SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Black Rose - 2.

Kapitola - 2.

Ve snu se mu zjevila velká přerostlá zahrada. Pěšinku z kamenů už nebylo vidět. Byla zarostlá vysokou trávou a plevelem. O tuhle zahradu se nikdo celé roky nestaral. Vypadala tak zhyzděně. Je

stli někdy mívala ducha přírody, musela to být překrásná zahrada. Jenže, to je už minulost. Někdo se kdysi s láskou staral o ty květiny, které dnes už zemřely pod tou vysokou trávou, o ty stromy, které uschly, a o ty růže, které ztratily barvu už před dlouhou dobou. Na tomto mrtvém místě stála žena, jenže do lidského světa už nepatřila. Měsíční světlo jí prosvítalo, a dopadalo na smrt kolem ní. Byl to duch ženy, která musela být nějak spojená s touhle zahradou. Jenže to nijak nezjistí. Je to jen sen. Otočila se na něj, a pohybem rtů vyslovila nějaká slova. Snad se mu snažila říct ‚‘pomoc mu‘, nebo něco v tom smyslu. Neuměl odezírat ze rtů. V dáli se ozval zvuk velkých kostelních zvonů. Žena zmizela. Zahrada zmizela. A Erik se probudil.
Ležel roztažený na posteli v motelu, kde se ubytoval ráno. Byl hodně utahaný z cesty. V autobusu nespal, kvůli častému přestupování, a proto byl unavený. Za okny už nebylo příjemné slunce, ale schylovalo se k šeru. Začínala noc.
Celou tu dobu prospal. A pak se ozvaly znovu. Kostelní zvony. Bily rychle a hlasitě. Zvedl se z postele, vzal klíče od pokoje, bundu, a vyšel ven do patra. Potřeboval se zeptat co se děje. Věděl, že zvony bijí vícekrát jen po mši, ale ty jsou většinou jen v neděle. A dneska neděle nebyla. A obvykle nebijí tak prudce.
Sešel dolů k recepci. Bylo tam možná deset lidí různého věku, nalepení na okna, a vyhlíželi co se děje na ulici. Mezi nimi byli i staré sestry, Christine a Brigit, a stály u okna. Klíč si strčil do kapsy, bundu si přehodil přes ruku, a přistoupil s Christine. Poklepal jí na rameno, a ona obrátila pohled na něj.
„Co se to děje?‘‘ zeptal se nesměle.
„To zase udělali oni, další oběť.‘‘ oznámila Brig.
„Nemáme důkazy, že to udělali oni!!‘‘ vyjela na svou sestru Chris.
„Kdo ‚‘oni‘? ‘‘ pořád mu nedocházely souvislosti z jejich konverzace.
„Zase ta sekta, další nevinné dítě!‘‘ zachmuřeně promluvila Chris.
Dveře motelu se rozevřely, a vrazil dovnitř vysoký muž v uniformě. Kovbojský klobouk, knírek, tmavý kabát, a zbraň u pasu. Dovnitř vešel místní šerif, a nesl špatné zprávy.
Sundal si klobouk, zavřel za sebou, a posadil se do koženého křesla. Lidé se k němu nahrnuli, a čekali, jaké novinky přináší.
„Bohužel, tentokrát se nám tu ubožačku nepodařilo zachránit.‘‘ oznámil tiše šerif. Jedna z žen padla na kolena, a propukla v žalostný pláč. Muž vedle ní, se k ní sklonil, a objal ji. To musela být rodina té oběti, pomyslel si Erik.
„A co se jí stalo?‘‘ zeptal se někdo z přítomných, „ to samé co předtím?‘‘ Šerif přikývl.
Muselo se té osobě stát něco hrozného, když se to dotklo všech. Nějakou chvíli všichni jen strnule stáli, a naslouchali škytání nešťastné matky. Chris položila Erikovi na rameno ruku, a poplácala ho.
„Měl bys radši jít nahoru, není to moc pěkné téma, a ani tě do toho nechceme zatáhnout.‘‘ Postrčila ho směrem ke schodům, a otočila se směrem k šerifovi.
Jejich debatu přerušil až křik z ulice. Dívčí křik, praskání skla, dopad střepů na zem. Lidé umlkli. Nejspíš, nečekali pokračování těchto nevysvětlitelných událostí.
Erik se zastavil v pohybu, otočil se a přiběhl k oknu, aby se podíval co se děje. Nebylo vidět, co se stalo. Lidé vycházeli z protější restaurace a z domovů, aby se podívali na vlastní oči co se děje. Jedna žena otevřela dveře motelu, a vyrazila do ulic s davem. I ostatní lidé se za ní hrnuli. Erik nemohl odolat, a rozhodl se jít s nimi.
Ranní déšť se změnil na sníh. Ulice byla zasypaná jemným popraškem. Na zemi, v jemném bílém chmýří ležela dívka. Tmavé vlasy měla rozcuchané, a nahé tělo vybledlé a tuhé. Ležela obličejem k zemi a vypadala, že je mrtvá. Jemný bílý poprašek nasákl rudou krví, rozlévající se od poraněného hrdla. Kolem jejího těla stál dav lidí, a čekal, až přijde doktor, aby definitivně uzavřel celý případ. Byla to další z mnoha dívek a chlapců nalezených mrtví v kaluži vlastní krve. Každý věděl, kdo to udělal. Věděli, že to udělali ti démoni. Ale kdo by se jim postavil? Nikdo neměl tolik odvahy ani síly čelit těm bestiím.
Erik dorazil zrovna, jak se nad dívčím tělem skláněl starý fousatý doktor. Vzhlédl k davu, kývnutím potvrdil to, co už všichni věděli, a přikryl tělo bílou plachtou. Celé shromáždění stálo, a tiše oplakávali mladou ztracenou duši. U davu zastavilo černé pohřební auto. Vystoupili z něj dva muži, a pomohli doktorovi odnést mrtvé tělo dívky do auta. Zabouchli dveře velkého kufru, nastoupili, a odjeli. Po mrtvé dívce už zbyl jen rudý krvavý flek, a otisk těla ve sněžném poprašku.
Lidé se už začali rozcházet.
„Neslyšeli jste něco?‘‘ zastavil se jeden z přihlížejících. Za místem, kde našli mrtvou dívku, byla úzká ulička. Byly v ní odpadky a kontejner. Erik a pár lidí co slyšeli otázku, se zastavili, a zahleděli se na to místo. Zašustěly pytle od odpadků, a něco rychle vystřelilo ven. Povalilo to jednu ženu, a zakouslo se jí to do krku. Lidé křičeli a snažili se utéct od monstra, co zaútočilo na tu ženu. Veliké zvíře zakouslo své tesáky do ženina krku, a čerstvá krev pokropila sníh dnes už podruhé.
„Chyťte ho!!‘‘ zaburácel mohutný hlas šerifa a sám se vrhnul k zvířeti. Další z odvážných statných chlapů šerifovi pomohlo, a přimáčklo zvíře k zemi.
Když se Erik podíval na tohle zjevení, připadalo mu, že vidí nějaké divoké krvežíznivé zvíře. Jenže tohle zvíře mělo až moc podobné rysy člověka. Měl lidské nohy i ruce. Byl oblečený do dlouhého, koženého pláště a měl nazuté i boty. Jen obličej byl zkřivený do zlostné grimasy. Vlasy měl naježené, velké černé oči, dlouhé drápy, a jeden pár, nepřirozeně dlouhých špičáků. Možná měl nějaké rysy člověka, ale mezi ně určitě nepatřil.
„ Podejte mi kleště!‘‘ zařval šerif do davu. Zvíře mu rozumělo, a na sekundu ztuhlo v pohybu. Nevěřícně se na šerifa podívalo, a začalo se zmítat ještě divočeji než předtím. Drápalo po mužích, co ho drželi, a snažilo se dostat k šerifovu krku. Někdo podal šerifovi velké kovové kleště.
„ Držte mu hlavu, a otevřete mu klapačku, ať mě nepokouše!‘‘ zahulákal na muže, kteří mu pomáhali.
Otevřeli mu tlamu. Erik se pozorněji zahleděl na velké ostré špičáky. Byly už na pohled ostré, není divu, že se mohl tak lehce zakousnout do živého člověka. Tři mohutní muži ho drželi při zemi, a snažili se ho přimáčknout tak, aby se mohl šerif dostat blíže. Kovové kleště chytly jeden špičák za kořen, a svalnatá ruka trhla. Monstrum začalo vřískat, až Erika rozbolela hlava. Zub nechtěl jít ven a šerif trhnul znova. Lidé odcházeli, nechtěli se na to koukat. Tentokrát velký bílý špičák zůstal v kleštích. Zvíře pod šerifem se divoce škubalo, a stihlo poškrábat všechno kolem sebe. Bylo skoro šílené. Temné oči přejížděli po lidech kolem něj. Moc lidí nezůstalo. Vlastně jen ti co měli na to žaludek, to byl šerif, pomocníci, a Erik. Stál tam, a koukal na podivné stvoření zmítající se pod tou váhou. Zub spadl na zem, a kleště se vydaly k druhému tesáku. Po chvíli zápasu jak se zubem, tak s monstrem byl i druhý venku.
Šerif a jeho pomocníci se zvedli. Tělo zůstalo ležet, a mohutně oddechovalo. Z úst mu tekla krev a skapávala na zem. Oči měl upřené na Erika. Díval se na něj pohledem ‚‘ty jsi, kořist já jsem lovec‘. Ale jeho posvátné špičáky mu byly násilně vytrhnuty, nemohl nic dělat, jen nehybně ležet, a čekat na smrt. Erik se otočil, a nechal tělo za sebou.
„ Nechceš zajít na panáka chlapče?‘‘ zeptal se šerif, který pozoroval postavu ležící na zemi.
„Musí to pro tebe být hrozné. Přijdeš do nového města a hned první den takový svinstvo.‘‘ odfrknul si nasupeně, a vytáhl cigaretu z kapsy. Zapálil ji, a vydechl obláček páry. Erik jen tupě přikývl. Nebyl tou krví tak zaskočen jak by on sám čekal. Dneska viděl snad nejhorší věci, co mohl za těch devatenáct let vidět. A přesto se cítil tak klidný.
Sníh mu křupal pod nohama. Začínalo mrznout, a žádní lidé už byli zalezlí v domech. Dorazili před malou hospůdku. Velká barevná okénka, tlusté dubové dveře, a silný zápach alkoholu, který byl cítit i přes zavřené dveře. Ozýval se zevnitř hluk, řinkot skla, a hudba. Vešli do hospody. Uvnitř byl zápach zatuchliny a alkoholu silnější. Erik nakrčil nos, a následoval šerifa k volnému stolu. Posadili se. Baculatá servírka přispěchala, a on objednal dva velká piva. Za chvíli je donesla, a postavila na podložky.
„ Jen si dej, to naše je vážně výborné.‘‘ napil se a bílá pěna mu zůstala na knírku. Oba se pořádně napili. Erikovi znachověly tváře přívalem alkoholu, a šerif se tomu je zasmál.
„ Moc cizinců z města tady neprojíždí a ž vůbec se tu neubytují. Co tady tedy děláš?‘‘ zeptal se starší muž.
„ Jsem tu za prací.‘‘ odpověděl mu stejně jako Christine. Šerif nechápavě zakroutil hlavou.
„ Ve městě je práce dost, to není důvod proč jezdit do takového zapadákova jako je tady. Musí v tom být něco víc.‘‘ Erik dopil pivo, a položil džbán na podložku. Byl trochu přiopilý, a ztrácel zábrany.
„Tak jo, prokoukl jste mě, ale za prací tu jedu i tak. Víte, nedávno jsem narazil na půdě, v domě rodičů, na nějaké staré deníky. Máma říkala, že patřily prababičce. Prý je psala ještě zamlada, a nějakou náhodou se v těch denících zmiňovala o Crowoodu. Rozhodl jsem se, že co tu půjdu prozkoumat. No a teď jsem tady.‘‘ Erik dokončil krátké vyprávění, a usmál se na staršího pána. Ten na oplátku mávnutím ruky zavolal servírku. Po chvíli donesla další pivo, a oba s radostí pili.
Asi po čtyřech pivech začal šerif mluvit o dnešních událostech.
„ Musel jsem mu vyrvat ty zuby, ty tu nežiješ tak dlouho jako já, proto nevíš, jak je strašné koukat na ty mladé mrtvé lidi. Kdybych mu je nevyrval, nejspíš by už pojídal další nevinnou dušičku.‘‘
„ A co to vlastně je?‘‘ neskrýval svůj zájem o tyto stvůry, a šerif to zpozoroval.
„ Dávej si velký pozor, jsou jako vlk v rouše beránčím. Nikdo netuší, proč se zabydleli zrovna tady, a ani proč zabíjejí, ale jedno vím jistě. Jsou to krvelačné stvůry, a je jich tu nespočet. A co je horší, nikdo je nerozezná od normálních lidí, jsou takřka stejní jako my. Jen když požírají svoje oběti tak se ukáže jejich pravá podoba.‘‘
Erik pozorně naslouchal vyprávění šerifa. Musel už být dost opilý, protože mu vyprávěl spousta věcí, o kterých si byl jistý, že by nikomu jen tak nevyprávěl.
„ Hlavně nechoď do severní části města, té, která směřuje k horám. Tam se nějak usídlili.‘‘ jeho srdce začalo bít rychleji. Jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe. Alkohol a adrenalin mu bušil v uších. Věděl, že to půjde prozkoumat. Dopil poslední doušek piva, a zvedl se.
„Už budu muset jít. Víte, budu se muset prospat, zítra mám pohovor s jedním mužem, co by mi byl ochotný dát práci.‘‘ Šerif přikývl a opilecky na něj zamával.
Vyšel z hospody. Venku byla zima a mrzlo. Velký kulatý měsíc svítil na cestu. Erik se zasmál. Alkohol udělal své, a vydal se směrem, kde byly vidět hory. Bundu si zapnul až k nosu, a pomalu vykročil nočními ulicemi. Hlavou se mu honily obrázky toho, jak šerif přišpendlit k zemi to zvláštní, a zároveň zajímavé stvoření. Takové věci se stávaly jedině ve strašidelných příbězích nebo knihách, ale jemu se to dělo doopravdy. Miloval dobrodružství a teď se mu naskytla možnost vyzkoušet si něco nového. Šel stále vpřed. Začalo tu být méně domků ale, zato více stromů. Před ním se objevila štěrková silnice lemovaná stromy. Vydal se po ní. Cesta byla už léta nepoužívaná. Všechny cesty, chodníky ve městě byly asfaltové nebo dlážděné, jen tady byla prašná stará cesta. Erika napadlo, že by se mohl vrátit zpátky, měl pocit, že tu by neměl nic dělat. Jenže byl docela opilý, proto na varování mozku nedbal, a šel dál. Hlavu sklopenou, a kráčel vpřed. Zatavil se, a vzhlédl. Nemohl pokračovat, protože před ním stála vysoká kamenná zeď. Podíval se doleva i doprava, zeď ale dál pokračovala a on nemohl projít. Otočil se směrem na levou stranu a pokračoval. Zeď byla vyšší než on a neviděl za ní, jen sem mat zahlédl suchou haluz trčící ven. Bylo mu horko, i když byl poměrně lehce oblečen, ale on šel dál. Náhle narazil na bránu. Byla to stará železná brána s bodci proti vetřelcům. A za ní byl veliký dům. Musel být velmi krásný, ale zub času způsobil že, omítka popraskala, někde i prosakovala voda, a některá tabulky oken byly vytlučené. Kolem domu byla zahrada, ale byla stejně zanedbaná jako dům samotný. Podíval se pozorněji. Měl pocit, že už tu někdy býval, ale nebyl si jistý. Vy uschlé stromy, ty bezbarvé nebezpečné růže,…
„ Co tu děláte??!‘‘ ozval se za Erikem vysoký panovačný hlas. Zatočila se mu hlava, ale podařilo se mu otočit hlavu.
Za ním stála malá dívka v černých šatech a s dlouhými zlatými vlasy staženými do dvou copů. V ruce nesla tašku s nějakými věcmi. Zamračila se na něj, a strčila do něj rukou.
„ Okamžitě zmizte, toto je soukromý pozemek, nemáte tu co…‘‘ nestihla doříct. Erikovi se zatemnilo před očima, a potom už o sobě nevěděl. Omdlel.
Dívka stála nad mladým tělem opilého mladíka. Položila tašku, a až nepřirozenou sílou zvedla tělo ze země. Tak malé tělo nebylo schopno něco takového unést, jenže kdyby to bylo tělo člověka, potom by to platilo. Brána zavrzala a sama od sebe se otevřela. A za ní zmizely obě postavy.

Dodatek autora:: 

Ták :3 Asano ( nebo kokonoke, jeden z těch používám) přidala další dílek. Díleček už mám napsaný a budu ráda za všechny ohlasy! :3 Tak ať se líbí, a příště přidám jak budu moct. :3

4.846155
Průměr: 4.8 (13 hlasů)