Black rose - 1.

Kapitola - 1.

Po staré blátivé cestě drkotal autobus. Jel hodně pomalu, a nikam nespěchal. Na cestu po které ujížděl, padaly veliké kapky deště. Autobus se blížil ke svému cíli, a hlas z kabinky nad řidičem oznamoval, poslední zastávku. V malém prorezlém autobusu moc lidí nebylo.

Na předních sedadlech seděly dvě stařenky s šedými vlasy, a potichu klebetily. O pár sedadel dál seděla maminka a několika měsíčním miminkem, a usmívala se na svého drahouška. A úplně v zadu seděl poslední cestující. Chlapec, mladý muž, se světle hnědými vlasy střiženými nakrátko. Každý z cestujících se staral jen o své myšlenky a nerušil ostatní. Hnědovlasý chlapec si podepřel bradu rukou, a díval se ze špinavého okna autobusu.
Kolem cesty po které jeli, toho moc nebylo, pár stromů, přerostlá tráva, a v dáli lnové pole. Autobus poskočil, a najel na asfaltovou část silnice, která vedla k nedalekému městečku. Zanedlouho projeli kolem velkého ukazatele, ‘Vítejte v Crowoodu!‘. Autobus projížděl městečkem, a chlapec pozoroval lidi na chodnících. Odhrnul si rukáv tmavě modré mikiny a podíval se kolik je hodin. Ručičky ukazovaly, čtvrt na devět. Znova si podepřel hlavu rukou, a dál pozoroval lidi vycházející z pekárny a jiných obchůdků. Hlas hlasatele oznámil ‚ město Crowood, konečná stanice, prosíme vystupte‘, ještě jednou hlas zopakoval oznámení a za nedlouho zastavil u zastávky. Chlapec popadl batoh, který s sebou měl, a vyšel z autobusu. Musel si stoupnout pod stříšku od zastávky, aby si mohl vytáhnou skládací deštník z batohu. Roztáhl ho, a vyšel z pod stříšky. Z autobusu vystoupili i ostatní cestující, a vydali se svou cestou. Chlapec stál, a čekal, dokud autobus neodjel. Batoh si posunul více nahoru, aby ho nebolela záda, a rozhlédl se po nějakém motelu. Vyrazil tedy kolem cesty, po které před chvílí jel. Myslel si, že zahlédl nějaký motel, ve kterém by si mohl odpočinout, než podnikne to, kvůli čemu přijel. Chvíli se brodil nepříjemným studeným deštěm, dokud nedorazil k restauraci u Fredieho. Okna byly zatažené žaluziemi, a moc dovnitř neviděl. Na dveřích byla cedulka ‚‘OTEVŘENO‘, zatlačil na kliku a s doprovodem veselého cinkotu zvonečku, vstoupil.
Do nosu ho udeřila vůně smažené slaniny, vajíček a praženého chleba. Zavřel za sebou a rozhlédl se po prostoru před ním. Po obou stranách podniku byly boxy. Několik bylo zaplněných místními lidmi, kteří přišli na snídani, jiní přišli jen drbat. Chlapec zavřel deštník, a posadil se ke stolu, u kterého seděla stará paní, a popíjela kávu.
,,Smím si přisednout?‘‘ zeptal se zdvořile. Nechtěl si nadělat nepřátele hned první den, v novém městě.
Stará paní se usmála a přikývla. Chlapec se posadil naproti ní, uvelebil se, a čekal, až přijde servírka. Paní před ním byla velmi stará. Kdyby se ji zeptal, co se stalo před sto lety přesně na tomhle místě, tak by mu to pověděla, takový pocit z ní měl. Stříbrné vlasy střižené do mikáda, vrásčitý obličej, a velké kulaté brýle s tlustými skly. Ale i tak na chlapce působila přátelským dojmem.
U stolu se objevila servírka, a vytrhla chlapce z myšlenek.
,,Copak si dáte?‘‘ zeptala se znuděně. Chlapec vzhlédl. Dívka to byla pěkná, ale měla pěkně prořízlou pusu. Stála tam, nos zdvižený, a hleděla nepříjemným pohledem na něj.
,,Dám si volská oka, pražený chleba, a bílou kávu.‘‘ oznámil jí.
Servírka něco rychle načmárala do notýsku, co s sebou nosila, a líným pohybem odešla směrem dozadu, do kuchyně. Chlapec se dál za ní díval.
„Když ještě bývala malá, byla to moc hodná holčička.‘‘
Chlapec se otočil zpátky na starou paní. Plaše přikývl. Neznal tu servírku, proto nemohl říct, jestli má paní pravdu.
„Nejsi od tud, viď chlapče? Kdybych tě tu někdy potkala, určitě bych si tě zapamatovala.‘‘ Chlapec dál mlčel, a jen nejistě přikyvoval.
„Jmenuju se Christine , a pracuju naproti. Ale můžeš mi říkat teto, nebo Chris.‘‘ široce se na něj usmála, a upila ze svého hrnku kávy.
„Já jsem Erik. A máte pravdu, nejsem místní.‘‘ oplatil staré paní usměv.
„Smím-li se zeptat, proč jsi Eriku přijel do takového zapadákova?‘‘ slabě se usmála, a dychtivě se naklonila směrem k Erikovi. Viděl v jejich očích zájem. Nejspíš tu moc cizinců nezavítá.
Přemýšlel nad svou odpovědí, když dorazila nevrlá servírka, i s objednávkou. Postavila před něj talíř s vajíčky, dva krajíce opečeného chleba, a bílou kávu. Kývnul na ni, ale ona už se otočila a uháněla pryč od stolu.
Když už dojídal snídani, a popíjel jen kávu, obrátil pohled na starou paní.
„Jsem tady za prací, madam, ‘‘ odpověděl, „ve městě už žádná místa nebyly, ale náhodou jsem našel starý inzerát, který mě přivedl do tohoto města.‘‘ Paní přikývla, a dopila svou kávu.
„A pro jakou práci jste tu přijel?‘‘
„Měl jsem dělat automechanika, ale ten inzerát byl už starý, proto nevím, jestli už někdo nezabral tohle místo.‘‘
,,Ah, tak to budeš mít Eriku problém, to místo bylo už dávno zabrané, musely to být hodně staré inzeráty.‘‘ oznámila mu Christine se smíchem.
,,To ne,‘‘ Erik se chytil za čelo, „já věděl, že si to mám nějak ověřit a nejet tu naslepo.‘‘
,,Neboj se, u mě naproti máme ve vchodu velkou nástěnku s různými druhy inzerátů a výpomocí, a lidé to často využívají, proto tam uřčitě něco pro tebe najdem.‘‘ laškovně na něj mrkla, vstala a vzala své věci.
Erik dopil poslední doušek své kávy, vytáhl drobné z kapsy, a položil je na stůl. Vstal a mávl na servírku. Ta rychle přiběhla, schrábla peníze a přepočítávala.
Erik vyrazil za starou paní ven z podniku. Naproti restaurace byl motel. Velký neonový nápis ukazoval,‘ MOTEL U Gabriela‘. Rychle přeběhli cestu, a vrazili dovnitř. Budova z venku vypadala bídně, a zchátrale, ale uvnitř byla až překvapivě útulná. Rudý koberec pokrýval celý prostor recepce, kožená křesla u malých stolečků nalakovaných tmavě hnědou barvou, a veliký skleněný lustr. Přímo naproti dveřím byla recepce a u pultu stála další stará paní. I přes to, že měla vrásčitý obličej a dlouhé bílé vlasy stažené do ohonu, působila rebelským dojmem. V ústech zapálenou cigaretu, na hlavě černé sluneční brýle, a černou koženou vestu, ještě tetování a velkého choppra a vypadala by jako drsný motorkář. Stočila pohled směrem k nám, a její pohled se náhle rozzářil.
„Christie!! To ti trvalo, co si tam…‘‘ zastavila se uprostřed pohybu, a upřela na Erika nedůvěřivý pohled. Christie vycítila ten pohled a ochranitelsky se před něj postavila.
„Nebuď na něj hned taková Brig, tenhle chudák dneska přijel a hledá nějaké útočiště.‘‘ Brigit se napřímila do své dvoumetrové výšky, a zamračila se. Otočila se na podpatku a zasedla znova na své stanoviště za recepcí.
„Takže budeš chtít nějaký pokoj pro jednoho, nepletu se, ne?‘‘ zvedla podrážděně obočí. Chris se naklonila k Erikovi a pošeptala mu.
„Taková nabručená je pořád, ale neboj jinak je hodná, pes, který vrčí, nekouše.‘‘ usmála se na něj a chytla ho za ruku. Dovedla ho až k velké tabuli, na které bylo spousta papírků.
„Tak si vyber, snad ti nějaká padne, a s nájmem si nedělej starosti, já a sestra nejsme až tak náročné, a pokud nebudeš mít zrovna peníze, můžeme počkat.‘‘ poplácala ho po rameni, a vlídně se na něj usmála. Brigit, Christinina sestra, přistoupila k nim a zacinkala klíči.
„ Ale nezvykej si mladej, jednou dvakrát ti ten nájem odpustím, ale víckrát ne, jasné?!‘‘ podala mu klíče, a zastavila se před tabulí s inzeráty.
„Hledá práci?‘‘ zeptala se sestry. Christine přikývla.
„ A proč to nepůjde zkusit u Lorda?‘‘ zahuhňala se zlomyslně. Její sestra se otočila směrem k ní a praštila jí deštníkem.
„O takovýchhle věcech se nežertuje, Brigit!!‘‘ vyjela na ni nasupěně.
Erik se na ně nechápavě podíval. Netušil proč při slově ‘Lord‘ tak na svou sestru vyjela.
„Ale no ták, sestři, dělala jsem si jen srandu.‘‘ a třela si bolavé lýtko.
„Kdo je ten ‘Lord‘?‘‘ zeptal se zvědavě Erik. Chris chvíli zamyšleně koukala do země, než ho kývnutím hlavy vyzvala k tomu, aby se posadil. Všichni se usadili, a Christin začala.
„Je to zdejší lord, naše šlechta. Už od pra dávka tu jeho rod sídlí. Jako každé město, tak i my ho máme.‘‘
Erik se zvědavě naklonil, a zaujatě poslouchal. Brig natáhla nohy, a jako drzá školačka je položila na stůl.
„Jen mu řekni tu naši městskou báchorku, v tom ty vynikáš.‘‘ šťouchla svou sestru do ramene. Naštvaně se na ni otočila, a pokračovala.
„Jako každá vesnice, město, i městečko, máme svoje legendy a různé příběhy. A tenhle patří mezi ně.
Kdysi náš Lord byl opravdu moudrý, a velkorysý, vedl tohle městečko k rozkvetu, a všichni byli šťastní. A nejen my, ale i on. Byl na svůj věk velmi pěkný a samozřejmě kdejaké ženy si toho také všimly. Ale jeho srdce bilo jen pro jednu. Pro lady ze sousedního města. O jejich seznámení a skotačení byly plné noviny, a po různých nepříjemnostech se šťastně vzali. Všichni byli spokojení až do doby, než onemocněla. Po dlouhých útrapách lady zemřela. Nezanechala žádného potomka, ale co bylo horší, zemřela společně s lordovým dítětem. Tohle lorda velmi poznamenalo. Byl velmi nešťastný, a nebyl daleko od šílenství. Potom přišla do města nějaká divná sekta, říkají si Děti Bohů, ale byli to spíše splozenci pekla než boha.‘‘
Christin se odmlčela, a podívala se na Erika. On byl jejím vyprávěním velmi zaujat. Nikdy neslyšel takový příběh, a velmi ho zajímal.
,,Někteří sluhové, kteří chodili zde naproti do bývalého hostince, teď už restaurace, říkali že viděli lady, po příchodu této sekty, živou. Samozřejmě jim nikdo nevěřil. Mrtví nevstávají z hrobů. A pak začalo temné období, sekta se tu usadila a měla úzký vztah s Lordem. Lordovi sluhové zemřeli za nevysvětlitelných událostí, a někteří se už ani nechodili ukázat dolů do městečka. Někteří říkají, že zahlédli lorda v jeho zahradách, které už ztratily svou krásu před dlouhou dobou. Prý vypadal hodně schlíple, a jako by ani o rok nezestárl. Od té doby uplynulo asi dvacet let, a tohle je tu na denním pořádku. Nikdo si neví rady s těmi mrtvolami, a okolní města tomu nevěnují pozornost. Od té doby nikdo neviděl Lorda vyjít z jeho vilky, nikdo neví, jestli ještě žije nebo už zemřel, ale lidé se bojí jít k jeho sídlu, bojí se, že se jim stane to, co se stalo jejich přátelům.‘‘
Christine dokončila svůj příběh.
„Brig, nevíš kde je sakra toaleťák? Chlapům ze šestnáctky totiž došel!‘‘ ožvalo se ze schodů do druhého patra. Hlas pokojské protrhl napjatou atmosféru, a všichni se vrátili do reality.
„Já ti říkala chlapče, že umí vážně napínavé příbehy.‘‘ mrkla na Erika Brigit, a zvedla se z křesla.
„Hele, musíš být unavený s té cesty tak si běž odpočinout, naše pokojská tě dovede k pokoji.‘‘ vyzvala ho, a odběhla zpátky za pult. Erik se zvedl, rozloučil se z Chris a odešel po schodech nahoru. U dveří s číslem sedm se zastavil, a otevřel klíčem, který dostal od Brig. Vešel do útulného pokojíčku s velkou postelí, skříní na věci, a dalšími dveřmi, které nejspíš vedly do koupelny. Hodil svůj batoh k nohám postele, sundal si bundu, a rozvalil se na posteli.
Zítra se zkusí podívat po práci, a samozřejmě zkusí si ověřit co je pravdy na tomhle příběhu. Jeho dobrodružná povaha mu napovídala, že tohle bude pěkně vzrušující. S tímhle pocitem zavřel oči, a celý příběh si projížděl v hlavě.
S nepříjemným pocitem v zádech usnul, a spal, dokud ho nevzbudil cinkot kostelního zvonu na poplach.