit.
¨Proč? Proč?¨
¨Proč co?¨
¨Proč mi tohle říkáš? Proč mě nenecháš zemřít? Musíš vědět, že vstup sem je zakázaný, že tu je smrt.¨
¨To vím, ale tohle není správné.¨
Zadíval jsem se jí do očí.
¨Umírat úplně o samotě, všemi zapomenut. To prostě není správné.¨
¨Býval jsi člověkem, nemůžeš tomu rozumět. Až přijde tvůj čas, pochopíš to.¨
¨I když přijde můj čas, nedovolím to,¨ řekl jsem rozhodně.
¨Takže chceš všem jen způsobit bolest?¨
¨Smrt bolí, ne kvůli bolesti, ale proto, že už neuvidíme ty, které známe. Tohle bych neměl moc říkat, ale… Pamatuji si svůj lidský život.¨

¨Cože? Jak?! To… to není možné!¨ Ve svitu měsíce jsem viděl, jak překvapením vytřeštila oči.
¨Je to trochu složité… ¨ Ve zkratce jsem jí vše vysvětlil.
¨… I když jsme odděleni, necítím ten hněv jako dřív. Nejspíš jsem se jim všem chtěl omluvit, ale Rakeshův příchod mi to překazil. Proto jsem byl tak vzteklý. Ale jakmile jsem s nimi vše urovnal, cítil jsem takový zvláštní vnitřní klid.¨
Nastalo menší ticho. Během vyprávění jsem si sedl vedle ní na postel.
¨Jsi opravdu hodně zvláštní,¨ řekla po chvíli.
¨Já vím, to mi říká každý.¨
¨Ale jak s tím můžeš žít? S vědomím, že oni umírají a stárnou, zatímco ty jsi mladý.¨ Zadívala se na mě s otázkou v očí.
¨Nijak o tom nepřemýšlím. Naše cesty se rozdělily. Je to tak trochu jako se smrtí. Oddělí nás, ale ti, co zůstanou, nepřestávají žít. Pořád jdou dopředu.¨
Položil jsem jemně ruku na tu její.
¨I když to bolí, nepřestávají jít dopředu. Třebaže už s nimi nejsou, tak je neopustili.¨ Druhou rukou jsem se dotkl svého srdce.
¨Žijí pořád tady.¨
Po tvářích se jí začaly kutálet malé jiskřivé perličky slz.
¨Uaah! Promiň! Kapesník! Kapesník!¨ Divoce jsem ho hledal po kapsách.
Rozesmála se.
¨Jsi víc než jen zvláštní.¨

Našpulil jsem rty.
¨Budu to brát jako kompliment,¨ řekl jsem na oko uraženě.
¨Děkuji.¨
¨Eh?¨
¨Udělal jsi něco velmi šíleného, ale děkuji.¨
Ostýchavě jsem se usmál. Pohledem jsem sklouzl na lidské dítě.
¨Co… Co se stane s ním…?¨ Až umřeš, ale to jsem nedodal.
¨Odejde se mnou.¨
¨Zabiješ ho?!¨
Zakroutila hlavou.
¨Ne, jen odejde se mnou.¨
¨Em… Takže umřete spolu? To… kvůli tomu kameni v břiše?¨
¨Ano.¨
Neustále hladila chlapce po hlavě.
¨No, dává to smysl.¨
¨Máš nějakou otázku. Jen se ptej. Nevadí mi to.¨
¨Dobře… Ganesha říkal, že nevíte, jaká poušť je vaše matka nebo tak. Proč ne?¨
¨Naší matkou je sice poušť, ale nikdy nás nevychovává. Nángínové se rodí v této poušti, jejich matkou je však poušť v lidském světě. I když nás dřív lidé volali, nikdy ji neuvidíme, jak k ní pak můžeme znát cestu?¨

¨Ah… Je to jako s odloženými dětmi. Ty také nikdy nepoznají svoji matku, tak nemohou znát její tvář.¨ Asi jsem to konečně pochopil.
¨Nedělej si s tím starosti. My Nángínové jsme už takoví.¨
¨To jo, ale pořád je to špatně. Dítě by nemělo být oddělováno od své matky. Není to správné!¨
Zadívala se na chlapce.
¨Vzpomínám si na den, kdy jsem cítila volání.¨
Chtěl jsem se zeptat, co myslí tím volání, ale hned na to mi došlo, že mi chce o tom vyprávět.
¨V té době jsem byla teprve krátce chůvou druhého prince. Slyšela jsem hlas svého vyvoleného. Plakal. Skočila jsem do jezírka v poušti a následovala jeho volání. Když jsem ho našla, stál mezi plameny nad mrtvou ženou. Musela to být jeho lidská matka. Vzala jsem ho do náručí a odnesla sem.
Nejdřív byl vyděšený, ale pak si zvykl. Byla jsem šťastná, ale… Ucítila jsem, že má smrt je blízko.¨
¨A tak jste přetrhala veškerá pouta s ostatními…¨ dokončil jsem její příběh.
Jen přikývla.

¨Už brzo bude svítat, měl bys odejít.¨
Udiveně jsem se zadíval ven a měla pravdu. Nebe pomalu světlalo. Rozloučil jsem se a vyšel z domu. Jakmile jsem se však ocitl venku, cítil jsem silný impulz v nohou. Pořád jsem nebyl spokojený, pořád tu bylo něco, co jsem musel udělat.
Rozběhl jsem se… za hranice města.
Hele, šutre. My oba moc dobře víme, kam a proč běžím. Tak mi nedělej sesuvy půdy, jo? Už tak mám vlastních starostí dost.
Asi to vzal na vědomí, neboť jsem mohl do jezírka skočit šipku jedna báseň. Voda mě objala a vedla dál. Na jejím konci bylo to místo! Z noření se stalo stoupání a já se dostal nad novou hladinu. I tady panovalo velmi časné ráno. Jezírko bylo uprostřed nějakého města.
Všiml jsem si mnoha cihlových domů a různých stylů. Ale nebyl jsem tu za památkami. Mé kroky měly jen jeden cíl a ten nebyl zrovna za humny. Navzdory času, navzdory zimě, i poledního žáru jsem běžel dál. Cestou jsem nepotkal ani živáčka… ani kaktus.

Přišlo mi to divné. Pouště bývají normálně osídlené fenky, ještěrkami, štíry, hadi a kaktusy. Kam to všechno zmizelo? Před sebou jsem ve vlnícím vzduchu zahlédl plot.
Že by soukromý pozemek?
Poklesla mi však čelist, když jsem zjistil, jaké cedule nese.
¨Radio… aktivita?¨
Lidé svými testy zamořili celou poušť! Nedokázal jsem tomu uvěřit, ale dávalo to smysl. Zabít člověka, znamenalo zastavit jeho srdce, zabít les znamenalo vykácet stromy a zabít poušť znamenalo zničit vše, co na ní žilo.
Pravá smrt je prázdnota.
Zatnul jsem pěsti a přeskočil kovový plot i s drátěnou ochranou. Nedokázal jsem tomu věřit. Nemohl jsem. Jenže to byla pravda. Písek pode mnou zelenkavě zářil. Stačilo se sehnout a dívat se do svého stínu. V dálce jsem zaslechl vrtulník. Ignoroval jsem ho.
Něco tu muselo být, něco tu muselo ještě existovat a já se nevzdám, dokud to nenajdu! Běžel jsem a nad hlavou slyšel nějaké hlasy. Vůbec jsem jim nerozuměl a nesnažil jsem se o to. Navíc to nebyl jazyk, který bych kdy ovládal. Několikrát po mě vypálili. Otočil jsem se nahoru.

Stroj musel být upravený, aby vydržel záření a lidé v kokpitu byly ještě zabalení ve speciálním oblečení. Ukázal jsem jim prostředník a pokračoval dál. Další výstřel mě trefil do ramene. Dobrý muška se jim odepřít nedá. Zavrávoral jsem a klesl na koleno.
Pořád na mě něco pořvávali. Litoval jsem toho, že nemám po ruce šutr. Ještě tu byl ten můj, ale to bych se sakra minul účinkem. Cukl jsem hlavou. Asi jsem divný, ale věděl jsem jakým směrem, mám dál běžet. Zajímalo by mě jestli mají Nángíni i své psychiatry. Potřebuji vážně prohlédnout hlavu a tím nemyslím přepočítání vší.
Vyskočil jsem a nechával je za sebou. Očividně jim došla trpělivost a pálili po mně. Něco mě škráblo, něco zasáhlo, ale můj postup to nezastavilo. Palba na chvíli přestala, to jim asi došlo, že něco není v pořádku, navíc ze mě netekla žádná krev. I s mojí houževnatostí se mi s třemi kulkami v hrudi, dvou v žaludku, po jedné v noze a té první v rameni moc dobře neběželo.

Víc mi však vadil ten skřípavý zvuk. Nějaká kulka musela být hodně blízko kosti a pohybem se o ní třít. Je to horší, než když vám skřípají zuby. Zastavil jsem se a vrtulník nade mnou kroužil. Slunce zrovna zapadlo a kolem se rozhostila zelená záře ze země. V jejím středu rostl maličký kaktus. Musel zázrakem přežít zvýšenou radioaktivitu a přizpůsobit se jí.
K jednomu blízkému hučení se přidalo několik dalších. Neměl jsem už čas. Zahrabal jsem v písku a rostlinu vytáhl. Držel jsem ji v náručí. Skoro mi přišlo, že v ní držím mladého ježka, jak jeho bodliny spíš lechtaly. Cesta zpátky bude ještě těžší. Jedna z helikoptér se mi postavila do cesty. Její pilot na mě nejspíše křičel poslední možné varování.
A možná taky chtěl identifikaci. Vyskočil jsem, stoupl si na špičku sloupku držící hlavní vrtuli a pokračoval nerušeně dál. Získal jsem tím asi pět vteřin nerušeného běhu, než se vzpamatovali. Už jim došlo, že nemůžu být člověk, nebo aspoň ne normální.
Minula mě půlnoc, když jsem přeskakoval plot a dočkal se za ním překvapení v podobě mobilní bariéry.

To se člověk nemůže ani v klidu proběhnout?
Tak jsem na to pořádně šlápl a přeskočil ji s mnohametrovou rezervou. Za sebou jsem nechával jen pokleslé brady. S trochou štěstí se jim zaseknou.
Ale nejsou to vojáci jen tak pro parádu. Dost rychle se zmobilizovali a dali se do mého pronásledování. Takhle si musí připadat filmová hvězda se stalkery za zády. Vběhl jsem do města.
Nad jezírkem jsem se nadechl a potopil se. Škoda, že neuvidím jejich tváře, až nebudou chápat, kam jsem mohl zmizet. Neměl jsem však potřebu to zjišťovat. Má donáška byla mnohem důležitější. Vyskočil jsem z vody v Nángínské poušti, trochu se otřepal, zkontroloval kaktus a utíkal jsem dál.
Jelikož jsem byl pryč celý den, zajímalo mě, jestli dal první princ vyhlásit pátrání. Nebo aspoň vyvěsil plakáty s odměnou, nebo nechal vysmýčit kobku, aby mě měl kam hodit, případně si řádně procvičil hlasivky, než mě seřve. V každém případě to bude stát za to. U brány jsem nikoho nepotkal a cesta k černému domu byla volná. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem si připadal unavenější. U prahu jsem sotva zvedal nohy, ale do druhého patra jsem se dostal.
V puse jsem měl takové sucho, že jsem nedokázal mluvit, tak jsem jí strčil kaktus před obličej. Mlčky ho pozorovala a stejně mlčky se usmála. Po tváří ji ještě tišeji stékaly slzy. Protřel jsem si oči, neboť se mi zdálo, že špatně vidím.
Hej…

Její tělo zprůsvitnělo a zmizelo. Natáhl jsem po ní druhou ruku, ale chytil jsem jen vzduch a natáhl se do písku. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Ona, dítě a celý dům… nezůstalo po tom ani památky. Byl tu jen volný prostor… bez ničeho.
Třásl jsem se. Co jsem to sakra chtěl udělat? Proč jsem letěl jako blázen?
Podíval jsem se na kaktus. Až do teď jsem ho chránil vlastním tělem. Byl důležitý… ale je pořád? Myslím si… že předtím bych s ním vzteky praštil o podlahu, ale teď… k čemu by to bylo? Jen bych tím zničil svoji veškerou snahu. A není to chyba té rostliny.
Zvedl jsem se na vratké nohy a odešel domů. Cestou jsem zase nikoho nepotkal. Ani mi to nevadilo. Do větší misky jsem nahrabal hlínu a vsadil kaktus.
Budu ho muset, ale přesadit na lepší místo… až se tedy vzbudím.
Sesunul jsem se na stůl před rostlinu a konečně si dopřál odpočinek.

***

Vzbudil jsem se neobvykle rozespale a unaveně. Prohrábl jsem si vlasy a zjistil, že regenerační schopnosti mého těla úspěšně vytlačily všechny kulky. Teď to rychle někam zahrabat. Zrovna jsem je sbíral, když přišel první princ. Na okamžik jsem ztuhl, ale nesnažil jsem se nic schovávat. Bylo by pitomé, věřit tomu, že o mém zmizení nic neví.
¨Doufám, že jsi našel odpovědi na své otázky.¨
Usmál jsem se.
¨Uvidíme…¨
Odfrkl si a zmizel. Nejspíš čekal, že se omluvím a uznám svoji chybu. Na to mám však příliš tvrdou hlavu. Ale abych skutečně svoji „misi“ zakončil, musím udělat ještě jednu věc.

***

Trvalo mi to další dva dny, ale stálo to za tu námahu. Teď jsem u svého díla seděl spolu s Rakeshou a vesele se bavili. Naše hlasy dolehly až ke Ganeshovi, který se k nám zvědavě vydal.
¨Ganíku!¨ zavolal jsem na něj zdrobnělinou z jeho dětství.
Hned byl s křikem u nás a peskoval svého bratra, že o něm roznáší takové zprávy. Což vedlo k našemu pobavení, neboť se přitom červenal a jak mu bílý Nángín připomínal další události z jeho dětství, tak na ně reagoval a rozváděl do hloubky, což vůbec nebyl jeho úmysl. Dokonale jsme ho zatáhli do své sítě. Nedlouho potom přišel i Murali.
¨Ty je necháš o mě takhle mluvit?¨ Z jeho výrazu bylo jasné, jak moc touží po duševní podpoře.

¨No, když je zarazím, tak se o vás nic nedozvím,¨ čímž nám dal jasný souhlas k pitvě jeho dětství.
Ukázalo se totiž, že velevážený první princ, byl jako dítě horkokrevný, náladový a trucovitý a taky měl pěkně mlsný jazyk. Nejednou byl svou chůvou přistižen s ulepenýma rukama a umazanou pusou a nebyl to nikdo jiný než Kumari.
Čím víc jsem ho pitvali tím víc se krčil a byl nafouknutější, až na něj musel bratr skočit a začala malá a naprosto nedůstojná rvačka. Já a Murali jsme nemohli zůstat mimo ring a tak jsme brzo prvního prince přeprali a skončil pod námi jako rohožka.
Ganesha si unaveně povzdechl a zadíval se před sebe. Zíral na bílý hrubě otesaný kámen na němž bylo vyryto jméno Kumari.
¨Doufám, že máš pro to dobré vysvětlení,¨ zavrčel.
¨Rakesha je šťastný!¨ seskočil z jeho zad.
¨Tady to tak rychle bije!¨ Ukázal si rukou na hruď.

¨Mám pocit, jako by Kumari byla pořád tady. Je to úžasné!¨ Setřel si slzu a svalil se na trávu před náhrobek a pozoroval ho za neustálého mrskání ocasem.
¨Proč jsi…?¨ začal vládce, který se zvedal, ale to jsem ho přerušil.
¨Lituješ těch vzpomínek?¨
¨Lituji?¨
¨Neměl jsem šanci ji lépe poznat, ale… po jeho vyprávění mi připadá strašně známá. Muselo být skvělé ji mít za chůvu.¨ Zubil jsem se.
¨Ani ne, pořád mi připomínala, ať sedím ro-…¨ zmlkl, založil ruce na hrudi a mlčel.
¨Nelituji jich…¨ řekl po chvíli.
¨Tak v čem je pak problém?¨

***

Pak jsem aspoň jednou týdně načapal Ganeshu u hrobu. Zdá se, že si tam zvykl vyřizovat určité záležitosti a rozprávět přitom s Kumari. Nechával jsem ho o samotě. Další dobrou zprávou bylo, že kaktus se ujal a dokonce nahodil pupeny na květ.
Nángínská poušť mu musela dělat dobře. To nejlepší se však stal o něco později.
¨Bratře! Bratře!¨ křičel Rakesha a bylo to slyšet na celý palác.
¨Co se děje?!¨ prudce se zvedl od stolu.
Já byl Nángínovi v patách a Murali nejspíš princi zrovna předal nějaké listiny. Druhý prince se zastavil a chvíli oddechoval, než vyhrkl:

¨Máme sestřičku!¨
Staršímu bratrovi nejdříve poklesla čelist a až pak se usmál.
¨Opravdu?¨
Zpoza Rakeshy se vyplazilo malé dítko. Sice nevím, jak se v útlém věku pozná pohlaví, ale věřil jsem mu. Měla světle modré vlasy a oči a tvářila se ustrašeně.
¨Vítej,¨ usmál se.
Holka se však rozplakala a tiskla se k bílému hadovi.
¨C-Co jsem udělal?¨
¨Vy se divíte?¨ začal jsem formálně.
¨Když se tváříte, že jí chcete ukousnout hlavu.¨ Provokativně jsem ji nechal, ať se ke mně přivine. Mě taky totiž měla hodně ráda. Škodolibě jsem vyplázl špičku jazyku.
¨Neboj se maličká…¨ Mělo to opačný účinek, než první princ čekal.
¨Ach jo…¨
Společně jsme se smáli.

Jeden život může zmizet, ale vždy přijde jiný.